Lockheed P-80 Shooting Star

Přehled verzí

Lockheed P-80 Shooting Star - přehled verzí




XP-80 - prototyp proudového stíhacího letounu, britský motor Goblin
XP-80A - druhý a třetí prototyp, motor General Electric I-40
YP-80A - zkušební série 13 strojů
P-80A - první sériová verze, 563 strojů; v červnu 1948 přejmenovány na F-80A
FP-80A - fotoprůzkumná varianta, 152 kusů; v červnu 1948 přejmenovány na RF-80A
DF-80A - neznámý počet strojů upravených na řídící stroje pro bezpilotní létající terče
QF-80A - neznámý počet strojů upravených na bezpilotní létající terče
XP-80B - prototyp s výkonnějším motorem, konverze P-80A
P-80B - F-80B
P-80C - druhá sériová varianta s výkonnějším motorem, 240 strojů; v červnu 1948 přejmenovány na F-80C
TF-80C - dvoumístná cvičná varianta, 1949 přejmenována na T-33A; 3929 strojů
RF-80C - konverze na fotoprůzkumné stroje standardu C, 70 F-80A a 117 F-80B
QF-80F - konverze pro sběr vzorků při jaderných testech
P-80N - plánovaná licenční výroba P-80A u firmy North American
XP-80R - konverze XP-80B určená pro překonání rychlostního rekordu
XF-14 - jeden z YP-80A upravený na fotoprůzkumný
TO-1 - 50 F-80C předaných US Navy, v roce 1950 přejmenovány na TV-1
URL : https://www.valka.cz/Lockheed-P-80-Shooting-Star-t6550#15084 Verze : 0

Lockheed F-80 Shooting Star




Projekt


17. května 1943 se na základně Wright Field sešli konstruktéři firmy Lockheed Aircraft Co. se zástupci USAAF. Společnost Lockheed na tomto jednání zastupoval šéfkonstruktér Hall L. Hibbard a motorář Nathan Price, USAAF zastupoval brigádní generál F. O. Carroll a kapitán E. Kotcher, výsledkem tohoto jednání byla oficiální žádost, aby firma Lockheed začala pracovat na předběžném projektu proudového stíhacího letounu poháněném britským motorem de Havilland Halford H-1B, který byl do USA dodán na základě Dohody o půjčce a pronájmu. Motor byl dodán společnosti General Eletric, která již měla s proudovými motory a jejich výrobou vlastní zkušenosti. Společnost Lockheed v té době již disponovala kompletní výkresovou dokumentací britského motoru, jeho technickými údaji a byla také podrobně seznámena s podmínkami zástavby tohoto motoru do draku letounu. Společnost Lockheed byla vybrána, protože již dříve (1939) pracovala na vlastním projektu proudového stroje, který byl zástupci letectva odmítnut. Nedlouho před touto schůzkou byl také definitivně odmítnut stíhací letoun Bell P-59 Airacomet.


Šéfkonstruktér Hibbard nechal zbudovat v odlehlé budově aerodynamického tunelu utajené pracoviště, které bylo od dalších prostor budovy odděleno prkennými stěnami a závěsy z pytloviny. Zde pracovalo asi 110-130 nejschopnějších inženýrů, konstruktérů a techniků. Tato vysoce specializovaná skupina předložila již počátkem června 1943, tedy za necelý měsíc, vyzbrojovacímu velitelství letectva (Materiel Command USAAF) předběžný projekt letounu v tovární nomenklatuře označený Lockheed Model L-140. O několik dní později předložila společnost Lockheed armádnímu letectvo nabídku, že postaví zhruba do konce roku prototyp za cenu 524 920 $, USAAF s touto cenou souhlasilo, firmě předalo objednávku a zároveň projektu přidělilo označení XP-80. Jednou z hlavních podmínek ve smlouvě byla dodací doba, prototyp měl být dodán do 180 dnů.


Konstruktér-drakař Kelly Johnson zavedl pro dodržení krátkého termínu tato opatření – desetihodinovou pracovní dobu pro každou směnu, volné byly pouze neděle. Práce celého týmu nesměla být brzděna jakýmikoliv byrokratickými omezeními. Výsledkem byla dřevěná maketa ve skutečné velikosti, která byla dokončena již koncem července. Mezitím se intenzivně pracovalo na prototypu samém, motor H-1B se do továrny dostal se zpožděním dne 2. listopadu a prototyp byl dokončen přesně o jeden týden později, tedy 9. listopadu 1943!


Prototyp XP-80


V továrně tak stál skutečně elegantní celokovový dolnoplošník s křídly s laminárním profilem, konce křídel byly zakončeny rovně (useknuté). Trup byl tvořen duralovou poloskořepinou, podvozek byl příďového typu, kapkovitý kryt pilotní kabiny umožňoval velmi dobrý výhled a to i díky tomu, že kabina byla před křídlem. Nasávací otvory motoru H-1B byly v kořenech křídel, výzbroj nebyla instalována, ale počítalo se se zástavbou pěti, později šesti půlpalcových kulometů. Barva letounu byla neobvyklá, nejednalo se o hnědozelenou barvu (Olive Drab) používanou pro letouny USAAF, horní a boční plochy byly nastříkány tmavozelenou (Dark Green), kterou byly kamuflovány letouny Hudson pro RAF. Formálně byl letoun americkému letectvu předán 143 dní po podpisu smlouvy!

Prototyp XP-80 byl následně rozebrán a 14. listopadu byl odeslán na základnu Muroc Dry Lake (od roku 1949 Edwards AFB) v Kalifornii na Mohavské poušti, tato základna splňovala podmínky pro utajení zkoušek. Nejdříve byly samozřejmě provedeny pozemní motorové zkoušky, ty byly poznamenány nehodou, při které byl poškozen proudový motor. Nehoda byla způsobena konstrukční chybou, nasávací kanály byly zhotoveny z příliš tenkého plechu, a jakmile otáčky motoru překročily hranici 8 000 ot./min., došlo k implozi, při níž se zbortily stěny nasávacích otvorů a takto vzniklé části plechu byly nasáty a následně poškodily oběžné kolo kompresoru. Motor a sací kanály byly opraveny 31. prosince, poté již bylo dosaženo maximálních otáček motoru (10 500 ot./min).
První vzlet byl proveden 8. ledna 1944, ten první byl ale neoficiální, protože nedopadl dobře, nešel zatáhnout podvozek, vztlakové klapky nebyly seřízené a stejně na tom byly posilovače řízení. Pilot Bircham po několikaminutovém letu přistál, technici se pustili do seřizování a oprav a tak po hodině usilovné práce došlo v 10:00 k prvnímu, nyní již oficiálnímu vzletu. Ten se v ničem nepodobal předešlému pokusu. Ihned po odlepení od země zatáhl Milo Bircham podvozek a provedl rychlý výkrut, potom následoval strmý výstup do výšky několika kilometrů, následovala bezmála půlhodinka akrobatické pilotáže, kterou pilot zakončil nízkým průletem nad letištěm. Všem přihlížejícím bylo již jasné, že se povedlo navrhnout a postavit vynikající letoun. Během několika dalších letů letoun XP-80 překonal hranici 500 m.p.h. Letoun byl intenzivně zkoušen a předváděn zástupcům USAAF, kteří jej pojmenovali „Zelený sršeň". USAAF jej oficiálně převzalo až v listopadu 1944 a zařadilo jej jako cvičný letoun, v té době byla křídla doplněna o zakulacené koncové oblouky, na VOP bylo nastříkáno Sn. 483020. Po svém zařazení do stavu USAAF provedl již jen omezený počet letů, brzy dosáhl na konec životnosti motoru. Od listopadu roku 1946 se dostal do komplexu muzeí Smithsonova institutu.

Prototypy XP-80A


Firma General Electric dotáhla do použitelného stavu svůj proudový motor I-40, pod vojenským označením J-33-GE-1 s maximálním tahem 17,8 kN jej nabídla společnosti Lockheed, aby jej vestavěla do svého Shooting Staru. 16. února 1944 dostala společnost Lockheed objednávku na stavbu dvou prototypů označených XP-80A, první z nich byl dokončen a zalétnut 10. června 1944 a druhý jej následoval 1. srpna téhož roku. Oba prototypy se lišily od svého předchůdce delším trupem (10 580 mm), zakulacenými konci křídel s rozpětím křídel 11 890 mm, také ocasní plochy měly konce zakulacené, další viditelnou změnou byly pozměněné a dopředu protažené vstupní vzduchové kanály. Oba letouny se musely vypořádat s mnoha dětskými nemocemi (jejich zálet nebyl tak úspěšný jako u XP-80). První z obou prototypů měl pečlivě vytmelený a vyleštěný povrch a byl nastříkán pastelově šedou barvou, to mu přineslo přezdívku „Gray Ghost“ (Šedý duch), druhý prototyp létal bez nátěru s vyleštěným alcladovým povrchem a tak dostal jmého „Silver Ghost“ (Stříbrný duch). Zkoušky v Mohavské poušti byly prováděny velmi intenzivně a zúčastnili se jich také armádní piloti, pokračovaly ostré střelby a následně byly provedeny srovnávací souboje se stíhačkami P-51B, P-51D Mustang, P-47D Thunderbolt, P-38J Lightning a P-39Q Airacobra, dále byly nacvičovány záchytné lety na B-24 Liberator a B-29 Superfortress. Výsledky zkoušek byly zřejmé – pístové stíhačky se Shooting Starům mohly rovnat pouze v těsném manévrovém souboji při malé rychlosti a v nižších operačních výškách, jinak byl XP-80A nepřekonatelný, napomohla tomu i skutečnost, že piloti Shooting Starů používali první verze anti-g obleků a tak mohli odolávat mnohem většímu přetížení. Armádní letectvo si bylo vědomo, že má zbraň, kterou musí urychleně zavést do výzbroje a tak se Shooting Starům dostává vysoké prority ve výrobě.


Předsériové YP-80A


Se značným předstihem byla dne 10. března 1944 objednána stavba třináctikusové předsérie zkušebních stíhaček označených YP-80A, těmto strojům byly přiděleny sériová čísla 44-83023 – 44-83035. První YP-80A vzlétl 13. září 1944 a po záletu byl předán NACA, zde byl testován, jak se chová v oblasti velkých rychlostí dosahovaných ve střemhlavém letu. Další předsériový letoun byl odzbrojen a do uvolněné a upravené přídě byly vestavěny kamery, tak vznikl prototyp fotoprůzkumného letounu XF-14. Třetí letoun byl zničen při havárii při níž se zabil zkušební pilot Milo Bircham, letounu se těsně po vzletu zastavil v devadesátimetrové výšce motor a letoun přešel do nekontrolovatelného pádu. Čtvrtý, pátý, šestý a sedmý prototyp, tyto stroje byly odeslány do Evropy k získání bojových zkušeností, první dva stroje byly nasazeny v Itálii, kde operovaly v okolí Neapole. Tato oblast se však již nacházela mimo oblast bojů a tak zde Shooting Stary provedly pouze několik hlídkových letů, proto byly 7. května 1945 naloženy na loď a dopraveny zpět do USA. Další dva letouny byly vyloděny ve Velké Británii. 28. ledna 1945 byl jeden ze strojů zničen při havárii, důvodem byl propálený výstupní kanál a následné oddělení celé ocasní části. Druhý letoun byl předán továrně Rolls-Royce k testování motoru Nene, také tento stroj byl později zničen při havárii. Tři předsériové letouny byly předány 412. stíhací skupině (Fighter Group) poslední letoun byl dokončen v únoru 1945. Zkoušky a různé testy byly prováděny se značným nasazením a to i za cenu ztrát na letadlech i na pilotech, zničen tak byl např. XF-14, XP-80A „Gray Ghost“ a další letoun létající u NACA.


Sériové P-80A


Sériová výroba započala již v únoru 1945, stalo se tak na základě objednávky z dubna 1944, tato objednávka byla USAAF ještě v prosinci 1944 upřesněna a na jejím základě mělo být vyrobeno celkem tisíc stíhaček P-80A ve dvou výrobních blocích. Pokud mluvíme o objednávkách, tak musím zmínit velkou objednávku z června 1945, USAAF objednala dalších 3 500 těchto stíhaček a u firmy North American objednává výrobu 1 000 Shooting Starů pod označením P-80N (jednalo se o licenční P-80A). Vidíme, že si USAAF byla velmi dobře vědoma vynikajících kvalit proudového stíhače. Situace se radikálně změnila ihned po kapitulaci Japonska, velké zakázky na výrobu Shooting Starů byly seškrtány a tak bylo dodáno 917 letounů a to byl v té době jednoznačný úspěch. Do tohoto množství je započtena i verze P-80B, která byla dodávána v množství 240 letounů od března 1947. Nyní si však alespoň letmo popíšeme verzi P-80A, ta se vyráběla ve dvou výrobních blocích – 345 letounů P-80A-1-LO (Sn. 44-84992 – 44-85336), tato varianta byla poháněna motory J-33-GE-11 nebo J-33-A-9 (licenční stavba u fy Allison. Následovala varianta P-80A-5-LO (Sn. 44-85337 – 44-85491), vyrobená v 218 exemplářích, byla poháněna motory Allison J-33-A-7 o stejném tahu jako starší J-33-GE-11, ale s vyšší životností. O tomto motoru však nelze hovořit jako o rozlišovacím znaku, když dosloužil motor J-33-GE-11 nebo J-33-A-9 byly nahrazen motorem J-33-A-7. Shooting Stary verze P-80A procházely celou sérií změn, které měly za úkol zvýšit užitnou hodnotu tohoto stíhače, od Sn. 44-85091 mohly být pod křídla zavěšeny dvě pumy, každá o hmotnosti 454 kg, nebo 8 neřízených raket HVAR ráže 127 mm. Mnoho letadel této verze bylo upravováno pro plnění různých úkolů, upraven tak byl jeden stroj do podoby rychlostního letounu XP-80R, který 19. srpna 1947 dosáhl rychlostního rekordu, další letouny dostaly přídavné nádrže a zúčastnily se rychlostního přeletu z Kalifornie do New Yorku. Z dalších úprav připomenu P-80A, který byl poháněn vedle proudového motoru také motory náporovými, další P-80A byl zbaven kulometů a v trupu měl bubnový zásobník na neřízené protiletadlové rakety, na dalším byla zkoušena baterie kulometů ve sklopném provedení, dvoumístná verze s oddělenými kabinami, námořní úprava pro operace z palub letadlových lodí (zkoušky byly provedeny pouze na letišti s katapultem), pokus o parazitní letoun, ten měl být vlečen za bombardérem B-29 a konečně v praxi použitých 38 fotoprůzkumných FP-80A-5, ty byly upraveny ze stíhacích P-80A-5-LO, měly namontované již dříve vyzkoušené přídě s kamerami. Naprostá většina vyrobených P-80A byla dodána ve světlém krémovém zbarvení, někdy označovaném jako perlová bílá. Jednalo se o nitrocelulózovou barvu, která se následně leštila do vysokého lesku.


P-80B (F-80B)


Jako první byl do podoby prototypu XP-80B upraven devátý sériový letoun prvního výrobního bloku (P-80A-1-LO) Sn. 45-82000.
Nová verze byla charakterizována celkem 65 konstrukčními změnami, nejvýznamnějšími byla montáž upraveného křídla s nižším profilem, ale se zesílenou konstrukcí. Další podstatnou změnou byla instalace výkonnějšího motoru J-33-A-21, který se vstřikem vody a metanolu dosahoval maximálního tahu 23,1 kN. Mírně se zmenšil objem palivových nádrží (ze 1 781 l na 1 610 l), toto zmenšení zásoby paliva si vynutila instalace nádrže na vodu a metanol. Pro vzlet bylo možno použít startovacích raket JATO na tuhé palivo, letoun byl vybaven vystřelovacím sedadlem Lockheed, kulomety Colt-Browning M2 byly nahrazeny modernějšími kulomety verze AN/M3 s vyšší kadencí. Nejvíce viditelný rozdíl byl ve vzhledu letounu, P-80B byly dodávány zcela bez nátěru, povrch byl tvořen leštěným duralovým plechem. Nejméně pět stíhacích letounů P-80B (Sn. 45-8484, 45-8485, 45-8528, 45-8538 a 45-8561) bylo upraveno pro navádění řízených raket "vzduch-země" typu Bell GAM-63 "Reskel."
V druhé polovině roku 1947 došlo k reorganizaci americké armády, vznikla samostatná složka USAF a následně byly přeznačeny kategorie letadel z kategorie P (Pursuit) se stala kategorie F (Fighter) a tak i z P-80 se staly F-80 a průzkumné FP-80A se změnily na RF-80A. Změn doznaly také volací znaky (buzz-number), původní označení Shooting Starů bylo PN, to se změnilo na FN a následně na FT.


F-80C


Poslední sériově vyráběnou verzí byl stíhací bombardér F-80C, výroba se rozeběhla na základě objednávky z února roku 1948. Tato verze měla zesílenou konstrukci, výkonnější motor Allison J-33-A-23 se vstřikem vody a metanolu do kompresoru, podkřídelní závěsníky byly upraveny tak, aby mohly nést objemnější přídavné nádrže, změn doznala výstroj, instalován byl např. navigační zaměřovač AN/ARN-6. První výrobní série (blok) označená F-80C-1-LO byla vyrobeno celkem 113 letounů této série, dalších 49 letounů, které zhruba odpovídaly první sérii, byly dodány letectvu USMC, zde byly označeny jako TV-1 a USMC je označilo svými Sn. 33821 – 33869. Na výrobní lince byly následovány druhým výrobním blokem F-80C-5-LO, tento výrobní blok čítal celkem 76 letadel a od prvního bloku se odlišoval jen drobnostmi, poslední vyrobený stroj z této série byl dodán letectvu USMC. Největším výrobním blokem čítajícím celkem 561 letoun byl F-80C-10-LO, nejdůležitějším rozdílem byla instalace výkonnějšího motoru Allison J-33-A-35 o tahu 24 kN, další změny se týkaly palubních přístrojů. Letouny této verze se zúčastnily války v Koreji, nejprve plnily stíhací úkoly, později přešly spíše k útokům na pozemní cíle, zde vadil především malý dolet, Shooting Stary startovaly z Japonska, nad Koreou však jejich piloti museli počítat s každým litrem paliva. Nejprve se používaly přídavné palivové nádrže o objemu 625 litrů nebo větší o objemu 757 litrů, ale ani použití těchto nádrží situaci příliš nezlepšilo, přímo na japonských letištích byly provizorně vyrobeny ještě větší nádrže o objemu 1 003 litrů. Tyto nádrže již dovolovaly účinnější nasazení letounů F-80C nad Koreou, nádrže byly následně vyráběny menšími japonskými továrnami jako typ Misawa. Zmíním ještě setkání a následný souboj se stíhacím letounem MiG-15, v historicky prvním souboji proudových letadel zvítězil Lt. Russell J. Brown ve svém Shooting Staru nad MiGem-15, celkově se však Shooting Star již nemohl měřit s modernějším MiGem. Shooting Stary byly poté nahrazovány modernějšími stíhačkami North American F-86A Sabre. Nejdéle se nad Koreou udržely průzkumné verze RF-80A a RF-80C většina starších RF-80A byla upravena na standard RF-80C, dělo se tak za pomoci přestavbových sad, ale i tyto letouny operovaly nad Koreou většinou se stíhacím doprovodem.


Další prototypy a úpravy


V březnu 1948 vzlétl letoun TF-80C, byl to prototyp pokračovacího cvičného letounu, trup stíhacího F-80C byl prodloužen o necelý metr (980 mm) vpřed před křídlo a do tohoto nového prostoru bylo nainstalováno druhé sedadlo instruktora, trupová nádrž byla zmenšena, ale do křídel byly nainstalovány dvě měkké nádrže z nylonu, o jeden rok později je tento letoun zalétnut zkušebním pilotem Tony LeVierem a brzy je spuštěna sériová výroba pod označením Lockheed T-33 Shooting Star. Těchto cvičných letounů bylo postaveno 6 557 a krom USAF je používalo ještě 37 dalších letectev různých států.


Dalším, ale nepřijatým projektem byl F-80D, byl to projekt z roku 1948 a mělo se jednat o stíhací bombardér s motorem Allison J-33-A-29 a přepracovaným vnitřním vybavením.


Dalším neúspěšným pokusem byl prototyp F-80E s prodlouženým trupem, mírně šípovým křídlem a šípovitou VOP. Pohon měl obstarat motor Allison J-33-A-27 s přídavným spalováním a tahem 26,7 kN.


Na základě F-80C však vzniká nový typ stíhače pro každé počasí F-94A Starfire, ale tento typ je již mimo rámec tohoto článku.


Samostatnou kapitolou byly upravené letouny, které létaly bez osádky, řízené na dálku rádiem. Tyto stroje byly označené písmenem Q, tedy QP-80A, později přeznačené na QF-80A. K těmto letounům přibylo později několik desítek QF-80C. Většinou šlo o cílové letouny pro nácvik střelby, několik letounů této verze bylo použito i pro odběr vzorků vzduchu v místech pokusných atomových výbuchů. Pokud byl cvičný cílový letoun naváděn z jiného Shooting Staru, byl tento naváděcí letoun označen jako DF-80.


Snad ještě jeden letoun stojí za zmínku, byl označen jako ERF-80A-1-LO, byl to testovací letoun, na kterém byly zkoušeny různé typy kamer a fotografických přístrojů.



Shooting Star byl na dobu svého vzniku letounem vynikajících výkonů, bohužel, do bojů druhé světové války již nestačil zasáhnout. V Koreji byl nadřazen pístovým stíhačkám protivníka (Jak-9U i La-9), ale příchod proudových MiGů-15 jej dostal do defenzivy a musel být urychleně nahrazen modernějšími stíhači. MiG-15 byl letounem druhé generace proudových stíhaček s odlišným poměrem hmotnosti a tahu motoru, odlišné bylo plošné zatížení křídla, tím byla dána obratnost, stoupavost a ostatní důležité parametry pro vzdušný boj, Shooting Star byl v korejské válce již zastaralý.



Použité prameny:
William Green, War Planes of the Second World War, Volume Four, Fighters, London, MacDonald & Co. Ltd., 1961, reprinted 1969, ISBN 0-356-01448-7.
Robert F. Dorr, P-80 Shooting Star Variants, Wings of Fame Vol. 11, London, Aerospace Publishing Ltd., 1998. ISBN 1-86184-017-9.
Joe Baugher, Lockheed P-80/F-80 Shooting Star, USAAC/USAAF/USAF Fighter and Pursuit Aircraft, 16 July 1999.
René J. Francillon PhD, Lockheed aircraft since 1913, Annapolis, Maryland, Naval Institute Press, 1987, ISBN 0-87021-897-2
Larry Davis, P-80 Shooting Star, T-33/F-94 in action, Squadron/Signal publications, Aircraft No. 40,
Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko, Olomouc, Votobia, 1996, ISBN 80-7198-091-9.
www.scribd.com
www.fighter-planes.com
www.militaryfactory.com
http://www.aviation-history.com/lockheed/p80.html
www.military.cz
http://www.airwar.ru/enc/fighter/f80.html
http://www.airwar.ru/enc/fighter/f80b.html
http://www.airwar.ru/enc/fighter/f80c5.html
http://www.aviastar.org/air/usa/lok_shooting.php
http://joebaugher.com/usaf_fighters/p80_12.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Lockheed-P-80-Shooting-Star-t6550#485596 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více