Vojenský řád Aviský

.
Nejstarší duchovně rytířské portugalské řády.
Vznik duchovně rytířských řádů obvykle spojujeme s křižáckými výpravami k osvobození Jeruzalema a Svaté země z rukou nevěřících. Je to tak správné, protože skutečně na počátku 12. století vznikají v Palestině k ochraně poutníků nejdůležitější a dodnes známé a prosperující řády jako špitálnicí, neboli johanité - založeni r. 1113/1118, rytíři chrámu Šalamounova známější jako Templáři - založeni roku 1119, rytíři Božího hrobu - založeni roku 1120 nebo řád Německých rytířů, založen roku 1189.
Ale nejen na východě, i na západě Středomoří se vzedmula snaha vymanit dříve křesťanská území z područí islámu a tak můžeme osvobozovací boje ve znamení kříže pozorovat v raném středověku i na Pyrenejském poloostrově.
Ovládnutí Pyrenejského poloostrova islámskými Araby a Berbery od 8. století je známou kapitolou dějin západní Evropy. Islámská invaze ovšem vyvolala protitlak. Celé toto hnutí nazývané "reconguistou", tj. znovudobytím, počalo v 10. století na severu poloostrova a v horském pásmu Pyreneji, kam maurská moc nedosáhla nebo kde byl její vliv nedostatečný. Tam také vznikala historická středověká království a knížectví známá pod jmény Leon a Kastilie, Navarra, Aragon a Barceloma. Tam také je třeba hledat kořeny Portugalska.
Od vizigótských dob existovalo na levém břehu ústí řeky Douro přístavní město Cale, později nazývané Portu Cale. Vzhledem k obchodnímu a vojenskému významu tohoto přístavu přeneslo se jeho jméno i na rozsáhlé území v okolí řeky Douro. Celá tato provincie nebo tzv. Comitatus Portucalensis byl spravován hrabaty v poměrně volné závislosti na jejich lenním pánovi - královi Leonu a Kastilie.
Pro skutečné osamostatnění tohoto území měl význam, nový nápor Maurů na konci 11.století, kdy nových úspěchu dosáhly invazní berberské kmeny ovládané fanatickou sektou Almoravidů. Tehdejší leonsko-kastilský král Alfons VI. Požádal o pomoc sousední křesťanskou Evropu a pomoci se mu skutečně z francouzské oblasti dostalo. Nejvýznamější byla z Burgundska, když vojenské družiny vedené baronem Raimundem a jeho bratrancem Jindřichem sehráli rozhodující roli ve vítězných bojích. Odměny se jim dostalo takové, že Jindřich obdržel Alfonsovu dceru Urraku za ženu a s ní vládu nad Galicii a Reimund za ženu dostal jeho nemanželskou dceru Terezu a tehdejší hrabství Portugalské.
Pro osamostatnění raného Portugalska z leonské závislosti sehrál rozhodující úlohu Reimundův syn Alfonso Henrigues (1128-1158). Tento úspěšný vojevůdce a vítěz v mnoha bitvách proti musulmanům na poloostrově vydobyl takové postavení, že si sám mohl dovolit prohlásit své panství za suverénní a sama sebe prohlásit králem. Uznání svého královského titulu si vymohl od leonských vládců roku 1143 a od papežské stolice až roku 1179. Z počátku se papež obával,že dojde k oslabení pozice Leonu a církve jako hemogonu boje proti islámu, ale Alfonso Henrigues si získal na svoji stranu místní církevní představitele a zvláště řádový klérus.V jeho Portugalsku působili z duchovních řádů v té době nejen benediktini, ale i cisterciáci, ale hlavně duchovně-rytířské řády. Ty podporovaly nového krále nejen morálně, ale - což bylo zvláště důležité - i vojensky. Šlo o tehdejší rytíře Božího hrobu, johanity a zvláště mocné postavení si vybudovali templáři. Drželi hraniční městoi Soure, zajišťovali obdělávání půdy a hospodářský vzestup zemí mezi Coimbrou a Leirii a v roce 1160 vybudovali ve středním Portugalsku nad řekou Nabao mohutný hrad Tomar, dodnes jednu z nejvýznamnějších středověkých pevnostních památek západní Evropy.
Je vidět, že vlastní portugalské duchovně-rytířské řády měly již své vzory v rytířských řádech působících na tomto území, v řádech, které přicházely z oblasti výše kulturně a civilizačně rozvinutých, tedy z Francie, Burgundska a severní Italie.
Základy tohoto portugalského řádu je nutno hledat ve společenství mladých aristokratických Portugalců, kteří se sdružili v boji proti Maurům a svoji společnost či družinu nazvali "Nova Militia". Tento zárodek duchovně rytířského společenství konstituoval král Alfonso 13. srpna 1162 tím, že potvrdil toto sdružení na pravidlech benediktinské řehole, dal mu jasné stanovy a založil první řádový dům ve svém sídelním městě Coimbře. Záhy přenesl řád své sídlo do města Évory a roku 1166 přijal konstituci kastilského řádu z Calatravy (zal. r. 1147 Sv. Raimundem de Fitero), které lépe vyhovovaly bojovému duchu a nadšení řádu. Na základě těchto faktů se řád nazýval:
MILICIA DE EVORA DA ORDEM DE CALATREAVA
Jak je vidět z názvu, cítila se dvorská milice součástí velkého rytířského řádu z Calatravy, který měl tehdy celoiberskou působnost. Potom bylo roku 1211 darováno portugalské odnoži území kolem Avisi a tam si řád postavil svůj sídelní hrad a odtud se začal nazývat:
ORDEM DE AVIS E DE CALATRAVA
Tedy řád z Avisu a Calatravy. Již změna názvu naznačuje postupné uvolňování svazku s řádem původním za Alfonsa V.( 1438-1481) je již řád zcela autonomní, na jeho druhý přívlastek se zapomíná a řád nadále vystupuje pod jménem svého domicila jako Řád Aviský.
V roce 1385 založil 23. velmistr řádu Fernao Rodrigues de Segurio novou portugalskou dynastii pod jménem Avis a nastoupil na trůn jako Jan I. A dynastie vládla pod tímto jménem do roku 1580. Od této doby byli představenými řádu vždy členové královské rodiny, přestali se nazývat velmistry a přijali titul administrátora řádu, protože nemohli splnit všechny předepsané řádové sliby. V roce 1541 potom papež Julius III. propůjčil velmistrovský úřad koruně natrvalo. Postupem doby aviský řád upadal neb po ukončení rekonkvisty r. 1492, kdy padlo poslední islámské království v Grenadě, pozbyl smysl své existence. Nezanikla však docela a ještě na konci 18.století, kdy byl řád sekularizován, náleželo k řádu 21 rytířů a kaplanů, kteří žili podle řádových pravidel až do exklaustrace roku 1835. Znakem řádu byl zelený mariánský kříž.
Literatura:Ordens Honorifica Portugueses,Imprensa Nacionál de Lisboa 1968
Ing.Josef HRDÝ, SIGNUM číslo 19

Vojenský řád Avisky (Ordem Militar de Avis) v současnosti:
Tento řád ve svém názvu má oprávnění nazývat se vojenským, protože je určen jako záslužný či služební řád pro vojáky z povolání. Proto také navrhovatelem na vyznamenání je vždy ministr národní obrany a ministři jednotlivých armádních složek. Vojenský charakter je také dán složením řádové rady kde má pozemní armáda rezervována 3 místa, rovněž 3 místa námořnictvo a 2 místa jsou pro letectvo.
Řád může být udělen důstojníkovi, který má za sebou minimálně 5 let služby po vyřazení z vojenského nebo námořního učiliště či akademie. Jednotlivé řádové stupně jsou přiřazeny k hodnostem vojáka. Rytířský kříž může obdržet subalterní důstojník,tedy poručík-kapitán, naopak velkokříže jsou vyhrazeny pro generály či admirály.


Literatura:
Elm K.Christus Orden,in Lexikon des Mittelalters München 1980
Gravalos L.-Calvo J.L.:Condecoraciones Militares Espaňolas, Madrid 1988
Limane A.: Orden von S.Benito d´Avis,München 1980
Měřička V.Orden und Auszeichnungen,Artia Praha 1966
Se svolením redakce SIGNA Brno zpracoval Altmann
Poznámka:
Úvod pro duchovně-rytířské řády Portugalska:
Svatého Benedikta z Avis
Svatého Jakuba z meče
Řád Kristův
Jsou zpracovány zde !

Rád sv. Benedikta z Aviza


Ordem militar do Aviz


Rád vznikol v roku 1162, po vzniku samostatného Portugalského kráľovstva. Názov rádu bol ešte v 12. storočí doplnený podľa sídla rádu - mesta Aviz. V roku 1789 zmenený na vojenský záslužný rád delený do troch tried (veľkohviezda, komandér, rytier).
Odznakom rádu je zeleno smaltovaný zlatý, ľaliový kríž s predĺženým dolným ramenom, prevýšený dekoráciou s Kristovým srdcom. Stuha je zelená.
Rád je udeľovaný dodnes.


Použitá literatúra:


Lobkowicz, František: Encyklopedie řádů a vyznamenání, Libri, Praha, 1999