Meziválečné období
Demobilizace Alte Armee
V příměří podepsaném v Compiègne dne 11. listopadu 1918 souhlasila říšská vláda s bezodkladným vyklizením obsazených území. Již následujícího dne začala na západní frontě stahování vojsk a do 17. ledna 1919 byla ukončena německá vojenská přítomnost na levém břehu Rýna. Odzbrojení milionů vojáků probíhalo postupně v určených demobiliačních prostorech, což byly většinou domovské posádky. Rada lidových pověřenců a Nejvyšší armádní velitelství měly v úmyslu ponechat část jednotek a vytvořit z nich mírovou armádu.
Prozatímní branná moc (Vorläufige Reichswehr)
19. ledna 1919 vydala vláda v armádním úředním věstníku Prozatímní ustanovení o ustrojení mírového vojska. 6. února 1919 se ve Výmaru sešlo Národní shromáždění a přijalo Zákon o vytvoření prozatímní Říšské branné moci. Ten zmocňoval říšského prezidenta k rozpuštění stávající vojska a vybudování prozatímní říšské branné moci, která by do vytvoření stálé branné moci chránila hranice, prosazovala nařízení vlády a udržela v zemi klid a pořádek. Tato branná moc měla mít 400 000 příslušníků. V dubnu 1919 přiatý Zákon o vytvoření prozatímního Říšského námořnictva obsahoval podobná ustanovení pro námořní síly. Ty měly čítat 20 000 příslušníků.
Přechodná armáda (Übergangsheer)
K 1. říjnu 1919 byly ozbrojené síly zreorganizovány v Přechodnou armádu. Dosavadní svazky a služebny staré armády byly zrušeny. Přechodná armáda sestávala z 200 000 příslušníků.
Říšská branná moc (Reichswehr)
K 1. lednu 1921 byla zřízena Říšská branná moc. Detaily jejího fungování dále upravoval branný zákon z 23. března téhož roku. Sílu a výzbroj silně omezovala ustanovení Versaillské mírové dohody. Říšská branná moc sestávala z Říšské armády o 100 000 příslušnících a Říšského námořnictva o 15 000 příslušnících.
Armáda se skládala ze dvou skupinových velitelství (v Berlíně a Kasselu), sedmi pěších diviz a tří jezdeckých divizí. Námořnictvo mělo dvě vyšší velitelství, jedno pro Severní moře a druhé pro Baltské moře.
Říšský prezident byl nejvyšším velitelem branné moci. V mírové době vykonával tuto velitelskou pravomoc ministr říšské branné moci. Tomu byli teoreticky podřízeni velitelé armády a námořnictva, ačkoliv jejich skutečné postavení bylo významnější. Vojenská suverenita jednotlivých zemí byla zrušena, ačkoliv Bavorsko, Sasko, Bádensko a Württembersko si určitou omezenou samostatnost udržely. Např. Bavorsko mělo tu výsadu, že oblast vojenského okruhu VII zahrnovala celé jeho území a v 7. divizi, která měla velitelství v Mnichově, sloužili jen bavorští občané.
Oproti moderním armádám chyběla řada prvků: spojovací jednotky pro vyšší velitelství, armádní jednotky mimo rámec divizí, letectvo, protiletadlové dělostřelectvo, tankové jednotky a protitankové dělostřelectvo, těžké dělostřelectvo, jednotky určené pro dělostřelecký průzkum, speciální ženijní jednotky, železniční jednotky, kartografové atd.
Ze 100 tisíc příslušník armády bylo 4 000 důstojníků, včetně zdravotníků a veterinářů. Doplňování jednotek probíhalo čistě na dobrovolnické bázi. Povinná vojenská služba nesměla být zavedena. Stejně nesměla existovat žádná organizace, která by zajišťovala evidenci a povolávání branců. Armáda v důsledku toho nedisponovala zálohami. Mužstvo a poddůstojníci se zavazovali ke službě v trvání 12 let, v případě důstojníků se jednalo o 25 let. Všichni museli složit přísahu na ústavu výmarské republiky. Z hlediska sociální skladby sice klesal podíl příslušníků šlechtického původu, nicméně armáda si podržela konzervativní ráz a bránila se demokratizaci a průniku liberálních ideí. Při doplňování byli např. upřednostňování zájemci z konzervativnějších zemědělských oblastí před těmi z městského prostředí.
Silně omezený byl i zbrojní průmysl. Jen několik podniků mělo povoleno vyrábět zbraně a munici, a díky svému monopolnímu postavení účtovaly armádě relativně vysoké ceny. Každopádně nebyl průmysl ve stavu, aby mohl zásobovat armádu v případném budoucím konfliktu.
...rozpracováno...
Zdroje:
Müller-Hillebrand, Burkhart: Das Heer 1933–1945. Entwicklung des organisatorischen Aufbaues. Band I: Das Heer bis zum Kriegsbeginn, Verlag von E. S. Mittler & Sohn GmbH, Darmstadt, 1954
Tessin, Georg: Deutsche Verbände und Truppen 1918-1939, Biblio Verlag, Osnabrück, 1974
www.dhm.de
www.historisches-lexikon-bayerns.de
Demobilizace Alte Armee
V příměří podepsaném v Compiègne dne 11. listopadu 1918 souhlasila říšská vláda s bezodkladným vyklizením obsazených území. Již následujícího dne začala na západní frontě stahování vojsk a do 17. ledna 1919 byla ukončena německá vojenská přítomnost na levém břehu Rýna. Odzbrojení milionů vojáků probíhalo postupně v určených demobiliačních prostorech, což byly většinou domovské posádky. Rada lidových pověřenců a Nejvyšší armádní velitelství měly v úmyslu ponechat část jednotek a vytvořit z nich mírovou armádu.
Prozatímní branná moc (Vorläufige Reichswehr)
19. ledna 1919 vydala vláda v armádním úředním věstníku Prozatímní ustanovení o ustrojení mírového vojska. 6. února 1919 se ve Výmaru sešlo Národní shromáždění a přijalo Zákon o vytvoření prozatímní Říšské branné moci. Ten zmocňoval říšského prezidenta k rozpuštění stávající vojska a vybudování prozatímní říšské branné moci, která by do vytvoření stálé branné moci chránila hranice, prosazovala nařízení vlády a udržela v zemi klid a pořádek. Tato branná moc měla mít 400 000 příslušníků. V dubnu 1919 přiatý Zákon o vytvoření prozatímního Říšského námořnictva obsahoval podobná ustanovení pro námořní síly. Ty měly čítat 20 000 příslušníků.
Přechodná armáda (Übergangsheer)
K 1. říjnu 1919 byly ozbrojené síly zreorganizovány v Přechodnou armádu. Dosavadní svazky a služebny staré armády byly zrušeny. Přechodná armáda sestávala z 200 000 příslušníků.
Říšská branná moc (Reichswehr)
K 1. lednu 1921 byla zřízena Říšská branná moc. Detaily jejího fungování dále upravoval branný zákon z 23. března téhož roku. Sílu a výzbroj silně omezovala ustanovení Versaillské mírové dohody. Říšská branná moc sestávala z Říšské armády o 100 000 příslušnících a Říšského námořnictva o 15 000 příslušnících.
Armáda se skládala ze dvou skupinových velitelství (v Berlíně a Kasselu), sedmi pěších diviz a tří jezdeckých divizí. Námořnictvo mělo dvě vyšší velitelství, jedno pro Severní moře a druhé pro Baltské moře.
Říšský prezident byl nejvyšším velitelem branné moci. V mírové době vykonával tuto velitelskou pravomoc ministr říšské branné moci. Tomu byli teoreticky podřízeni velitelé armády a námořnictva, ačkoliv jejich skutečné postavení bylo významnější. Vojenská suverenita jednotlivých zemí byla zrušena, ačkoliv Bavorsko, Sasko, Bádensko a Württembersko si určitou omezenou samostatnost udržely. Např. Bavorsko mělo tu výsadu, že oblast vojenského okruhu VII zahrnovala celé jeho území a v 7. divizi, která měla velitelství v Mnichově, sloužili jen bavorští občané.
Oproti moderním armádám chyběla řada prvků: spojovací jednotky pro vyšší velitelství, armádní jednotky mimo rámec divizí, letectvo, protiletadlové dělostřelectvo, tankové jednotky a protitankové dělostřelectvo, těžké dělostřelectvo, jednotky určené pro dělostřelecký průzkum, speciální ženijní jednotky, železniční jednotky, kartografové atd.
Ze 100 tisíc příslušník armády bylo 4 000 důstojníků, včetně zdravotníků a veterinářů. Doplňování jednotek probíhalo čistě na dobrovolnické bázi. Povinná vojenská služba nesměla být zavedena. Stejně nesměla existovat žádná organizace, která by zajišťovala evidenci a povolávání branců. Armáda v důsledku toho nedisponovala zálohami. Mužstvo a poddůstojníci se zavazovali ke službě v trvání 12 let, v případě důstojníků se jednalo o 25 let. Všichni museli složit přísahu na ústavu výmarské republiky. Z hlediska sociální skladby sice klesal podíl příslušníků šlechtického původu, nicméně armáda si podržela konzervativní ráz a bránila se demokratizaci a průniku liberálních ideí. Při doplňování byli např. upřednostňování zájemci z konzervativnějších zemědělských oblastí před těmi z městského prostředí.
Silně omezený byl i zbrojní průmysl. Jen několik podniků mělo povoleno vyrábět zbraně a munici, a díky svému monopolnímu postavení účtovaly armádě relativně vysoké ceny. Každopádně nebyl průmysl ve stavu, aby mohl zásobovat armádu v případném budoucím konfliktu.
...rozpracováno...
Zdroje:
Müller-Hillebrand, Burkhart: Das Heer 1933–1945. Entwicklung des organisatorischen Aufbaues. Band I: Das Heer bis zum Kriegsbeginn, Verlag von E. S. Mittler & Sohn GmbH, Darmstadt, 1954
Tessin, Georg: Deutsche Verbände und Truppen 1918-1939, Biblio Verlag, Osnabrück, 1974
www.dhm.de
www.historisches-lexikon-bayerns.de