Přehled římských osobních jmen a jejich zkratek

Jméno římského občana se skládalo zpravidla ze tří částí - praenomen, neboli jméno osobní - např. Gaius, samotné nomen gentile, čili jméno rodové - Iulius, a cognomen, jakási přezdívka, která rozlišovala osoby z jednoho rodu na základě individuálních znaků (mohlo jich být více za sebou) - Caesar ("Vlasatý"; některý z předků se zjevně narozdíl od známého vojevůdce a politika Caesara mohl pyšnit bohatou kšticí). Mnozí významní Římané si navíc během života za své jméno přidali ještě čtvrtou část, agnomen, většinou jako upomínku na významný státnický čin (i když přesně řečeno agnomen je jen jeden z druhů cognomin). Agnomena byla často udělována senátem a většinou odkazovala na zemi, ve které vojevůdce získal slavné vítězství (Africanus, Brittanicus atd.). I agnomen mohl Říman nasbírat více, typickým příkladem jsou z pozdější doby jména císařů, která v kompletní podobě vydají mnohdy na několik řádků na různých dokumentech či pamětních deskách.


Na praenomen byla latina poměrně chudá - známe jich zhruba třicítku, z nichž se však běžně použivala jen asi polovina. Každý rod navíc používal pouze tradiční "svá" praenomen, většinou dvě až tři (např. rod Iuliů používal praenomina Gaius a Lucius). Proto se mnoho členů stejného rodu jmenovalo stejně a to bylo pravděpodobně jedním z hlavních důvodů používání cognomin. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že praenomen nemělo v římské společnosti příliš velký význam a na různých nápisech se uvádějí zpravidla zkratkami.


Přehled zkratek běžně užívaných praenomen:


A. - Aulus
Ap. (App.) - Appius (méně obvyklé jméno používané výhradně rodem Claudiů)
C. - Gaius
Cn. - Gnaeus
D. - Decimus
L. - Lucius
M. - Marcus
M'. - Manius
N. - Numerius
P. - Publius
Q. - Quintus
S. (Sex.) - Sextus
Ser. - Servius
Sp. - Spurius
T. - Titus
Ti. - Tiberius


Zřídka užívaná praenomina (bez přiřazených zkratek):


Amulius
Camillus (používáno výhradně starobylými rody Furiů a Arruntiů)
Decius (používáno výhradně rodem Minatiů)
Drusus (používáno výhradně v době císařské rodem Claudiů)
Flavius (používáno některými císaři od 3. stol n.l.)
Galus/Gallus
Herius (používáno výhradně starobylým rodem Asiniů)
Kaeso (velmi neobvyklé jméno používané výhradně rodem Fabiů)
Oppius
Postumus
Secundus
Tertius
Vibius


Za povšimnutí stojí, že jedním ze způsobů tvorby praenomen v nejstarších dobách bylo evidentně pořadí potomků. Z neznámých důvodů se však používala pouze některé jména vzniklá z řadových číslovek (Secundus, Tertius, Quintus, Sextus, Decius), zatímco jiná nikoliv (teoreticky by nic nemělo bránit vzniku jmen jako Primus, Quartus, Pentus apod. - jméno Septimius existovalo, avšak jako rodové, nikoliv jako praenomen). Svědčí to o složítém vývoji v rané dějinné fázi, kterému neporozumněli ani sami pozdější Římané. (v nejstarších dobách se praenomina pravděpodobně tvořila volně, později Římané dbalí tradic stav zakonzervovali a vznikl výše popsaný systém)


Dodám ještě, jak se Římané mezi sebou oslovovali. Dobří přátelé si říkali cognominy (pokud je měli), čili v počeštěné formě "Caesare", "Albine" apod. Normální oslovení pak bylo osobním a rodovým jménem, čili "Gaie Iulie", "Lucie Domitie" atd. (stejné to bylo, mluvilo-li se o někom ve třetí osobě).
Existoval ještě čistě formální a ryze oficiální způsob pojmenování, ve kterém se za rodové jméno přidával ještě odkaz na otce i děda, následovalo cognomen (příp. agnomen) a navíc určení tribue, do které daná osoba náležela. S tímto nejrozvinutějším označením jednotlivce se však v praxi příliš nestekáme.

Pôvodne za starších čias mali rímsky občania aspoň 2 mená, (vzťah k rodu, k osobe nositeľa), čiže nie každý mal Cognomen


V starších dobách boli vedľa seba obe varianty. Nosenie 3 mien nariadil Caesar zákonom Lex Iulia Municipalis r. 45 p. n. l.
3 články mená sa delili na Praenomen, Nomen Gentile, Cognomen.


Určovanie mien sa vzťahovalo k pôvodným zvyklostiam rodu a kmeňa ku ktorému patrili



Praenomen - už je vyššie rozpísané, ale doplním skratky


K. - Kaeso
Mam. - Mamercus


Nomen Gentile - určenie ku kmeňu (Tribus) označovali príslušnosť k rodu a dal sa podľa nich určiť aj pôvod napr. ktoré končili koncovkou - ius (Claudius, Cornelius a pod.) boli latinského pôvodu aktoré končili koncovkou - a , - as boli etruského pôvodu (Perperna, Sisenia, Maecenas).


Cognomen - Boli určované podľa niektorého znaku hlavy rodiny (Nero - silák, odvážlivec, Flaccus - ušatý, Naso - nosatý, Cato - prefíkanec, Longus - dlháň a pod.) neskôr sa dostavili aj iné cognomen, podľa vojenských činov (Numidicus, Macedonicus, Africanus apod. - presneji nazývané agnomen, čo je jedno z vnútorných členení Cognomen, ktoré sa z dôvodu neprehľadnosti a množstva začali deliť podľa toho k čomu mali vzťah.) alebo podľa božstva (Felix a pod.)


Pri adopcií prímal osvojenec meno otca (nomen gentile, cognomen) a k svojmu nomen gentile pridal príponu - an.


V menách sa v staršej dobe často použivali skratky n. - nepos, vnuk, f. - filius (syn) (Q. f. L. n. - Qintou syn, Luciou vnuk).


Otroci sa označovali praenomen majiteľa a príponou -por (Marcipor, Lucipor, Qintipor).


Prepustenec dostal praenomen a nomen gentile majiteľa a pripájal si k tomu vlastné meno (Lucius Cornelius Chrysogonus).


Tieto zásady sa začiatkom cisárstva začali porušovať a časom stratili význam, alebo zostali iba v obmedzenej forme.