Žlutá zimnice je onemocnění, které je vyvoláno arbovirem skupiny B, který přenášejí komáři. Onemocnění může probíhat lehce jako necharakteristické horečnaté onemocnění. U většiny případů začíná horečkou a krvácivými stavy.
Předpokládá se, že se jedná nejspíše onemocnění opic Nového světa a po vzniku člověka se nákaza ne něj adaptovala. Dnes rozlišujeme džunglový a městský typ ohnisek žluté zimnice. Džunglový /lesní, venkovský/ má charakter nákazy s přírodní ohniskovostí. Nosiči viru jsou především opice, vačnatci a pralesní komáři. Nákaza se udržuje cyklem mezi opicemi a komáry a člověk se nakazí vlastně jen náhodně při vstupu do přírodního ohniska. Městský typ žluté zimnice je vázán na města, ale i na některé venkovské oblasti, kde je nákaza přenášena komárem Aedes aegypty na člověka /cyklus člověk – komár – člověk/, který je rezervoárem.
Geografické rozšíření: Endemická oblast žluté zimnice v Africe je ohraničena přibližně 15° s.š. a 10° j.š. V roce 1940 vzplanula v Núbijských horách v Súdánu velká epidemie, která postihla nejméně 30 000 obyvatel. Přesto, že v celé Africe bylo v období 1950-60 hlášeno ročně nejvýše několik desítek případů, vznikla v Etiopii v letech 1960-62 epidemie, která postihla podle odhadů SZO až 200 000 lidí a vyžádala si více než 30 000 obětí.
Pro vojenské využití představuje žlutá zimnice středně vhodné biologické agens.
Při jejím šíření by bylo nejvýhodnější použít přírodního přenašeče - nakažených komárů rodu Aedes. Tento typ záměrného šíření má z hlediska účinku výhodu (nebo z hlediska strategického nevýhodu) která spočívá v tomm, že se výskyt infekčních zárodků neomezuje na určitou oblast, kterou by bylo možno dekontaminovat a navíc se dále spontánně šíří.
Předpokládá se, že se jedná nejspíše onemocnění opic Nového světa a po vzniku člověka se nákaza ne něj adaptovala. Dnes rozlišujeme džunglový a městský typ ohnisek žluté zimnice. Džunglový /lesní, venkovský/ má charakter nákazy s přírodní ohniskovostí. Nosiči viru jsou především opice, vačnatci a pralesní komáři. Nákaza se udržuje cyklem mezi opicemi a komáry a člověk se nakazí vlastně jen náhodně při vstupu do přírodního ohniska. Městský typ žluté zimnice je vázán na města, ale i na některé venkovské oblasti, kde je nákaza přenášena komárem Aedes aegypty na člověka /cyklus člověk – komár – člověk/, který je rezervoárem.
Geografické rozšíření: Endemická oblast žluté zimnice v Africe je ohraničena přibližně 15° s.š. a 10° j.š. V roce 1940 vzplanula v Núbijských horách v Súdánu velká epidemie, která postihla nejméně 30 000 obyvatel. Přesto, že v celé Africe bylo v období 1950-60 hlášeno ročně nejvýše několik desítek případů, vznikla v Etiopii v letech 1960-62 epidemie, která postihla podle odhadů SZO až 200 000 lidí a vyžádala si více než 30 000 obětí.
Pro vojenské využití představuje žlutá zimnice středně vhodné biologické agens.
Při jejím šíření by bylo nejvýhodnější použít přírodního přenašeče - nakažených komárů rodu Aedes. Tento typ záměrného šíření má z hlediska účinku výhodu (nebo z hlediska strategického nevýhodu) která spočívá v tomm, že se výskyt infekčních zárodků neomezuje na určitou oblast, kterou by bylo možno dekontaminovat a navíc se dále spontánně šíří.
