Albigenští, Valdenští, Lollardi

Snahy o přeměnu korumpující se a od původního znění Písma se odchylující církve se objevují již stovky let. Velkou základnu měli tyto reformační tendence i ve Francii. Koncem 70. let 12. století se bohatý lyonský kupec Valdés po přečtení Bible a prohlédnutí evangelijní zvěsti o lidském spasení zřekl svého bohatství a vyšel do ulic hlásat evangelium. I když neměl církevní vzdělání, což církvi nebylo zrovna po chuti, byl on i jeho lyonští následovníci biskupem Guichardem relativně tolerován, rozhodnutí žít v chudobě totiž nikomu až tak nevadilo. Kromě požadavku naprosté chudoby a dbaní na závaznosti evangeliu hlásali valdenští demokratizaci církve a svobodu kázání i pro laiky. Později, když se toto učení rozšířilo do dalších koutů Evropy, mělo vliv i na počátky husitství a vznik jednoty bratrské v Čechách, kde nalezlo mnoho pokračovatelů. Do našich krajů přišel s hrstkou valdenských Gilles Mersault z Pikardie roku 1418 a ovlivnil první radikální táborské proudy - odtud také vznikl název pikharti. Naopak i pozdější táborská věrouka měla vliv na valdenské, kteří si překládali husitská věroučná díla. Se svými myšlenkami se Valdés octl až před koncilem, aby si vymohl právo kázat. Tam ale sklidil posměch, jsa označen za nevzdělance a hlupáka. Úspěchem ale bylo, že valdenství nebylo označeno za kacířství. Tak se valdenští ocitli někde mezi vládnoucí církví a katarstvím.

Skupiny katarů byly ve Francii nazýváni albigenští. Učení albigenských se rozmáhalo hlavně na jihu Francie - v okolí Gaskoňska, Tulouse a tvrze Albi, od které dostali albigenští své jméno. Albigenští kritizovali zbytečné bohatství církve, ale zároveň se nestavěli proti světskému bohatství šlechty či obchodníků, čímž si mnohé z nich získali na svou stranu. Velká i drobná šlechta se ozbrojena katarským učením osmělila k boji proti církvi s úmyslem obohatit se na její úkor, což církvi pochopitelně vadilo, a tak učení albigenských zatracovala a zakázala jakékoliv styky s těmito kacíři. Přesto se učení albigenských rozšířilo zejména během roku 1179, kdy se k nim hlásila většina obyvatel jižní Francie. Albigenští tedy vyrůstali ve stejné době jako valdenští, ale snažili se od nich vzájemně odlišit, i když společný nepřítel tyto dvě náboženské skupiny vzájemně sbližoval.
Albigenští se inspirovali dualistickým pojetím světa, které se šířilo z byzantského východu. Ostře zdůrazňovali rozdíl mezi dobrem a zlem, světlem a tmou. Hmota a tělo bylo pokládáno za vězení pro dobrou duši, kterou Kristus osvobodil, ale na člověku je, aby v sobě vše tělesné umrtvoval. Čelní představitelé brali toto velmi vážně, zdržovali se manželství, nejedli masité pokrmy mimo ryby a žili v chudobě. Ostatní se o ně starali ve víře, že mravní kataři díky svému asketickému stylu života jsou věrohodnější než mravně pokleslí katolíci. Nedovedli se smířit s Kristovým vtělením ani se starozákonním Hospodinovým zájmem o tento svět. Boha ze Starého zákona považovali za zlého, odpovědného za hmotný svět. Ježíš pak pro ně byl bohem světa dobré duše.

Po dvou letech kdy učení albigenských zaplavilo Gaskoňsko a toulouský kraj, byl svolán do Albi synod. Nevyplynul z něj ještě onen striktní dualismus, ale jen krajní důraz na Nový zákon. Výhradně dualistickou tendenci mezi albigenské přinesl bogomilský předák Niketas z Cařihradu a katarský vůdce Marek. Oba svolali ve Francii velký katarský sněm do Saint Félix de Caraman u Toulouse. Zde se vymezilo hnutí, které mělo poměrně silnou církevní strukturu a snad i vlastní, na Řím nenavazující, vysvěcené biskupy. Podporu u šlechty, která se stavěla proti přílišnému majetku církve, nacházeli pak albigenští především na panství vikomtů z Béziers. Samotní představitelé katarství byli pokládáni za čisté a výrazně odděleni od ostatních stoupenců. Mezi čisté a dokonalé se dalo vstoupit jen pomocí obřadu útěchy, který byl křestem z Ducha a převyšoval křest církevní. Dále pak odmítali církevní zákony, řády, přepych, církevní kult, učení o svátostech, oltáře, kříže, obrazy a neuctívali svaté. Neuznávali ani Kristovo vzkříšení v těle, protože tělo pokládali za zlé a zvrhlé stejně jak sex. Těhotenství bylo hříchem, žena měla prý totiž v těle ďábla, a tak měla zemřít dříve než se narodí. Sebevražda byla pokládána za hrdinský čin proti nenáviděnému tělu. Opovrhovali kněžími, Řím nazývali děvkou Babylonu, biskupy antikristy. Hlásali rovnost mezi mužem a ženou.

Ve 14. století v Anglii působil reformátor Jan Viklef, narozený roku 1324 ve vsi Viklef u Yorku. Tento vzdělaný scholastik a oxfordský profesor, který mimojiné přeložil do angličtiny Bibli, porovnával zkaženost církve s biblickými normami, popíral božský původ papežství, zavrhoval odpustky, uctívání obrazů, světskou vládu církve, požadoval sekularizaci, návrat k duchovní činnosti a životu v chudobě. Držel se filosofie pantheismu, kde vše bylo Bohem. Ve svém stěžejním díle Trialog píše: "Veškerá příroda jest Bůh a každý tvor jest Bůh; nebo co v Bohu jest v myšlence, jest Bůh sám, poněvadž idea jest Bůh a lze říci, že i osel je Bůh."

Viklefova učenost spolu s vtipností mu zajistila mnoho stoupenců a příznivců, kteří byli po jeho smrti zváni lollardové a hlásali evangelickou pravdu jako potulní kazatelé. Zásluhou českých studentů na Oxfordu a také styků s Anglií, díky svatbě sestry Václava IV. a anglického krále Richarda II., se učení lollardů dostalo i do zemí českých, kde mělo velký vliv na domácí reformátory (Jeroným Pražský, Jan Hus). Myšlenky Viklefovy dokonce způsobily rozkol na Pražské univerzitě, byly Václavem IV. prohlášeny za kacířské a tudíž zapovězené ke studiu.

V roce 1179 se ve Francii konal 3. Lateránský koncil s cílem mobilizovat síly proti kacířům. Papež Alexander III. proti albigenským zahájil roku 1181 procesy do jejichž čela postavil již inkvizicemi osvědčeného opata Jindřicha Marcy z Clairvaux, povýšeného na biskupa z Albana. Do zbraně bylo poté povoláno katolické rytířstvo Provence a Langhuedocu k obléhání kacířské pevnosti Lavaur. Valdés se snažil před Jindřichem uhájit pravost svého učení a zdůrazňoval rozdíl mezi valdenstvím a albigenstvím. Jindřicha rozdíly ale příliš nezajímaly a snažil se spíše umlčet jeho lidová kázání. Jindřichův ideál církve spočíval v kněžské vládě a valdenští byli proto stále podrobeni dohledu. V roce 1209 se shromáždily početné šiky rytířů, poddaných, sedláků a měšťanů ke křížové výpravě proti kacířům. (Postupně se prý výpravy zúčastnilo na 20 000 kavaleristů a desetkrát tolik pěších.) Daly se na pochod údolím Rhony na albigenský jih. Nejprve došlo k obléhání pevnosti a opevněného města Béziers, jehož obyvatelé odmítli vydat kacíře a společně se semkli k odporu proti nepříteli. Po útoku na město se měšťané přesunuli do katedrály sv. Máří Magdalény. Ta se brzy proměnila v krvavé lázně, kdy křižáci nešetřili ani ženy, děti a starce, kterých zde bylo asi sedm tisíc. Masakr pokračoval vypálením celého města a smrtí přibližně 20 tisíců obyvatel. Křižíci poté pokračovali do pevnosti Carcassonu, která padla během několika málo týdnů. Útočníci byli pobízeni k boji mnohem hrubějšímu a nelítostnějšímu, neboť kacířství bylo označeno za horší než pohanství; kdo zabil kacíře, měl mít zaručeno nejvyšší místo na nebesích. Papež Inocenc III. zplnomocnil také normanského rytíře Šimona z Montfortu, kterému na pomoc přicházelo stále velké množství svatých bojovníků. Neměl kacíře zatýkat, ale zabíjet, a tak začal nekompromisní vyhlazovací proces. Šimon roku 1210 dobyl hrad v Braunu, ale přeživší nezabil - nechal jim uřezat uši a vypíchnout oči. Jednomu ponechal oko, aby ostatní dovedl do Cabaretu, kam měli donést bázeň boží. Posádka obléhaného a dobytého hradu Minerva byla shromážděna na louce a bez jakéhokoliv soudu upálena. Dále Šimon pokračoval do Lavauru, kde bylo upáleno 80 rytířů, oběšen hrabě Roger a jeho zbožná sestra zazděna za živa. Zbylých 400 civilistů bylo rovněž upáleno a papež za tyto činy označil Šimona "odvážným křesťanským džentlmenem". O rok později papež i Šimon zemřeli.

Přestaly se také dělat rozdíly mezi heretiky, a tak došlo i na Valdenské. Skončila jim možnost disputací a lidových hlásání, byli inkvizicí a hony na kacíře vytlačeni na okraj společnosti. Nejlépe se drželi v alpských údolích Savojska a Piemontu. Albigenští byli natolik zdecimováni, že přestali prakticky jako masový jev existovat.


Literatura:
1) de Rosa, P.: Temné papežství, Praha 1997
2) Goll, J.: Chelčický a jednota, Praha 1916
3) Molnár, A.: Valdenští, Praha 1991
4) Váchal, J.: Církev a blouznivci (Historie sektářství a bludařství), Praha 2000
URL : https://www.valka.cz/Albigensti-Valdensti-Lollardi-t60011#216340 Verze : 0
pekne, zajimave cteni !
URL : https://www.valka.cz/Albigensti-Valdensti-Lollardi-t60011#216504 Verze : 0
Měl bych pár výhrad, hlavně co se katarství týče- jak už jsem psal ve svém článku, například se sebevraždou je to u katarů úplně jinak, než se to obvykle a tendenčně vykládá, stejně tak pohled na Krista je poněkud jiný, naprosto vynechané je členění na dokonalé a prosté věřící, přičemž pouze ti první museli opravdu dodržovat veškeré přísné předpisy, atd. Na Valdenské mohu nahodit článek, který psala sestra, je-li zájem.
URL : https://www.valka.cz/Albigensti-Valdensti-Lollardi-t60011#216824 Verze : 0
zajem jiste je, ze se ptas Very Happy
URL : https://www.valka.cz/Albigensti-Valdensti-Lollardi-t60011#216829 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více