Dobry den vážení, otváram novu temu Iraq-Iran War 1980-88.
Na stranke Valka.cz už o tom bolo pár člankov, ale ak ma niekdo podobny záujem nech sa mi ozve aj na adrese milos.sipos@post.sk.
Budem rad ak sa mi volakdo ozve.
Irácko-Íránská válka, známá i jako první válka v zálivu, patří zcela jistě mezi nejdelší a nejkrvavější mezistátní ozbrojené konflikty nejen v oblasti Středního východu. Co do míry zabíjení, ničení a délky jí překoná jen nemnoho konfliktů. Bez ohledu na fakt, že obě znepřátelené země přivedla téměř na pokraj ekonomického, sociálního a politického kolapsu, je v obou zemích součástí jejich národního mýtu. V Íránu se používají označení jako Jang-e Tahmilí - vnucená válka, či Defá-e Mogchaddás – (doba) posvátné obrany. V Iráku za vlády Saddáma Husajna se toto obdoby uctívalo jako Qādisiyyat Ṣaddām (قادسيّة صدّام) - jako moderní obdobu bitvy u Kádisije mezi muslimskými vojsky a armádou Sásanovské Persie. Ve svých důsledcích byla spouštěcím mechanizmem událostí, které o deset let později vyvrcholily obsazeným Kuvajtu a následné konfrontace Iráku s mezinárodním společenstvím pod vedením Spojených Států.
Moderní irácký stát vznikl koncem první světové války, když britské jednotky na svém postupu na sever porazily armádu Osmanské říše a odsadili Bagdád. Původní území tří osmanských „vylájetů“ – Basra, Bagdad a Mosul bylo administrativně sloučeno a na počátku dvacátých let byla vláda formálně předána do rukou královské dynastie Hašímovců, jejíž další větev vládla na území tehdejšího Jordánska. Takovéto nevhodné geograficko-politické uspořádání, společně s nevybíravým zasahováním britských úředníků do vnitřních politických záležitostí, se stávalo terčem ostré kritiky ze strany nacionálně orientovaných politiků, intelektuálů a důstojníků. Poté, co v roce 1931 vstoupil Irák prostřednictvím Irácké ropné společnosti (Iraq Oil Company) na mezinárodní trh z ropou, zůstala její těžba a export stejně pod vlivem Velké Británie a dalších zahraničních účastníků. Nevýhodné smlouvy na těžbu ropy byly příčinou všeobecné nespokojenosti a bezpočtu protivládních demonstrací. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se situace postupně vyhrocovala a potenciálně ohrožovala britské spojení přes Střední východ do Indie.
Že tato obava nebyla bezdůvodná, se ukázalo v roce 1940 poté, co kapitulovala Francie a její kolonie na území dnešní Sýrie se mohla stát nástupním prostorem německého útoku. V roce 1941 se skupina pod vedením předsedy vlády Rašida Aliho al-Ghailáního, pokusila o převrat ve prospěch fašistického Německa. Situace se zdála být vážná, ale britské jednotky dislokované v oblasti tento pokus po několika týdnech potlačily a vůdci vzpoury skončili buď v exilu nebo ve vězení. Po zbytek války žil Irák fakticky pod britským protektorátem a tato situace přetrvávala i po skončení války. Ve druhé polovině čtyřicátých a první polovině padesátých let se navenek zdálo, že se situace uklidnila, ale pod povrchem doutnala revoluce. V roce 1955 Irák vstoupil do tzv. Bagdádského paktu (CENTO) a byl brán za vcelku spolehlivého „spojence“ Západu. Další impulz k rozšíření proti-západních nálad dodala Egyptská revoluce, která v roce 1952 vynesla do čela státu Gamála Abd al Násira. Jeho ideje panarabského nacionalizmu okořeněného silným anti-kolonialismem (a později i socialismem) nacházely v oblasti silnou odezvu. V červenci 1958 vyústily do převratu v Iráku a zvržení vlády iráckého krále Fajsala. Král, premiér Núrí as-Said, korunní princ Abdul-Illáh a několik členů královské rodiny bylo během převratu zavražděno. Tzv. Svobodní důstojníci, a v první řade jejich vůdce, brigádní generál Abd al-Karím Kásim, se pochopitelně rekrutovali z řad nacionalistických důstojníků. Jejich politická orientace však byla dost rozdílná a jediným spojivem byl zájem na svržení ancien regime.
Saddám Husajn abd-al Madžid al Tikriti na sebe poprvé upozornil v roce 1959, kdy se účastnil příprav převratu proti prezidentu Kásimovi. Spiklenci plánovali prezidentovo zavraždění při přepadu jeho kolony na hlavní bagdadské třídě. Avšak jejich zjevně amatérský plán ztroskotal a zraněný Saddám (patrně zbloudilou kulkou některého z kamarádú) musel prchat nejprve do Sýrie a poté do Egypta. V Egyptě se zapsal na studia při Káhirské univerzitě a stal se členem káhirského křídla strany Baas (arabsky rozmach - حزب البعث العربي الاشتراكي). Po svém návratu do Iráku v roce 1963 se zapojil do její činnosti, když se strana na několik měsíců dostala k moci. Toto obdoby bylo sice krátké, ale provázené násilnostmi a politickým terorem, do kterého se zapojil i mladý Saddám. Nakonec vládu za pomoci armády na sebe strhl plukovník Abd-al Salám Aríf. Saddám tentokrát neuprchl a byl v letech 1964 až 1966 vězněn společně s několika dalšími členy užšího vedení strany. V důsledku společné porážky arabských armád ve válce z Izraelem v červnu 1967 se režim prezidenta Abd-al Rahmána Arífa (nastoupil po svém bratrovi, který zahynul při nehodě). dostal pod silný tlak lidových vrstev a strana Baas vycítila příležitost. V červnu 1968 se po úspěšném puči dostala k moci skupina kolem Ahmeda Hasana al-Bakra a tehdy ještě nepříliš známý Saddám Husajn odstartoval svojí závratnou mocenskou dráhu. Právě díky svým známostem, politickým a rodinným vazbám na al-Bakra a další se kromě členství v tzv. Radě revolučního velení stal viceprezidentem a šéfem obávaného výboru státní bezpečnosti (Maktab al-Amn al-Qawmi). Přestože ani v předchozím období se země nevyhnula násilnostem během protivládních převratů, to co následovalo po uchopení moci stranou Baas nevěštilo do budoucna nic dobrého. Obligátní čistky v celém státním aparátu (včetně armády a bezpečnosti) proti lidem jakkoli svázaných s předchozím režimem, patetické výzvy na podporu „palestinské věci“ a hlasité odsudky na adresu „sionistického nepřítele“ nebyly ničím novým. Noví vládcové jen pokračovali v smutné a nesmyslné tradici, která měla ukázat, kdo má v rukou moc a že jí neváhá použít. Během nejbližších týdnů bylo „odhaleno“ několik spiknutí a jejich údajní pachatelé byli veřejně popravováni. Saddám se preventivně držel v pozadí a na veřejnosti téměř nevystupoval, ale o to častěji se účastnil výslechu zatčených, včetně praxe „zvláštního zacházení“.
Mnohem podstatnějším hospodářským opatřením se, kromě podepsání dvacetileté smlouvy o přátelství a spolupráci se SSSR, stalo definitivní zestátnění Irácké ropné společnosti v roce 1972. Toto riskantní opatření sice hrozilo sankcemi, ale zakrátko naplnilo státní kasu a vláda po patřičném propagandistickém humbuku rozběhla sérii štědrých rozvojových projektů. Saddám Hussajn obratně využil těchto událostí a v průběhu necelých deseti let značně posílil vlastní mocenskou základnu, složenou z jemu loajálních lidí z okolí rodného Tikrítu. I kdy morální profil většiny těchto lidí nebyl nijak výjimečný, krutostí a proradností většinu zastiňoval především Názim Kazzar, ředitel Bezpečnostní služby. V průběhu několika málo let natolik posílil svojí moc v bezpečnostním aparátu, že se stal nebezpečným i pro Saddáma. Ne nereálnou hrozbu své případné rezignace „ze zdravotních důvodů“ se rozhodl eliminovat preventivním pučem proti svým bývalým soudruhům. 30. června 1973 se neúspěšně pokusil zorganizovat likvidaci al-Bakra a dalších stranických představitelů, ale neuspěl a při pokusu utéct do Íránu byl zatčen. Zvláštní soudní tribunál byl pouhou fraškou a zcela po zásluze shledal Kazzara a jeho společníky vinnými, načež byli všichni popraveni.
Ke konci sedmdesátých let se viditelně zhoršující zdravotní stav prezidenta al-Bakra podepsal na jeho neschopnosti čelit svému agilnímu viceprezidentovi a ten stále jednoznačněji přebíral otěže vládnutí. Vše bylo pečlivě připravováno a plánováno do posledního detailu aby nikdo nezpochybňoval toto „demokratické“ předání moci.
16. června 1979 se al-Bakr oficiálně vzdal úřadu prezidenta a Saddám se stal neomezeným vládcem Iráku. Aby definitivně upevnil svojí moc, provedl rychle několik rázných administrativních a bezpečnostních opatření. Ty neměly nikoho nechat na pochybách, že nový vládce nestrpí sebemenší neloajálnost nebo dokonce odpor. Nejspektakulárnejší podívaná se odehrála na mimořádném sjezdu strany Baas. Saddám zde v pečlivě zrežírovaném divadle obvinil několik vrcholných stranických představitelů, svých potenciálních konkurentů z plánování převratu ve prospěch Sýrie. Z jednání se dokonce zachoval filmový záznam, na kterém jsou jmenovaní „zrádci“ zatýkáni a okamžitě odváděni. Zbylí členové strany tomu jen v hrůze přihlížejí a doufají, že nezaslechnou i svoje jméno ...
Persie (Írán) byla ve dvacátých a třicátých letech relativně samostatná, i když úzce spolupracovala s Velkou Británií. V zemi rovněž působila silně zastoupená mise německého Abhweru, která se snažila přimět Šáha ke spolupráci se zeměmi Osy. Když jí v roce 1941 šáh Réza Chán odmítl vypovědět, došlo k vojenské operaci a obsazení Íránu vojsky Velké Británie a SSSR. Na to šáh reagoval abdikací ve prospěch svého syna. Během 2. sv. války sloužil Írán k tranzitu válečného materiálu do SSSR a pro zásobování Spojenců ropou. Po válce se situace vyvíjela ještě o poznání ostřeji než v Iráku. Některé politické kruhy, zejména kolem Mohameda Mosaddeka, se klonily k co něj rychlejšímu vymanění se z britského vlivu ve prospěch spolupráce ze Sovětským Svazem. Na pořadu dne byla i otázka odchodu cizích vojsk ze země a znárodnění ropného průmyslu. To se stalo realitou počátkem padesátých let, po jmenování Mosaddeka předsedou vlády. Tento krok, který vážně hrozil západním hospodářským zájmům a výhledově směroval k ustavení pro-sovětského režimu, měl za následek operaci v režii americké a britské zpravodajské služby. V průběhu převratu došlo k ozbrojeným střetům ale pak se situace zvrátila ve prospěch reakčních kruhů a armády. Vlády se pak opět ujal Mohamed Réza Páhlaví-Arjámer, který mel důvěru Západu. Šáh jmenoval do čela nové vlády generála Fazlolláha Zahediho a situace se začala alespoň navenek stabilizovat. V prosinci roku 1953 došlo k obnovení diplomatických vztahů a později v roce 1955 k přistoupení k paktu CENTO. Jakkoli se mohlo zdát, že je vše v pořádku, způsob jakým se Šáh dostal k moci zanechal v očích mnoha obyčejných lidí nesmazatelný cejch „loutky“ Západu a jeho zájmů. Šáh se v šedesátých letech pokoušel umlčet opozici programem rozsáhlých změn, které zahrnovaly pozemkovou reformu, posílení role žen a další opatření. Všeobecným nepokojům se několik let podařilo bránit díky rozsáhlým příjmům z exportu ropy, pozemkové reformě a nízké inflaci. Mnohé problémy, které trápily obyčejné lidi, ale zůstávaly dál neřešeny a mohutný ekonomický růst nebyl doprovázen odpovídajícím zlepšením situace středných a nižších vrstev obyvatelstva. Sílící opozici vůči šáhové vládě se přes všechna opatření tajné policie SAVAK (Sazman-e Ettelaat va Amnijat-e Kešvar) nepodařilo zlomit a ta se postupem času dostávala stále víc pod vliv radikálních duchovních na jedné straně, ale i marxisticky orientovaných skupin na straně druhé. Velká náboženská autorita a přední kritik Šáhova režimu, Velký ajatolláh Ruholláh Musaví Chomejní – „Marjá al-Taqlíd“ (- ten jehož znalost islámského práva je příkladem, hodným následování), odešel v roce 1964 do exilu v Turecku a později do Nadžáfu. Během čtrnácti let strávených v Iráku byl pod neustálím dohledem tajných služeb a měl zakázáno hlásat své radikální názory, vyjádřené v manifestu „Za islámskou vládu“. Ale rychle stoupající popularita šíitského duchovního, zvláště v Iráku, kde je šíitská většina už tradičně v podřízeném postavení k sunitské menšině, byla pro vládu zneklidňující. Koncem roku 1978 byl v důsledku přechodného zlepšení irácko-íránských vztahů vypovězen z Iráku a skončil v exilu v Paříži, kde si na předměstí Nauphlé le-Chateau zřídil svůj hlavní stan. Ve stejné době začala být situace v Íránu stále nestabilnější. Lidem bylo jasné, že se íránská ekonomika, přes ohromné ropné příjmy, ocitá na pokraji kolapsu. Nerealistické průmyslové a rozvojové projekty, společně s masivní výstavbou ozbrojených sil, přetížily hospodářství až za únosnou mez. Bující korupce a nespravedlnost, šáhovy sociální reformy či jisté „pozápadnění“ společnosti také budily ostrý nesouhlas v náboženských kruzích a mezi konzervativně orientovaným vesnickým obyvatelstvem. Střední vrstvy a liberální intelektuálové zase odmítali politický režim „jediné strany“ a ekonomické zvýhodňování kliky šáhových nohsledů.
V polovině roku 1978 svůj odpor k šáhově diktátorské politice otevřeně vyjadřovalo stále více lidí. V září a říjnu došlo ke stávkám, na které vláda odpověděla represemi proti opozici, ale v následujících měsících se protivládních demonstrací opět účastnily statisíce lidí. Několikrát při tom došlo ke střelbě, jejímž výsledkem byla smrt desítek lidí a neklid se nevyhýbal už ani armádě. Počátkem ledna 1979 byla vláda a státní instituce v rozkladu a události nabraly rychlý spád. 16. ledna prchá Šáh z Íránu a předává moc do rukou dočasné vlády Dr. Šapúra Bachtiara. 1. února se z exilu vrací Ajatollah Chomejní a vzápětí jmenuje vlastní dočasnou vládu pod vedením Mehdi Bazargána. 8. a 11. února vyšly do ulic Teheránu desetitisíce lidí, ale armádní jednotky věrné Bachtiarovy střílely do demonstrantů a revoluce měla nové mučedníky. Bazargánova „vzdorovláda“, ač zpočátku relativně umírněná se velmi brzy dostala pod vliv Chomejního a masově vznikajících „Komiteh Emám“ - islámských výborů. Mnozí imámové se ani nezatěžovali diplomatickými ohledy a ve svých kázáních napadali Spojené Státy a prozápadní režimy v Perském zálivu. Na výzvy radikálních skupin byla rozpuštěna SAVAK a její ředitel generál-poručík Nasser Moghaddam byl společně s mnoha dalšími vedoucími činiteli bývalého režimu popraven. Definitivní hřebík do rakve šáhova režimu bylo referendum z 30. března, kde bylo drtivou většinou schváleno vytvoření Islámské Republiky Írán. Brzy došlo k rozsáhlým personálním změnám v armádě a státní správě - jen za první rok a půl bylo propuštěno ze služby nebo zatčeno a uvězněno téměř dvacet tisíc lidí. Bývalý náčelník Imperiálního štábu generál Golám Ali Ovejší se ještě zachránil útěkem do exilu, ale třeba bývalý velitel letectva generál-poručík Amír Hossejn Rábí už tolik štěstí neměl. Proti se bouřili jak liberální intelektuálové, tak i národnostní menšiny, zejména Arabové, Kurdové a Turkománci. V takovém bouřlivém politickém ovzduší nebyla nouze o mnohdy násilné střety mezi jednotlivými politickými uskupeními a jejich ozbrojenými bojůvkami. Přestože se původně předpokládalo rozpuštění ozbrojených sil a zformování jakési „lidové milice“, nakonec dostala přednost idea rozsáhlé čistky mezi velitelským sborem, který měl být očištěn od „šáhových přisluhovačů“ a zformovaní novému režimu loajální protiváhy. V prvních měsících po vzniku islámské republiky byly jednotlivé chaoticky vznikající a zcela nezávisle operující bojůvky sloučeny do pevnějších organizačních celků a přetvořeny v Sbor strážců Islámské revoluce – všeobecně známému jako Pasdarán.
Taková politika společně s hospodářskými změnami měla za následek výrazné zhoršení obchodních vztahů a nakonec vyvrcholila vyhlášením úplného embarga ze strany Spojených států. Íránci jsou ale hrdí a nepoddajní národ, vždy úporně hájící své zájmy vůči vnějším tlakům a reagovali po svém. 4. listopadu 1979 došlo k obsazený amerického velvyslanectví v Teheránu „pokrokovými studenty“. V jejich rukou se ocitlo 53 amerických rukojmí, kteří měli být použiti jako vyjednávací protiváha, aby Spojené Státy vydaly svrženého Šaha zpátky do Íránu. Když ale ani po několika týdnech nedošlo k diplomatickému řešení krize a propuštění zadržovaných, padlo rozhodnutí je vysvobodit silou. Operace nazvaná „Eagle Claw“ spočívala v leteckém průniku speciální jednotky Delta do íránského vzdušného prostoru a přistání na starém polním letišti v poušti, kde měli vrtulníky dotankovat palivo. Ty by pak dopravily oddíl speciálních sil do blízkosti Teheránu. Tam měli za podpory místních sympatizantů proniknout do budovy velvyslanectví a osvobodit rukojmí. Operace však od začátku trpěla problémy s technikou a špatnou koordinaci mezi jednotlivými složkami. Několik vrtulníků se už cestou na místo dostalo do písečné bouře a nebyly schopné dalšího letu. Při tankovaní kromě toho došlo k tragické explozi, při které zahynulo osm amerických specialistů a zbytek musel ustoupit způsobem, který spíše připomínal útek.
Vzájemné spory mezi Irákem a Íránem o oblast toku řeky Šatt al-Arab (Arvandrud) se táhnou už několik staletí a sahají až do dob vládců starověké Mezopotámie. Ti mnohokrát ze strachu před lidmi z hor na severo-východě, podnikali do těchto oblastí vojenská tažení. Přilehlá oblast, nazývaná Chúzestán je území obydlené především Araby a některými dalšími menšinami. V dobách před vznikem Osmanské říše byl Irák součástí Persie, která během svého mocenského vzestupu ovládla jeho území. Později se jeho území dostalo pod vládu Osmanů. V roce 1823 byla oblast Chúzestánu obsazena Persií a o sto let později šáh Réza Chán nechal přesídlil část obyvatel a zakázal používání arabského jazyka. Jeho politika vycházela z předpokladu, že obyvatelé Persie jsou „Árijci“, nikoli Arabové, díky odlišnému jazyku a historii. Další kolo sporů následovalo koncem padesátých let 20. století, kdy se vláda generála Kásima pokoušela bezúspěšně dosáhnout revize hranic na půdě Arabské ligy. Poté se v průběhu šedesátých let irácký režim angažoval v podpoře různých secesionistických hnutí a pravidelně ohlašoval brzké osvobození arabských oblastí al-Ahváz a Muhammarech. Žádná z těchto hrozeb ale nepřesáhla úroveň hlučné propagandy.
Napětí opět vzrostlo v sedmdesátých letech. Na počátku se zdálo že jednání představitelů iráckého režimu a zástupců kurdské menšiny budou úspěšná a na severu konečně zavládne mír. Ale Kurdové se místo vytoužené autonomie dočkali jen dalšího kola represí. Poté se boje na severu rozhořely s novou silou. V roce 1975 už byly v těchto permanentích ozbrojených srážkách vázány už čtyři pětiny irácké armády s víc jak 1,000 tanky a také značná část letectva. Štědrá materiální a zpravodajská podpora ze strany Íránu, společně s vynikající znalostí místních geografických poměrů dělala z kurdských „Pešmerga“ obávanou bojovou sílu. V některých oblastech si Kurdové doslova vystříleli své autonomní zóny, do kterých se irácká armády prakticky nedostala. Pak ale došlo k několika zásadním událostem. Irácká smíšená tanko-mechanizovaná jednotka nečekaně překročila řeku Šat al-Arab s cílem vybudovat předmostí na íránské straně. Jejich úkolem bylo držet se tak dlouho jak to půjde a dát šáhovi na srozuměnou, že udržení Kurdistánu je pro irácký režim životně důležité. Vše se zdálo být podle plánu až do chvíle, kdy se nad bojištěm objevili stíhací bombardéry íránského letectva a během osmačtyřiceti hodin byli Iráčani vytlačeni na svou stranu hranice. Hrozící válku se nakonec podařilo odvrátit za pomoci zprostředkovaní Turecka, Alžírska a arabských zemí ze sdružení OPEC. Byla přijata tzv. Deklarace z Alžíru, která znamenala faktické uznání íránské dominance v oblasti, protože nepřinesla Šat al-Arab plně pod iráckou kontrolu. Na druhou stranu znamenala několik nečekaných přínosů. Íránský šáh se s přihlédnutím k vzrůstajícímu separatismu mezi svými vlastními kurdskými „poddanými“, rozhodl hodit své dosavadní spojence přes palubu a ukončil veškerou vojenskou pomoc kurdským gerilám. Kromě toho stáhl vojenské jednotky ze sporné oblasti Zajn al-Qaws a Saif Saad u Kasr e-Širín a kurdský odpor se prakticky zhroutil.
Už za pár let se ale situace radikálně změnila. Nástup nového režimu doprovázel opravdu revoluční chaos a bezhlavé čistky ve státním aparátu i armádě. Strach vzbuzovala i stále ostřejší rétorika íránských duchovních, jejíž terčem se stal i relativně sekulární Irák a jeho „bezbožný“ prezident. Oficiálně zatím panoval mír a íránský prezident al-Bakr neopomněl při příležitosti vyhlášení Islámské republiky vyjádřit své blahopřání spřátelenému íránskému lidu, ale irácká státní bezpečnost bedlivě sledovala vliv „revoluce“ na irácké šíity. Byli také urychleny přípravy na plánovanou státní návštěvu nového předsedy vlády, Mehdi Bazargána. Tyto relativně pozitivní bilaterální vztahy začaly dostávat první trhliny už koncem toho samého roku, po pádu Bazargánovy vlády, v souvislosti s obsazením amerického velvyslanectví.
Počátkem roku 1980 se irácké vedení dále utvrzovalo v názoru, že vzrůstající nespokojenost a strach z režimu radikálního Ajatolláha je možné úspěšně využít na konečné řešení územních sporů a nastolení „vedoucí role“ Iráku v oblasti Perského zálivu a arabském světě. Také mnoho špiček bývalého šáhova režimu našlo útočiště v Iráku a v případě potřeby se s nimi počítalo jako s vládou „osvobozeného“ Íránu, jenž bude příznivě nakloněn politice „spřáteleného“ Iráku. Nejprve došlo k intenzivnějším operacím tajných služeb na území nepřítele a podpore různých opozičních skupin. Například v dubnu 1980 se Íránem podporovaná skupina „ad-Dawaa“ (Výzva) neúspěšně pokusila o atentát na Taríka Azíze, ministra zahraničí při jeho návštěvě Univerzity al-Mustansirijá. Vzápětí došlo k rozsáhlým represím a uvěznění mnoha členů této organizace a vyhoštění stovek Šíitů do Írán. Předpokládání vůdce skupiny, Ajatolláh Muhammad Bakr as Sadr byl spolu s mnoha dalšími přívrženci v létě téhož roku popraven. Na druhé straně 30. dubna došlo k obsazení íránského velvyslanectví v Londýně teroristy požadujícími autonomii pro arabskou menšinu v Íránu. Krizi po několika dnech ukončil zásah specialistů britských SAS, který úspěšně osvobodili rukojmí. Počátkem června bylo odhaleno spiknutí důstojníků íránského letectva z letecké základny Hamedán-Nojeh, o kterém se soudí, že v něm měl prsty bývalý předseda íránské vlády Bachtiar a podobně jako v předešlém případe i irácká zpravodajská služba. Šest stovek podezřelých důstojníků bylo zatčeno a asi sto padesát později popraveno. Do konce roku bylo uvězněno nebo nuceně penzionováno asi 8000 důstojníků, včetně mnoha generálů.
Přesný odhad vojenských sil obou souperů v létě 1980 je velmi obtížný. Mnohé informace stále nejsou k dispozici a proto je nutné vycházet z odhadů, které se během let dostaly na veřejnost. Početní sílu iráckých pozemních sil je tak možné odhadnout na 190.000 vojáků v aktivní službě a vojáků prezenční služby. Dalších asi 200.000 vycvičených záložníků bylo organizováno v záložních jednotkách a mohlo být povoláno jako druhá linie obrany. Další silou, která mohla teoreticky posílit pozemní jednotky, bylo asi 75.000 příslušníky oddílů „Lidové armády“ – Džajs aš Šaabii, v podstatě ozbrojené milice strany Baas. Její příslušníci sice navenek překypovali oddaností a zápalem, ale k pravidelné frontové službě se moc nehodili kvůli absenci řádného vojenského výcviku. Většinou se uplatnili jako stranický dohled u frontových jednotek nebo při ostraze týlových oblastí s nízkou bojovou aktivitou. Pravidelné jednotky irácké armády bily organizováni do dvanácti divizí, z nichž byly dvě mechanizované a čtyři motorizované pěší divize. Vzhledem k tomu, že její výzbroj byla na konci sedmdesátých let z větší části sovětská, mnozí západní odborníci popisovali iráckou armádu podle měřítek pro vojska SSSR a jeho satelitů. To byli pravda jenom částečně, protože mnoho prvků v oblasti organizace, doktríny a výcviku, nebo třeba hodnostního označení nesly známky britského vlivu. Početní stav výzbroje byl odhadován na 2.500 tanků, asi 1.500 obrněných vozidel a transportérů a asi 2.300 děl a raketometů. Přesto se jednotlivé prameny liší a udávané hodnoty kolísají o 200-300 kusů. Nezávislým svazkem pod přímou kontrolou prezidentského paláce byla dobře vyzbrojená brigáda Republikánské Gardy, doplňovaná výhradně dobrovolníky z oblasti Tikrítu. Organizační schéma tankové a mechanizované divize byla podobná sovětské s některými prvky známými ze západních armád. Výzbroj se skládala z tanků T-62 a bojových vozidel pěchoty BMP-1 v případe tankových divizí, tanků T-54/T-55 a obrněné transportéry BTR-50/BTR-60, připadne jejich československou variaci OT-62/OT-64 u mechanizovaných divizí. Dále byl jejích součástí dělostřelecký pluk, průzkumní prapor a oddíl PVO, případně různé týlové a podpůrné jednotky. Velmi oblíbenou součástí výzbroje průzkumných praporů byly i francouzská lehká kolová vozidla AML a Panhard M3, nebo sovětská BRDM. Vyšším stupňům velení podléhaly samostatné tankové prapory a pluky těžkého dělostřelectva, což bylo zase okopírováno ze sovětské doktríny. Irácké raketové dělostřelectvo zahrnovalo několik oddílů taktických balistických raket typu 9K52 Luna-M (FROG-7) s doletem 70km a také jedna samostatná raketová brigáda vyzbrojená operačně-taktickými systémy 9K72 Elbrus (SCUD-B) na těžkých podvozcích MAZ-543 Uragan/9P117 s raketami s doletem 280km.
Přes uzavřenou smlouvu o přátelství a spolupráci ze SSSR, která zahrnovala i dodávky zbraní do Iráku, byly významné zbrojní kontrakty uzavřeny i se západními firmami. Koncem sedmdesátých let Iráčané objednali ve Francii mobilní protiletadlové systémy Roland a přenosné protitankové rakety Hot, čím naznačily zklamání ze sovětské nechuti dodávat iráckému režimu nejmodernější verze svých zbrojních systémů.
Dva smíšené pluky armádního letectva se skládali z osmi letek, vybavených množstvím sovětských vrtulníků Mi-8T „Hip“, ale i francouzských SE.316 Alouette III a SA.342L Gazelle. Samostatná útočná vrtulníková letka byla vybavena menším počtem výkonných sovětských vrtulníků Mi-24D „Hind“. Přes irácký zájem o další dodávky sovětská strana nemohla vyhovět v plné míře kvůli nutnosti posílit v první řade své letecké jednotky na území NDR a v Afghánistánu. Armádní letectvo mělo hlavní základnu v al-Tadži, ale své detašmány udržovalo na mnoha záložních letištích i poblíž prezidentských paláců.
Irácké vojenské letectvo patřilo k jednomu z nejstarších v oblasti a jeho tradice sahaly až do třicátých let, kdy v zemi působila britská RAF. Během tohoto období prodělalo bouřlivý vývoj, zúčastnilo se několika válek a mnoha převratů, které však měly za následek časté změny na velitelských postech a neustávající reorganizace. Na výcviku iráckých pilotů a technické údržbě (zejména systémů PVO) se od počátku sedmdesátých let podílely i zahraniční instruktoři ze SSSR, NDR a Československa, ale také Indie, Jugoslávie a některých západních zemí.
V tomto období se členilo na samostatné velitelství protivzdušné obrany (zahrnující přepadové stíhací letouny, baterie protileteckých raket S-75M Volchov a S-125 Něva a příslušnou radarovou techniku) a velitelství letecké podpory (zahrnující zbylé stíhací a stíhací-bombardovací letouny a těžké bombardéry). Početní stav obou složek se odhadoval na 25.000 pilotů, radarových operátorů a pozemních techniků. Jednotlivé perutě byly dislokovány na základnách Kirkúk/al-Hurria, Kvadžará, al-Gajjár (nedaleko Mosulu), Habannia/al-Taqaddum, H-3/al-Walid, Bagdad/al-Rašid, Salman Pak, Tallíl (u Násirie), Kut/al-Džarrah a Šojbaah. Protiletadlová obrana byla soustředěna kolem Bagdádu, petrochemických komplexů v Kirkúku a Mosulu a na jihu u Basry. Výzbroj jednotlivých perutí byla odhadován na asi 100 přepadových stíhacích letounů MiG-21 „Fishbed“, kolem sedmdesáti stíhacích-bombardérů MiG-23MS/MiG-23BN „Flogger“ a podobné množství stíhacích-bombardérů Su-20/Su-22 „Fitter“. A samozřejmě dvě perutě s těžkými bombardéry Tu-16K „Badger“ a Tu-22B/Tu-22U „Blinder“. Ani rozvoj letectva nezahálel a v roce 1977 byli zadány nové zbrojní objednávky na více jak 200 letadel a vrtulníků hlavně ze SSSR a Francie. Ty měly zahrnovat výkonné sovětské letouny MiG-25 „Foxbat“ a netrpělivě očekávané Mirage F.1EQ z Francie. Výcvik leteckých kadetů zabezpečovala Letecká akademie v Tikrítu, s cvičnými letouny AS.202 Bravo a vrtulníky Mi-2 „Hoplite“, Mi-4 „Hound“ a SA.342K Gazelle pro základní výcvik. Na letišti al-Rašid u Bagdádu se prováděl pokračovací a zbraňový výcvik na letounech Pilatus PC-7, Jet Provost T.52 a L-29 Delfín. Na stejné základně byly soustředěny i zbylé britské letouny Hunter Mk.59A/B používané převážně k výcviku a kondičnímu létání vyšších důstojníků.
Relativně silné transportní letectvo bylo vybaveno několika desítkami výkonných letounů Il-76 „Candid“ a An-12B „Cub“. Mnohé z nich, společně se stroji An-24TV, byly opatřeny civilní registrací aerolinek Iraqi Airways a operovaly ve smíšeném vojensko-civilním provozu z bagdádského „Saddámova“ Mezinárodního letiště.
Malé Irácké námořnictvo s pouhými 4.000 muži, mělo základny v přístavech al-Fao, Umm Kasr (Umm Qasr) a na nové námořní základně aš-Šulajbá. Jeho primární výzbroj se skládala ze dvou desítek sovětských rychlých raketových člunů třídy P.205/A „Osa-1/2“ a asi tuctu torpédových člunů třídy P.6 „Seršen“. Jugoslávská fregata Ibn Chaldúm byla přes své oficiální označení pouze cvičným plavidlem. K dalším úkolům bylo k dispozici kromě čtyř vyloďovacích plavidel Polnočny (Projekt 771), dvou minolovek třídy T-43 a několika pomocných lodí i několik desítek malých hlídkových člunů. Pod námořnictvo spadala i vrtulníková letka vyzbrojená stroji SA.321G/H Super Frelón a několik oddílů pobřežní obrany s těžkým dělostřelectvem a proti-lodními raketovými systémy.
V období druhé poloviny sedmdesátých let byly íránské ozbrojené síly bezesporu jedny z nejsilnějších v oblasti. Podle amerického vzoru se dělily na pozemní síly, letectvo a námořnictvo. Pomocné úkoly plnilo četnictvo a pobřežní stráž. Zvláště letectvo se drželo na výsluní šáhovy přízně - Šáh byl sám aktivním pilotem. Rozložení karet se ale značně změnilo po islámské revoluci. I když se podařilo zabránit některým pošetilým návrhům na rozpuštění armádních jednotek a vrácení těžké výzbroje zpátky do USA, početní stav klesl pod 200.000 vojáků. Ti byli formálně rozčleněni do osmi divizí a čtyř samostatných brigád, několika nezávislých dělostřeleckých skupin a mnoha týlových a podpůrných jednotek. Jednotlivé divize, zejména jejich logistické složky, trápil nedostatek personálu a kvůli absenci zkušených techniků bylo v době vypuknutí války průměrně jen 30-50% tanků schopno nasazení. Základem výzbroje armádních tankových jednotek byly kvalitní britské tanky Chieftain Mk.3/5(P) v počtu 780 kusů. Dalších 1.225 kusů modernizovaných tanků Šir Iran Mk.1/2 bylo objednáno, ale tento kontrakt byl po revoluci stornován. Dále zde bylo asi 400 kusů starších amerických tanků typu M47/M48 Patton a 460 kusů modernějších M60A1. Ty doplňovalo několik desítek lehkých průzkumných tanků FV 101 Scorpion. Mechanizované jednotky byly vybaveni 570 kusy amerických obrněných vozidel M113A1 a jejich variantami a stovkou britských průzkumných vozidel Ferret. Mnohé prameny zmiňují i dodávku více jak 500 obrněních transportérů BTR-50/BTR-60 ze SSSR na počátku sedmdesátých let a kontrakt na bojová vozidla BMP-1 z roku 1979. Podle některých pramenu byly v průběhu bojů skutečně dodány a později i nasazeny k frontové službě společně z ukořistěními iráckými kusy. Několik desítek vyřazeních tanků z dob druhé světové války, jako třeba M4A1 Sherman a M24 Chaffe, bylo využito na hranicích s Irákem jako statické pillboxy. Nebylo překvapivé, že i dělostřelecké jednotky byly vybaveny americkými děly a houfnicemi, od lehkých M101 po těžké kusy M114 a M115 a samohybnými typy M109A1 a M110. Armáda měla i své vojskové letectvo, vybavené několika stovkami bojových a dopravních vrtulníků.
Jak už bylo řečeno, letectvo se v sedmdesátých letech zmodernizovalo a zapojovalo se do společných cvičení s tureckými, pákistánskými a americkými ozbrojenými silami. Mnoho důstojníků absolvovalo výcvikové programy a stáže ve Spojených státech a Izraeli. Protože příslušníci letectva představovali nejelitnější část ozbrojených sil, překotné změny a neustávající reorganizace velmi tvrdě zasáhly právě je. Mnoho důstojníků a leteckých techniků bylo propuštěno, nuceno emigrovat a někteří se dokonce stali oběťmi „revoluční spravedlnosti“.
Hlavní velitelství se nacházelo na základně Došan-Tapeh u Teheránu a dalšími základnami byly Mehrabád, Tabríz, Hamedán-Nojeh, Dezfúl-Vahdati, Isfahán-Chatamí, Širáz, Bušehr, Bandar e-Abbas a Mašhád. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve výzbroji nacházelo přibližně 220 letounů F-4D/F-4E Phantom II, 240 kusů F-5A/F-5B a modernějších F-5E/F-5F Tiger II, ale hlavně 77 výkonných stíhacích letounů F-14A Tomcat. Byli tu i letouny RF-4E Phantom II a RF-5E Tiger-eye a rozsáhlá flotila dopravních letounů C-130E/C-130H, tankovacích Boeing 707-3J9C, a dálkových letounů Boeing 747-2J9C, zabezpečující vysokou mobilitu armády. A to nemělo být všechno, koncem sedmdesátých let Šáh objednal u amerických firem dokonce 300 letounů F-16A/F-16B Falcon a několik letounů včasné výstrahy E-3A Sentry! Tento kontrakt byl ale krátce po revoluci stornován a to přesto, že část pozemního obslužného vybavení už byla dodána a letouny první dodávky se nacházely ve vysokém stupni rozpracovanosti. I letecké základny ze kterých operovalo letectvo byly budovány opravdu kvalitně, nechyběly zodolněné úkryty pro letadla, skladiště munice a náhradních dílů byla budována se stejnou důkladností. Protiletecká obrana byla doplněna výkonnými radiolokátory a propojená s několika skupinami baterii raket MIM-23B I-HAWK, Rapier a Tigercat.
Nezanedbatelnou sílu představovalo také námořnictvo, které mělo k dispozici dva starší, ale modernizované torpédoborce třídy Babr (třída Sumner/Gearing), čtyři moderní fregaty třídy Alvand (typ Vosper Mk.5) a čtveřici korvet třídy Bayandor (třída PF-103). Mezi hlídková plavidla spadalo, kromě starších jednotek, i deset moderních raketových člunů třídy Kaman (francouzských La Combatante II). K pomocním úkolům tu byla rozsáhlá flotila minolovek, hlídkových člunů a dalších plavidel. Další plavidla již byla objednána, jako třeba moderní raketové torpédoborce odvozené od americké třídy Spruance, nebo německé dieselové ponorky Type 209. Tyto a další kontrakty byly ale po revoluci stornovány a torpédoborce nakonec zařadilo do služby US Navy jako třídu Kidd, neoficiálně posádkami prekřtěnou na „třídu Ajatolláh“. Zvláštností bylo, že Íránci používali také vojenská vznášedla, jako třeba Taylorcraft BH-7 Mk.5, vhodná k operacím v bažinách a mělkých vodách. Pro průzkum a protiponorkový boj byly k dispozici hlídkové letouny Lockheed P-3F Orion a vrtulníky SH-3D, Sikorsky RH-53D Sea Stallion a Augusta Bell AB.212ASW.
Edit: Admin
Na stranke Valka.cz už o tom bolo pár člankov, ale ak ma niekdo podobny záujem nech sa mi ozve aj na adrese milos.sipos@post.sk.
Budem rad ak sa mi volakdo ozve.
Irácko - Íránská válka let 1980-1988
Irácko-Íránská válka, známá i jako první válka v zálivu, patří zcela jistě mezi nejdelší a nejkrvavější mezistátní ozbrojené konflikty nejen v oblasti Středního východu. Co do míry zabíjení, ničení a délky jí překoná jen nemnoho konfliktů. Bez ohledu na fakt, že obě znepřátelené země přivedla téměř na pokraj ekonomického, sociálního a politického kolapsu, je v obou zemích součástí jejich národního mýtu. V Íránu se používají označení jako Jang-e Tahmilí - vnucená válka, či Defá-e Mogchaddás – (doba) posvátné obrany. V Iráku za vlády Saddáma Husajna se toto obdoby uctívalo jako Qādisiyyat Ṣaddām (قادسيّة صدّام) - jako moderní obdobu bitvy u Kádisije mezi muslimskými vojsky a armádou Sásanovské Persie. Ve svých důsledcích byla spouštěcím mechanizmem událostí, které o deset let později vyvrcholily obsazeným Kuvajtu a následné konfrontace Iráku s mezinárodním společenstvím pod vedením Spojených Států.
Historický úvod
Moderní irácký stát vznikl koncem první světové války, když britské jednotky na svém postupu na sever porazily armádu Osmanské říše a odsadili Bagdád. Původní území tří osmanských „vylájetů“ – Basra, Bagdad a Mosul bylo administrativně sloučeno a na počátku dvacátých let byla vláda formálně předána do rukou královské dynastie Hašímovců, jejíž další větev vládla na území tehdejšího Jordánska. Takovéto nevhodné geograficko-politické uspořádání, společně s nevybíravým zasahováním britských úředníků do vnitřních politických záležitostí, se stávalo terčem ostré kritiky ze strany nacionálně orientovaných politiků, intelektuálů a důstojníků. Poté, co v roce 1931 vstoupil Irák prostřednictvím Irácké ropné společnosti (Iraq Oil Company) na mezinárodní trh z ropou, zůstala její těžba a export stejně pod vlivem Velké Británie a dalších zahraničních účastníků. Nevýhodné smlouvy na těžbu ropy byly příčinou všeobecné nespokojenosti a bezpočtu protivládních demonstrací. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se situace postupně vyhrocovala a potenciálně ohrožovala britské spojení přes Střední východ do Indie.
Že tato obava nebyla bezdůvodná, se ukázalo v roce 1940 poté, co kapitulovala Francie a její kolonie na území dnešní Sýrie se mohla stát nástupním prostorem německého útoku. V roce 1941 se skupina pod vedením předsedy vlády Rašida Aliho al-Ghailáního, pokusila o převrat ve prospěch fašistického Německa. Situace se zdála být vážná, ale britské jednotky dislokované v oblasti tento pokus po několika týdnech potlačily a vůdci vzpoury skončili buď v exilu nebo ve vězení. Po zbytek války žil Irák fakticky pod britským protektorátem a tato situace přetrvávala i po skončení války. Ve druhé polovině čtyřicátých a první polovině padesátých let se navenek zdálo, že se situace uklidnila, ale pod povrchem doutnala revoluce. V roce 1955 Irák vstoupil do tzv. Bagdádského paktu (CENTO) a byl brán za vcelku spolehlivého „spojence“ Západu. Další impulz k rozšíření proti-západních nálad dodala Egyptská revoluce, která v roce 1952 vynesla do čela státu Gamála Abd al Násira. Jeho ideje panarabského nacionalizmu okořeněného silným anti-kolonialismem (a později i socialismem) nacházely v oblasti silnou odezvu. V červenci 1958 vyústily do převratu v Iráku a zvržení vlády iráckého krále Fajsala. Král, premiér Núrí as-Said, korunní princ Abdul-Illáh a několik členů královské rodiny bylo během převratu zavražděno. Tzv. Svobodní důstojníci, a v první řade jejich vůdce, brigádní generál Abd al-Karím Kásim, se pochopitelně rekrutovali z řad nacionalistických důstojníků. Jejich politická orientace však byla dost rozdílná a jediným spojivem byl zájem na svržení ancien regime.
Saddám Husajn abd-al Madžid al Tikriti na sebe poprvé upozornil v roce 1959, kdy se účastnil příprav převratu proti prezidentu Kásimovi. Spiklenci plánovali prezidentovo zavraždění při přepadu jeho kolony na hlavní bagdadské třídě. Avšak jejich zjevně amatérský plán ztroskotal a zraněný Saddám (patrně zbloudilou kulkou některého z kamarádú) musel prchat nejprve do Sýrie a poté do Egypta. V Egyptě se zapsal na studia při Káhirské univerzitě a stal se členem káhirského křídla strany Baas (arabsky rozmach - حزب البعث العربي الاشتراكي). Po svém návratu do Iráku v roce 1963 se zapojil do její činnosti, když se strana na několik měsíců dostala k moci. Toto obdoby bylo sice krátké, ale provázené násilnostmi a politickým terorem, do kterého se zapojil i mladý Saddám. Nakonec vládu za pomoci armády na sebe strhl plukovník Abd-al Salám Aríf. Saddám tentokrát neuprchl a byl v letech 1964 až 1966 vězněn společně s několika dalšími členy užšího vedení strany. V důsledku společné porážky arabských armád ve válce z Izraelem v červnu 1967 se režim prezidenta Abd-al Rahmána Arífa (nastoupil po svém bratrovi, který zahynul při nehodě). dostal pod silný tlak lidových vrstev a strana Baas vycítila příležitost. V červnu 1968 se po úspěšném puči dostala k moci skupina kolem Ahmeda Hasana al-Bakra a tehdy ještě nepříliš známý Saddám Husajn odstartoval svojí závratnou mocenskou dráhu. Právě díky svým známostem, politickým a rodinným vazbám na al-Bakra a další se kromě členství v tzv. Radě revolučního velení stal viceprezidentem a šéfem obávaného výboru státní bezpečnosti (Maktab al-Amn al-Qawmi). Přestože ani v předchozím období se země nevyhnula násilnostem během protivládních převratů, to co následovalo po uchopení moci stranou Baas nevěštilo do budoucna nic dobrého. Obligátní čistky v celém státním aparátu (včetně armády a bezpečnosti) proti lidem jakkoli svázaných s předchozím režimem, patetické výzvy na podporu „palestinské věci“ a hlasité odsudky na adresu „sionistického nepřítele“ nebyly ničím novým. Noví vládcové jen pokračovali v smutné a nesmyslné tradici, která měla ukázat, kdo má v rukou moc a že jí neváhá použít. Během nejbližších týdnů bylo „odhaleno“ několik spiknutí a jejich údajní pachatelé byli veřejně popravováni. Saddám se preventivně držel v pozadí a na veřejnosti téměř nevystupoval, ale o to častěji se účastnil výslechu zatčených, včetně praxe „zvláštního zacházení“.
Mnohem podstatnějším hospodářským opatřením se, kromě podepsání dvacetileté smlouvy o přátelství a spolupráci se SSSR, stalo definitivní zestátnění Irácké ropné společnosti v roce 1972. Toto riskantní opatření sice hrozilo sankcemi, ale zakrátko naplnilo státní kasu a vláda po patřičném propagandistickém humbuku rozběhla sérii štědrých rozvojových projektů. Saddám Hussajn obratně využil těchto událostí a v průběhu necelých deseti let značně posílil vlastní mocenskou základnu, složenou z jemu loajálních lidí z okolí rodného Tikrítu. I kdy morální profil většiny těchto lidí nebyl nijak výjimečný, krutostí a proradností většinu zastiňoval především Názim Kazzar, ředitel Bezpečnostní služby. V průběhu několika málo let natolik posílil svojí moc v bezpečnostním aparátu, že se stal nebezpečným i pro Saddáma. Ne nereálnou hrozbu své případné rezignace „ze zdravotních důvodů“ se rozhodl eliminovat preventivním pučem proti svým bývalým soudruhům. 30. června 1973 se neúspěšně pokusil zorganizovat likvidaci al-Bakra a dalších stranických představitelů, ale neuspěl a při pokusu utéct do Íránu byl zatčen. Zvláštní soudní tribunál byl pouhou fraškou a zcela po zásluze shledal Kazzara a jeho společníky vinnými, načež byli všichni popraveni.
Ke konci sedmdesátých let se viditelně zhoršující zdravotní stav prezidenta al-Bakra podepsal na jeho neschopnosti čelit svému agilnímu viceprezidentovi a ten stále jednoznačněji přebíral otěže vládnutí. Vše bylo pečlivě připravováno a plánováno do posledního detailu aby nikdo nezpochybňoval toto „demokratické“ předání moci.
16. června 1979 se al-Bakr oficiálně vzdal úřadu prezidenta a Saddám se stal neomezeným vládcem Iráku. Aby definitivně upevnil svojí moc, provedl rychle několik rázných administrativních a bezpečnostních opatření. Ty neměly nikoho nechat na pochybách, že nový vládce nestrpí sebemenší neloajálnost nebo dokonce odpor. Nejspektakulárnejší podívaná se odehrála na mimořádném sjezdu strany Baas. Saddám zde v pečlivě zrežírovaném divadle obvinil několik vrcholných stranických představitelů, svých potenciálních konkurentů z plánování převratu ve prospěch Sýrie. Z jednání se dokonce zachoval filmový záznam, na kterém jsou jmenovaní „zrádci“ zatýkáni a okamžitě odváděni. Zbylí členové strany tomu jen v hrůze přihlížejí a doufají, že nezaslechnou i svoje jméno ...
Persie (Írán) byla ve dvacátých a třicátých letech relativně samostatná, i když úzce spolupracovala s Velkou Británií. V zemi rovněž působila silně zastoupená mise německého Abhweru, která se snažila přimět Šáha ke spolupráci se zeměmi Osy. Když jí v roce 1941 šáh Réza Chán odmítl vypovědět, došlo k vojenské operaci a obsazení Íránu vojsky Velké Británie a SSSR. Na to šáh reagoval abdikací ve prospěch svého syna. Během 2. sv. války sloužil Írán k tranzitu válečného materiálu do SSSR a pro zásobování Spojenců ropou. Po válce se situace vyvíjela ještě o poznání ostřeji než v Iráku. Některé politické kruhy, zejména kolem Mohameda Mosaddeka, se klonily k co něj rychlejšímu vymanění se z britského vlivu ve prospěch spolupráce ze Sovětským Svazem. Na pořadu dne byla i otázka odchodu cizích vojsk ze země a znárodnění ropného průmyslu. To se stalo realitou počátkem padesátých let, po jmenování Mosaddeka předsedou vlády. Tento krok, který vážně hrozil západním hospodářským zájmům a výhledově směroval k ustavení pro-sovětského režimu, měl za následek operaci v režii americké a britské zpravodajské služby. V průběhu převratu došlo k ozbrojeným střetům ale pak se situace zvrátila ve prospěch reakčních kruhů a armády. Vlády se pak opět ujal Mohamed Réza Páhlaví-Arjámer, který mel důvěru Západu. Šáh jmenoval do čela nové vlády generála Fazlolláha Zahediho a situace se začala alespoň navenek stabilizovat. V prosinci roku 1953 došlo k obnovení diplomatických vztahů a později v roce 1955 k přistoupení k paktu CENTO. Jakkoli se mohlo zdát, že je vše v pořádku, způsob jakým se Šáh dostal k moci zanechal v očích mnoha obyčejných lidí nesmazatelný cejch „loutky“ Západu a jeho zájmů. Šáh se v šedesátých letech pokoušel umlčet opozici programem rozsáhlých změn, které zahrnovaly pozemkovou reformu, posílení role žen a další opatření. Všeobecným nepokojům se několik let podařilo bránit díky rozsáhlým příjmům z exportu ropy, pozemkové reformě a nízké inflaci. Mnohé problémy, které trápily obyčejné lidi, ale zůstávaly dál neřešeny a mohutný ekonomický růst nebyl doprovázen odpovídajícím zlepšením situace středných a nižších vrstev obyvatelstva. Sílící opozici vůči šáhové vládě se přes všechna opatření tajné policie SAVAK (Sazman-e Ettelaat va Amnijat-e Kešvar) nepodařilo zlomit a ta se postupem času dostávala stále víc pod vliv radikálních duchovních na jedné straně, ale i marxisticky orientovaných skupin na straně druhé. Velká náboženská autorita a přední kritik Šáhova režimu, Velký ajatolláh Ruholláh Musaví Chomejní – „Marjá al-Taqlíd“ (- ten jehož znalost islámského práva je příkladem, hodným následování), odešel v roce 1964 do exilu v Turecku a později do Nadžáfu. Během čtrnácti let strávených v Iráku byl pod neustálím dohledem tajných služeb a měl zakázáno hlásat své radikální názory, vyjádřené v manifestu „Za islámskou vládu“. Ale rychle stoupající popularita šíitského duchovního, zvláště v Iráku, kde je šíitská většina už tradičně v podřízeném postavení k sunitské menšině, byla pro vládu zneklidňující. Koncem roku 1978 byl v důsledku přechodného zlepšení irácko-íránských vztahů vypovězen z Iráku a skončil v exilu v Paříži, kde si na předměstí Nauphlé le-Chateau zřídil svůj hlavní stan. Ve stejné době začala být situace v Íránu stále nestabilnější. Lidem bylo jasné, že se íránská ekonomika, přes ohromné ropné příjmy, ocitá na pokraji kolapsu. Nerealistické průmyslové a rozvojové projekty, společně s masivní výstavbou ozbrojených sil, přetížily hospodářství až za únosnou mez. Bující korupce a nespravedlnost, šáhovy sociální reformy či jisté „pozápadnění“ společnosti také budily ostrý nesouhlas v náboženských kruzích a mezi konzervativně orientovaným vesnickým obyvatelstvem. Střední vrstvy a liberální intelektuálové zase odmítali politický režim „jediné strany“ a ekonomické zvýhodňování kliky šáhových nohsledů.
V polovině roku 1978 svůj odpor k šáhově diktátorské politice otevřeně vyjadřovalo stále více lidí. V září a říjnu došlo ke stávkám, na které vláda odpověděla represemi proti opozici, ale v následujících měsících se protivládních demonstrací opět účastnily statisíce lidí. Několikrát při tom došlo ke střelbě, jejímž výsledkem byla smrt desítek lidí a neklid se nevyhýbal už ani armádě. Počátkem ledna 1979 byla vláda a státní instituce v rozkladu a události nabraly rychlý spád. 16. ledna prchá Šáh z Íránu a předává moc do rukou dočasné vlády Dr. Šapúra Bachtiara. 1. února se z exilu vrací Ajatollah Chomejní a vzápětí jmenuje vlastní dočasnou vládu pod vedením Mehdi Bazargána. 8. a 11. února vyšly do ulic Teheránu desetitisíce lidí, ale armádní jednotky věrné Bachtiarovy střílely do demonstrantů a revoluce měla nové mučedníky. Bazargánova „vzdorovláda“, ač zpočátku relativně umírněná se velmi brzy dostala pod vliv Chomejního a masově vznikajících „Komiteh Emám“ - islámských výborů. Mnozí imámové se ani nezatěžovali diplomatickými ohledy a ve svých kázáních napadali Spojené Státy a prozápadní režimy v Perském zálivu. Na výzvy radikálních skupin byla rozpuštěna SAVAK a její ředitel generál-poručík Nasser Moghaddam byl společně s mnoha dalšími vedoucími činiteli bývalého režimu popraven. Definitivní hřebík do rakve šáhova režimu bylo referendum z 30. března, kde bylo drtivou většinou schváleno vytvoření Islámské Republiky Írán. Brzy došlo k rozsáhlým personálním změnám v armádě a státní správě - jen za první rok a půl bylo propuštěno ze služby nebo zatčeno a uvězněno téměř dvacet tisíc lidí. Bývalý náčelník Imperiálního štábu generál Golám Ali Ovejší se ještě zachránil útěkem do exilu, ale třeba bývalý velitel letectva generál-poručík Amír Hossejn Rábí už tolik štěstí neměl. Proti se bouřili jak liberální intelektuálové, tak i národnostní menšiny, zejména Arabové, Kurdové a Turkománci. V takovém bouřlivém politickém ovzduší nebyla nouze o mnohdy násilné střety mezi jednotlivými politickými uskupeními a jejich ozbrojenými bojůvkami. Přestože se původně předpokládalo rozpuštění ozbrojených sil a zformování jakési „lidové milice“, nakonec dostala přednost idea rozsáhlé čistky mezi velitelským sborem, který měl být očištěn od „šáhových přisluhovačů“ a zformovaní novému režimu loajální protiváhy. V prvních měsících po vzniku islámské republiky byly jednotlivé chaoticky vznikající a zcela nezávisle operující bojůvky sloučeny do pevnějších organizačních celků a přetvořeny v Sbor strážců Islámské revoluce – všeobecně známému jako Pasdarán.
Taková politika společně s hospodářskými změnami měla za následek výrazné zhoršení obchodních vztahů a nakonec vyvrcholila vyhlášením úplného embarga ze strany Spojených států. Íránci jsou ale hrdí a nepoddajní národ, vždy úporně hájící své zájmy vůči vnějším tlakům a reagovali po svém. 4. listopadu 1979 došlo k obsazený amerického velvyslanectví v Teheránu „pokrokovými studenty“. V jejich rukou se ocitlo 53 amerických rukojmí, kteří měli být použiti jako vyjednávací protiváha, aby Spojené Státy vydaly svrženého Šaha zpátky do Íránu. Když ale ani po několika týdnech nedošlo k diplomatickému řešení krize a propuštění zadržovaných, padlo rozhodnutí je vysvobodit silou. Operace nazvaná „Eagle Claw“ spočívala v leteckém průniku speciální jednotky Delta do íránského vzdušného prostoru a přistání na starém polním letišti v poušti, kde měli vrtulníky dotankovat palivo. Ty by pak dopravily oddíl speciálních sil do blízkosti Teheránu. Tam měli za podpory místních sympatizantů proniknout do budovy velvyslanectví a osvobodit rukojmí. Operace však od začátku trpěla problémy s technikou a špatnou koordinaci mezi jednotlivými složkami. Několik vrtulníků se už cestou na místo dostalo do písečné bouře a nebyly schopné dalšího letu. Při tankovaní kromě toho došlo k tragické explozi, při které zahynulo osm amerických specialistů a zbytek musel ustoupit způsobem, který spíše připomínal útek.
Důvod k válce
Vzájemné spory mezi Irákem a Íránem o oblast toku řeky Šatt al-Arab (Arvandrud) se táhnou už několik staletí a sahají až do dob vládců starověké Mezopotámie. Ti mnohokrát ze strachu před lidmi z hor na severo-východě, podnikali do těchto oblastí vojenská tažení. Přilehlá oblast, nazývaná Chúzestán je území obydlené především Araby a některými dalšími menšinami. V dobách před vznikem Osmanské říše byl Irák součástí Persie, která během svého mocenského vzestupu ovládla jeho území. Později se jeho území dostalo pod vládu Osmanů. V roce 1823 byla oblast Chúzestánu obsazena Persií a o sto let později šáh Réza Chán nechal přesídlil část obyvatel a zakázal používání arabského jazyka. Jeho politika vycházela z předpokladu, že obyvatelé Persie jsou „Árijci“, nikoli Arabové, díky odlišnému jazyku a historii. Další kolo sporů následovalo koncem padesátých let 20. století, kdy se vláda generála Kásima pokoušela bezúspěšně dosáhnout revize hranic na půdě Arabské ligy. Poté se v průběhu šedesátých let irácký režim angažoval v podpoře různých secesionistických hnutí a pravidelně ohlašoval brzké osvobození arabských oblastí al-Ahváz a Muhammarech. Žádná z těchto hrozeb ale nepřesáhla úroveň hlučné propagandy.
Napětí opět vzrostlo v sedmdesátých letech. Na počátku se zdálo že jednání představitelů iráckého režimu a zástupců kurdské menšiny budou úspěšná a na severu konečně zavládne mír. Ale Kurdové se místo vytoužené autonomie dočkali jen dalšího kola represí. Poté se boje na severu rozhořely s novou silou. V roce 1975 už byly v těchto permanentích ozbrojených srážkách vázány už čtyři pětiny irácké armády s víc jak 1,000 tanky a také značná část letectva. Štědrá materiální a zpravodajská podpora ze strany Íránu, společně s vynikající znalostí místních geografických poměrů dělala z kurdských „Pešmerga“ obávanou bojovou sílu. V některých oblastech si Kurdové doslova vystříleli své autonomní zóny, do kterých se irácká armády prakticky nedostala. Pak ale došlo k několika zásadním událostem. Irácká smíšená tanko-mechanizovaná jednotka nečekaně překročila řeku Šat al-Arab s cílem vybudovat předmostí na íránské straně. Jejich úkolem bylo držet se tak dlouho jak to půjde a dát šáhovi na srozuměnou, že udržení Kurdistánu je pro irácký režim životně důležité. Vše se zdálo být podle plánu až do chvíle, kdy se nad bojištěm objevili stíhací bombardéry íránského letectva a během osmačtyřiceti hodin byli Iráčani vytlačeni na svou stranu hranice. Hrozící válku se nakonec podařilo odvrátit za pomoci zprostředkovaní Turecka, Alžírska a arabských zemí ze sdružení OPEC. Byla přijata tzv. Deklarace z Alžíru, která znamenala faktické uznání íránské dominance v oblasti, protože nepřinesla Šat al-Arab plně pod iráckou kontrolu. Na druhou stranu znamenala několik nečekaných přínosů. Íránský šáh se s přihlédnutím k vzrůstajícímu separatismu mezi svými vlastními kurdskými „poddanými“, rozhodl hodit své dosavadní spojence přes palubu a ukončil veškerou vojenskou pomoc kurdským gerilám. Kromě toho stáhl vojenské jednotky ze sporné oblasti Zajn al-Qaws a Saif Saad u Kasr e-Širín a kurdský odpor se prakticky zhroutil.
Už za pár let se ale situace radikálně změnila. Nástup nového režimu doprovázel opravdu revoluční chaos a bezhlavé čistky ve státním aparátu i armádě. Strach vzbuzovala i stále ostřejší rétorika íránských duchovních, jejíž terčem se stal i relativně sekulární Irák a jeho „bezbožný“ prezident. Oficiálně zatím panoval mír a íránský prezident al-Bakr neopomněl při příležitosti vyhlášení Islámské republiky vyjádřit své blahopřání spřátelenému íránskému lidu, ale irácká státní bezpečnost bedlivě sledovala vliv „revoluce“ na irácké šíity. Byli také urychleny přípravy na plánovanou státní návštěvu nového předsedy vlády, Mehdi Bazargána. Tyto relativně pozitivní bilaterální vztahy začaly dostávat první trhliny už koncem toho samého roku, po pádu Bazargánovy vlády, v souvislosti s obsazením amerického velvyslanectví.
Počátkem roku 1980 se irácké vedení dále utvrzovalo v názoru, že vzrůstající nespokojenost a strach z režimu radikálního Ajatolláha je možné úspěšně využít na konečné řešení územních sporů a nastolení „vedoucí role“ Iráku v oblasti Perského zálivu a arabském světě. Také mnoho špiček bývalého šáhova režimu našlo útočiště v Iráku a v případě potřeby se s nimi počítalo jako s vládou „osvobozeného“ Íránu, jenž bude příznivě nakloněn politice „spřáteleného“ Iráku. Nejprve došlo k intenzivnějším operacím tajných služeb na území nepřítele a podpore různých opozičních skupin. Například v dubnu 1980 se Íránem podporovaná skupina „ad-Dawaa“ (Výzva) neúspěšně pokusila o atentát na Taríka Azíze, ministra zahraničí při jeho návštěvě Univerzity al-Mustansirijá. Vzápětí došlo k rozsáhlým represím a uvěznění mnoha členů této organizace a vyhoštění stovek Šíitů do Írán. Předpokládání vůdce skupiny, Ajatolláh Muhammad Bakr as Sadr byl spolu s mnoha dalšími přívrženci v létě téhož roku popraven. Na druhé straně 30. dubna došlo k obsazení íránského velvyslanectví v Londýně teroristy požadujícími autonomii pro arabskou menšinu v Íránu. Krizi po několika dnech ukončil zásah specialistů britských SAS, který úspěšně osvobodili rukojmí. Počátkem června bylo odhaleno spiknutí důstojníků íránského letectva z letecké základny Hamedán-Nojeh, o kterém se soudí, že v něm měl prsty bývalý předseda íránské vlády Bachtiar a podobně jako v předešlém případe i irácká zpravodajská služba. Šest stovek podezřelých důstojníků bylo zatčeno a asi sto padesát později popraveno. Do konce roku bylo uvězněno nebo nuceně penzionováno asi 8000 důstojníků, včetně mnoha generálů.
Předvečer bitvy
Přesný odhad vojenských sil obou souperů v létě 1980 je velmi obtížný. Mnohé informace stále nejsou k dispozici a proto je nutné vycházet z odhadů, které se během let dostaly na veřejnost. Početní sílu iráckých pozemních sil je tak možné odhadnout na 190.000 vojáků v aktivní službě a vojáků prezenční služby. Dalších asi 200.000 vycvičených záložníků bylo organizováno v záložních jednotkách a mohlo být povoláno jako druhá linie obrany. Další silou, která mohla teoreticky posílit pozemní jednotky, bylo asi 75.000 příslušníky oddílů „Lidové armády“ – Džajs aš Šaabii, v podstatě ozbrojené milice strany Baas. Její příslušníci sice navenek překypovali oddaností a zápalem, ale k pravidelné frontové službě se moc nehodili kvůli absenci řádného vojenského výcviku. Většinou se uplatnili jako stranický dohled u frontových jednotek nebo při ostraze týlových oblastí s nízkou bojovou aktivitou. Pravidelné jednotky irácké armády bily organizováni do dvanácti divizí, z nichž byly dvě mechanizované a čtyři motorizované pěší divize. Vzhledem k tomu, že její výzbroj byla na konci sedmdesátých let z větší části sovětská, mnozí západní odborníci popisovali iráckou armádu podle měřítek pro vojska SSSR a jeho satelitů. To byli pravda jenom částečně, protože mnoho prvků v oblasti organizace, doktríny a výcviku, nebo třeba hodnostního označení nesly známky britského vlivu. Početní stav výzbroje byl odhadován na 2.500 tanků, asi 1.500 obrněných vozidel a transportérů a asi 2.300 děl a raketometů. Přesto se jednotlivé prameny liší a udávané hodnoty kolísají o 200-300 kusů. Nezávislým svazkem pod přímou kontrolou prezidentského paláce byla dobře vyzbrojená brigáda Republikánské Gardy, doplňovaná výhradně dobrovolníky z oblasti Tikrítu. Organizační schéma tankové a mechanizované divize byla podobná sovětské s některými prvky známými ze západních armád. Výzbroj se skládala z tanků T-62 a bojových vozidel pěchoty BMP-1 v případe tankových divizí, tanků T-54/T-55 a obrněné transportéry BTR-50/BTR-60, připadne jejich československou variaci OT-62/OT-64 u mechanizovaných divizí. Dále byl jejích součástí dělostřelecký pluk, průzkumní prapor a oddíl PVO, případně různé týlové a podpůrné jednotky. Velmi oblíbenou součástí výzbroje průzkumných praporů byly i francouzská lehká kolová vozidla AML a Panhard M3, nebo sovětská BRDM. Vyšším stupňům velení podléhaly samostatné tankové prapory a pluky těžkého dělostřelectva, což bylo zase okopírováno ze sovětské doktríny. Irácké raketové dělostřelectvo zahrnovalo několik oddílů taktických balistických raket typu 9K52 Luna-M (FROG-7) s doletem 70km a také jedna samostatná raketová brigáda vyzbrojená operačně-taktickými systémy 9K72 Elbrus (SCUD-B) na těžkých podvozcích MAZ-543 Uragan/9P117 s raketami s doletem 280km.
Přes uzavřenou smlouvu o přátelství a spolupráci ze SSSR, která zahrnovala i dodávky zbraní do Iráku, byly významné zbrojní kontrakty uzavřeny i se západními firmami. Koncem sedmdesátých let Iráčané objednali ve Francii mobilní protiletadlové systémy Roland a přenosné protitankové rakety Hot, čím naznačily zklamání ze sovětské nechuti dodávat iráckému režimu nejmodernější verze svých zbrojních systémů.
Dva smíšené pluky armádního letectva se skládali z osmi letek, vybavených množstvím sovětských vrtulníků Mi-8T „Hip“, ale i francouzských SE.316 Alouette III a SA.342L Gazelle. Samostatná útočná vrtulníková letka byla vybavena menším počtem výkonných sovětských vrtulníků Mi-24D „Hind“. Přes irácký zájem o další dodávky sovětská strana nemohla vyhovět v plné míře kvůli nutnosti posílit v první řade své letecké jednotky na území NDR a v Afghánistánu. Armádní letectvo mělo hlavní základnu v al-Tadži, ale své detašmány udržovalo na mnoha záložních letištích i poblíž prezidentských paláců.
Irácké vojenské letectvo patřilo k jednomu z nejstarších v oblasti a jeho tradice sahaly až do třicátých let, kdy v zemi působila britská RAF. Během tohoto období prodělalo bouřlivý vývoj, zúčastnilo se několika válek a mnoha převratů, které však měly za následek časté změny na velitelských postech a neustávající reorganizace. Na výcviku iráckých pilotů a technické údržbě (zejména systémů PVO) se od počátku sedmdesátých let podílely i zahraniční instruktoři ze SSSR, NDR a Československa, ale také Indie, Jugoslávie a některých západních zemí.
V tomto období se členilo na samostatné velitelství protivzdušné obrany (zahrnující přepadové stíhací letouny, baterie protileteckých raket S-75M Volchov a S-125 Něva a příslušnou radarovou techniku) a velitelství letecké podpory (zahrnující zbylé stíhací a stíhací-bombardovací letouny a těžké bombardéry). Početní stav obou složek se odhadoval na 25.000 pilotů, radarových operátorů a pozemních techniků. Jednotlivé perutě byly dislokovány na základnách Kirkúk/al-Hurria, Kvadžará, al-Gajjár (nedaleko Mosulu), Habannia/al-Taqaddum, H-3/al-Walid, Bagdad/al-Rašid, Salman Pak, Tallíl (u Násirie), Kut/al-Džarrah a Šojbaah. Protiletadlová obrana byla soustředěna kolem Bagdádu, petrochemických komplexů v Kirkúku a Mosulu a na jihu u Basry. Výzbroj jednotlivých perutí byla odhadován na asi 100 přepadových stíhacích letounů MiG-21 „Fishbed“, kolem sedmdesáti stíhacích-bombardérů MiG-23MS/MiG-23BN „Flogger“ a podobné množství stíhacích-bombardérů Su-20/Su-22 „Fitter“. A samozřejmě dvě perutě s těžkými bombardéry Tu-16K „Badger“ a Tu-22B/Tu-22U „Blinder“. Ani rozvoj letectva nezahálel a v roce 1977 byli zadány nové zbrojní objednávky na více jak 200 letadel a vrtulníků hlavně ze SSSR a Francie. Ty měly zahrnovat výkonné sovětské letouny MiG-25 „Foxbat“ a netrpělivě očekávané Mirage F.1EQ z Francie. Výcvik leteckých kadetů zabezpečovala Letecká akademie v Tikrítu, s cvičnými letouny AS.202 Bravo a vrtulníky Mi-2 „Hoplite“, Mi-4 „Hound“ a SA.342K Gazelle pro základní výcvik. Na letišti al-Rašid u Bagdádu se prováděl pokračovací a zbraňový výcvik na letounech Pilatus PC-7, Jet Provost T.52 a L-29 Delfín. Na stejné základně byly soustředěny i zbylé britské letouny Hunter Mk.59A/B používané převážně k výcviku a kondičnímu létání vyšších důstojníků.
Relativně silné transportní letectvo bylo vybaveno několika desítkami výkonných letounů Il-76 „Candid“ a An-12B „Cub“. Mnohé z nich, společně se stroji An-24TV, byly opatřeny civilní registrací aerolinek Iraqi Airways a operovaly ve smíšeném vojensko-civilním provozu z bagdádského „Saddámova“ Mezinárodního letiště.
Malé Irácké námořnictvo s pouhými 4.000 muži, mělo základny v přístavech al-Fao, Umm Kasr (Umm Qasr) a na nové námořní základně aš-Šulajbá. Jeho primární výzbroj se skládala ze dvou desítek sovětských rychlých raketových člunů třídy P.205/A „Osa-1/2“ a asi tuctu torpédových člunů třídy P.6 „Seršen“. Jugoslávská fregata Ibn Chaldúm byla přes své oficiální označení pouze cvičným plavidlem. K dalším úkolům bylo k dispozici kromě čtyř vyloďovacích plavidel Polnočny (Projekt 771), dvou minolovek třídy T-43 a několika pomocných lodí i několik desítek malých hlídkových člunů. Pod námořnictvo spadala i vrtulníková letka vyzbrojená stroji SA.321G/H Super Frelón a několik oddílů pobřežní obrany s těžkým dělostřelectvem a proti-lodními raketovými systémy.
V období druhé poloviny sedmdesátých let byly íránské ozbrojené síly bezesporu jedny z nejsilnějších v oblasti. Podle amerického vzoru se dělily na pozemní síly, letectvo a námořnictvo. Pomocné úkoly plnilo četnictvo a pobřežní stráž. Zvláště letectvo se drželo na výsluní šáhovy přízně - Šáh byl sám aktivním pilotem. Rozložení karet se ale značně změnilo po islámské revoluci. I když se podařilo zabránit některým pošetilým návrhům na rozpuštění armádních jednotek a vrácení těžké výzbroje zpátky do USA, početní stav klesl pod 200.000 vojáků. Ti byli formálně rozčleněni do osmi divizí a čtyř samostatných brigád, několika nezávislých dělostřeleckých skupin a mnoha týlových a podpůrných jednotek. Jednotlivé divize, zejména jejich logistické složky, trápil nedostatek personálu a kvůli absenci zkušených techniků bylo v době vypuknutí války průměrně jen 30-50% tanků schopno nasazení. Základem výzbroje armádních tankových jednotek byly kvalitní britské tanky Chieftain Mk.3/5(P) v počtu 780 kusů. Dalších 1.225 kusů modernizovaných tanků Šir Iran Mk.1/2 bylo objednáno, ale tento kontrakt byl po revoluci stornován. Dále zde bylo asi 400 kusů starších amerických tanků typu M47/M48 Patton a 460 kusů modernějších M60A1. Ty doplňovalo několik desítek lehkých průzkumných tanků FV 101 Scorpion. Mechanizované jednotky byly vybaveni 570 kusy amerických obrněných vozidel M113A1 a jejich variantami a stovkou britských průzkumných vozidel Ferret. Mnohé prameny zmiňují i dodávku více jak 500 obrněních transportérů BTR-50/BTR-60 ze SSSR na počátku sedmdesátých let a kontrakt na bojová vozidla BMP-1 z roku 1979. Podle některých pramenu byly v průběhu bojů skutečně dodány a později i nasazeny k frontové službě společně z ukořistěními iráckými kusy. Několik desítek vyřazeních tanků z dob druhé světové války, jako třeba M4A1 Sherman a M24 Chaffe, bylo využito na hranicích s Irákem jako statické pillboxy. Nebylo překvapivé, že i dělostřelecké jednotky byly vybaveny americkými děly a houfnicemi, od lehkých M101 po těžké kusy M114 a M115 a samohybnými typy M109A1 a M110. Armáda měla i své vojskové letectvo, vybavené několika stovkami bojových a dopravních vrtulníků.
Jak už bylo řečeno, letectvo se v sedmdesátých letech zmodernizovalo a zapojovalo se do společných cvičení s tureckými, pákistánskými a americkými ozbrojenými silami. Mnoho důstojníků absolvovalo výcvikové programy a stáže ve Spojených státech a Izraeli. Protože příslušníci letectva představovali nejelitnější část ozbrojených sil, překotné změny a neustávající reorganizace velmi tvrdě zasáhly právě je. Mnoho důstojníků a leteckých techniků bylo propuštěno, nuceno emigrovat a někteří se dokonce stali oběťmi „revoluční spravedlnosti“.
Hlavní velitelství se nacházelo na základně Došan-Tapeh u Teheránu a dalšími základnami byly Mehrabád, Tabríz, Hamedán-Nojeh, Dezfúl-Vahdati, Isfahán-Chatamí, Širáz, Bušehr, Bandar e-Abbas a Mašhád. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve výzbroji nacházelo přibližně 220 letounů F-4D/F-4E Phantom II, 240 kusů F-5A/F-5B a modernějších F-5E/F-5F Tiger II, ale hlavně 77 výkonných stíhacích letounů F-14A Tomcat. Byli tu i letouny RF-4E Phantom II a RF-5E Tiger-eye a rozsáhlá flotila dopravních letounů C-130E/C-130H, tankovacích Boeing 707-3J9C, a dálkových letounů Boeing 747-2J9C, zabezpečující vysokou mobilitu armády. A to nemělo být všechno, koncem sedmdesátých let Šáh objednal u amerických firem dokonce 300 letounů F-16A/F-16B Falcon a několik letounů včasné výstrahy E-3A Sentry! Tento kontrakt byl ale krátce po revoluci stornován a to přesto, že část pozemního obslužného vybavení už byla dodána a letouny první dodávky se nacházely ve vysokém stupni rozpracovanosti. I letecké základny ze kterých operovalo letectvo byly budovány opravdu kvalitně, nechyběly zodolněné úkryty pro letadla, skladiště munice a náhradních dílů byla budována se stejnou důkladností. Protiletecká obrana byla doplněna výkonnými radiolokátory a propojená s několika skupinami baterii raket MIM-23B I-HAWK, Rapier a Tigercat.
Nezanedbatelnou sílu představovalo také námořnictvo, které mělo k dispozici dva starší, ale modernizované torpédoborce třídy Babr (třída Sumner/Gearing), čtyři moderní fregaty třídy Alvand (typ Vosper Mk.5) a čtveřici korvet třídy Bayandor (třída PF-103). Mezi hlídková plavidla spadalo, kromě starších jednotek, i deset moderních raketových člunů třídy Kaman (francouzských La Combatante II). K pomocním úkolům tu byla rozsáhlá flotila minolovek, hlídkových člunů a dalších plavidel. Další plavidla již byla objednána, jako třeba moderní raketové torpédoborce odvozené od americké třídy Spruance, nebo německé dieselové ponorky Type 209. Tyto a další kontrakty byly ale po revoluci stornovány a torpédoborce nakonec zařadilo do služby US Navy jako třídu Kidd, neoficiálně posádkami prekřtěnou na „třídu Ajatolláh“. Zvláštností bylo, že Íránci používali také vojenská vznášedla, jako třeba Taylorcraft BH-7 Mk.5, vhodná k operacím v bažinách a mělkých vodách. Pro průzkum a protiponorkový boj byly k dispozici hlídkové letouny Lockheed P-3F Orion a vrtulníky SH-3D, Sikorsky RH-53D Sea Stallion a Augusta Bell AB.212ASW.
Edit: Admin