1. - 8. dobrovolnická jednotka Takasago

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 84.733,- Kč Chci přispět
Sraz 14.10.2017 Nelahozeves | US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

1. - 8. dobrovolnická jednotka Takasago

Takasago-Giyutai 1-8

    Avatar
    Takasago-Giyûtai 1-8


    Kapitola 1. – Historie Tchajwanu a příchod Japonců


    Dříve než začneme s popisem činnosti těchto jednotek a jejich válečných zkušeností, je nutné se blížeji seznámit s historií Tchajwanu a dobou japonské kolonizace. Díky tomu tak budeme moci pochopit fanatismus, oddanost a vysoké bojové kvality těchto jednotek, které byli samotnými Japonci vysoce ceněny.


    Ohlédneme-li od kolonizace ostrova Hokkaidó a Okinawa, tak je Tchajwan prvním koloniálním teritoriem Japonska, získaným jako výsledek války (porážka Číny - 17. duben 1895, mírová smlouva v Shimonoseki). Společně s tím patří Tchajwan mezi teritoria, která si Japonsko podrželo nejdelší dobu (od roku 1895 do roku 1945). Stejně tak obyvatelé Tchajwanu si vůči Japonsku stále podrželi velmi přátelský vztah a samotnými Japonci jsou považováni za nejpřátelštější projaponský národ. Takovýto přístup velmi ostře kontrastuje např. s poválečným přístupem Korejců nebo kontinentálních Číňanů.


    Kde se však vzal v Tchajwancích takovýto sentiment a náklonnost? Abychom porozuměli této náklonnosti je nutné se zorientovat v krátké historii ostrova zhruba od roku 1700 našeho letopočtu.


    Austronéští domorodci byli prvními obyvateli ostrova, kteří se na ostrov dostali zhruba před 5000 lety. V průběhu věků však docházelo k migraci čínského etnika, které tyto původní obyvatele nazývalo jako „surové barbary“. Čínská migrace počala někdo kolem roku 1600, v průběhu dalších 400 let byly vybudovány silnice a infrastruktura do oblastí s původními obyvateli, neboť byly velmi bohaté na přírodní zdroje (uhlí, zlato, měď, železo, cukr, dřevo, termální prameny, apod.) – prvními průkopníky této exploatace byli Španělé a Holanďané. Veškeré další vládnoucí dynastie nahlížely na původní obyvatele jako na barbary, divoké lidi a snažily se je fyzicky vyhladit či zahnat do hor.


    Samotný výraz Austronésané značí spíše rodinu kmenů (jazykově příbuzných) – jedná se o národy Tchajwanu, Polynésie, Micronésie, Melanésie a také některé indonéské, malajské a filipínské kmeny. Tchajwanská austronéská kultura jako taková nebyla jednolitá struktura, ale byl to spíše konglomerát různých kultur a etnik, které ve svém souhrnu vytvářely domorodou kulturu. Můžeme rozlišit tři hlavní jazykové větve - atayalskou, tsouiskou a paiwanskou.

    Díky moderním výzkumům můžeme říci, že kultura těchto domorodých obyvatel Tchajwanu může být rozdělena do dvou velkých skupin:
    1) nížinní Austronésané - kmeny Babuza, Basay, Hoanya, Ketagalan, Luilang, Pazeh, Popora, Qauqaut, Siraya, Taokas, Trobiawan a Přátelé
    2) horští Austronésané a Austronésané z oblasti východního Tchajwanu – kmeny Atayal, Saisiyat, Tsou, Bunun, Rukai, Paiwan, Ami, Puyuma a Yami


    Postupné pronikání čínských Hanů do oblasti Austronésanů vedlo k asimilaci a zániku některých z domorodých kultur (zejména nížinných Aborigenců).


    Naštěstí se podařilo zejména kmenům z východní oblasti a hor, podržet jejich zvyky a tradice. Stejně tak většina z nich sídlila na svém historickém kmenovém teritoriu. Velmi často také různé kmeny mezi sebou bojovaly, buď aby zabezpečily své lovecké území, či případně zabránily invazi nebo zabrání určité části svého kmenového území.


    Etnické složení do počátku Druhé světové války tak bylo velmi pestré. Ve stručnosti lze říci, že existují dvě etnika - čínští Hanové (dnes tvořící jednoznačnou majoritu) a Austronésané (dnes tvořící kulturní minoritu).


    Nicméně vraťme se zpět do období před a v průběhu japonské kolonizace ostrova Formosa.


    Jakmile se stal Tchajwan japonskou kolonií roku 1895, Japonci se snažili domorodce vzdělat (zavedení školského vzdělávacího systému apod.), stejně tak se snažili změnit jejich styl života – tedy spíše snaha po usazení kmenů a řekněme zemědělská produkce. Stejně jako tomu je např. v případě Německa i japonský antropologický institut přichází na ostrov a snaží se provádět různé výzkumy a pseudovýzkumy. Samotný název Takasago tak pochází z tohoto institutu a je japonským označením Horských a východních Austronésanů (Takasago tak tedy neoznačuje nížinné kmeny). Institut také rozdělil domorodce do 9 etnických skupin v závislosti na dialektu jazyka a kulturních zvycích (kmeny Atayal, Saisiyat, Tsou, Bunun, Rukai, Paiwan, Ami, Puyuma a Yami). Stejně tak tento institut je zodpovědný za teorii, která Takasago považuje za příbuzné Japoncům. Díky této teorii tak musí všech 9 kmenů Takasago procházet japonským vzdělávacím systémem, kde jediným oficiálním jazykem byla japonština. Všichni členové kmenů Takasago jsou povinni mluvit japonsky a jsou pod tvrdým vlivem japonizace.


    Japonský jazyk tak byl hlavním bodem japonského školského systému. Další body pak byly:
    1) povinná školní docházka
    2) 4letá základní škola - i díky této krátké době se podařilo docílit, že 80 % dětí domorodců umělo číst a psát
    3) zaměření předmětů (mimo japonštiny) bylo velmi praktické, zaměřené na matematiku, lesnictví, zahradnictví a zemědělství
    4) japonizace – součástí předmětů byla také recitace Chokugo (císařských výnosů a ediktů), společně s tím uctívání japonského císaře jako boha, toto úsilí Japonců o naprostou japonizaci kmenů Takasago ještě zesílilo v době bojů s Čínou (1937) a s vyhlášením Narodního mobilizačního aktu v roce 1938, příprava kmenů Takasago na válku a pro válečné potřeby tak nabrala na obrátkách a školství Tchajwanu bylo změněno spíše na zdůrazňování válečných tradic Japonska, vojenskou spolupráci národů a obětování pro císaře


    Dalším ze silných rysů japonizace Tchajwanu bylo hnutí Kominka („Transformace kolonizovaných na císařské občany“). Cílem tohoto hnutí tak bylo přimět domorodce a také Hany, aby adoptovali japonská jména, mluvili japonsky a uctívali císaře. Společně s tím, díky podpoře koloniální vlády, byla mezi domorodci rozšířena představa, že nejvyšší spirituálním cílem, kterého má každý jedinec dosáhnout, je sloužit císaři a (japonskému) národu, i kdyby to mělo znamenat obětovat svůj vlastní život. Podobně se jim také podařilo začlenit mezi domorodci typicky japonské hodnoty - Takasago sami dokonce zdůrazňovali Yamatodamashi ("ducha lidí Yamato") nebo Nipponseishin ("japonský duch").


    Po přečtení této kapitoly tak asi nikoho nepřekvapí, že po vypuknutí Druhé světové války na pacifickém bojišti byla většina domorodců z Formosy mentálně „připravena“ na válku podobně jako tomu bylo u „domorodých Japonců“.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#235813Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Ukázky domorodců a jejich tradičních oděvů.


    Jak je vidět, fyzicky se Takasago hodně podobají malajským kmenům (Malajsie, Filipíny).
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#235814Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 2. – Vytvoření jednotek Takasago-Giyûtai


    Ještě než začnu ohledně jednotek, rád bych poznamenal, že veškeré informace uvedené v této kapitole jsou stále ještě pod přezkoumáváním moderních tchajwanských, japonských a australských historiků.


    V japonských dokumentech v podstatě neexistují žádné zmínky o těchto chrabrých bojovnících. Přesné počty jednotek, jejich bojové úkoly, místa bojů, vojenský výcvik apod. jsou tak proto stále středem výzkumu historických pracovníků. V současné době jednou z nejvýznamnějších aktivit je společný výzkum australské a japonské vlády, který se snaží zmapovat boje na Nové Guineji. Jedním z bodů jejich agendy jsou také jednotky Takasago. Bohužel vzniklé dokumenty, které detailněji popisují strukturu jednotek apod., mně nejsou přístupné.


    Jednou z mála jistých informací, které máme o těchto jednotkách, jsou informace o důstojnících. Japonští důstojníci velící této jednotce byli vždy absolventy vojenské akademie Nakano, která byla založena v roce 1940. Hlavním posláním této akademie bylo vycvičit důstojníky se zaměřením na potřeby guerillového boje v džungli. V rámci výcviku obdrželi přesné instrukce jak zacházet s dokumenty (jak je zničit apod.) a také použít smrtících plynů a pilulek v případě zajetí. Každý z absolventů také odpřisáhl, že nikdy neposkytne jakékoli informace, týkající se jeho jednotek, úkolů a výcviku. I toto je jeden z hlavních důvodů, proč je tak málo informací o Takasago.


    Aby situace byla ještě komplikovanější, možnosti dohledání dobrovolníka Takasago jsou velmi nízké, protože většina z nich používala japonská jména. V archivech pak není označení národnosti, neboť díky japonizaci Tchajwanu byli obyvatelé ostrovů považováni za Japonce. Tento přístup ostře kontrastuje s poválečným přístupem, kdy se Japonci otočili zády k těm Tchajwancům, kteří bojovali ve službách císařství. Aby situace byla ještě komplikovanější, ti, kterým se podařilo přežít a vrátili se na Tchajwan, byli nuceni si změnit svá japonská jména na čínská (klasickým případem je opět Nakamura). Stejně tak samotní členové jednotek nejsou ochotni vypovídat o své minulosti vzhledem ke krutým zkušenostem v bojích (více kapitola věnovaná vzpomínkám Takasago), popř. díky tvrdému zacházení, soudním přelíčením a věznění ze strany Kuomintangu, kteří je označovali za „zrádce Hanů“.


    Teprve v roce 1987 s ukončením tzv. Emergency Act (tedy "Bezpečnostního aktu") byli odstraněny překážky ke studiu této části tchajwanské historie. Fragmenty informací o Takasago jednotkách začínají vyplouvat na povrch.


    Většina údajů tak čerpá především z dokumentů úřadu Riban no Tomo („Přatelé aborigenské samosprávy“). Tato japonská vládní agentura měla na starosti veškeré vztahy s Takasago, stejně tak jako jejich vojenské zapsání.


    S vypuknutím války v Pacifiku roku 1941 a následnými válečnými akcemi prováděných Japonci stoupá nárok na vytvoření různých pomocných jednotek, které by tak uvolnily dodatečné japonské rezervy pro výcvik. Tyto pomocné jednotky začínají být tvořeny ze všech Japonci porobených národů - zejména pak Korea, Čína, Filipíny a Malajsie. Podobně jako i v těchto zemích také na Tchajwanu se již v roce 1942 počínají tvořit první dobrovolnické jednotky (Japonci označováni jako „Speciální armádní dobrovolník"). V tomto roce vojenský šéf Tchajwanu, který shodou okolností byl také nejvyšším vojenským velitelem oblasti Filipínského souostroví, vydal nařízení, díky němuž se mohli mladí příslušníci kmene Takasago hlásit dobrovolně do služby v japonské císařské armádě, námořnictvu či letectvu. Celkem však bylo v rámci císařské armády vytvořeno kolem 8 jednotek Takasago-Giyûtai. Každá jednotka měla zhruba kolem 500 mužů. V roce 1942 při prvním náboru do těchto jednotek, se sešlo kolem 4 247 Aborigenců, kteří byli ochotni položit svůj život za Japonsko. Podle přeživších jejich hlavní motivací byla snaha dokázat, že se rovnají Japoncům, snaha po "křížovém tažení" s Japonci a také snaha dokázat, že domorodci Takasago nejsou nižší kastou v Tchajwanské společnosti. Tyto motivace tak přiváděly do náborových středisek desítky bojovníků Takasago, kteří se pak ucházeli o 500 míst v jednotkách.


    Kromě těchto jednotek pak také existovaly speciální jednotky (velmi malého počtu – jednalo se především o různá specializovaná záškodnická či sebevražedná komanda), které byly zařazeny v rámci dalších složek císařství. Celkem se v průběhu války přihlásilo do jednotek minimálně 8 000 mužů. Z celkové populace Austronésanů 200 000 je to tak velmi výrazné číslo. V průběhu války zahynulo při plnění bojových povinností přes 3 500 mužů jednotek Takasago, což tvoří jedny z nejvyšších ztrát v rámci 2. světové války.


    V roce 1944, v měsíci září, se zhoršující se situací jsou Japonci nuceni na Tchajwanu zavést odvodní povinnost – v rámci tohoto nařízení je do služby zapsáno zhruba dalších 22 000 mužů, někteří z nich jsou také Takasago (tedy ne všichni členové jednotek Takasago jsou dobrovolníci). Toto nařízení bylo ještě legislativně zpřísněno v červnu roku 1945, kdy „Zákon o Giyugun a Giyutai“ v podstatě znamenal brannou povinnost jak pro muže, tak pro ženy!


    Pro pořádek uvedu statistiky pro ostatní obyvatelstvo Tchajwanu: Za celou dobu války se přihlásilo (či bylo odvedeno) do japonské armády zhruba 207 183 mužů a žen z toho jako vojáci/námořníci/letci sloužilo 80 433. Zbytek jako civilní zaměstnanci. V rámci boje za císařství zemřelo zhruba 30 304 Tchajwanců (čínských Hanů) dle informací Public Protection Bureau of Welfare Ministry.


    Oblast bojů jednotek Takasago obsahuje především tzv. Jižní moře – tedy především boje v oblasti Filipín, Nové Guiney, Šalamounových ostrovů, oblasti Rabaul a Moratai (zde byl v roce 1974 nalezen jeden z posledních „Japonců“ Suniyon alias Terua Nakamura Akio nebo Lee Kuang-Huei) a další části Malajsie či Indonésie. Na počátku byly jejich bojové úkoly především logistického charakteru, tedy v rámci transportních a zásobovacích divizí. S drastickými změnami bojového prostředí a válečným vývojem začínali být rozmisťováni do prvních linií jako střelci či průzkumníci (díky jejich historii a loveckým zkušenostem – vynikající orientace v džungli, sluch a čich) a sloužili především v guerillových jednotkách.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#235879Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Přeživší příslušníci jednotek Takasago. Dnes již byli donuceni akceptovat svá čínská jména. Oba dva pochází z kmene Atayal. Z válečné doby jim zůstaly kruté vzpomínky a do dneška v podstatě o této době vůbec nemluví. Stejně tak díky válečným útrapám došlo ke změně jejich osobností, kdy se hluboce uzavřeli do sebe a se svým okolím v podstatě nekomunikují. Podle příbuzných občas poslouchají zejména japonská rádia a poslouchají staré japonské válečné písně.


    Nejkrutější vzpomínky jsou na kanibalismus, válečné útrapy, nemoci a ztráty svých kamarádů.

    Chen Kan-hsiung - jeden z mála prvních dobrovolníků jednotek Takasago.

    Tseng Shi-yuan
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#235888Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 3. - Významné boje jednotek Takasago


    Tato kapitola tak vznikala spíše jako kompilace různých knih, zmínek, poznámek, a má za cíl alespoň trochu přiblížit podmínky a boje, kterých se domorodci z Tchajwanu zúčastnili. Vzhledem ke stále velmi málo dostupným informacím o těchto jednotkách, snažil jsem se v této kapitole uvést především víceméně povrchní informace, protože většina detailů není ani válečnými historiky známa. Proto tak tato kapitola zejména v přesných datech založení jednotek, počtu mužů bude odhadem založeným na výpovědích účastníků či několika přesných dokumentech o těchto jednotkách (Např. vynikající kniha Japanese Army Operations in South Pacific Area, 1942-1943, která je australským překladem originálních japonských válečných deníků.).


    V každém případě uvítám jakékoli komentáře k mému článku – vůbec se nebojte psát jakékoli informace. O těchto jednotkách je tak málo informací, že i drobné šprochy jsou více než vítány!


    Takasago-Giyûtai 1 – doba trvání zhruba od roku 1942-43, operace dobytí Rabaulu a Port Moresby, Nová Guinea, počet mužů kolem 500.


    Japonské námořnictvo a armáda na počátku roku 1942 naplánovalo sérii taktických vylodění, které měly za cíl upevnit japonská postavení a vytvořit jakousi první linii odporu v oblasti Jižního Pacifiku. Jednou z takovýchto misí mělo být vylodění jednotky pro operace v jižních mořích („South Seas Force″) nejdříve v oblasti Rabaulu a poté na Nové Guineji v přístavu Port Moresby, hlavní australské základně v této oblasti. Rabaul i díky logistické podpoře mužů z Takasago-Giyûtai 1 byl dobyt celkem bez potíží, nicméně katastrofa postihla Japonce při dobývání Port Moresby na jižní straně Papuy.


    Operace byla původně naplánována na květen 1942, nicméně z důvodu bitev v Korálovém moři, Midway a také vylodění na Guadalcanalu, došlo k přesunutí operace na červen 1942. Stejně tak díky zastavení invazní flotily v Korálovém moři byli Japonci nuceni změnit plán vylodění, který už nespočíval ve vylodění u Port Moresby, ale naopak ve vylodění v severní části Nové Guiney v oblasti Buna a Gona a poté pochod džunglí na Port Moresby. Nicméně v cestě Japoncům stála nebezpečná džungle a horské svahy Owen Stanley Range. Japonci, vědomi si tohoto nebezpečí, doplnili „expediční sbor Yokoyama“ (přesný název „Yokoyama Advance Party“) o zhruba 500 mužů transportních jednotek Takasago-Giyûtai 1 a také 500 Korejců. K tomu navíc se jim podařilo naverbovat něco kolem 1200-2000 domorodců z Papuy.


    Nicméně i přes tato opatření se nedostatečné logistické zabezpečení ukázalo jako velmi tragické pro výsledek operace. Podle závěrečných zpráv Japonců bylo třeba pro úspěšnou operaci mít poměr počtu mužů pro logistiku ku počtu aktivně bojujících mužů (riflemen) zhruba 10:1. Ve skutečnosti skutečný poměr nedosáhl zhruba ani plánovaných 4:1 - expediční sbor složený především z částí 55. divize měl z počátku něco kolem 5 000 mužů (z nich zhruba polovina na zajištění logistiky), 1 000 koní a 100 vozidel a k tomu zhruba 2 500 mužů podpůrných jednotek (Takasago, Korejci, domorodci). Stejně tak Japonci díky potřebám Guadalcanalu a dalších vylodění velmi oslabili původní celkový počet mužů, který měl být kolem 16 000 na zhruba 10 000. Výsledkem byla tragédie, Australané dobře opevnění a zásobení, ubránili nápor na Port Moresby a s příchodem nových čerstvých posil z domova, zahnali Japonce do výchozích vyloďovacích prostorů kolem Buny a Gony. Japonci zde sváděli těžké boje až do února 1943, kdy poslední jednotky byly evakuovány nebo se vzdaly Australanům. Tento vývoj byl zapříčiněn zejména naprostým krachem japonské logistiky - každá z jednotek na počátku operace obdržela pouze příděl na 16 dnů bojových operací a zbytek měl být zabezpečen příchozími posilami a podpůrnými logistickými jednotkami. Nicméně bojové operace si vyžadovali posily dříve, neboť Japonci čelili dvěma problémům – sílící tlak Australanů tlačil na nárůst bojových jednotek Japonců a tento faktor, plus faktor geografický, naopak vyžadovaly drastický nárůst transportních jednotek. Bohužel tato druhá část byla oslabena i díky tomu, že transportní jednotky byly převeleny do bojových. Výsledkem těchto dvou faktorů byl krach logistiky – nulový přísun potravin a munice. Většina jednotek v této době podléhá kanibalizaci mrtvých nepřátel, honu na domorodce Papuy, či zabíjení slabších jedinců z jednotek. Pád posledních bašt odporů do rukou Australanů tak byl spíše pro většinu jednotek vysvobozením.


    Jednotky Takasago v průběhu tohoto tažení změnily od základu původní záměr Japonců. Díky svým vynikajícím zkušenostem v přežití a průzkumu v džungli se stali rychle z transportních jednotek průzkumníky a součástí bojových jednotek. Nejdříve působili jako součást 15. nezávislého ženijního pluku (15th Independent Engineer Regiment), poté však s pokračujícími boji z nich byly vytvořeny nové jednotky – např. 26. listopadu 1942 v jižním prostoru Giruwa pevnosti Buna nezávislá bojová skupina.


    Zhruba ve stejné době na středním úseku fronty Buna, kolem opevnění Basabua blízko Gony, byla vytvořena tzv. Jednotka Nakamura, která měla za úkol narušovat svými výpady zejména logistiku Australanů. Tato jednotka byla první, která byla zmíněna v hlášeních Japonců o jednotkách Takasago. Její příběh jasně demonstruje vůli a fanatismus těchto vojáků - jednotka Nakamura, toho času součástí Jednotky silniční konstrukce majora Yamamoto Tsuneichiho ze stavu 17. armády, byla ze tří stran pod útokem australských jednotek 14. a 27. praporu z australské 21. brigády. Yamamotova jednotka se snažila zadržet útok. Jednotky z prostory Buny se snažily tuto oblast doplnit posilami, které měly proplout po moři na gumových člunech. Australané tento postup za cenu těžkých ztrát zastavili a obklíčení Japonci se tak rozhodli pro „gyokusai“ – tedy boj do posledního muže bez zajetí. Australanům se až 3. prosince 1942 podařilo za cenu obrovských ztrát (každá vlna útoku končila ztrátou až 50 mužů) zlomit odpor této jednotky, ze které přežil jediný dobrovolník Takasago, který přinesl závěrečnou zprávu od majora Yamamota do štábu 18. Armády.


    Konečná bilance tohoto boje kolem Gony je zhruba 2měsíční boj, který stál Japonce 638 mrtvých (zhruba kolem 200 byli Takasago). Na druhou stranu Australané ztratili vysoce přes 750 mrtvých, což bylo hodně draze zaplacené vítězství.


    Toto tažení přežilo velmi málo mužů z jednotek Takasago – pouze 65 mužů, což je ve srovnání s ostatními podobnými jednotkami ještě relativně vysoké číslo - např. z Korejců přežilo pouze 15, některé japonské jednotky podobného účelu 0.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#243995Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Takasago-Giyûtai 2 – tato jednotka měla být vytvořena kolem přelomu roků 1942-43. Operace dobytí Port Moresby a poté Nové Guiney až do roku 1944. Počet mužů podle Kadowakiho je pouze 100, nicméně podle dalších výzkumů (Hayashi, Huang) byl počet převyšující 1 000 – z tohoto počtu se vrátilo na Tchajwan pouze 57 mužů!


    Tato jednotka byla vytvořena jako podpora pro jednotky bojující kolem Port Moresby. Díky už v té době pozitivní reputaci, byly jednotky Takasago vyžadovány pro armádní operace. Části jednotek s největší pravděpodobností zasáhly do bojů kolem Buny a Gony, nicméně byly evakuovány do dalších částí Papuy. V této oblasti bojují až do roku 1944, kdy se vrací domů na Tchajwan.


    Takasago-Giyûtai 3 – velmi podobné jednotce 2, měla být vytvořena kolem roku 1943 a poté převelena do jižních moří do oblasti bojů na Nové Guiney. Zde bojuje až do konce, kdy je evakuována na Tchajwan. Počet mužů podle Kadowakiho je 618 mužů, Hayashi a Huang uvádí přes 1 200 mužů. Nicméně z původní jednotky zůstalo velmi málo mužů, jejich počet je těžké vyjádřit, neboť se vraceli v několika různých transportech a bojeschopné jednotky byly použity na jiných bojištích.


    Takasago-Giyûtai 4 – vytvořena z největší pravděpodobností kolem konce roku 1943. Na rozdíl od původních 3 jednotek, je velmi pravděpodobné, že část mužů této jednotky nebyli dobrovolníci, ale regulérní odvedenci, tak jako zřejmě nejslavnější člen této jednotky Terua Nakamura. Bližší informace o tomto bojovníkovi naleznete zde - Suniyon.


    Jednotka byla nasazena v roce 1944 na ostrově Morotai v oblasti Indonésie, kde svádí těžké boje s příchozími spojeneckými jednotkami. Jednotka je velmi těžce pochroumána a těsně před kapitulací jednotek na tomto ostrově jsou určité části evakuovány zpět na Tchajwan.


    Takasago-Giyûtai 5 – velmi málo informací o této jednotce! Tato jednotka měla být vytvořena kolem přelomu roků 1943-44. Poté zřejmě převelena do oblasti Nové Guiney až do roku 1945. Počet mužů odhadován na 600–1000. Počet přeživších neznám.



    Takasago-Giyûtai 6 – velmi málo informací o této jednotce! Tato jednotka měla být vytvořena v průběhu roku 1944. Poté zřejmě převelena do oblasti Šalamounových ostrovů až do roku 1945. Počet mužů odhadován na 800. Počet přeživších neznám.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#243998Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Takasago-Giyûtai 7 – velmi málo informací o této jednotce! Tato jednotka měla být vytvořena v průběhu roku 1944. Poté zřejmě převelena do oblasti Filipín, kde bojovala společně s Takasago-Giyûtai 8 v oblasti severního a středního Luzonu. Zde úspěšně čelí americkým jednotkám a poté je evakuována na Tchajwan. Počet mužů odhadován na 800–1000. Počet přeživších neznám.


    Takasago-Giyûtai 8 – velmi málo informací o této jednotce! Tato jednotka měla být vytvořena v průběhu roku 1944. Poté zřejmě převelena do oblasti Filipín, kde bojovala společně s Takasago-Giyûtai 7 v oblasti severního a středního Luzonu. Zde úspěšně čelí americkým jednotkám a poté je evakuována na Tchajwan. Počet mužů odhadován na 1000–1200. Počet přeživších neznám.


    Společně s další jednotkou Takasago-Giyûtai 7 je tato jednotka součástí obranných jednotek Filipín – součást „Saitovi speciální dobrovolnické divize“. Jeji bojový prostor byl zejména v oblasti džunglí středního Luzonu, tedy oblast filipínských Kordiller a poté po úspěšném postupu Američanů pak oblast Manilského zálivu – poloostrov Bataan. Tento poloostrov se tak během 3 let stal svědkem 2 naprosto identických bitev se stejným obsahem. Obsazení však bylo převrácené - zatímco v prvním případě dobývání Filipín Japonci v roce 1941 se americké jednotky, složené především z filipínské Commonwealth Army a s velmi mizivou podporou Američanů, bránily úspěšně přesile Japonců. Poté se evakuovaly na ostrov Coregidor, kde kapitulovaly.


    O několik let později, roku 1944, v převrácené roli, se naopak Japonci brání masivní přesile Američanů příchozích ze severní části Filipín. Tato bitva se stala jediným oficiálním vítězstvím jednotek Takasago, neboť jako součást Saitovi speciální dobrovolnické divize se jim podařilo udržet Američany a umožnit tak většině jednotek Japonců evakuovat se na Coregidor. Samotní Takasago pak byli částečně evakuováni na Tchajwan, částečně na Coregidor.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#243999Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Další jednotky, kde sloužili Takasago, které však nespadaly do Takasago-Giyûtai:


    1) 2nd Raiding Group - Jednotka složena zhruba ze 750 mužů (pouze velmi malá část z nich jsou Takasago). V noci ze 6. na 7. prosince 1944 tato jednotka zaútočila na několik cílů na ostrovech Leyte (zřejmě letiště blízko Taclobanu) a Dulag. Jednotka měla být přepravena v Ki-57 (13 mužů na letadlo). Nicméně na místa výsadku se dostalo pouze zhruba 300 mužů, zbytek byl sestřelen. Na několik hodin se jim podařilo zadržet provoz letiště a způsobit Američanům vážné problémy, nicméně celkový dopad akce byl velmi marginální.


    2) Kaoru Airforce Attack Corpse, popř. Kaoru Airborne Raiding Detachment - Jednotka vytvořena zřejmě kolem roku 1943 na ostrově Formosa. Jejími členy se stali především mladí studenti z kmenů Takasago, kteří byli fanaticky oddáni myšlence Japonského císařství. Byli vycvičeni k záškodnickému - v podstatě sebevražednému - útoku na spojeneckého nepřítele.


    Co se týče organizace, tak oddíl Kaoru byl součástí tzv. Výsadkové nájezdní jednotky Gi-Go (Gi-Go Airborne Raiding Unit), což byla jednotka zvláštního určení se speciálním výcvikem pro přepadové akce, ale i se základním pěchotním výcvikem. Jednalo se o útvar, který byl složen z menších jednotek zhruba v síle roty. Tato výsadková jednotka spadala pod velitelství japonské 4. letecké armády. Samotná jednotka Gi-Go dále spadalo pod 1. nájezdnickou jednotku (1st Raiding Unit), jejíž většina byla odeslána na ostrov Morotai (Indonésie) a nebo Novou Guineu. Jedna rota, náš oddíl Kaoru zůstal na Filipínách a připravoval se na nebezpečný výsadek na americkém letišti.


    Jejich prvním a posledním nasazením byl útok na postupující Američany na ostrově Luzon, letiště v oblasti Burauen a Dulag - jednalo se o tzv. Jižní a Severní letiště Burauen. Akce započala 26. listopadu, kdy se jednotka toho času kolem 60-80 mužů (15 důstojníků a 45-65 vojáků) vznesla z letiště Lipa v oblasti Ornocu na ostrově Leyte. Dvě hodiny poté nahlásili, že se nachází nad cílem. Od této doby s nimi nebylo žádné spojení, nicméně podle amerických zdrojů a výsledků operace lze dovodit následující.

    Jejich útok proběhl na provizorních amerických letištích, kde tato jednotka přistála se svými stroji "na břicho" a zaútočila na nejbližší jednotky. Američanům způsobila celkem velké problémy - i menší ztráty na životech. Zřejmě se jim podařilo vyhodit do povětří i některá zařízení, protože tato letiště nebyla schopna po dobu zhruba 2-3 dnů operovat. Nad oblastí Ornoc se neobjevila žádná letadla, což umožnilo Japoncům přisunout posily a zásoby. Nicméně celkem vzato lidské, stejně tak i materiální ztráty byly u Američanů naprosto minimální a tak tento heroický útok nezpůsobil Američanům vážnější potíže. Příslušníci jednotky buď zahynuli pod palbou Američanů či se "ztratili" v džungli.


    Celkově lze závěrem říci asi toto - ze zhruba více než 8 000 mužů sloužících v armádních jednotkách zahynulo podle odhadů přes 3 500 mužů. Přesné číslo se však zřejmě bude blížit pouze 800 přeživším mužům - odvozeno od průměrných ztrát běžných japonských jednotek na bojištích, kde bojovali Takasago (např. Nová Guinea ze 160 000 bojujících Japonců přežilo pouze 11 000).
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#248853Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Fotka č.2 (Takasago 2.jpg) - zachycuje s největší pravděpodobností části 1st Raiding Group těsně před 6.-7. prosincem 1944.

    Fotka č. 1 (Takasago.jpg) - několik členů jednotek Takasago, s největší pravděpodobností jde o fotku jednotky Kaoru Airforce Attack Corpse.

    Zajímavé je zejména jejich výstroj a výzbroj, kde jak je vidět jde jednoznačně o výsadkové vybavení uzpůsobené pro boj v tropech či subtropech.

    Popisky k oběma fotkám mohou být trochu jiné než je skutečnost, přeci jenom jde o zdroj, kde se zejména o Takasago objevují částečné a nepřesné informace.

    Zdroj:
    Osprey - Men at Arms 369, P. Jowett - The Japanese Army 1931-45, dil (2) 1942-1945
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#248854Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 4. - Jednotky Takasago a jejich příslušníci v pamětech


    V této kapitole bych se zaměřil především a pouze na vzpomínky Japonců, Korejců, Australanů a dalších, kteří se v průběhu svého působení v Pacifiku měli možnost s jednotkami Takasago střetnout.


    Boje jednotek Takasago-Giyûtai 1 v oblasti Nové Guiney v průběhu neúspěšného boje o dobytí Port Moresby, zejména z obklíčení Gony.


    Suzuki Masami (Major, zdravotnický důstojník, 18. armáda):
    „8. prosinec 1943. Jamamotovi jednotky obklíčené v oblasti Buna na severním pobřeží Nové Guiney byly všechny zničeny (již zmíněné gyokusai). Tyto jednotky byly především vytvořeny z mužů pomocných jednotek – inženýrské a transportní síly. Většina z členů však byly především muži z Takasago-Giyûtai.


    Závěrečná zpráva majora Jamamota byla doručena bezpečně jediným z dobrovolníků Takasago, který jako jediný z jednotek přežil. Jamomoto samotný vysoce cenil Takasago pro jejich zkušenost při bojích v džungli, jejich obrovskou spirituální sílu (zřejmě myšlena esprit d’corps), jejich vynikající smysly zejména sluch a zrak, jejich ostražitost při detekci pohybu nepřátelských jednotek či letadel a samozřejmě také jejich vynikající střelecké schopnosti. V bojích v džungli v oblasti Jižních moří tak tyto jednotky ukázali několikanásobně větší bojové schopnosti než japonští vojáci.


    Na Nové Guiney, kde zejména při pobřeží panuje tropické podnebí, zatímco ve vnitrozemských horách naopak sněží a panuje velmi chladné podnebí, měli japonští vojáci obrovské problémy, přičemž většina z nich zemřela na vyčerpání podél cesty pochodu. Není to žádné přehánění, když řeknu, že pouze jednotky Takasago si udržely stoprocentní bojovou připravenost a také bojové schopnosti. Jejich duch sounáležitosti je držel při sobě v době bojů, zásobovacích pochodů či pěších přesunů. Velká spousta japonských jednotek žádala okamžité přidělení těchto jednotek jako oči, uši, nohy a ruce, tedy jako plnohodnotné průzkumné jednotky.


    Tak, jak jsme prohrávali válku a ztráceli na frontách muže, tak jsme také ztráceli muže Takasago. Nikdo – důstojník či vojín ze tří divizí 18. armády účastnících se bojů na Nové Guiney - však nikdy nevyjádřil ani nejmenší nespokojenost byť i s jen jediným Takasago.“


    Pohled z druhé strany, australské zápisky z bojů u Buny.
    „Australský 2/14. a 2/27. prapor 21. brigády dosáhl oblasti Gona, kde zhruba kolem 28. listopadu započal s akcemi proti japonskému uskupení. První z jejich akcí bylo prozkoumat oblast a zajistit si dobré výchozí postavení. V průběhu hned první z patrol jednotky nenarazily na nepřítele a tak nahlásili, že oblast je vyčištěna a bezpečná pro útok.
    Druhý den ráno se jednotka přesunula na toto místo, nicméně byla překvapena palbou z dobře ukrytých stanovišť, které se nepovedlo první den identifikovat. Jednotka utrpěla ztráty 32 mužů, aniž by se jakkoli dostala do kontaktu byť jen s jediným Japoncem.


    Po letecké útoku na přilehlá území kolem Gony, započala druhá vlna útoku. 27. prapor si prosekal cestu džunglí v oblasti Basabua. Stejně jako v předešlém případě jednotka narazila na dobře ukrytá obranná postavení a utrpěla ztrátu 55 mužů, aniž by se dostala do styku s nepřítelem.


    Stejně se tento den vedlo i 14. praporu, který zaútočil západním směrem - směrem k pobřeží na pravém křídle japonských pozic. Narazil na nové dobře utajené obranné linie a během 5 minut palby přišel o 38 mužů.


    Během dvou dnů tak brigáda přišla celkově o 138 mrtvých a další zhruba 100 zraněných, aniž by získala něco více než jen souvislou linii k útoku.


    Po náležitém plánování a přípravě započal 30. listopadu masivní útok, jehož cílem bylo dobýt pláže kolem Basabuy a Gony a zabránit tak posilování Gony z oblasti Buny. 27. prapor postupoval stále západním směrem proti pravému křídlu Japonců, a stejně jako den předtím, narazil na nové obranné postavení a během chvíle tak ztratil dalších 55 mužů bez jakéhokoli kontaktu s nepřítelem. Morálka mužů se začala pomalu rozplývat. Naštěstí pro Australany dosáhl 14. prapor velkého úspěchu, kdy se mu při ztrátě pouze 11 mužů podařilo prolomit obranu levého křídla a dobýt tak pláže Gony.


    Boje pak pokračovaly dobýváním Gony, kde opět došlo k několika tragédiím, kdy např. 3. praporu se nepodařilo spojit při útoku na střed japonského uskupení s jednotkami 16. a 27. praporu. Výsledkem byla tragédie, kdy se Japoncům skoro podařilo obklíčit jednotku – nakonec se však Australané stáhli, nicméně tato epizoda je stála dalších 58 mužů.


    Po dalších bojích došlo díky obrovským ztrátám ke spojení 16. a 27. praporu. Naštěstí pro Australany, stále disponovali obrovskou početní přesilou, zásobováním a hlavně japonské jednotky byly na pokraji kolapsu (bez munice, jídla, obrovsky unavení). 8. prosince tak Australané zahájili poslední mohutný útok, který rozdrtil zbytky (zhruba 300 Japonců). V této době se Jamamoto pokusil se skupinou asi 100 mužů o poslední únik z obklíčení koridorem kolem Giruwy, nicméně v noci byl zastaven palbou australských Brenů.


    9. prosince tak došlo k ukončení všech akcí kolem Gony – japonské jednotky v oblasti bojovaly s obrovským fanatismem a zuřivostí, která naše vojáky udivovala. Japonci ani neměli čas pohřbívat své mrtvé, místo toho jich použili na budování obranných postavení, používali je v zákopech jako podstavce pro kulomety, pušky či jako podstavce pod nohy. Zápach z rozkládajících se těl byl tak silný, že většina jednotek bojovala v plynových maskách.“

    Ke stejnému tématu jeden z australských reportérů:

    „Rozkládající se těla byla již několik týdnů stará. Většina z nich byla použita při budování opevnění. Žijící stříleli přes mrtvá těla, spali s nimi bok po boku. V jednom ze zákopů byl Japonec, který nebyl naprosto schopen ani vstát. Přesto však dokázal položit hlavu na hlaveň pušky a palcem u nohy zmáčknout spoušť a ustřelit si tak hlavu.


    Všude, myšleno úplně všude, byl neuvěřitelný zápach z těl, který se nedal vydržet.


    Po konci bojů Australané pohřbili kolem 638 Japonců zabitých v oblasti Gony. Na druhou stranu naši hoši ztratili vysoce přes 750 mužů.“
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#248855Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Co se týče dalších bojů jednotek Takasago, tak pár vzpomínek ze Šalamounových ostrovů a dalších bojišť.

    Tatemichi Omori, japonský válečný korespondent:

    „Příslušníci jednotky Kaoru Airforce Attack Force byli mladí příslušníci národa Takasago. Byli skromní, čestní, disciplinovaní a inteligentní. Jednoznačně překonávali Japonce v tom být Japonci.“


    Tamotsu Ueno, velitel čety z Takasago-Giyûtai 5:
    „Nařídil jsem třem mužům Takasago, aby se starali o poručíka Yahanedu, který trpěl dysentérií a vyčerpáním. Bez jakýchkoli připomínek vykonali můj rozkaz a okamžitě vytvořili pro poručíka nosítka. Svůj úkol vykonávali naprosto výtečně v podmínkách absolutního nedostatku jídla, vyčerpávajících pochodů a útoků nepřítele. Po dokončení naší akce jsem byl tak obdivný výkonu těchto mužů, kteří nebrali ohled na sebe sama, své potřeby, že jsem se jim hluboce uklonil i přesto, že to byli moji podřízení.“


    Yozo Komata velitel čety Takasago-Giyûtai 2 a později Saitovy speciální útočné divize:
    „Bez mužů Takasago bych nikdy nežil, protože oni dokázali najít jídlo v džungli v době, kdy žádné dodávky od armády nepřicházely. Jejich skromnost, sebeobětování, počestnost a hlavně obrovská pohostinnost a starost o ostatní mě nepřestávala udivovat po celou válku. Do dnešního dne každý Nový rok vezmu svoji rodinu do buddhistického kláštera, kde se hluboce klaníme ve směru Tchajwanu. Také zapaluji svíčky na svém domácím oltáři a modlím se za tyto muže z Takasago-Giyûtai.“


    Keysuke Hori, armádní doktor:
    „Na Šalamounových ostrovech se nacházela také jednotka Takasago. Tito muži byli mnohem statečnější než Japonci a dokonce byli i mnohem více věrní císaři než jakýkoli Japonec.“

    Shin Moriyama, armádní instruktor pro Takasago-Giyûtai 1:

    „Když jsem byl poprvé přidělen, abych velel výcviku jednotek Takasago, byl jsem naprosto zklamaný. Nicméně, když jsem s nimi poprvé přišel do styku, okamžitě jsem změnil svůj názor – byly vynikající fyzické konstituce, jejich kůže měla podobnou barvu jako naše, a hlavně vůbec neztráceli čas prázdnými konverzacemi. Jejich srdce byla naplněna duchem patriotismu Yamatodamashi a věrnosti císaři a Japonsku. Tito rekruti byli na mnohem vyšší úrovni než ti, co jsem zažil v Japonsku.“
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#248963Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 5. – Vzpomínky samotných veteránů Takasago


    A také něco ze vzpomínek těchto zapomenutých a prokletých hrdinů.


    Attol Taukin (Akimoto Takeji) z kmena Tayal:
    „Když vypukla válka, byl jsem jediným synem v naší rodině. Můj otec a další členové naší obce nechtěli, abych šel do války. Nicméně já jsem byl tak okouzlen statečností a reputací jednotek Takasago, že jsem se rozhodl následovat. Řízl jsem se do prstu a svou vlastní krví jsem napsal dopis, kterým jsem přísahal věrnost našemu císaři, a že se mu tímto dopisem odevzdávám pro dobro naší vlasti. Poté, co jsem tento dopis napsal a odeslal, jsem pocítil obrovský příliv klidu.“

    Buyan Nawi (Tokunaga Mitsuo) z kmene Tayal, Takasago-Giyûtai 5:

    „Když se můj bratr přihlásil do Takasago-Giyûtai 3, můj otec neprolil ani slzu – naopak jej podpořil, aby sloužil naší vlasti svým plným srdcem. Moje matka ukázala mnohem složitější reakci, na jednu stranu byla šťastná, na druhou stranu byla smutná z odchodu syna. Již od dávných dob kmen Tayal posílal své muže čelit smrti, a nikdo z nás by kvůli tomu necítil žádný smutek. Když jsem se přidal do 5. jednotky Takasago, byl jsem naprosto připravený a celý kmen pro mně vystrojil nádhernou rozlučkovou oslavu, která se protáhla až do rána. Já osobně jsem slíbil, že budu věrně sloužit Japonsku a císaři. My, bojovníci kmene Tayal jsme vždy byli stateční a nebáli jsme se jít do války. Pro nás to je čest!“
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#248964Verze : 0
    MOD
    Avatar
    A ještě menší vzpomínky na jedny z krutých záležitostí války v džungli - kanibalismus a nedostatek jídla.


    Prin Suyan (Yasuoka Tsugio) z kmene Tayal, Takasago-Giyûtai 3:
    „Japonská armáda byla velmi silná a mocná. Japonci a Takasago si byli rovni duchem a odhodláním, a nikdy se nám nestalo, že bychom byli Japonci překonáni. Když jsme se pohybovali po džungli, Japonci byli ohromeni, když jsem šli vpřed odhodlaní, stateční, v rukou držící pouze naše tradiční nože. Po určité době jsem si získali jejich respekt a vždy, když jsem šli do akce, nás zdravili zvoláním: Tchajwanská armáda! Vojenský duch jednotek Takasago byl jednoznačně ohromující a obdivuhodný, byl naprosto rovnocenný s Japonci.“


    Arucu’ucu Rava (Noguchi Yoshikichi) z kmene Paiwan, Takasago-Giyûtai 1:
    „Jako lidská bytost, toto je největší věc, za kterou se hluboce stydím. Jedli jsme maso australských vojáků. Na ostré hranici mezi smrtí z hladu a životem, lidé jsou donuceni k zoufalým skutkům a opatřením. Toto je největší lítost mého života...
    ...Po zhruba několika měsících bez pořádného jídla, mrtvý nepřítel vypadá velmi chutně. Hodně Japonců kleslo na mrtvá těla Australanů a svými noži ukrajovali jejich maso a jedli ho ještě za syrova. Poté byla těla ještě uvařena až z nich zůstali pouze bílé kosti. Pohledem dnešního světa zpět se toto jeví jako bezmezná krutost, ale my jsme neměli jinou možnost, pokud jsme chtěli přežít. Pokud bych byl sám, tak bych se k takovému činu ani neodhodlal, nicméně díky skupině tam byl takový zvláštní pocit bezpečí a sounáležitosti ze spáchání takovéhoto činu.“
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#250647Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Zdroje a odkazy:

    1) Austronesane:

    The Yamatodamashi of Takasago volunteers of Taiwan, Chih-Huei Huang, 2005
    The Formosan Language Archive: Linguistic Analysis and Language Processing - kniha zabyvajici se vyvojem a historii jazyku Austronesanu, Elizabeth Zeitoun, Ching-Hua Yu, 2005
    Populating PEP II: the dispersal of humans and agriculture through Austral-Asia and Oceania - opet kniha o Austronesanech, Michael I. Bird, Geoffrey Hope, David Taylor, 2004
    Plains Tribes of Central Taiwan, Hong, Mei Yuan, 1997
    Puyuma Ethnohistory and Linguistics A Review Article, Kaneko Erika, Tsuchida Shigeru, 1993
    Osprey - Men at Arms 369, P.Jowett - The Japanese Army 1931-45, dil (2) 1942-1945
    Official war history South Pacific Area army operations, vol.2: Guadalcanal-Buna campaigns, Asagumo Shinbunsha, 1969
    Southern Cross: Reflections on the East New Guinea campaigns, Tôbu Nyûginia Kai, 1955
    Official war history South Pacific Area army operations, vol.1: Port Moresby-Guadalcanal first campaigns, Asagumo Shinbunsha, 1968


    2) Historie Tchajwanu:
    Globalizing Japan - Etnography of Japanese Presence in Asia, Europe, and America, Harumi Befu, Sylvie Guichard-Anguis, 2001
    Land Rights in Qing Era Taiwan, Chen, Chiu-kun,. 1997
    From Landlords To Local Strongmen: The Transformation Of Local Elites In Mid-Ch'ing Taiwan, 1780-1862, Chen, Chiukun, 1999
    Becoming "Japanese" Colonial Taiwan and The Politics of Identity Formation, Ching, Leo T.S., 2001
    The Chinese Settlement of the Ilan Plain, Hsu, Cho-yun, 1980
    Frontier Organization and Social Disorder in Ch'ing Taiwan, Hsu, Wen-hsiung, 1980
    Taiwan at the end of The 20th Century:The Gains and Losses, Chu, Jou-juo, 2001
    Taiwanese History for the Taiwanese, Guo, Hongbin, 2003
    Formosa Betrayed, George H. Kerr, 1992
    Formosa's First Nations and the Japanese: from colonial rule to postcolonial resistance, Scott Simon, 2005, clanek je dostupny i na: http://japanfocus.org/products/details/1565
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/66598#250648Verze : 0
    MOD