Pochoduj, nebo zemři! - Josef Šnejdárek

Tato útlá knížečka z pamětí generála Josefa Šnejdárka je uchvatným dílem zachycujícím Cizineckou legii na přelomu 19. a 20. století, První světovou válku a vznik Československa. Josef Šnejdárek začal kadetní školou v Rakousku-Uhersku, zůčastnil se bojů Turecka proti Řecku, utekl do Francie a dal se k cizinecké legii. Velel vojákům v zákopech První světové války, organizoval české jednotky ve Francii. Hnal Poláky z Těšínska, Maďary ze Slovenska a stal se generálem. Na svém kontě měl 43 let v uniformě, 17 vojenských tažení, 40 zranění, získal 20 vyznamenání. Jeho velice osobité zážitky a vzpomínky na pobyt v Africe i boje v Evropě, vztahy mezi vojáky Cizinecké legie, dobrou kávu, to vše najdete v knize Pochoduj, nebo zemři. Kniha se velice snadno čte a velmi zaujme jak stylem psaní, tak příběhy samotnými.


Vybral jsem pouze jeden úryvek, zato dlouhý - jeden z příběhů, které se v knize vyskytují, ilustrující základní hodnoty vojáka Cizinecké legie - čest, a naprostá oddanost nadřízenému.


Podle názoru Maurů je poušť Igidi nejhroznější částí Sahary a Maurové Regibat, kteří žijí mezi Seguiat el Hamra a pouští Igidi, jsou pravými ďábly.
Francie vystavěla v této části Sahary, která hraničí s Rio de Oro, několik pevnůstek, které ovládají vzácné studny v této části pouště.
Tyto pevnůstky bývaly od sebe vzdáleny 100 až 300 km. Na severním okraji Igidi, tam, kde se křižují 23° severní šířky a 10° západní délky od Greenwiche, leží pevnůstka Anadžim.
Bylo to časně z rána.
Na stážní věži sedí voják, Arab, a pozoruje okolí. Sem a tam vstává a udělá několik prudkých pohybů, aby se zahřál, protože východ slunce přináší s sebou v této části Sahary pořádnou zimu, která trvá asi hodinu.
Najednou se zahledí na jih, pak něco zavolá do dvora, načež po žebříku k němu vyleze velitel stráže. Je to dlouhý, kostnatý Arab.
Velitel stráže se podívá naznačeným směrem a pak na dvůr, kde se již probouzí posádka k dennímu životu.
Dvůr pevnůstky je dost velký čtverec, podél jehož jedné strany leží bělaví velbloudi útlých údů. Tyto útlé údy jsou však z oceli, jelikož tito bělaví velbloudi jsou nejušlechtilejší velbloudí rasa, velbloudi mehara, běžci. Uprostřed dvora na zemi spí mužstvo posádky. Každý muž zahalen ve svůj burnus(vlnění plášt).
Zrovna se probouzejí a vstávají, berou na sebe řemeny s náboji.
Daleko na obzoru se objeví čtyři postavy mužů. Blíží se velmi pomalu, krokem velmi nejistým. Často se zastavují a lehají na zem, aby odpočívali. Každý z nich nese jakýsi balík a pušku.
Na povel svého velitele vyleze malá posádka pevnůstky po dřevech do zdi zapuštěných a postaví se na bojová místa.
Nezdá se sice, že by jim mohlo hrozit nebezpečí od čtyř blížícich se mužů, ale dělají to proto, poněvadž je to tak nařízeno jednou provždy, blíží-li se ozbrojení muži.
Zatím se čtyři cizinci přiblížili až ke zdi a hodili sebou na zem. Bylo vidět, že jsou úplně vysíleni. Jejich balíky dopadly zároveň, pušky položili vedle sebe.
Když tak leželi na zádech, oči upřené na velitele pevnůstky, který stál na zdi nad nimi, podobali se spíše mrtvolám. Lícní kosti vyčnívali z tváří, oči do důlků hluboce vpadlé, barva obličeje, původně hnědá pleť arabských domorodců, byla šedivá.
Dva muži z posádky vyšli ven s velkou koženou kapsou, jakých se užívá pro napájení velbloudů, a přinesli jim vodu, kterou ležící Araby postříkali. Pak jim pomalu podávali vodu malými vojenskými plecháči.
Mezi velitelem stráže a čtyřmi cizinci se rozpředl rozhovor: "Jsme meharisté eskadrony meharistů Adaru, oddíl Sebhka el Auidž. U studní Turine jsme byli přepadeni velikou přesilou Regibatů. Padlo nás šestnáct, my čtyři jsme zůstali na živu!
Náš velitel lieutenant Gardel je mrtev a my jsme všichni raněni."
Ranění meharisté byli vpuštěni dovnitř pevnůstky. Dovlekli se tězce na dvůr a tam jim byl vykázán klidný kout, kam se položili.
Ale dříve než usnuli, postavili si jako ukáznění vojáci své pušky do pyramidy, jak káží vojenské předpisy, a mezi pažby těchto pušek složili svá břemena.
Byly to balíky ze stanových pláten a bílých blůz meharistů a rozšiřovali kooem sebe nesnesitelný zápach. Když jim bylo navrženo, aby balíky nechali venku před zdí, odmítli skoro zuřivě a prohlásili, že se od balíků neodloučí, a třeba-li, že budou spát venku, ale i s balíky.


V noci se vrátil velitel pevnůstky lieutenant de Susbielle a příchod čtyř raněných meharistů mu byl ihned hlášen. Nechal si je přivésti do své holé velitelské místnosti. Přivlekli se tam i ti čtyři muži, každý se svým zapáchajícím břemenem, a tam učinili francouzskému důstojníkovi své krátké hlášení, které patří mezi nejkrásnější na světě.
Znělo asi takto:
"Když jsme se blížili ke studni Turine, viděli jsme, že studně je obsazena povstaleckými Regibat, kteří na nás zahájili palbu. Byli ve veliké přesile. Jelikož naši meharové byli žízniví a nejbližší studně, jak víš, je příliš daleko, dal náš velitel lieutenant Gardel rozkaz k útoku na studni, obsazenou nepřítelem.
V tom se na nás vyřítili za našimi zády jiní Regibati, kteří se tam byli schovali v pískových dunách, když nás viděli se přibližovat.
Měli jsme velké ztráty. Leží tam šestnáct našich mrtvých. Regibati jim uřezali hlavy a svlékli je donaha. Zbylo nás pouze pět, lieutenant Gardel a my čtyři.
Bojovali jsme skryti za našimi mrtvými mehary, v kterých uvázli kulky Regibatů, takže jsme byli všichni pouze raněni. Tak jsme bojovali ještě celý příští den. Chyběla nám voda, ale pili jsme krev zabitých meharů.
Lieutenant Gardel nám pak v noci nařídil, abychom se protloukli směrem na sever, což jsme také učinili, když jsme si před tím naplnili naše guerbas (kožené polní láhve) krví meharů.
Na začátku jsme šli dost rychle, ale pak jsme již nemohli, protože lieutenant ztratil mnoho krve a neměl sílu a my jsme byli všichni raněni. Před třemi dny zemřel."
Lieutenant se krátce zamyslil, pak zavolal svého podvelitele a dal mu krátký rozkaz:
"Deset jezdců nasedat, voda a jídlo na čtyři dny."
Pak se obrátil k tomu ze čtyř, který se zdál být nejméně unaven, a zeptal se ho:
"Citíš se dosti silný, abys nás zavedl tam, kde leží mrtvý váš velitel. Jedeme ihned pro jeho mrtvolu."
A tu se stalo toto: Čtyři meharisti poklekli, každý k svému balíku, rozvázali je a zrakům přítomných se objevilo na kusy rozřezané tělo francouzského důstojníka.
V jednom balíku byla také jeho čepice, v druhém balíku, dopisy a fotografie zabalené do krvavého šátku. Pak se postavil do pozoru ten, který byl mluvčím těch čtyř, a hlásil, ukazuje na rozřezané tělo:
"To je lieutenant Gardel. Když umřel, nesli jsme jeho tělo jeden po druhém. Na konec to však již nešlo, poněvadž jsme byli ztrátou krve vysíleni a on byl těžký. Aby se nám jeho tělo snadněji neslo, rozřezali jsme je na kusy a zde je přinášíme, protože v předpisech stojí, že meharista nikdy neopustí svého velitele."
Pak sáhl do nábojnice, vytáhl z ní malý kousek šedivého papíru, jaký slouží na balení patron, a podal jej de Susbiellovi.
Na papírku stálo tužkou psáno roztřeseným písmem:
"Podepsaný lieutenant Gardel potvrzuje, že meharisté Lakdar ben Larbi, Hamza ould Mohamed Cherif ben Hassen, Mohamed ould Bou Amema se chovali hrdinně v bojích u studně Turine a nesli jej pak raněného, ačkoliv sami byli ranění a neopustili jej až do posledního okamžiku. Zdá se mi, že umírám. Lieutenant Gardel."


O hodinu později na prostranství před pevnůstkou bylo vidět řadu meharistů v plné výzbroji na skvělých velbloudech. Před nimi v čele lieutenant de Susbielle.
Asi deset metrů dál vpředu stáli čtyři vychrtlí meharisté. U jejich nohou ležel balík ve francouzské trikolóře. Pak tasil de Susbielle svou dlouhou, zakřivenou šavli a velel "k poctě zbraň!"
Meharisté vzdali čest nejen mrtvému, ale i čtyřem raněným. Na stěžni k pozdravu vztyčena vlajka Francie a pak defilovalo všechno s důstojníkem v čele před tím, co tam leželo na zemi a před čtyřmi věrnými vojáky.


str. 85-88


Vyšlo v nakladatelství Elka Press, 230 str., prodejní cena cca 79,- Kč