Branná moc říšská

Branná moc říšská



Jana Lepaře Popis mocnářství rakousko-uherského, I. L. Kober, Praha 1875:


Branná moc říšská v obou částech říše spořádána jest na novo r. 1868. Každý občan povinen jest po 20. roce věku svého službou vojenskou až na výmínky nejpotřebnější podpory rodičů, bratří a p. Služba trvá 10 let, a to řadová 3 léta a po ostatní dobu záložná. Studující, kteří dokonali studia gymn. aneb vyšších škol realných a p., mohou dobrovolně vstoupiti v službu řadovou, kterou pak konají na své útraty jenom 1 rok ve volné době před uplynutím 25. roku jich věku; chudým s výbornými vysvědčeními poskytne se kromě toho výživa, a čeho jinak zapotřebí, ze společného vydání vojenského. Všechna branná moc dělí se na stálé vojsko pozemské a válečné loďstvo, pak na obranu a na hotovosť zemskou. Stálé vojsko pozemské (řadové i záložné) a loďstvo válečné činí společné vojsko říšské, podřízené společnému ministerii vojenskému, kdežto ostatní části branné moci stojí pod ministry zemské obrany v příčině správní, v příčině válečné však pod zvláštními kommandanty a vojevůdci válečnými. Pozemské stálé vojsko řadové („pěchota,“ „myslivci,“ jezdectvo: [„husaři, huláni, kyrysníci a dragóni“], „dělostřelci,“ plukové „ženijní,“ „pionéři,“ vojsko „vozné“ a t. d.) v čas míru nečítá ani 300.000 mužů, kdežto v čas války se zálohou dostoupiti může k 850.000 a s obranou zemskou (v Tyrolích se „střelci zemskými“, v uherských zemích s „honvédy“) až přes 1,000.000 mužů. Válečných lodí bylo 1871 celkem 67, z nich 44 parní as s 16.000 mužů. Pevností, tvrzí a opevněných přístavů jest 48. Největší pevnosti jsou: Olomouc a Komárno, nejpevnější přístavy Pulja, Terst a Kotor.

Z historie:



Od konce třicetileté války do konce století (1649-1700)
Historie stálého vojska má v habsburských zemích svůj počátek v roce 1649, kdy císař Ferdinand III. vydal rezoluci, jež poprvé právně upravila jeho existenci. Dosud byli před každým konfliktem vojáci nově naverbováni či najati a po jeho ukončení byly jejich formace rozpuštěny. Tato praxe se nyní změnila. Po vestfálském míru z roku 1648, který ukončil třicetiletou válkou, sice byla značná část pluků opět rozpuštěna, avšak zmíněná rezoluce nařizovala, aby i v době míru zůstalo zachováno 9 pěších pluků, 9 jezdeckých (kyrysnických) pluků a 1 dragounský pluk. Způsob doplňování těchto jednotek se nezměnil, i nadále se spoléhalo na svobodné verbování.


Pěší pluky sestávaly z pikenýrů, kteří byli vyzbrojeni píkou, a mušketýrů, kteří používali muškety s doutnákovým zámkem. Těžké jezdectvo bylo zastoupeno kyrysníky. Ti již nebyly od hlavy až k patě chráněni zbrojí, z té jim zůstal jen kyrys a helma. Vyzbrojeni byli palašem a pistolemi. Dragouni, kteří představovali nástupce arkebuzírů, používali koně především pro přesun, v boji měli operovat jako pěchota. Neměli zbroj a vyzbrojeni byli mušketou. Lehké jezdectvo tvořili Chorvaté. Tento název neoznačoval jen jezdce z oblasti dnešního Chorvatska, ale všechno jezdectvo ze zemí svatoštěpánské koruny. A to až do roku 1688, kdy byl zřízen první pravidelný husarský pluk. Chorvaté byli jezdci bez ochranné zbroje, kteří byli vyzbrojeni karabinou a šavlí. Určeni byli pro vedení nepravidelné války, útoky na týl protivníka či strážní službu.


V druhé polovině 17. století početní stav vojska velmi kolísal. Při vypuknutí nových konfliktů byly zřizovány nové pluky, aby byly po uzavření mírů opět rozpouštěny. Tak například v roce 1659 čítalo vojsko 35 pěších pluků, v roce 1661 po olivském míru jen 10 pěších pluků. O tři roky později mělo vojsko během tažení v Uhrách 20 pluků, po vasvárském mírem již jen 12; v roce 1679 bylo pluků 21, po nijmwegenském míru jen 11. V roce 1698 stálo 37 pluků. Podobné to bylo i u jezdectva, kde v rpce 1664 existovalo 17 pluků, po nijmwegenském míru paj jen 17. Nejvyšší stavu dosáhlo císařské jezdectvo sedmnáctého století v roce 1678, kdy čítalo 26 pluků.


Během tureckých válek 1683-1698 byly opět zřízeny i hajducké pluky, což byl v této době název pro uherské pěší jednotky. Příliš dlouho ovšem nevydrželi - část byla zrušena před, část po karlovickém míru. Ke konci století u pěších útvarů zcela zmizela ochranná zbroj a výbroj se ustálila na puškách s bajonetem. V rámci pěších pluků se také začali objevovat granátníci - pěšáci vyzbrojení ručnímy granáty.


Na počátku 18. století čítalo císařské vojsko 29 pěších pluků, 18 kyrysnických pluků, 9 dragounských pluků a 2 husarské pluky.



.....