d´Austria, Juan

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 55.755,- Kč Chci přispět
US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

d´Austria, Juan

    Avatar
    Juan d´Austria - velitel španělské královské flotily, španělský místodržící v Nizozemí


    (1547-1578)



    24. února se v Regensburgu narodil neurozené Barbaře Blombergové syn, který byl pokřtěn jako Hieronymus. Otcem nelegitimního potomka byl ovdovělý císař Karel V. (1500-1558). Protože měl císař pouze jednoho legitimního syna, budoucího španělského krále Filipa II. (1527-1598), rozhodl se začlenit Hieronyma do habsburského rodu. Poté, co se nechal komořím Adrianem du Bois informovat o chlapcově fyzické i mentální způsobilosti, odebral ho matce a nechal ho převézt do Španělska.


    Výchova malého chlapce, nyní Jeronima, kterou byl zprvu pověřen hudebník císaře Karla, byla shledána nedostatečnou s ohledem na jeho původ. Jeronimo byl svěřen do péče loajálního španělského šlechtice Luise Quijady a jeho manželky.


    Císař Karel V. v roce 1555 abdikoval a říši rozdělil mezi svého bratra Ferdinanda (obdržel německé državy a císařský titul) a syna Filipa II.(Španělsko, Nizozemí, habsburské državy v Itáli a Americe). Poslední roky života pak trávil v rezidenci Yuste u kláštera sv. Jeronýma. Poslední měsíce před Karlovou smrtí, trávil Jeronimo poblíž rezidence svého otce. V testamentu otevřeném po Karlově smrti 21. září 1558, byl Jeronimo oficiálně uznán za císařova syna a byla mu přiznána apanáž. Jeronimovi byla ponechána svoboda rozhodnutí zda si zvolí duchovní nebo světskou kariéru. Jeronimo se rozhodnul pro vojenskou kariéru a prokázal tak Španělsku v budoucnosti dobré služby.


    V roce 1559 byl Jeronimo, nyní jako don Juan d´Austria (ve Španělsku mylně umístili Regensburg do Rakouska), uveden králem, svým nevlastním bratrem, ke dvoru. Vztahy mezi oběma bratry byly zpočátku překvapivě dobré. V roce 1561 byl don Juan, společně s Filipovým synem donem Carlosem, poslán na univerzitu do Alcala de Henares. Po návratu ke dvoru v roce 1564 se Juan d´Austria stal oblíbencem královského dvora. Filipova syna a potenciálního následníka dona Carlose, postiženého duševní poruchou, převyšoval ve všech směrech. Byl fyzicky zdatný, pohledný, ovládal španělštinu, francouzštinu, němčinu i vlámštinu. Od prvopočátku byl velice činorodý a už v roce 1565 tajně opustil dvůr a chtěl se připojit k úspěšné hrdinné obraně Malty, kterou vedl velmistr maltézských rytířů Jean Parisot de la Valette. Teprve striktní králův rozkaz ho přivedl zpátky.


    Don Carlos (1545-1568) nebyl považován Filipem II. za způsobilého pro vykonávání vysokého úřadu. Původně se měl stát místodržícím v Nizozemí, ale král tuto choulostivou misi v nepřátelsky naladěných provinciích svěřil vévodovi z Alby(Fernando Alvarez de Toledo). Vévoda z Alby ve své funkci tvrdě potlačoval jakýkoli odpor proti španělské správě. Krvavými represáliemi, včetně poprav dvou vůdčích osobností nizozemských generálních stavů, hrabat Filipa Hoorna a Lammorala Egmonta, popudil proti Habsburkům obyvatele provincií natolik, že ani budoucí mise dona Juana d´Austria nezabránila osamostatnění části Nizozemí (23. ledna 1579). Don Carlos, který se cítil ponížený přezíravým chováním svého otce, začal tajně jednat se zástupci nizozemských generálních stavů a měl dokonce v úmyslu tajně odcestovat do Nizozemí. Se svým záměrem se svěřil jednomu z mála přátel, kterým důvěřoval, donu Juanu d´Austria. Filipovi loajální don Juan o Carlosových plánech informoval krále a Filip II. nechal svého syna uvěznit. Tvrdé podmínky vazby podlomily chatrné zdraví dona Carlose, který 25. července 1568 zemřel.


    V témže roce byl don Juan jmenován vrchním velitelem královské flotily. První vojenské úspěchy však slavil na souši, při tažení proti Moriskům. Muslimští Moriskové žili v několika enklávách na jihu Španělska od pádu Granady v roce 1492. Zpočátku měli určitý stupeň samosprávy, ale po osmanské expanzi ve východním Středomoří se stali nedůvěryhodnými a podezřelými ze sympatií k Turkům. Po okleštění svých svobod povstali se zbraní v ruce. Vojsko vedené Juanem d´Austria rebelii krvavě potlačilo a zbytky Morisků byly rozptýleny po celé zemi. Počátkem 17. století pak byli ze Španělska vykázáni. Don Juan se ve válce osvědčil jako schopný a statečný vojevůdce, který neváhal bojovat v čele vojska, někdy však jednal i velice krutě.


    Vrcholem kariéry dona Juana se stala válka proti Osmanské říši. Sultán Sulejman I. Kanuni (Zákonodárce) ji dovedl k vrcholnému rozmachu. Jeho syn Selim II. v září 1570 dobyl Kypr, kde bylo zmasakrováno na 20 000 obyvatel a zbytek prodán do otroctví. Proti osmanské hrozbě se postavila tzv. Svatá liga, ve které se spojilo Španělsko, papež a Benátsko (dohoda byla podepsána 25. května 1571 v Římě). Menším kontingentem přispěl i řád Maltézských rytířů. Do čela spojeného loďstva byl postaven don Juan d´Austria, členové Svaté ligy se na něm shodli patrně proto, že ostatním nejméně překážel a že se za jeho jmenování se postavil papež Pius V.


    Flotila Svaté ligy se shromažďovala v Messině na Sicílii a nakonec zde kotvilo na 300 lodí. Hlavní údernou sílu představovaly galéry, doplňovaly je menší a rychlejší fregaty, zvláštní úkol byl připraven pro španělské galeasy. Svatou ligu tlačil čas, Turci byli schopni shromáždit daleko větší síly. Když byla vypátrána osmanská flotila v Korinthském zálivu mezi Peloponéským poloostrovem a mateřským Řeckem, vyrazil 15. září 1571 don Juan d´Austria na palubě vlajkové lodi Reale neprodleně vstříc nepříteli.


    Turci byli prostřednictvím korzárů informováni o blížící se flotile křesťanů, ale důvěřovali většímu počtu galér na své straně. Početně byly obě flotily prakticky vyrovnané. 272 lodí Svaté ligy stálo proti 274 lodím admirála Aliho Paši. Turecká flotila však představovala větší bojovou sílu, asi 70 fregat v loďstvu křesťanů nebylo schopno bojovat v bitevní linii. Naopak mezi 28 000 vojáků na palubách spojené flotily byla většina ostřílených veteránů z Itálie a Španělska. Ali Paša měl 25 000 bojovníků, ale mezi nimi jen málo elitních janičárů a mnozí vojáci byli vyzbrojeni pouze luky.


    U Lepanta, dopoledne 7. října 1571, stanula obě loďstva proti sobě. Turci protivníka očekávali, zaútočili první a pravé křídlo Svaté ligy pod vedením admirála Giovanni Andrea Dorii s 50 galérami a zálohou markýze Santa Cruze s 30 galérami se první fáze bitvy nezúčastnilo. Před linií křesťanského loďstva zaujalo postavení 6 galeas, neohrabaných těžkých lodí, které ale disponovaly ohromnou palebnou silou. Na rozdíl od galér, které měly děla umístěna na přídi a na zádi, se natočily bokem k nepříteli a zasypaly ho záplavou granátů z děl umístěných na bocích lodí. Tyto pohyblivé pevnosti způsobily turecké flotile velké škody a zpomalily její útok, protože se jim útočící lodě raději vyhnuly.


    Mohutnému ataku Ali Pašiho lodí čelilo v první fázi bitvy pouze levé křídlo admirála Barbariga s 53 galérami a střed bitevní linie vedený donem d´Austria s 62 galérami. Těchto 115 galér čelilo osmanské flotile, kde na pravém křídle bojoval Muhammad Sirocco s 54 galérami, ve středu velel Ali Paša s 87 galérami a levému křídlu, kde velel kalábrijský renegát Ulugh Ali 61 galérám. Právě Ulugh Ali se zasloužil o převahu Osmanů v první fázi bitvy. Předstíraným obchvatem pravého křídla křesťanů vymanévroval lodě Giovanni Andrea Dorii od bojiště a pak se překvapivě stočil zpět a udeřil na střed loďstva Svaté ligy.


    V této fázi bitvy tak bojovalo 115 galér Svaté ligy proti 200 velkým galérám a 60 menším galérám (galiotám) Osmanů. Vypuknul zuřivý boj, do kterého se zapojili vedle veslařů křesťanského loďstva (to si Turci logicky nemohli dovolit, na jejich galérách veslovali křesťanští otroci) dokonce i dominikánští a františkánští mniši, kteří vybičovali vojsko k fanatickému boji. Sám don Juan v pozlacené zbroji povzbuzoval své muže a dokonce začal na palubě tančit, aby tak zesměšnil turecké útočníky. Obě vlajkové lodě se střetly v bitvě na život a na smrt. Elitní janičáři se probojovali na palubu Reale a před zkázou dona Juana zachránil admirál Colonna, který napadl loď Aliho Paši zezadu. Potom společnými silami přenesli boj na tureckou galéru, kde pobili celou posádku včetně Aliho Paši. Potom zálohy Santa Cruze s několika loděmi dona Juana zastavily nápor Ulugh Aliho, který dobyl loď velmistra Maltézského řádu a vybil její posádku (přežili jen tři včetně velmistra). Zkázu osmanské flotily pak dovršil opožděný Giovanni Andrea Doria.


    Svatá liga ztratila v řeži na 7 500 mužů. Loďstvo Aliho Paši přestalo existovat. Turci byli zdecimováni, zachránilo se jen několik set mužů na lodích Ulugh Aliho. 15 galér bylo potopeno, na 190 loďstvem dona d´Austria zajato. Osvobozeno bylo 12 000 křesťanských veslařů. Vítězství u Lepanta mělo pro křesťanský svět spíš pouze psychologický účinek. Turci už nebyli neporazitelní. O rok později ale už opět disponovali novou stejně silnou flotilou.


    Král Filip II. ocenil Juana d´Austria pouze strohou větou: "Don Juan je velmi odvážný." Jinak se zachoval sultán Selim. Juan d´Austria zakázal po bitvě u Lepanta narazit hlavu padlého velitele osmanské flotily na žerď. Sultán poslal Juanovi d´Austria bohaté dary se slovy: "Dary pocházejí od toho, který, třebas je největším mezi smrtelníky, považuje Dona Juana za hodna, aby od Jeho Výsosti byl povšimnut." Juan d´Austria odpověděl stejně vznešeně: "Sultán může považovati za nejvyšší vyznamenání, že on, Don Juan d´Austria, křesťan, si jeho dary ponechává."
    Pokusy rozšířit Svatou ligu a pronásledovat poraženého nepřítele ztroskotaly a po smrti papeže Pia V. fakticky Svatá liga přestala existovat. Juan d´Austria naléhal, aby se vítězné loďstvo vydalo k Dardanelám a Bosporu a skoncovalo s osmanskou hrozbou. Proti pokračování války se postavili hlavně Benátčané, kteří prosazovali mírová jednání. Válka skončila. Po vítězné bitvě pobýval don Juan v jižní Itálii. V době válečné nečinnosti se nezkrotný Juan vrhal do milostných dobrodružství. S Dianou di Falangola zplodil nemanželskou dceru Juanu, o kterou se, stejně jako o svoji první nelegitimní dceru Annu z poměru s Mariií de Mendoza, vůbec nestaral.


    Citelně ochladl vztah mezi donem Juanem a králem Filipem II. Filipovi noví rádcové vítězi od Lepanta nepřáli a sám Filip nevlastnímu bratrovi patrně záviděl jeho popularitu a od Juana se izoloval. "Kdo nejde kupředu, jde zpět," tímto heslem se řídil don Juan. Aktivní Juan d´Austria dobyl na Osmanech Tunis, ale možnost vytvořit zde stát nakloněný Španělsku, s Juanem v čele, ztroskotala na Filipově nedůvěře a nerozhodnosti. Stejně dopadl i odvážný návrh dona Juana, aby byl legitimizován a mohl se stát španělským infantem. Padla i možnost, aby se Juan stal albánským nebo řeckým králem. Místo toho byl don Juan d´Austria jmenován místodržícím v nepřátelském Nizozemí, o což příliš nestál. Přesto se podvolil a vydal se na svoji poslední cestu.


    Habsburskou vládu v Nizozemí kromě excesů vévody z Alby, cílevědomě podrýval Vilém I. Oranžský z rodu německých hrabat Nassavských. Své zájmy v tomto bohatém regionu měla i Francie, rakouští Habsburkové a přítomnost katolických Španělů byla trnem v oku i anglické královně Alžbětě, která se obávala zásahu ve prospěch vězněné skotské královny Marie Stuartovny.


    Přese všechno byl vítěz od Lepanta, don Juan d´Austria, radostně uvítán a zpočátku se mu i dařilo plnit předsevzetí, se kterými nastupoval do úřadu. Před odjezdem v rozhovoru s králem Filipem II. hovořil o nutnosti respektovat místní tradice, zrušit nařízení vévody z Alby, které tolik popudily místní obyvatelstvo a pokud možno do úřadů dosazovat lidi ochotné ke kompromisu. Juanovi se, v rámci možností, podařilo urovnat i incident z ledna 1576, kdy odcházející španělští žoldnéři vyplenili Antverpy. V únoru 1577 uzavřely nizozemské generální stavy s donem d´Austria tzv. Věčný edikt, který měl napomoci k urovnání poměrů v provinciích.


    Don Juan se necítil v Nizozemí dobře, neměl rád zdejší zemi a podnebí, nesnášel mentalitu místních lidí, které nazýval potácejícími opilci. Na ostentativní averzi reagovali Nizozemci obdobně. Oporou donu Juanovi byli především jeho známý ze studií v Alcale, Alessandro Farnese, budoucí místodržící v Nizozemsku, a sestra francouzského krále Jindřicha III. Markéta, se kterou prožil poslední milostný románek.


    V roce 1578 don Juan onemocněl. Tělesné chátrání "krásného prince" vzbudilo podezření, zda nebyl don Juan otráven. V září 1578 na cestě do Namuru se mu přitížilo a nebyl schopen pokračovat v cestě. Poslední útočiště našel nedůstojně v holubníku. 1. října 1578 don Juan d´Austria zemřel.


    I převoz ostatků do Španělska proběhl hororově. Poněvadž Biskajský záliv bičovaly podzimní bouře a oficiální cesta přes nepřátelskou Francii nebyla možná, bylo jeho tělo balzamováno, rozčtvrceno, zabaleno do pytlů a inkognito, coby zavazadlo, dopraveno do Madridu. Místem posledního odpočinku dona Juana d´Austria se stala hrobka v madridském Escorialu.


    Zdroje: Sigrid-Maria Grosingová - Vraždy v rodě Habsburském
    PhDr. Ing. Otakar Dorazil - Vládcové v dějinách Evropy díl 5.
    Geoffrey Regan - Rozhodující bitvy
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/21228#80701Verze : 0