Supermarine Seafire

Přehled verzí

Supermarine Seafire - přehled verzí




Označení Provedení letounu - popis
Supermarine Hooked Spitfire nouzová úprava pozemního stíhače Spitfire Mk.VB
Supermarine Seafire Mk.IB přestavby Spitfrů Mk.V, pevná křídla typu B
Supermarine Seafire Mk.IIC výroba na základě Spitfiru Mk.VC, pevná křídla zůstala.
Supermarine Seafire L Mk.IIC motor Merlin 32, zkrácená křídla, stíhací letoun pro malé výšky.
Supermarine Seafire LR Mk.IIC průzkumná verze, malý počet
Supermarine Seafire L Mk.IIC Hybrid prvních 32 strojů Seafiru Mk.III ještě s pevnými křídly.
Supermarine Seafire Mk.III plnohodnotná námořní stíhačka již se sklopnými křídly.
Supermarine Seafire L Mk.III motor Merlin 55M a zkrácená křídla - nejrozšířenější verze.
Supermarine Seafire LR Mk.III průzkumná varianta předešlé verze.
Supermarine Seafire Mk.XV první verze poháněná motorem Rolls-Royce Griffon VI
Supermarine Seafire Mk.XVII kapkovitá kabina a zesílený podvozek, motor Griffon VI zůstal
Supermarine Seafire FR Mk.17 průzkumná verze, malý počet
Supermarine Seafire Mk.45 motor Rolls-Royce Griffon 61, navalizovaný Spitfire Mk.21
Supermarine Seafire Mk.46 mírně navalizovaná verze Spitfire Mk.22 s pevnými křídly
Supermarine Seafire FR Mk.46 průzkumná varianta předešlé verze, malý počet
Supermarine Seafire Mk.47 motor Rolls-Royce Griffon 88 se vstřikem paliva, protiběžné vrtule, hydraulické ovládání sklápění křídel
Supermarine Seafire FR Mk.47 průzkumná varianta předešlé verze, většina z postavených Seafirů Mk.47 byla dodána jako průzkumná



Použité prameny:
Cyril R. Russell, Spitfire Odyssey, My Life At Supermarines 1936-1957, Kingfisher Railway Productions, UK rok 1985, ISBN: 0 946184 186
Richard Ward, Supermarine Spitfire Mk. XII-24, Supermarine Seafire Mk.I-47., Aircam Aviation Series No.8, Arco Pub, 1969, ISBN-13: 978-0668021098
PeterCaygill, Bojové legendy, Spitfire Mk.VI-F.24, Nakladatelství Jan Vašut s.r.o., Praha 8, rok 2005, ISBN 80-7236-396-4
www.historyofwar.org
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Supermarine-Seafire-t15676#530030 Verze : 0

Supermarine Seafire s motory Rolls-Royce Merlin


Nejprve si připomeneme, proč a za jakých okolností vlastně vznikl palubní stíhací letoun Supermarine Seafire. Psal se rok 1941 a Royal Navy již druhým rokem sváděla těžké boje v bitvě o Atlantik, bojovala s německým loďstvem i s letouny Luftwaffe. Německo vedlo proti Británii neomezenou ponorkovou válku, německé ponorky začaly operovat dále od Anglie v severním Atlantiku, ponorky své cíle vyhledávaly s podporou dálkových letounů Focke-Wulf Fw 200 Condor a Británii hrozila blokáda. Dalším bojištěm bylo Středozemní moře, kde britské loďstvo bojovalo proti loďstvu italskému, ale také proti italskému pozemnímu letectvu. Výhodou na straně Royal Navy byly její letadlové lodě, například v noci z 11. na 12. listopad 1940 zasadil italskému loďstvu admirál Cunningham tvrdý úder pomocí čtyřiadvaceti obstarožních dvouplošníků Fairey Swordfish. Bylo však velkým štěstím, že proti tomuto svazu nezasáhlo italské letectvo, protože krytí palubním bombardérům poskytovalo 14 stíhacích Fairey Fulmarů a 4 Sea Gladiatory. Britské palubní stíhací letectvo bylo v té době tvořeno málo výkonnými typy letadel, zmíněné dva typy doplňovalo ještě několik věžových stíhaček Blackburn Roc. Byla to letadla, která se ani vzdáleně nemohla postavit moderním pozemním stíhačkám. Royal Navy na tuto situaci reagovala a snažila se do boje nasadit všechny účinné prostředky.


Jako první výkonný stíhač, který se dostal na paluby letadlových lodí, byl Hawker Sea Hurricane, byly to nouzově upravené pozemní Hurricany, které nesly jen nejnutnější námořní vybavení, ale i tyto stroje znamenaly pro Royal Navy vítanou posilu. Admiralita si však byla dobře vědoma skutečnosti, že RAF má ve své výzbroji ještě výkonnější stíhací letoun - Supermarine Spitfire, v té době to byla verze Mk.VB. Techničtí důstojníci Royal Navy sice měli obavy z vyšší vzletové i přistávací rychlosti a také podvozek Spitfiru nevzbuzoval jejich důvěru, ale nakonec Royal Navy objednala úpravu jednoho sériového Spitfiru MK.VB (Sn. AB205). Úprava spočívala v částečném zesílení trupu, montáži přistávacího háku a v instalaci obvyklého námořního vybavení. Takto upravený Spitfire začal koncem roku 1941 s testy na palubě letadlové lodi HMS Illustrious. Zkoušky dopadly dobře a Royal Navy objednalo u fy Vickers Supermarine stavbu 250 nových Spitfirů Mk.V, upravených dle námořních standardů. Bohužel, výrobní kapacita letecké továrny na takovou zakázku nestačila, a tak se Royal Navy musela spokojit s úpravou 166 Spitfirů Mk.VB, které ji přenechalo královské letectvo.


Hooked Spitfire - 45 starších Spitfirů Mk.VB bylo jednoduše upraveno pro námořní účely, pod trupem byl instalován přistávací hák, z přístrojového vybavení byla instalována námořní radiostanice, identifikační odpovídač, úprava proběhla u Air Service Training Limited Hamble, tyto stroje byly určeny a používány pouze pro výcvik a pro zkoušky na palubách letadlových lodí.


Seafire Mk.IB - (Supermarine Type 340) tak bylo označeno těchto 118 přestavěných Spitfirů, u Cunliffe-Owen Aircraft Limited Eastleigh a v Maintenance Unit RAF. Přestavba zahrnovala kompletní revizi letounu, protože se často jednalo o již dosti olétané stroje, dále byl zesílen trup, letoun byl vybaven přistávacím hákem, závěsnými body pro nakládání letounu jeřábem, do výbavy patřil také nafukovací záchranný člun dinghy. Palubní přístroje byly doplněny o přijímač naváděcího majáku Type 72, identifikační odpovídač a námořní vysílačku. Přestavby těchto letounů byly mnohdy dosti časově náročné a jejich dokončení se protahovalo. První jednotkou, která byla vyzbrojena Seafiry Mk.IB byla 801. squadrona FAA na HMS Furious, stalo se tak v červnu 1942. Tyto Seafiry neměly sklopná křídla, ale pokud operovaly z palub starších letadlových lodí, neznamenalo to příliš velké omezení, protože palubní výtah měl tvar písmene "T". Křídla odpovídala pozemnímu typu "B" a v každé polovině byl jeden kanón Hispano Mk.II se zásobou 60 granátů a dva kulomety Browning Mk.II, každý s 350 náboji, později vyrobené letouny dostávaly již kanóny Hispano Mk.II se 120 granáty uložených v pásech. Pohonnou jednotkou byl motor Rolls-Royce Merlin 45, popř. Merlin 46. Příchod těchto letounů znamenal, že se ve výzbroji FAA objevil kvalitní a výkonný letoun, který se svými výkony zcela vyrovnal i nepřátelským pozemním stíhačkám. Royal Navy tato stíhačky považovala pouze za přechodný typ a brzy je stahovala k cvičným jednotkám.


Seafire Mk.IIC (Supermarine Type 357 ) - následující verze, nejednalo se již o přestavbu starších letadel, ale o stavbu zcela nových strojů, námořnictvo tyto letouny již považovalo za plnohodnotné palubní stíhačky. Tento stroj byl odvozen od pozemního Spitfiru Mk.VC, oproti přestavěným Seafirům Mk.IB byly tyto stroje vybaveny závěsy pro upevnění lana palubního katapultu, okolí těchto závěsů bylo logicky zpevněno a také podvozkové nohy byly mirně prodlouženy. Seafiry Mk.IIC nesly také mohutnější pancéřovou ochranu pilotního prostoru. Díky těmto opravám však vzrostla hmotnost letounu a recipročně k tomuto nárůstu hmotnosti poklesla maximální rychlost letounu o 26 km/h. Křídla byla univerzální typu "C", teoreticky bylo možno instalovat do každé poloviny křídla dva kanóny Hispano Mk.II, ale v praxi k tomu nikdy nedošlo. Pro zkrácení nebo pro případné usnadnění vzletu bylo možno na každý bok Seafiru zavěsit pod sebe dvě pomocné startovací rakety na tuhé palivo. Tyto raketové motory byly označeny RATOG (Rocket Assistted Take Off Gear), hořely přibližně čtyři sekundy a délku vzletu zkrátily na 200 ft (61 m). V praxi však používány nebyly, protože Seafiry vzlétaly již při rychlosti protivětru 8ft/s (cca 8,5 km/h) a toho se dalo snadno dosáhnout vhodným manévrováním lodí. Motory těchto Seafirů byly typu RR Merlin 45 popř. Merlin 46. K jednotkám začaly přicházet ve stejnou dobu jako konverzované Seafiry Mk.IB, první jednotkou, která měla tyto stroje ve své výzbroji, byla 807. squadrona FAA. Shodou okolností byla tato jednotka umístněna na palubě HMS Furious a operovala zde společně s 801. squadronou, vyzbrojenou Seafiry Mk.IB. Dalšími jednotkami byly 880. squadrona na HMS Argus a 885. squadrona na HMS Formidable. Seafiry této verze vyráběly továrny Vickers Armstrong Supermarine (262 letadel) a Westland Aircraft Limited v Yeovilu (110 letadel). Křídla zůstala stále nesklopná.


Seafire L Mk.IIC (Supermarine Type 375) - tuto verzi vyráběla pouze fa Westland Aircraft Ltd., výroba byla započata v březnu 1943 a hlavním rozdílem byla instalace výkonnějšího motoru Rolls-Royce Merlin 32, tento motor byl výkonnější především v malých operačních výškách do 2 500 ft (760 m), oběžné kolo kompresoru mělo zmenšený průměr na 9.5in (241,3 mm). Angličané jej označovali jako cropped - ostříhaný. Vzhledově se tato verze odlišuje použitím čtyřlisté vrtule Rotol Hydraulic typu V.P RF/4F5/4 o průměru 3 280 mm (předchozí verze měly vrtule trojlisté). Výkony díky použité pohonné jednotce stouply, boje námořních stíhačů se odehrávaly většinou ve výškách do 3 000 metrů a tak následovala úprava - zkrácení rozpětí křídel o koncové oblouky na 32ft 2in (9,804 m), piloti takto upraveným strojům říkali clipped (zkrácený). Touto úpravou získal Seafire L Mk.IIC lepší stoupavost a rychlost v malých až středních operačních výškách a tyto výkony mu prodloužily operační službu až do konce roku 1944. Přesný počet takto vyrobených letadel se mi nepodařilo zjistit.


Seafire LR Mk.IIC (Seafire FR Mk.IIC) - několik Seafirů L Mk.IIC bylo firmou Heston Aircraft upraveno na foto-průzkumnou variantu. Úprava spočívala v instalaci dvou kamer typu F-24. Jedna kamera byla uložena pro šikmé snímkování v místě radiostanice, objektiv byl na levé straně trupu, druhá kamera byla ve svislé poloze před přistávacím hákem. Není znám přesný počet takto upravených strojů, pravděpodobně se jednalo o 10-12 strojů.


Seafire Mk.III (Seafire L Mk.IIC Hybrid) - takto označeno bylo 30 letadel postavených firmou Westland a dva letouny postavené firmou Cunliffe-Owen Aircraft Ltd., ačkoliv se jednalo již nový typ Seafiru Mk.III, křídla byla ještě pevná, nová sklopná křídla přitom byla nejdůležitějším konstrukčním prvkem. Počátkem výroby ještě nebyla nová křídla k dispozici a tak nový trup s motorem Merlin 55 dostal stará křídla. Proto byly tyto Seafiry zpětně označeny jako Seafire Mk.II Hybrid. Instalaci motoru Merlin řady 50 poznáme podle šesti výfukových trubek na každé straně motoru (starší Merliny 45 měly na každé straně tři tvarovaná vyústění).


Seafire Mk.III (Supermarine Type 358) - výroba byla zahájena v dubnu 1943, tyto letouny již měly sklápěcí křídla a zesílený podvozek. Sklápění křídel u Seafirů se provádělo ručně, tenký profil křídla neumožňoval instalaci hydraulických ani mechanických prvků, které by sklápění zjednodušily. Na složení křídel bylo zapotřebí pěti členů palubního personálu, který křídla složil nebo rozložil během jedné minuty. Dělící rovina křídel byla před kanóny, tam se křídlo sklopilo nahoru a podruhé se sklopilo před koncovým obloukem, tentokráte směrem dolů. Díky této úpravě se Seafire vešel na plošinu výtahu a bylo jej možno hangárovat na spodní palubě, určené k tomuto účelu a letadlová loď mohla nést více těchto stíhacích strojů. Poprvé bylo sklápěcí křídlo testováno na prototypu MA 970 (byl to první sériový Mk. II), testy započaly v listopadu 1942, sériové stroje následovaly v dubnu až květnu 1943 a první jednotkou, která je měla ve své výzbroji, byla 894. squadrona FAA, stalo se tak v listopadu 1943. Nové Seafiry byly jen mírně výkonnější než Seafiry Mk.II, ale Seafiry L Mk.IIc s motorem Merlin 32 byly výkonnější. Netrvalo dlouho a také nový Seafre Mk.III dostal motor se sníženou výškovostí.


Seafire L Mk.III - tento typ byl poháněn motorem Rolls-Royce Merlin 55M, tento motor měl opět upravený kompresor a jeho bojový výkon byl 1,585 hp (1 182 kW) ve výšce 3,800 ft (1 158 m). Křídla byla opět zkrácena o koncové oblouky, výkony v malých až středních výškách opět vzrostly na slušnou úroveň. Také výzbroj těchto strojů doznala změn, nevhodné bubnové zásobníky byly nahrazeny pásovými podavači a u letounů posledních výrobních sérií byly kanóny Hispano Mk.II nahrazeny lehčími kanóny Hispano Mk.V, zásoba střeliva byla zvýšena na 120 a později až na 145 granátů pro každý kanón. sklopné křídlo mělo mírně menší pevnost než křídlo pevné, proto byl pumový náklad zavěšován pouze pod trup (jedna 500 lb puma), později vyrobené letouny mohly nést pod křídly čtyři neřízené rakety ráže 3 in (76,2 mm), každá o hmotnosti 60 lb (27 kg) na závěsnících Mk. VIII. Naprostá většina Seafirů Mk.III byla vyrobena ve verzi s motorem Merlin 55M a se zmenšeným rozpětím křídel. 875 letounů dodal Westland a 250 Cunliffe-Owen, přičemž letouny od druhého výrobce měly vyšší kvalitu dílenského zpracování. Značnou nevýhodou všech Seafirů byl jejich omezený dolet.


Seafire FR Mk.III a Seafire LR Mk.III - představoval průzkumnou verzi vycházející ze Seafirů Mk.III, nebo Seafirů L Mk.III. Kamery byly stejného typu a byly montovány obdobně jako u starších Seafirů LR Mk.IIC.


Seafiry Mk.II a Mk.III se osvědčily především na velkých letadlových lodí jako byly například HMS Formidable, HMS Indefatigable a HMS Furious, na palubách doprovodných letadlových lodí (např. HMS Attacker, HMS Battler, HMS Stalker a HMS Unicorn) se více osvědčily Grummanovy Marlety. Britské Seafiry zasáhly do bojů o Palermo, dále létaly během vylodění nad severní Francií, doprovázely palubní bombardéry při útoku na německou bitevní loď Tirpitz. V roce 1944 se dočkaly také bojového nasazení proti Japonsku, zasáhly do bojů v Indickém oceánu a na pacifickém bojišti. Royal Navy tyto Seafiry brzy po válce nahradila výkonnějšími verzemi, které byly poháněny motory Griffon. Přebytečné Seafiry Mk.III byly dodány Francouzům, jednalo se celkem o 141 letoun. Francouzi je v letech 1948-1949 bojově nasadili v Indočíně. Francouzské Seafiry tehdy vzlétaly z paluby letadlové lodi Arromanches. Dalším zahraničním uživatelem bylo Irsko, které do svého letectva zařadilo celkem dvanáct Seafirů. Tyto stroje však byly zbaveny všeho námořního vybavení a staly se tak z nich vlastně jakési zmodernizované Spitfiry Mk.V.





Použité prameny:
Jon Freeman, Supermarine Seafire Mk.Ib - Mk.47, Wantage, Oxfordshire, UK, The Aviation Workshop Publications Ltd., 2004, ISBN 1-904643-07-8.
Len Bachelor, Supermarine Seafires (Merlins), Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., 1971.
Miroslav Šnajdr, Palubní stíhači jeho veličenstva, díl 2., Votobia, Olomouc 1997, ISBN 80-7198-280-6
Miroslav Šnajdr, Palubní stíhači jeho veličenstva, díl 3., Jota, Brno 2003, ISBN 80-7217-230-1
Miroslav Šnajdr, Palubní stíhači jeho veličenstva, díl 4., Jota, Brno 2004, ISBN 80-7217-251-4
Letectví a kosmonautika, ročník LXVI, č. 15/ 1990, str.30-32/ 590-592, Ing. Vlastimil Ehrman, Monografie Vickers Supermarine Seafire,Vydavatelství Magnet-Press, s.p., ISSN 0024-1156
Letectví a kosmonautika, ročník LXVI, č. 16/ 1990, str.30-32/ 630-632, Ing. Vlastimil Ehrman, Monografie Vickers Supermarine Seafire,Vydavatelství Magnet-Press, s.p., ISSN 0024-1156
Letectví a kosmonautika č. 18/1978, Václav Němeček, Letadla 39-45, Supermarine Seafire MK.III
www.historyofwar.org
http://www.airwar.ru/enc/fww2/sfire.html
http://www.airwar.ru/enc/fww2/sfire3.html
www.fleetairarmarchive.net
http://www.spitfireperformance.com/lr765.html
www.strijdbewijs.nl
freespace.virgin.net
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Supermarine-Seafire-t15676#529892 Verze : 2
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více