Judaismus

Úvodní upozornění : cílem tohoto tématu je popsat toto náboženství a jeho vývoj, čistě faktograficky. Žádné znevažující diskuse, výpady nebo urážky v těchto tématech nebudou tolerovány ! Naopak rádi uvítáme jakoukoliv faktograficky zaměřenou pomoc, kterou nám budete schopni poskytnout a dotazy směřované k rozšíření či upřesnění obsahu tohoto tématu.
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#125202 Verze : 0
Judaismus (židovské či hebrejské náboženství) je nejstarší monoteistické náboženství (vyznává jen jednoho boha), vznikající již od 19. století před naším letopočtem.


Základní, textem judaismu je takzvaná židovská bible, která se skládá z 24 knih, rozdělených na tři soubory: tóru, knihy neviim a knihy ketuvim.
- Tóra obsahuje zákon o božím zjevení. Tóra byla podle pověsti v roce 1230 před naším letopočtem bohem darována Mojžíšovi.
- Knihy neviim jsou knihy proroků
- Knihy ketuvim obsahují historické a básnické texty
Tento soubor 24 knih byl shromážděn v 1. století našeho letopočtu (tedy v období před velkou diasporou) a téměř doslovně odpovídá křesťanskému Starému zákonu.


Židovské svátky:
Šabat - sedmý den v týdnu, vyhrazený odpočinku a víře. Sedmým dnem v týdnu je v židovském kalendáři sobota, ale šabat je vymezen obdobím mezi západem slunce v pátek a západem slunce v sobotu.


Pesach - židovské velikonoce, připomínající odchod Židů z Egypta.


Šavuot - oslava jara a daru Zákona.


Sukot - oslava žní a připomínka 40-ti letého útěku z Egypta, stráveného pod stany (sukot znamená svátek stanů).


Purim - oslava dne, kdy byli Židé v Persii královnou Ester zachráněni před vyvražděním.


Chanuka - svátek světel


Teša be'av - den zármutku za zboření jeruzalémského chrámu.


Roš Ha'Šana - židovský nový rok


Jom Kipur - den smíření, desetidenní období rozjímání, půstu a modliteb. Nejvýznamnější židovský svátek.
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#125374 Verze : 0
Již ve středověku se vytvářely dva typy židovsko-náboženského života, které působí dodnes: Sefardické židovství ve Španělsku a Aškenázové ve Francii a Německu. Dnešní židovství je však více určováno rozdíly, které vznikly skrze židovský vztah k osvícenství v 18. a 19. stol. a to :


Židy ortodoxní - zachovávají ze Zákona vše - i nesnadné - vidí svůj lid jako zvláštního svědka před světem. Boží přikázání a pokyny a výroky rabínů (Talmud) jsou přísně dodržovány (slavení šabatu, zákaz vepřového masa, oddělené požívání masných a mléčných výrobků - košer strava).
Židy konzervativní - zachovávají vše, co není nesnadné.V otázkách zjevení smýšlí podobně kriticky jako reformovaní, na rozdíl od nich však více zdůrazňují hebrejský jazyk a kulturu jako jednotící pouto.
Židy reformované - zachovávají to co je vhodné - věří na pokrok v božím zjevení a počítá se změnami během historického vývoje. Rabínem se může stát i žena. Modlitby probíhají v národním jazyce. Předpisy o stravě nejsou závazné.např. i žena se může stát rabínkou
Židy liberární - jde již především pouze o nadnárodní etický monoteismus


Židy mesiášské - zvláštní skupina židů považující Ježíše za Mesiáše (Božího posla - ne za vtěleného boha)
-------------------------------------------------------
ze zápisků z hodin na CMTF UP obor SOHUP Very Happy
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#126375 Verze : 0
Tady je k dispozici můj referát na téma Judaismus, který jsem dělal v minulém roce - tj. 2004.



JUDAISMUS © Pisis 2004


Judaismus je prvaděpodobně nejstarší monoteistické (tzn. vznávající víru v jediného Boha) náboženství. Je to však jev velmi specifický a komplexní, na nějž nelze nahlížet pouze z náboženského hlediska. Stejně jako většina náboženstžví ovlivňuje do určité míry své vyznavače (tedy kromě křesťanství v tzv. euro-americké civilizaci, kde se jedná do určité míry pouze o povrchní záležitost), tak i židovství ovlivňuje velmi silně Židy, a to nejen nábožensky, ale také etnicky, politicky a sociálně. Pro ortodoxní židy je nejdůležitější Tóra, ale pro "méně věřící" je to spíše sounáležitost s komunitou a kontinuitou (tradice), která hrála v historii Židů vždy obrovskou roli.
Základem židovského náboženství je Tóra, neboli česky Pět knih Mojžíšových. Naprosto primárně vychází z desatra přikázání, které měl Hospodin dát Mojžíšovi na hoře Sinaj.
Počátky judaismu nejsou pro historické bádaní dosažitelné, takže musíme vycházet z biblických pramenů. Začaátek by se tedy dal hledat ve starověku (přibližně 1750 př. n. l.), podle tradice v chaldejském městě Ur (Babylon - dnešní hranice Iránu a Iráku), kde žil syn obchodníka s bůžky Abrahám (vlastně Abram; někdy také Avram či Avraham, záleží na transkripci). Toho poprvé oslovil hlas, jenž měl být hlasem Božím. Řekl mu: "Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, i domu otce svého, kterouž ukáži tobě. I učiním tě v národ veliký." Vlastně mu tedy nabídl smlouvu; pokud bude uznávat jeho jako jediného Boha, dostane za to svoji vlastní zemi a stane se praotcem v budoucnu velmi významného národa. Abrahám tedy vyšel i se svou ženou Sarai a svým snyovcem Lotem až do země Kennánu. Pravděpodobně tedy šlo o odchod nucený, jenž si vyžádala právě konverze od polyteistického modloslužebnictví k myšlence jediného Boha nebo také prostě migrace za lepším. "Manželkou Sarai a synem bratra svého Lotem" se tak tedy patrně myslí jeho názoroví stoupenci. V Zemi zaslíbené se tedy usadili stoupenci revolučního náboženského směru, který se odtud šířil.
Podle bible pak ještě Bůh Abrama zkouší téměř po celý život (např. hlad, odchod do Egypta, sympatie faraóna k jeho manželce, početí Izmaila, atd.). V 99 letech pak Bůh s Abramem uzavíra smlouvu formu obřízky, obřezává svého syna Izmaila (obřízka hraje v judaismu tedy zásadní roli - symbolickou i praktickou) a nadto mu Bůh slibuje ještě dalšího potomka. A tak se stal Abram Abrahámem, Sarai Sárou. Po roce se narodil Sáře syn Izák. Došlo ke konfliktu mezi Sárou a Hagar, která byla rodičkou Izmaila a následnému odchodu. Od Hagar a Izmaila odvozují svůj původ Arabové.
Definitivní zkouška víry měla Abraháma čekat ve formě obětování svého jediného syna Izáka na hoře Morija. Když Bůh viděl, že je mu Abrahám fanaticky oddán a byl by schopen i tohoto činu a zastavil včas jeho ruku s nožem. Toto je další z klíčových momentů v judaismu, ať už je to pravda či nikoli. Fakticky tak ale byla potvrzena smlouva a zde bychom tedy mohli hledat prvopočátky židovského náboženství.
Příběhy bible pak pokračují synem Izákem a jeho synem Jákobem-Izraelem (odtud název), jenž měl dvanáct synů (odtud dvanáct izraelských kmenů). Existence těchto lidí nelze nijak vědecky doložit, jelikož o nich nbemáme žídné písemné zmínky. Potomci hlásící se k těmto patriachům si říkali chabibru - odtud tedy pochází pozdější transkripce slova - Hebrejec.
První písemná zmínk o židech existuje z páteho roku vlády faraóna Merneptaha (asi roku 1207 př. n. l.) na stélové destičce. Někteří současní historikové starého Izraele ale datují dobu patriarchů do doby tzv. emorejského přesunu, do devatenáctého století před naším letopočtem. O tomto výkladou seš dnes vedoui velké spory, mladší doba bronzová (cca 13. století) nebo doba železná (12.-13. století), pokud jde o skupiny hlásící se Abrahámovi a Izákovi, se těší větší podpoře.
Tyto kmeny tedy měly osídlit zemi Kennán a vládnout jí. Nestalo se tak okamžitě, jelikož byli nuceni se před hladomorem stáhnout do tehdejšího nejmocnějšího impéra - toiž Egypta. Zde museli pracovat pro faraóna a postupem času se stali jeho otroky. Jeden z Hebrejců, Mojžíš, je podle tradice opět kontaktován Bohem a má vyvést svůj lid z Egypta zpět do Země zaslíbené. To se mu nakonec, s boží pomocí (Deset ran egyptských) povede. To se nazývá exodus. U hory Sinaj uzavřel Hospodin s Mojžíšem smlouvu (brit - hebrejsky smlouva) v podobě destara přikázání. To zní takto:


1) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
2) Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3) Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
4) Cti svého Otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
5) Nezabiješ.
6) Nepokradeš.
7) Nesesmilníš.
8) Nepromluvíš křivého svědectví.
9) Nepožádáš manželky bližního svého.
10) Nepožádáš statku bližního svého.


ářčáářTak vznikl monoteismus, tedy víra v jediného Boha. Víra Izraelitů, jak se nazývali podle Abrahamova vnuka Jákoba, jenž přijal na boží pokyn jméno Izrael nebo Jisroel (Bůh bojuje), však nebyla dostatečně pevná. Proto museli po 40 let putovat pouští, než došli do Země zaslíbené. Mojžíš se ale do země zaslíbené nedostal. Bůh ho potzrestal za jeho vpupnost, když Hebrejci neměli vodu a žádali po něm zázrak, uhodil holí do skály a z ní začala téci voda. Tam se měl dostat až Jozue. Ten pravděpodobně také ve skutečnosti uvedl v plastnost ono desatero (dekalog).
Obyvatelům Kannánu (Kennanejci) se ale pochopitelně příchod dvanácti cizích kmenů nelíbil, a tak došlo k válce. Tu Izraelité vyhráli a postupně "cizí" kmeny vyhnali. Bylo ale zapotřebí nějaké pevnější oragnizace, a to nejen kvůli občasným vojenským konfliktům (zejména kvůli nájezdům tzv. mořských národů - Pelištějců (Filištíni) - dnešní Palestinci). Proto došlo k zavedení království a za svého prvního krále si Izraelité zvolili Saula (Šaula). K tomu došlo někdy okolo roku 1030 př. n. l.
Po něm vládli ještě král David (David a Goliáš) a Salomon (Šalamoun). Toto období trvalo asi 100 let a bylo velmi vojensko-politicky úspěšně, zejména z hlediska územního zisku. Za vlády Salomona byl postaven první chrám, nejdůležitěkší náboženské centrum, kde byla uložena aron-ha kodeš, totiž schránka úmluvy s desaterem. Po smrti krále Salomona nastoupil jeho syn Rachebám, který však nebyl úspěšný politik (hlavním důvodem byly vzpoury proti vysokým daním, robotě, atd.) a tak došlo k rozdělení království na dvě části: Severní Izrael a Judeu (Judsko) na jihu (s hlavním městem Jeruzalémem). To bylo v roce 935 př. n. l. Rozdrobené území nemohlo dlouho nemohlo vzdorovat sousední expandující Babylónské říší, a 9. avu (měsíc židovského kalendáře, jenž je solárně-lunární) roku 586 př. n. l. byl pod vedením krále Nabůchodnosora II. (Nabukadnezar) dobyt Jeruzalém Babyloňany a zničen Chrám. Židé byly odvedeni do otroctví do Babylónie, které ale naštětstí netrvalo dlouho - již roku 539 byla Babylónie dobyta Peršany a Židé se mohli vrátit. Znovu postavili Chrám (tzv. 2. Chrám) a znovu ho vysvětili.
Ve 3. století př. n. l. dobyl Alexandr Veliký také tento region. Tím pádem se střetala dvě různá pojetí náboženství - helenistický polyteismus a židovství. Řekové nebyli velmi tolerantní vůči zdejším praktikám a do Chrámu instalovali sochy svých bohů a nutili Židy, aby se jim klaněli. Situace vyustíla v ozbrojený střet a posléze slavné povstání Judy Makabejského, v podstatě šlo o partyzánskou válku. Makabejští Řeky porazili a vzniukl samoistatný židovský stát, kde vládli potomci Makabejských. V roce 63 př. n. l. byl ale dobyt expandujícími Římany. Měl sice formální autonomi - vládli zde židovští králové (např. Herodes) - ale fakticky byl kontrolován pouze Římany. Navíc roku 70 př. n. l. došlo ke zničení i druhého Chrámu. Židé se rozprchli do celého světa - tomuto jevu se říká latinským slovem diaspora.
Co se samostatného judaismu týče, je založen především na tzv. micvot - je to 613 zákazů a příkazů, která je nutno dodržovat. Jde například o povinnost pomáhat chudým, slabým a nemocným, dodržovat určité hygienické či sociální návyky (např. nejíst vepřové maso).
Judaismus na rozdíl od křesťanství neuznává prvotní hřích. Člověk se rodí se schopností konat dobro, ale i páchat zlo. A sám je zodpovědný za své činy. Může a musí si tedy vybrat. V souladu s tímto názorem je víra v to, že bůh považuje za "cennějšího" člověka, který musel s pokušením bojovat a překonal ho, než člověka, který je dokonale bezúhonný. Zcela specifický je přístup k bohu. Bůh je nezobrazitelný, nepopsatelný, jeho jméno nevyslovitelné. Nahrazuje se tetragrammatonem JHVH , jenž se čte jako Jahve či Jehova (to se ale nesmí říkat - "brát nadarmo"). Ještě častěji se však používají náhražky jako Adonaj (Pane můj) nebo Hašem (Jméno).
Kašrut (čistota) - je právě soubor hygienických pravidel, které se týkají jídla. Z Češtiny známe zdomácnělé rčení že "je něco košer". To znamená dolsova, že to je "čisté". Notoricky známý stravovací návyk je zákáz konzumace vepřového masa. Málokdo ale ví, že jsou zakázány i jiné druhy masa - např. králík, rbyb bez šupin, atd. Dalším pravidlem je zákaz míchaní mléčné a masité stravy ("...nepovařís beránka v mléce matky jeho.") a zákaz jakékoli konzumace krve (Středověkké pověry obviňující židy z nakládání z krví křesťanských pannen jsou samozřejem čirý nesmysl). Zvíře musí být zabito hummáním způsobem, tak, aby netrpělo. Trápení zvířat je samozřejmě zakázáno, např. lov.
Tóra - toto slovo bývá překládáno jako "zákon", původní smysl byl však trochu jiný. Tóra znamená "učení", "návod". Skládá se především z pěti prvních knih bible - pěti Knih Mojžíšových (Pentateuch): tj. Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. Některé proudy judaismu tam jiné části nezařazují. U jiných bývají dále přiřazovány Knihy proroků ( Neviim ): Jozue, Soudců, Samuelova, Královské, Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, a "Dvanáct menších proroků" - Ozeáš, Jéel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachiáš. K tomu se ještě přidáví Spisy ( Ktuvim ): Žalmy, Jób, Přísloví, Pět svitků (Píseň písní, Rút, Pláč, Kazatel a Ester), Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Letopisy. Nakládání s tórou se řídí přesnými pravidly. Písař ( sofer ) ji píše ručně na pergamen z kůže košer zvířete. Svitek je po dopsání zahalen pokrývkou, deskami. Každý sabat se předčítá jedna část tak, aby do roka byla tóra přečtena celá - při čtení se textu nesmí nikdo dotýkat rukou. Text sleduje ukazovátkem zvaným jad (dlouhá hůlka zakončená ručičkou). Jad bývá často ze stříbra nebo ze slonoviny, může však být i ze dřeva. Pokud se text poškodí, dokonce i když se smaže jen jediné písmeno, stává se svitek nevhodným. Písař musí text opravit. Jakmile je svitek už natolik poškozen, že jej nelze dále používat, pohřbí se na židovském hřbitově.
Právě řád hraje v životě obrovskou roli. Jako první náboženství zachycuje čas (týden) a rozděluje ho do různých dní. To na památku toho, jak Bůh tvořil zemi - šest dní pracoval, sedmý den odpočíval. Proto se slaví tzv. šábes (šabat, sabat) - začíná východem tří hvězd v pátek večer, končí tímtéž v sobotu (původ slova sobota je právě odsud). Šábes je určen k odpočinku, studiu, modlitbám. Na začátku i na konci se zapalují svíčky, které symbolizují předěl mezi jedním a druhým týdnem. V sobotu ráno se v synagoze koná předčítání dané části tóry (během roku se takto přečte celá) a příslušné pasáže z Knih proroků. Náboženský rok a jeho svátky pak vycházejí ze starověkého židovského kalendáře.
Židovský kalendář pochází ze středověku, je lunárně-solární a počítá se od stvoření světa (letos je rok 5765). Respektuje lunární fáze i oblet planety Země kolem její hvězdy. Kalendářní měsíc tak začíná vždy po Novu (když se objeví první srpek „nové" Luny), svátky ale zůstávají ve svých ročních obdobích. Toho se dociluje vsunutím přestupného, třináctého, měsíce jednou za tři roky. (Přesněji sedmkrát za devatenáct let.) Tak se vyrovná ztráta kratších „lunárních let" a zabrání se dlouhodobým odchylkám mezi oběma systémy.
Mezi nejdůležitější židovské svátky patří Roš Hašana (doslova "hlava roku" - tedy Nový rok), který se slaví v sedmém měsíci, tvaném tišri (vychází většinou na září-říjen). Zajímavostí je, že se slaví dvakrát (ostatně jako témeř všechny svátky v diaspoře), a to z důvodu nejistoty, na kdy připadne v Izraeli. Desátý den poté následuje vůbec nejdůležitější svátek - Jom kipur (Den smíření). Od Roš hašana do jom kipuru by se měl člověk chovat co nejlépe. Na 10. tišri připadá jom kipur, den pokání. V tento den měl Bůh odpustit hřích zlatého telete, Abrahám se měl obřezat a uzavřít smlouvu s Bohem. Pro tento svátek existuje ářčáářpět sofistikovaných zákazů. (Podle toho, že se pětkrát nořil velekněz v Jeruzalémě do očistné lázně, pět částí má jomkipurová modlitba, pět je knih Mojžíšových a pět lidských smyslů neustále svádí k hříchu. Oproti nim máme na jom kipur pět zákazů, pětinásobně trápíme svá těla - nejí se a npije (půst), nekoupe se, nepoužívá se kometika a krémy, zdržuje se sexu a na znamení pokory se nenosí nic koženeého (to představovalo dříve luxus). Tradičně se troubí na beranní roh (tzv. šofar), jehož pronikavý a nepřijemný zvuk má člověka nutit k zamyšlení se sám nad sebou. Po ukončení modliteb následuje společné jídlo a pak očista, aby člověk vstoupil do nového roku čistý.
Dalším velmi známým svátkem je Chanuka (také známý jako svátek světel). ářčáářTento svátek nemá biblický původ, řadí se do kategorie svátků historických. Připomíná vítězství Židů (Juda Makabi) nad řeckými vládci a opětovné zasvěcení jeruzalémského chrámu v roce 164 př. n. l. Došlo tehdy k zázraku. Jedna dávka oleje určená pro jediný den svícení v chrámu dávala oheň celých osm dní. Zvláště v zemích,. kde byla silná asimilace (takže např. v Česku) tento svátek nahrazuje židovským dětem Vánoce, jelikož se slaví téměř souběžně.
ářčáářPurim - oslava záchrany před vyvražděním Židů ze strany Peršanů. Je to svátek veselý, plný radosti a především dárků, rozdávaných i chudým (jedna z micvot - tzv. cedakak neboli spravdlnost). Zajímavostí je, že existuje příkaz (opět micvot) opít se tak, aby člověk nerozeznal dobro od zla. Je to tedy svátek velmi populární.
Velkým svátkem je jarní Pesach (v křesťanské terminologi označovaán jako ztv. pascha - zkratka). Slaví se při úplňku prvního měsíce. Původně to byl poutní svátek na počest prvních zemědělských plodů. Později se spojil s oslavou odchodu z Egypta. Má zcela specifický řád (tzv. seder) - odtud název sederová večeře. Ta splňuje symboliku východu z Egypta, pod vedením Mojžíše. Pijí se např. čtyři poháry vína, malíkem se klepe deset kapek vína na talíř (symbolika deseti ran egyptských), namáčí se zelenina ve slané vodě ("slzy našich předků v egyptském otroctví"), jedí se macesy (což jsou nekvašené chleby), jaké napekly izraelské ženy před odchodem, protože neměly čas nechat těsto vykvasit.
Co se týče organizace židovského života, Židé se sdružují do tzv. židovských obcí. Před druhou světovou válkou byla židovská obec téměř v každé vesnici na našem území), bohužel dnes by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Židovský "kostel" se nazývá synagoga, která však dříve sloužila i jako škola. Odtud také jidiš název "schull" či "templ" (chrám). Tam také učili rabíni (jak náboženství, tak i normální výuku), kteří však, na rozdíl od křesťanských kněžích jsou pouze zaměstnanci obce (nemají tento titul doživotně). V synagoze je vždy směrem k Jeruzalému umístěna schránka na Tóry (Aron Hakodeš). Do synagogy smí muž vstoupit jen s pokrývkou hlavy, která se nazývá kipa (jarmulka). Ta symbolizuje spojení mezi židem a Bohem. Správně by se měla nosit pořád (jak je tomu například u muslimů). Ultraortodoxní židé mají ještě další znaky, jako např. tzv. kaftan (černý plášť a klobouk), dlouhé vousy a pejzy. Za zmínku stojí také tzv. cicit, šnůrky bílých nitek po obou stranách pasu - symbolizují rozdrobení židovského národa.
Co se týče dnešních směrů judaismu, existují tři základní větve. Ortodoxní (která se dále dělí na podskupiny, jako jsou ultraortodoxní (tzv. charedim), tradiční židé atd.). Dále pak existuje ještě směr konzervativní (důležité jsou tradice, avšak ne doslovné lpění na micvot) a v Čechách má pak největší tradici judaismus liberální, který už povoluje určité výjimky atp.
Na celém světě se k judaismu hlási okolo 14 miliónů lidí, z toho nejvíce v USA (cca 6 milińů lidí), Izraeli (asi 4,8 miliónů) a Evropě (přibližně 2,8 miliónu - to je bohužel tragický důsledek holokaustu za druhé světové války, kdy bylo vyražděno na šest miliónů evropských Židů...).
_______________________________________________________________


Prameny:


- Bible Svatá


- Basic Judaism by Milton Steinberg, A Harvest/HBJ Book, Harcourt Brace Jovanovich, Publishers, San Diego1947


- Vědět víc - Dějiny hebrejského národa, André Lemaire, ERM 1994


- Vědět víc - Dějiny judaismu, André Chouraqui, Victoria Publishing, Praha 1995


- Dějiny Židovského národa, Paul Johnson, nakl. Alexandra Tomského ROZMLUVY, Řevnice, 1996


- stoplusjedna.newtonit.cz


- http://www.katechismus.cz/desatero.php
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#129262 Verze : 0
Dobrý den,


zaujaly mě Vaše webové stránky a rád bych jim trochu, budete-li chtít, trochu pomohl. už jen proto,že jeden z mých příbuzných byl výrazně jako voják angažován při stavbě obranné pevnostní linie na sklonku první republiky.


Prosím hlavního administrátora, aby mě, uzná-li to za vhodné, kontaktoval na můj e-mail. Protože jestli v záhlaví deklarovaný úmysl má být dodržen (Úvodní upozornění : cílem tohoto tématu je popsat toto náboženství a jeho vývoj, čistě faktograficky.), tak žel i s poznámkami získanými na teologické fakultě je judaismus poslán velmi nepřesně s až zarážejícími základními omyly.


To se týká nejen hodnocení hlavních směrů židovství (kdyby to bylo tak jednoduché!). Chyb a neporozumění je tolik, že to zde vypisovat nelze.


Jen namátkou: Hebrejská bible (Tanach), uznávaná všemi směry rabínského judaismu (mesiánský stojí v tomto ohledu mimo skutečný judaismus a karaim / karaité jdou jinou cestou než rabínský judaismus): Tak hebrejská bible kromě toho, že neobsahuje některé knihy (onapř. obě Makabejské) se liší se také sledem jednotlivých textů a také číslováním žalmů (to už si dnes ale křesťané většinou srovnali). nelze vůbec říci, že tzv. Starý zákon je téměř doslovný s Tanachem. Křesťanská tradice (navíc ve své mnohosti) nejprve používala původně židovský alexandrijský (egyptský) překlad do tehdejší helénské řečtiny židovské nemšiny. Pak křesťané přeložili tuto tzv. Septuagintu do latiny. A dalších jazyků.


Z křesťanského prostředí českého a česky píšícího je asi dosud nepřekonáno 1. vydání tzv. Bible kralické z let 1579-1593. Tehdy se Čeští bratři ještě domlouvali s židovskými moudrými či pravděpodobně spíše využívali služeb Židů, kteří konvertovali k protestantům. Tito překladatelé se snažili čerpat z hebrejských a aramejských textů Tanachu a ze závazných pro judaismus výkladů Tóry (čili Nauky, 5 knih Mojžíšových nebo přesněji Pěti pětin Tóry) - Talmudu a dalších návazných spisů.


Oproti tomu pozdější vydání Kralických už nese ještě výraznější deformaci textu oproti židovskému originálu - jako ostatně v každé křesťanské bibli - protože překladatelé se snaží nacházet předzvěst příchodu Ježíše už v textech Tanachu, především u Proroků (neviim), ale křesťanští překladatelé umísťují odkazy na tzv. Nový zákon i ve většinou i tak už problematicky přeložených textech 5. knih Mojžíšových.


Atd., toť jen ukázka.


Košer stravování a kašrut ako celek je tu také dost nepřesně popsán.


Židovské svátky by si zasloužily aspoň o větu více, v tomot stručném a neúplném ovšem výčtu.


Někdo se tu pozastavil nad hudbou v synagoze při bohoslužbě:
Měli bychom se vrátit do r. 70 o.l., kdy nám Římané zničili nejen naši křehkou autonomii na své Říši, ale také nám zbořili Chrám v Jeruzalémě po velmi krutých bojích. Židé už tehdy ovšem žili ve velkém množství mimo Judeu (severní království Jisrael už několik století neexistoval): v Babylónii, kterou ale už 6. století drželi Peršané (zhruba na území dnešního Íránu), v Egyptě, především v Alexandrii. Tam byla vůdčí vzdělanostní centra, tzv. akademie, odtud především přicházela různá responsa (odpovědi na halachické tj. zákonné otázky, Halacha -. kráčení, cesta). Až do počátku středověku. Pak význam škol postupně upadl a centrum se přesunulo do Evropy. Proto také je mnohem významnější tzv. Babylónský talmud oproti (i rozsahem značně menšímu) Jeruzalémskému talmudu).


Je třeba si uvědomit, že určitě v dobách jeruzalémského Chrámu v něm Levité (levitim) zpívali sborově i sólově a hráli na různé nástroje při bohoslužbách (i o šábesu). Byly mezi nástroji s největší pravděpodobností i starořecké varhany (do dnešních obrovských nástrojů měly ovšem hodně daleko, bylo to spíše několik různě laděných píšťal propojených jedním měchem a byl to přenosný nástroj, takový primitivní varhanní portativ). Používány byly jak dechové, tak strunné i bicí nástroje.


Po zničení tzv. Druhého či Herodova Chrámu a nemožnosti konání chrámových obětí, zmizel i kněžský kult (kohanim, z rodu Kohen - kněží, levité - z rodu Levi těm prvním pomáhali, nejen muzikou, samozřejmě). Zárodky synagog a rabínského myšlení - tedy vlastně laického nazírání na židovský svět nikoliv pouze podle nařízení kohanim, čili kněží - existovaly už od 6. století př.o.l., od tzv. 1. či Babylónského exilu.


Takže když byl Římany v tom sedmedesátém dobit Jerušalájim
(Jeruzalém) a zničen Chrám a Židé z města vyhnání, tak se denní bohoslužby a připomínky obětí Hospodinu (v podobě modliteb)přirozeně přesunuly do synagog.


Ne však všechno. Vliv kohanim byl ztracen, Levitů nebylo tolik, aby stihli obsáhnout všechna místa, kde se Židé modlili. Takže bylo celkem nasnadě, že hudba při společných modlitbách nebude, jen zpěv, protože


za prvé nikdo neuměl nebo si netroufal či nesměl hrát chrámovou hudbu mimo Chrám, tahat do synagogy světskou hudbu se lidé báli. Aspoň jednou do roka (mělo by to být sice vícekrát, ale znáte to) lidi vykonali pouť do Jeruzaléma a trochu hudby a pištby a zvláštního zpěvu slyšeli v Chrámu, když tam šli obětovat.


Za druhé: Naši moudří se usnesli na tom, že si za zničení své samostatnosti a Chrámu můžeme i my sami, takže o to více bychom měli truchlit pro Chrám a vzpomínat na přítomnost Boží (šechina) v něm - předpokládalo se, že v Chrámu je Hospodinova přítomnost nejvyšší, nejkoncentrovanější an tomto světě.


Jó, starověk!


Abychom tedy nedělali modloslužbu, nepletli si modlitbu s hudebním dýchánkem, mohlo se jen zpívat. Toto ale nevydrželo dlouho, navíc je docela pravděpodobné, že v některých centrech v diaspoře hudba byla při bohoslužbách provozována i před zniřením 2. Chrámu. Je zcela jednoznačně dokumentováno, že v renesanční Itálii běžně působili židovští skladatelé (nejslavnější z nich Salamone Rossi), kteří psali jak hudbu světskou pro místní křesťanskou šlechtu, tak hudbu pro své souvěrce v synagogách.


Je doloženo, že dokonce i ve Staronové synagoze v Praze bylo až do poslednich desetiletí 18. století hráno při bohoslužbách na varhanní pozitiv, takové malé varhánky s ručními měchy, které se dokonce nosily na Simchat Tora (svátek radosti z Tóry) kolem synagogy v průvodu spolu se svitky Tóry. Existuje i dobové vyobrazení. Pak přišel do Prahy na post vrchního rabína velmi konzervativní rabín Jechezkiel (Ezechiel) Landau, zvaný Noda Bihuda. A ten dal varhánky ze synagogy vyhodit.


Velká reforma židovství má počátky v době tzv. osvícenství, v konci 18. stol. Po našem se tomu říkalo Haskala.


K nám to přišlo později, až v prvních desetiletích 19. stol. (logicky, Rakouské císařství k Židům zrovna přívětivé nebylo - Josefovy různé tzv. patenty byly pragamtické - Židy poněmčit, asimilovat a zapojit je do ekonomiky. kdo ale chtěl dále nést svou tradici do dalších generací, tak to vůbec ulehčené neměl, úplné vyrovnání čili emancioace českého potažmo rakouského a uherského Židovstva nastalo až v 60. letech 19. stol., což bylo oproti většiny tehdejší Evropy mimo rakouské mocnářství až o více než půl století později.


První synagogou s reformovaným ritem byla u nás tzv. Stará škola, dnešní Španělská synagoga. Jasně - i s varhanami. Hrál na ně a psal synagogální hudbu psal autor písně, která se později stala československou hymnou - František Škroup.


Reforma vznikla celkem logicky kvůli postupné, ale celkem rychlé a k naprosté ztrátě tradice vedoucí asimilaci Židovstva na územích, kde se jejich podmínky výrazně zlepšily. Kde se mohli najednou svobodněji pohybovat, kdy byly už ve větším bezpečí vůči majoritní společnosti, která je začala přijímat jako (téměř) sově rovné.


A náhle se začalo ukazovat, že když už člověk nemusí být stále zavřený za zdmi ghetta, když jsou venku zrovna Velikonoce, tak už měl i na výběr (nedělejme si iluze, i my Židé jme jen lidé) jít se modlit tři hodiny ráno na šabat do zatuchlé staré synagogy a dýchat ještě zatuchlejší stránky rozpadajícího se siduru, modlitební knihy, které většinou už ani nerozuměl. No a protože obchody se dají dělat i mimo ghetto, že, tak si vyrazili. A někteří se přestali vracet.


Reformisté se právě snažili navrátit lidi nejen do modliteben, ale hlavně k tomu zdravému kmeni naší tradice. A tak začali vymýšlet, jak to nejlépe udělat. A začali překládat naše texty do momentálně srozumitelného protože obcovacího jazyka - u nás většinou do němčiny, až skoro o století později opět, tak jako kdysi ve středověku a renesanci, do češtiny. Včetně modliteb.


Během 19. století reformní směr zcela jednoznačně převážil - a vrátil statisíce Židů po celém světě zpět k tradici.


TAké v českých zemích až do šoa, do holocaustu, zcela převládly židovské náboženské obce, jejichž ritus, ale pochopitelně i celý komunitní život, byl reformní. Němečtí Židé si říkali liberální a byli tehdy nejprogresivnější (USA je kapitola sama pro sebe, o tom jindy, bude-li zájem).


V Maďarsku a na Slovensku převládal také reformní směr, tzv. neologický.


Naprostá většina pražských židovských náboženských obcí ještě za 1. republiky byla reformních. (Ano, čtete dobře, až po 2. světové válce z tragických důvodů se zbylí přeživší sdružili do jedné židovské obce.) Židovské obce v Praze se sdružovaly do jednoho svazu, republikově rovněž.


Největší byla na Královských Vinohradech. Synagogu, větší než je ta dnešní v Plzni, měla v Sázavské ulici, co dnes stojí nevzhledná budova státní školy.


jen na některých místech v zemi byly enklávy tzv. ortodoxních (např. Holešov). Často ale v jednom městě, kde byla ortodoxní židovská obec, se nacházely i reformní komunity (Praha, Brno, Ostrava...). Navíc ortodoxní hnutí nebylo nikdy jednotné a v českých zemích navíc značně roztříštěné. Zejména potomci chasidim z Haliče žili většinou velmi izolovaně a to dokonce od místních ortodoxních, kteří patřili k jejich nesmiřitelným odpůrcům.


Jenže přišla 2. světová válka a všechno bylo jinak.


A pak komunismus s tím svým "reálným" socialismem.


A když po roce 1989 jsme se opět nadechli, zjistili jsme, že nezbyl téměř kámen na kameni, natož lidské duše.


A do toho marastu přišel někdo, kdo vůbec nevnímal staré dobré české tradice, takže jich ani nedbal.


Pro někoho tak nejpozději v r. 1992 začal judaismus v Česku.


A v r. 1994 jsem na dlouhá léta naposledy slyšel hrát při šábesové bohoslužbě na varhany. Pak vrchní kantor dr. Ladislav Moše Blum, budiž jeho památka věčná světlá, zemřel.


Toť jen tak na ukázku, jak je to složité a že židovství není jen Black&White kostým z 18. století s třásněmi, širokým klouboukem, dlouhými vousy a pejzami, případně u žen s kýblem na hlavě, křiklavě poznatelnou parukou a za každou cenu s co nejdelší sukní.


Proč ne, ale proč jen to? ....



Tak to jen tak na ukázku, jak je těžké psát o judaismu.




Vše dobré!



Michal Foršt
kantor (židovský duchovní)
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#498383 Verze : 0
Judaismus je na světě tři hlavní monoteistické náboženství ,nejstarší a nejstarší náboženství, ale také židovský způsob života a víry.
Judaismus má tři knihy :první je" Bible hebrejštiny " ( také známý jako " Tanach " ), všichni Židé musí být naprosto loajální vůči tomu uvěřit, " hebrejská Bible " z prvních pěti knih s názvem " Torah " ( také známý jako " Tora "," Pentateuch " ), je jedním z nejvýznamnějších prací. Druhá část je" Talmud ", jeho " Torah " a židovské bible v " 613 přikázání ", jeden po druhém, aby podrobné vysvětlení. Třetí část je" Midrash. " Kromě " Torah " zvenčí. Židovské knihy a další jsou některé spisy výklad a komentář styl, vzhledem k různým zeměpisným a kodifikace, jsou často vzájemně inkluzivní a cross - komentář jev.
Festival židovské právo vyžaduje více Paschy, Letnic a stánků pro tři festivaly, kromě nekvašených chlebů, Chanuka, Purim, Reading Festival, Nový rok, Jom Kippur, smuteční den ,Sabbath, atd.
Ultra - ortodoxní židovští věřící, aby se modlili u hrobu Josefa,Ultra - ortodoxní židovští věřící, aby se modlili u hrobu Josefa.Kromě Desatero přikázání Tóry, stejně jako celou řadu kroužků měřidel, ze sociální etiky do každodenní stravy, zahrnující celý život Židů.
Judaismus je staré a slavné náboženství, potřebujeme více času na pochopení a naučit se ji. Například, jeho historii či původu, nebo dokonce tradiční, to vyžaduje více výklad.
baike.baidu.com
www.live4mmo.com.www
baike.soso.com
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#502828 Verze : 0

Diskuse

Citace - chinook :


Židy reformované - Při bohoslužbách se používají hudební nástroje.



Tím si nejsem tak zcela jist...


Pisis
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#129263 Verze : 0

Citace - Pisis :

Citace - chinook :


Židy reformované - Při bohoslužbách se používají hudební nástroje.



Tím si nejsem tak zcela jist...


Pisis

ehm... no s tímhle já taky ne... pardon to se mi tam nějak vloudilo a pak sem to přehlíd... Embarassed


...no ačkoliv...třeba takový šofar lze za hudební nástroj považovat, ale nejsem si zrovna jist, do jaké míry ho jací židé používají a proto to beru zpět a do vyjasnění to smáznu. Wink
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#129689 Verze : 0
to s tim sofarem je celkem pravda, ale spis nez hudebni nastroj to je ritualni predmet. Drive se pouzival jako alarm, dnes my symbolicky vyznam (napr. na Ros Hasana a Jom Kipur se ma pri zvuku sofaru clovek zamyslet - zvuk to nein zrovna prijemny...Smile )
Ma to vic vyznamu, ale to bychom se museli zeptat nejakeho rabina... Myslim, ze jeste akedat Jicchak (obetovani Izaka), zvireci obet ("narek porazeneho zvirete") a zvestovani prichodu mesiase.


Pisis
URL : https://www.valka.cz/Judaismus-t34383#129690 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více