04.03.2010 - Rakouský prezident Heinz Fischer označil Benešovy dekrety za bezpráví

Rakouský prezident Heinz Fischer označil v dopise sudetoněmeckému landsmanšaftu Benešovy dekrety za bezpráví a ostatní evropské země vyzval, aby je v souvislosti s Lisabonskou smlouvou "nelegalizovaly". Čeští politici to odmítají.


Více - web.volny.cz
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349568 Verze : 0

Diskuse

V souvislosti s vysídlením, neví někdo jak byla prvorepubliková právní úprava týkající se občanství? Jde mi o to zda bylo možno mít dvě, nejsem si jist, ale mám dojem že přijetím občanství jiného státu, tedy třeba Německa, dotyčný své ČS občanství ztratil. Pokud je to tak, pak se "dekrety" (v reálu jde myslím jen o dva z několika set) většiny vysídlených netýkaly. Prostě od roku 1938/39 ČS občanství neměly a tedy na území státu neměli co dělat. Pokud jde o majetek, tak tam pokud vím se v šedesátých letech dohodlo že majetkově budou vysídlení odškodněni z reparací které měla dostat ČSR, bylo to pokud se nepletu součástí normalizace vztahů mezi ČSSR a NSR. Po pravdě bych docela rád věděl jak to právně bylo, protože mi přijde že tyhle tanečky kolem "vyhnání" a majetku jsou trochu mimo. My jim nic nedáme, oni to vědí, takže jde zřetelně jen o snahu politiků "získat body"
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349574 Verze : 0
Bitaxe, máš to trochu pomotané. Jsou totiž pouze dvě možnosti:
A) Mnichovská dohoda byla platná. Všichni občané RČS s domovským právem na odtržených územích AUTOMATICKY přestali být občany RČS a stali se občany VNŘ. Pokud by to někdo odmítal, musel by opustit svůj nemovitý majetek (měl-li jaký) a odejít. Vlastnictví ve VNŘ totiž bylo spojeno s občanstvím a v některých případech navíc s příslušností k privilegované rase.
B) Mnichovská dohoda nebyla platná. Všichni tedy zůstali občany RČS.


Podle zákonů RČS nemohl být nikdo zbaven majetku mimosoudní cestou a nikdo nemohl být zbaven občanství. Mohl pouze požádat o vyvázání z občanství z vlastní vůle.
Přes 100 000 československých občanů německé národnosti a mužského pohlaví mezi 24. a 27. září 1938 splnilo svoji občanskou povinnost a nastoupilo pod prapory během mobilizace. Po několika dnech, aniž by se jich kdokoli ptal na jejich názor, je jejich vláda hodila přes palubu a oni se náhle stali občany jiného státu. O necelých sedm let později, pokud přežili, byli náhle zbaveni občanství.
Je třeba ještě něco uvádět? Třeba to, že tedy v roce 1945 snad bylo využito legislativy VNŘ?


To, že němečtí a rakouští politici a veřejní činitelé pronášejí určité projevy, to je jejich věc. U nás také A. Dvořáková každý rok vyřvává hesla, která mají blízko k hanobení ..., pokud skutkovou podstatu trestného činu přímo nenaplňují.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349657 Verze : 0
Tentokrát se obávám že to máš pomotané ty, Jirko. O říšské občanství se žádalo, nebylo automatické. Vím že ve vsi kde jsem měl chalupu byli pamětníci a moje teta v podobné vsi žila a protože její muž byl němec, mohla (ale nemusela) o občanství žádat. Kdyby nepožádala bylo by jí zůstalo protektorátní. Stejně tak matka mého kolegy (byl o dost starší) byla němka a naopak žila na území protektorátu, té pro změnu bylo říšské občanství nabízeno a ona ho nikdy nepřijala, byla dál občankou protektorátu a také po skončení války v ČSR zůstala. Vím že právě soused na chalupě, byl z vesnice vedle (z Kaprouna) což byla německá vesnice jen s pár čechy, nikdy neměl občanství říše, prostě ho nechtěl, majetek mu zůstal, celou válku žil ve vsi kde byl jediným čechem (rodinu poslal do protektorátu k bratrovi) a nikdy neměl říšské občanství. Nebylo to šikovné, říšské občanství dávalo nárok na lepší "lístky", ale rozhodně to nebylo tak že by se automaticky stal říšským občanem. Pro němce to mohlo být složitější hlásit se k protektorátnímu občanství, ale rozhodně to šlo. Znal jsem takového chlapa, paradoxně po válce jeho česká manželka zdrhla do německa a on zůstal v ČSR. takže pokud jsi měl majetek v ČSR a bylo to na odtrženém území nebylo to tak, že jsi automaticky byl občanem říše. To že zřejmě většina s nadšením o občanství stála je věc jiná.
A otázka byla zda tím že jsi přijal cizí občanství automaticky zaniklo to ČS. To jestli republika hodila "přes palubu" své občany je věc jiná, stejně jako to jak se po válce vypořádala s celou věcí pomocí dekretů. To že se pořád jedná o majetku je už vůbec mimo, to se řešilo v šedesátých letech a NSR to pokud vím řešila paušálním vypořádáním. Jak to bylo v Rakousku nevím.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349658 Verze : 0
Je třeba rozlišit odtržené území a zbývající území. Na odtrženém území dostali všichni obyvatelé německé národnosti (myslím, že tam byla jště podmínka domovské příslušnosti v roce 1910) říšskoněmecké občanství automaticky hned v říjnu 1938. Žádat se muselo/mohlo, pokud nebyla německá národnost nebo trvalá domovská příslušnost. Většina těch, jimž chybělo obojí (např. státní zaměstnanci české národnosti), odešla sama, neboť přišli o místa a s nimi většinou spojené bydlení.
Členění do kategorií bylo systémové, samozřejmě, že však existovaly určité výjimky a anomálie.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349783 Verze : 0
Tak ještě jednou, mně nezajímá co bylo v roce 1910, podle toho jak jsem mluvil s pamětníky to bylo poněkud jinak. Žádalo se (to že dostali "příslušnost" protože žili v říši, tedy byli de facto občany, je věc jiná) a na tom nic nemění jestli to bylo hromadně nebo s odporem. Ti lidé si vybrat mohli. To co Jirko popisuješ je něco na co jsem se neptal a podle pamětníků to bylo zcela jednoduše, na odtrženém území se lidé hlásili k německé příslušnosti (myšleno státní) a stát jim ji v zásadě musel dát (teoreticky by se mohl přihlásit i Žid), protože na jeho území měli v době odtržení trvalý pobyt. Žádat ale nemuseli, mohli si ponechat občanství ČS, třeba jediná česká rodina v Dolním Dvořišti si ho ponechala, a byli pak na německém území jako cizinci s trvalým pobytem, se vším co to přineslo. Jde mi ale o něco tcela jiného, jak se díval ČS zákon na občanství, bylo možné dvojí, nebo přijetím cizího automaticky zanikalo to ČS? Tak zněla má otázka a to jak byli lidé na odtržených územích masírováni je věc jiná. To že i ti kdo nastoupili ke službě v ČS si zažádali je fakt, značná část se jich narodila po roce 1910, takže i podle tebe žádat museli. Nepleťme si nárok a povinost. Pro ty kdo žili na daném území vznikl nárok, nevznikla povinost. S řadou lidí co žili na odtrženém území (konkrétně na jihu, tedy tzv. Ostmark), jsem mluvil, jak u nás tak v Německu. Bylo výhodnější být občanem říše a speciálně pro němce i dost obtížné se jím nestat (úřady i okolí na ně tlačily. Ale poviné to nebylo. Přidovnal bych to k členství ve straně, i to bylo výhodné a v některých místech prakticky "poviné", ale nemusel nikdo. Tak to bylo i v tomhle. Můj strýc třeba požádal o německé občanství až v roce 1940, byl němec a přes to měl občanství v tí době protektorátní. Prostě v té době už byl tlak okolí moc velký a on se i s rodinou (teta byla češka) přihlásil o občanství a dostal ho. Pokud vím bydlel v místě celý život a rodina tam měla hospodářství po několik generací. Takže o tomhle to není. Zajímá mne právě to zda zaniklo to ČS tím že vzniklo to říšské. Nic víc a nic méně.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349786 Verze : 0
Dovolím si vstoupit mezi dvě kapacity. Já jsem pro zrušení dekretů. Pokud se k tomuto problému nepostavíme, lidé jako Pich-Tůma a další, kteří ještě koncem května stříleli ukryté Němce v lesích v okolí Hlinska budou beztrestní. Na základě dekretů byl zabaven např. majetek řádu Německých rytíř, který již v roce 1943 ukradli " náckové" a s. Beneš jej ponechal v péči lidu. Národnostní otázky je trochu složitá do toho se já míchat nemohu .Ale to co říká Dr. Fidler o mobilizaci je svatá pravda .Máme zde článek o prstenu důstojníka 21. pěšího pluku, který byl Němec, německé národnosti a odbojář .KOnec konců, nacionalistická skupina SOKOL byla založena jedním Čechem a jedním Němcem .
V roce 1992 v Šenově u tetičky mé ženy zastavilo BMW a německá rodina obcházela vilku, po dotazu se jen poptali od kdy tam bydlí ( od roku 1946) stará babička plakala a říkála: To je můj domov, situace dnes- obě rodiny, již potomci jsou přátelé a jezdí na výměnné dovolené, česká rodina mluví německy a německé deti trochu česky, syn německé rodiny si odvezl českou nověstu.


Parafrázuji :
Ostatně se domnívám, že Benešovy dekrety musí být zničeny .
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349789 Verze : 0
Jen poznámka na okraj. Dohady o občanství jsou naprosto mimo, protože pokud se anulovalo cokoliv co se v našem státě událo po 1.10.1938 (například Benešova abdikace), tak pak Beneš svými dekrety vyhostil právoplatné občany ČSR. Když nebylo Mnichova tak přeci nedošlo k odtržení Sudet a tudíž nikdo nemohl přijít o naše občanství. Tedy pokud o to nepožádal před 30.9.38.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349791 Verze : 0
Tedy bitaxe, přirovnáním ke vstupu do KSČ jsi již zcela mimo mísu. Modelová situace typu A (loajální československý občan německé národnosti, který za branné pohotovosti státu nastoupil pod prapory) byla následující:

Na základě mezinárodní dohody, k níž se připojila československá strana, přešlo katastrální území obce X od Republiky československé k Velkoněmecké říši. Situace stejná jako v roce 1918, kdy obec od Císařství rakouského přešla k Republice československé. Obyvatel obce se nikdo na nic neptal, žádné referendum neproběhlo. V prvním říjnovém týdnu se dotyčný vrátil jako demobilizovaný (opět se ho nikdo na nic neptal, z tzv. zabraného území byli demobilizováni přednostně a na rozkaz) a AUTOMATICKY se stal občanem nového státu, stejně jako tomu bylo v roce 1918. V roce 1918 to bylo automatické pro všechny, v roce 1938 to bylo rozděleno podle národnosti, domovské příslušnosti (jeho či jeho rodičů v roce 1910), případně rasy (ihned začaly platit Norimberské zákony). Onen dotyčný mohl svoji "svobodnou" vůli projevit jedině v tzv. doplňovacích volbách v následujícím měsíci, kde měl na výběr "ja" nebo "nein". Takže byl v situaci jako my ve věku přes 40 let, kteří jsme chodili k volbám stejného typu a hromadně hlasovali "ja". Nikdo nad 40 let tedy nemá právo se křivě podívat na našeho německého spoluobčana z roku 1938, pokud nastoupil za mobilizace a pokud v letech 1938-1945 nespáchal nějaký zločin. U této přesně vymezené kategorie mužů a jejich rodin bych byl ochoten souhlasit s vyjádřením rakouského presidenta. To, koho volil v květnu 1938, zda vstoupil do strany a zda jeho děti byly v mládežnické organizaci, je irelevantní vzhledem k tomu, koho jsme volili my, byli v mládežnické organizaci a možná i ve straně, aniž bychom byli za tuto činnost jakýmkoli způsobem postiženi. Srovnání provádím vzhledem k tomu, že máme v platnosti jistý zákon, jenž oba režimy srovnává.

Jinak Bitaxe respektuji Tvé údaje z hovoru s pamětníky, ale nemůžeš je generalizovat a stavět proti systému, jenž byl nastolen. Jen si nejsem jist, zda si dotyční přesně pamatují. Např. je v Tvém líčení určitý rozpor, když jsi pro podzim 1938 užil pojem "občanství protektorátu". To je buď nesmysl, nebo nešlo o podzim 1938 na odtržených územích. S Tvým názorem ohledně majetku plně souhlasím, k vypořádání již došlo a žádné nároky vznášet nelze. Ale uznání bezpráví pro určitou přesně určenou skupinu lidí neznamená automaticky majetkové nároky. Já jsem jen chtěl ukázat, že prostě určitá skupina (a původně doszi velká, cca 500 000 osob) loajálních občanů německé národnosti existovala, své povinnosti vůči vlasti si splnili, bez svého rozhodnutí se náhle dostali na území cizího státu a po šesti letech byli navíc zbaveni všech občanských práv a ze svého soukromého majetku vyhnáni, aniž by byla zohledněna jejich loajalita až do okamžiku mezinárodního rozhodnutí (fakticky ještě několik dnů poté). To je vše. Skutečnost, že se touto problematikou vůbec nezabýváme, nesvědčí o tom, že bychom se etikou chování nějak zvlášť trápili. Prostě paušalizujeme a zároveň se divíme, že jiní paušalizují nás.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349792 Verze : 0

Citace - Dav :

Jen poznámka na okraj. Dohady o občanství jsou naprosto mimo, protože pokud se anulovalo cokoliv co se v našem státě událo po 1.10.1938 (například Benešova abdikace), tak pak Beneš svými dekrety vyhostil právoplatné občany ČSR. Když nebylo Mnichova tak přeci nedošlo k odtržení Sudet a tudíž nikdo nemohl přijít o naše občanství. Tedy pokud o to nepožádal před 30.9.38.



úplně přesně takhle to nebylo, všechny dekrety neanulovaly vše co bylo před 1. 10. 1938.


33/1945 Sb.
Ústavní dekret presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské


Změna: 116/1949 Sb.


K návrhu vlády a po dohodě se Slovenskou národní radou ustanovuji:


§ 1


(1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.
(2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
(3) Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.
(4) Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.


§ 2


(1) Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.
(2) Žádost o zjištění, že československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci.
(3) O zachování československého státního občanství příslušníků československých vojenských jednotek, kteří jsou německé nebo maďarské národnosti, rozhodne v nejkratší době z moci úřední ministerstvo vnitra na návrh ministerstva národní obrany. Až do úředního rozhodnutí jest je považovati za československé státní občany.



http://www.psp.cz/docs/laws/dek/331945.html


Pokud jde o např. o majetkové úpravy, byly vázány na naárodnost, ne na občanství:


5/1945 Sb.
Dekret presidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů


Změna: 116/1949 Sb. Změna: 122/1951 Sb.


K návrhu vlády ustanovuji:


§ 1


(1) Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. (2) Způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem.


§ 2


(1) Majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.
(2) Za majetek osob státně nespolehlivých se považuje též majetek těmito osobami převedený po 29. září 1938, leč by nabyvatel nebyl věděl o tom, že jde o takový majetek.


§ 3


Národní správa budiž zavedena do všech podniků (závodů) i do všech majetkových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých.


§ 4


Za osoby státně nespolehlivé jest považovat:
a) osoby národnosti německé nebo maďarské,
b) osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty. Za takové osoby jest na příklad považovati členy Vlajky, Rodobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu české mládeže, Hlinkovy slovenské ludové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví, Německo-slovenské společnosti a jiných fašistických organizací podobné povahy.


§ 5


Za státně nespolehlivé jest z osob právnických považovati ty, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.


§ 6


Za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásili k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.



http://www.psp.cz/docs/laws/dek/51945.html
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349794 Verze : 0
Jirko, strýcovi dokumenty o nabytí občanství v únoru 1940 jsem viděl, o tom že by si něco nepamatoval se tedy nedá mluvit. Právě proto že mne tahle věc zajímala (prvně jsem se s ní setkal v Německu v roce 1969 když vzpomínali na válku) jsem se o ní zajímal a ptal se pamětníků. A nemáš pravdu ani s tím jak to bylo v roce 1918, barák co mám je po člověku který se narodil kdesi u Linze, už před rokem 1914 žil v Čechách, oženil se vzal si češku a po roce 1918 zůstal tady. Ale občanství podle dokumentů měl od roku 1920, tedy z doby kdy jednak kupoval dům a za další rok vstoupil do státní služby (k poště). Takže asi to nebylo zdalek atk jednoduché jak píšeš. A hlavně, mně je to co popisuješ srdečně jedno, ptal jsem se jak zněl předválečný zákon o ČS občanství. To co píšeš se toho netýká. Tvůj pohled na lidi co nastoupili je sice zajímavý, ale netýká se téhle věci. Takže pořád platí, ví někdo jak to bylo v úředválečné republice s občanstvím? Bylo možno mít dvojí, nebo se přijetím jiného (jedno zda německého nebo třeba francouzského) občanství RČS ztrácelo? A opravdu je mi putna jak to bylo s němci co nastoupili do armády, nebo nenastoupili.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349861 Verze : 0
bitaxe Dvojité občianstvo sa udeľuje na základe dvojstranných medzinárodných zmlúv. Takže u niektoreho štátu, s ktorým je podpisana dohoda je možné, u štátu s ktorým nie je podpisaná, resp. je podpisaná dohoda to neumožňujúca, to nie je možné. Napr. v dohode s Rakúskou republikou z roku 1920 to možne nebolo :fenrir.psp.cz. Dôvody su tam uvedené prečo nie. A tu je zmluva s Nemeckom www.snem.cz V obdobnej zmluve s USA je dané, že ak občan RČS získa občianstvo USA, automaticky stratí občianstvo RČS. Ako to bolo s ostatnými štátmi, resp. či sa uzavierali nové zmluvy s Nemeckom a Rakúskom zatiaľ nič neviem.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349879 Verze : 0
Nehledáš náhodou tyto zákony?


236/1920 Sb.


ÚSTAVNÍ ZÁKON
ze dne 9. dubna 1920,



kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé


Změna: 160/1921 Sb.

Státní občanství.

I.


Kdo jsou státními občany československými.


§ 1

Státními občany československými jsou:


1. Ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství Rakousko-uherského, jež náleží nyní Československé republice.

2. Bývalí státní občané říše Německé, kteří mají své řádné bydliště na územích, která náležela dříve k říši Německé a která od ní připadnou k republice Československé.

3. Bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území Československé republiky jako děti státních občanů německých, majících na tomto území řádné bydliště, nebo státních občanů rakouských nebo uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost, bydliště nebo domovského práva v republice Československé.

4. Ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo území republiky Československé a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci Československého státu, nebo některého československého státního ústavu nebo podniku.
- -----



§ 2

O osobách, které se narodily nebo narodí na území Československé republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství.
- -----


II.


Nabývání a pozbývání československého státního občanství.


§ 3

Dosavadní ustanovení o zabývání a pozbývání státního občanství, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají nadále v platnosti.

§ 4

Jiné státní občanství, než jim podle ustanovení odst. I. tohoto zákona přísluší, mohou si zvoliti (optovati):


1. Státní občané uvedené v § 1, odst. 1., pokud měli přímo před tím, že se stali příslušníky některé obce v území, uvedeném v § 1, odst. 1., domovské právo v jiné části někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležícího mimo obvod Československé republiky.

2. Cizozemci, kteří měli domovské právo na území, uvedeném v § 1, odst. 1., a nabyvše pak bezprostředně domovského práva v jiné obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo obvod Československé republiky a nynějšího státu Rakouského a Uherského, stali se státními občany státu, v jehož hranicích leží nynější obec domovská.

Optovati možno v propadné lhůtě jednoho roku, a to v případě 1. ve prospěch státu, na jehož území leží bývalá obec domovská, a v případě 2. ve prospěch Československé republiky ve lhůtě do 30. dubna 1921.

3. Státní občané, kteří nejsou jazykem a rasou Čechoslováky.

4. Cizozemci, kteří jsou jazykem a rasou Čechoslováky a nabyli jen proto, že příslušeli domovským právem do některé obce někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo území Československé republiky, státního občanství v Itálii, Polsku, Rakousku, Rumunsku, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinském nebo v Uhersku.

Optovati možno v propadné lhůtě 6 měsíců, a to v případě čís. 3. ve prospěch Itálie, Polska, Rakouska, Rumunska, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinského neb Uherska, jestliže v dotčeném státě většina obyvatelstva mluví jazykem optujícího, nebo náleží jeho rase, v případě 4. ve prospěch Československé republiky.

Pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná lhůtě teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto.

5. Státní občané, vyjmenovaní v § 1, odstavec 2.

6. Němečtí státní občané československé národnosti, kteří mají své řádné bydliště v Německu; mají-li své řádné bydliště mimo říši Německou a mimo Československou republiku, přísluší jim právo opce jen tehdy, jestliže neodporuje to zákonům státu, v němž žijí, a jestliže v něm nenabyli dosud státního občanství.

Optovati možno v propadné lhůtě 2 let a to v případě 5. pro státní občanství německé, v případě 6. ve prospěch Československé republiky.

7. Státní občané uvedení v § 1, odst. 3.

Osoby tyto mohou v propadné lhůtě 2 let prohlásiti před příslušnými úřady československými svého bydliště, že se vzdávají svého státního občanství ve prospěch toho státu, jehož státními občany byli přímo před tím, nebo který vykonává svrchovanost nad územím, v němž dotčená obec leží.
- -----


§ 5

Právo opce (§ 4) vykonávají samostatně osoby starší 18 let. Na ženu provdanou, jejíž manželství nebylo soudně ani rozloučeno, ani prohlášeno za neplatné, vztahuje se opce manželova.

Na manželské děti do 18 let vztahuje se opce otcova, nebo není-li otce, matčina.

Na nemanželské děti do 18 let vztahuje se opce neprovdané matky, Není-li rodičů, nebo je-li nemanželská matka provdána za muže, jenž není otcem dítěte, optuje jménem dítěte zákonný zástupce.

Pro posouzení náležitosti opce, uvedených v odstavcích předcházejících, je rozhodný den, kdy se opce koná. Opci vykonanou ať samostatně, ať rodiči, manželem či zákonným zástupcem, nelze odvolati.

Podrobnější ustanovení o výkonu opce vydá vláda nařízením.
- -----


§ 6

Dnem řádně vykonané opce nastává změna ve státním občanství dotčených osob.

§ 7

Osoby, které po opci pro Československou republiku přenesou na její území v propadné lhůtě 12 měsíců ode dne opce své řádné bydliště, nebudou podrobeny žádné dovozní dávce ze svého movitého jmění, jež ve lhůtě té na zmíněné území přivezou.

§ 8

Osoby, jež optovaly pro cizí státní občanství, jsou povinny převésti v propadné lhůtě 12 měsíců ode dne opce své bydliště do státu, jejž volily. Jest jim však volno podržeti vlastnictví zdejších svých nemovitostí podle ustanovení platných pro občany československé a odvézti s sebou v uvedené propadné lhůtě své jmění movité bez jakékoli dávky vývozní.
- -----
§ 9


Osobám, které nabyly domovského práva, uvedeného v § 1, odst. 1., teprve po prvním lednu 1910, a příslušely před tím právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské, mimo území nynější republiky Československé, určí vláda nařízením propadnou lhůtu, do níž mohou podati žádost za přiznání československého státního občanství. Až do rozhodnutí o ní, pokud se týče do uplynutí lhůty hledí se k nim jako ke státním občanům republiky Československé.
- -----


§ 10

Osoby, které teprve po prvním lednu 1910 nabyly domovského práva na onom území bývalé říše Rakousko-Uherské, jež náleží nyní státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinskému, a které přímo před tím měly domovské právo v některé obci, ležící na území, uvedeném v § 1, odst. 1., nabudou státního občanství československého, jestliže se nebudou ucházeti o státní občanství Srbsko-Hrvatsko-Slovinské ve lhůtě, stanovené vládou Srbsko-Hrvatsko-Slovinskou, nebo jestliže, žádané státní občanství Srbsko-Hrvatsko-Slovinské bude jim odepřeno. Státního občanství československého řečené osoby nabudou dne, kdy uplyne lhůtě uvedená v odstavci předcházejícím, nebo dne, kdy jim bylo dodáno zamítavé vyřízení jejich žádosti.
- -----


§ 11


Osoby, které
a) příslušejí právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské, jež mírovou smlouvou bylo odstoupeno Itálii, avšak nenarodily se tam; anebo

b) které v některé obci uvedené pod písmenou a) nabyly práva domovského pouze na základě svého úředního postavení anebo až po 24. květnu 1915, stanou se bez dalšího státními občany republiky Československé, jestliže náležely právem domovským do některé obce, ležící v území Československé republiky, přímo před tím, než nabyly práva domovského v území uvedeném pod písmenou a), nepodají-li v propadné lhůtě jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, nebo podají-li sice žádost včas, ale bude-li žádost zamítnuta.

§ 12

Státní občané českoslovenští, kteří
a) příslušeli právem domovským dříve do některé obce, uvedené v § 11, pís. a), nebo jejichž otec, nebo, není-li otec znám, jejichž matka do některé obce tam příslušeli, nebo kteří

b) sloužili za nynější války v armádě italské, nebo jejich potomci,
přestanou býti státními občany československými, podají-li do jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, a bude-li žádosti jejich vyhověno.


Právo domovské


§ 13

Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání práva domovského, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají v platnosti.

Pro povinnost obce přijímati do svazku obecního platí však na bývalém území uherském ustanovení zákona ze dne 5. prosince 1896, čl. 222 ř.z.
- -----


§ 14

Pokud osoba, která podle ustanovení tohoto zákona stala nebo stane se státním občanem československým, nemá na území Československé republiky obce domovské, nabývá domovského práva v té obci, která byla naposledy její obcí domovskou, nebo domovskou obcí jejího manželského otce, nebo nemanželské matky; není-li takové obce, tedy v oné obci, kde měla ona, nebo její právě uvedení předkové, naposledy své řádné bydliště; není-li ani takové obce, tedy v oné obci řečeného území, kde se ona sama nebo její právě uvedení předkové narodili.

Nelze-li ani tak určiti její obec domovskou, přísluší jí právo domovské v obci, kde se po prvé po svém návratu z ciziny, jako v řádném bydlišti usadí.
- -----


§ 15


Osoby, uvedené v § 1, odst. 4., mají právo domovské v obci, ve které jest jim vykázáno trvalé sídlo úřední či služební. Je-li toto sídlo mimo území republiky Československé, nabývá osoba dotčená domovského práva v Praze.

Ustanovení obecná

§ 16

Manželky sledují své muže a děti do 18 let své rodiče, podle § 5 tohoto zákona ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje. Toto ustanovení nevztahuje se však na případy § 1, č. 4 a § 15.

§ 17

Členové rodu Habsbursko-Lotrinského nemohou nabývati státního občanství a práva domovského v území Československé republiky.

Dřívější jejich státní občanství a právo domovské v této republice zaniká.

§ 18

Vláda se zmocňuje, by pro území, které podle mírové smlouvy s Německem připadlo k Československé republice, upravila nařízením poměry státního občanství a domovského práva pro dobu, nežli dojde ke všeobecné nové úpravě zákonem.
- -----


§ 19

Vláda se zmocňuje, aby ku provedení tohoto zákona dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče.

§ 20

Zákon tento nabude účinnosti, pokud jde o poměr ke státům, utvořeným z území bývalé říše Rakousko-Uherské, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená s Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germainu en Laye, pokud pak jde o poměr k říši Německé, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená s říší Německou ve Versailích dne 28. června 1919.

Oněmi dny počnou se zejména lhůty, pro které zákon tento nestanoví jiného počátečního dne.

Dny právě uvedené budou oznámeny vládní vyhláškou, uveřejněnou ve Sbírce zákonů a nařízení.
- -----
§ 21

Provésti tento zákon ukládá se ministru vnitra.


--------------------------------
---------------------------------
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349889 Verze : 0
A potom:
160/1921 Sb.


Nařízení


vlády republiky Československé

ze dne 14. dubna 1921


o prodloužení opční lhůty stanovené v § 4, č. 4., ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n.


Na základě § 19 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., se nařizuje:


§ 1.

Lhůta, ve které státní občané rakouští, kteří jsou jazykem a raçou Čechoslováky, mají právo optovati ve prospěch Československé republiky, prodlužuje se do 30. dubna 1921.

§ 2.

Ustanovení ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., a nařízení vládního ze dne 30. října 1920, č. 601 Sb. z. a n., zůstávají jinak nedotčena.

§ 3.

Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede je ministr vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349890 Verze : 0
A k tomu si ještě počti v prováděcí vyhlášce :
492/1920 Sb.


Vyhláška



ministra vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních


ze dne 20. srpna 1920


o počátku účinnosti ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., o státním občanství a právu domovském.


Na základě §u 20 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé, uvádí se ve známost, že tento zákon nabyl účinnosti, pokud jde o poměr ke státům utvořeným z území bývalé říše Rakousko-Uherské, dnem 16. července 1920, kdy vstoupila v platnost mírová smlouva uzavřená s Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germaine en Laye, pokud jde o poměr k říši Německé, dnem 10. ledna 1920, kdy vstoupila v platnost mírová smlouva uzavřená se říší Německou dne 28. června 1919 ve Versaillích; oněmi dny počaly se zejména lhůty, pro které uvedený zákon nestanoví jiného počátečního dne.
Tusar v. r.,


v zastoupení nepřítomného ministra věcí zahraničních.


Švehla v. r.



No a to by asi tak bylo z 1. republiky vše. Ty zákony jsou delší, ale poznámky a odvolávky jsem vynechal. Pokud by měl někdo o kompletní znění zájem stačí napsat Very HappySmile
Ať Vaše diskuze nabude na odbornosti LaughingSmile Doufám, že jsem pomohl
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349892 Verze : 0
Hlava dubová, málem bych zapoměl :


107/1921 Sb.


Smlouva


mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o státním občanství a ochraně menšin, podepsaná v Brně dne 7. června 1920.



Republika Československá a republika Rakouská uzavírají tuto smlouvu k úpravě otázek státního občanství a ochrany menšin.


Kde se v této smlouvě mluví o "smlouvě s Rakouskem", rozumí se tím smlouva mírová podepsaná dne 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye, a kde se mluví o " smlouvě s republikou Československou ", rozumí se tím smlouva podepsaná dne 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými s republikou Československou.


DÍL PRVNÍ
Státní občanství.


Čl.1


Každý z obou států uznává jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s republikou Československou domovská práva, kterých bylo v druhém státě podle ustanovení zákonů o právu domovském bývalého státu Rakouského nabyto mezi 28. říjnem 1918 a dobou, kdy smlouvy s Rakouskem a s republikou Československou nabudou působnosti.

Čl.2


Práva státních občanů, nabytá bez získání práva domovského na základě § 2 rakouského zákona ze dne 5. prosince 1918, St.-G.-Bl. č. 91 o státním občanství, zanikají dnem, kdy obě uvedené mezinárodní smlouvy nabudou působnosti, pokud jde o osoby, které na základě obou těchto smluv stávají se státními občany československými.

Čl.3


(1) Oba státy uznávají navzájem za podklad státního občanství veřejných zaměstnanců práva domovská, kterých nabyly tyto osoby ve svých státech na základě § 10 zákona o právu domovském ze dne 5. prosince 1896, čís. 222 ř.z.

(2) Rovněž uznávají obě strany, že státního občanství v obou státech nabývá se též definitivním ustanovením u některého státního ústavu nebo v některém státním podniku. Taktéž uznávají se zaměstnanci ve službě zahraniční obou států, kteří mají sídlo úřední mimo hranice států, v jehož službách jsou ustanoveni, za státní občany tohoto státu, jakož i - bez újmy předpisů V. části smlouvy s Rakouskem - osoby, které v desátý den po podepsání této smlouvy budou konati službu v branné moci kteréhokoli z obou států jako gážisté nebo poddůstojníci.

Čl.4


Slova "selon le cas, leur domicile ou leur indigénat (pertinenza-Heimatrecht)" v článku 3 smlouvy s republikou Československou vykládají se v ten smysl, že v poměru k republice Rakouské rozhoduje pouze právo domovské, nikoli však bydliště.

Čl.5


Oba státy pojímají ustanovení čl. 65 smlouvy s Rakouskem a čl. 6 smlouvy s republikou Československou jako ustanovení supletorní, to jest: ustanovení tato zakládají, pokud nestačí jiná ustanovení o státním občanství k tomu, aby určena byla příslušnost státní občana dřívějšího státu rakouského, domněnku státního občanství podle místa narození (praesumptio iuris, sed non de iure), která platí potud, pokud není podán důkaz jiného státního občanství na základě původu. Slova na konci čl. 65 "par sa naissance d`une autre nationalité" a na konci čl. 6 "d`une autre nationalité de naissance" budou tudíž v praksi vykládána nikoli podle soustavy místa narození, nýbrž podle soustavy původu.

Čl.6


(1) Oba státy dohodly se ku podrobnějšímu provedení článku 64 smlouvy s Rakouskem a článku 4 smlouvy s republikou Československou - bez újmy zvláštních ustanovení článku 3 přítomné smlouvy - takto:

(2) Osoby, které článek 4 smlouvy uzavřené s republikou Československou má na mysli, dělí se za tímto účelem ve tři skupiny.

(3) První skupinu tvoří ony osoby, které do 28. října 1918 nabyly práva domovského v některé obci republiky Rakouské (II. část smlouvy s Rakouskem). Státní občanství takových osob řídí se podle tohoto práva domovského, to jest u nich použije se pouze článku 64 smlouvy s Rakouskem.

(4) Do druhé skupiny náležejí, předpokládajíc, že v čas, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, mají řádné bydliště v republice Rakouské:
(a) osoby, které mezi 29. říjnem 1918 a 28. únorem 1919 nabyly práva domovského v některé obci rakouské.

(b) osoby,které do 28. února 1919 podaly žádost za udělení práva domovského v některé obci rakouské a do 31. srpna 1919 práva toho nabyly,

(c) osoby, které do 28. února 1919 dovršily v některé obci rakouské desetiletý pobyt podle § 2 zákona ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., a na základě tohoto pobytu nejdéle do 31. srpna 1919 nabyly v této obci práva domovského.

(5) U osob náležejících do této druhé skupiny rovněž rozhoduje domovské právo v Rakousku: osoby tyto mají však právo do roka ode dne, kdy smlouva s Rakouskem nabude působnosti, optovati ve prospěch státního občanství československého. Mají-li více než jedno bydliště, mohou v téže lhůtě prohlásiti, pro které bydliště jakožto základ těchto ustanovení optují. Nepodá-li dotčená osoba v řečené lhůtě takového prohlášení, rozhoduje bydliště dříve založené.

(6) O těchto právech opčních platí ostatně všeobecná ustanovení o opci obsažená v přítomné smlouvě a ve smlouvách v ní uvedených.

(7) Do třetí skupiny náležejí osoby, které nespadají ani do první ani do druhé skupiny. V příčině těchto osob použije se plným rozsahem obou odstavců článku 4 smlouvy s republikou Československou .

Čl.7


Oba smluvní státy shodují se v tom, že opční prohlášení vyhovující předpisům obou mezinárodních smluv jest jednostranným, právo zakládajícím aktem optantovým, a že osvědčení úřadu, které o něm jest vydati, má význam toliko deklarativní.

Čl.8.


(1) Příslušníci kteréhokoliv z obou smluvních států, kteří v čas, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, mají nejméně po 10 let bydliště v druhém státě, mohou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy přítomná smlouva nabude působnosti, optovati pro státní občanství tohoto státu.

(2) O této opci platí všeobecná ustanovení o opci obsažená v přítomné smlouvě i v mezinárodních smlouvách v ní uvedených.

Čl.9


Oba smluvní státy shodují se v tom, že provádějíce ustanovení článku 80 smlouvy s Rakouskem ( čl. 3, odst. 2, smlouvy s republikou Československou ) ve vzájemném poměru budou postupovati liberálně a zejména vykládati slova "par la race et la langue" v ten smysl, že v praksi bude se povšechně hleděti hlavně k jazyku jakožto k nejdůležitějšímu znaku národnosti.

Čl.10


(1) Oba státy shodují se v tom, že rozhodovati o opčních prohlášeních na základě obou jmenovaných smluv mezinárodních přísluší výlučně tomu státu, v jehož prospěch v tom kterém případě se optuje.

(2) Opční prohlášení osob, které podle smluv zmíněných jsou rakouskými státními občany a chtějí optovati ve prospěch státního občanství československého, jest podávati u diplomatického zastupitelstva československého v Rakousku a naopak opční prohlášení státních občanů československých ve prospěch Rakouska u diplomatického zastupitelstva rakouského v Československé republice.

(3) Oba státy si vyhrazují doporučiti optantům, aby podávali opis svého prohlášení též u příslušného politického úřadu první stolice, aby takto získán byl již předem přehled opci ve prospěch druhého státu. Kromě toho však budou si oba státy navzájem zasílati občasně - a sice po prvé šest měsíců po tom, kdy jmenované smlouvy nabudou působnosti, později každý měsíc - seznamy opčních prohlášení státních občanů druhého státu, která budou podána u jejich úřadu: zařízení a obsah těchto seznamů upraví se dohodou příslušných ústředních úřadů obou států.

(4) Za příslušný politický úřad první stolice podle 3. odstavce pokládá se onen úřad, v jehož území leží domovská obec optantova. Má-li však optant bydliště ve státě, ze kterého optuje, může podati opis opčního prohlášení u politického úřadu svého bydliště místo u politického úřadu své obce domovské.

(5) Podá-li se opční prohlášení u diplomatického zastupitelstva zmíněného v odstavci druhém protokolárně, zašle toto diplomatické zastupitelstvo bez odkladu opis protokolu politickému úřadu první stolice příslušnému podle odstavce 4.

Čl.11


(1) Za osoby nedosáhnuvší osmnáctého roku, které nemají rodičů, a za nezletilé starší osmnácti let, při kterých jsou podmínky pro zbavení svéprávnosti, jakož i za osoby, které jsou zbaveny svéprávnosti anebo svěřeny prozatimní péči, vykonávají opci jejich zákonní zástupci.

(2) Pokud však osoby, za které vykonali opci rodiče, poručníci nebo jiní zákonní zástupci, dovrší před koncem lhůty opční osmnáctý rok věku, mohou až do uplynutí lhůty opční odvolati opci takto vykonanou. O tomto odvolacím právu platí obdobně ustanovení o opčním prohlášení.

Čl.12


Oba státy neobmezí předpisu, podle kterého optanti smějí podržeti nemovité jmění ve státě, z něhož optují, žádnými zákony, které nejsou zcela všeobecné povahy a neplatí též pro všechny občany státní, jakož i pro všechny příslušníky států jiných.

Čl.13.


(1) Oba státy uznávali bezpodmínečnou povinnost optantů vystěhovati se do státu, pro který optovali, a prohlašují, že žádný z nich nebude spatřovati nevlídného aktu v tom, použije-li druhý stát plným rozsahem prostředků přípustných podle práva mezinárodního proti optantům, kteří v ustanovené lhůtě se nevystěhují.

(2) Přeloží-li se do tří let bydliště nazpět, pokládá se první vystěhování pouze za vystěhování na oko: v tomto případě má se za to, že vystěhování vůbec nenastalo, a možno proti takovému optantovi postupovati tak jako proti optantům, kteří se vůbec nevystěhovali.

(3) Když však optant odebéře se k pobytu do území státu, ze kterého optoval, za správou svého nemovitého majetku tam se nalézajícího, nelze to pokládati za zpětné přistěhování, je-li tento pobyt zřejmě pouze dočasný.

Čl.14


Oba státy, přihlížejíce k nynější tísni bytové i k jiným nesnázím, dohodly se, že prodlouží lhůtu k vystěhování pro osoby, které z jednoho do druhého státu optují, tím způsobem, že lhůta k vystěhování bude činiti ve všech případech jednotně tři roky ode dne, kdy smlouva s Rakouskem nabude působnosti.

Čl.15


Oba smluvní státy zaručují si navzájem, že nebudou vypovídati příslušníků druhého státu z jiných důvodů než z důvodů veřejného řádu a veřejné bezpečnosti mimo případy uvedené v čl. 13.

Čl.16


Obě smluvní strany se zavazují, že příště přijímajíce státní občany druhého státu do svého státního svazku, pokud toto přijetí nezakládá se na předpisech obou uvedených mezinárodních smluv, neprovedou takového přijetí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osoby, která má býti do nového svazku státního přijata.

DÍL DRUHÝ.
Ochrana menšin.


Čl.17


(1) Oba státy uznávají ve věcech školských, že právo, jež přísluší menšině podle článku 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8 smlouvy s Československou republikou, aby zřizovala, vydržovala a spravovala soukromé školy a ústavy výchovné, nezbavuje této menšiny povinnosti, aby šetřila všeobecných předpisů ve státě platných, a že zvláště dozorčím právem menšině přiznaným nezkracuje se nikterak právo státního dozoru na školství.

(2) Za správce soukromých škol a ústavů výchovných připouštějí se pouze státní občané onoho státu, v němž je sídlo soukromého ústavu vzdělávacího.

(3) Právo, dané jazykovým menšinám v článcích dříve uvedených, aby podle své libosti užívaly vlastního jazyka v těchto školách a ústavech výchovných, týká se toliko vyučovacího jazyka a vnitřního užívaní jazyka ve škole, nikoli však styku s úřady, který se řídí všeobecnými předpisy o užívání jazyků, mimo styk správce školy a učitelů s orgány všeobecného dozoru školního první stolice v budově školní ve věcech služebních.

Čl.18


Obě smluvní strany uznávají, že se má ve školském zákonodárství i ve školské správě stejně nakládati se soukromými školami a ústavy výchovnými jak většiny tak menšiny. Slovy "éceles et autres établissements d`éducation" podle čl. 67 smlouvy s Rakouskem a čl. 8 smlouvy s Československou republikou rozuměti jest všechny soukromé školy a ústavy výchovné, které mohou býti zřizovány ve státě podle platných zákonů jako ústavy soukromé. Při tom se konstatuje, že v době, kdy se tato smlouva uzavírá, jest zákonodárství obou smluvních stran ve zmíněné otázce shodné. Tento stav zákonodárství prohlašuje se pro dobu platnosti této smlouvy ve vzájemném poměru obou smluvních států za rozhodující.

Čl.19


(1) Ježto v Československé republice podle zákona z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., přísluší soukromým školám obecným zřízeným po dni účinnosti tohoto zákona právo veřejnosti, zavazuje se rakouská vláda, že udělí soukromým školám obecným československé menšiny, jež budou zřízeny po té, kdy tato smlouva nabude působnosti, právo veřejnosti zároveň s povolením k jejich zřízení, předpokládajíc, že vyhoví zákonným požadavkům.

(2) Každá z obou smluvních stran může takové soukromé škole obecné, vyžaduje-li toho zájem veřejný nebo jiné závažné důvody, právo veřejnosti odníti neb i školu úplně zavříti. Škola, které bylo odňato právo veřejnosti, může práva toho opět dosíci, prokáže-li její vydržovatel, že byly odstraněny závady, které způsobily odnětí práva veřejnosti.

(3) Ustanovení obou předchozích odstavců užívati jest obdobně také při soukromých školách obecných již zřízených.

(4) Pokud se týče ostatních soukromých škol a ústavů výchovných, vyhrazují si obě strany své právní stanovisko o výkladu článku 67 smlouvy s Rakouskem a článku 8 smlouvy s Československou republikou .

(5) V Československé republice nebude vyučovací jazyk německý, v Rakouské republice vyučovací jazyk československý důvodem, aby bylo odepřeno právo veřejnosti.

Čl.20


(1) Oba státy si vyhrazují, že uzavřou později úmluvu o výkladu a provádění článku 68 smlouvy s Rakouskem a čl. 9 smlouvy s Československou republikou, zvláště pak o slovech: "proportion considérable", "villes et districts" a "facilités appropriées": až do té doby mají v těchto věcech volnou ruku.

(2) Nezávisle na otázkách právě zmíněných a nepředbíhajíce nikterak jejich konečné úpravě, sjednávají oba smluvní státy zatím toto:

(3) Rakouský stát se zavazuje zaříditi, aby počátkem školního roku 1920/21 zřízeny byly ve Vídni pro děti rakouských státních občanů československého jazyka podle jejich přihlášek veřejné školy obecné s československou řečí vyučovací ve vhodných místnostech s učiteli jazykově i jinak dokonale kvalifikovanými, a to v té míře, aby na třídu připadlo povšechně průměrem tolik žactva jako na německých školách obecných, při čemž se za nejnižší průměr béře 42 žáků. Přihlášky musí býti provedeny včas tak, aby otevření škol bylo počátkem školního roku 1920/21 zabezpečeno:aby byla zjištěna znalost československé řeči u dětí, které se přihlásí do škol, utvořiti jest komise, do nichž povoláni buďtež za členy také důvěrníci československých rodičů.

(4) Ježto v republice Československé dětem cizích příslušníků státních německého jazyka docházka do veřejných i soukromých škol německých republiky Československé bez výjimky jest již povolena, a ježto se československá vláda zavazuje, že toto povolení nebude zrušeno, slibuje také vláda rakouská navzájem, že dětem československých příslušníků státních československého jazyka povolena bude v Rakousku docházka do československých škol veřejných i soukromých. Tyto děti nečítají se však při veřejných školách obecných ani při stanovení počtu tříd a škol, jež se mají zříditi, ani při výpočtu průměru žáků ve třídě.

DÍL TŘETÍ.
Řízení ve sporných případech.


Čl.21


K urovnání různosti v názorech nebo sporů při výkladu a při provádění předpisů obsažených v prvním a druhém díle této smlouvy zřídí se
1) smíšená komise a

2) stálý rozhodčí soud.

Čl.22


(1) Smíšená komise skládá se z delegace jmenované vládou rakouskou a z delegace jmenované vládou československou, každá delegace pak z předsedy a dvou přísedících.

(2) Československá delegace má sídlo v Praze, rakouská ve Vídni.

Čl.23


(1) Komise jedná pouze o případech, které jí některá z obou vlád přikáže svou delegací.

(2) Delegace projednávají spolu písemně případy komisí přikázané.

(3) Nedosáhne-li se však touto cestou dohody obou delegací, sejdou se obě delegace ke společným schůzím, aby se takové dohody dosáhlo. Předsedové obou delegací se střídají v předsednictvu smíšené komise. Místo schůzky ujednají oba předsedové. Nedohodnou-li se, konají se schůzky střídavě v Praze a ve Vídni, poprvé v Praze.

Čl.24


Neurovná-li smíšená komise sporného případu, odkáže jej rozhodčímu soudu.

Čl.25


(1) Rozhodčí soud skládá se z rozhodčích, z nichž každý z obou států ustanoví po dvou, a z pátého rozhodčího jako předsedy.

(2) Předsedu volí čtyři rozhodčí. Nedohodnou-li se, požádá vláda státu, ve kterém rozhodčí soud se sejde, diplomatického zástupce království nizozemského ve Vídni nebo v Praze, aby předsednictví sám převzal nebo ustanovil předsedu.

Čl.26


Rozhodčí soud je stálý a schází se střídavě ve Vídni a v Praze, poprvé ve Vídni.

Čl.27


Oba smluvní státy se zavazují, že poskytnou rozhodčímu soudu veškerou podporu potřebnou pro jeho vyšetřování a všecky nutné pomůcky: zavazují se dále, že jejich soudy a úřady poskytnou rozhodčímu soudu všemožnou právní pomoc, zejména pokud jde o doručování a provádění důkazů.

Čl.28


(1) Rozhodčí soud upraví sám svoje řízení a jednací řád.

(2) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů. Předseda hlasuje naposled: je-li rovnost hlasů, hlas jeho rozhoduje.

Čl.29


Každá vláda zaplatí požitky rozhodčích od ní ustanovených ze svého úplně a požitky předsedy, které budou upraveny zvláštní administrativní úmluvou, z polovice.

Čl.30


Má-li některá z obou vlád za to, že prohlášení opční podané jejím občanem ve prospěch státního občanství státu druhého jest zřejmě neoprávněno, to jest, že při něm není zřejmě předpokladů ustanovených ve smlouvě s Rakouskem, ve smlouvě s republikou Československou nebo ve smlouvě přítomné, může dříve, nežli přikáže věc smíšené komisi (čl. 23), požádati diplomatické zastupitelstvo druhého státu, aby vyslovilo neplatnost tohoto opčního prohlášení jménem státu, který zastupuje.

DÍL ČTVRTÝ.
Ustanovení závěrečná.


Čl.31


Ustanovení této smlouvy platí s výhradou platnosti smluv s Rakouskem a republikou Československou a zejména bez újmy práv, která jsou ve čl. 69 smlouvy zprvu řečené a ve čl. 14 smlouvy posléz uvedené poskytnuta mocnostem spojeným a sdruženým tam uvedeným. Smluvní strany nepoužijí však, pokud se týče přítomné smlouvy, práva zmíněného v uvedených předpisech dovolávati se stálého mezinárodního soudu.

Čl.32


(1) Tato smlouva bude ratifikována a listiny ratifikační budou co nejdříve ve Vídni vyměněny.

(2) Smlouva nabude působnosti výměnou ratifikačních listin a pozbude platnosti čtyři léta poté, bude-li šest měsíců před touto lhůtou kteroukoli ze smluvních stran vypověděna. Nadále pokládá se smlouva za prodlouženou vždy o rok, nepoužije-li žádná z obou smluvních stran práva vypověděti ji šest měsíců napřed.

(3) Smlouva vyhotovuje se ve dvou stejnopisech, a to každý v řeči československé a německé. Oba texty jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude každým z obou států vyhlášena v jeho úřední sbírce zákonů v obou autentických textech.

(4) Tomu na doklad podepsali tuto smlouvu zmocněnci obou stran, a to : profesor Dr. Antonín Hobza jako zmocněnec republiky Československé a odborový rada Dr. Georg Froehlich jako zmocněnec republiky Rakouské, prozkoumavše navzájem své plné moci a shledavše je správnými.

Dáno v Brně dne sedmého června roku tisícího devítistého dvacátého.


Za Československou republiku


Prof. Dr. Antonín Hobza v.r.


L.S.


Příl.Závěreční protokol.


Oba státy dohodly se při dnešním podpisu smlouvy o tomto:


1. Podle právního názoru vlády rakouské jest vykládati konečná slova čl. 64 smlouvy s Rakouskem "qui ne sont pas ressortissants d`un autre État" v ten smysl, že "jiným státem" nerozuměli se ony státy, které vznikly na území bývalého státu Rakouského.
Naproti tomu trvá vláda československá na právním názoru, že "jiným státem" rozumí se též republika Československá.

2. Vláda československá konstatuje, že podle stavu jejího zákonodárství jest přípustno dovolávati se nejvyššího správního soudu též ve věcech volného uvážení. Proto jest dle jejího názoru soudní ochrana menšin v republice Československé v širším rozsahu poskytnuta nežli v republice Rakouské, kdež podle stavu zákonodárství jest vyloučeno dovolávati se správního soudu ve věcech volného uvážení a možno jest v takových případech dovolávati se pouze soudu ústavního, pokud jde o porušení politických práv státních občanů.

3. K čl. 7 konstatují obě vlády shodný názor o tom, že při nebezpečí v prodlení může stát, ze kterého se optuje činiti prozatimní opatření proti optantům v době mezi podanou opční přihláškou a mezi vyhotovením úředního osvědčení o ní.

4. K čl. 1, odst. 2, sjednává se, že v otázce, zdali a pokud jest přípustno ustanovovati cizí státní příslušníky za učitele na soukromých školách a ústavech výchovných, kterých tato smlouva se týká, rozhoduje v každém státě jeho zákonodárství nyní platné.

5. Otázka zřizování veřejných škol občanských s československou řečí vyučovací v republice Rakouské nemohla býti toho času vyřízena, ježto nestala se dohoda o výkladu čl. 68 smlouvy s Rakouskem a čl. 9 smlouvy s republikou Československou .

6. Smluvní doba ustanovuje se prozatím na čtyři roky hledíc k tomu, že podle čl. 14 lhůta k vystěhování, čítajíc v to lhůtu opční, činí tři roky: proto pokládají oba státy za nutné, aby minimální doba platnosti této smlouvy přesahovala onu lhůtu.

7. Tento závěrečný protokol jest podstatnou součástí smlouvy.

V Brně dne 7. června 1920.


Za Československou republiku:


Prof. Dr. Antonín Hobza v.r.


L.S.


Smlouva tato se vyhlašuje s podotknutím, že byla na základě usnesení Národního shromáždění ze dne 13. července 1920 schválena ratifikační listinou ze dne 25. února 1921, která byla podepsána presidentem republiky Československé a ministrem věcí zahraničních.

Dne 10. března 1921 byl sepsán ve Vídni protokol o výměně listin ratifikačních, čímž nabyla smlouva tato mezinárodní působnosti.

Národní shromáždění usneslo se zároveň, že se ministru věcí zahraničních ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, kterých je třeba ku provedení této smlouvy.
T.G.Masaryk v.r.


Dr. Beneš v.r.



Very HappyVery HappyVery HappyVery HappyVery HappyVery Happy
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349893 Verze : 0
díky lupesku
Quatí to je přesně ono, perfektně to vysvětluje třeba i to že NEMUSELO dojít k nabití občanství automaticky a dnem vyhlášení republiky (ale jakou u člověka který byl majitelem domu přede mnou až později a zřejmě v souvislosti buď se vstupem do státních služeb). Díky to je co jsem potřeboval. Kdes to vyhrabal? Je tam totiž odvolávka na nějaký starší zákon : § 3


Dosavadní ustanovení o zabývání a pozbývání státního občanství, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají nadále v platnosti.
Takže už před platností zákona 236/1920 Sb. to muselo být řešeno. Ale tohle je opravdu to co jsem hledal.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349897 Verze : 0
Nu jsem rád, že ti to pomohlo. Ale když se tak dívám na tvůj původní dotaz o dvojím občanství, musím sem vložit ještě jednu žížalu, tu nejdůležitější. Ústavu 1. republiky. Z paragrafu 4 jasně vyplývá, že dvojí občanství bylo za 1. republiky vyloučeno.
121/1920 Sb.


ZÁKON


ze dne 29. února 1920,


kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky



My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.


Při tom my, národ Československý, prohlašuje, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.


Čl.I


(1) Zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím jsou neplatné.

(2) Ústavní listina a její součástky mohou býti měněny nebo doplňovány jen zákony označenými za ústavní (§ 33).

Čl.II


Ústavní soud rozhoduje o tom, vyhovují-li zákony republiky Československé a zákony sněmu Podkarpatské Rusi zásadě článku I.

Čl.III


(1) Ústavní soud skládá se ze sedmi členů. Po dvou členech vysílá do něho nejvyšší soud správní a nejvyšší soud ze sebe. Ostatní dva členy a předsedu jmenuje president republiky.

(2) Podrobnosti, zejména o způsobu, jak oba jmenované soudy vysílají členy ústavního soudu, o funkčním jeho období, o řízení před ním a o účincích jeho nálezů, stanoví zákon.

Čl.IV


(1) Dosavadní Národní shromáždění zůstane v činnosti potud, pokud se neustaví sněmovna poslanecká a senát.

(2) Zákonů usnesených tímto Národním shromážděním, avšak nevyhlášených v den, kdy se ustaví sněmovna poslanecká a senát, nelze vůbec vyhlašovati, vrátil-li je president republiky Národnímu shromáždění.

(3) Co do lhůt stanovených prozatímní ústavou pro výkon práva presidenta republiky podle § 11 a pro povinnost vyhlásiti usnesený zákon platí při zákonech usnesených dosavadním Národním shromážděním předpisy prozatímní ústavy.

Čl.V


Dosavadní president zůstává ve svém úřadě, pokud nebude provedena volba nová. Ode dne účinnosti ústavní listiny příslušejí mu práva v ní stanovená.

Čl.VI


Dokud nebude zvolen plný počet členů poslanecké sněmovny a senátu, stanovený ústavní listinou, je pro určení počtu poslanců a senátorů, potřebného k platnému usnášení podle ústavní listiny, rozhodující počet členů skutečně zvolených.

Čl.VII


(1) Ustanovení článku I., II., III. 1. odst., a VI. tvoří součást ústavní listiny podle § 33 této listiny.

(2) Prováděcí zákony předpokládané v ústavní listině nejsou součástí této listiny podle 1. odstavce, neustanovuje-li ústavní listina jinak.

Čl.VIII


(1) Připojená ústavní listina nabývá účinnosti dnem svého vyhlášení.

(2) Její § 20 nevztahuje se na členy dosavadního Národního shromáždění.

Čl.IX


V den ustanovený v 1. odstavci článku VIII. pozbývají platnosti všechna ustanovení, která odporují této ústavní listině a republikánské formě státu, dále všechny dřívější ústavní zákony, i když by jednotlivá jejich ustanovení nebyla v přímém rozporu s ústavními zákony Československé republiky.

Čl.X


Tento zákon nabývá účinnosti zároveň s ústavní listinou a provede jej a ústavní listinu vláda.


Ústavní listina
Československé republiky


HLAVA PRVNÍ

Všeobecná ustanovení

§ 1

(1) Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé.

(2) Ústavní listina určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo. Ona také vytyčuje meze, jichž tyto orgány nesmějí překročiti, aby se nedotkly ústavně zaručených svobod občanských.

§ 2

Stát československý jest demokratická republika, jejíž hlavou je volený president.

§ 3

(1) Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem (čl. 1. uvoz. zák.).

(2) Nedílnou součástí tohoto celku jest a to na základě dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a Československou republikou v Saint Germain-en-Laye ze dne 10. září 1919 samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno nejširší autonomií, slučitelnou s jednotností republiky Československé.

(3) Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí předsednictvo.

(4) Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských, místní správy, jakož i v jiných věcech, které by naň přenesly zákony Československé republiky. Zákony usnesené sněmem Podkarpatské Rusi, projeví-li president republiky s nimi souhlas svým podpisem, vyhlašují se ve zvláštní sbírce a podepisuje je také guvernér.

(5) Podkarpatská Rus budiž v Národním shromáždění Československé republiky zastoupena přiměřeným počtem poslanců (senátorů) podle příslušných volebních řádů československých.

(6) V čele Podkarpatské Rusi je guvernér jmenovaný presidentem Československé republiky k návrhu vlády a odpovědný také sněmu Podkarpatské Rusi.

(7) Funkcionáři Podkarpatské Rusi budou podle možnosti vybíráni z jejího obyvatelstva.

(8) Podrobnosti, zvláště o právu voliti a o volitelnosti do sněmu, upravují zvláštní ustanovení.

(9) Zákon Národního shromáždění, který určí hranice Podkarpatské Rusi, tvoří součást ústavní listiny.

§ 4

(1) Státní občanství v Československé republice je jediné a jednotné.

(2) Podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Československé republiky určuje zákon.

(3) Příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky.

§ 5

(1) Hlavním městem republiky Československé je Praha.

(2) Barvy republiky jsou bílá, červená a modrá.

(3) Státní znak a vlajky upravují zákony.

HLAVA DRUHÁ

Moc zákonodárná. Složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou sněmoven


§ 6

(1) Moc zákonodárnou vykonává pro celé území Československé republiky Národní shromáždění, skládající se ze dvou sněmoven: sněmovny poslanecké a senátu.

(2) Sídlem obou sněmoven jest Praha. Je-li to však nezbytně nutno, mohou býti svolány přechodně do jiného místa republiky Československé.

§ 7

(1) Zákonodárná a správní činnost zemských sněmů zanikla.

(2) Pokud zákon Národním shromážděním usnesený neustanovuje jinak, platí pro celé území Československé republiky.

§ 8

Sněmovna poslanecká má 300 členů, kteří se volí podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Volby konají se v neděli.

§ 9

Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.

§ 10

Volitelni jsou státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli aspoň 30. roku věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.

§ 11

Volební období poslanecké sněmovny trvá 6 let.

§ 12

Podrobnosti o výkonu práva volebního a provádění voleb obsahuje řád volení do sněmovny poslanecké.

§ 13

Senát má 150 členů, kteří se volí podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího podle zásady poměrného zastoupení. Volby konají se v neděli.

§ 14

Právo voliti do senátu mají všichni státní občané republiky Československé bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 26. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci senátu.

§ 15

Volitelni jsou státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli 45. roku věku svého a vyhovují ostatním podmínkám zákona o složení a pravomoci senátu.

§ 16

Volební období senátu trvá 8 let.

§ 17

Podrobné předpisy o výkonu práva volebního a provádění voleb obsahuje zákon o složení a pravomoci senátu.

§ 18

Nikdo nesmí býti zároveň členem obou sněmoven.

§ 19

(1) O platnosti voleb do sněmovny poslanecké i do senátu rozhoduje volební soud.

(2) Podrobnosti upravuje zákon.

§ 20

(1) Vykonal-li zaměstnanec ve státních službách, byv zvolen do Národního shromáždění, slib jako člen jeho, dává se, pokud je členem Národního shromáždění, na dovolenou, má po tu dobu nárok na své stálé příjmy služební mimo přídavek místní nebo činovní, jakož i nárok na postup časový. Vysokoškolští profesoři mají nárok na dovolenou. Použijí-li tohoto práva, platí o nich totéž, co o ostatních státních zaměstnancích.

(2) Jiní veřejní zaměstnanci mají, pokud jsou členy Národního shromáždění, nárok na dovolenou.

(3) Členové Národního shromáždění mohou býti ustanoveni placenými státními zaměstnanci teprv rok po tom, kdy přestali býti členy Národního shromáždění.

(4) Ustanovení to nevztahuje se vůbec na ministry. Časové omezení jednoho roku v předešlém odstavci uvedené nevztahuje se na poslance (senátory), kteří byli státními zaměstnanci, nežli byli zvoleni do Národního shromáždění, pokud zůstanou v témže oboru služby.

(5) Členy Národního shromáždění nemohou býti župané a okresní náčelníci.

(6) Členové ústavního soudu, přísedící soudu volebního a ti, kdo jsou členy župních zastupitelstev, nemohou býti zároveň členy Národního shromáždění.

§ 21

Členové obou sněmoven mohou se kdykoliv vzdáti svého mandátu.

§ 22

(1) Členové Národního shromáždění vykonávají svůj mandát osobně; nesmějí od nikoho přijímati příkazů.

(2) Nesmějí se obraceti k veřejným úřadům ku podpoře osobních zájmů stran. Toto ustanovení nevztahuje se na členy Národního shromáždění, pokud takové zakročování u úřadu patří jen k výkonu jejich pravidelného povolání.

(3) V první schůzi sněmovny, jíž se zúčastní, vykonávají tento slib: "Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí". Odepření slibu nebo slib s výhradou má bez dalšího v zápětí ztrátu mandátu.

§ 23

Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.

§ 24

(1) K jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění pro jiné činy nebo opomenutí jest třeba souhlasu příslušné sněmovny. Odepře-li sněmovna souhlas, jest stíhání na vždy vyloučeno.

(2) Tato ustanovení nevztahují se na trestní odpovědnost, kterou člen Národního shromáždění má jako odpovědný redaktor.

§ 25

Byl-li člen sněmovny dopaden a zatčen při trestném činu samém, soud nebo jiný příslušný úřad je povinen ihned oznámiti zatčení předsedovi příslušné sněmovny. Neprojeví-li sněmovna nebo - nezasedá-li Národní shromáždění - výbor, zvolený podle § 54, do 14 dnů ode dne zatčení souhlasu s další vazbou, vazba přestává. Souhlasí-li tento výbor s další vazbou, rozhodne o ní sněmovna do 14 dnů ode dne svého sejití.

§ 26

Členové obou sněmoven mají právo odepříti svědectví o věcech, které jim byly svěřeny jako členům sněmovny, a to i když členy jejich býti přestali. Vyňaty jsou případy, kde jde o svádění člena některé sněmovny k zneužití mandátu.

§ 27

Členové obou sněmoven mají nárok na náhradu, jejíž výši stanoví zákon.

§ 28

(1) President republiky je povinen svolati obě sněmovny ke dvěma řádným zasedáním v roce: jarnímu a podzimnímu. Jarní musí se začíti v březnu, podzimní v říjnu.

(2) Kromě toho svolává sněmovny podle potřeby k zasedáním mimořádným. Žádá-li o to alespoň nadpoloviční většina členů sněmovny poslanecké nebo senátu u předsedy vlády, udávajíc předmět jednání, president je povinen svolati sněmovny tak, aby se sešly do 14 dnů ode dne podané žádosti; kdyby toho neučinil, sejdou se sněmovny současně do dalších 14 dnů k vyzvání svých předsedů.

(3) Uplynuly-li od posledního řádného zasedání aspoň 4 měsíce, president republiky je povinen, žádají-li o to aspoň dvě pětiny některé sněmovny (odst. II.), svolati sněmovny tak, aby se sešly do 14 dnů ode dne podané žádosti. Kdyby toho neučinil, sněmovny sejdou se zároveň do dalších 14 dnů k vyzvání svých předsedů.

§ 29

Zasedání obou sněmoven se začíná a končí vždy zároveň.

§ 30

(1) President republiky prohlašuje zasedání sněmoven za ukončené.

(2) Může je odročiti nejdéle na jeden měsíc a nejvýše jednou v roce.

§ 31

(1) President republiky má právo rozpouštěti sněmovny.

(2) Práva tohoto nesmí užíti posledních šest měsíců svého volebního období. Po uplynutí volebního období, jakož i po rozpuštění některé sněmovny jest provésti nové volby do 60 dnů.

(3) Rozpuštění senátu nestaví trestního řízení zahájeného před senátem podle §§ 67 a 79.

§ 32

Každá sněmovna jest způsobilá usnášeti se - pokud není v tomto zákoně jinak stanoveno - za přítomnosti aspoň třetiny všech členů. Ku platnosti usnesení je třeba nadpoloviční většiny přítomných.

§ 33

K usnesení o vypovědění války, ke změně této ústavní listiny a jejích součástí je třeba třípětinové většiny všech členů v každé sněmovně.

§ 34

(1) Usnesení poslanecké sněmovny na obžalobu presidenta republiky, předsedy vlády a členů vlády může se státi toliko většinou dvou třetin za přítomnosti dvou třetin poslanců.

(2) Řízení před senátem jako trestním soudem upravuje zákon.

§ 35

Každá sněmovna zvolí si sama své předsednictvo a ostatní funkcionáře.

§ 36

Schůze poslanecké sněmovny i senátu jsou veřejné. Schůze neveřejné mohou se konati jen v případech stanovených jednacím řádem.

§ 37

(1) Základní zásady jednání a styky obou sněmoven mezi sebou, jakož i s vládou a na venek vůbec, upravují se v rámci předpisů ústavních zvláštním zákonem. Svoje vnitřní poměry upravuje každá sněmovna jednacím řádem, který vydá ve vlastní působnosti.

(2) Dokud se sněmovna poslanecká a senát neusnesou na novém jednacím řádě, platí pro ně jednací řád usnesený dosavadním Národním shromážděním.

§ 38

(1) Konají-li obě sněmovny společnou schůzi jako Národní shromáždění (§§ 56, 59, 61, 65), platí pro toto shromáždění jednací řád sněmovny poslanecké.

(2) Takovou společnou schůzi svolává předseda vlády a řídí ji předseda sněmovny poslanecké.

(3) Jeho náměstkem je předseda senátu.

§ 39

Ministři mají právo účastniti se kdykoli schůzí v obou sněmovnách a ve všech výborech. Budiž jim uděleno slovo, kdykoli o to žádají.

§ 40

(1) K žádosti kterékoli sněmovny nebo jejího výboru dostaviž se ministr osobně do schůze.

(2) Jinak se může dáti ministr zastupovati úředníky svého odboru.

§ 41

(1) Návrhy zákonů mohou vycházeti buď od vlády nebo od kterékoli sněmovny.

(2) Ke každému návrhu zákona, podanému členy některé sněmovny, budiž přiložen rozpočet o finančním dosahu osnovy a návrh na úhradu potřebného nákladu.

(3) Vládní návrhy zákona rozpočtového i branného musí býti předloženy napřed sněmovně poslanecké.

§ 42

K ústavnímu zákonu je vždy potřebí souhlasného usnesení obou sněmoven. Totéž platí o jiných zákonech, pokud §§ 43, 44 a 48 neustanovují jinak.

§ 43

(1) Senát je povinen usnésti se o návrhu zákona, přijatém poslaneckou sněmovnou, do šesti neděl, o návrhu zákona rozpočtového a branného do jednoho měsíce. Sněmovna poslanecká povinna jest usnésti se o návrhu zákona, přijatém senátem, do tří měsíců.

(2) Lhůty tyto počítají se ode dne, kdy vytištěné usnesení jedné sněmovny bylo dodáno sněmovně druhé, a mohou býti dohodou obou sněmoven prodlouženy nebo zkráceny. Lhůta jednoměsíční daná senátu pro vyřízení osnovy zákona rozpočtového a branného nemůže býti prodloužena.

(3) Uplynulo-li za příslušné lhůty volební období sněmovny, která má jednati o usnesení sněmovny druhé, nebo byla-li ona sněmovna rozpuštěna, odročena, nebo bylo-li její zasedání ukončeno, plyne pro ni lhůta nová od nejbližší její schůze.

(4) Neučiní-li druhá sněmovna ve lhůtách v předcházejících odstavcích stanovených usnesení, má se za to, že souhlasí s usnesením sněmovny první.

§ 44

(1) Usnesení poslanecké sněmovny stane se zákonem přes odchylné usnesení senátu, když se sněmovna poslanecká usnese nadpoloviční většinou všech svých členů na tom, že setrvává na svém původním usnesení. Zamítl-li však senát tříčtvrtinovou většinou svých členů osnovu v poslanecké sněmovně přijatou, stane se osnova zákonem, setrvá-li poslanecká sněmovna na svém usnesení třípětinovou většinou všech svých členů.

(2) Návrhy senátu dodávají se poslanecké sněmovně. Zamítne-li je, a setrvá-li senát na svém původním usnesení nadpoloviční většinou všech svých členů, dodá své usnesení znovu poslanecké sněmovně. Zamítne-li poslanecká sněmovna usnesení senátu nadpoloviční většinou všech svých členů po druhé, nestane se usnesení senátu zákonem.

(3) Osnovy takto zamítnuté nemohou býti v žádné sněmovně před uplynutím jednoho roku znovu podány.

(4) Změní-li některá sněmovna usnesení sněmovny druhé, rovná se to zamítnutí.

§ 45

Má-li se některá sněmovna znovu usnášeti o osnově zákona, na které se již jednou usnesla, anebo znovu jednati o osnově zákona v druhé sněmovně přijaté (§ 44, 2. odst.), a byla-li ona sněmovna rozpuštěna, neb uplynulo-li mezi tím její volební období, nežli mohla se usnésti po druhé, pokládá se nové její usnesení za druhé usnesení podle § 44.

§ 46

(1) Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, může se vláda usnésti, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se zamítnutý vládní návrh státi zákonem. Usnesení vlády musí býti jednomyslné.

(2) Hlasovací právo má každý, kdo jest oprávněn voliti do poslanecké sněmovny.

(3) Podrobnosti upravuje zákon.

(4) Hlasování lidu není přípustné o vládních návrzích zákonů, jimiž má býti měněna nebo doplněna ústavní listina a její součásti (čl. I. uvoz. zák.).

§ 47

President republiky má právo vrátiti s připomínkami zákon usnesený Národním shromážděním do měsíce počítajíc ode dne, kdy usnesení Národního shromáždění bylo dodáno vládě.

§ 48

(1) Setrvají-li obě sněmovny při hlasování podle jmen na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech svých členů, zákon budiž vyhlášen.

(2) Nebylo-li dosaženo takové souhlasné většiny v obou sněmovnách, zákon budiž vyhlášen, když se na něm při opětovném hlasování podle jmen usnesla sněmovna poslanecká většinou tří pětin všech svých členů.

(3) Jde-li o zákon, k jehož přijetí je třeba vyšší přítomnosti členů a většiny zvláště vyznačené, je třeba, aby vrácený zákon byl přijat za této vyšší přítomnosti a vyznačenou většinou.

(4) Ustanovení § 45 platí obdobně.

§ 49

(1) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen a to způsobem, jak ustanovuje zákon.

(2) Zákony se vyhlašují touto větou: "Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně".

(3) Zákon budiž vyhlášen do osmi všedních dnů po uplynutí lhůty stanovené v § 47. Užije-li však president republiky svého práva tamže uvedeného, zákon budiž vyhlášen do osmi všedních dnů po té, kdy opětné usnesení Národního shromáždění (§ 48) bylo vládě oznámeno.

§ 50

V každém zákoně sluší uvésti, kterému členu vlády se ukládá jeho provedení.

§ 51

(1) Zákon podpisuje president republiky, předseda vlády a ministr výkonem zákona pověřený. Nemá-li zaneprázdněný nebo churavý president náměstka, podpisuje zaň předseda vlády.

(2) Předseda vlády je při podpisování zákonů zastupován způsobem určeným v § 71.

§ 52

(1) Každá sněmovna jest oprávněna interpelovati předsedu a členy vlády ve věcech jejich působnosti, zkoumati správní úkony vlády, voliti výbory, jimž ministerstva poskytujtež informace, usnášeti se na adresách a resolucích.

(2) Předseda a členové vlády jsou povinni odpovídati na interpelace členů sněmoven.

§ 53

Výkon kontroly státního hospodářství finančního a státního dluhu upravuje zákon.

§ 54

(1) V době od rozpuštění některé sněmovny neb od uplynutí jejího volebního období až do opětného sejití sněmoven, dále po dobu, po kterou zasedání jejich jest odročeno neb ukončeno, činí neodkladná opatření, i když by k nim jinak bylo třeba zákona, a koná dozor na moc vládní a výkonnou 24členný výbor, do něhož zvolí ze sebe 16 členů a tolikéž náhradníků sněmovna poslanecká a 8 členů a tolikéž náhradníků senát vždy na jeden rok. Náhradník se volí pro určitého člena.

(2) První volby vykonají se ihned, jakmile se obě sněmovny ustaví. Členové předsednictva v obou sněmovnách hlasují. Když byly vykonány volby do některé sněmovny, volí se v nově ustavené sněmovně členové výboru, i když jednoroční doba dosavadních členů neuplynula.

(3) Volí se podle zásady poměrného zastoupení. Sdružování stran je přípustné. Dohodnou-li se všecky strany, koná se volba výboru z plena. Odpor nejvýše 20 poslanců nebo 10 senátorů není tomu na překážku.

(4) Členové výboru podrží své funkce, až noví budou zvoleni. Náhradníci nastupují za členy, kteří trvale nebo přechodně své funkce nemohou vykonávati. Ubude-li některý člen nebo náhradník ve volebním období, konají se za ně na zbytek období volby doplňovací. Nově zvolený člen musí náležeti téže skupině jako člen ubylý, leč by skupina ta buď nenavrhla kandidáta nebo odepřela voleb se zúčastniti.

(5) Člen vlády nemůže býti členem nebo náhradníkem výboru.

(6) Jakmile výbor byl zvolen, zvolí předsedu a druhého místopředsedu z členů zvolených sněmovnou poslaneckou a prvního místopředsedu z členů zvolených senátem.

(7) Pro členy výboru platí ustanovení §§ 23 až 27 ústavní listiny.

(8) Výbor je příslušný ve všech věcech náležících do zákonodárné a správní působnosti Národního shromáždění, ale není oprávněn:
a) voliti presidenta republiky nebo jeho náměstka;

b) měniti zákony ústavní (čl. I. uvoz. zák.) a příslušnost úřadů, leč by šlo o rozšíření působnosti úřadů už zřízených novými úkoly;

c) ukládati svými opatřeními nové trvalé finanční povinnosti občanům, rozšiřovati brannou povinnost, trvale zatěžovati státní finance nebo zcizovati státní majetek;

d) dávati souhlas k vypovědění války.

(9) K opatření, k němuž by jinak bylo třeba zákona, nebo má-li býti schváleno vydání nebo úhrada mimo rozpočet, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů.

(10) Ve všech ostatních případech stačí k usnášení přítomnost polovice členů výboru a nadpoloviční většina všech přítomných. Předseda hlasuje jen při rovnosti hlasů.

(11) Neodkladná opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona, jsou přípustna jen k návrhu vlády schválenému presidentem republiky.

(12) Opatření výboru v předešlém odstavci uvedená mají prozatímní platnost zákona, musí býti vyhlášena s poukazem na § 54 ústavní listiny ve Sbírce zákonů a nařízení, a podepisuje je president republiky, předseda vlády nebo jeho náměstek, a aspoň polovice ministrů. Opatření, kterým president republiky odepřel souhlas, nelze vyhlásiti.

(13) Působnost ústavního soudu vztahuje se na opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona, a buďtež mu vládou předložena zároveň s vyhlášením ve Sbírce zákonů a nařízení. Ústavnímu soudu náleží, aby rozhodl, zdali opatření jemu předložená vyhovují odst. 8., lit. b).

(14) Předseda výboru a jeho náměstek podávají v nejbližší schůzi poslanecké sněmovny a senátu zprávu o činnosti výboru a to, i když členy poslanecké sněmovny nebo senátu býti přestali.

(15) Opatření, kterých neschválí obě sněmovny do 2 měsíců od sejití, pozbývají další platnosti.

HLAVA TŘETÍ

Moc vládní a výkonná


§ 55

Nařízení vydávati lze jen ku provedení určitého zákona a v jeho mezích.

President republiky

I.


§ 56


(1) President republiky jest volen Národním shromážděním (§ 38).

(2) Volen může býti státní občan Československé republiky, který je volitelný do sněmovny poslanecké a dosáhl 35 let věku (§ 67).

§ 57

(1) Ku platnosti volby jest třeba přítomnosti nadpoloviční většiny úhrnného počtu členů sněmovny poslanecké i senátu v čas volby a třípětinové většiny přítomných.

(2) Nevedla-li dvojí volba k cíli, koná se užší volba mezi těmi kandidáty, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je, kdo obdržel nejvíce hlasů. Jinak rozhoduje los.

(3) Podrobnosti upravuje zákon.

§ 58

(1) Volební období počítá se ode dne, kdy nově zvolený president vykonal slib podle § 65.

(2) Volební období trvá sedm let.

(3) Volba se koná poslední 4 neděle, nežli volební období úřadujícího presidenta uplyne.

(4) Nikdo nemůže býti více než dvakráte po sobě zvolen. Kdo byl presidentem po dvě po sobě jdoucí volební období, nemůže opět zvolen býti, dokud od skončení posledního období neuplyne sedm let; ustanovení toto nevztahuje se na prvního presidenta Československé republiky.

(5) Dřívější president zůstává ve své funkci, pokud nebyl zvolen president nový.

§ 59

Zemře-li president anebo vzdá-li se své funkce ve volebním období, vykoná se nová volba podle ustanovení §§ 56 a 57 na dalších 7 let. Národní shromáždění (§ 38) budiž k tomu konci svoláno do 14 dnů.

§ 60

Pokud nový president není zvolen (§ 59), nebo je-li president zaneprázdněn nebo churav tak, že nemůže vykonávati svého úřadu, přísluší výkon jeho funkcí vládě, která může pověřiti svého předsedu jednotlivými úkony.

§ 61

(1) Je-li president déle než 6 měsíců zaneprázdněn nebo churav (§ 60), a usnese-li se na tom vláda za přítomnosti tří čtvrtin svých členů, Národní shromáždění (§ 38) zvolí náměstka presidentova, jehož úřad trvá, dokud překážka nepomine.

(2) V době, kdy někdo podle § 58 nemůže býti presidentem, nemůže býti ani jeho náměstkem.

§ 62

Pro volbu náměstka platí totéž, co pro volbu presidenta.

§ 63

(1) President republiky nesmí býti zároveň členem Národního shromáždění. Kdyby náměstkem presidentovým byl zvolen člen Národního shromáždění, nesmí potud, pokud je náměstkem, vykonávati mandátu v Národním shromáždění.

(2) Hlavním sídlem presidentovým je Praha.

II.


§ 64


(1) President republiky:
1. zastupuje stát na venek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáždění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává formou ústavního zákona (čl. I. uvoz. zák.);

2. přijímá a pověřuje vyslance;

3. prohlašuje válečný stav, vypovídá s předchozím souhlasem Národního shromáždění válku a předkládá mu sjednaný mír k vyslovení souhlasu;

4. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáždění (§§ 28-31) a prohlašuje zasedání sněmoven za ukončené;

5. má právo vraceti s připomínkami usnesené zákony (§ 47) a podpisuje zákony Národního shromáždění (§ 51), sněmu Podkarpatské Rusi (§ 3) a opatření výboru podle § 54;

6. podává ústně nebo písemně Národnímu shromáždění zprávu o stavu republiky a doporučuje mu k úvaze opatření, která pokládá za nutná a účelná;

7. jmenuje a propouští ministry a stanoví jejich počet;

8. jmenuje vysokoškolské profesory vůbec, dále soudce, státní úředníky a důstojníky, počínajíc VI. hodnostní třídou;

9. uděluje dary a pense z milosti k návrhu vlády;

10. má vrchní velitelství veškeré branné moci;

11. uděluje milost podle § 103.

(2) Veškerá moc vládní a výkonná, pokud ústavní listinou nebo zákony Československé republiky vydanými po 15. listopadu 1918 není a nebude výslovně vyhrazena presidentovi republiky, přísluší vládě (§ 70).

III.


§ 65


President republiky slibuje před Národním shromážděním (§ 38) na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů.

§ 66

President republiky není odpověden z výkonu svého úřadu. Z projevů jeho souvisících s úřadem presidentovým odpovídá vláda.

§ 67

(1) Trestně může býti stíhán jen pro velezradu a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké (§ 34). Trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti.

(2) Podrobnosti upravuje zákon.

§ 68

Jakýkoli presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády.

§ 69

Ustanovení o presidentovi republiky platí také o jeho náměstkovi (§ 61).

Vláda


§ 70


(1) Předsedu a členy vlády (ministry) jmenuje a propouští president republiky.

(2) Pravidelným sídlem vlády je Praha (§ 6, II.).

§ 71

Vláda volí ze sebe náměstka předsedova, který předsedu zastupuje. Nemohl-li by ho zastupovati ani náměstek, činí tak věkem nejstarší člen vlády.

§ 72

President republiky stanoví, který z členů vlády řídí jednotlivá ministerstva.

§ 73

Členové vlády skládají do rukou presidenta republiky slib na svou čest a své svědomí, že budou svědomitě a nestranně konati své povinnosti a budou šetřiti ústavních a jiných zákonů.

§ 74

Žádný člen vlády nesmí býti členem představenstva nebo dozorčí rady, ani zástupcem akciových společností a společností s ručením omezeným, pokud tyto společnosti se zabývají činností výdělkovou.

§ 75

Vláda je odpovědna poslanecké sněmovně, která jí může vysloviti nedůvěru. K usnesení je třeba přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců, nadpoloviční většiny hlasů a hlasování podle jmen.

§ 76

Návrh na vyslovení nedůvěry musí býti podepsán nejméně sto poslanci a přikáže se výboru, který o něm podá zprávu nejdéle do osmi dnů.

§ 77

Vláda může podati v poslanecké sněmovně návrh na vyslovení důvěry. O návrhu tom se jedná, aniž byl přikázán výboru.

§ 78

(1) Vyslovila-li poslanecká sněmovna vládě nedůvěru anebo zamítla-li vládní návrh na vyslovení důvěry, musí vláda podati demisi do rukou presidenta republiky, který určuje, kdo vede vládní věci, pokud nová vláda nebude ustavena.

(2) Došlo-li k demisi vlády v době, kdy není ani presidenta ani jeho náměstka, rozhoduje o demisi vlády a činí opatření o prozatímním vedení vládních věcí výbor uvedený v § 54.

§ 79

(1) Poruší-li předseda nebo členové vlády úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, jsou trestně odpovědni.

(2) Právo k obžalobě přísluší sněmovně poslanecké (§ 34). Trestní řízení provádí senát.

(3) Podrobnosti upravuje zákon.

§ 80

Vláda rozhoduje ve sboru, který je schopen usnášeti se, je-li přítomna mimo předsedu nebo jeho náměstka (zástupce) nadpoloviční většina ministrů.

§ 81

Vláda rozhoduje ve sboru zejména:
a) o vládních předlohách pro Národní shromáždění, o vládních nařízeních (§ 84), jakož i o návrzích, aby president republiky užil svého práva podle § 47;

b) o všech věcech politické povahy;

c) o jmenování soudců, státních úředníků a důstojníků od VIII. třídy, pokud přísluší ústředním úřadům, neb o návrzích na jmenování funkcionářů, které jmenuje president republiky (§ 64, č. 8).

§ 82

President republiky má právo býti přítomen a předsedati schůzím vlády, vyžádati si od vlády a jednotlivých jejích členů písemné zprávy o každé věci, která náleží do oboru jejich působnosti.

§ 83

President republiky má právo pozvati vládu neb její členy k poradě.

§ 84

Každé nařízení vládní podpisuje předseda vlády nebo jeho náměstek (zástupce) a ministři pověření jeho provedením, nejméně však polovina ministrů.

Ministerstva a nižší správní úřady


§ 85

Působnost ministerstev upravuje se zákonem.

§ 86

V nižších státních úřadech správních budiž podle možnosti zastoupen živel občanský a budiž postaráno při správních úřadech o nejvydatnější ochranu práv a zájmů občanstva (správní soudnictví).

§ 87

(1) Nikdo nemůže býti zároveň voleným členem úřadu nižšího a úřadu, který je úřadu nižšímu nadřízen nebo vykonává nad ním moc dohlédací.

(2) Výjimky z této zásady stanoví zákon.

§ 88

(1) Soudní ochranu proti správním úřadům poskytuje v nejvyšší stolici soud složený z neodvislých soudců a zřízený pro území celé republiky.

(2) Podrobnosti upravuje zákon.

§ 89

Jak jsou ustrojeny nižší úřady státní správy, určuje se v zásadě zákonem, jenž podrobnou úpravu může svěřiti nařízení.

§ 90

Do oboru moci nařizovací náleží zřizovati a organisovati státní úřady obstarávající jen správu hospodářskou bez jakékoli výsostné pravomoci.

§ 91

Složení a působnost svazů samosprávných upravují zvláštní zákony.

§ 92

Pokud stát ručí za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci, určuje zákon.

§ 93

Veřejní zaměstnanci dbejtež v úřední své činnosti ústavních a jiných zákonů. Totéž platí o občanských členech správních úřadů (sborů).

HLAVA ČTVRTÁ

Moc soudcovská

§ 94

(1) Soudnictví vykonává se státními soudy; zákon stanoví jejich organisaci, příslušnost věcnou i místní, jakož i řízení před nimi.

(2) Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci.

(3) Jen v řízení trestním mohou býti zavedeny soudy výjimečné a to pouze v případech zákonem předem stanovených a na dobu obmezenou.

§ 95

(1) Soudní moc v civilních právních věcech přísluší soudům civilním, a to buď řádným, nebo mimořádným a rozhodčím, soudní moc ve věcech trestních přísluší občanským soudům trestním, pokud není zvláštním zákonem přikázána trestním soudům vojenským, nebo pokud věci tyto nemají býti podle všeobecných předpisů projednávány v trestním řízení policejním nebo finančním.

(2) Pro celé území Československé republiky zřízen jest jediný nejvyšší soud.

(3) Příslušnost a působnost porot upravují zvláštní zákony.

(4) Působnost poroty může býti na čas zastavena v případech zákonem stanovených.

(5) Pravomoc soudů vojenských může býti rozšířena na obyvatelstvo civilní podle zákonných ustanovení jen v době války a to jen pro činy spáchané v této době.

§ 96

(1) Soudnictví jest ve všech stolicích odděleno od správy.

(2) Řešení sporů o příslušnost mezi soudy a úřady správními upravuje zákon.

§ 97

(1) Zákon stanoví podmínky nutné k dosažení úřadu soudce z povolání.

(2) Služební poměry soudců upraví zvláštní zákon.

§ 98

(1) Veškeří soudcové vykonávají svůj úřad neodvisle, jsouce vázáni jen zákonem.

(2) Přísahou služební soudcové přislibtež, že budou zachovávati zákony.

§ 99

(1) Soudcové z povolání jsou ustanovováni na svá místa vždy trvale; proti své vůli mohou býti přeloženi, sesazeni nebo do výslužby dáni jen v případech nové organisace soudní po dobu zákonem stanovenou nebo na základě pravoplatného disciplinárního nálezu; do výslužby mohou býti dáni na základě pravoplatného nálezu také, když dosáhnou stáří zákonem stanoveného. Podrobnosti ustanovuje zvláštní zákon, jenž též stanoví, za jakých podmínek mohou býti soudcové suspendováni z úřadů.

(2) Senáty u sborových soudů I. a II. stolice jsou po celý rok stálé; výjimky stanoví zákon.

§ 100

Soudcové z povolání nesmějí zastávati jiných funkcí placených stálých neb občasných, pokud zákon nestanoví výjimky.

§ 101

(1) Rozsudky vyhlašují se jménem republiky.

(2) Líčení před soudy jest ústní a veřejné; rozsudky ve věcech trestních prohlašují se vždy veřejně; veřejnost při přelíčení smí býti vyloučena jen v případech zákonem stanovených.

(3) V řízení před soudy trestními platí zásada obžalovací.

§ 102

Soudcové mají právo, řešíce určitou právní věc, zkoumati platnost nařízení; při zákoně mohou jen zkoumati, byl-li řádně vyhlášen (§ 51).

§ 103

(1) Presidentu republiky přísluší právo udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy, zvláště též ztrátu volebního práva do Národního shromáždění a jiných zastupitelských sborů, jakož i - s vyloučením trestných činů soukromožalobních - nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.

(2) Tato práva nepříslušejí presidentovi republiky, jde-li o členy vlády obžalované neb odsouzené podle § 79.

§ 104

Jak ručí stát a soudcové za náhradu škody, kterou tito způsobili tím, že porušili právo u konání svého úřadu, stanoví zvláštní zákon.

§ 105

(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva.

(2) Podrobnosti upravuje zákon.

HLAVA PÁTÁ

Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské


Rovnost


§ 106


(1) Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.

(2) Všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní dovoluje.

(3) Tituly smějí býti udíleny jen, pokud označují úřad nebo povolání. Toto ustanovení netýká se akademických hodností.

Svoboda osobní a majetková


§ 107

(1) Svoboda osobní se zaručuje. Podrobnosti upravuje zákon jako součást této ústavní listiny.

(2) Omezení nebo odnětí osobní svobody je možné jen na základě zákona. Rovněž jen na základě zákona může veřejná moc od občana požadovati osobních výkonů.

§ 108

(1) Každý státní občan československý může se usazovati na kterémkoli místě Československé republiky, nabývati tam nemovitostí a vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecných právních ustanovení.

(2) Omezení tohoto práva je možné jen v zájmu veřejném na základě zákona.

§ 109

(1) Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem.

(2) Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá.

§ 110

Právo vystěhovati se do ciziny může býti omezováno jen zákonem.

§ 111

(1) Daně a veřejné dávky vůbec mohou se ukládati jen na základě zákona.

(2) Rovněž jen na základě zákona možno tresty hroziti a je ukládati.

Svoboda domovní

§ 112

(1) Právo domovní je neporušitelné.

(2) Podrobnosti upravuje zákon jako součást této ústavní listiny.

Svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové


§ 113

(1) Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře. Výkon práva spolčovacího a shromažďovacího upravují zákony.

(2) Spolek může býti rozpuštěn jen, když jeho činností byl porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád.

(3) Zákonem mohou se zavésti omezení zvláště pro shromáždění na místech sloužících veřejné dopravě, pro zakládání spolků výdělečných a pro účast cizinců v politických spolcích. Tímto způsobem může se stanoviti, jakým omezením podléhají zásady předcházejících odstavců za války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou měrou republikánskou státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek.

§ 114

(1) Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje.

(2) Všeliké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány.

Právo petiční

§ 115

Právo petiční přísluší každému; právnickým osobám a sdružením jen v mezích jejich působnosti.

Tajemství listovní

§ 116

(1) Tajemství listovní je zaručeno.

(2) Podrobnosti upravuje zákon.

Svoboda učení a svědomí. Svoboda projevu mínění


§ 117

(1) Každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod.

(2) Totéž platí o právnických osobách v mezích jejich působnosti.

(3) Výkon tohoto práva nesmí nikomu býti na újmu v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru.

§ 118

Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona .

§ 119

Veřejné vyučování budiž zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům vědeckého bádání.

§ 120

(1) Zřizovati soukromé vyučovací a vychovávací ústavy je dovoleno jen v mezích zákonů.

(2) Státní správě přísluší vrchní vedení a dozor na veškeré vyučování a vychovávání.

§ 121

Svoboda svědomí a vyznání jest zaručena.

§ 122

Všichni obyvatelé republiky Československé mají v stejných mezích jako státní občané republiky Československé právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy.

§ 123

Nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoli náboženském úkonu s výhradou práv plynoucích z moci otcovské nebo poručenské.

§ 124

Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna.

§ 125

Vykonávati určité náboženské úkony může býti zakázáno, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti.

Manželství a rodina


§ 126

Manželství, rodina a mateřství jsou pod zvláštní ochranou zákonů.

Branná povinnost

§ 127

(1) Každý způsobilý státní občan republiky Československé je povinen podrobiti se vojenskému výcviku a uposlechnouti výzvy k obraně státu.

(2) Podrobnosti upravuje zákon.

HLAVA ŠESTÁ

Ochrana menšin národních, náboženských a rasových


§ 128

(1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství.

(2) Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání.

(3) Státní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu.

(4) Tím však nejsou dotčena práva, jež státním orgánům v těchto směrech příslušejí podle platných nebo budoucně vydaných zákonů z důvodů veřejného pořádku a bezpečnosti státní i účinného dozoru.

§ 129

Zásady jazykového práva v republice Československé určuje zvláštní zákon, tvořící součást této ústavní listiny.

§ 130

Pokud státním občanům přísluší podle všeobecných zákonů právo zakládati, říditi a spravovati vlastním nákladem ústavy lidumilné, náboženské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné, jsou státní občané, nehledíc k národnosti, jazyku, náboženství a rase, sobě rovni a mohou v těchto ústavech volně používati svého jazyka a vykonávati svoje náboženství.

§ 131

V městech a okresích, v nichž jest usedlý značný zlomek státních občanů československých jiného jazyka než československého, zaručuje se dětem těchto československých občanů ve veřejném vyučování v mezích všeobecné úpravy vyučovací přiměřená příležitost, by se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči, při čemž vyučování československé řeči může býti stanoveno povinným.

§ 132

Pokud ve městech a okresích, v nichž jest usedlý značný zlomek státních občanů československých náležících k menšinám náboženským, národním a jazykovým, mají býti určité částky vynaloženy na výchovu, náboženství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných veřejných, zabezpečuje se těmto menšinám v mezích všeobecných předpisů pro veřejnou správu platných přiměřený podíl na požitku a používání.

§ 133

Provedení zásad §§ 131 a 132 a zvláště vymezení pojmu "značného zlomku" vyhrazuje se zvláštním zákonům.

§ 134

Jakýkoli způsob násilného odnárodňování je nedovolený. Nešetření této zásady může zákon prohlásiti za jednání trestné.
T. G. Masaryk v.r.


Tusar v.r.
Staněk v.r.,


jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení nepřítomného ministra vnitra


Houdek v.r.,

jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a nepřítomného ministra pro sjednocení zákonodárství a organisace správy v republice Československé


Dr. Beneš v.r.


Klofáč v.r.
Sonntág v.r.


Dr. Heidler v.r.


Habrman v.r.
Dr. Winter v.r.


Prášek v.r.
Dr. Franke v.r.


Dr. Veselý v.r.


Hampl v.r.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349920 Verze : 0
Přesně, § 4 je zřejmě to na co se pak odvolává zákon 236/1920 Sb.. To že státní občanství neznamená že ho musí mít každý kdo ve státě žije je asi jasné, to zda a jak může nabývat majetku už pak může být řešeno a zřejmě je, jiným zákonem. Tedy pokud jsem byl občanem RUM s domovskou obcí třeba Vídeň, ale žil jsem například v Dolních VěstonicíchMohl jsem být buď občanem RČS, nebo Rakouska, můj majetek v Dolních Věstonicích tím zřejmě dotčen nebyl a já mohl žít klidně v ČSR, ale nebyl jsem zde občanem, se vším co z toho vyplývá. Neplatí tedy představa že automaticky každý se stal občanem RČS, bylo to dáno (navíc až rok a půl po vzniku) dle "domovské obce" případně podle žádosti konkrétního člověka. Typicky některé šlechtické rodiny, nikdy nebyly občany naší země, ale majetky (pokud se na ně nevztahovala například pozemková reforma) jim zůstaly.
Jak to bylo řešeno v Rakousku nebo Německu, nevím, ale má zkušenost s pamětníky ukazuje že to bylo podobné, tedy nikoli automatické "přidělení" občanství, ale jeho získání na základě nějakých kritérií, tedy třeba žádosti (tomu odpovídá i můj strýc, v jeho dokumentech bylo že od února 1940 se občany říše stává i jeho manželka Kveta/Flora a dvě dcery).
Quatí ještě jednou díky. Trefils to přesně. Tohle je to nač jsem se ptal.
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349923 Verze : 0
URL : https://www.valka.cz/04-03-2010-Rakousky-prezident-Heinz-Fischer-oznacil-Benesovy-dekrety-za-bezpravi-t93371#349926 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více