Vzdušná vítězství stíhačů RAF ve 2. světové válce

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 85.000,- Kč Chci přispět
US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

Vzdušná vítězství stíhačů RAF ve 2. světové válce

    Avatar
    Vzdušná vítězství stíhačů RAF v 2. světové válce

    V tomto příspěvku bych chtěl přiblížit problematiku uznávání vzdušných vítězství u RAF během let 1939-45 a ozřejmit také zápis nárokovaných vítězství, který používám ve svých příspěvcích o letcích RAF a letectev Commonwealthu.

    V první řadě je potřeba říct, že čísla, která jsou u pilotů uváděna, neznamenají vlastně počet reálných bojových vítězství či sestřelených letounů, ale jen nárok na ně vznesený a po schvalovacím procesu uznaný. V žádném letectvu, které se bojů let 1939-45 účastnilo, pak počet potvrzených nároků neodpovídá škodám způsobeným druhé straně. Podle badatele Christophera Shorese připadají v době 2. světové války na 3 nárokované letouny 2 opravdu sestřelené, v různých obdobích se pak tato čísla mohou měnit a dá se říct, že čím více letounů bojuje, tím také bývá počet nároků více nadsazený (anglický termín overclaim). Například během Bitvy o Británii je poměr 5:1. Také je potřeba si říct, že piloti si většinou své nároky nevymýšleli a věřili tomu, co nahlásili.

    U RAF se o tématu vzdušných vítězství začalo diskutovat již před vypuknutím války a 29. srpna 1939 vydalo Ministerstvo letectví (Air Ministry) Válečnou instrukci č.1, kde se mimo jiné praví, že vzdušná vítězství budou rozdělena do dvou kategorií a) průkazně zničen (conclusived) b) neprůkazně zničený (inconclusive). Aby pilot mohl hlásit jisté vítězství, musel k tomu mít svědka či musel se najít vrak letounu, jak to požadovalo upřesnění podmínek z 20. března 1940. V té době, tedy během Podivné války se však většina soubojů odehrávala nad mořem, často bez svědků a skutečně potvrzených vítězství tak bylo málo, ačkoliv piloti tvrdili, že oni svého protivníka sestřelili a že on spadl do vody. A to nepůsobilo zrovna nejlépe na morálku pilotů. Proto se podmínky uznávání dále vyvíjely. Nejprve byla odpovědnost za přiznávání nároků přesunuta z Velitelství stíhacího letectva na velitele základen, kteří měli k pilotům blíže a 7. května 1940 Ministerstvo letectví vydalo nařízení, že pokud není u hlášeného vítězství svědek má velitel základny vyjádřit vlastní mínění o věrohodnosti nároku. Dne 28. května další upřesnění na uznávání nároků:
    (I) Pro podání zprávy o potvrzené ztrátě jakožto výsledku vzdušného souboje:
    (a) Letoun musí být viděn na zemi nebo v moři pilotem nebo členem formace nebo jako zničený potvrzený z jiných zdrojů, tj. lodí na moři, místními autoritami apod.
    (b) Letoun musí být viděn, že klesá v plamenech, které z něj vycházejí. Vidět pouze kouř nestačí.
    (c) Letoun musí být viděn, jak vybuchuje ve vzduchu.
    (II) Pro podání zprávy o nepotvrzené ztrátě jakožto výsledku vzdušného souboje, musí být letoun viděn, jak opouští souboj za okolností, které vedou pilota nebo osádku k přesvědčení, že se jedná o zničení.


    Zdá se ovšem, že tento systém se moc neujal a spíše se používala klasifikace zničený (destroyed) - nepotvrzeně zničený (unconfirmed) - poškozený (damaged), která se mohla inspirovat francouzským systémem (ten však kategorii poškozen nezná). Tato klasifikace byla Stíhacím velitelstvím oficiálně schválen 10. srpna 1940 na schůzce velitelů skupin tohoto velitelství.* Stupeň nepotvrzeně zničený byl zároveň přejmenován na zničený pravděpodobně (probably destroyed). Velitelé k tomu uvedli: " je považováno za žádoucí ponechat kategorii rozdělenou na sestřely ověřené svědecky a neověřené svědecky, jelikož takové rozlišení je užitečné pro odrazení od přílišného optimismu pilotů… a konečně vidíme určité výhody v zavedení třetí kategorie poškozen."

    Podmínky na jisté vítězství pak byly následující:
    (I) Letadlo je viděno, že dopadlo na zem nebo do moře.
    (II) Bylo viděno, že vybuchlo ve vzduchu.
    (III) Bylo viděno celé v ohni (tj. nejenom s plameny šlehajícími z motoru)
    (IV) Potvrzeno z dalších zdrojů, že patří do (I) nebo (II), uvedených shora.


    Dne 12. srpna tuto dohodu schválilo Ministerstvo letectví, čímž se pro Stíhací velitelství stalo zákonem a s drobnými úpravami byla tato systematika používána RAF na všech bojištích.

    V průběhu války pak už dochází jen zpřesňování a upravování podmínek pro uznání nároku, kategorii se již nemění. Například operační instrukce Stíhacího velitelství č. 93 z 22. listopadu 1941 upravuje podmínky uznávání nároků takto.
    (a) Zničený: Do této kategorie patří případy, kdy:
    - je zřetelně vidět, že nepřátelský letoun dopadl na zem nebo do moře.
    - Je vidět, že letoun vybuchl ve vzduchu nebo klesá v plamenech bez ohledu na to, zda je k dispozici svědectví dalšího zdroje
    - Letoun je přinucen klesnout a je ukořistěn
    - Pilot jednomístného letadla byl viděn, jak vyskočil padákem

    (b) Pravděpodobně zničený, tj. věří se, že byl zničen: Do této kategorie patří případy, kdy nepřátelský letoun je viděn, jak opouští boj za okolností, které vedou k závěru, že se určitě jedná o ztrátu, třebaže dopad vlastně nebylo vidět.
    (c) Poškozený: Do této kategorie patří případy, kdy nepřátelský letoun je v důsledku útoku našeho letadla nutně považován za poškozený, tzn. případy, kdy vypadl podvozek nebo byla ustřelena část motoru nebo jiné části letounu.
    (d) Poznámka k třídění do jednotlivých kategorií: Pro akceptování ohlášení letadla jako zničeného není nutná kompletní destrukce. Když upadne křídlo nebo jsou ustřelena kormidla, může být nepřátelský letoun považován za zničený. Me 109, který by jinak byl prohlášen za pravděpodobně zničený. může být také považován za zničený, pokud se nachází ve vertikálním klesání ve výšce menší než 2000 stop ( asi 605 m), neboť pod touto výškou Me 109 nedokáže prudké klesání před dopadem vybrat.
    Kouř sám o sobě neznamená, že nepřátelské letadlo hoří. Je-li kouř černý. Může jít o exhalace při zvýšeném výkonu motoru při únikovém manévru. Pokud je bílý, může to být unikající glykol a neznamená to nic jiného, než poškození nep. letounu. Pokud je kouřící letadlo viděno, jak jde dolů, ale není vidět jeho dopad, může být prohlášeno za pravděpodobně zničeno, pokud jeho pohyb dává tušit jeho neovladatelnost.
    Poškození může být hlášeno, když je vidět, že munice "de Wilde" zasahuje nepřátelské letadlo, dokonce i když nejsou vidět žádné ustřelené části. I když ve vývrtce klesá dolů zcela neovládáno, může být nepřátelské letadlo hlášeno pouze jako pravděpodobně zničeno, není-li viděno, jak dopadlo na zem či do vody.
    Poškození bude také uznáno, když jsou vidět zásahy kanónem, přestože není o zásazích žádný jiný důkaz než tento. Je považováno za téměř nepravděpodobné, že by kanónový granát, explodující uvnitř letadla, mohl nezpůsobit škodu.
    Když se pilot nebo jeho zpravodajský důstojník domnívají, že zvláštní okolnosti případu si zaslouží přeřadit nárok do vyšší kategorie, bude zanesen do kategorie nižší s návrhem, aby jej velitelství prostřednictvím skupiny přehodnotilo do vyšší kategorie.


    Ale i přes tento poměrně jasný, ačkoliv v některých případech poměrně benevolentní sytém (např. je vidět, že letoun vybuchl ve vzduchu nebo klesá v plamenech bez ohledu na to, zda je k dispozici svědectví dalšího zdroje - tedy není potřeba svědka), docházelo v některých obdobích války k poměrně velkému nadhodnocování nároků. Důvodů proč tomu tak bylo je spousta, většinou dobře známé a mnohokrát popsané - rychlost soubojů a nemožnost celou dobu sledovat protivníka, více letounů útočí na stejného nepřítele a každý hlásí samostatný sestřel a v neposední řadě známý černý hustý kouř z motoru Bf 109 při prudkém přidání plynu (na to ostatně již nařízení pamatuje) atd. U RAF v první polovině války hraje ale roli i fakt, že britští stíhači nebyli moc dobří střelci. Před válkou totiž RAF celkem zanedbalo praktický výcvik ve střelbě a někteří piloti například vzpomínali, že prvně si ze zbraní vystřelili až na nepřítele. Velení se tento fakt snažilo kompenzovat např. tím, že nechalo seřídit zbraně nových stíhaček tak, aby střelba měla "brokovnicový" efekt, tj. rozptýlila se do co největšího prostoru. Zkušenosti z prvních soubojů však ukázaly, že piloti se sice trefují, ale střely s velkým rozptylem nezpůsobí velkou škodu. Velitelé jenotak pak nechávali seřizovat zbraně tak, aby se střely sbíhaly v jednom místě, což sice snížilo počet zásahů ale zefektivnilo střelbu.
    Dalším faktorem bylo i podcenění vzdušného boje. Vzhledem k poloze Británie, kde nejbližší země jsou buď spojenecké nebo neutrální, se počítalo s nálety velkých formací bombardérů bez stíhacího doprovodu. Do roku 1939 bylo vyvinuto celkem 5 postupů pro boj s bombardéry. Hlavním byl útok č. 1, kde se stíhači seřadili za sebe a zezadu a z prostoru mírně pod nepřítelem jeden po druhém zaútočili. Ostatní postupy byly vlastně jen variantou tohoto, jen se lišil počet letounů či výška útoku. Při všech byl však nepřítel skoro nehybným cílem a nebylo potřeba střílet s předsazením. Proti osamělým průzkumným letounům tento postup celkem fungoval, ačkoliv i zde nepřítel moc "nespolupracoval" a prováděl úhybné manévry, při setkání s nepřátelskými stíhačkami však bylo zle. Messerschmitt Bf 109 byl malým a značně neposedným cílem, který trefit bylo obtížné. Když si připočteme nezkušenost pilotů a onen černý kouř z výfuků, není udivující, že mnoho stodevítek, hlášených jako zničené, nebylo vlastně vůbec zasaženo. S narůstajícími zkušenostmi letců se situace u bojových jednotek zlepšuje, ale opravdu "střílet" se většina stíhačů RAF naučila až poté, co byla 15. ledna 1943 zřízena Škola stíhacích velitelů (Fighter Leader` School), kde ostřílení stíhači předávali své bojové zkušenosti hlavně velitelům perutí a letek (obdobné školy vznikly též v Africe a v Indii) a ti pak svým mužům a po zavedení gyroskopických zaměřovačů na konci roku 1943, které si sami dokázaly předsazení vypočítat.
    Pro představu, střelbu u Centrální střelecké školy (Central Gunnery School), která byla zodpvědna za střelecký výcvik pro celou RAF, až do jara 1942 vyučovali zejména střelci z bombardérů! Po těchto úpravách se střelecké schopnosti stíhačů RAF velmi zlepšili.

    Podávané nároky se pak rozdělovaly do dvou skupin na samostatné a společné. První skupina je jasná, pilot sám zaútočí na nepřítele a způsobí mu nějakou škodu. V druhém se na útoku podílí více letců a zpravodajský důstojník jednotky, který hlášení poté postupuje "výše", rozhoduje, kdo měl jaký podíl na úspěchu. Nejčastěji se vítězství rozdělují spravedlivě, to znamená, že pokud sestřelí letoun trojce pilotů, každý si připíše třetinový podíl. Na rozdíl třeba od francouzského systému nezískává vítězství každý, kdo se souboje účastnil, dokonce ani pilot, který by podle soudu zpravodajského důstojníka střílel na letoun, například s oběma motory v plamenech a prudce klesající k zemi. Proto je také u RAF jen málo vítězství, které by si dělilo pět a více pilotů. Někdy se také stává, že podíl různých pilotů na zničení nepřítele nemusí být stejný, například že z trojce si jeden připíše 1/2 a dva ostatní 1/4.

    U nároků na vítězství konkrétních pilotů pak v současnosti v publikacích renomovaných britských autorů převládá zápis ve formě např. 3+2-1+1-3+2, který znamená 3 sestřely jisté samostatné a dva ve spolupráci, jedno vítězství pravděpodobné samostatně a jedno ve spolupráci a tři letadla poškozená samostatně a dvě ve spolupráci. Výhoda tohoto zápisu spočívá hlavě v tom, že jasně vidíme, že tento pilot se podílel na zničení pěti letounů, pokud by byl použit zlomkový systém a jeho společná vítězství by byla poloviční, byl by zápis 4 -1 1/2 - 4 a nebylo by na první pohled jasné, kolik letounů pilot vlastně sestřelil.

    Na závěr bych chtěl jen dodat, že tento text je jen stručným přiblížením problematiky uznávání vzdušných vítězství u RAF (kterému se kupodivu blíže nevěnuje žádná z knih, kterou o stíhačích RAF a jejich vítězstvích vlastním) a má čtenáři hlavně přiblížit, co vlastně říkají záznamy například v příspěvku Stíhací esa RAF 2. světové války podle typů používaných letounů či u stručných životopisů kanadských stíhačů.

    A na úplný konec jedna malá statistika. V letech 1939-45 nahlásili stíhači RAF nad severozápadní Evropou nejméně 10737 ½ - 4779 - 3785 vzdušných vítězství, dalších nejméně 437 - 24 - 642 vítězství nahlásili proti letounům na zemi.

    Prameny:
    Rajlich J.: Na nebi hrdého Albionu, část 2, Světr křídel, Cheb 2000
    Shores C., Williams C.: Aces High, Grub Street, London 1994
    Shores C.: Aces High, volume 2, Grub Street, London 1999
    Foreman J.: RAF Fighter Comand victory claims of WW2, Red Kite, Walton-on-Thames, 2003
    Price A. :Late Marque Spitfire Aces 1942 -45, Osprey 2000
    Foreman J.: Fighter Comand war diaries, part 5, Air Research Publication, Walton-on-Thames 2004
    Šnajdr M.: Stíhači RAF a jejich protivníci, Francie 1939-1940, Fontána, Olomouc 2005


    *Poznámka - Literatura, kterou mám k dispozici je v oficiální klasifikaci vítězství na počátku války dost nejasná. Zatímco britští autoři uvádějí, že rozdělení na zničený - pravděpodobný - poškozený je již od počátku války, podle Rajlicha, který cituje oficiální dokumenty a které jsou použity i zde, došlo k rozdělení na tyto kategorie až v srpnu 1940. Je však možné, že první zkušenosti z leteckých bojů odhalily původní systém jako nevhodný a že se např. jednotky ve Francii, které přímo nepodléhaly Stíhacímu velitelství, přijaly francouzský systém zničený jistě a zničený pravděpodobně a ten se poté rozšířil u dalších stíhacích perutí. Každopádně již nároky z října 1939 jsou na letouny poškozené. Zda takto byly potvrzeny již tehdy nebo překlasifikovány až po srpnu 1940 také není jasné. Toto je však jen má úvaha.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/68568#240327Verze : 0
    MOD