rozpracováno
10.5.1940 – německá armáda zahajuje západní tažení
22.6.1940 – Francie podepisuje kapitulaci, Německo obsazuje většinu jejího území včetně pobřeží
Lamanšského průlivu a Atlantiku
16.7.1940 – Hitler ve Směrnici č. 16 vydává rozkaz k invazi do Británie – operace Seelöwe
17.9.1940 – po selhání Luftwaffe v letecké bitvě o Británii Hitler odkládá operaci Seelöwe na neurčito
11.12.1941 – Německo vyhlašuje válku USA
8.11.1942 – americké a britské jednotky se vyloďují v severní Africe (operace Torch)
11.11.1942 – německá vojska vstupují do neobsazené části Francie
13.5.1943 – kapitulace sil Osy v severní Africe
10.7.1943 – Spojenci se vyloďují na Sicílii
3.11.1943 – Směrnice č. 51 stanovuje jako prioritu posílení vojsk na Západě
6.6.1944 – začíná spojenecké vylodění v Normandii
letectvo: Letecká armáda 3 (polní maršál Hugo Sperrle)
válečné námořnictvo: Skupinové velitelství námořnictva Západ (admirál Theodor Krancke)
pozemní vojsko: Hlavní velitelství Západ (polní maršál Gerd von Rundstedt)
- Skupina armád B (polní maršál Erwin Rommel)
- 7. armáda (generálplukovník Friedrich Dollmann) – bretaňské
a normandské pobřeží po Seinu
- 15. armáda (generálplukovník Hans von Salmuth) – lamannšské a
severomořské pobřeží od Seiny po holandsko – německou
hranici
- Skupina armád G (generálplukovník Johannes Blaskowitz)
- 1. armáda (generál Kurt von der Chevallerie) – atlantské pobřeží
- 19. armáda (generál Georg Sodenstern) – středomořské pobřeží
- Tanková skupina Západ (generál Leo Geyr von Schweppenburg)
Gerd von Rundstedt – nejstarší německý velící generál (68 let), během polského tažení velel Skupině armád Jih, v bojích na západě Skupině armád A, během operace Barbarossa Skupině armád Jih až do konce listopadu 1941, kdy byl pro neuposlechnutí rozkazu udržet Rostov na Donu odvolán z funkce a propuštěn do zálohy. Reaktivován v březnu 1942. Předpokládal, že Spojenci zaútočí přes Calaiskou úžinu. Hodlal umožnit invazním silám vylodění, nechat je postoupit do vnitrozemí, kde je pak napadnou tankové divize dosud držené v zázemí a zničí je ve stylu bleskové války.
Erwin Rommel – mistr manévrového boje, během západního tažení velel 7. tankové divizi, v severní Africe si vysloužil přezdívku „Pouštní liška“. Díky zkušenostem z boje proti Spojencům v Africe byl přesvědčen, že rozhodujícím činitelem v nadcházejícím střetu bude spojenecké letectvo. Tvrdil, že k vylodění dojde mezi Dunkerkem a Cherbourgem, a letecká převaha Spojenců zabrání přesunům německých strategických záloh. Podle Rommela bylo jediným možným řešením odrazit Spojence
během vylodění. Proto trval na tom, aby maximum německých sil bylo umístěno v bezprostřední blízkosti Atlantického valu.
Leo Geyr von Schweppenburg – při polském tažení velel 3. tankové divizi, během západní kampaně XXIV. armádnímu sboru a na východní frontě III. a později XXXX. tankovému sboru. Sdílel von Rundstedtův názor, že tankové divize je nutné držet v zázemí.
Friedrich Dollmann – během polské kampaně velel IX. armádnímu sboru, v roce 1940 ve Francii 7. armádě. Většinu války strávil v okupační službě a postrádal frotové zkušenosti.
Hans von Salmuth – počátek druhé světové války strávil ve vyšších štábních funkcích, na východní frontě velel 17., 4. a 2. armádě.
Po odvolání operace Seelöwe se západní fronta definitivně ustálila na pobřeží Atlantiku a Severního moře. Západní hranici Říše bylo nutné zabezpečit proti případnému britskému útoku. Výstavbou stálého opevnění mělo dojít k uvolnění vojenských sil potřebných na jiné plánované operace. Řád výstavbě tzv. Atlantického valu dala Hitlerova Směrnice č. 40 z 23. března 1942. Zároveň byl stanoven cíl vybudovat přibližně 15 000 objektů. Teoreticky měl být Atlantický val mohutnou hrází, schopnou zachytit i nejsilnější úder vedený z moře. Ve skutečnosti zůstával pouze iluzí, která měla nejen oklamat protivníka, ale též dát německému národu pocit bezpečí. Von Rundstedt nařídil v květnu 1943 provést prověrku všech aspektů obrany západního pobřeží a výsledky shrnul do zprávy pro OKW ze dne 28. října. Ve zprávě uvádí, že trvalá opevnění jsou nutná pro boj i propagandu, ale vylodění nezabrání. Obrana musí být v konečné fázi založena na zálohách, zejména tankových a motorizovaných jednotek.
Během roku 1943 (13. května kapitulovaly zbytky jednotek Osy v Tunisku a 10. července se Spojenci vylodili na Sicílii) začalo být německému velení jasné, že spojenecká invaze do Francie je jen otázkou času. 3. listopadu proto Hitler vydal Směrnici č. 51, která stanovila jako prioritu posílení německých sil na západě.
Až do konce roku 1943 bylo ve Francii padesát až šedesát divizí, které byly opakovaně nahrazovány divizemi zdecimovanými na východní frontě. Tato kontinuální výměna měla neblahý vliv na řádný chod defenzivního systému na pobřeží. Proto byly zformovány permanentní divize na ochranu pobřeží, organizačně uzpůsobené jejich konkrétním sektorům. Tento systém umožňoval co nejekonomičtější využití omezeného vybavení dostupného na západě, měl však nevyhnutelnou slabinu: důstojníci i mužstvo byli většinou starší ročníky, mnozí se zdravotními omezeními, a byli vyzbrojeni v menší míře, než tomu bylo u aktivních divizí. Jejich výzbroj z větší části zahrnovala kořistní francouzské, polské a jugoslávské zbraně, které používaly nejrůznější druhy munice. To s sebou neslo nevyhnutelné potíže v zásobování. Většina těchto divizí měla dva pěší pluky, do některých z nich byly začleněny „východní“ prapory složené z „dobrovolníků“ z řad válečných zajatců z východní fronty. Z celkem 59 divizí, které měl von Rundstedt k dispozici v předvěčer dne D, bylo 33 výše popsaných, „stacionárních“, bez vlastních dopravních prostředků, s dělostřelectvem taženým koňmi. Tíha obrany na západě tak ležela na 13 motorizovaných pěších divizích, třech paradesantních, 9 tankových a jedné divizi tankových granátníků.
Dalším negativním prvkem byla extrémní slabost Luftwaffe, která měla na západě pouze 300 ledadel, z toho 150 bombardérů. Po vylodění měla být posílena o 700 letadel, vyčleněných k obraně Říše. Kriegsmarine měla k obraně před invazí k dispozici 7 velkých plavidel, 23 křižníků, 148 torpédoborců a 350 menších plavidel, vybavených děly nebo raketomety. Lamanšské pobřeží měly střežit ponorky ze základen v Brestu a Lorientu plus U-booty z Norska.
Velkým problémem německých sil byla nejednotnost velení. Von Rundstedtovi jako vrchnímu veliteli nominálně podléhaly všechny pozemní síly na západě a byl za obranu tohoto prostoru odpovědný. Formálně mu podléhaly i jednotky SS, ty však měly svoje vlastní velení v čele s Himmlerem, který do jejich činnosti zasahovat. Vůbec žádnou pravomoc neměl von Rundstedt nad letectvem dislokovaným ve Francii ani nad Skupinovým velitelstvím námořnictva Západ, odpovědným za obranu celého francouzského pobřeží. Řada těžkých pobřežních baterií byla námořnictvem umístěna v rozporu s požadavky velitelů pozemních jednotek. Navíc - pokud tyto baterie střílely směrem na moře, podléhaly velení Kriegsmarine, když postřelovaly pláže nebo pevninu, řídily se rozkazy velitelů pozemnního vojska. Obdobně to bylo s protiletadlovým dělostřelectvem podřízeným Luftwaffe. Říšský maršál Göring z pozice vrchního velitele letectva odmítl Rommelův požadavek, aby jednotky III. protiletadlového dělostřeleckého sboru, roztroušené po celé Francii, byly poskytnuty pozemním silám. Letectvo mělo pod kontrolou všechny jednotky parašutistických divizí a polních divizí Luftwaffe.
Vpravdě osudový dopad na obranu Normandie měl kompetenční spor o umístění tankových divizí mezi von Rundstedtem a Geyrem von Schweppenburg, velitelem Tankové skupiny Západ, na jedné straně a Rommelem na straně druhé. Rommel, velitel Skupiny armád B, které Tanková skupina Západ podléhala, chtěl Geyrovy tankové divize přesunout co nejblíže k pobřeží, aby Spojencům zabránily uchytit se na plážích. Díky předchozím zkušenostem z bojů v severní Africe se obával, že vzdušná převaha Spojenců zmaří jakékoli přesuny strategických záloh. Naopak Geyr, podporovaný von Rundstedtem, byl přesvědčen, že tankové jednotky je nutné držet v zázemí a v manévrovém boji po vylodění obklíčit a zničit spojenecké síly. Proto chtěl nechat tankové formace ukryté před spojeneckým letectvem v lesích severozápadně a jižně od Paříže, odkud mohou zaútočit na protivníka pronikajícího do vnitrozemí. Mají rovněž fungovat jako záloha pro případ, že by Spojenci vysadili silný vzdušný výsadek daleko do vnitrozemí. Kompetenční spory nakonec musel řešit Hitler, který Rommelovi podřídil 2., 21. a 116. tankovou divizi; 1. a 2. tanková divize SS a Tanková instrukční divize tvořily zálohu vrchního velení Wehrmachtu, jinými slovy samotného Hitlera. Následkem tohoto rozhodnutí byla situace, kdy tankovými divizemi nemohl v plné míře disponovat ani Rommel, ani von Rundstedt.
Jediným, kdo skutečně velel všem jednotkám ve Francii, tak byl Adolf Hitler izolovaný ve svém "Vlčím doupěti" v Rastenburgu ve východním Německu. Organizace německého velení tak byla nesmírně složitou záležitostí. Generálporučík Hans Speidel ji později charakterizoval jako "něco mezi zmatkem a chaosem". A právě chaos v německém velení v prvních dnech po dni „D“ otevřel Spojencům cestu do Francie.
Německé síly ve Francii přede dnem D
Časová osa
10.5.1940 – německá armáda zahajuje západní tažení
22.6.1940 – Francie podepisuje kapitulaci, Německo obsazuje většinu jejího území včetně pobřeží
Lamanšského průlivu a Atlantiku
16.7.1940 – Hitler ve Směrnici č. 16 vydává rozkaz k invazi do Británie – operace Seelöwe
17.9.1940 – po selhání Luftwaffe v letecké bitvě o Británii Hitler odkládá operaci Seelöwe na neurčito
11.12.1941 – Německo vyhlašuje válku USA
8.11.1942 – americké a britské jednotky se vyloďují v severní Africe (operace Torch)
11.11.1942 – německá vojska vstupují do neobsazené části Francie
13.5.1943 – kapitulace sil Osy v severní Africe
10.7.1943 – Spojenci se vyloďují na Sicílii
3.11.1943 – Směrnice č. 51 stanovuje jako prioritu posílení vojsk na Západě
6.6.1944 – začíná spojenecké vylodění v Normandii
Struktura německého velení v západní Evropě
letectvo: Letecká armáda 3 (polní maršál Hugo Sperrle)
válečné námořnictvo: Skupinové velitelství námořnictva Západ (admirál Theodor Krancke)
pozemní vojsko: Hlavní velitelství Západ (polní maršál Gerd von Rundstedt)
- Skupina armád B (polní maršál Erwin Rommel)
- 7. armáda (generálplukovník Friedrich Dollmann) – bretaňské
a normandské pobřeží po Seinu
- 15. armáda (generálplukovník Hans von Salmuth) – lamannšské a
severomořské pobřeží od Seiny po holandsko – německou
hranici
- Skupina armád G (generálplukovník Johannes Blaskowitz)
- 1. armáda (generál Kurt von der Chevallerie) – atlantské pobřeží
- 19. armáda (generál Georg Sodenstern) – středomořské pobřeží
- Tanková skupina Západ (generál Leo Geyr von Schweppenburg)
Němečtí velitelé v Normandii
Gerd von Rundstedt – nejstarší německý velící generál (68 let), během polského tažení velel Skupině armád Jih, v bojích na západě Skupině armád A, během operace Barbarossa Skupině armád Jih až do konce listopadu 1941, kdy byl pro neuposlechnutí rozkazu udržet Rostov na Donu odvolán z funkce a propuštěn do zálohy. Reaktivován v březnu 1942. Předpokládal, že Spojenci zaútočí přes Calaiskou úžinu. Hodlal umožnit invazním silám vylodění, nechat je postoupit do vnitrozemí, kde je pak napadnou tankové divize dosud držené v zázemí a zničí je ve stylu bleskové války.
Erwin Rommel – mistr manévrového boje, během západního tažení velel 7. tankové divizi, v severní Africe si vysloužil přezdívku „Pouštní liška“. Díky zkušenostem z boje proti Spojencům v Africe byl přesvědčen, že rozhodujícím činitelem v nadcházejícím střetu bude spojenecké letectvo. Tvrdil, že k vylodění dojde mezi Dunkerkem a Cherbourgem, a letecká převaha Spojenců zabrání přesunům německých strategických záloh. Podle Rommela bylo jediným možným řešením odrazit Spojence
během vylodění. Proto trval na tom, aby maximum německých sil bylo umístěno v bezprostřední blízkosti Atlantického valu.
Leo Geyr von Schweppenburg – při polském tažení velel 3. tankové divizi, během západní kampaně XXIV. armádnímu sboru a na východní frontě III. a později XXXX. tankovému sboru. Sdílel von Rundstedtův názor, že tankové divize je nutné držet v zázemí.
Friedrich Dollmann – během polské kampaně velel IX. armádnímu sboru, v roce 1940 ve Francii 7. armádě. Většinu války strávil v okupační službě a postrádal frotové zkušenosti.
Hans von Salmuth – počátek druhé světové války strávil ve vyšších štábních funkcích, na východní frontě velel 17., 4. a 2. armádě.
Německé síly ve Francii
Po odvolání operace Seelöwe se západní fronta definitivně ustálila na pobřeží Atlantiku a Severního moře. Západní hranici Říše bylo nutné zabezpečit proti případnému britskému útoku. Výstavbou stálého opevnění mělo dojít k uvolnění vojenských sil potřebných na jiné plánované operace. Řád výstavbě tzv. Atlantického valu dala Hitlerova Směrnice č. 40 z 23. března 1942. Zároveň byl stanoven cíl vybudovat přibližně 15 000 objektů. Teoreticky měl být Atlantický val mohutnou hrází, schopnou zachytit i nejsilnější úder vedený z moře. Ve skutečnosti zůstával pouze iluzí, která měla nejen oklamat protivníka, ale též dát německému národu pocit bezpečí. Von Rundstedt nařídil v květnu 1943 provést prověrku všech aspektů obrany západního pobřeží a výsledky shrnul do zprávy pro OKW ze dne 28. října. Ve zprávě uvádí, že trvalá opevnění jsou nutná pro boj i propagandu, ale vylodění nezabrání. Obrana musí být v konečné fázi založena na zálohách, zejména tankových a motorizovaných jednotek.
Během roku 1943 (13. května kapitulovaly zbytky jednotek Osy v Tunisku a 10. července se Spojenci vylodili na Sicílii) začalo být německému velení jasné, že spojenecká invaze do Francie je jen otázkou času. 3. listopadu proto Hitler vydal Směrnici č. 51, která stanovila jako prioritu posílení německých sil na západě.
Až do konce roku 1943 bylo ve Francii padesát až šedesát divizí, které byly opakovaně nahrazovány divizemi zdecimovanými na východní frontě. Tato kontinuální výměna měla neblahý vliv na řádný chod defenzivního systému na pobřeží. Proto byly zformovány permanentní divize na ochranu pobřeží, organizačně uzpůsobené jejich konkrétním sektorům. Tento systém umožňoval co nejekonomičtější využití omezeného vybavení dostupného na západě, měl však nevyhnutelnou slabinu: důstojníci i mužstvo byli většinou starší ročníky, mnozí se zdravotními omezeními, a byli vyzbrojeni v menší míře, než tomu bylo u aktivních divizí. Jejich výzbroj z větší části zahrnovala kořistní francouzské, polské a jugoslávské zbraně, které používaly nejrůznější druhy munice. To s sebou neslo nevyhnutelné potíže v zásobování. Většina těchto divizí měla dva pěší pluky, do některých z nich byly začleněny „východní“ prapory složené z „dobrovolníků“ z řad válečných zajatců z východní fronty. Z celkem 59 divizí, které měl von Rundstedt k dispozici v předvěčer dne D, bylo 33 výše popsaných, „stacionárních“, bez vlastních dopravních prostředků, s dělostřelectvem taženým koňmi. Tíha obrany na západě tak ležela na 13 motorizovaných pěších divizích, třech paradesantních, 9 tankových a jedné divizi tankových granátníků.
Dalším negativním prvkem byla extrémní slabost Luftwaffe, která měla na západě pouze 300 ledadel, z toho 150 bombardérů. Po vylodění měla být posílena o 700 letadel, vyčleněných k obraně Říše. Kriegsmarine měla k obraně před invazí k dispozici 7 velkých plavidel, 23 křižníků, 148 torpédoborců a 350 menších plavidel, vybavených děly nebo raketomety. Lamanšské pobřeží měly střežit ponorky ze základen v Brestu a Lorientu plus U-booty z Norska.
Velkým problémem německých sil byla nejednotnost velení. Von Rundstedtovi jako vrchnímu veliteli nominálně podléhaly všechny pozemní síly na západě a byl za obranu tohoto prostoru odpovědný. Formálně mu podléhaly i jednotky SS, ty však měly svoje vlastní velení v čele s Himmlerem, který do jejich činnosti zasahovat. Vůbec žádnou pravomoc neměl von Rundstedt nad letectvem dislokovaným ve Francii ani nad Skupinovým velitelstvím námořnictva Západ, odpovědným za obranu celého francouzského pobřeží. Řada těžkých pobřežních baterií byla námořnictvem umístěna v rozporu s požadavky velitelů pozemních jednotek. Navíc - pokud tyto baterie střílely směrem na moře, podléhaly velení Kriegsmarine, když postřelovaly pláže nebo pevninu, řídily se rozkazy velitelů pozemnního vojska. Obdobně to bylo s protiletadlovým dělostřelectvem podřízeným Luftwaffe. Říšský maršál Göring z pozice vrchního velitele letectva odmítl Rommelův požadavek, aby jednotky III. protiletadlového dělostřeleckého sboru, roztroušené po celé Francii, byly poskytnuty pozemním silám. Letectvo mělo pod kontrolou všechny jednotky parašutistických divizí a polních divizí Luftwaffe.
Vpravdě osudový dopad na obranu Normandie měl kompetenční spor o umístění tankových divizí mezi von Rundstedtem a Geyrem von Schweppenburg, velitelem Tankové skupiny Západ, na jedné straně a Rommelem na straně druhé. Rommel, velitel Skupiny armád B, které Tanková skupina Západ podléhala, chtěl Geyrovy tankové divize přesunout co nejblíže k pobřeží, aby Spojencům zabránily uchytit se na plážích. Díky předchozím zkušenostem z bojů v severní Africe se obával, že vzdušná převaha Spojenců zmaří jakékoli přesuny strategických záloh. Naopak Geyr, podporovaný von Rundstedtem, byl přesvědčen, že tankové jednotky je nutné držet v zázemí a v manévrovém boji po vylodění obklíčit a zničit spojenecké síly. Proto chtěl nechat tankové formace ukryté před spojeneckým letectvem v lesích severozápadně a jižně od Paříže, odkud mohou zaútočit na protivníka pronikajícího do vnitrozemí. Mají rovněž fungovat jako záloha pro případ, že by Spojenci vysadili silný vzdušný výsadek daleko do vnitrozemí. Kompetenční spory nakonec musel řešit Hitler, který Rommelovi podřídil 2., 21. a 116. tankovou divizi; 1. a 2. tanková divize SS a Tanková instrukční divize tvořily zálohu vrchního velení Wehrmachtu, jinými slovy samotného Hitlera. Následkem tohoto rozhodnutí byla situace, kdy tankovými divizemi nemohl v plné míře disponovat ani Rommel, ani von Rundstedt.
Jediným, kdo skutečně velel všem jednotkám ve Francii, tak byl Adolf Hitler izolovaný ve svém "Vlčím doupěti" v Rastenburgu ve východním Německu. Organizace německého velení tak byla nesmírně složitou záležitostí. Generálporučík Hans Speidel ji později charakterizoval jako "něco mezi zmatkem a chaosem". A právě chaos v německém velení v prvních dnech po dni „D“ otevřel Spojencům cestu do Francie.
