Jen mě tak napadá, že tu zatím nikdo nezmínil problém špinavých bomb (dirty bombs) – tj. výbušných mechanismů ve kterých je obsaženo určité množství radioaktivního materiálu. Samotný výbuch poté slouží spíše jako prostředek k jeho rozptýlení do širokého okolí, než jako primární útočný prostředek.
Přímé důsledky útoku špinavou bombou jsou nedozírné – když pomineme postižení lidí přítomných v oblasti výbuchu ( tedy hlavně náhodných svědků a zasahujících příslušníků záchranných služeb, policie a hasičů u nichž by velmi pravděpodobně důsledkem absorbované radiace byla v blízkém časovém horizontu nemoc z ozáření a v delším zřejmě i zhoubné bujení), musíme vzít v úvahu dlouhodobou kontaminaci okolí výbuchu – například takové centrum nějakého historicky významného velkoměsta (např. Paříž okolí Vítězného oblouku) by v důsledku kontaminace radioaktivním spadem bylo potřeba zbourat a veškerý materiál odvézt někam, kde ho bude možno zakopat dostatečně hluboko.
Psychologický i materiální efekt takové akce by byl pro účely jakékoliv teroristické skupiny velmi uspokojivý.
A teď to nelepší nakonec – radioaktivní materiál druhé kvality (Plutonium244, Kobalt60, Cesium137 aj.) si lze obstarat poměrně snadno a jeho pohyb není podřízen žádným zvláštním bezpečnostním kontrolám (jak je tomu například u kvalitního štěpného materiálu). Jako pěkný příklad lze uvést speciální ozařovače potravin používané za minulé éry po celém SSSR a ještě dnes tamtéž značně rozšířené, které ve skladech bývalých kolchozů již druhou dekádu zapadají prachem i se svou nebezpečnou náplní (nejčastěji Cesium137) …
Přímé důsledky útoku špinavou bombou jsou nedozírné – když pomineme postižení lidí přítomných v oblasti výbuchu ( tedy hlavně náhodných svědků a zasahujících příslušníků záchranných služeb, policie a hasičů u nichž by velmi pravděpodobně důsledkem absorbované radiace byla v blízkém časovém horizontu nemoc z ozáření a v delším zřejmě i zhoubné bujení), musíme vzít v úvahu dlouhodobou kontaminaci okolí výbuchu – například takové centrum nějakého historicky významného velkoměsta (např. Paříž okolí Vítězného oblouku) by v důsledku kontaminace radioaktivním spadem bylo potřeba zbourat a veškerý materiál odvézt někam, kde ho bude možno zakopat dostatečně hluboko.
Psychologický i materiální efekt takové akce by byl pro účely jakékoliv teroristické skupiny velmi uspokojivý.
A teď to nelepší nakonec – radioaktivní materiál druhé kvality (Plutonium244, Kobalt60, Cesium137 aj.) si lze obstarat poměrně snadno a jeho pohyb není podřízen žádným zvláštním bezpečnostním kontrolám (jak je tomu například u kvalitního štěpného materiálu). Jako pěkný příklad lze uvést speciální ozařovače potravin používané za minulé éry po celém SSSR a ještě dnes tamtéž značně rozšířené, které ve skladech bývalých kolchozů již druhou dekádu zapadají prachem i se svou nebezpečnou náplní (nejčastěji Cesium137) …