Andské státy

Diskuse

Andské státy Latinské Ameriky ve 40. letech 20. století


Úvod:


Po druhé světové válce zbyly na světě dvě supervelmoci, politicky, hospodářsky a sociálně naprosto odlišné, USA a SSSR. USA začaly po válce vytvářet blok států s nimi sympatizujících. Po dohodě s latinskoamerickými státy v březnu 1945 přijaly Deklaraci z Chapulteku, která se stala základem pro vytvoření Organizace amerických států v roce 1948.
Latinská Amerika po druhé světové válce byla jinou Amerikou než v meziválečném období. Latinskoamerické státy dořešily poslední hraniční spory, které vytvářely závažné problémy v meziválečné diplomacii. Důsledkem světové války se prohloubilo spojenectví s USA, které přineslo jak pozitivní, tak negativní vlivy. USA musely úplně od začátku změnit svůj přístup k těmto státům. Nesměli se na už dívat jako na fašistické nebo nacistické státy. USA zde chtěli získat podporu a spojenectví. Nikoli povýšenost, ale spolupráce a alespoň zdání dialogu rovného s rovným. Tato politika přinesla ovoce (s výjimkou Argentiny), ale i takový rival USA, jakým byla Brazílie, přistoupil k společnému boji proti fašismu. Hlavním pozitivním rysem této spolupráce byla především hospodářská pomoc USA ve strojírenské a vojenské oblasti (např. na základě Zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941). Válka posléze vyvolala úplnou explozi latinskoamerického zemědělství, protože severoamerické nestačilo pokrýt celkovou potřebu. Tato zemědělská revoluce se pozitivně projevila na zvýšení životní úrovně obyvatelstva, finance byly použity k budování infrastruktury, nemocnic a škol, ale byly také vloženy do zcela zbytečných projektů, na zviditelnění politických stran.


Peru:


Peru bylo během druhé světové války zaměstnáno pro něj mnohem důležitějším hraničním konfliktem s Ekvádorem v letech 1941-1942, ve kterém zvítězilo a mírovou smlouvou z Rio de Janeira (1942) získalo 40% sporného území. Celé válečné období stál v čele Peru prezident Manuel Pardo y Ugarteche (1939-1945), který plynule navázal na diktaturu svého předchůdce generála Benavidese. 28. 7. se nový prezident José Luis Bustamente ujal svého nového úřadu. V době svého příchodu byla země ohromně zadlužena. Zrušil opatření omezující svobodu občanů a tisku. Také udělil amnestii všem osobám odsouzeným, internovaným a vypovězeným z politického důvodu.
Avšak situace na domácí politické scéně se nadále zhoršovala soupeřením mezi různými frakcemi v parlamentu a narůstajícími rozpory mezi prezidentem a stranou APRA (socialisté).
APRA totiž měla snahu tlačit vládní politiku více doleva.
V zemi se začaly vyskytovat bouře nevole z řad dělníků, kteří nebyly spokojení se svými nízkými výdělky. Uskutečnilo se hodně stávek při nichž došlo i ke ztrátám na životech. Nakonec se vládě částečně podařilo vše uklidnit, ale r. 1947 opět nastaly rozpory.
Neshody mezi konzervativci a levicí prohloubilo ještě více zavraždění ředitele konzervativního listu La Prensa Garlanda ze 7. 1.1947. Tisk přičítal vinu apristům, proti nimž Garland vystupoval.
Obavy z vzrůstající moci APRA vedly ke sdružení deseti stran, které vytvořily Národní alianci. Vyšla do boje s velmi pokrokovým programem, který byl ale v dané chvíli těžko realizovatelný. Situace se mezitím stále zhoršovala a v roce 1948 se země octla na prahu občanské války. Pracovní a výrobní indexy klesaly, což mělo za následek hospodářskou krizi. Krize došla až tak daleko, že konzervativní skupina v armádě 29.10.1948 provedla převrat a Bustamentovu vládu svrhla. Do čela státu se postavil Manuel Odría, konzervativní generál podporovaný USA.
V zahraničněpolitické oblasti Peru přistoupilo 24.8.1946 k Mezinárodnímu měnovému fondu a Centrální peruánská banka byla zmocněna provádět transakce s Mezinárodní bankou pro rozvoj a obnovu. Peruánský parlament ratifikoval Chartu OSN, dohody v Bretton Woods, dohodu o UNRRA. Vláda se snažila zemi modernizovat, zapojit ji do mezinárodních struktur a pokusila se řešit veškeré hospodářské a sociální problémy. Tato snaha byla neustále mařena konflikty a bojem o moc, takže konečný výsledek odpovídal celkové situaci v zemi.


Bolívie:


Politickou situaci v Bolívii poznamenala těžká porážka, která v roce 1935 přinesla ztrátu prestiže a území. Tento politický a mezinárodní handicap, společně s katastrofální hospodářskou a sociální situací, hnal zemi od jednoho převratu k druhému. V roce 1937 generál Germán Busch svrhl diktaturu plukovníka Josého Davida Tora, zrušil ústavu, rozpustil parlament a vytvořil diktaturu vlastní opírající se o přistěhovalce z Německa. Tato politika byla velice vhod třetí říši, která vysílala do Bolívie své důstojníky, agenty a poradce.
Busch v roce 1939 zemřel a nový prezident Enrique Pénaranda (1940-1943), obnovil proamerickou orientaci. Jeho vláda ale byla svržena povstáním 20.12.1943; v čele státu stanul Gualberto Villarroel. Jeho vláda se ale potýkala se sociálními problémy. Tato situace vyvolala v červnu 1946 izolované protivládní povstání části ozbrojených sil, které se ještě podařilo prezidentu potlačit, ale další povstání o několik týdnů později už nezvládl a povstání skončilo 11.7.1946 svržením a zabitím prezidenta Villaroela. Novým prezidentem se stal po volbách z 5.1.1947 Enrique Hertzog (1947-1949). Ovšem i tato vláda se potýkala s hospodářskými problémy. Opět sílily demonstrace, povstali dokonce i indiáni, země tak stála na pokraji občanské války a zhroucení. Prezident Hertzog 19.10.1949 odstoupil a jeho místo zaujal viceprezident Mamerto Urriolagoitia. Za takové politické situace hospodářství bylo v katastrofálním stavu. Hlavní zdroj fiskálních příjmů Bolívie pocházel z velkého surovinového bohatství. V celé zemi chyběla dostatečná infrastruktura. Vzhledem k politické, hospodářské a sociální krizi bylo v Bolívii ve 40. letech velice obtížné provádět jakékoliv reformy a země patřila k nejchudším a nejméně rozvinutým v oblasti.


Kolumbie:


Kolumbii posílilo patnáctileté období vlády liberálů (1931-1946), kdy byla úspěšná jak na poli mezinárodním, tak na poli hospodářském a sociálním. Během těchto let došlo k vzrůstu obyvatelstva, zvyšovala se životní úroveň obyvatelstva, což zvětšovalo spotřebu, která byla impulsem domácímu průmyslu. Vláda se snažila vybudovat slušnou infrastrukturu. Stát získával finanční prostředky z cel a daní uvalených na vývoz. Avšak problémem všech států Latinské Ameriky tohoto období byla inflace.
Tento poměrně příznivý vývoj Kolumbie ve 30. letech a první polovině 40. let 20.stol. byla přerušen v roce 1946, kdy došlo k rozštěpení liberální strany na radikální a umírněné křídlo.
5.5.1946 byl zvolen prezidentem konzervativec Mariano Ospina Pérez (1946-1950). Posléze však začal prezident liberály pronásledovat a snažil se zlomit jejich vliv v Národním kongresu. To se mu ale nepodařilo ani v roce 1947. Mezitím stále narůstaly nepokoje jak s politice tak např. na venkově. Obě strany se musely sejít a usnést se na určitém postupu.
Kolumbie však upadala do sále hlubší krize. 28.2.1948 se liberálové vzdali spolupráce s konzervativci prezidenta Péreze. To vyvolalo reakci, která vyvrcholila 9.5. 1948 zavražděním vůdce liberálů Gaitána. Následovalo protivládní povstání v Bogotě, které se podařilo potlačit, ale v některých částech země se situace přiblížila občanské válce. Bylo vyhlášeno stanné právo a rozpuštěn parlament a v roce 1950 byla v Kolumbii po letech klidu a prosperity nastolena vojenská diktatura.


Ekvádor:


Situace v Ekvádoru ve 40.letech 20.stol. byla zásadně ovlivněna událostmi souvisejícími se stanovením hranice s Peru. V letech 1941-1942 za vlády liberálního prezidenta Carlose Alberta Ría byl vojensky rozhodnut hraniční konflikt, který se táhl od doby rozdělení Velké Kolumbie (1830) a zásadně zatěžoval vztahy mezi těmito dvěma státy ve 20. a 30. letech 20. stol. Během konfliktu se projevila vojenská připravenost a vyšší úroveň peruánské armády, která znamenala porážku Ekvádoru. Mírovou smlouvou z Rio de Janeira (1942) ztratil Ekvádor 40% sporného území především ve prospěch Peru, menší část dostala Kolumbie. Krize využili nacionalistické a levicové síly, 28.5.1944 provedly převrat a sesadily prezidenta. Novým prezidentem se stal José María Velasco Ibarra (1944-1947). Nový režim se ale dostal brzy do konfliktu s levicovými silami a s parlamentem. 30.3.1946 v důsledku sporů o pravomoci hlavy státu zrušil prezident ústavu a vyhlásil osobní diktaturu. Pod dohledem armády proběhly nové volby, které potvrdily Ibarru. Opět začala propukat hospodářská krize společně s inflací. Začátkem srpna 1947 se tento stav projevil v konfliktu mezi prezidentem republiky a ministrem války plukovníkem Carlosem Manchenem Cajasem. 23.8.1947 pak ministr války se svými přívrženci obsadil strategické body Quita, po krátké přestřelce obsadil prezidentský palác, dal prezidenta zatknout a přinutil ho k rezignaci ve svůj prospěch. O tři dny později se Mancheno prohlásil prezidentem republiky. Následovalo opět několik převratů.


Závěr:


Poválečná situace andských států Latinské Ameriky se odvíjela od situace na mezinárodním poli. Během druhé světové války tyto státy alespoň oficiálně stály na straně demokratických sil. Válka většině z nich přinesla hospodářský růst a zapojení do demokratických mezinárodních struktur. Vlády těchto států se snažily, aby se staly moderními. Tyto snahy ale byly neustále rušeny vnitropolitickými nepokoji, které s sebou přinášely nepokoje, hospodářské a sociální krize. S narůstajícími rozpory mezi USA a SSSR a následnou studenou válkou se tyto státy stávaly skrytým bojištěm dvou supervelmocí, což ještě více podlamovalo jejich politickou stabilitu a limitovalo možnosti příznivého hospodářského vývoje.
URL : https://www.valka.cz/Andske-staty-t11642#37409 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více