Kawasaki Ki 45 Torjú [Nick]

Kawasaki Ki-45 Toryū - přehled verzí

Kawasaki Ki-45 - přehled verzí


川崎 キ-45 - Kawasaki ki yonjūgo


二式複座戦闘機 - Ni-shiki fukuza sentōki - „Armádní dvoumístný stíhací letoun Typ 2“


Japonské jméno: 屠龍 - Toryū - Zabíječ draků


Allied reporting name: "Nick"



Označení Provedení letounu - popis
Kawasaki Ki-45 prototypy No.45.01 a 45.02 6 prototypů, motory Nakajima Ha-20b s malým výkonem 820 koní, lopatovitou SOP, první prototyp vzlétl v lednu 1939.
Kawasaki Ki-45 No. 45.07 až No. 45.11 od sedmého prototypu (zalétán v červenci 1940) po jedenáctý a dvanáct předsériovách, motory Nakajima Ha-25 o výkonu 1 000 / 1 050 koní
Kawasaki Ki-45 KAI sériová výroba od září 1941, výzbroj Ho-3 ráže 20 mm, 2x Ho-103 ráže 12,7 mm a 1x Type 98 ráže 7,92 mm pro obranu zadní části.
Kawasaki Ki-45 KAIa výroba od června 1942, motory Mitsubishi Ha-102 o výkonu 1 080 koní, výzbroj 1x Ho-3 ráže 20 mm, 2x Ho-103, 1x pohyblivý Type 98 7,92 mm,
Kawasaki Ki-45 KAIb určen k útokům na lodní a pozemní cíle, 37 mm kanón Type 94 byl ručně nabíjen a 2x kulomet Ho-103, pod křídly mohl nést 2x 250 kg pumy.
Kawasaki Ki-45 KAIc určen pro boj s bombardéry, za pilotní kabinou dva šikmo uložené kanóny Ho-5, v přídi 1x kanón Ho-203 ráže 37 mm (poloautomatický).
Tato verze byla poměrně úspěšná při obraně Tokia.
Kawasaki Ki-45 KAId několik málo letadel určených pro útoky proti námořním a pozemním cílům, výzbroj 1x Ho-203 a 2x Ho-5.
Kawasaki Ki-45-II většená verze Ki-45-I, ze které se později stal jednomístný Kawasaki Ki-96, byl postaven z iniciativy Takeo Doie



Vyrobeno celkem 1 698 letounů tohoto typu (některé prameny uvádějí 1 701 letadlo).
Výroba proběhla u společnosti: 川崎航空工機業株式会社 - Kawasaki Kōkūki Kōgyō Kabushiki Kaisha, Kagamigahara, near Gifu


Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, 2nd edition, London, Putnam & Company Ltd., reprinted 1979, ISBN 0-370-30251-6.
William Green, War Planes of the Second World War, Volume Three: Fighters, London, Macdonald & Co.(Publishers) Ltd., 1961, ISBN 0-356-01447-9.
Robert C. Mikesh, Japanese Aircraft Code Names & Designations, Schiffer Publishing, Ltd., 1993, ISBN 0-88740-447-2.
http://www.airwar.ru/enc/fww2/ki45.html
http://www.ww2warbirds.net/ww2htmls/kasaki45.html
URL : https://www.valka.cz/Kawasaki-Ki-45-Torju-Nick-t29408#104557 Verze : 2

Kawasaki Ki-45


屠龍 - Toryu - Zabíječ draků


二式複座戦闘機 / Nishiki fukuza sentoki / „Armádní dvoumístný stíhací letoun Typ 2“


Spojenecké kódové jméno: Nick


Historie:
大日本帝国陸軍航空本部 - Dai-Nippon Teikoku Rikugun Kōkū Hombu (Císařské armádní letectvo) dosti dlouho přehlíželo skutečnost, že ve své výzbroji nemá těžký dvoumotorový stíhací letoun, který díky dvěma motorům mohl dosahovat vyšších výkonů, nést mohutnější výzbroj a zároveň poskytoval vyšší jistotu návratu na základnu v případě selhání pohonné jednotky (to bylo zajímavé zejména pro lety nad mořem). V roce 1937 se v Evropě již úspěšně zkoušely prototypy dvoumotorových stíhaček Bf 110, Fokker G.1a nebo Potez 630, až na základě této skutečnosti byli sestavenými specifikacemi osloveni osvědčení dodavatelé letecké techniky. Konstrukční týmy těchto společností byly vyzvány, aby předložily své projekty na dvoumotorový stíhací letoun, který měl dosahovat především vysoké rychlosti. Podmínky měl dále upřesnit Letecký výzkumný ústav v Tachikawě - 陸軍航空技術研究所 - Tachikawa Rikugun Kōkū Gijutsō Kenkyujō (Rikugun, Giken), výzkumný ústav však požadavky a podmínky formuloval velmi volně a nechal tak konstruktérům značně volný prostor pro tvůrčí jejich práci. Do soutěže byly nakonec přihlášeny tři projekty 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha připravila projekt Ki-37, 川崎航空工機業株式会社 - Kawasaki Kōkūki Kōgyō Kabushiki Kaisha (dále v textu jen Kawasaki) přihlásila projekt inženýra Isami Imashiho označený jako Ki-38 a společnost 三菱重工業株式会社- Mitsubishi Jūkōgyō Kabushiki Kaisha vypracovala projekt Ki-39. Vedení společností Nakajima a Mitsubishi však brzy soutěž opouštějí a stahují své projekty, a práci zcela ukončují.


V soutěži zůstala pouze společnost Kawasaki se svým projektem Ki-38, tento stroj měl být dle projektu poháněn, jak bylo u této továrny zvykem, řadovými motory. V létě roku 1937 však dochází ke ztrátě zájmu o tento projekt ze strany Rikugun Kōkū Hombu, protože zde bylo ještě mnoho důstojníků, kteří potřebnost takovéhoto letounu zpochybňovali. Japonská stíhací letadla té doby musela splňovat pouze jeden základní požadavek – vynikající obratnost. Tento stav trval až do poloviny prosince 1937, tehdy byla do Kawasaki doručena další specifikace s novými technickými požadavky na dvoumotorový letoun a projekt dostal nové označení v systému Kitai, to bylo nyní Ki-45. Až v této době se konstruktéři mohli seznámit s konkrétními požadavky, které byly, na Japonské letectvo, skutečně vysoké. Maximální rychlost 540 km/h měla být dosažena ve výšce 3 500 metrů, operační výška letu až 5 000 metrů, letová výdrž byla požadována 4,5 hodiny letu při cestovní rychlosti 350 km/h s rezervou na půlhodinový boj. Zároveň bylo stanoveno, že výběr motorů bude omezen pouze na hvězdicové, japonské armádní letectvo mělo k řadovým motorům stálé výhrady. Doporučen byl motor Nakajima Ha-20b. Ve spocifikacích byla určena i výzbroj, letoun měl nést dva kanóny pro střelbu vpřed a jeden pohyblivý kulomet pro svou obranou.


Prací na projektu a řízením stavby prototypu se počátkem roku ujal zkušený šéfkonstruktér inženýr Takeo Doi. Práce konstruktérů a techniků byla náročná, ačkoliv využili maximálně předchozího projektu Ki-38 stale se jednalo o nejrychlejší letoun, který byl dosud u Kawasaki konstruován. V lednu 1939 byl v továrně v Gifu dokončen první prototyp Kawasaki Ki-45 (45.01). Křídla a ocasní plochy zůstaly stejné jako u Ki-38, pro pohon byly použity motory Nakajima Ha-20b. Tyto motory byly osvědčeným typem, Japonci je vyráběli v licenci a jednalo se o britský motor Bristol Mercury, tento motor si při své zástavbě do nového letounu udržel vše to, co mu Bristol dal do vínku, mohutné kapoty a gondoly, ty přinášely problémy konstruktérům, kteří byli zvyklí na štíhlé řadové motory - firmou vždy preferované, dále to bylo velké sběrací výfukové potrubí v přední části motorových krytů a navíc neodladěnost od japonského výrobce se projevila nedostatečným výkonem. Výzbroj byla na japonské poměry velice silná, v přídi byly instalovány dva kulomety Type 89 (zbraň to byla stará, nicméně spolehlivá) a vpravo dole byl kanón Ho-3 ráže 20 mm. Druhý člen osádky mohl bránit letoun před útoky zezadu jedním pohyblivým kulometem puškové ráže, tento člen byl zároveň radistou a nabíječem kanónu Ho-3 (kanón vznikl vývojem z protitankové pušky).


Při zkouškách, vedle běžných a víceméně očekávaných závad, se konstruktéři potýkali s malou výkonností motorů, u druhého prototypu (45.02) se snažili vylepšit aerodynamiku motorových gondol a vrtulových kuželů, druhý prototyp měl ještě ručně zatahovaný podvozek, což rozhodně nebylo šťastné řešení. Třetí prototyp (45.03), dokončený v květnu 1939, měl již podvozek elektricky zatahovatelný, dále se experimentovalo s chlazením prostředkem vrtulových kuželů a sběrné výfukové potrubí se přesunulo dozadu na konec motorových krytů. Do zkoušek se postupně zapojovaly další prototypy, tak jak byly dokončovány, zkoušela se na nich různá konstrukční řešení, jisté je, že do konce roku 1939, žádný z prototypů nelétal rychlostí vyšší než 480 km/h, což bylo daleko za požadavkem armádního letectva, které požadovalo maximální rychlost na výši 540 km/h.


K nárůstu výkonů došlo až po instalaci dvouhvězdicových čtrnáctiválců Nakajima Ha-25, změna pohonné jednotky byla povolena až na základě opakovaných žádostí konstruktérů z Gifu. První prototyp, který byl těmito motory poháněn, byl sedmým prototypem (45.07) a za nedlouho nesl označení Ki-45KAI, dokončen byl až v srpnu 1941, zkoušky byly zahájeny v září 1941, postupně se do nich zapojily další dva prototypy (4510 a 4511) a dvanáct předsériových letadel. Díky těmto výkonnějším motorům a také díky jejich menšímu průměru, byly použity aerodynamičtější kryty motorů. Maximální rychlost stoupla o 40 km/h, což Rikugun Kōkū Hombu považovalo za dostačující, následně byl letoun přijat do výzbroje armádního letectva pod označením „Armádní dvoumístný stíhač typ 2 model A“ Ki-45KAI Ko a také mu bylo přiděleno bojové jméno Toryu (Zabíječ draků – jap.). Inženýr Takeo Doi navrhl ještě několik vcelku zásadních úprav, které měly zjednodušit sériovou výrobu. Pozměněno bylo křídlo, které nebylo již eliptické, ale jeho náběžné hrany byly rovné, což bylo z hlediska náročnosti při výrobě velice vítanou změnou. Sériově vyráběné stroje nakonec dostaly nové, spolehlivější a také výkonnější čtrnáctiválce Mitsubishi Ha-102. Změn doznala i výzbroj, kulomety ráže 7,7 mm byly nahrazeny účinnějšími půlpalcovými kulomety typu Ho-103 tím se podstatně zvýšila palebná síla, zastaralý teleskopický zaměřovač byl nahrazen modernějším reflexním zaměřovačem typ 100. V zadní části kabiny bylo střeliště pro kulomet typ 98 ráže 7,92 mm, pro tuto zbraň bylo neseno 675 nábojů v devíti zásobnících. Pro kanón bylo neseno 100 granátů ve dvou zásobnících a pro kulomety Ho-103 bylo celkem 500 nábojů (2x 250). Sériová výroba se rozeběhla od ledna 1942, nejdříve zahájila výrobu továrna v Gifu, zde byl Toryu vyráběn až do září 1943, v tivárně v Akashi se vyráběly od září 1942 a zde se vyráběly až do konce války. Jako jedny z prvních japonských letadel měly poměrně solidní pasivní ochranu, chráněny byly prostory pro osádku i palivové nádrže.


Jako první byla novými letouny vyzbrojována od srpna 1942 5. Sentai, tato jednotka však nebyla první schopná operační činnosti, toto prvenství měla 21. Sentai a po ní 16. Sentai do bojů zasáhly na barmském bojišti v říjnu a v listopadu 1942. Zde se opět naplno projevilo, že Rikugun Kōkū Hombu nemělo pro tato letadla odpovídající využití. Toryu byl opravdu velmi obratný stíhací letoun, ale bylo chybou jeho nasazení do soubojů s jednomotorovými stíhačkami protivníka a k tomu přesně zpočátku docházelo. Japonské letectvo vlastně teprve hledalo, to k čemu se tyto stíhačky nejlépe hodí a to i za cenu značných ztrát. Mnohem lepší výsledky byly dosahovány při bitevních útocích a při útocích na spojeneckou lodní přepravu. Na Nové Guineji byly letouny Toryu nasazovány také proti těžkým bombardérům 5. letecké armády, při těchto útocích proti těmto dobře chráněným bombardérům získávaly osádky stíhaček Toryu první zkušenosti a také prvá vítězství. Pro tyto úkoly byla vyráběna verze Ki-45 KAIb (Otsu), která nesla místo kanónu Ho-3 mohutnější kanón typ 94 ráže 37 mm. Účinnost této zbraně snižovala skutečnost, že byla ručně nabíjena a ani skutečně dobře vycvičený nabíječ nedokázal vystřelit více než 15 ran za minutu. Celkem vzniklo asi dvacet letadel této verze.

Předzvěstí nepoměrně významnější verze Ki-45KAIc (Hei), byla úprava stíhací verze Ki-45 KAIa, u které byla odstraněna trupová nádrž paliva za kabinou pilota a do uvolněného prostoru byly instalovány dva šikmo vzhůru střílející kulomety Ho-103, tato polní úprava se projevila při útoku na noční bombardéry B-24 Liberator natolik účinná, že bylo do této podoby upraveno několik dalších letadel, u několika bylo zřejmě zrušeno zadní střeliště. Bohužel stíhačky postrádaly jakkoliv radarové vybavení a piloti se museli spolehnout pouze na navádění ze země, snad došlo i k realizaci „světlonosných stíhačů“, tyto letouny měly vyhledat a osvětlit nepřátelský bombardér silným světlometem, nevím zda k tomuto těžkopádnému způsobu boje vůbec došlo.


Jisté naopak je, že se tato úprava stala základem pro sériovou výrobu verze Ki-45 KAIc, která byla vyráběna od dubna 1944 v továrně Akashi v počtu 477. Tato verze nesla dvojici šikmo vzhůru střílejících kanónů Ho-5 ráže 20 mm, v trupu vpravo dole byl poloautomatický kanón Ho-203 ráže 37 mm se zásobou šestnácti nábojů. Výroba proběhla ve třech výrobních blocích, od druhého bloku bylo u motorů odstraněno sběrné výfukové potrubí a každý válec měl individuální výfukovou trubku, stroje třetího výrobního bloku byly charakteristické zaplechovaným zadním střelištěm.


Poslední verzí ve výrobě byla nevelká série letadel Ki-45 KAId (Tei), tato verze byla určena opět k plnění bitevních úkolů a k útokům na lodě protivníka. Byla vyzbrojena dvojicí kanónů Ho-5 a jedním kanónem Ho-203, pod křídla bylo možno zavěsit dvě pumy o hmotnosti 250 kg, v druhé části kabiny byl opět obranný kulomet typ 98. Mnoho letounů všech verzí se zúčastnilo sebevražedných náletů, při kterých měly pod křídly zavěšené pumy.


Jeden letoun byl údajně zkoušen s kanónem type 88 ráže 75 mm, hmotnost a střelba z této zbraně by však patrně byla mimo rámec použitelnosti, já osobně považuji za pravděpodobnější zmínky o zkouškách kanónu Ho-401 ráže 57 mm, ale i zde by se jednalo pouze o zkoušky. V praxi se však objevují kombinace jiné výzbroje, které byly prováděny na základě požadavku pilotů přímo v polních podmínkách.


Další vývoj probíhal v Kagamigahaře, zde vznikal silně modernizovaný prototyp Ki-45 II, který byl poháněn mnohem výkonnějšími motory Mitsubishi Ha-112-II o výkonu 1 500 koní, rozměry byly mírně větší. Vývoj tohoto letounu byl vlastní iniciativou šéfkonstruktéra Takeo Doie. Armádní letectvo si po předvedení dvoumístného prototypu, vyžádalo úpravu do jednomístné podoby. Prototyp byl potom dokončen již s novým označením Ki-96. Zkoušky probíhaly od září 1943 a prokázaly vynikající letové vlastnosti, skvělou ovladatelnost i při velkém nárůstu výkonů. Další dva prototypy Ki-96 byly již od začátku stavěny jako jednomístné, s kapkovitou kabinou.


Letouny Toryu se zapojily do boje proti na Japonsko nalétávajícím Superfortressům od března 1945, tedy od doby, kdy bombardéry přešly k nočním náletům z malých a středních výšek. Velice úspěšná byla v tomto ohledu 4. Sentai, která od podzimu 1944 do konce války zničila celkem 150 Superfortressů nad ostrovem Kjúšů (Kyushu).


Spojenci dali tomuto letounu kódové jméno Nick a po vyzkoušení kritizovali hlučnost, málo místa v kabině, špatný výhled a slabé brzdy, naopak chválou nešetřili nad letovými vlastnostmi a obratností, tu japonští piloti přirovnávali jednomotorovým stíhačkám Curtiss P-40E.


Jednotky, které měly Toryu ve výzbroji:
4.Sentai, 5.Sentai, 13.Sentai, 16.Sentai, 21.Sentai, 27.Sentai, 45.Sentai, 53.Sentai, 65.Sentai, 70.Sentai a 25.Čikotai (cvičná)


Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis, Maryland, rok 1987, ISBN-13: 978-0870213137
William Green, War Plane sof the Sekond World War – Fighters, Vol. Three, London Macdonald, sedmé vydání z roku 1973, ISBN: 0-356-01447-9
Jaroslav Schmidt, Stíhací a bombardovací letadla Japonska, Nakladatelství Fraus Plzeň, rok 1998, ISBN: 80-7238-041-9
René J. Francillon, Aircraft Profile 105., The Kawasaki Ki-45 Toryu, rok 1969
L+K 9/1990, Letadla 39 – 45
L+K 15/1965, Letadla 1939 - 45
www.xs4all.nl
www.warbirdsresourcegroup.org
www.aviastar.org
http://www.airwar.ru/enc/fww2/ki45.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawasaki-Ki-45-Torju-Nick-t29408#297788 Verze : 2
Mnoho krásných fotografií na http://www.ijaafpics.com/jbwki451.htm tady je výběr.
Kawasaki Ki 45 Torjú [Nick] -


Kawasaki Ki 45 Torjú [Nick] -


Kawasaki Ki 45 Torjú [Nick] -


Kawasaki Ki 45 Torjú [Nick] -


URL : https://www.valka.cz/Kawasaki-Ki-45-Torju-Nick-t29408#109713 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více