Počet pevnostních komplexů: Number of Fortress Complexes:
22
22
Délka pevnostního celku: Length of the Fortress Complex:
600 km
375 mi
Hloubka pevnostního celku: Depth of the Fortress Complex:
0-30 km
0-20 mi
Zahájení stavby: Start of Construction:
DD.MM.1834
Dokončení stavby: Completion of Construction:
DD.MM.1915
Bojové využití: Combat Use:
DD.MM.1915-DD.MM.1918 1. světová válka DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.1915-DD.MM.1918 1st World War
Současný stav: Current Condition:
zachovalý
well maintained
Poznámka: Note:
-
-
Zdroje: Sources:
Kurt Mörz de Paula - Der österreichisch-ungarische Befestigungsbau 1820-1914 (Wien 2000)
URL : https://www.valka.cz/Rakousko-uherska-opevneni-na-hranicich-s-Italii-t110019#425154
Verze : 0
Chronologie opevňování Jižního Tyrolska a Korutan
1. období (1833-1840)
Roku 1832 dostal generálmajor Franz von Scholl (1774-1838), oblastní fortifikační ředitel v tehdy rakouském Benátsku, za úkol zpracovat projekt opevnění dvou alpských průsmyků (Brennerpass a Reschenpass), jimiž vedly cesty z Jižního do Severního Tyrolska. Výsledkem bylo vybudování pevnosti Franzensfeste (1838) a uzávěrového fortu Nauders (1840). Ke stavbě bylo v obou případech použito žulových kvádrů.
2. období (1860-1880)
Po dvacetileté přestávce pokračovala výstavba jihotyrolských opevnění několika dalšími objekty, určenými převážně k přehrazení důležitých silnic nejen na území Tyrolska (Buco di Vela, Dos di Sponde, Fort Rocchetta, Fort Gomagoi, Fort Ampola), ale i v Korutanech (Predil). Odlišné určení měla pouze pobřežní dělostřelecká baterie San Nicolo, vybudovaná na severním okraji jezera Lago di Garda, v městečku Riva del Garda.
Roku 1866 prohrálo Rakousko válku s Pruskem a muselo jeho italskému spojenci (jehož armádu v této válce porazilo!) odevzdat Lombardii a Benátsko. Z Jižního Tyrolska a Korutan se tím staly pohraniční provincie, jejichž fortifikačním zabezpečením byl pověřen ženijní plukovník Daniel baron von Salis-Soglio (1826-1919). Pod jeho vedením byl severovýchodně od města Trient (Trento,Trident), sídla správních úřadů a klíčového komunikačního uzlu ležícího na řece Adiži (Etsch), vybudován roku 1872 pevnostní uzávěr Civezzano, který přehrazoval silnici a železniční trať vedoucí společně úzkou soutěskou řeky Feltra. Uzávěr se skládal ze tří kamenných objektů (Fort Civezzano hlavní, horní a dolní), zčásti zapuštěných do skalních stěn soutěsky, a v následujícím období se stal součástí vnitřní obranné linie pevnosti Trient.
Pro různorodost architektonického řešení a charakteristický stavební materiál, jímž byly ve všech případech pravidelné žulové bloky, bývá stavební styl fortů z tohoto a předcházejícího období někdy označován jako "trientský (trentinský) styl".
3. období (1881-1900)
Roku 1881 byl do funkce ženijního náčelníka Vojenského velitelství v Innsbrucku jmenován plukovník Julius rytíř von Vogl (1831-1895). Ten se rozhodl proměnit hornaté území Jižního Tyrolska v jednu obrovskou fortovou pevnost, jejímž jádrem (noyeau) by byla pevnost Trient chráněná forty vnitřního prstence, zatímco úlohu fortového prstence vnějšího by plnily pevnostní uzávěry přehrazující všechny schůdné přístupové cesty.
Vzhledem k povaze horského terénu nebylo možné budovat fortovou linii obvyklým způsobem, tj. jako systém vzájemně se podporujících objektů dalekých a blízkých paleb, a plukovník Vogl přišel proto s myšlenkou modifikovaného "jednotného" fortu (Einheitsfort), který by v jediném objektu, stavebně přizpůsobeném terénním podmínkám, nejen slučoval oba typy střeleckých stanovišť (jako tomu bylo u jednotných fortů fortových pevností), ale navíc by obsahoval i veškeré zázemí potřebné pro život posádky a byl by uzpůsoben ke kruhové obraně. Jednalo se tedy o jakousi miniaturní samostatnou pevnost. V odborné literatuře bývá někdy tento Voglův typ fortu označován jako"horský fort".
Počátkem 80. let 19. století získal Vogl souhlas velení armády k použití pancéřových kasemat, pozorovacích zvonů a dělostřeleckých věží. Prvním fortem, který byl díky tomu v rámci rekonstrukce vybaven dvěma otočnými pancéřovými věžemi s 12cm kanony, se roku 1882 stal korutanský Werk Hensel B. Jeho věže byly dodány německou firmou Gruson, od roku 1886 je však v licenci začala vyrábět Vítkovická hornická a hutnická společnost. Na výrobě pozdějších typů se podílely i plzeňské Škodovy závody, které do věží osazovaly 10cm houfnice M-9 vlastní konstrukce.
Základním stavebním materiálem všech fortů byl i nadále kámen, od poloviny 80. let se však (v souladu s celoevropským trendem) začal ke zvýšení jejich odolnosti používat rovněž beton, jímž byly zesilovány zejména stropy starších objektů.
Voglovu koncepci obrany Jižního Tyrolska zásadním způsobem změnil polní podmaršál Franz Xaver Josef Conrad von Hötzendorf, jenž na podzim roku 1906 nastoupil do funkce náčelníka generálního štábu rakousko-uherské armády. Protože byl přesvědčen, že (zatím ještě) spojenecká Itálie se dříve či později pokusí získat jihotyrolská, západokorutanská a dalmatská území patřící Rakousko-Uhersku, považoval za nezbytné připravit rakousko-uherskou armádu přednostně na válku s tímto protivníkem. Z toho důvodu prosadil posílení a modernizaci jihotyrolských opevnění, včetně výstavby dvou dalších uzávěrů (Folgaria a Lavarone), chránících přístup k Trientu od jihovýchodu. Objekty těchto nových uzávěrů, postavené již převážně z betonu a vyzbrojené 10cm houfnicemi v otočných pancéřových věžích, byly umístěny těsně u hranic, aby jejich děla mohla podporovat případný útok vlastních jednotek na italské území. Podobnými objekty byly doplněny také některé starší uzávěry (zejména uzávěr Tonale). Na Conradův popud byla roku 1912 v údolí řeky Adiže zahájena rovněž výstavba uzávěru Etsch-Arsa, jehož úkolem bylo chránit přístupy k Trientu od jihu.
5. období (1914-1918)
Roku 1914 válka skutečně vypukla, nikoli však s Itálií, nýbrž se Srbskem a Ruskem. Rakousko-uherské velení si nicméně o italských úmyslech nedělalo iluze, zvlášť když většinu vojenských jednotek ze svých jižních hranic muselo odeslat na srbskou a ruskou frontu. Pokračovalo proto v intenzivním opevňování zejména jihotyrolského území, ohroženého nepřátelským vpádem ze tří stran.
Opevňovací práce řídil ženijní ředitel pevnosti Trient plukovník Franz Seraphin Edler von Steinhart (1865-1949). Jako zkušený fortifikační odborník věděl, že forty z prvních tří období nejsou schopny odolat palbě soudobého těžkého dělostřelectva, nařídil proto přesunout jejich výzbroj do urychleně budovaných pěchotních a dělostřeleckých postavení na horských vrcholcích a hřebenech. Když pak v květnu 1915 italská armáda skutečně zaútočila, byl díky Steinhartovým opatřením její postup do hloubky jihotyrolského území zanedbatelný, přestože proti ní stály pouze několikanásobně slabší síly místní domobrany, dělostřelců a narychlo přivelených útvarů pravidelné armády...
Zdroje: Kurt Mörz de Paula - Der österreichisch-ungarische Befestigungsbau 1820-1914 (Wien 2000) Edmund Glaise von Horstenau - Der österreich-Ungarns Letzter Krieg, 1914 - 1918 (Wien 1931) http://fortifikace.bloguje.cz/ de.wikipedia.org
-
Jižní Tyrolsko roku 1914
URL : https://www.valka.cz/Rakousko-uherska-opevneni-na-hranicich-s-Italii-t110019#388220
Verze : 0
Přidejte se k nám
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady.
Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.