Micubiši J2M Raiden [Jack]

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 55.755,- Kč Chci přispět
Sraz říjen 2017 Nelahozeves | US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

Micubiši J2M Raiden [Jack]

Mitsubishi J2M Raiden - přehled verzí

    Avatar

    Mitsubishi J2M - přehled verzí


    三菱 J2M
    Japonské jméno: 雷電 – Raiden – Hromoklín


    Spojenecké kódové jméno: Jack



    Označení Provedení letounu - popis
    Mitsubishi J2M1 tři prototypy byly postaveny dle specifikací 14-Shi, prováděny radikální změny
    Mitsubishi J2M2 11 155 letadel pozvolný náběh výroby, přetrvávají potíže s výhledem a se vstřikem chemikálií do motoru MK4R-A Kasei 23a
    Mitsubishi J2M3 21 vyráběn souběžně s předchozí verzí, vypuštěny trupové kulomety, mohutnější kanónová výzbroj, vylepšeno zasklení kabiny
    Mitsubishi J2M4 32 prototyp, s motorem MK4R-C Kasei 23c, turbokompresor Mitsubishi, úpravy kabiny
    Micubisi-J2M4-32-Kai prototyp, s motorem MK4R-C Kasei 23c, turbokompresor z arzenálu Dai-Jijuichi Kaigun kōkūshō, prodloužený trup
    Mitsubishi J2M5 33 motor MK4U-A Kasei 26a s třístupňovým kompresorem, ponechány předchozí úpravy kabiny
    Mitsubishi J2M6 31 1 – 2 prototypy starší motor MK4R-A Kasei 23a a trup z J2M5
    Mitsubishi J2M7 motor MK4U-A Kasei 26a s třístupňovým kompresorem, trup ze starších J2M2, zřejmě nerealizován.



    Vyrobeno celkem 621 * letounů tohoto typu.
    Výroba proběhla u těchto výrobců:
    三菱重工業株式会社- Mitsubishi Jūkōgyō Kabushiki Kaisha, Nagoya a Suzuka a
    高座工廠および日本建鉄 - Kōza kōshō oyobi Nihon ken tetsu, Kōza, Kanagawa Prefecture .


    * O celkovém počtu vyrobených letounů existují značně rozdílné údaje, nejčastěji se uvádí 621 - 681 vyrobených letadel.


    Použité prameny:
    Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
    Robert Pęczkowski, Mitsubishi J2M Raiden "Jack", Sandomierz, Poland/ Redbourn, UK, Mushroom Model Publications, 2004, ISBN 83-916327-7-6
    http://www.combinedfleet.com/ijna/j2m.htm
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/28908#101903Verze : 3
    MOD
    Avatar

    Mitsubishi J2M Raiden


    Historie a vývoj:


    Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu) v září roku 1939 vydalo specifikace 14-Shi, ve kterých zformulovalo své požadavky na zcela nový typ letounu - přepadovou stíhačku. Tato stíhačka měla operovat výhradně z pozemních základen. Přepadová stíhačka měla být schopna rychlým stoupáním a letem velkou rychlostí zachytit a následně kanónovou výzbrojí ničit nepřátelské bombardéry. V té době v japonském námořním letectvu bylo vydání takovýchto požadavků revolučním krokem. Ve velení Kaigun Kōkū Hombu byla velmi silná skupina vysokých důstojníků, která prosazovala pouze konstrukci extrémně obratných letadel s dlouhým doletem, typickým představitelem stíhače takovéhoto pojetí bylo palubní Zero. V nově zformulovaných požadavcích však byl hlavní důraz naopak kladen na zcela odlišné vlastnosti přepadového stíhače, požadován byl výkon a palebná síla.
    V dubnu následujícího roku byly specifikace upřesněny a nově bylo požadováno např. účinné pancéřování pilotního sedadla, dále se také v technických požadavcích odrazily japonské zpravodajské informace o připravovaných i o nově vyráběných amerických bombardérech. Technické oddělení Kaigun Kōkū Hombu pro sestavení požadavků využilo také vlastní zkušenosti z bojů v Číně.


    Na tyto upravené technické specifikace odpověděla společnost 三菱重工業 - Mitsubishi Jūkōgyō Kabushiki Kaisha (dále jen Mitsubishi) a na projektu začal pracovat její úspěšný šéfkonstruktér inženýr Jiró Hirokoshi, do jehož týmu byli zařazeni také Mijiró Takahashi a Ishitoshi Sone a právě Takashashi později převzal vedení konstrukčního týmu, protože Jiró Hirokoshi byl zcela vytížen vývojem Zera. Nový projekt byl továrně označen jako M-20, ale práce na něm nepostupovala velkým tempem, protože přepadový stíhač neměl předělenu potřebnou prioritu. Představitelům námořnictva byl ke schválení předložen projekt celokovového letounu a protože důležitou vlastností měla být vysoká rychlost a stoupání, byl pro pohon nového stroje vybrán dvouhvězdicový čtrnáctiválcový vzduchem chlazený motor Mitsubishi MK4C-A Kasei 13 o zdvihovém objemu 42,1 l a se vzletovým výkonem 1 430 koní. Motor poháněl trojlistou stavitelnou vrtuli s konstantními otáčkami. Tento typ pohonné jednotky byl jednak výkonný, ale také poměrně rozměrný a tak byl, podle návrhu konstruktérů, dosti těsně kapotován, díky této těsné kapotáži, mesel být na vrtulovém hřídeli instalován ventilátor, který zajistil nucené chlazení. Předložený projekt byl schválen téměř bez připomínek a tak Mitsubishi přistoupila ke stavbě prototypů, ovšem stále s malou prioritou.


    Letové vlastnosti nového letounu, jehož první prototyp vzlétl až 20. března 1942, nebyly špatné, ale jednalo se o úplně nový typ letounu a tak se, zcela logicky, úpravy prováděly a některé byly dosti zásadní, upravena tak byla mechanika podvozku, dále se konstrukční tým potýkal s přehříváním motoru, to byla daň za jeho těsné kapotování, vstup chladícího vzduchu byl úzký. Samostatnou kapitolou u prvních strojů byl špatný výhled při vzletu i přistání, zde pilotům vadil rozměrný motor, který takřka neumožnil výhled na dráhu a také čelní štítek malého a nízkého pilotního krytu, který navíc výhled ven silně zkresloval. Problematické bylo automatické přenastavení náběhu vrtulových listů, nepracovalo plynule a celková spolehlivost tohoto zařízení byla nevelká. Pohonná jednotka navíc trpěla vibracemi. Křídla byla použita moderní s rychlostním profilem umožňující laminární proudění vzduchu, byla osazena vztlakovými klapkami, které značně zlepšily manévrovací schopnosti letounu. V křídlech byly dva dvacetimilimetrové kanóny Type 99-1 Model 3, tyto kanóny byly doplněny dvojicí kulometu Typu 97 ráže 7,7 milimetru uložených nad motorem. Prototypy (bylo jich postaveno celkem osm), nedosahovaly vypočtených výkonů. První tři stroje, které byly námořním letectvem přijaty jako J1M1 s bojovým jménem Raiden (Hromoklín) se počítají mezi prototypy a také svým provedením prototypům odpovídaly.


    Další stroje již byly vyrobeny ve verzi J2M2 11, tato verze byla vybavena výkonnější vezí motoru Kasei, konkrétně se jednalo o verzi MK4R-A Kasei 23a, tato verze při vzletu poskytovala již solidních 1 800 koní a tento výkon byl přenášen čtyřlistou vrtuli (licence VDM) s konstantními otáčkami. U tohoto motoru se konstruktérům podařilo eliminovat vibrace motoru, zkrátili hřídel ventilátoru a tím se jim podařilo odstranit nežádoucí vibrace. Bohužel, se na motoru objevil další zdroj potíží, bylo to zařízení pro vstřik směsi vody a metanolu sání do kompresoru, tím se ochladil nasávaný vzduch, lépe se stlačil a výkon motoru stoupl. V japonsku se však jednalo o nové a nevyzrálé zařízení a při jeho použití stouply otáčky motoru tak, že se konce vrtulových listů dostaly do oblasti rychlosti zvuku a tento jev následně působil nebezpečné vibrace, které se přenášely na celý motor (tento typ motoru byl použit pro i následující verze J2M3, J2M3a, J2M6 a J2M6a). U této verze letounu byla ještě zavedena úprava palivového systému letadla. Motorový kryt byl také upraven, nyní byl kratší a otevřenější, čímž se zvýšil průtok chladícího vzduchu. Výzbroj zůstala shodná s předchozí verzí J1M1. První letoun verze J2M2 vzlétl v říjnu 1942 a ještě v tomto měsíci se rozeběhla sériová výroba, ta však probíhala velmi, opravdu velmi, pomalým tempem a během následujících pěti měsíců bylo dokončeno pouze 14 letounů! Situace se jen pozvolna měnila a do února 1944 bylo vyrobeno asi 155 Raidenů této verze. Továrna v Nagoyi byla totiž velmi vytížena výrobou tolik potřebných Zer a obtížně se hledala volná výrobní kapacita pro výrobu Raidenů. Tato závažná situace následně donutila Kaigun Kōkū Hombu ke změně postoje k dosud soukromé aktivitě společnosti 川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha a převzali jeden její prototyp stíhačky ke zkouškám a následně za pomoci námořních specialistů a uvolněných financí vzniká stíhací N1K Shiden.


    Další verze Raidenu byla nejrozšířenější a objevila se přesně rok po předchozí, tedy v říjnu 1943. Byla označena jako J2M3 21 a dala by se charakterizovat změnami, které se týkaly především zasklení kabiny, ta dostala větrný štítek z rovného neprůstřelného skla, tak bylo odstraněno nežádoucí zkreslení výhledu. Další změnou prošla výzbroj letounu - byly odstraněny trupové kulomety, ale v každé polovině křídla byla dvojice výkonnějších kanónů Type 99-2 Model 4 se zásobou 210 nábojů a Type 99-1 Model 4 se 190 granáty*. Existovala ještě výzbrojní varianta J2M3a 21A Ko, která měla všechny zbraně stejného typu - kanóny Type 99-2 Model 4, tato varianta byla vyrobena v malém počtu (zřejmě se jednao jen o 21 letoun), takže výroba v mateřských továrnách dodala Raideny verze J2M3 v celkovém počtu 281 kus (260 + 21), další vyrobil námořní arzenál v Kōze. Výhrady pilotů se stále týkaly špatného výhledu zejména při startu a při přistání. Piloti, kteří přecházeli na Raideny z Reisenů se navíc jen těžko smiřovali s obratností, či spíše neobratností přepadové stíhačky, ale pokud byl srovnáván Raiden se Shidenem (N1K1-J) vyšel Raiden údajně jako vítěz.


    Další verzí byl tentokráte spíše experimentální Raiden J2M4 32 postavený pravděpodobně pouze ve dvou prototypech, tato verze se od ostatních Raidenů odlišovala použitým typem motoru Kasei 23c MK4R-C. Tento motor byl přeplňovan pomocí turbokompresoru a každý z obou prototypů používal turbokompresor od jiného výrobce. Výkon obou motorů však byl podobný, ale co bylo nejdůležitější – oba turbokompresory byly stejně nespolehlivé a nevyzrálé pro operační nasazení. Výroba turbokompresoru je velmi náročná po stránce metalurgické i strojní výroby, že v tehdejším Japonsku nebylo možno vyrobit 100% funkční turbokompresor. Pokud však turbokompresor na Raidenu pracoval, poskytoval takto přeplňovaný motor ve výšce 9 200 m výkon 1 440 koní a výkony tohoto Raidenu byly vynikající. V některých pramenech je uvedeno, že takto bylo upraveno i několik málo dalších Raidenů, další zmiňují jeden takto upravený (nemám možnost ověření). Neméně podstatnou skutečností však byl fakt, že se konstruktérům podařilo upravit trup (rozuměj snížit) tak, že se zlepšil alespoň výhled za letu a to nejen směrem vpřed ale i směrem vzad. První prototyp nesl v křídlech čtyři kanóny a druhý byl o dva kanóny odlehčen.

    Trup, u kterého se alespoň částečně podařilo zlepšit výhled, nezůstal nevyužit a namísto turbokompresorových motorů byl do něj instalován nový výškový motor Kasei ve verzi 26a (MK4U-4), který byl účinně přeplňován třírychlostním mechanickým kompresorem a ve výšce 7 200 metrů potom dosahoval ještě výkonu 1 310 koní, spojením upraveného trupu a výškového motoru vznikla nejrychlejší verze Raidenu J2M5 33. Tato verze dosahovala ve výšce 6 600 m maximální rychlosti 615 km/h a ve výšce 8 000 m to bylo ještě velmi slušných 603 km/h. První letoun této verze vzlétl již v květnu 1944, ale výroba se rozeběhla až v červnu 1945, k tomuto zdržení došlo proto, že nebyly k dispozici motory s třírychlostním kompresorem. Charakteristickým rysem této verze je menší olejový chladič pod motorem a více vystupující kabina. Dvě výzbrojní varianty zde existovaly, stejně jako u starší veze J2M3. Jeden letoun této verze byl vyzbrojen dvojicí zcela nových třicetimilimetrových kanónů Type 5, tyto kanóny byly doplněny ještě dvojicí obvyklých dvacítek Typ 99-1 Model 4, nepodařilo se mi zjistit, zda takto upravený letoun byl odlišně označen. Verze J2M5 byla opravdu výkonná, ale ke škodě japonského námořního letectva a Japonska vůbec, byla dodána pouze v malém množství - 43 letouny.


    Upravený trup s lepším výhledem a starší motor Kasei 23a MK4R-A (tedy s větším olejovým chladičem) spolu s výzbrojí dvou kanónů Type 99-1 Model 4 a dvou výkonnějších Type 99-2 Model 4, pak to byl Raiden J2M6 31 a pokud byla výzbroj složena pouze ze čtyř kanónů Type 99-2 Model 4, pak se jednalo o variantu J2M6a 31A. Právě číselné označení modelu nám u japonských námořních letadel napoví, že se jednalo o třetí úpravu draku a jednička zase, že motor je první použitý v řadě. Tato verze se vyráběla souběžně s předchozí verzí, ale počet takto vyrobených letounů není znám, ale jistě byl zanedbatelný (patrně se jednalo o pouhé dva stroje).


    Již nerealizovanou verzí pak byl J2M7 23, což měl být trup starších J2M3, ale s výškovým motorem Kasei 26a, také zde bylo počítáno s dvěma již obvyklými a zavedenými výzbrojními variantami, tedy J2M7 23 a J2M7 23A.


    Zbývá ještě zmínit nestandardní úpravu Raidenů, která byla provedena zbrojíři od 302. Kōkūtai, této jednotce velel nám dobře známý „otec nočních stíhačů“ 海軍大佐 Kaigun Daisa (námořní kapitán) Yasuna Kozonó**, který nechal namontovat šikmo uložené kanóny do trupů snad všech letadel, které tato jednotka měla ve své výzbroji. Této úpravy se dočkaly i její Raideny, úprava spočívala v instalaci jednoho kanónu Type 99-1 Model 3 včetně bubnového zásobníku na 100 granátů, kanón byl uložen dozadu za kabinu pilota do levé poloviny trupu. Japonské prameny nezmiňují, zda byl některý bombardér sestřelen právě touto zbraní. Jisté však je, že piloti této jednotky nepatřili mezi nejzkušenější stíhače, bylo tomu tak proto, že sem byli většinou převeleni piloti od rozpuštěných jednotek bombardérů a plovákových letounů, ale i zde bylo několik stíhacích es jako (海軍中尉 Kaigun Chūi ) poručík Sadaki Akamatsu (27 sestřelů), (海軍大尉 Kaigun Daii) kapitán-poručík Chitoshi Isozaki (12), (兵曹長 Hikō Heisōchō) praporčík Ioshio Nakamura (9) (海軍中尉 Kaigun Chūi) poručík Sachio Endó (8). Piloti této jednotky byli poměrně úspěšní v boji se Superfortressy, ale nakonec byli i oni zničeni americkou početní převahou námořních i armádních stíhačů.

    Bojová operační činnost:


    První jednotkou, která Raideny zařadila do své výzbroje již koncem roku 1943, byla 381. Kōkūtai, v únoru 1944 měla ve své výzbroji vedle obvyklých stíhaček A6M5a Reisen také 10 Raidenů ve verzi J2M2, do bojů tato jednotka zasáhla během následujícího měsíce, kdy operovala ze základny Balikpapan na Borneu a ze základny Raikan na Celebesu. Úkolem 381. Kōkūtai byla obrana ropných polí na Borneu. Tato jednotka byla ještě na jaře 1944 reorganizována a všechny Raideny byly soustředěny u 602. Hikōtai, te se svými Raideny operovala ze základny v Kendari. Piloti této jednotky se podíleli na zářijových úspěších celé 381. Kōkūtai, kdy Američané ztratili 19 čtyřmotorových Liberatorů, necelou desítku stíhaček Lightning a Thunderbolt. Američané v důsledku citelných ztrát bombardovacích letadel následně zvýšili počet doprovodných stíhaček, díky tomuto opatření se citelně zvýšily ztráty na japonské straně a z denních útoků musely být následně zcela staženy dvoumotorové stíhačky J1N1 Gekko. Koncem roku se Raideny 602. Hikōtai dostali do bojů o Filipíny, kdy vzlétaly ze základny Nichols Field. V dubnu 1945 byla celá 381. Kōkūtai stažena k doplnění a výcviku na mateřské ostrovy. Další jednotkou mající Raideny ve své výzbroji byla 301. Kōkūtai, tedy konkrétně její 601. Hikōtai, kde byly Raideny alespoň zpočátku soustředěny. Tato jednotka měla základnu nedaleko Nagoye, do bojů zasáhla její 316. Hikōtai nad Iwo Jimou a po ztrátách sem byla přesunuta i 602. Hikōtai, její piloti si však na Iwo Jimu vzali raději Reiseny, kterým věřili více. Během jediného měsíce byla celá 301. Kōkūtai zcela a téměř bezezbytku zničena, postarali se o to američtí námořní stíhači, kteří měli nad Japonci několikanásobnou početní převahu. Další jednotkou mající Raideny ve stavu byla 302. a 332. Kōkūtai, tyto jednotky s Raideny nejdříve chránila námořní základnu v Kure a později z letiště v Naruo chránila velká města Kóbe a Ósaka. Piloti této jednotky svými Raideny a Reiseny velmi úspěšně bojovali proti nalétávajícím Superfortressům, asi nejúspěšnějším stíhačem této jednotky byl (海軍中尉 Kaigun Chūi) poručík Susumu Ishihara (16 sestřelů). Raideny byla vyzbrojena také 352. Kōkūtai, která poměrně úspěšně zasáhla do bojů nad městy Nagasaki, Sasebó a Ómura, svou bojovou činnost ukončila v bojích nad Okinawou. Zajímavým seskupením byla speciální jednotka Tatsumaki-tai, byla to jednotka tvořená příslušníky a Raideny dvou Kōkūtai a sice 20 Raidenů od 302. Kōkūtai a 16 jich bylo od 332. Kōkūtai. Úkolem této jednotky byl především boj proti Superfortressům, do bojů zasáhala v době mezi 26. dubnem a 10. květnem 1945, její základnou bylo letiště Kanoya, nepříteli byly způsobeny citelné ztráty, ale nakonec i tato jednotka zanikla, protože piloti neměli letuschopné stroje. V malém množství (do 5 letounů) byly Raideny u těchto jednotek: 256. Kōkūtai, 1001. Kōkūtai, 2081. Kōkūtai, Yokosuka Kōkūtai, Yotabe Kōkūtai, Genzan Kōkūtai, Tainan Kōkūtai, Kónoike Kōkūtai a Chúsui Kōkūtai.


    Hodnocení:


    Pokud byl Raiden pilotován zkušeným pilotem, který dokázal využít jeho přednosti, byl to letoun dobrý, který si brzy získal respekt spojeneckých pilotů, dokázal ohrozit vedle B-24 Liberatorů i výkonější a odolnější B-29 SuperFortressy. Takových stíhaček nebylo v Japonsku mnoho, proto byly jednotky s Raideny zařazovány především do protivzdušné obrany Japonska. Proti americkým námořním Hellcatům a Corsairům se mohl Raiden směle postavit pokud byl pilotován zkušeným pilotem, dokázal vymanévrovat také armádní stíhačky P-38 Lightning a P-47 Thunderbolt, ačkoliv Thunderbolt byl tvrdším soupeřem, P-51 Mustang byl Raidenu nadřazen po všech stránkách.


    Zajímavým poznatkem byl fakt, že piloti, kteří dříve létali na obratných a lehkých Reisenech, si velmi často s těžkým a především méně obratným Raidenem většinou neuměli dobře poradit a i nadále upřednostnili obratné Reiseny (příklad 301. Kōkūtai), ale na druhou stranu piloti 302. Kōkūtai, kteří létali dříve s bombardéry a plovákovými stroji, ti přicházeli ke svým Raidenům bez předsudků a měli s nimi úspěchy. Mezi nesporné přednosti Raidenů patřila rychlost, stoupavost, dostup a samozřejmě účinná výzbroj, na druhou stranu trpěly tyto přepadové letouny některými nectnostmi. Nejvíce piloti kritizovali špatný výhled, konstruktéři se jej snažili vylepšit, ale takto upravených Raidenů již nebylo mnoho, dalším problémem byly vibrace motoru, o těch jsem psal již dříve, zkrátka – pokud byl použit plný výkon motoru, rozvibrovaly rázové vlny z konce vrtulových listů celý motor. Ve srovnání s ostatními námořními stíhačkami měl Raiden malý dolet, vynechme z tohoto srovnání Reisen, což byl svým způsobem extrém, ale delší dolet měl i Kawanishi N1K1-J Shiden a Kawanishi N1K2-J Shiden-Kai, Shideny obou verzi však měly charakter více univerzálního letounu, kdežto Raiden byl od samého počátku vyvíjen a stavěn jako záchytná stíhačka, jeho taktikou měla být zásada „udeř a uteč“, pro přelety byl vybaven přídavnou nádrží o objemu 250, 300 a 400 litrů. Ke konci války se k nedostatkům připojilo ještě nedostatečné dílenské zpracování.




    Vysvětlivky:
    *Letecké kanóny Type 99-1 a Type 99-2 byly odlišné zbraně, jejich výroba probíhala paralelně, používaly zcela odlišnou munici. Kanóny Type 99-1 (Type 99 Mark 1 Model x) měly kratší hlaveň, menší úsťovou rychlost, náboje s menší hmotností, ale měly vyšší kadenci. Kanóny Type 99-2 (Type 99 Mark 2 Model x) byly výkonnější díky vyšší úsťové rychlosti, vyšší hmotnosti granátu, ale znehodnocovala je malá kadence. Oba typy kanónů měly základ ve švýcarských kanónech Oirlikon kanón typ 99-1 byl upravenou kopií kanónu FF-F a typ 99-2 vycházel z kanónu FFL. Práva na jejich licenční výrobu Japonci zakoupili v roce 1937.


    ** 海軍大佐 Kaigun Daisa (námořní kapitán) Yasuna Kozonó se velmi zasloužil o vznik a vývoj noční stíhačky Nakajima J1N1-S Gekko.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/28908#135687Verze : 4
    MOD
    Avatar

    Raiden v testech Technical Air Intelligence Center


    Počátkem roku 1945 se Američanům při jejich postupu na Filipínách poblíž Manily podařilo získat dvě téměř nepoškozené japonské přepadové stíhačky Mitsubishi J2M3 Raiden. Obou strojů se ihned ujaly jednotky TAIU (Technical Air Intelligence Units). První Raiden s výrobním číslem 3008 a s označením 81-124, byl nalezen na letišti Dewey Boulevard druhý Raiden s výrobním číslem 3013 stál na základně Nichols Field. Oba Raideny patřily 381. Kōkūtai. Prvně uvedený stroj byl poměrně brzy uveden do letového stavu a následně byl velmi důkladně testován jednotkou ATAIU (Allied Technical Air Intelligence Unit), během těchto testů nesl označení S-12. Je zajímavé, že hodnocení amerických zkušebních pilotů je mnohdy odlišné od japonských námořních pilotů.


    Kabina, výhled a hluk.
    Američtí piloti, kteří se podíleli na těchto testech, nejprve shledali, že Raiden má pohodlný a komfortní pilotní prostor, ačkoliv Raiden neměl kapkovitou kabinu, byl z ní během letu slušný výhled právě díky dostatečnému prostoru, který umožnil volný pohyb pilotovy hlavy. S ohledem na hvězdicový motor a použitý druh podvozku byl špatný výhled při pojíždění a při vzletu a to až do okamžiku, kdy se odlepilo ostruhové kolečko od země (Raiden byl v tomto ohledu hodnocen lépe, než např. souběžně testovaná stíhačka Nakajima Ki-84 Hayate). Částečně byl výhled omezen jen poněkud širším rámováním překrytu kabiny. Kladně byla hodnocena skutečnost, že všechny ovládací prvky jsou lehce dostupné a přehledně uspořádané. Větrání pilotní kabiny bylo vyřešeno velmi dobře pomocí předních a zadních výdechů, taktéž odhlučnění bylo poměrně dobré, do kabiny pronikal jen občasný hluk. Motor Raidenu měl dosti úzký vstup chladícího vzduchu, proto chlazení motoru bylo nucené a instalovaný ventilátor byl zdrojem poněkud vyšší hladiny zvuku, tento zvuk však byl slyšitelný pouze vně letounu a do kabiny téměř nepronikal. U tohoto konkrétního letounu docházelo v některých režimech chodu motoru k rezonancím překrytu kabiny, tyto rezonance způsobovaly nepříjemný hluk, aby byl výčet zdrojů hluku úplný, tak v hodnotící zprávě bylo uvedeno, že jedním ze zdrojů hluku byl i výfukový systém. Individuální výfuky vyvolávaly kromě mírného dopředného tahu i poněkud vyšší hluk.


    Pohonná jednotka.
    Vcelku kladně byla hodnocena pohonná jednotka, spouštění bylo hodnoceno jako velmi snadné a neméně spolehlivé a to zcela bez ohledu na teplotu motoru. Výtku si vysloužil tvrdý chod motoru při cestovních otáčkách v režimu automatického nastavení bohatosti směsi, pokud byla směs nastavena manuálně na bohatší, chod motoru se zjemnil, ale potom bylo nutno kontrolovat teplotu výfukových plynů, která díky tomuto obohacení rychle stoupala. Chlazení motoru i motorového oleje bylo hodnoceno jako mimořádně účinné, ale v hodnotící zprávě bylo zmíněno, že chlazení motoru vyvolává dojem možného předimenzování, které by mohlo vést k podchlazení pohonné jednotky při operacích v chladných oblastech, ale toto nebylo předmětem zkoušek. Při letových zkouškách bylo zjištěno, že vrtule vyhovuje v oblasti běžných otáček, při vyšších otáčkách dochází ve výšce 10,000 ft (3 048 m) k vibracím. Zde je však nutno poznamenat, že ovládání náběhu vrtulových listu nebylo standardní, původní hydraulické bylo zaměněno za elektrické (nepodařilo se mi zjistit, zda tuto úpravu provedli Američané nebo Japonci). Nebyly zjištěny ani přílišné vibrace pohonné jednotky, pouze při přeřazení kompresoru na druhou rychlost došlo ve výšce 12,000 ft (3 658 m), k jejich přechodnému stoupnutí.


    Pojíždění a vzlet.
    Ovladatelnost letounu byla během pojíždění dobrá, tedy až na menší účinnost směrového kormidla, brzdy byly zpočátku vcelku účinné, ovšem se sklonem k přehřátí.
    Díky gyroskopickému účinku vrtule Raiden projevoval snahu, aby při vzletu vybočil z přímého směru, tato snaha o vybočení však byla jen mírná a bylo ji možno korigovat i méně účinnou směrovkou. Výhled vpřed se zlepšil až poté, co došlo ke zvednutí ocasu do vodorovné polohy, k tomu docházelo až po dosažení rychlosti 100 mph (160 km/h), rychlost to byla již poměrně velká, tuto vlastnost měla na svědomí menší plocha stabilizátoru. Po vzletu a po zatažení podvozku bylo potřeba letoun jen mírně vyvažovat. Raiden byl ihned po vzletu schopen strmě a rychle stoupat, během tohoto stoupání se velmi pozitivně projevovalo účinné chlazení motoru, jeho teplota byla i přes plný výkon motoru vždy optimální.


    Letové vlastnosti.
    Při testech bylo zjištěno, že až do rychlosti 325 mph (523 km/h) má Raiden opravdu dobré letové vlastnosti, za letu byl stabilní a ovládání bylo dobré jen ovládání křidélek bylo tužší a to již při běžné cestovní rychlosti, pokud pak letoun letěl velkou rychlostí, bylo nutno vyvinout na jejich ovládání požít velkou sílu. Ovládání směrového kormidla se projevovalo jako zcela vyhovující a zcela bez ohledu na rychlost letu, taktéž ovládací síly na výškové kormidlo byly velmi malé. Ve zprávě je uvedeno, že při nepozorné pilotáži a při použití hrubé síly může při vysoké letové rychlosti dojít až poškození letounu.
    Vyzdvihována byla výborná stabilita Raidenu, ta mohla být porušena pouze po nepozorném a nerovnoměrném přečerpáním paliva z křídelních nádrží, tím může dojít k tomu, že letoun bude těžký na jedno křídlo.
    Pádové charakteristiky byly shledány a hodnoceny jako vynikající a jediným zjištěným nedostatkem, Raiden nijak nevaroval pilota před přetažením, v tomto případě příď téměř bez varování mírně poklesla přímo, nebo se stalo, že Raiden přepadl po křídle, vybrání však bylo velmi rychlé a s jen malou ztrátou výšky, navíc se neprojevovala snaha, aby přepadl do vývrtky.
    Akrobatické manévry při běžných rychlostech bylo možno provádět velmi snadno a lehce, rychlost otáčení kolem podélné osy byla hodnocena jako nižší než u amerického Mustangu. Velmi kladně bylo hodnoceno použití vztlakových klapek typu Fowler, které bylo možno ovládat pomocí spínače na řídící páce.


    Shrnutí.
    Celkově byl Raiden Američany hodnocen velmi kladně a v závěrečném shrnutí byla opětovně vyzdvižena pohodlná kabina, dobré výhledy, stabilita letounu za letu, dobré výkony letounu a vysoká účinnost klapek. Zároveň zde byly vytknuty i záporné vlastnosti, což byla malá účinnost směrovky a klesající účinnost brzd při delším pojíždění, další negativní vlastností byla klesající obratnost letounu ve velkých rychlostech, kritizován byl i omezený dolet (Raiden byl přepadovou stíhačkou, jejíž primárním úkolem měl být boj s nepřátelskými bombardéry a tak bych poslední dvě uvedené vlastnosti toleroval).


    Poznámky:
    TAIU - Technical Air Intelligence Units (Technické letecké zpravodajské služby)
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/28908#567595Verze : 3
    MOD
    Avatar
    Použité prameny:
    René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
    William Green, War Planes of the Sekond World War – Fighters, Vol. Three, London Macdonald, sedmé vydání z roku 1973, ISBN: 0-356-01447-9
    Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé vydání, Naše Vojsko, Praha 1992; ISBN 80-206-0117-1
    Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 tom. 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
    Famous Airplanes of the World, Navy interceptor "Raiden", No. 61/ 1996, Bunrindo Co., Ltd., Printed in Japan, ISBN: 978-4-89319-058-1
    AIR Enthusiast magazine Vol 1 No. 2 July 1971
    Robert Peczkowski, Mitsubishi J2M Raiden, Stratus, 2004 Polsko
    L+K, 9/1967 a 8/1991, Letadla 1939-45, Václav Němeček
    www.pacificwrecks.com
    http://www.j-aircraft.com/faq/J2M.htm
    http://www.combinedfleet.com/ijna/j2m.htm
    www.century-of-flight.net
    http://airu.ru/content/view/452/81/
    www.wwiiaircraftperformance.org
    archiv autora
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/28908#242756Verze : 1
    MOD