Invaze Thajska do Států Shan aneb Thajsko ve Druhé světové válce

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 85.000,- Kč Chci přispět
US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

Invaze Thajska do Států Shan aneb Thajsko ve Druhé světové válce

    Avatar
    Invaze Thajska do Států Shan aneb Thajsko ve druhé světové válce


    Kapitola 1 – Historie Thajska v průběhu období druhé světové války


    Před Druhou světovou válkou - podobně jako v jiných zemích Jihovýchodní Asie - i v Thajsku sílí nacionalismus a silný odpor proti evropskému koloniálnímu systému. V Thajsku se tato situace promítla zejména do růstu zastánců tzv. pan-thajské myšlenky, jejímž hlavním cílem bylo spojit "historické" země Thajska do jednoho státu – jednalo se o oblasti, které Thajsko ztratilo s Francií mezi lety 1893-1907 (východní hranice dnešního Thajska, především oblasti Laosu, jižního Vietnamu a Kambodže) a s Británií v roce 1909 (část malajského území), dále pak území Barmy (zejména států Shan, stát Karenů a západní hraniční oblasti Barmy).

    Hlavním představitelem této politické linie v rámci Thajska byl její ministerský předseda Phibun Songkhram.


    Obr. 1 - Phibun Songkhram po válce



    Tento se dostal k moci v průběhu bouřlivých let mezi roky 1930-1938 – nejdříve se o to pokusil jako člen 114členné skupiny tzv. „Promoters“ (tedy Zakladatelé či Vyhlašovatelé). Ve zkratce se jednalo o skupinu důstojníků, která 24. června 1932 provedla vojenský převrat, jehož hlavním cílem bylo vytvořit konstituční monarchii – to se podařilo a pučisté tak docílili svého. Svým způsobem se jednalo o legitimní požadavek. Dalším převratem vedeným Phibunem byl převrat ze 20. června 1933, jehož cílem bylo zamezení snah po silném oslabení vlivu mladších důstojníků (většinou se jednalo o absolventy francouzských vojenských akademií) ze strany tehdejší konzervativní strany. Po dalších několika pučích (přívrženci krále) a rezignaci premiéra Phraya Phahona, se Phibun chopil šance a byl zvolen ministerským předsedou Thajska v roce 1938. Od této doby začíná silná nacionalistická linie v thajské vládě.


    Toto vrcholí v roce 1938, kdy se Phibun rozhodne přeměnit svou vládu na vojenskou diktaturu, pozatýká královskou rodinu, členy opozice a popř. jeho oponenty. V roce 1939 je oficiálně změněno jméno země z původního Siamu na Thajsko, tedy Thajsko jako země Thajců. Tato nacionalistická linie přetrvala až do dnešních dnů – viz. velmi problematická situace etnických menšin (Karenové, etničtí Číňané, malajské kmeny, Khmérové, apod.).


    Obr. 2 - Etnické složení současného Thajska, mapa ze 70. let 20. století, Musgrave



    Vzhledem k tomu, že Phibun strávil významnou část života ve Francii, snažil se také o jakousi modernizaci Thajska podle evropského vzoru – povinné nošení evropského oblečení, změna data Nového roku na 1. leden z původního buddhistického dubna, povinné polibky mužů svým ženám a podobná celkem zajímavé nařízení.


    Po vypuknutí druhé světové války se Thajsko nezapojilo ani na jednu stranu a pragmaticky vyčkávalo, co přinese aktuální světové dění. Situace, na kterou čekalo se naskytla v roce 1940, kdy německý Blitzkrieg slavil úspěch na evropském kontinentě. V tomto roce, kdy došlo k pádu Francie, se Phibun rozhodl získat zpět území Indočíny ztracená v letech 1893-1907.

    Obr. 3 - Původní území Thajska před invazí



    Thajské jednotky vpadly na francouzské, v té době již vichystické území. Francouzi se bránili celkem statečně, nicméně ve dvou pozemních bitvách u Yang Dang Khum a Phum Preav byli poraženi. Válka, která započala v listopadu 1940 jako "malý" pohraniční spor, se protáhla do Nového roku a přerůstala ve větší intenzivnější boje. Za této situace se do hry vložilo Japonsko, kdy po porážce Thajska v námořní bitvě u Koh Changu diplomatickým nátlakem na vichystickou Francii dosáhlo zastavení bojů. Nicméně Francie zaplatila krutou cenu – ve smlouvě podepsané v dubnu 1941 se pod nátlakem Japonska musela vzdát 54 000 km2. Jednalo se o území Kambodže (provincie Battambang a část provincie Siam Reap) a pohraničních oblastí Laosu.


    Celé Thajsko oslavovalo první vítězství nad koloniální mocností a Phibun se ocitl na vrcholu své popularity – na počest padlých v této válce nechal vztyčit tzv. Vítězný monument.


    Obr. 4 - Vítězný monument



    Bohužel však pro Thajsko tato situace byla počátkem japonské snahy po ovládnutí Thajska. To vyvrcholilo 8. prosince 1941, kdy Japonci vojensky udeřili na Thajsko. Japonská armáda vstoupila na thajské území z devíti směrů, což zamezilo efektivní obraně Thajců. Jednalo se o pozemní vpád z Kambodže, letecký - obsazením letiště Don Muang, a námořní - 7 vyloděními mezi městy Hua Hin a Pattani v zálivu. Nicméně Thajská armáda se statečně bránila po dobu několika hodin, než se polní maršál Phibun Songkhram rozhodl o zastavení palby. V této době jak Anglie, tak USA prohlásily Thajsko za okupovanou zemi.


    Nicméně v této době však dochází k velmi zajímavé situaci Phibun se rozhodne rozehrát svoji vlastní hru (bez souhlasu vlády či krále), poté co Japonsko nabídne Thajsku určité ústupky. Otázkou zůstává, zda však pouze nepodlehl tvrdému nátlaku ze strany Japonců, společně s faktem slabosti Spojenců – viz. např. Zkáza svazu Z: potopení bitevní lodi Prince of Walesu a bitevního křižníku Repulse. Buď jak buď 14. prosince 1941 Phibun podepisuje smlouvu, která zavazuje thajské jednotky ke vpádu do Barmy spolu s Japonskem. O týden později, 21. prosince, podepisuje další dohodu, která má daleko větší dopady – Spojenecká smlouva s Japonskem. Tato byla podepsána na jednom z nejsvětějších míst Thajců – v chrámu Wat Phra Kaeo.


    Japonci Thajsku na oplátku „věnovali“ území Malajsie (zejména ony problematická území tzv. 4 sultanáty - Kelantan, Trengganu, Perlis a Kedah), které Thajsko ztratilo v roce 1909 mírovou smlouvou s Británií. Dále ještě vojensky připojili Východní shanský stát na území Barmy, na jehož území si Thajci činili historický nárok díky královstvím Lan Na a Sukhotai a příbuznosti se zdejším etnikem Myangu.


    Obr. 5 - Mapa po podepsaných dohodách s Francií a Japonsem - získaná území Malajsie, Barmy, Laosu a Kambodže



    Po dalším nátlaku Japonců Phibun vyhlašuje 25. prosince, 1942 válku Británii a USA. Naštěstí pro Thajsko, v USA se tehdejší velvyslanec Seni Pramoj (aristokrat, známý svým silným protijaponským sentimentem) rozhodne tuto notu vládě USA nedoručit.


    Obr. 6 - Seni Pranoj, velvyslanec Thajska v USA



    Navíc ještě zakládá hnutí Svobodní Thajci, jehož členy se stali především mladí Thajci studující v USA. Členové tohoto hnutí se dávají do služeb United States Office of Strategic Services tzv. US OSS, která je pak vysazuje na území Thajska. Do konce války se Američanům podařilo vysadit zhruba kolem 2 500 těchto dobře vycvičených mužů, kteří Japoncům a Thajcům způsobili velké těžkosti. Na území Thajska ke konci války náleželo ke svobodným Thajcům zhruba kolem 50 000 jedinců.


    Obr. 7 - Nášivka Svobodných Thajců a Siddhi Savedsila v uniformě OSS



    V roce 1942 Thajsko podniká svoji největší vojenskou operaci po dobu WW II. – invazi do států Shan, o které bych se blížeji rozepsal v další kapitole.


    Po porážce Německa u Stalingradu, Kursku, prohrám Japonska na Guadalcanalu a Midway se celková situace obrací pomalu v neprospěch sil Osy. Společně s tím i zprávy z japonských bojů v Barmě a thajských ve státech Shan nejsou tak pozitivní, jak se očekávalo. Thajsko pomalu začíná očekávat nejhorší. Morová rána na Thajsko přichází zhruba na konci roku 1943, kdy Spojenci velmi často bombardují Bangkok, ale zejména, kdy se Japonci rozhodnou zvýšit kvótu pro dodávky potravin a dalších vojenských zásob. Díky aktivitám Spojenců se v podstatě rozpadl jakýkoli obchod a průmysl Japonska a japonské armády tak museli velmi barbarsky získávat zásoby na obsazených území. Situace vygradovala 24. července, 1944, kdy s pádem Tojova kabinetu se thajská vláda rozhodla neodsouhlasit dva nároky Japonců. Japonci okamžitě okupovali vojensky zemi a umístili zde až 150 000 vojáků. Kabinet Phibuna Songkhrama rezignoval a byl nahrazen tzv. civilní vládou pod vedením Khuanga Aphaiyawongse.


    Obr. 8 - Khuang Aphaiyawongse



    Tento byl silně pod vlivem hnutí Svobodných Thajců a od svého nástupu se snažil dostat Thajsko zpět na stranu Spojenců. Mezi ním a Spojenci probíhali tajná jednání, ve kterých však zejména Británie a pověstná Churchillova pomstychtivost skoro převládla. Britové neradi zapomínali na to, že z thajského území Japonci podnikali útoky na Barmu a Malajsii. Na druhé straně Američané, kteří nikdy ve válce s Thajskem nebyli, se snažili nároky Britů otupit, což se jim částečně povedlo. S koncem války však Británie vniká na území Thajska a obsazuje severní oblasti. Po ukončení druhé světové války pokračuje „vybíjení zlosti" na Thajsku. Francie, která se stala vítěznou mocností, zablokovala vstup Thajska do Organizace společnosti národů do té doby než Thajsko navrátilo území získané v roce 1942. SSSR se zase snažil o zrušení tvrdých thajských zákonů proti komunistické straně. A nakonec Británie si vymohla válečné reparace v hodnotě 1,5 milionu tun rýže, což tvořilo kolem 10 % roční produkce Thajska. Naštěstí později došlo ke snížení a Thajci do roku 1947 splatili tyto reparace.


    V lednu roku 1946 podepisují Británie s Thajskem mírovou dohodu a tím končí thajské intermezzo v Druhé světové.


    Poznámka: Za velmi cenné poznámky, doplnění a připomínky bych rád poděkoval kolegovi Kare Kučerovi.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#300385Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 2 - Počátek invaze do Států Shan


    Ještě než začnu s přiblížením invaze, rád bych také blížeji popsal situaci na území Barmy a států Shan. Toto území je velmi historicky a etnicky zajímavým územím. Největším etnikem jsou Shanové (etnikum příbuzné s Thajci, větev Shan-Tai), dále pak mezi další etnika patří Barmánci, etničtí Číňané, kmeny Wa, Kachin, Taungyo, Palaung, Lahu, Akha, Pa-O a několika dalších, a dále pak jsou některá malá území obývaná Kareny. Historicky tak politické uspořádání dosti zohledňovalo tyto etnické rozdíly.


    Zhruba od 16. století se oblast států Shan rozdrobila na desítky malých knížectví ("principalities") - v podstatě šlo o malé městské státečky. Většinou se jednalo o nějakou vesnici či větší městečko s přilehlým okolím ovládané nějakým místním vládcem zvaným saopha (či chaofa) zpravidla na základě rodové příslušnosti. V průběhu dalších let mezi sebou jednotlivé státy bojovali a větší státy byly schopné si podmanit ty menší - význačnými v průběhu historie jsou pak státy Mongpan, Kengtung, Monglong, Mongtung, Hsumhsai, Hsipaw, Monghsu a Kenghkam. Samozřejmostí je, že do tohoto uspořádání pak také zasahovali externí subjekty jako Barma, Čína, Thajsko či zejména Velká Británie.


    Po dobytí Barmy tak Britové rozdělily území Barmy na dva samosprávní celky tzv. "Hraniční oblasti" (Frontier Areas) zahrnující státy Shan, Kachinů a Chinů a pak celek zvaný "Vládní Barma" (Ministerial Burma) zahrnující většinu Barmy, tedy dnešního Myanmaru.


    Státům Shan se dostalo celkem silné autonomie, místní saopha musel pouze uznat poddanost britskému králi a že je součástí Barmy. Každému saopha byl ještě přidělen koloniální úředník, nicméně většina dalších správních věcí byla plně ve správě vůdců států.


    V roce 1922 dochází k dohodě mezi různými saopha o vytvoření federace těchto států a zřízení Rady federace shanských států (Federated Shan States’ Council) - z pohledu politologického se spíše jedná o konfederaci, neboť některé hlavní aspekty států byly stále v rukou místních vládců - místní armáda, ekonomické vztahy, apod. Dále také za vlády Britů dochází k jakémusi rozdělení těchto Shanských států do 3 seskupení - Severní shanský stát (North Shan State), Východní shanský stát (East Shan State) - důležitý pro naši invazi, tento stát se nachází východně od řeky Salween - a Jižní shanský stát (South Shan State).


    V průběhu WW II. díky pozitivnímu zacházení ze strany Britů (např. i takovým záležitostem jako udělení monopolu na výrobu a obchod s opiem, apod.) je většina shanských státečků nakloněna spíše na stranu Spojenců, což je dostalo do složité situace (Barmánci a Thajci spíše se klonili k Japoncům).


    V roce 1942 následuje thajská invaze, která dobývá většinu shanských států v rámci Východního shanského státu (tedy na východ od řeky Salween). Nedobytými tak zůstávají oba dva "západní státy" tedy - Jižní a Severní shanský stát, ve kterých některá území podléhají Japoncům útočícím na Barmu.


    Po konci Druhé světové války dochází k dohodě mezi různými shanskými etniky o vytvoření jednotného Shanského státu, ve kterém by různá etnika měla velkou autonomii. Tato dohoda byla nakonec uzavřena v únoru 1947 ve městě Panglong (na dohodě se účastnily Shanové, Chinové a Kachinové) a tuto dohodu také akceptoval vůdce barmské nezávislosti Aung San. Ve stejném roce byla přijata i nová ústava Barmy (akceptující Shanský stát a autonomie dalších států jako Karenové, Monové a dalších etnik Barmy). Součástí nové ústavy bylo i 10ti-leté období pro státy Shanů a Karenů k osamostatnění, avšak bohužel došlo k občanské válce, která většinu těchto snah zničila.


    Posledním významným milníkem je sněm všech 34 saophů v roce 1959, který skončil jednoznačnou deklarací o unifikaci a vytvoření Shanského jednotného státu a jeho autonomii v rámci Barmské unie (Union of Barma) společně s vytvořením volené centrální státní shanské vlády. Od této doby se tak používá pouze název Shanský stát. V roce 1962 však dochází ke zrušení autonomie a dochází v Barmě k tvrdé centralizační a asimilační linii, která v podstatě pokračuje až do dnešních dnů.


    Avšak pojďme zpět k Thajsku a Druhé světové válce.


    V průběhu roku 1941-1942 Phibun díky i zřejmě "vítězné válce" s Francií dochází k závěru, že je možné rozšířit území Thajska další invazí. V úvahu přicházela další potenciální území jako část Barmy - stát Karenů, východní část Barmy či států Shan - tedy region východně od řeky Salween tzv. Východní shanský stát. Z tohoto důvodů se rozhodl pro vytvoření tzv. Severozápadní armády, 24. prosince 1941. Jejím cílem byla především invaze na území Barmy a obsazení části barmských území, již zmíněného shanského státu.


    Společně s tím se zřejmě Phibun obával o morálku svojí armády, neboť japonská armáda byla částečně rozmístěna na jihu země. Jako další nepříjemnost se ukazovala skutečnost, že tato armáda měla v průběhu několika málo měsíců čelit monzunům, problémům s dodávkami potravin, nečinností a odloučením od rodin. Z toho důvodu 30. dubna 1942 Phibun zaslal na japonské velvyslanectví v Bangkoku depeši požadující následující:
    1) Thajsko okamžitě zaútočí na severní region Barmy, východně od řeky Salween a postoupí dále až k čínským hranicím.
    2) Thajsko věří, že Královská armáda Thajska bude schopna zaútočit na zdejší rozmístěné čínské jednotky bez jakékoli japonské pomoci. Pro Thajsko tak nebude nutné dodávek vojenské pomoci a naopak může začít se svojí operací okamžitě.
    3) Po vítězství Thajsko předpokládá, že si dobytá území začlení do svého teritoria.


    Nicméně Japonci (Ministerstvo zahraničí) s některými částmi tohoto protokolu nesouhlasili, zejména s částí ohledně začlenění států Shan do Thajska. Podle jejich názoru se jednalo o velmi těžký úkol a díky kulturním rozdílům v krátké době nerealizovatelný. Na tuto japonskou odpověď však Phibun odpovídá novým návrhem, který v podstatě mění bod č. 3 na formulaci, že po vítěství Thajska bude dobytému území udělena nezávislost a bude vytvořen malý stát podobný Lucembursku. Japonský vojenský atašé v Bangkoku pak Phibunovi předává informaci, že Japonsko akceptovalo úmysl Phibuna zaútočit na území východních států Shan, nicméně nedal žádnou závaznou podmínku týkající se budoucího statutu dobytého území. Toto mělo být rozhodnuto až po vítězné invazi. Dále také atašé vyjádřil svoje obavy, že pokud nebude provedena invaze v brzkém termínu u Severozápadní armády může dojít k významnému problému s morálkou a úpadku bojeschopnosti. V konverzaci s Phibunem také japonský vojenský atašé zmínil, že Japonci nepovažují invazi za lehce realizovatelnou. Podle jejich mínění se nejedná o "procházku" tak, jak si to Phibun představoval.


    Navždy asi zůstane otázkou, zda Japonci chtěli Phibuna donutit k rychlé invazi či naopak se ho snažili přesvědčit/odradit o lepším naplánování celé akce. Buď jako buď Phibun se rozhodl provést invazi okamžitě. A 10. května 1942 se první divize dávají na pochod směrem k Chiang Mai a dále pak přes hranice do oblast východní Barmy.


    Japonské stanovisko však zřejmě spíše bylo proti invazi, neboť japonský atašé pouze zmínil, že Japonsko akceptovalo notu ne však souhlas k invazi. Japonci se totiž snažili balancovat své zájmy mezi Thajskem a svojí loutkovou vládou v Barmě.


    Japonci měli s Barmou své zájmy a v této době byl stát spravován civilní vládou v jejímž čele stál doktor Ba Maw, po roce 1943 zvolen Naingandaw Adipadi čili tzv. hlavou státu. Ba Maw byl silně nacionalisticky zaměřený politik, který poté, co byl informován od Japonců ohledně thajských úmyslů, rozhodně nebyl nadšen. Při svém setkání na začátku měsíce května s Japonci (jmenovitě Tojem) v Singapuru se zmínil, že ani jeden z národů jak Barmánci, tak Shanové nebudou rozhodně tímto uspořádáním nadšeni. Jak prohlásil, nikdo z těchto dvou národností nebude spokojen se ztrátou vlastního území.


    Tojo vyjádřil své sympatie směrem k Barmě, nicméně vysvětlil, že Japonsko už toto východní území slíbilo svému thajskému spojenci jako cenu za spojenectví. Na to Ba Maw odvětil: "Nicméně my jsme se stali Vašimi spojenci také, a také my máme své vlastní nároky."


    Po této odpovědi jednání skončilo a invaze na území Barmy započala. Zřejmě tak Japonci v této době nechtěli ještě silněji uplatňovat svoji moc vůči Thajsku.

    Mapa polohy státu Shan mezi Čínou, Barmou a Thajskem
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#300927Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 3 – Situace Thajské královské armády a Kuomintangu


    Do čela thajské Severozápadní armády byl zvolen Luan Seri Roengrit (popř. znám také jako Jarun Rattanakuln Seriroengrit), který byl znám především díky své patronaci nad Královským dostihovým klubem, nicméně z vojenského hlediska se jednalo o muže, který se ukázal úspěšným ve válce s Francií v roce 1940-1. Jednalo se především o jeho dobře naplánovaný přísun posil a vojenského materiálu směrem k hranicím Kambodže, což se ukázalo více než důležitým v bitvách o Yang Dang Khum a Phum Preav.


    Na druhou stranu tento velitel čelil několika obzvláště nebezpečným obtížím, které se ukázaly jako více než rozhodující na celkový výsledek invaze – thajská železnice končila ve městě Chiang Mai a poté veškeré zásoby musely být neseny buď na zádech vojáků nebo nákladních mezcích za situace naprosto nepříznivého terénu (hory, džungle a divoké řeky). Tato situace se ještě zdramatizovala s příchodem monzunů. Společně s touto logistickou potíží se ukázala ještě potíž s vybavením a motivací vojáků – většina z nich pocházela z jižních či východních provincií Thajska a jako takoví nebyli zvyklí na zdejší horské prostředí. Stejně tak se jim nedostalo vybavení na chladné večery či boje v horách. Navíc k tomu komunikace ohledně nadcházející invaze nebyla moc otevřená (chyběly i běžné informace ohledně nepřítele!) a vojáci se tak neidentifikovali s invazí, což později vyvrcholilo ve frustraci a nízkou bojeschopnost jednotek.


    Z pohledu strategie také důležitou otázkou, na kterou neuměli odpovědět ani velitelé, bylo jak je vlastně vyzbrojen nepřítel, s jak velkou armádou disponuje, a jak je vlastně v regionu rozmístěn. Kdo však byl tímto nepřítelem z našeho pohledu?


    Krátce po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci, 1941, se rozhodl Čankajšek spojit s Rooseveltem a Churchillem s tím, že nabízí pomoc Británii a USA v oblasti JV Asie. Přesněji se nabídl, že jednotky Kuomintangu (čínských nacionalistů) se rozmístí na území severní Barmy tak, aby ochránily důležité logistické trasy mezi Rangúnem a Chungkingem. Tato nabídka byla zejména Churchillem akceptována a tak se jednotky Čínských expedičních sil přesunuly do Barmy. Bližší informace týkající se struktury čínských jednotek, jejich Order of Battle zde.


    Jak je vidět z nárysu Čínských expedičních sil, ve Východním shanském státu zaujala pozici 93. divize, která se skládala ze tří pluků, každý o síle britského praporu (zhruba kolem 900 mužů na pluk). Velitelem byl generálporučík Lu Kuo Ch’uan. Celkovou sílu divize tvořilo zhruba 4 000 mužů a převážnou většinu mužů této divize tvořila různá etnika z jihu Číny či hranic s Barmou – Akah, Yao, Miao, Lahu a Lisu. Vzhledem k tomu, že se žádné japonské útoky v této oblasti nekonali, se vojáci zapojili do zemědělských prací a pomalu se začali asimilovat do běžného života zdejší komunity.


    Toto však bylo narušeno útokem ze 3. května, 1942, kdy thajské letectvo bombardovalo Kengtung jako předehru k tomu, co mělo následovat o několik týdnů později.


    V jaké kondici však byla Thajská královská armáda?
    Po válce s vichystickou Francií byla většina armády demobilizována 30. dubna, 1941. Celková síla armády se snížila na zhruba 40 000 mužů sloužících v 71 praporech. Následujíce došlo k reorganizaci podle regionální příslušnosti tzv. montonů (1 monton zhruba odpovídal divizi) – např. 1. monton byl umístěn v Bangkoku, 2. monton v Prachinburi, 3. v Nakhon Ratchasima, 4. v Nakhon Sawan, 5. v Phetchaburi a 6. v Nakhon Sri Thammmarat. Po podepsání spojenectví s Japonskem byla vytvořena Severozápadní armáda, tzv. Phayap Army, 24. prosince 1941.


    Přehled všech jednotek spadajících pod tuto armádu naleznete zde. Nicméně pro nás je důležité, že toto uskupení disponovalo zhruba 35 000 muži v armádě a zhruba 3 500 muži v letectvu. Ve srovnání s čínskou armádou tak Thajci disponovali více než dostatečnou převahou, skoro 10:1.


    Co se týče doplněné výzbroje pro invazi tak podle vojenského muzea Thajska (Army′s Ordnance Museum, Thajsko) se uvádí, že armáda získala od Japonska kulomety KNIL M/12 získané na Jávě. Dále armáda disponovala zhruba 1 000 japonských automatických kanonů Typ 96 a 25 000 puškami Typ 38 koupených od Japonců. Podle údajů Thajsko od Japonska také odkoupilo zhruba 40-50 lehkých tanků Typ 95 „Ha-Go“.


    Srovnáním obou armád tak situace vyznívá velmi příznivě pro thajskou stranu, nicméně do celkových bojů měly vstoupit faktory, které se daly předpokládat - počasí, motivace vojska, logistika, nepříjemná topografie, apod.


    Jak invaze probíhala tak bude popsáno z pohledu tří hlavních vojenských operací:
    1) Pochod na Kengtung a dobytí jižního sektoru Východního shanského státu
    2) Překonání řeky Lwoi a dobytí východního sektoru Východního shanského státu
    3) Pochod k čínským hranicím a dobytí severního sektoru Východního shanského státu.


    Poznámka: Za velmi cenné poznámky, doplnění a připomínky bych rád poděkoval kolegovi Michalu Rakovi.

    Lehké tanky Ha-Go při postupu ve státech Shan v roce 1942.

    Polní dělo typ 77, povšimněte si zejména francouzského vybavení thajské armády - boty a helmy.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301097Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 4 – Pochod na Kengtung a dobytí jižního sektoru Východního shanského státu


    Počáteční kapitola bojů ve státech Shan byla napsána jednotkami Thajské královské armády – jednalo se o 2. divizi, 4. divizi, 3. divizi a Jezdeckou divizi. Společně s tím ze vzduchu tyto jednotky zabezpečovalo Královské letectvo.


    Tento Pochod na Kengtung se skládal ze dvou hlavních fází – 1. fáze spočívala v dobytí přístupových cest do města státu Kengtung (např. město Mongsart) a jako takové tvořili sekundární cíl v celé kampani.
    2. fáze pak spočívala v dobytí hlavního města Východního shanského státu Kengtung a toto město tak bylo primárním cílem celé operace. Jak je vidět již z náčrtu této operace, šlo o dobytí většiny států tzv. jižního sektoru Východního shanského státu (cesta procházela přes státy Monghang, Mongsart, Mongtong, apod.) a končila ve státě Kengtung, což byl v té době nejsilnější stát na území jižního regionu států Shan.


    2. divize
    První se do útoku (v rámci 1. fáze) zapojila 2. divize, pod velením generálmajora Luana Phairirayordejda, která se skládala ze 3 pluků - 4. pěší pluk, 5. pěší pluk a 12. pěší pluk; a jednotky dělostřelectva - 4. dělostřelecký prapor , 5. dělostřelecký prapor a 6. dělostřelecký prapor. Dále byly k divizi připojeny 5. jezdecký prapor a Tanková rota/ Obrněný pluk.


    10. května, 1942 divize vyklidila své kasárna v Chiang Mai a nastoupila na pochod na sever. Na území států Shan vstoupila ve dvou kolonách - 4. a 5. pěší pluk tvořily levé křídlo a jejich postup vedl přes thajskou vesnici Ban Nahwai a na území Barmy pak přes město Monghang. Toto město mělo pro Thajce určitou symboliku, neboť se jednalo o město, kam vedl své výboje proti Barmě král Naresuan v roce 1605. Město bylo dobyto bez jakékoli opozice ze strany čínských sil. Levé křídlo tak dál pokračovalo směrem na Mongmaeken a dále do vnitrozemí na město Mongsart, což byl sekundární cíl první fáze operace v rámci invaze do států Shan.


    12. pěší pluk byl na počátku invaze držen jako záloha pro Jezdeckou divizi a byl rozmístěn v trojúhelníku mezi městy Chiang Dao, průsmyku Monghang a dále kolem Mong Pieng Luang. Avšak 3. května je zařazen nazpět do 3. divize a jeho cílem je Mongsart. 12. pluk tak vytváří pravé křídlo postupu 2. divize. Tato jednotka postupuje přes složitý terén kolem řeky Kok směrem na sever ze svého výchozího sektoru ve městě Ban Thaton.


    Co však představovala vesnice či menší město Mongsart? Jednalo se o malou osadu, která ležela zhruba 90 km jihozápadně od hlavního cíle první fáze invaze a to města Kengtung. Dále se vesnice také nacházela zhruba 90 km severozápadně od hlavního komunikačního uzlu a to průsmyku Kiwphawok. Tento průsmyk jako jediný umožňoval v případě dobrých povětrnostních podmínek motorizovanou dopravu zásob. Vesnice jako taková ležela v dosti nepříjemném terénu – na východě vesnice se nacházela dravá říčka Kok a podobně jako s průsmykem Kipwphakok i zde ve vesnici byla pouze jedna silnice umožňující motorizovanou dopravu a to přes silnici vedoucí přímo do Chiang Mai. Bohužel pro Thajce byla tato silnice v době dešťů (nezpevněné blátivé krajnice, díry, sesuvy půdy, apod.) naprosto nesjízdnou a tak veškeré zásoby při postupu na Mongsart musely být dodány pomocí lidí či zvířat.


    Samotný plán útoku na Mongsart byl velmi jednoduchý – čelní frontální útok na město provedený oběma pluky (4. a 5.) najednou. Že se vzhledem k těžkostem terénu a tím pádem různému rozmístění obou pluků v době plánované hodiny H, jednalo o celkem těžký úkol, o tom nelze pochybovat. Nicméně sesterský 12. pluk, který tvořil pravé křídlo útoku a jako takový se přesunoval velmi těžkým terénem, měl pomoci obchvatným útokem na zadní část čínské obrany. Naštěstí pro Thajce se čínské jednotky stáhly z vesnice a Thajci tak získali tento důležitý cíl velmi lehce. Po obsazení vesnice pak měla 2. divize pokračovat ve svém pochodu na Kengtung, kde se po cestě měla spojit s jednotkami 3.divize. Nicméně bohužel thajský plán vzal za své, neboť průzkumné jednotky zjistili, že silnice na Kengtung je naprosto neschopná pojmout ani divizi, ani pluk, natož prapor. Naštěstí však Kengtung byl 26. května již dobyt a tak jednotka obdržela rozkazy v měsíci červnu, aby se navrátila do svých kasárna v Chiang Mai.


    4. divize
    4. divize se vydala směr Barma v ranních hodinách 10. května 1942. Jakmile dosáhla vesnice Ban Ongluek, divize se – podobně jako 2. divize - rozdělila do dvou pochodových kolon a postupovala ve dvou směrech – severovýchodně a severozápadně, tak aby došlo k vytvoření jakýchsi kleští. Hned od počátku byla ze vzduchu zajišťována leteckým krytím a podobně jí letectvo pomáhalo při průzkumu okolí. Nicméně i přes tuto nespornou výhodu byl pochod obou kolon neuvěřitelně pomalý, díky špatnému terénu, podmáčenému díky nepřestávajícím dešťům a záplavám jimi způsobenými. Díky špatným komunikacím musela být jednotka posílena o zvláštní oddíl ženistů odvelených od 3. divize. Nicméně sekundární cíl byl dosažen a Mongphyak padl 20. května, 1942 do thajských rukou. Některé čínské jednotky však bojovali až do 23. května.


    Jezdecká divize
    Primárním cílem této divize bylo bránit levé křídlo Severozápadní armády. Jednotce velel podplukovník Thwuan Wichaikhatkha a byla tvořena dvěma pluky 35. a 46. Po většinu dobu bojů se jednotka nacházela v thajském městě Chiang Mai a pouze občasně prováděla nějaké průzkumné akce po okolí hranice. Jedinou významnou akcí této jednotky se tak stala 4-hodinová šarvátka při vesnici Ban Pienghuang v blízkost průsmyku do Mongham. Jednotka se střetla s menší čínskou jednotkou, odvrátila útok a Číňané se stáhli.


    Thajské královské letectvo
    Letectvo v podstatě omezilo většinu svých akcí na průzkum a patrolování, občasně přerušenými bombardovacími akcemi proti střediskům odporu 93. divize. Jednou z takovýchto hlavní akcí bylo bombardování čínské obranné linie zhruba protínající Mong Hsa-La, řeku Salween a dále pak do Keng Lap. Poté už docházelo většinou k bombardování měst či vesnic obsazených čínskou armádou, zejména se jedná o Kengtung, a města podél silnice z Mae Sai do Kengtungu.
    Letectvo bylo rozděleno na dvě křídla a ta byla rozdělena podle hlavních směrů postupů – tedy 90. křídlo pokrývá 2. divizi a 80. křídlo pokrývá postup 3. a 4. divize.


    3. divize
    Asi nejdůležitější kapitolu první a druhé fáze operace Pochodu na Kengtung sehrála 3. divize pod velením generálmajora Phin Choonhavana, veterána z války 1940/41. Tato divize dostala za úkol dobýt hlavní město regionu Shan a tedy město Kengtung. Jako taková byla složena ze silných jednotek – tři pěší pluky (7., 8. a 9.), tři dělostřelecké pluky (7., 8. a 9.), jednu motorizovanou průzkumnou rotu (motocyklisté) a jednu tankovou rotu. Na postup se divize vydala 10. května, 1942, kdy vyklidila kasárna v Mae Sai, provincie Chiang Mai a dala se na pochod směrem k městu Tachileik. Z tohoto města na hranici se pak vydala ve stopách 4. divize po trase Mongko-Monglen-Mongphyak, v posledním městě se však oddělila a pokračovala dále vlastní trasou.
    Stejně jako ostatní divize i tato se rozdělila do postupových kolon – 8. pluk postupoval ve dvou kolonách – 18. pěší prapor směrem k Loimwe a Banchonu a pak dále na Kentung, zatímco 52. pěší prapor se pohyboval po trase Ban Pongmao, Mongkhon, Ban Muserwiengpung a Kengtung. 7. pluk tvořil druhou kolonu postupující po trase Ban Pangkhwai, Ban Jiemnuer, Ban Nam-om, Ban Panghung a Pak Kentung. Poslední 9. pluk pak zůstal v Thachiewu, zhruba 20km od Mongphyaku jako záloha.


    Prvním úkolem pro tuto divizi bylo dobýt vysoce položenou stanici zvanou Loimwee. Jednalo se o náročný výstup zhruba do výše 1600 metrů n.m. po svahu, který byl rozbahněn nepřetržitým deštěm. Naštěstí pro 3. divizi tato stanice byla častým terčem thajských leteckých útoků – zejména 11. a 12. bombardovací perutě. Před útokem pak ještě 18. května došlo k náletu 12 letadel.
    Číňané v rámci obrany vyhodili do povětří jak mosty, tak také části cest, což zdrželo thajský postup alespoň na 7 dnů. Zhruba kolem 24. května se také udály první šarvátky kolem města. Po útoku dělostřelectva však čínské jednotky vyklízí pozice a mizí z města. 3. divize tak získává toto město bez větších ztrát.


    Nicméně Thajcům v této době nebylo známé, že mezitím je však Čankajšek nucen díky japonskému tlaku na Čínu od západu odeslat rozkaz na velitelství 93. divize o vyklizení Kengtungu a stažení na linii Puen, což je v rámci jižní části čínského teritoria. Čankajšek tak v podstatě vydal rozkaz ke stažení nazpět do Číny a přenechat tak státy Shan Thajsku.


    26. května, 1942 tak thajské jednotky vstupují do Loimwee, rozprašují zadní voj čínských sil a zajímají pár převážně raněných čínských vojáků. Okamžitě se vydávají na pochod do Kengtungu, v podstatě tak dále pronásledují ustupující čínské jednotky.


    Nicméně 26. května již jiná kolona 3. divize konkrétně 52. pěší prapor pod velením majora Khuna Jarunronnasitha vstupuje do Kentungu, který nachází vyklizený a po menších šarvátkách se zadním vojem zde zajmou něco kolem 100 zraněných Číňanů. Zpráva o dobytí Kengtungu je okamžitě rozeslána všem jednotkám.


    Avšak kolem 4. června se jednotky postupující po hlavním směru od Loimwee dostávají pod palbu vedenou z opevněných jižních pozic kolem Kentungu. Po obchvatném útoku je většina nepřátelských zbraní umlčena a do thajských rukou tak padají především silná opevnění. Jak vyplývá z hlášení thajský velitel plukovník Jamrasd Rungsaeng velmi brzy poznal, že čínské jednotky pozice vyklidili a že palba byla vedena pouze slabou jednotkou zajišťující ústup. Proto odeslal zprávu na velitelství a 5. června vstupují další jednotky 3.divize do dalších částí města. Obyvatelé v první chvíli (26. května) město vyklidili, neboť se domnívali, že přichází Japonci, ale poté co poznali, že se jedná o Thajce většina z nich se vrátila.


    Tímto končí první operace Pochod na Kentung a dobytí jižního sektoru Východního shanského státu v rámci Invaze do států Shan.

    Mapa postupu na město Mogsart Zdroj: http://www.geocities.com/p_klykoom/mongsartmap1.jpg
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301111Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Ještě další fotografie z Pochodu na Kengtung.

    Podplukovnik Sawasd Khuruphanth obhlíží pochod jednotek 4. divize
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301112Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 5 – Překonání řeky Lwoi, dobytí východního sektoru Východního shanského státu


    Cílem této operace bylo dobytí východního sektoru shanského státu a zejména jeho nejvýznamnějšího státu a tím byl Mongyawng, což bylo středisko obchodu mezi čínskou provincií Yunna, Laosem a zbytkem shanských států. Toto město se nacházelo teoreticky ve velké blízkosti již dobytých měst Kentung (78km západně od Mongyawng) a dále Mongphyak (55km jihozápadně od Mongyawng). Na západní hranici města ležela řeka Yawng, která tvořila přirozenou bariéru a obranu před útoky přicházejícími z této strany.


    Tak jako předchozí operace i tato byla naplánována na dvě fáze:
    1. fáze dobytí města Mongyawng a poté Mongyu, které leželo zhruba 25km severně od Mongyawng.
    2. fáze pak byl přechod řeky Lwoi a dobytí zbývajících států Východního shanského státu.


    Dobytím města Mongyawng byla pověřena 4. divize Thajské královské armády, toho času umístěná ve městě Mongphyak. Její 3. a 13. pluk tak postupovali přímo na město Mongyawng, zatímco zbytky divize bez jakýchkoli motorových vozidel pak pokračovali přes oblast Ban Paliew do Kenglap, kde se pak stočili severozápadně tak, aby se setkali se dvěma pěšími pluky pochodujícími od Mongphyak a dostali tak cílové město do sevření ze dvou stran.


    Na „druhé straně barikády“ pak stála čínská 93. divize, resp. pouze jeden z jejích praporů.


    4. divize
    Hned od počátku se postup v náročném terénu v monzunovém dešti projevil jako více než náročný. K neštěstí Thajců se menší jednotka čínské divize opevnila v jednom z údolí vedoucích na Mongyawng a postup Thajců se naprosto zastavil, neboť nebyli v tomto členitém terénu, za snížené viditelnosti a schůdnosti prorazit nepřátelské linie. V přestávce mezi dešti byla povolána letecká síla a 19. května došlo k bombardování čínských kasárna v cílovém městě. Na útoku se podílela 61. a 62. peruť vyzbrojená bombardéry Matin a Ki-21. Díky tomuto útoku se čínský prapor rozhodl stáhnout z města. Nicméně Thajcům trvalo dalších 10 dnů než se probili skrz údolí a do města. Proto tak město dobývají až 30. května 1942, kdy vyhání zadní voj čínského praporu a obsazují město. Poté co bylo odesláno komuniké na velitelství: „4. divize splnila svou misi.“; pokračoval 13. pěší pluk dále na sever zhruba 25 km do města Mongyu, dalšího z významných států regionu Shan.


    Mezidobí mezi 1. a 2. fází
    S plným příchodem silných monzunů se většina vojenských operací mezi červnem a srpnem, 1942, skoro zastavila. Severozápadní armáda toho využila k několika důležitým akcím – přezbrojení, doplnění ztrát a hlavně doplnění zásob a munice. Hlavní vojenské velitelství se přemístilo z Lampangu do Chian Rai 31. května, 1941. 2. divize, která byla od konce první operace stažena zpět v Chiang Mai doplnila své zásoby a byla přemístěna zpět do Mongphyak. Jízdní divize, která se nacházela víceméně v obranných pozicích na cestě mezi Mae Sai a Monglem, byla stažena do Chiang Rai a doplněna o nové koně. 3. divize zůstala v Kengtungu, kde se připravovala na započetí druhé fáze operace proti Východnímu shanskému státu. 4. divize zůstala na svém posledním místě, tedy ve městě Mongyawng připravovala se na přechod řeky Lwoi.


    V průběhu tohoto – pro většinu bojových jednotek - nečinného období došlo zejména k obrovské aktivitě ženistů – pokládali telefonní linky, spravovali cesty, budovali mosty a rozšiřovali letiště v Kengtungu tak, aby bylo schopné pojmout části smíšených křídel. Rozšíření se povedlo úspešně a tak došlo k přistání několika Corsairů, kteří doručili tolik očekávané zásoby, zejména zásoby chininu.


    Zhruba v půlce června došlo k upřesnění plánů pro druhou fázi a tak přechod přes řeku Lwoi byl do detailu rozpracován.


    3. divize
    Zhruba kolem 13. června, 3. divize započala se svým postupem. 19. pěší prapor ze 17. pluku dobyl Mongyang, zhruba 70 km severně od Kengtungu 14. června velmi brzy k ránu. Ve stejný den také 20. pěší prapor překonal řeku Lwoi a započal se svým postupem směrem na východ k vesnici Ban Taping, kterou také dobyl. 21. prapor podobně úspěšně překoval řeku Lwoi jižně od brodu Taping, i přesto, že Číňané toto místo opevnili kulomety. Prapor utrpěl celkem velké ztráty, ale čínské pozice dobyl.
    Ve stejný den - poprvé od počátku invaze – Číňané uskutečnili velmi silný protiútok, jehož hlavní síla útoku dopadla na pozice 20. praporu, severně od Ban Taping. Muži byli okamžitě posíleni z řad 21. praporu – velitel tohoto praporu major Yong Sridaranonth se pokusil s většinou mužů jedné ze střeleckých rot dobýt město Mongwak, 4 km severně od Ban Taping, a poté vpadnout Číňanům do zad. Bohužel tento odvážný útok dopadl tragicky, ve tmě a členitém terénu se jednotka ztratila a místo do Mongwaku dorazila 13 km na sever do města Ban Pangkor. Zde naprosto izolována od zbytku thajských jednotek byla napadena mnohem silnější jednotkou čínské 93. divize, které se podařilo vesnici obklíčit. V průběhu noci pak probíhal boj dům od domu a nad ránem byla v podstatě celá rota zničena. Její velitel byl zajat a později zemřel na podvýživu v zajateckém táboře.


    Zbytek praporu se snažil obklíčené rotě přijít na pomoc, nicméně díky zuřivým protiútokům nepřítele se jim to nepodařilo a jednotka tak byla naprosto zničena. Divizní velitel ještě poslal 18. prapor na pomoc, nicméně již však bylo pozdě. Později 24. června bylo město dobyto a poslední jednotky čínského praporu rozprášeny. Číňané se stáhli do státu Mongma, což se mělo stát o několik dní později cílem útoku našeho 17. pluku. Do této doby se však Thajci zapojili do hledání přeživších a do hledání těla majora Sridaranontha. Bohužel však bezvýsledně (ten byl, jak víme, zajat). V průběhu následujících dní došlo k reorganizaci praporu, neboť bylo nutné nahradit ztrátu majora – prapor dostal příkaz držet pozice a pouze podniknut malý průzkumný postup směrem na Mongmu. Číňané však kladli zuřivý odpor a tak bylo opět povoláno letectvo a prapor zůstal ve svých pozicích.


    Mezi 24. a 27. červnem, 1942 došlo k bombardování čínských pozic kolem Mongmy 11.a 12. perutí. Na 28. června došlo k dalšímu útoku na město, ale Číňané se nestáhli a rozhodli se toto město držet. Útok byl odvolán a prapor dostal rozkaz se stáhnout jižně na linii za řekou Lwoi. Prapor se tak stáhl na pozice kolem Ban Thaman, 5 km jižně od Ban Taping.


    4. divize
    Po dobytí Mongyawng, 30. května, 1942, 4. divize poslala svůj 13. pluk, aby dobyl stát Mongyu na jižním břehu řeky Lwoi. Ještě ve stejný den po velmi malém odporu nepřátel 30. prapor tohoto pluku, 30. května, 1942, dobývá Mongyu, zatímco 31. prapor dobývá Monglwoi, což je zhruba 40km severovýchodně od Mongyawng.
    Během následujícího dne došlo k zajištění pozic a vyčištění oblasti na jih od řeky Lwo a východně od Mekhong. Nicméně 4. divize řeku Lwoi vůbec nepřekročila a pouze zajišťovala oblasti kolem řeky Lwoi, neboť náročný terén, zhoršující se počasí a zvyšující se nemocnost vojáků přesvědčila plukovníka Luanga Haansongkhrama, že další pochod není možný. Plukovník tak vydal pokyn k zakopání.


    Podobně i jako tato divize i ostatní divize v podstatě velmi trpěly zejména nedostatkem základních lékařských prostředků jako různé přípravky proti komárům, prostředky proti malárii jako chinin, apod., stejně tak jako nedostatkem potravin. V důsledku těchto příčin se začali mezi mužstvem šířit zejména komáry přenosné nemoci jako je dengue (způsobující zánik červených krvinek a později nekontrolovatelné krvácení) a malárie (horečnaté onemocnění). Ve všech jednotkách ztráty způsobené těmito dvěma nemocemi vysoce převýšili ztráty způsobené nepřítelem.


    2. divize
    Do bojů se v podstatě vůbec nedostala pouze patrolovala mezi městy Monglen a Mongphyak a snažila se zabezpečit telefonní linky a logistické trasy.


    Jezdecká divize
    Podobně jako 2. divize do bojů se nezapojila a spíše se snažila patrolovat v oblasti Tachiliek-Mongphyak se zabezpečením hlavního spoje. 12. listopadu obdržela rozkaz přemístit se do Mongyangu, což je 70km severně od Kentungu.


    Jak je vidět již z výsledků druhé fáze, celkově se operace přechodu přes řeku Lwoi a dobytí východního sektoru státu nevydařila. Čínské 93. divizi se podařilo udržet klíčové přístupy pro postup na město Mongwa a dále se jim také podařilo udržet Thajce za řekou Lwoi, v čemuž jim také dosti dopomohlo počasí.

    Vrchní velitel Jarun Rattanakuln Seriroengrit (sedící vlevo) v družné debatě s německým vojenským atašé. Léto, 1942
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301364Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Vzhledem k tomu, že se bohužel pro Thajce nepodařilo překročit řeku Lwoi v plánovaných 2 fázích, rozhodla se thajská generalita v naplánování 3. fáze přechodu přes řeku Lwoi. Jako optimální období byl zvolen konec monzunového období zhruba v půlce listopadu, 1942. Hlavním cílem bylo znovu započít pochod z Kengtungu východním směrem a poté dobýt města Mongma a Mongla (tedy plynule z této třetí fáze pokračovat operací „Pochod k čínským hranicím a dobytí severního sektoru Východního shanského státu“). Tedy tato třetí fáze měla za úkol především vytvořit pevné předmostí za řekou Lwoi, z kterého by pak mohla thajská armáda bezpečně rozvinout svůj útok na již obě zmíněná města. Poté, co obě dvě města padnou do thajských rukou, armáda měla pokračovat dále na východ a zastavit se u řeky Lam, která vymezovala čínské hranice.


    Hlavním cílem této nové fáze se tak stala dvě městečka Mongwa a Chieng Khang, která ležela necelých 10 kilometrů od hranic s Čínou, přesněji od hranic s regionem Yunnan. Obě dvě města ležela proti sobě přes řeku Lwoi – Mongwa na pravém břehu, Chien Khang na levém břehu. Okolní prostředí bylo velmi vojensky nepříjemné – vysoce členitý terén, zvedající se skály a různé prolákliny, říčky, apod.


    Útok na tato dvě města započal zhruba na počátku prosince, 1942. Během několika dnů se obě dvě města podařilo dobýt – 9. pěší pluk 4.divize dobyl Mongwu pod velením plukovníka Luang Ratchaseni. Část tohoto pluku pak překročila řeku a dobyla Chien Khang – jednalo se o 25. pěší prapor již zmíněného pluku. Zbývající dva prapory se rozmístili následovně po okolí – 27. prapor zůstal ve městě Mongwa, zatímco 26. se přemístil do města Ban Wieng.


    V průběhu noci z 20. na 21. prosince došlo k menšímu lokálnímu protiútoku čínských jednotek směrem k městu Chien Khang, 26. prapor se proto raději přebrodil přes řeku a posílil tamější thajské pozice. Útok tak byl odražen a čínské jednotky se stáhli nazpět.


    26. prosince četa z 1. roty 4. ženijního praporu dorazila do Mongmy a započala s budováním mostu přes řeku Lwoi, který by umožnil logistické zásobování v průběhu další operace. Další z čet, tentokráte ze 3. roty, započala s budováním mostu pro pěší jednotky a usnadnil tak přeskupování, doplňování zálohami či pouze přesun jednotlivých jednotek. Tento most byl dokončen 2. ledna 1943 a most pro logistiku byl dokončen pouze o 4 dny později.


    Tímto definitivně skončila tak druhá operace v rámci Invaze, která umožnila thajské armádě vytvořit předmostí při dalším průniku směrem čínská hranice. Nicméně, jak se Thajcům celkem dařila vojenská část této operace, bohužel na „domácí frontě“ docházelo k porážkám. V Thajsku začínalo pomalu kolabovat zásobování základními potravinami a i vojenská operace si vyžadovala značné zdroje, které musely být alokovány z civilních potřeb.
    Navíc s tím v lednu 1943, kdy se Phibun rozhodl navštívit jednotky na dalekém severu, došlo ve světě k dalším nepříjemným událostem. Němci byli poraženi u Stalingradu a dále v Severní Africe.


    Tohle začínaly být první náznaky, že Phibun zavedl Thajsko zřejmě na špatnou stranu barikády. Díky tomu začínala sílit opozice, do řad Svobodných Thajců se přidávali stále větší skupiny lidí. Phibun na tyto události reagoval především tvrdší cenzurou tisku a také zákazem pohybu cizích osob v 6 severních provinciích Thajska. A z bojiště na území Států Shan také přicházeli stále dobré zprávy, které měly ukolébat veřejné mínění. Bohužel však, jak zjistili někteří armádní důstojníci či nemocní při návštěvě Bangkoku, většina lidí pořádně o invazi nevěděla či jim to bylo úplně jedno, protože jejich bezprostředním každodenním tématem dne bylo bombardování Spojenci, nedostatek potravin, japonské požadavky a jejich tvrdé metody směrem k thajské populaci. Navíc s tím thajské mínění nebralo vychvalovaná vítězství nějak seriózně, protože za zhruba stejnou dobu, co Thajci se pustili do svého dobrodružství, japonské jednotky dokončily podrobení většiny Barmy. Tito důstojníci pak při svém návratu měli nemilý vliv na morálku jednotek.


    Navíc s tím se začali projevovat "skryté" problémy invaze a tím byla zejména nedostatečná železniční a silniční síť, která by umožnila plynulý tok zásob. Společně s tím si zejména nemoci vybíraly obrovskou daň v řadách thajské armády. Po svém návratu do Bangkoku tak Phibun okamžitě nařídil odeslat (ve spolupráci s Japonci) Severozápadní armádě 10tun chininu, uniformy, nové štábní důstojníky, cukr, peníze, doktory a několik tun čerstvého ovoce (zejména banánů) naložené na desítkách volů.


    V průběhu 11. ledna 1943 je také vytvořena tzv. Road Construction Divize (Divize silniční výstavby), do které bylo povoláno na 15 000 záložáků. Velitelem byl plukovník Phra Udomyothathiyut. Cílem mise této divize bylo vybudovat dostatečnou dopravní síť směrem k hranicím států Shan - zejména železnici do Chang Mai a dále na sever k hranicím do Mae Hong Son přes historické osídlení Pai.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301494Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 6 - Pochod k čínským hranicím a dobytí severního sektoru Východního Shanského státu.


    7. ledna, 1943 Severozápadní armáda pokračovala ve své ofenzívě. V jejím pochodu jí podporovaly jak letouny Thajského královského letectva, tak také japonského Císařského armádního letectva. Ve stejný den se tak díky této významné spolupráci dostali čínské pozice do velmi tvrdého bombardování obou letectev. Čínské pozice kolem řeky Lwoi byl velmi silně narušeny.


    Cílem této operace bylo dobýt severní sektor Východního shanského státu a dosáhnout hranic s čínskou provincií Yunnan. Podobně jako ostatní operace i tato byla naplánována na dvě fáze:
    1. fáze spočívala v dobytí klíčových měst jako je Mongma, Mongla a Lwuang
    2. fáze pak spočívala v zabepečení hranice kolem řeky Lam.


    Útok na město Mongma
    Spojená síla několika thajských jednotek zejména od 2. a 3. pěší divize, společně s částmi Jezdecké divize byla určena pro útok na Mongmu. Tato útočná skupina tak zahrnovala především 3., 5. a 6. jezdecký prapor a 12. pěší pluk. Dále došlo k menší reorganizaci velitelem 3. divize se stal generálmajor Luang Haansongkhram, původní velitel generálmajor Phin Chunhawan byl povýšen na post vojenského guvernéra Východního shanského státu. Další novinkou bylo přidělení 17. pěšího pluku, který byl teprve nedávno vytvořen, do struktury této útočné skupiny.


    Ofenzíva počala překročením řeky Lwoi přes brod Taping 35. pěším praporem ze svazku 17. pluku. Část ženistů vytvořila rafty pro snazší překročení řeky. Naštěstí nebyl zaznamenán žádný odpor a prapor se tak během dne dostal až do horské vesnice Ban Kiewsai. Další den však došlo k tvrdému protiútoku ze strany čínského praporu a thajská jednotka se ve zmatku stáhla zpět k řece Lwoi. V průběhu tohoto útoku však Thajci přišli o většinu svých těžkých kulometů, což se ukáže jako velmi kritické v pozdějších fázích. Tyto byly buď ponechány ve vesnici při ústupu, nebo byl rozebrány a naházeny po kouscích do řeky, popř. došlo k jejich nenávratnému zničení.


    Číňané tohoto vítězství využili velmi brilantně a okamžitě opevnili tuto vesnici, což jim umožňovalo bránit se při výškové výhodě. Thajský prapor dostal rozkaz okamžitě pozice dobýt zpět. Pod pláštíkem tmy se Thajci přebrodili přes řeku a přitáhly nové těžké kulomety a okamžitě se zakopali na druhé straně řeky. Mezitím dorazili další roty z praporu a došlo k posílení pozic. Na úsvitu došlo k útoku na vesnici. Plánem bylo, že se tři roty rozmístí a zaútočí ze třech přístupových směrů, zatímco kulomety poskytnou palebnou podporu. 1. rota nejdříve dobyla čínský pozorovací post na malém vršku těsně za řekou, což znemožnilo Číňanům získat informace o pohybech rot. Poté došlo k útoku – Číňané se velmi zuřivě bránili ze svých výhodných pozic, nicméně po určité době byli přemoženi a nuceni stáhnout. Poté, co byla vesnice dobyta, došlo k návštěvě generálmajora Luang Haansongkhram. Útok pokračoval dále směrem k primárním cílům operace. 17. pluk byl již bez větších obtíží schopen dobýt Mongmu, poté co 6. jezdecký prapor současně pronikl do středu města.


    Útok na stát Mongpan
    Část 39. pěšího praporu byla vybrána, aby dobyla tento stát, který se nacházel zhruba 15km od Mongmy. Pochod praporu byl velmi pomalý, neboť nepříjemný terén a flóra neumožňovaly rychlejší postup. V průběhu postupu ještě Číňané využili ranní mlhy a napadli nic netušící Thajce. Ti se po ztrátách stáhli nazpět, nicméně ráno pokračovali v postupu. Když dosáhli města, nalezli jej úplně opuštěné i od domorodců. O 20 dnů později byla jednotka stažena a vrátila se nazpět do Thajska do Nakhon Sri Thammarat.


    Mongla, Lwuang a zabezpečení hranic
    5. jezdecký prapor byl úspěšný při svém postupu na město Mongla, na které vyrazil 7. ledna 1943. Prapor tak postupoval po trase Mongyang-BanUmkaeng-Ban Ngud-Ban Kor-Ban Mushue a závěrem Mongla. V průběhu postupu došlo k pouze jednomu místu odporu a to byl Ban Kor. Postup se zde v podstatě zastavil, dokud nedošlo k přísunu posil z dobyté Mongmy a poté již útok pokračoval bez dalších nepříjemností. Mongla tak byla dobyta 14. ledna, 1943.


    Mezitím byl 3. jezdecký prapor na cestě do města Lwuang, které dobyl v podstatě bez odporu. Dobytí města se mu povedlo díky vynikajícímu průzkumu, který byl schopen identifikovat několik brodů přes řeku, díky čemuž nebyli Číňané schopni koncentrovat jednotky u jednoho brodu a muselo dojít k jejich rozptýlení, což napomohlo Thajcům.


    16. ledna tak došlo ke splnění všech cílů 1. fáze operace. Jezdecká divize, která hrála hlavní úlohu v této fázi měla následující ztráty 7 mrtvých, 26 zraněných a 22 ztracených koňů. Jezdecká divize zůstala v oblasti Mongyang zhruba do 13. února, kdy se vrací do Thajska do kasárna v oblasti Chiang Rai, kde je 16. března deaktivována a rozpuštěna.


    2. fáze - Zabezpečení hranice kolem řeky Lam
    Do první akce na hranicích se zapojil 13. pěší pluk skládající se z 30., 31. a 34. praporů. Svůj postup započal pluk zhruba v prvních dnech měsíce ledna, tedy v době, kdy ostatní jednotky se snažily dobýt Mongmu a Monglu. Překročil řeku Lwoi a během večera dosáhl hranic s Čínou. Následující den se pluk rozhodl překročit hranice a vstoupil zhruba 4km na území Číny v provincii Yunnan. V oblasti kolem skal Doi-ngang však narazili na odpor čínských jednotek a po celý den docházelo k tvrdým bojů na malou vzdálenost. Zhruba ke konci dne byla čínská jednotka naprosto zničena a ani Thajci nebyli bez výrazných ztrát, včetně velitele kapitána Winita Bunwanita, který velel 3. rotě. Byl nahrazen podporučíkem Arunem Saengklou ze 30. praporu.


    Velitel 4. roty se prokázal jako schopný velící a rozkázal svým mužům postoupit dále do čínského vnitrozemí a následovat ustoupivší zbytky jednotky. Došlo k dalším bojům ve svízelných podmínkách hustých lesů, skal a útesů. Tento muž se stal později polním maršálem a premiérem Thajska. Jednalo se o kapitána Thanoma Kittikachorna.


    14. ledna bylo dosaženo cíle zabezpečení hranice a thajské jednotky se stáhli na území Shan.


    Dalším z útoků podél hranic byl pověřen 3. pluk složený ze 4., 6. a 8. praporu. Veteráni ze 6. praporu byli překřtěni na „Bojující Tygry“, což byl výsledek jejich bitev v rámci války s Francií. Po přebrodění řeky Lwoi tato jednotka postupovala na čele kolony a 12. ledna dosáhla města Mongtor. 8. prapor pak dobývá Monghae.


    Bohužel toto město bylo opevněno a tak muselo dojít k těžkým bojům než se čínské jednotky stáhli. 14. ledna po útoku 1. jezdeckého praporu po úbočí hory město padlo. Další z jednotek 1. jezdeckého praporu pak ještě dobyly města Mongnam, Monghum a Mongthan. Vzhledem k tomu, že tato jednotka byla pověřena krytím severovýchodního křídla, velitelství se nacházelo ve městě Mongnam relativně blízko hranic.


    Touto konečnou operací zabezpečení hranice skončila celá invaze do Států Shan. Východní hranice byla zabezpečena, většina území se nacházela v rukách Thajců a jednotky čínské 93. divize se stáhly na území Číny. Ty jednotky, které v průběhu postupu zůstaly za thajskými liniemi se stáhly vysoko do hor a splynuli s místním obyvatelstvem. Podobné bude následovat pro Thajce, kteří po dobu pobytu v Shanu se začnou ženit a asimilovat s místním obyvatelstvem. Do dnešních dnů žijí potomci těchto thajských a čínských vojáků na tomto území.


    Samotný Phibun Songkhram byl osobně velmi nadšen. Ve svém proslovu k národu prohlásil, že toto vítězství Thajské královské armády zvýšilo reputaci thajské armády. Dále pokračoval, že hlavní město Východního shanského státu bylo osvobozeno od nepřátel. Jako posledním se v jeho projevu objevila zmínka o změně názvu dobytého území ze současného Východního shanského státu (což znamená Shanský stát na východ od řeky Salween) na nový název a tím je velmi volně přeloženo – „Původní stát Thajců“ (Original Thai State).


    Získání všech nových teritorií (tedy Shanský stát a území Malajsie – státy Kelantan, Trengganu, Perlis a Kedah) bylo potvrzeno smlouvou s Japonskem v srpnu, 1943.

    Thanom Kittikachorn - premiér a polní maršál
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301498Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 7 – Usmiřování po bitvě


    Spojenecké úspěchy ve Středozemním moři a na východní frontě upozornily Phibuna na fakt, že válka se obrací proti mocnostem Osy. Navíc s tím v brzké době po těchto dvou zprávách přišla další o dobytí Guadalcanalu. Phibun se rozhodl reagovat na tuto situaci. Snažil se distancovat od Japonců a jejich politiky v Asii, což vyústilo zejména v lednu 1943 ve změnu thajské zahraniční politiky. V tomto měsíci Phibun nařídil veliteli Severozápadní armády Luangu Wichitsongkramovi, aby se snažil usmířit jeho nepřátele, tedy čínskou stranu. Zajímavé, uvědomíme-li si fakt, že v této době začíná poslední třetí operace v Shan, která vyústila až v překročení čínských hranic. Nicméně hlavním mottem usmíření s Čínou mělo být poselství, že Thajsko a Čína nejsou nepřátelé. Thajsko podle Phibuna bylo Japonci donuceno se stát jejich Spojenci - tato verze je více než možná vzhledem k nátlaku Japonců na Phibuna v roce 1942, tudíž se nemuselo jednat o nějakou lež. Jako gesto dobré vůle se Thajci rozhodli propustit část čínských zajatců. Rozkaz byl následně odeslán na velitelství 3. a 4. divize.


    V průběhu následujících měsíců bylo vybráno 12 čínských zajatců, kteří mluvili thajsky. Z těchto pak bylo odesláno 5 nazpět k čínským liniím. Podle některých zdrojů (zejména vzpomínky důstojníků) bylo nutné čínské zajatce donutit pohrůžkou smrti. Tito zajatci byli dále navlečeni do thajských uniforem a v doprovodu speciální eskorty pod osobním velením velitele 3. divize generálmajora Luanga Haansongkhrama transportováni k hranicím s Čínou. Dále je doprovázel plukovník Det Detpradiyuth, jako zástupce velitele 3. divize, podporučík Saman Wirawaitha zodpovědný za telefonické spojení, a dále plukovník Kraichingrith, velitel 8. pluku. Skupina vyrazila z Kengtungu pod záminkou inspekce jednotek. Druhý den čínští zajatci překročili řeku Lam do provincie Yunnan.


    Na konci února obdrželi thajské jednotky kladnou odpověď z čínské strany od velitele 93. divize generála Lu Han. Po tomto vzkazu plukovník Luang Krainarai, toho času velitel štábu 3. divize, překročil řeku a vydal se na osobní vyjednávání s Lu Hanem do jeho velitelství ve městě Meng Hai. Obě strany se okamžitě dohodly na zastavení palby a ukončení všech dalších válečných operací. Číňané předali Thajcům oficiální dokument o zastavení palby podepsaný velitelem generálmajorem Haanem, zřejmě velitel 6. armády (podle dostupných dokumentů). Dokument byl doručen na thajské velitelství.


    V průběhu 16. března byl dokument odeslán z velitelství přímo polnímu maršálovi Phibunovi po trase dlouhé 176km – Kentung-Chiang Rai.
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301641Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Kapitola 8 - Vývoj Východního shanského státu do konce války


    Po zbytek války tak thajské jednotky zůstali v rámci Shanu jako zejména správci území. Prováděli zde klasickou policejní práci, pomáhali s úrodou, apod. Díky jazykové příbuznosti docházelo ke svatbám, někteří Thajci dezertovali z armády a ukrývali se u domorodců. Vojáci, kteří onemocněli malárií či dengue, byli okamžitě stahováni do Thajska. Nicméně v roce 1943 přichází na toto území japonská armáda a celková – celkem idylická - situace se radikálně mění. Japonci na území přináší svoji bestialitu a barbarství, což se okamžitě projevuje brutálním vyvražděním čínského muslimského osídlení ve městě Panglong. Japonci se tak snažily ukázat Thajcům, kdo je vlastně pánem na tomto „Původním státu Thajců“. Toto japonské chování mělo za následek úpadek morálky mezi Thajci, nepřátelské nálady mezi domorodci a radikální nárůst partyzánského hnutí. Díky nečinnosti (a v podstatě nemožnosti cokoli udělat) thajského vedení dochází k přechodu některých Thajců na stranu domorodých jednotek. Do konce války tak zde probíhá silný odboj proti Japoncům.


    Po dobu roku 1944 a 1945 vypadalo rozmístění japonských a čínských jednotek tak, jak je popsáno v obrazové příloze. Tedy na území východního Shanu, tedy Původního státu Thajců, sídlila 2. japonská divize a velitelství 33. armády. Za hranicemi Číny pak byly dále rozmístěny 18. a 56. japonská divize a proti nim stály 22., 30. a 38. čínská divize (více viz. obrázek).


    Zhruba v lednu 1945 tedy dávno poté, co bylo Thajsku okupováno Japonci a premiér Phibun byl nahrazen Khuangem Aphaiyawongse, vydala thajská generalita rozkaz ke stažení první části jednotek ze Shanu. Jednalo se o první významnou přípravu na případné ohrožení ze strany Japonců, neboť nová vláda silně ovlivněná hnutím Svobodní Thajci si uvědomovala nebezpečí hrozící ze strany Japonska díky thajskému "koketování" se Spojenci. Dalšími nařízeními tak např. bylo vybudování opevnění v Bangkoku 1. divizí generálmajora Luanga Wirawatthanayothina, které bylo před Japonci maskováno jako budování protileteckých krytů. Také část vojáků převlečená za civilisty pomalu posilovala hlavní pevnost ve městě. Další jednotky byly stahovány směrem k Bangkoku, aby případně zabránily Japoncům v přísunu posil do města, popř. obsadili japonská letiště.


    I samotné rozpouštění Severozápadní armády započalo velmi nenápadně – nejdříve byly odeslány zejména byrokratické stavy. Dále byly rozpuštěny jednotky, které nebyly vytvořeny v regionech, kde mělo mužstvo trvalá bydliště. Dále veškeří rezervisté a logistické jednotky. Díky nedostatku automobilů a nákladních vozů byl tak tento proces pomalejší, neboť Thajci nechtěli zbytečně popouzet Japonce. Dále, jak jsem již zmínil, část jednotek byla přesunuta k hlavnímu městu.


    Po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945 došlo k japonské kapitulaci. Podobně jako Japonci i Thajci se rozhodli uvést svoji armádu do mírového stavu. Oficiálně tak byla Severozápadní armáda rozpuštěna na konci roku 1945. Tím tak oficiálně skončila thajská anabáze ve státech Shan.


    Po dobu celé Druhé světové války utrpěla Thajská královská armáda (zejména v bojích s Čínou a Francií) následující ztráty 143 důstojníků, 474 poddůstojníků a 4942 mužů.

    Situace v oblasti států Shan 1. listopadu, 1944
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301647Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Zdroje:
    Thailand: A Country Study, B. L. LePoer
    Southeast Asia During World War II, A. Neher
    The Thai Resistance Movement During The Second World War, J. B. Haseman
    Myanmar′s Shan State: a complex tragedy, R. Humphries
    Burma: The Struggle for Independence 1944-1948 (Vol. II), H. Tinker
    Meiktila, 1945 – Battle to liberate Burma, E. M. Young, Osprey Publishing
    www.zum.de
    Free Thai, W. Wiriyawit, White Lotus Co., Ltd, Bangkok, 1997.
    Burma 1942: The Japanese Invasion, I. L. Grant & K. Tamayama
    BURMA: THE LONGEST WAR, 1941-45, L. Allen,
    Army′s Ordnance Museum, Thajsko
    http://www.geocities.com/p_klykoom/phayaparmy.jpg
    http://en.wikipedia.org/wiki/Phayap_Army
    http://www.geocities.com/thailandwwii
    http://www.armyrecognition.com/
    en.wikipedia.org
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/81920#301648Verze : 0
    MOD