Vought AU-1 Corsair

Vought AU-1 Corsair


Poslední verzí Korzára která byla nasazena americkými silami byla AU-1, bitevní verze vyvinutá pro USMC. Prototyp, přestavěný z F4U-5NL, byl pojmenován původně XF4U-6, a vznikl kvůli potřebám právě zuřící korejské války jako bitevní a stíhací letoun po malé výšky. Oproti F4U-5 měl mírně slabší motor, určený pro malé výšky, R-2700-83W s jednostupňovým kompresorem. Po obvodu motoru a kabiny bylo umístěno dodatečné pancéřování složené z 25 desek a chránící před pěchotními zbraněmi. Kvůli větší bezpečnosti před kulkami byly také přemístěny olejové chladiče, které se u ostatních verzí nacházely na náběžných hranách centroplánu. U AU-1 zde byly jen nasávací otvory a chladiče byly v kořenech křídel podélně s osou letounu. Výzbroj se opět skládala ze čtyř 20mm kanónů M3 v křídlech, místo původních osmi závěsníků pro rakety HVAR byly AU-1 vybaveny novými křídelními pylony pro deset raket nebo bomb o celkové hmotnosti až 1815 kg, např. šest 227kg pum pod křídly a jednu 454kg pumu pod trupem, a mohly nést také dvě přídavné nádrže o 568 l. Všechna dodatečná hmotnost se silně podepsala na výkonech, bez podvěšené výzbroje mohl sice AU-1 letět až 705 km/h ve výšce 2900 m, ale s ní pouze 384 km/h.


První stroje byly dodány počátkem roku 1952 a stihly tak závěr války v Koreji. Jejich výhodou byla potřeba pouze krátké vzletové plochy a také větší dolet než u dobových proudových letounů, a výhodou byla i jejich zastaralá technologie, protože Američané v případě jejich ztráty neriskovali vyzrazení moderních proudových technologií nepříteli, a přitom na svoji práci stačily. Pro MiGy-15 ovšem nebyly žádným soupeřem. U námořní pěchoty služily AU-1 u VMA-211, VMA-212, VMF-225, VMA-323, VMF(N)-513 a také v Quanticu. Po válce následovalo jejich postupné vyřazování a prodání 25 z nich francouzskému námořnímu letectvu, které je nasadilo proti povstalcům v Indočíně, útočícím na pevnost Dien Bien Phu. Během jedenácti týdnů do pádu pevnosti 16 provozuschopných strojů jednotky 14F ze základny Bach Mai provedlo 959 bojových letů a svrhlo 700 tun bomb, byli ale také ztraceni dva piloti a šest strojů. Po uzavření příměří byly AU-1 vráceny americkému námořnictvu na Filipínách. Později bylo ale mnoho z těchto strojů opraveno a znovu prodáno Francii. Francouzi si již předtím objednali i vznik vlastní varianty, která z AU-1 vycházela a řešila její nedostatky dané malým výkonem motoru, Vought F4U-7. Celkem se mělo do francouzských rukou dostat 69 AU-1. Nově dokoupené stroje od července 1958 sloužily u Flotille 12F v Alžíru pro doplnění prořídlých řad F4U-7, snad se dostaly také k 17F. Ve výzbroji námořnictva se AU-1 zúčastnily také Suezské krize. Poslední stroje byly z francouzského námořního letectva vyřazeny pravděpodobně s ostatními Corsairy až počátkem 60. let.


Zdroj:
Swanborough, F. G., Bowers, P. M.: US navy Aircraft Since 1912, Putnam Aeronautical Books, London 1990. ISBN 0-85177-838-0
Jarski, Adam: F4U Corsair, AJ-Press 1998. ISBN 83-86208-56-2
Tillman, Barrett: Vought F4U Corsair, Warbird Tech Series Volume 4. Speciality Press North Branch 1996. ISBN 0933424-67-1
frenchnavy.free.fr
http://frenchnavy.free.fr/squadrons/12f/12f.htm
www.netmarine.net
www.historyofwar.org
http://www.aerofiles.com/_vot.html
http://en.wikipedia.org/wiki/F4U_Corsair
http://www.vectorsite.net/avf4u.html#m6