M. 1913

ruční granát

Kugelhandgranate Mod. 1913

Německý ruční granát M.1913 byl do výzbroje zařazen v předvečer první světové války, v roce 1913. Německá armáda věnovala vývoji a výrobě tohoto bojového prostředku velkou pozornost, a tak byl již v roce 1914 Kugel M13 masově nasazován. Němci tak získali před svými protivníky náskok, který zvláště některé strany tohoto velkého konfliktu (světové války) musely rychle dohánět. Zavádění tohoto nového bojového prostředku se však neobešlo bez potíží, mnozí vojáci se na podivné vybuchující koule dívali se značnou nedůvěrou a vrchní velení bylo nuceno vyslat k jednotkám ženijní instruktory, kteří seznamovali vojáky, jak s granátem správně zacházet a jak jej co nejefektivněji používat.

Svou konstrukcí granát navázal na téměř tři sta let starou konstrukci prvních ručních granátů - kulatý litinový korpus, plněný prachem. Tělo granátu je odlitek z šedé ocelolitiny o průměru cca 8 cm, vnější plášť je svým povrchem uzpůsoben k roztříštění na malé střepiny. Náplní granátu byla směs na bázi černého prachu. Litinový korpus býval značen zespod. Granáty byly přepravovány bez zapalovačů, vysypání náplně zabraňoval zinkový přepravní šroub. Kugel připravený k použití vážil přibližně 1 kilogram, hozen mohl být do vzdálenosti cca 15 metrů. Pro vzdálenější cíle byl používán jednoduchý katapult, který mohl dopravit granát až do vzdálenosti 300 metrů.

Zapalovač tohoto granátu byl na svou dobu velmi kompaktní a konstrukčně zajímavě vyřešený. Jednalo se o jakousi trubičku, která se zašroubovala do těla granátu, ze kterého vystupovala asi 4 cm. Uvnitř zapalovače byl jednoduchý systém kanálků plněných pomalu hořícím prachem, který zajišťoval žádoucí zpožděním výbuchu granátu 5 - 6 sekund. Iniciaci samotnou zajišťoval třecí zapalovač.

Hlavním nedostatkem této konstrukce byl však efekt, který vznikal při zatáhnutí za očko. Třecí zapalovač zapálil prach v kanálku, což bylo doprovázeno vyšlehnutím plamene z horního kanálku. Tento plamen téměř vždy zasáhl prsty vojáka, který granát používal. Vojáci tuto konstrukční vadu ošetřili po svém... k vytažení očka zapalovače používali jakýsi hák s dřevěným držadlem, čímž drželi ruku v dostatečné vzdálenosti od vyšlehnuvších plamenů. Tato „vychytávka“ se dokonce objevuje v dobových ruských manuálech, instruující ruské vojáky jak zacházet s trofejními granáty.

Další poměrně problematickou věcí, bylo nošení granátů v bojových podmínkách. Zatímco klasické násadkové granáty se dají elegantně zastrčit za opasek, Kugel žádný podobný způsob přenášení neumožňuje. Řešení se objevilo v podobě jakéhosi přepravního pouzdra. Konstrukce z ocelových pásků a kůže se upevnila pomocí jednoduchého klipsu na opasek a Kugel byl přenášen v ní. Očko zapalovače bylo jištěno jednoduchou karabinkou na krátkém řetízku. Před vrhnutím granátu se klec sundala z opasku. Odjištěním zapínání z kůže se uvolnilo dno klece, pak následoval prudký pohyb, kdy Kugel opustil klec a zároveň došlo k iniciaci třecího zapalovače zatáhnutím za očko, stále jištěné karabinkou na řetízku. Voják měl 6 sekund na to, aby granát hodil žádoucím směrem. Jakkoli byl Kugel v této kleci lépe nositelný, poměrně složitá manipulace s pouzdrem před jeho použitím byla pravděpodobně příčinou toho, že se toto řešení příliš nerozšířilo.