Posílený chorvatský pěší pluk 369 [1941-1943]

Na konci června 1941, necelé dva měsíce po svém vzniku, musel Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska, „NDH“) začít plnit vazalské závazky vůči svému sponzorovi, spojenci a ochránci - nacistickému Německu. „Poglavnik“ (vůdce) NDH Ante Pavelić svolal poradu s vojenským i civilním vedením státu k projednání vojenské účasti na invazi do Sovětského svazu. Po získání jednomyslného souhlasu a konzultaci s generálem Edmundem Glaise von Horstenau, představitelem německé armády v Chorvatsku, poglavnik nabídl Adolfu Hitlerovi vyslat na východní frontu chorvatské dobrovolnické jednotky.

2. července vyzval Pavelić příslušníky pozemních, leteckých a námořních sil, aby se co nejdříve zapojili po boku svých německých spojenců do boje proti bolševismu. Jako první bylo naplánováno zřízení pěší jednotky o síle pluku s cca 4 000 muži. Mezi 3. a 7. červencem se k překvapení ustašovských úřadů přihlásilo přes 5 000 (podle některých zdrojů až 9 000) dobrovolníků. Z vybraných 3 895 důstojníků, poddůstojníků a příslušníků mužstva byly sestaveny tři pěší prapory – dva chorvatské ve ve Varaždinu a Záhřebu a bosenský v Sarajevu.

Po jejich přesunu do Dolního Rakouska byly ve Vojenském výcvikovém prostoru Döllersheim sloučeny do pěšího pluku, který obdržel 16. července název Posílený chorvatský pěší pluk 369. V jeho sestavě byl plukovní štáb se štábní rotou a tří pěší prapory složené ze tří pěších rot, kulometné roty, protitankové roty, zásobovací roty a dělostřelecké baterie. Později byl ve městě Stockerau zřízen ještě výcvikový a doplňovací prapor. Pluk se rozrostl na více než 5 000 vojáků. Jeho prvním velitelem se stal plukovník Ivan Markulj.

Formálně byl pluk součástí Wehrmachtu, jeho příslušníci nosili německé uniformy a používali německá hodnostní označení. Jejich rozlišovacím znakem byl červenobílý šachovnicový štít s nápisem „Hrvatska“ (Chorvatsko) nošený na pravém rukávu a pravé straně přilby. Jednotka byla také nazývána jako Chorvatská legie a chorvatští dobrovolníci jako legionáři.

Po složení přísahy věrnosti Adolfu Hitlerovi, poglavnikovi, Německu a Nezávislému státu Chorvatsko následoval uspěchaný, zcela nepostačující třítýdenní výcvik a rozkaz k přesunu na východní frontu - po železnici přes Maďarsko do Dongeny v Besarábii a odtud po vlastní ose na Ukrajinu. Po pěti týdnech a 750 kilometrech celodenních pěších pochodů po rozblácených neschůdných cestách navázal pluk 1. října u obce Budinskaja první kontakt s nepřítelem a 9. října se u Naděždovky připojil ke 100. lehké pěší divizi (později přejmenované na 100. mysliveckou divizi), operující v sestavě Skupiny armád Jih.

Z důvodu nedostatečného výcviku a vybavení nebyl pluk zpočátku nasazován do bojů jako celek, ale jeho prapory a roty byly podle potřeby přidělovány k nejrůznějším jednotkám divize. S nimi operovaly podél Dněpru, v okolí Charkova, v horním Doněcku a na konci roku na frontě podél řeky Mius.
Ze záznamů v plukovním válečném deníku bylo patrné, že hlavním úkolem pluku v tomto období bylo zlepšit disciplínu. S tou měl pluk problémy po celý zbytek roku 1941 a až do druhé bitvy o Charkov v květnu 1942. Více než sto legionářů dezertovalo, někteří byli dopadeni a zastřeleni. Množily se případy ústrojní nekázně, krádeží, rabování, znásilnění. 30. září 1941 vrátil velitel Ivan Markulj 43 důstojníků a poddůstojníků a 144 legionářů do vlasti kvůli nemoci nebo z disciplinárních důvodů, později byli čtyři legionáři pro hrubou nekázeň odsouzeni k smrti a popraveni, další byli odsouzeni k trestům odnětí svobody v rozmezí od 2 do více než 10 let.
Podle vzpomínek německých důstojníků chorvatští legionáři neměli vojenské vystupování a působili tak zanedbaně, že byli často považováni za ruské zajatce.

V polovině ledna 1942 byla 100. lehká pěší divize nasazena v oblasti města Stalino do boje proti sovětskému jezdeckému sboru, který prorazil německé linie. Až do konce zimního období pak sváděla těžké boje podél řeky Samary. Velitel divize generálporučík Werner Sanne ocenil úspěchy pluku během zimních bojů, zejména akce polního dělostřelectva pod velením podplukovníka Marka Mesiće, kterého dne 23. února 1942 dekoroval Železným křížem.

Počínaje rokem 1942 bylo legionářům umožněno posílat dopisy do vlasti. Zprávy pro členy rodiny a přátele byly psány na jakýkoli papír, který vojáci mohli najít - cigaretové papírky nebo stránky vytržené ze sešitů. Dopisy byly následně čteny v rádiu Záhřeb (později známém jako Hrvatski Krugoval) spolu s propagandistickými oznámeními. Válečné ztráty - počty padlých, raněných a pohřešovaných – úřady nezveřejňovaly.

Na jaře se pluk osvědčil během druhé bitvy o Charkov - plukovník Markulj, poručík Eduard Bakarec a šest dalších důstojníků pluku bylo vyznamenáno Železným křížem první třídy, Němci přestali na legionáře pohlížet jako na neukázněnou sebranku a začali je respektovat.

V červnu podpořila divize útok 1. tankové armády podél řeky Don přes Voroněž do Kalachu, kde pluk utrpěl těžké ztráty. Po vyčišťovacích operacích podél Donu byl divizi v září poskytnut krátký čas na odpočinek a pluk byl po obdržení posil reorganizován.

Dne 24. září 1942, během návštěvy velitelství 6. armády, poglavnik Ante Pavelić vyznamenal a povýšil velké množství legionářů. O dva dny později byla 100. myslivecká divize nasazena do bitvy o Stalingrad.

Chorvatští legionáři se během stalingradské bitvy zúčastnili nejtěžších bojů a draze za to platili. Do 13. října byla síla pluku redukována na jeden oslabený prapor a 2 samostatné roty. Z původního pluku a všech posil, které postupně dorazily z výcvikového zařízení ve Stockerau, zůstalo jen 983 mužů. Na konci listopadu bylo bojeschopných jen 5 důstojníků, 9 poddůstojníků a 110 vojáků, trpících nedostatkem jídla, zbraní a střeliva. 17. prosince Volha natolik zamrzla, že umožnila Sovětům otevřít další frontu. 16. ledna 1943 zahájili Sověti prudký útok na chorvatské pozice a poslední obléhaní legionáři zoufale bojovali o přežití. Vzhledem k tomu, že zásoby jídla, střeliva a léků byly téměř úplně vyčerpány, konec byl na spadnutí. 23. ledna 1943 bylo ze Stalingradu letecky evakuováno 18 zraněných Chorvatů. Mezi těmito šťastlivci byl i seržant Jurić, který zachránil Kriegstagbuch (plukovní válečný deník) a uchoval tak památku na Chorvatskou legii a její muže.
Hrstka přeživších chorvatských legionářů pod vedením podplukovníka Marka Mesiće se 2. února 1943 vzdala Sovětům v budově stalingradské Akademie vzdušných sil. Tak skončila historie Posíleného chorvatského pěší pluku 369.

Po skončení bojů byli podplukovník Mesić a další legionáři (celkem cca 700 mužů včetně příslušníků podpůrných jednotek) - ranění, napůl zmrzlí vojáci trpící tyfem, úplavicí, kurdějemi a dalšími nemocemi - odvedeni do sovětských zajateckých táborů.
V létě roku 1943 byli Mesić, šest důstojníků a 100 legionářů převezeni do Krasnogorska, kde se později setkali s většinou ostatních přeživších Chorvatů. V Krasnogorsku a později v Karasově je Sověti začali formovat do nové jednotky, „První jugoslávské dobrovolnické brigády“. Pod velením Marka Mesiče ji vytvořili Chorvaté a další Jugoslávci, kteří byli zajati nebo se během války z jiných důvodů ocitli v Rusku. Není těžké pochopit, že se do této jednotky v uniformách Královské jugoslávské armády (Sověti neuznávali Titovy síly jako armádu suverénního státu) dobrovolně přihlásilo velké množství bývalých legionářů, aby se vyhnuli téměř jisté smrti v zajateckých táborech. Většinu bojovníků a celý velitelský štáb brigády tvořili bývalí příslušníci 369. pluku.
Brigáda, stejně jako mnoho jiných „národních“ jednotek, se měla stát součástí jugoslávské lidové armády a byla do Jugoslávie přepravena v průběhu roku 1944. Během bitvy o Čačak na konci roku byla nasazena proti ustupujícím německým silám (104. myslivecká divize a 7. divize SS Prinz Eugen) a spolu s kooperujícími partyzánskými jednotkami utrpěla těžké ztráty.

Tita neúspěšná akce rozčilila, Mesiće slovně napadl a vyčetl mu také jeho fašistickou minulost, nakonec ale upustil od jeho potrestání. Mnoho Mesićových spolubojovníků takové štěstí nemělo. Spousta jich skončila ve vězení a někteří – včetně prvního velitele Chorvatské legie, Ivana Markulje - na popravišti.

Georg Tessin: Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen-SS im Zweiten Weltkrieg 1939–1945
de.wikipedia.org
en.wikipedia.org
hr.wikipedia.org
www.axishistory.com

hr.wikipedia.org

hr.wikipedia.org