Grušin, Pjotr Dmitrijevič

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 84.733,- Kč Chci přispět
Sraz 14.10.2017 Nelahozeves | US Air Force - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb | US Army - pracovní log - přehled věcí k udělání (pomoc vítána)

Grušin, Pjotr Dmitrijevič

Pyotr Dmitriyevich Grushin / Пётр Дмитриевич Грушин

    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    Grušin Grushin
    Jméno:
    Given Name:
    Pjotr Dmitrijevič Pyotr Dmitrievich
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Пётр Дмитриевич Грушин
    Fotografie či obrázek:
    Photograph or Picture:
    Hodnost:
    Rank:
    - -
    Akademický či vědecký titul:
    Academic or Scientific Title:
    Doktor technických věd, člen Akademie věd SSSR Doctor technical sciences, member Academy of Sciences U.S.S.R
    Šlechtický titul:
    Hereditary Title:
    - -
    Datum, místo narození:
    Date and Place of Birth:
    15.01.1906 Volsk
    15.01.1906 Volsk
    Datum, místo úmrtí:
    Date and Place of Decease:
    29.11.1993
    29.11.1993
    Nejvýznamnější funkce:
    (maximálně tři)
    Most Important Appointments:
    (up to three)
    konstruktér řady protiletadlových raketových systémů

    General Designer to many Surface-to-air missile systems
    Jiné významné skutečnosti:
    (maximálně tři)
    Other Notable Facts:
    (up to three)
    Dvojnásobný Hrdina socialistické práce

    Nositel 7 Řádů Lenina
    -
    Související články:
    Related Articles:
    Zdroje:
    Sources:
    ru.wikipedia.org;
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/92296#345451Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Mládí

    Životní cesta Petra Grušina ke konstruktérské slávě byla dlouhá a nelehká. Narodil se v malém povolžkém městečku Volsk dne 15. 1. 1906 a zpočátku v ničem nevynikal. Na počátku století v městečku, známém jenom pivovarem, cementárnou a malým strojírenským podnikem, o letectvu, natož raketách, nikdo nic nevěděl.

    V roce 1911 spatřil Grušin poprvé letadlo, když nad městečkem zakroužil pilot A. Vasiljev, který jako první podnikl přelet Moskva-Petrohrad. Tehdy to však na Grušina žádný dojem neudělalo.
    Zlom v jeho životě nastal až v roce 1920, když u městečka přistálo poštovní letadlo. Grušinovi bylo v té době 14 let. Už tehdy projevoval nadšení pro techniku. Po ukončení základní školy se vyučil zámečníkem a pracoval jako soustružník, také jezdil s traktory v místním kolchozu. Vše však bylo zapomenuto, když tehdy zblízka spatřil onen letoun. Stal se leteckým modelářem a brzy byl svými vrstevníky pokládán za uznávanou autoritu, protože jeho modely létaly dál a vydržely ve vzduchu déle než ostatním.
    Grušinova vášeň pro letadla šla však ještě dál. Chtěl se stát pilotem, avšak tento jeho sen se nesplnil - ze Samarského leteckého učiliště byl vyloučen kvůli zdravotnímu stavu. Na doporučení komsomolské organizace (Коммунистический союз молодежи - Komunistický svaz mládeže. V Československu byly jeho obdobou SSM - Socialistický svaz mládeže a Svazarm) byl přijat k inženýrskému studiu na Leningradském polytechnickém institutu do oddělení konstrukce hydroplánů, kde zahájil studium na podzim roku 1928.



    Grušin jako student MAI v roce 1932
    (zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm - obrázek uveřejněn se svolením S. Aminova, administrátora webu pvo.guns.ru)


    Leteckým konstruktérem

    Grušin zde začal pracovat pod vedením takových konstruktérských "es" jako byli např. D. P. Grigorovič, S. V. Iljušin a B. N. Jurjev. V roce 1930 bylo jeho oddělení přemístěno do Moskvy a zařazeno pod Moskevský letecký institut (MAI - Moskovskij aviacionnyj institut).

    V té době vznikaly na rýsovacích prknech mnohé projekty letadel, i když některé konstrukce byly zvláštní a do výroby se nikdy nedostaly. Grušin se, na rozdíl od ostatních studentů, nikomu ze svých učitelů nepodbízel a sám se snažil co nejlépe pochopit konstrukci letadel. Brzy dokázal, že má vlastní styl práce. Stal se jedním z nejlepších studentů a získal mnoho ocenění. Jeho první dobrou konstrukcí byl diplomový projekt lehkého cvičného letadla
    Brigadnyj, který vytvořil se dvěma dalšími konstruktéry. Projekt zvítězil v celostátní soutěži organizace Osoaviachim (branná organizace, jejímž hlavním úkolem bylo připravovat kádrové rezervy pro ozbrojené síly především mezi mládeží - obdoba našeho Svazarmu), jako druhý skončil projekt dalšího budoucího věhlasného raketového konstruktéra S. P. Koroljova).



    Brigadnyj - první Grušinova zdařilá konstrukce, která mu "otevřela dveře" mezi tehdejší konstruktérskou elitu
    (zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm - obrázek uveřejněn se svolením S. Aminova, administrátora webu pvo.guns.ru)

    Po úspěšném ukončení školy byl Grušin v květnu 1932 přijat do práce v Kanceláři nových konstrukcí (BNK), kde se účastnil prací na projektu celokovového stíhače DI-4, avšak tento projekt a celá konst. kancelář byla brzy zrušena. Pak krátce pracoval v moskevském závode č. 39, ale v červenci 1933 se vrátil do MAI, kde povýšil do funkce zástupce šéfkonstruktéra D. P. Grigoroviče. Zde za Grigorovičovy podpory navrhl svůj první celokovový letoun. Šlo o projekt letounu „dvojníka“ stroje Tupolev ANT-25. Od originálu se lišil především aplikací nerezové oceli, proto se nazýval STAL (ocelový).


    Ačkoliv tento letoun vycházel z konstrukce ANT-25, Grušinův prototyp vykazoval lepší charakteristiky, přesto však proti ANT-25 neuspěl - jeho výroba ještě ani nezačala, zatímco Tupolevův letoun už v té době podnikal dálkové lety. Navíc při závěrečných zkouškách došlo k havárii (zadření motoru) a letoun při startu havaroval. Na palubě byl i Grušin, naštěstí se však nikomu nic nestalo. Celý projekt byl však prohlášen za nepotřebný a tak ani nebyl havarovaný stroj předán k opravě a naopak došlo ke zrušení celého projektu.



    Grušinův letoun STAL, fotografovaný roku 1934
    (zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm - obrázek uveřejněn se svolením S. Aminova, administrátora webu pvo.guns.ru)


    Následující Grušinova práce byla ve znamení zdokonalovaní vlastností legendárního cvičného letounu U-2/Po-2. Úkolem bylo zlepšit aerodynamiku stroje a umožnit používání přídavných nádrží. Vylepšováním konstrukce a aerodynamiky se podařilo zvýšit rychlost o 15-20 km, prodloužit dolet a celkově zlepšit ekonomiku provozu. Jeho další prací bylo umístění malé parní turbíny k experimentálnímu pohonu letounu U-2.


    V létě roku 1936 se Grušin zúčastnil prací na letounu Okťjabrjonok. Letadlo vyvolalo řadu sporů kvůli neobvyklému konstrukčnímu řešení s tandemovým křídlem, což mělo zlepšit stabilitu.


    Předpokládané vylepšené letové vlastnosti mohly být ověřeny až letovými zkouškami, ke kterým došlo 23. 10. 1936 (možná proto stroj dostal své jméno, Okťjabrjonok znamená něco jako Říjňáček), kdy první skutečný let vykonal jeden z nejlepších a nejznámějších zalétávacích pilotů SSSR Alexandr Žukov. Letoun měl však příliš slabý motor a tak byly jeho výsledky nevýrazné.



    Petr Grušin pózuje u letounku Okťjabrjonok na letišti Tušino v roce 1938. Fotografie demonstruje malé rozměry Okťjabrjonku ve srovnání s dopravním letounem Kalinin K-5
    (zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm - obrázek uveřejněn se svolením S. Aminova, administrátora webu pvo.guns.ru)


    Nově zkonstruovaný letounek Okťjabrjonok se nicméně stal ikonou MAI a byl hojně předváděn a filmován. Po jeho úspěchu byly započaty práce na novém, již bojovém letounu, který konstrukčně z Okťjabrjonku vycházel. Měl to být nepancéřovaný útočný letoun „šturmovik“, což tehdy bylo považováno za nejlepší konstrukční schéma. Tehdy se let v malých výškách a vyšší rychlostí považoval za dostatečnou ochranu letounu při bojových akcích, pancéřovaná ochrana nádrží, motoru a posádky nebyla důsledně řešena.


    U letounu mělo být opět použito tandemové křídlo a zadní střelecká věž na obranu zadní polosféry. Letoun byl urychleně vyroben v prototypových dílnách MAI a intenzívně zkoušen, říkalo se mu Š-tandem nebo MAI-Z. I když letoun prakticky dosahoval stanovených parametrů, měl mnoho dětských nemocí a i kvůli vysoké náročnosti výroby nebyl hodnocen kladně - do sériové výroby se proto nedostal.



    Model Grušinova projektu Š-tandem. Směrová kormidla jsou pod zadní nosnou plochou/výškovým kormidlem
    (zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm - obrázek uveřejněn se svolením S. Aminova, administrátora webu pvo.guns.ru)



    Dalším letounem byl BB-MAI, který byl zkonstruován jako lehký bombardér ze dřeva. Průtahy a měnící se zadání projektu opozdily výrobu, takže první let prototypu se uskutečnil až v roce 1940 a tehdy už velení vzdušných sil zájem o dřevěný letoun nemělo.



    Model lehkého bombardéru BB-MAI
    (zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm - obrázek uveřejněn se svolením S. Aminova, administrátora webu pvo.guns.ru)


    Válečné časy



    V roce 1940 byl Grušin jmenován hlavním konstruktérem konstrukční kanceláře Charkovského leteckého závodu č. 135, přičemž konstr. kancelář MAI byla uzavřena. V Charkově bylo Grušinovým prvořadým úkolem zabezpečit sériovou výrobu lehkých bombardérů BB-1 (později označených Su-2). Později začala kancelář pracovat na vytvoření dálkového jednomístného doprovodného stíhače DIS-135 (Gr-1).


    Na podobných projektech pracovali i další konstruktéři jako Mikojan nebo Lavočkin. Zde se projevily Grušinovy organizátorské schopnosti a promyšlenost jeho konstrukce, protože letoun podle jeho projektu byl dokončen a připraven v roce 1941 ke zkouškám jako první.
    Během zkoušek byl ale stroj poškozen a navíc, kvůli rychlému německému postupu do vnitrozemí SSSR po vypuknutí války, musel být celý charkovský závod evakuován do Permu
    za pohoří Ural, kde se již ovšem ve zkouškách tohoto stroje nepokračovalo.





    Model Grušinova letounu Gr-1. Šlo o první stroj, jenž měl nést ve svém názvu Grušinovo jméno. K jeho realizaci však bohužel nedošlo

    (zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm - obrázek uveřejněn se svolením S. Aminova, administrátora webu pvo.guns.ru)


    V létě roku 1942 byl Grušin zařazen do konst. kanceláře S. A. Lavočkina, kde zodpovídal za náběh výroby a masovou produkci stíhaček La-5, měl také zabezpečit urychlení sériové výroby. Na uvedené funkci se plně osvědčil, na podzim 1942 byly vyrobeny první stroje a za bojů u Stalingradu už probíhala jejich masová produkce. Za splnění tohoto úkolu byl Grušin v létě 1943 vyznamenán řádem Lenina.


    Na podzim 1943 byl Grušin jmenován hlavním inženýrem závodu č. 381, který vyráběl stíhačky La-7. Zde přispěl k jejímu značnému vylepšení - zvýšila se její palebná síla, byla zavedena hermetizace kabiny pilota a mnohé další úpravy.

    V prvních poválečných letech se pak v závodě č. 381 připravovala sériová výroba stíhačů I-250 konstruktérů Mikojana a Gurjeviče a probíhaly zkoušky reaktivního stíhače La-150. V říjnu 1946 již Grušin pracoval na Ministerstvu leteckého průmyslu SSSR a později pak v Speciální kanceláři pro reaktivní techniku. V září 1948 se vrátil do moskevského MAI, kde se stal děkanem letecké fakulty a posléze prorektorem institutu projekce letadel.


    V padesátých letech, i když se Grušin po celý svůj dosavadní život věnoval konstrukci letadel, začal pracovat na jejich ničení - bylo mu uloženo pracovat na vzniku protiletadlových raketových komplexů.


    Otec protiletadlové raketové techniky

    Druhá světová válka ukázala obrovskou sílu strategického letectva, které se ničením průmyslové základny Třetí říše značnou měrou podílelo na ovlivnění výsledku války. Na boj s letectvem bylo třeba vyvinout technologicky a principiálně nové druhy zbraní. Na vývoji protiletadlových řízených raket se už během války začalo pracovat v USA a Německu, avšak dosažené výsledky byly prozatím nevýrazné.


    V roce 1951 se stal Grušin "prvním mužem" Lavočkinovy konstrukční kanceláře. Kancelář začala pracovat na PLRK S-25 Berkut, určeném k obraně Moskvy. Pracovní tempo a nasazení sil a prostředků bylo obrovské, ještě větší než za války, a sám Stalin nařídil, že rakety mají být zkonstruovány za 1 rok. Ovšem jiné hlavní konstrukční uzly, jako například systém navedení, vyžadoval pro svou konstrukci a zkoušky mnohem více času a první pokusné odpálení rakety bylo provedeno 2. 11. 1952 na polygonu Kapustin Jar. První sestřel cvičného cíle – dálkově řízeného bombardéru TU-4 se zdařil 24. 5. 1953.
    V té době byl pro své nepopiratelné schopnosti Grušin jmenován koncem roku 1953 do funkce náčelníka Zvláštní konst. kanceláře č.2 (OKB - Особое конструкторское бюро №2), později přejmenované na konst. kanc. MKB FAKEL.

    Do jeho kanceláře byli přijímaní jen ti nejlepší a nejtalentovanější a tato kancelář se stala jedním z nejutajovanějších objektů v celém SSSR, měla absolutní prioritu v dodávkách technologií, materiálů, strojů a zařízení, a přísunu prostředků na výrobu a výzkum.
    Hlavním oborem konst. kanc. byl vývoj protiletadlových řízených střel. Její „vlajkovou lodí“ se pak stala raketa D-1 systému S-75. Její vysoká efektivnost, nízká doba přípravy a údržby (na tehdejší dobu samozřejmě), množství originálních konstrukčních řešení, technologická kvalita a nové druhy obrábění materiálů použitých na výrobu raket se staly hlavním znakem i jiných typů raket zkonstruovaných v Grušinově kanceláři.

    První komplexy systému S-75 byly přijaty do výzbroje v roce 1957 a tak byl Grušin rozkazem Prezidia nejvyššího sovětu SSSR (s označením „tajné“) od 25. července 1958 za vynikající zásluhy o stát při splnění speciálního zadání (za vytvoření rakety 1D /V-750/ pro PLRK S-75) udělen titul Hrdina socialistické práce, současně mu byl udělen Řád Lenina a Zlatá hvězda „Srp a kladivo“. Za konstrukci jejich raket byla také celá jeho kancelář vyznamenána Řádem Lenina a řada dalších jeho spolupracovníků obdržela vysoká státní vyznamenání. Grušin převzal vyznamenání 30. prosince 1958 v Kremlu z rukou Chruščova a Brežněva.
    Na rozdíl od mnoha jiných typů raket, které byly zkonstruovány později, se rakety typu 1D (a jejich pozdější modifikace 11D, 13D a 20D) masově rozšířily, dlouhé roky sloužily v mnoha státech světa a bojovaly v mnoha válečných konfliktech. Za první opravdové použití komplexu systému S-75 je považován sestřel výškového průzkumného letadla RB-57D 7. 10. 1959 nad Čínou, ovšem nejznámějším se stalo sestřelení letounu U-2 nad Sverdlovskem dne 1. 5. 1960.

    Grušin k tomu jen dodal, že Powers měl štěstí, protože „raketa byla odpálena na odletu, a ne na vstřícném kurzu. Proto, když dostihla cíl a vybuchla, střepiny její bojové části poškodily letadlo, ale motor, jako štít, odstínil kabinu pilota, umístěnou v přídi stroje, a letec tak zůstal živ.“

    Rakety se střetly s letouny U-2 ještě mnohokrát nad Kubou, Čínou a Vietnamem a zpravidla vyhrály rakety. Avšak ve Vietnamské válce už musely PLRK čelit moderním prostředkům vzdušného napadení, jako byly stíhací a strategické bombardéry, bitevní letouny, letouny radioelektronického boje apod. Ačkoliv pro vedení takovéto bojové činnosti nebyly primárně konstruovány, osvědčily se a jejich nasazení navždy změnilo tvář moderní letecké války. Od jejich prvního bojového nasazení v červenci 1965 si udržely vysokou bojeschopnost až do konce války – ještě při poslední americké bombardovací ofenzívě v prosinci 1972 sestřelily 18 těžkých bombardérů B-52.


    Později byly PLRK S-75 spolu s modernějším PLRK S-125 (taktéž z Grušinovy kanceláře) nasazeny v bojích Sjednocené arabské republiky proti Izraeli. Zejména S-125 se zde velmi osvědčily, a jejich rakety se pro své malé rozměry a hmotnost staly základem protiletadlové výzbroje sovětských válečných lodí. Sám Grušin pak vyjádřil své uspokojení, že jeho rakety byly tak univerzální a mohly působit v různých typech komplexů. Ještě v roce 1999 byla raketa systému S-125 použita k sestřelení amerického technologického zázraku - neviditelného letadla F-117 Stealth.


    Grušin však neusínal na vavřínech a nadále pokračoval v úspěšné konstruktérské práci. 29. června 1962 byl zvolen členem-dopisovatelem Akademie věd SSSR. Stal se vedoucí osobností v konstrukci komplexů PVOS a PVO v celém SSSR. Zkonstruoval například rakety pro PLRK S-200 Vega (SA-5 Gammon), 9K33 Osa (SA-8 Gecko), M-11 Štorm (SA-N-3 Goblet), Osa-M (SA-N-4А Gecko) a obdržel za to řadu dalších vyznamenání a poct.


    V roce 1966 se stal členem ústředního výboru KSSS (Komunistické strany Sovětského svazu) a 1. 7. 1966 plnoprávným členem Akademie Věd SSSR.

    Ve druhé polovině 60. let pak začal vývoj a výroba raket pro komplexy S-300, které mají nejen vysoké boj. charakteristiky, ale také zaručují nové nebývalé možnosti použití a jejich bezobslužní skladovaní po celou dobu životnosti raket.


    Při jejich projektování byly použity i nové postupy - tzv. počítačové projektování, čímž se podařilo uspořit množství práce a materiálu při ověřování tisíců variant aerodynamického, elektronického a technologického uspořádaní raket.


    Za práci na raketě 5V55 sytému S-300 obdržel Grušin v roce 1981 již druhý titul Hrdina socialistické práce spolu s řádem Lenina. O pět let později obdržel svůj poslední Leninův řád za práci na raketě 9M330 pro samohybný komplex 9K330 Tor (SA-15 Gauntlet) a jeho námořní verzi Klinok (SA-N-9 Gauntlet).

    Zemřel 29. listopadu 1993, ve věku nedožitých 88 let. Stal se jedním z nejlepších konstruktérů raket na celém světě. Jeho postupy při projektování raket se v konstrukční kanceláři FAKEL, kde působil 40 let, používají dodnes.





    Funkce a ocenění:



    Člen ústředního výboru KSSS (1966-1986). Poslanec Nejvyššího Sovětu RSFSR 5.–6. funkčního období. Delegát XXIII. a XXIV. sjezdu KSSS.


    Doktor technických věd (1959), profesor. Člen Akademie věd (1966). Laureát Leninské ceny (1963), Státní ceny SSSR (1965). Vyznamenán Zlatou medailí ve jménu A. N. Tupoleva Ak.V. SSSR (1979, druhý držitel).


    Zapsán ve Zlaté knize Petrohradu.


    Nositel mnoha medailí a těchto řádů:


    2 x

    Dvojnásobný Hrdina socialistické práce (1958, 1981).
    7 x

    Sedmkrát vyznamenán řádem Lenina (1943, 1945, 1953, 1958, 1966, 1981, 1986)

    Nositel Řádu Říjnové revoluce (1971)

    Nositel Řádu Rudého praporu práce



    Zdroje:


    http://pvo.guns.ru/people/grushin.htm


    www.warheroes.ru
    URL : http://forum.valka.cz/topic/view/92296#345495Verze : 1
    MOD