1994 - 1997 1. rusko-čečenská válka

Kavkazská apokalypsa


Krátká historie ozbrojeného konfliktu v oblasti Severního Kavkazu.


Na samém počátku devadesátých let, po rozpadu bývalého východního bloku se pohled celého světa s napětím obracel k Sovětskému Svazu. Ten se pod tlakem nahromaděných politických a ekonomických problémů začal hroutit a ze svazových republik se stále častěji ozývaly hlasy volající po větší svobodě a později i samostatnosti.


Jako první se odtrhly tři pobaltské země – Estonsko, Litva a Lotyšsko, které tak učinily už počátkem roku 1990. Definitivní ránu SSSR zasadily události ze srpna 1991, kdy se někteří představitelé „staré gardy“ v armádě, ministerstvu vnitra a KGB pokusili o převrat a odstranění dosavadního prezidenta SSSR M. Gorbačova. Jejich pokus ale selhal a vojenské jednotky Moskevského vojenského okruhu zůstaly na straně dosavadního vedení. Jeho agonie pokračovala ještě několik měsíců, ale 12. prosince se Sovětský svaz definitivně rozpadl.


Následně došlo k formování ozbrojeních sil Ruské federace jako přímého následníka SSSR. Jednotlivé útvary se postupně v průběhu let 1992 až 1994 stáhly z Německa, Polska, Pobaltí a dalších zemí. Mnohé jednotky byly rozpuštěny, tisíce vojáků byly poslány do zálohy a obrovské množství výzbroje bylo rovnou sešrotováno. Navíc po událostech ve státech „blízkého zahraničí“ mělo být ještě hůř. Národnostní, sociální a náboženské vření, které doutnalo už několik měsíců v mnoha oblastech, teď propuklo naplno. V průběhu let 1992 až 1996 se Ruská armáda různým způsobem zapojila do ozbrojených konfliktů v Náhorním Karabachu, Gruzii, Tádžikistánu a Moldávii. Opravdová zkouška ohněm ale přišla až s válkou v Čečensku.
Historie vzájemných vztahů mezi Rusy a Čečeny (resp. kavkazskými národy obecně) se táhne již od dob cara Ivan IV. „Hrozného“, který zahájil usazování kozáckých družin na sever od řeky Terek. Později zde byly založeny i vesnice ruských kolonistů. V době vlády cara Petra I. Velikého, jenž se snažil získat přístup k Černému moři, doznaly vztahy obou etnik první vážné trhliny. Ty byly ještě prohloubeny pronikáním ruského vlivu do oblasti Osetska a Gruzie ve druhé polovině 18. století.


Čečeni byli vždy národem velice odbojným, s velkým odporem ke kolektivní disciplíně a podřizování se cizím autoritám. Koncem 18. století vedl charismatický Šajch Mansúr neúspěšnou rebelii proti ruské nadvládě. Nakonec podlehl přesile a skončil v zajetí, kde zemřel. Ani později v 19. století se carské armády, ve snaze zabezpečit hranici s Otomanskou říší, nevyhnuly odporu „horských národů“. Až vojenské výpravy pod velením generála Alexeje Jermoľova a jeho nesmlouvavá taktika učinily obrat v dosavadním vývoji a oblast Čečenska byla postupně pacifikována. Ruský vliv nad oblastí dnešního Dagestánu a Čečenska se významně upevnil po porážce „povstání Imáma Šamíla“ v roce 1859. Tento vůdce, ač sám příslušník dagestánského národa Avarů, dokázal sjednotit do té doby roztříštěné horské kmeny a vzdorovat ruským vojskům po mnoho let.


Další zoufalý a opět neúspěšný pokus o vymanění se z ruské nadvlády proběhl během rusko-turecké války v letech 1877-78. Důležitost této oblasti ještě vzrostla, když zde byla koncem 19. století nalezena ropa a Groznyj se zakrátko stal po Baku druhým nejvýznamnějším ropným střediskem tehdejšího carského Ruska.
V měsících následujících po „revoluci“ na podzim roku 1917 se celá oblast včetně Čečenska ocitala střídavě pod kontrolou různých „vlád“ a o posílení svého vlivu se snažila nejprve Osmanská říše a později v letech 1919-21 i západní státy na čele s Anglií. V Čečensku se lidé zpočátku stavěli pozitivně k bolševickým proklamacím slibujícím respekt k jejich kultuře a větší autonomii. V Grozném se vlády poměrně rychle zmocnili místní bolševici pod vedením N. Anisimova a jejich „rudé gardy“ se dokázaly úspěšně udržet před nepřátelsky naladěnými tereckými kozáky až do listopadu následujícího roku. Pak se ale objevil mnohem těžší konkurent - „Dobrovolnická armáda“ bývalého carského generála Děnikina, který úspěšně postupoval a rozšiřoval svůj vliv v této oblasti. Groznyj proto musel být počátkem roku 1919 bolševiky vyklizen. V průběhu let 1920-21 naopak převzala iniciativu Rudá armáda a opětovně získala kontrolu nad Čečenskem a také Arménií, Gruzií a Ázerbájdžánem. Po upevnění bolševické vlády byla oficiálně vyhlášena „sovětská horská republika“, která byla později přejmenována na Čečenskou autonomní oblast a v roce 1936 přetransformována v Čečensko-Ingušskou ASSR. Období klidu, které nastalo, bylo jen velice krátké.


Novou vlnu odporu vyvolal pokus o kolektivizaci a omezování islámu, které podporoval „cizák“ - stranický tajemník dosazený z Moskvy. Když proti němu vystoupilo s kritikou několik stařešinů z váženích čečenských klanů, reagoval samozřejmě zcela neadekvátně a nechal je zavřít za odpor k „sovětské moci“. Tento nepromyšlený krok vyvolal mezi lidmi velké pobouření a stranický tajemník byl následně zavražděn. Reakce Stalina byla ještě hrůznější: při bleskové operaci, kterou realizovaly zvláštní jednotky NKVD, bylo pozatýkáno a postříleno na 14 000 Čečenů a Ingušů! Čečeni se brzo dostali na listinu vzpurných národů, které měly brzy pocítit „přednosti“ sovětské národnostní politiky (společně s Inguši, Balkary, Kalmyky a Krymskými Tatary). „Soudný den“ nastal počátkem února 1944, kdy přišel definitivní rozkaz k deportacím a Čečeni byli během několika málo dní vyvezeni do zapadlých stepí severního Kazachstánu. Mnoho lidí zahynulo už při samotném transportu, další pomalu umírali v následujících měsících. Mnozí přežili pouze díky pomoci místních kazašských pastevců a nebo povolžských Němců, kteří byli deportováni už rok před tím. Následovalo ničení čečenské kultury, byly páleny knihy a zbytky náhrobků byly používány na dláždění ulic. Oficiálním zdůvodněním bylo, že Čečeni a Inguši kolaborovali s Němci při jejich pronikaní na Kavkaz. Přitom bylo známo, že minimálně 40 tisíc Čečenů bojovalo v řadách Rudé armády, kde byli společně z Osetinci hodnoceni jako nejstatečnější vojáci. Několik desítek si jich dokonce vysloužilo i titul Hrdiny Sovětského svazu!


Po Stalinově smrti byla mnohá omezení pro vyhnance zrušena a v roce 1957 se první z vyhnanců konečně mohli vrátit do své vlasti. Návrat měl ale hořkou příchuť, kdy mnohé tradiční čečenské oblasti byly zabrány cizinci, kteří na navrátilce pohlíželi jako na „nezvané“ hosty. V prvních měsících neměla situace daleko k etnickému výbuchu. Vášně se podařilo zchladit až otevřenou hrozbou vysídlení všech Čečenů na Sibiř. Napjaté vztahy tak přetrvávaly i později a Čečeni byli definitivně zapsáni jako problémový národ.


I v dobách SSSR zde nezaměstnanost dosahovala 30 % práceschopného obyvatelstva a ani rozsáhlé dotace na tom mnoho nezměnily. Ještě větší blamáží skončily pokusy zavést v této oblasti oficiální ateismus. V lepším případe byla odpovědí okázalá ignorace, v horším i demonstrace. Oficiální duchovní byli vnímáni jako loutky a jejich autorita mezi obyvatelstvem byla minimální. Moskva se také vždy snažila o co nejtužší politickou kontrolu a do nejvyšších stranických funkcí v Čečensku dosazovala hlavně etnické Rusy (resp. Slovany). Ani oni se netěšili valné podpoře a postupem času byli čím dál více izolováni od obyčejných lidí. Až v roce 1989 se prvním stranickým tajemníkem v Grozném stal Doku Zavgajev.


Ve stejném období začala v Čečensku určitá politická liberalizace a lidé se mohli hlásit ke svému původu. Také bylo vybudováno několik nových mešit, kde působili duchovní bez dohledu zkompromitované náboženské správy. V listopadu 1990 byl zorganizován Kongres národů Čečenska-Ičkerie (později přejmenován na Celonárodní kongres čečenského lidu), který měl být politickou platformou, jež měla vyvinout nátlak na Moskvu ohledně větší autonomie. Do čela kongresu byl po vnitřních ujednáních dosazen generálmajor Džochar Dudajev. Tento důstojník sovětských vzdušných sil byl absolventem Gagarinovy letecké akademie a měl za sebou bohatou kariéru, včetně velení bombardovacímu leteckému pluku nasazeném v Afghánistánu. Jeho kariéra kulminovala koncem osmdesátých let na velitelském postu strategické bombardovací letecké divize Dálkového letectva v Estonském Tartu.

Když v srpnu 1991 došlo v Moskvě k pokusu o převrat, lidé v Grozném vyšli do ulic a začali obsazovat vládní budovy, letiště, rozhlas a televizní vysílač. Z vyrabovaných zbrojních skladů sovětské milice se také zmocnili velkého počtu zbraní a munice. Za této velmi nepřehledné situace se nejrychleji zorientoval právě Dudajev, který se vrátil z Estonska a prohlásil, že „kongres“ na sebe dočasně bere veškeré pravomoci. Situace se přesto (anebo právě proto) začala velmi rychle měnit v anarchii. 6. září 1991 došlo k „silovému“ řešení situace, když ozbrojení sympatizanti „kongresu“ vtrhli do budovy místního Sovětu a doslova rozehnali zasedání vlády Čečensko-Ingušské ASSR. Zavgájev nebyl na zasedání přítomen a zachránil se jen útěkem do Ruska.


Tehdejší politická reprezentace byla takovým vývojem zaskočena. I Boris Jelcin, který byl zpočátku silně nakloněn mocenské „decentralizaci“, jako prostředku proti vlivu bývalých sovětských struktur, se bezhlavým politickým vývojem cítil zneklidněn. V dané situaci se však společně s dalšími politiky zmohl pouze na bezzubá prohlášení a proklamace.


Struktura sovětských bezpečnostních složek na území Čečenska se zhroutila a prostory MV a KGB v Grozném byly vyrabovány. Bylo vyhlášeno stanné právo a do Grozného byl na Jelcinův rozkaz letecky přepraven oddíl Vnitřních vojsk MV. Jeho příslušníci se však vůbec nedostali z letiště, protože byli bez podpory pozemních jednotek zcela osamoceni a proti přesile neměli šanci. Letiště bylo mezitím obklíčeno čečenskými bojovníky a vojáci se nakonec vzdali místní milici. Nejvyšší Sovět ve svém hlasování následně stanné právo odvolal. Po této blamáži prohlásil Jelcin Dudájeva a jeho síly za vzbouřence, kteří se snaží destabilizovat region. Nařídil, že se volby musí konat 17. října tak jako všude, jinak bude muset hájit ústavnost. „Kongres“ toto na vědomí nevzal a volby vyhlásil na 27. října.
Pomocí rozsáhlých manipulací a korupce ve volbách zvítězil Dudájev a už 1. listopadu prohlásil území Čečensko-Ingušska za samostatnou republiku. Reakce Moskvy se opět nesla v duchu zmatených a zároveň nerealizovatelných apelací na okamžité odevzdání zbraní a zastavení násilností. Politici v Moskvě byli zřejmě příliš zaměstnáni vlastními problémy s „opozicí“ v Nejvyšším sovětu a snad si dosah čečenských událostí ani neuvědomovali. Nejednou se uvažovalo, že si s „tímto“ problémem časem poradí čečenská protidudajevovská opozice.


Tyto názory přesně odpovídaly tradičním ruským stereotypům, které zdůrazňovaly malou disciplinovanost a roztříštěnost kavkazských národů a z toho plynoucí pocit, že je možné je nechat nějaký čas se v rámci místního folklóru „vybouřit“ a pak celou situaci uklidnit.
Čečensko se v prvních měsících „nezávislosti“ tvářilo jako samostatný stát (diplomatické uznání přišlo pouze od gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii), ale reálná ekonomická situace se zhoršovala každým dnem. Vláda řadu měsíců nevydávala žádné peníze na platy statních zaměstnanců a ekonomika byla stále více neprůhledná. Korupce dosáhla takových rozměrů, že téměř vše cenné bylo rozkradeno a vláda měla problém zajišťovat rozpočet, a občané několik posledních měsíců nedostávali penze. Peníze se tak musely zajišťovat prodejem kradené ropy, pašováním zbraní, falešných peněz a drog a také znovu obnovením „tradičních“ únosů za výkupné. Ty byly koncem 19. století zakázány čečenskou radou starších a komu byl prokázán únos, byl bez milosti potrestán smrtí. Teď ale byli častým cílem zejména západní zaměstnanci ropných a stavebních společností. Zcela pochopitelně i všelijaké rusko-čečenské mafiánské skupiny využívaly nejasného postavení tohoto území ke své činnosti.


Proti Dudajevovi sílil odpor a na jaře roku 1992 se začaly množit přestřelky a násilnosti. Zbylé struktury Ruské armády s posádkami v Čečensku se ocitly v jakémsi „obklíčení“ a ruským politikům nezbylo než tyto v podstatě rukojmí vyměnit za zbraně a vybavení. V červnu byl ujednán nerušený odjezd vojáků a jejich rodinných příslušníků z Čečenska. Na druhou stranu tyto neprůhledné transakce sloužily k velkému obohacení mnoha armádních důstojníků, kteří se nerozpakovali kořistit z pašování a prodeje nadbytečných armádních zásob. Nakonec byla předána, ukradena nebo vyměněna za rukojmí téměř všechna pozdější výzbroj Dudájevových formací.


Další problémy nastaly s Inguši, kteří nesouhlasili s odtržením od Ruska a přes vyhlášení výjimečného stavu v Čečensku si v červnu 1992 vynutili setrvání v Ruské federaci. Až tehdy se Moskva začala o čečenský problém vážněji zajímat, třebaže zde už dlouho docházelo k velkému útisku rusky mluvícího obyvatelstva. Podle odhadů bylo za poslední dva roky vyhnáno více jak 100 000 obyvatel Čečenska, včetně velkého množství etnických Rusů. Nekoordinovaný a váhavý postup Ruských úřadů tak paradoxně přispíval k bezbřehému přesvědčení místních vůdců o ruské slabosti, kdy je možné si vše beztrestně dovolit.


Následujícího roku se v Čečensku zcela rozpadla křehká politická stabilita. Od Dudajeva se odklánělo čím dál víc lidí a vystoupil proti němu i parlament. Dudajev vyhlásil prezidentskou vládu a v červnu parlament rozpustil. Následné demonstrace byly rozehnány a mnoho opozičních představitelů bylo zatčeno. Začalo docházet k zcela otevřeným ozbrojeným srážkám mezi jednotlivými znepřátelenými klany.


Dudajevovy milice násilně ovládly Groznyj a okolí, zbylá část území (zejména oblast na sever od řeky Terek a oblast Urus-Martanu) byla spíše proti Dudajevovi nebo si dělala svou „vlastní“ politiku. Jedním z jeho nižších velitelů byl i jistý Šamil Basajev, jinak bývalý student zemědělského institutu v Moskvě, který na sebe upozornil už v listopadu 1991, kdy s dvěma společníky unesl letadlo Aeroflotu a pod hrozbou si vynutil přistání v Ankaře, kde se vzdal policii. Později se zapojil do bojů v Abcházii jako bojovník „Konfederace horských národů“. Zde se vypracoval až na velitele svého vlastního „bataliónu“ a náměstka abchazského ministra obrany.


V Moskvě byla koncem roku 1993 zformována protidudajevovská opozice. „Prozatímní rada“ v čele s Umarem Avturchanovem a Bislanem Gantamirovem se prohlásila za jedinou legitimní vládu a Moskva ji začala finančně a materiálně podporovat. Obyvatelstvo se ale chovalo vlažně, třebaže mnozí odmítali Dudajeva, nelíbilo se jim, že by vládu opět získal někdo s ruským vlivem za zády. Na poplach se bilo i v Moskvě. Po známých událostech z podzimu 1993, kdy došlo k pokusu sesadit Jelcina a následné střelbě tanků na budovu Ruského parlamentu, byla Jelcinova podpora z předchozí éry v troskách a reálně hrozilo, že ve volbách uspějí komunisté nebo ultranacionalista Žirinovskij. Svou váhu měl zřejmě i geopolitický argument – snaha zabezpečit nerušenou dopravu kaspické ropy přes území Čečenska.


Kdy a jak padlo rozhodnutí, že Dudajev musí být odstraněn, je nejasné. Prozatím se však dávala přednost samotné čečenské opozici, byť s podporou ruských peněz a zbraní. S touto myšlenkou zřejmě jako první přišel vicepremiér S. Šachrai a příslušník jeho frakce generál A. Kotenkov. To se ale rychle změnilo. Přípravu převratu nakonec dostala na starost ruská Federální služba kontrarozvědky – FSK, ale svůj díl si chtěli „urvat“ i mocní Alexandr Koržakov a neméně vlivný ministr obrany generál Pavel Gračov.


gramaticky opravil 1. 7. 2009 Rad
URL : https://www.valka.cz/1994-1997-1-rusko-cecenska-valka-t15664#308512 Verze : 0
Kostky byly vrženy

K prvním operacím došlo už v srpnu, ale „opozice“ se ukázala mnohem slabší než si mnozí ruští důstojníci a politikové představovali. Ruské pohraniční jednotky musely výrazně zesílit hlídkování na hranicích s cílem zamezit podpoře Dudajeva zvenčí a ruské letectvo podniklo v říjnu a listopadu několik sporadických náletů na území Čečenska. Za podpory letectva bylo také obsazeno několik menších vesnic a také byly bombardovány kasárna ve městě Šali. Nasazení letectva a vrtulníků pochopitelně nešlo dohromady s požadavkem „diskrétnosti“ a kompromitovalo ruské vedení, které se snažilo přesvědčit veřejnost, že nemá s celým „problémem“ nic společného.
Kolem celého procesu vzniku války je příliš mnoho nejasností a mnohé prameny si navzájem odporují. Bylo však stále jasnější, že prezident Jelcin není ve zdravotně nejlepším stavu a různé zájmové skupiny se toho samozřejmě pokusily využít k zesílení svého vlivu. Zejména A. Koržakov, jakožto šéf Hlavní správy ochrany (Glavnoyje Upravlenyje Ochrany) byl liberálními politiky často obviňován z toho, že prezidenta udržuje v „informační blokádě“.


Za svítání 26. listopadu 1994 se opozice pokusila obsadit Groznyj a svrhnout Dudájeva. Útok, který měl být definitivní tečkou za všemi nesnázemi, a od kterého si v Kremlu slibovali „stabilizaci“ poměrů, skončil krachem. Asi 1 200 opozičních bojovníků s podporou tanků a vrtulníků Severokavkazského vojenského okruhu vyrazilo směrem na Groznyj. Jedna skupina směrovala z Mozdoku přes Tolstoj-Jurt, druhá směrovala z Urus-Martanu. V celku bez odporu se tanková kolona dostala až do středu Grozného, ale v prezidentském paláci nalezla jen překvapené strážné. Přes sebejisté ujišťování, se vojenská síla opozice ukázala jako velice nejistý faktor. Poté, co se situace trochu uklidnila, začali opoziční bojovníci drancovat obchody a dopouštět se násilností na civilistech, aniž by se zdržovali řádným zajištěním svých pozic. Na večer se do té doby sporadická palba začala zintenzivňovat, až přešla v prudký útok na kolony opozičních sil. Jednotky věrné Dudajevovi, které se měly podle ruských zpráv nacházet v rozkladu, je po dvanácti hodinách těžkých bojů rozstřílely. Padlo nejméně 500 bojovníků opozice a asi 200 jich bylo zajato, včetně asi dvou desítek ruských „poradců“. Tito byli často naverbováni lidmi z FSK, aniž by o tom tušili jejich řádní velitelé. Tito zajatci byli později použiti jako důkaz ruského vměšování.


Ruské letectvo také utrpělo ztráty, když byly sestřeleny minimálně tři vrtulníky a prý i jeden bitevník Su-25. Zprávy o neúspěchu dorazily do Moskvy a zaúčinkovaly jako zemětřesení. Jednotlivé skupiny „namočené“ do tohoto nezdaru začaly rychle intrikovat s cílem shodit část své viny na své „méně politicky obratné“ konkurenty. 29. listopadu Jelcin vyzval čečenské vedení ke složení zbraní do 48 hodin a rozpuštění ozbrojených formací. Dudajev samozřejmě odmítl. V následujících dnech až do začátku vojenských operací probíhala zoufalá jednání a pokusy o mírové řešení situace. Jako prostředníci se nabízely mezinárodní organizace jako Červený kříž, ale jednotlivé mocenské bloky byly tak rozdrobené, že reálné ujednání bylo prakticky nemožné. Na obou stranách už nabyli vrchu radikálové, kteří si přáli eskalaci konfliktu. Následně začaly obě strany mobilizovat a posilovat své jednotky. Na území sousedních republik byly vyslány vojenské posily a ruské letectvo provedlo několik průzkumných operací nad Čečenskem. Uskutečnilo se i několik sporadických náletů na známá postavení Dudájevových sil.
Plány ruského velení z velké části vycházely z vojenské doktríny bývalého SSSR. Kolem Grozného měly být vytvořeny dvě linie obklíčení, které měly město izolovat. Do první fáze bojových operací se mělo zapojit asi 24 000 příslušníků motostřeleckých a tankových jednotek, z nichž asi 4 500 bylo z oddílů Vnitřních vojsk MV. Velení operace převzal velitel SKVO, genplk. Alexej Miťuchin. Ruské jednotky byly soustředěny do tří kolon směrujících z Mozdoku, Vladikavkazu a Kizljaru. Uskupení postupující ve směru z Mozdoku (pod velením genpor. V. M. Chilindina) bylo tvořeno 131. OMsBr., částmi 106. GvVDD a 56. ODŠBr. a třemi (neúplnými) pluky VV MV. Uskupení postupující od Vladikavkazu (pod velením genpor. A. A. Čindarova) tvořily jednotky 693. pluku od 19. MsD, pluk od 76. GvVDD a prapor od 21. ODŠBr. 46. a 47. operační brigáda VV vyslaly každá dva prapory a samostatní oddíl speciálního určení. A naposledy východní uskupení postupující od dagestánského Kizljaru (pod velením genpor. Leva Rochlina) zahrnovalo jednotky 20. MsD a po dvou praporech od 49. 57. a 63. operační brigády VV.


Většina jednotek byla vyzbrojena standardně, tedy tanky typu T-72B/BV (resp. v některých případech typem T-80B/BV) a bojovými vozidly BMP-1/2 resp. BTR-70/80. Pouze u praporů VV MV se stále vyskytovaly starší tanky T-62M. Dělostřelectvo se skládalo jak ze samohybných houfnic 2S1 Gvozdika (122mm) a 2S3 Akacija (152mm), raketometů BM-21 Grad (122mm) a BM-27 Uragan (220mm) i z různých typů tažených děl, houfnic a minometů.


Přímou podporu pozemních vojsk měly na starosti osvědčené vrtulníky Mi-8T/MT „Hip“ a Mi-24V/P „Hind“. Další letecké jednotky s několika desítkami útočných a bombardovacích letounů Su-24 „Fencer“ a Su-25 „Frogfoot“ byly připraveny na letištích v Krasnodaru, Ejsku, Marinovce a Buďonovsku. Dva pluky stíhacích letounů MiG-29S „Fulcrum“ ze základen v Zernogradu a Primorsko-Achťarsku byly připraveny zasáhnout proti případným narušitelům. Průzkumné mise létaly zejména Su-24MP a výkonné MiG-25RB z průzkumného leteckého pluku z Šatalova. Přepravy těžších nákladů zase prováděly letouny Il-76 „Candid“, An-124 „Condor“ a těžké vrtulníky Mi-26 „Halo“.
Jednotky věrné Dudájevovi tvořily stejně pestrý obrázek. Protože struktura sovětské armády a MV byla zcela rozvrácena, byly existující jednotky kombinací armády (2-3 neúplné motostřelecké prapory, improvizovaný dělostřelecký a tankový pluk), Dudájevovy „Prezidentské gardy“, polovojenských pořádkových sil (včetně „speciálního“ oddílu) a několika samostatných „diverzních“ praporů.


Bezpečnostní a zpravodajské úkoly měla na starost „Státní bezpečnost“ Čečenska-Ičkerije pod velením Sultana Galischanova, bývalého dopravního policisty z Grozného. Do bojů se mohly zapojit i oddíly jednotlivých polních velitelů, které ale byly organizovány z místních bojovníků a tedy plnící funkci jakési domobrany. Celkový počet bojeschopných mužů se odhadoval na něco kolem 20 000, včetně zahraničních dobrovolníků a různých žoldnéřů.


Výzbroj pocházela z arzenálů bývalé sovětské armády. To představovalo asi čtyřicet tanků T-62 a určité množství modernějších T-72, několika desítek obrněných vozidel včetně třiceti čtyř BMP-1/2, třiceti BTR-70/BRDM-2 a čtyřiceti dělostřeleckých tahačů MT-LB. Zbylá výzbroj se skládala z třiceti 122mm děl, padesáti 120mm minometů a osmnácti raketometů BM-21 Grad. Ne všechna výzbroj byla plně bojeschopná, jednak pro nedostatek technické podpory a vycvičených obsluh. Čečeni byli také vyzbrojeni množstvím pěchotní výzbroje, většinou ex-sovětské ale částečně propašované i ze zahraničí.

Za časů SSSR mělo Armavirské vojenské letecké učiliště část svých jednotek dislokováno v Čečensku. Po zrušených školních leteckých plucích na letištích Čankala a Kalinovskaja, oddílu DOSAAF a pobočky Aeroflotu zůstalo na Čečenských letištích odstaveno 149 kusů cvičných letounů L-29 Delfín a 111 kusů L-39 Albatros československé provenience, několik letounů An-2 „Colt“ a cvičných Jak-52, pár transportních vrtulníků Mi-8 „Hip“ a také Dudájevův „prezidentský“ Tu-134A.


Několik desítek čečenských pilotů tvořilo pestrou směs bývalých vojenských i civilních letců, žel povětšinou bez zkušeností s opravdovými bojovými letouny. Mnozí měli jen kvalifikaci radistů nebo mechaniků, když byli vyřazeni z výcviku ze zdravotních či jiných důvodů. Přes velmi omezené podmínky se jim podařilo uvést do provozu asi tucet letounů a podniknou i několik průzkumných letů. Ani zdaleka se nejednalo o opravdové bojové letouny, ale ruské letectvo nechtělo připustit případné komplikace. Velitel ruských leteckých sil, genplk. Petr Dejnekin proto nařídil provedení preventivního leteckého úderu na čečenská letiště s cílem neutralizace této hrozby. Na přelomu listopadu a prosince se uskutečnila série rozsáhlých úderů bojových letounů, při nich byla většina letounů zničena na zemi. V některých pramenech se mluví o sestřelení několika čečenských letounů hlídkujícími MiGy-29 i o nasazení těžkých bombardérů Tu-22M3 „Backfire“.


gramaticky opravil 1. 7. 2009 Rad
URL : https://www.valka.cz/1994-1997-1-rusko-cecenska-valka-t15664#308513 Verze : 1
Na Groznyj

11. prosince Jelcin definitivně schválil dekret „O opatřeních na zajištění zákonnosti, pořádku a veřejné bezpečnosti na území Čečenské republiky“. Invaze začala brzo ráno 12. prosince 1994 poté, co definitivně zkrachovala naděje na jednání o mírovém řešení sporných otázek. Velmi rychle se však ukázalo, že během přípravy byly porušeny snad všechny standardní postupy a celá operace se začala rychle zadrhávat. Na stavu bojové připravenosti ruských jednotek se podepsaly reorganizační zmatky posledních tří let po rozpadu SSSR a chaos v zásobování vojsk. Kvůli špatné ekonomické situaci a nedostatku peněz na údržbu a výcvik, byly nasazené jednotky neuvěřitelným „slepencem“ všech možných i nemožných jednotek a útvarů, které byly sehnány „kde se dalo“. Do bojů byly společně nasazeny armádní jednotky včetně výsadkářů a námořní pěchoty, oddíly Vnitřních vojsk MV a speciálních policejních útvarů, oddíly FSK a Ministerstva pro mimořádné situace. Výsledkem byla špatná nebo vůbec žádná koordinace a časté případy „palby do vlastních řad“. Aby toho nebylo málo, týlové útvary se tu míchaly s jednotkami železničního vojska, pohraničníků a ministerstva spravedlnosti. Nejenže tyto útvary a jejich příslušníci nikdy společně necvičili, ale jejich vybavení bylo často nekompatibilní. Také jejich vzájemná řevnivost plynoucí z rozdílných zájmů a osobních antipatií jednotlivých ministrů bylo pověstná.


Proti akcím v Čečensku se stále častěji ozývali i obyvatelé okolních republik, které odmítaly posílat své brance do ruské armády. Mnozí odvedenci ze svých jednotek dezertovali, nebo se vyhýbali službě. V několika případech sami vojáci poškodili svoji výzbroj s cílem vyhnout se nasazení v Čečně. Postupující ruské jednotky mnohokrát narážely na neozbrojené civilisty blokující cesty na Groznyj. Také ingušská dopravní policie a jednotky ministerstva vnitra si doslova vychutnávaly úřední obstrukce a projevovaly jen pramálo pochopení pro zásobování ruské armády. Postup jednotlivých uskupení se tak často zpožďoval oproti plánu a způsoboval prodlevy v provádění jednotlivých plánovaných operací.


Samotná operace, tak jak byla „naplánována“, byla terčem kritiky mnoha zkušených důstojníků. Poté co byl ministrem obrany Gračovem odvolán genplk. Miťuchin, byl do Mozdoku poslán zkušený genplk. Eduard Vorobjov, aby se „dočasně“ ujal řízení operací. Po seznámení se s dosavadní přípravou a průběhem operace raději rezignoval na svůj post. Velením byl následně jmenován genpor. Anatolij Kvašin. Mnoho dalších důstojníků a praporčíků rezignovalo nebo bylo propuštěno za nesplnění rozkazu. Ti, kteří pak vedli své muže do bojových akcí, byli jednak znechuceni špatnými poměry v zásobování a jednak nepřipraveni na velení podřízeným jednotkám v těchto zcela nestandardních bojových podmínkách.


Ruský postup se po všech nepříjemnostech podařilo plně obnovit až koncem prosince. Čečenské oddíly se mezitím vyhýbaly větším střetům, kde měli Rusové převahu v letectvu a dělostřelectvu a upevňovali své pozice v jednotlivých městech a vesnicích. Plánovaný útok na Groznyj a zničení „ozbrojených band“ tak mohlo začít až na přelomu prosince a ledna, kdy bylo teprve dokončeno formování ruských jednotek v okolí města. Ruské jednotky si přes všechny nesnáze přece jen mohly připsat i několik úspěšných operací.


Třeba příslušníkům 104. GvVDD se koncem prosince podařilo postoupit od Tolstoj-Jurt až k důležité vojenské základně Čankala a protnout dálnici Rostov-Baku, čímž znemožnili spojení mezi Grozným a Argunskou oblastí. V reakci na pád Čankali se čečenské jednotky 29. prosince odhodlaly k jedné z mála konvenčních akcí. Během akce podnikl čečenský „tankový pluk“ protiútok na ruské postavení. Zde ale ruští vojáci bez větších problémů ubránili svá postavení a několik „bílých vran“ (jak se slangově říkalo čečenským T-72) zničili nebo ukořistili. Úspěšný postup ruských jednotek ze severu a boje u Čankali umožnily dalším ruským jednotkám postoupit hlouběji a odříznout Groznyj ze západu.

Od 31. prosince byly za letecké a dělostřelecké podpory zahájeny akce v předměstích Grozného a do dvou dnů měly být obsazeny všechny klíčové objekty. Vzhledem k tomu, že řeka Sunža a železniční tratě dělí město geograficky, měla jednotlivá „úderné“ seskupení proniknout ze západu, severu, severo-východu a východu a spojit se v prostoru prezidentského paláce a železničního nádraží. Ale ruská armáda jakoby úplně zapomněla na zkušenosti z minulých válek, že postupující tanky musí být v městské aglomeraci zajištěny pěchotou, která je chrání před nepřátelskými tankoborníky. Obránci, kterým nahrávala znalost města, vybudovali kolem prezidentského paláce několik obranných rajónů a v nich desítky palebných postavení. Celkem se jejich síly odhadovaly na asi 2 000 mužů, ale tento počet není možné jednoznačně prokázat, protože různé prameny si ve velké míře odporují. Co bylo horší, ve městě uvázly i tisíce civilistů, kteří se už pro stáří či nemoc nemohli evakuovat.


V poslední prosincový den se ruské jednotky připravovaly na výpad do centra Grozného. „Západní“ uskupení pod velením genmaj. V. Petruka se skládala z 503. a 693. pluků od 19. MsD, jednoho pluku od 76. a 106. GvVDD a dvou parašutistických oddílů. Jejich úkolem bylo postupovat od západu podél železniční tratě přes městskou rafinérii a pak kolem Leninova parku k hlavnímu nádraží. „Východní“ uskupení pod velením genmaj. V. Staškova se skládalo z 129. pluku a praporu od 98. a 104. GvVDD. Jejich úkolem bylo obsadit mosty přes řeku a spojit se v centrální části města s jednotkami postupujícími ze severu. Na severu se k útoku formovalo uskupení pod velením genmaj. Konstantina Pulikovského, který velel jednotkám 131. OMsBr, 81. a 276. MsPlk. Tyto oddíly měly postupovat přes Staropromyslovský bulvár a po Majakovského třídě a vázat na sebe čečenské jednotky. A naposled „Severovýchodní“ uskupení, složené z vojáků 33. a 255. pluku z 20. MsD (pod velením GenPor. L.Rochlina), mělo postupovat po Pervomajské třídě k prezidentskému paláci. 74. OMsBr. byla určena jako záloha útočících jednotek.

Plán operace ale nepočítal s několika zásadními problémy, které během jeho realizace nastaly. Jednotky západního a východního uskupení po zahájení akce vůbec nevyrazily ze svých postavení. Tato zásadní změna nebyla velením reflektována a postup dvou zbývajících uskupení byl vystaven plné síle čečenských útoků. Přestože ruské uskupení bylo poměrně silné a čítalo dvacet šest tanků, 126 obrněných transportérů a šest mobilních protiletadlových kanónů „Tunguska“, bez náležité koordinace se rychle roztáhlo do značné délky a poskytovalo ideální cíl.


Operace začala ráno kolem 5. hodiny, kdy byla ostřelována městská rafinérie na západním předměstí a Ropný institut v centru města, což způsobilo četné požáry. Ze severu postupující 131. „Majkopská“ OMsBr. měla původně zůstat na předměstích a blokovat nepřátelské pohyby. Protože během svého postupu narazila pouze na symbolický odpor, dostala rozkaz postupovat dále do města, směrem na hlavní nádraží, které už mělo být obsazeno plukem z Pskovské Gardové divize VDV. Ve stejné době byla kolona BVP od 81. gardového samostatného motostřeleckého pluku, přepadena na Pervomajské třídě. Čečenské útoky byly zpočátku nekoordinované, ale o to zuřivější. Když se velitelé pokusili obnovit postup, opět je čekala palba z pancéřovek, granátometů a dokonce z přenosných protitankových kompletů Konkurs. Palba byla často vedena z horních poschodí budov, z pivnic nebo dokonce z kanálů. Jak byla postupně zasažena další a další vozidla, vojákům začala docházet munice a mnozí nezkušení branci podléhali panice.

První prapor 131. brigády se mezitím v klidu rozmístil podél náměstí u nádraží a v přilehlých ulicích. Během následujících hodin se k jeho pozicím začali stahovat čečenští bojovníci, kteří se postupně rozmísťovali v okolních domech. Sporadická palba ostřelovačů se postupně začala měnit v intenzivní přestřelku a na ruské vojáky začal dopadat déšť střel s pěchotních zbraní a pancéřovek. S tím, jak se do přestřelky zapojovalo čím dál více čečenských bojovníků, a očekávané posily byly v nedohlednu, se operace začala měnit v boj o přežití. Plk. Ivan Savin několikrát žádal dělostřeleckou podporu, ale ta nepřicházela. Není ani jasné zda by vůbec měla nějaký efekt, vzhledem k absenci dělostřeleckých návodčích a důkladné koordinace. Postavení ruské brigády se s každým dalším palebným přepadem stávalo čím dál svízelnější. Není zcela jasné proč do boje nezasáhli vojáci 74. samostatné brigády, protože některé prameny zmiňují její přítomnost. Po několika děsivých hodinách se radistovi podařilo navázat spojení s 2. a 3. praporem 131. brigády, rozmístěné na předměstích Grozného. Ale i tyto jednotky byly, při následném pokusu probít se ke svým obklíčeným kamarádům, zastaveny prudkou palbou v ulicích Grozného. Ani 503. motostřelecký pluk, který se pokusil prorazit k obklíčeným, nebyl o moc úspěšnější a dokonce se omylem ocitl pod palbou vlastních spolubojovníků. Obklíčeným ruským vojákům začala postupně docházet voda a munice, většina jejich vozidel byla zničena a mnoho jich bylo zraněno. Ve večerních hodinách 1. ledna se plk. Savin pokusil evakuovat své zraněné vojáky na jednom s posledních provozuschopných BTR, ale výsledkem byl jen další palebný přepad a spousta mrtvých. Přeživší vojáci se nad ránem pokusili odpoutat a opustit prostor železničního nádraží. Žel jejich pokus byl opět zpozorován Čečeny a plk. Savin při tomto posledním zoufalém pokusu zahynul a zbytek byl zajat. I zbylé ruské jednotky bojující v dalších sektorech města, musely po velkých ztrátách ustoupit.


Tento šokující neúspěch znamenal pro ruské vojáky a důstojníky kruté vystřízlivění. V následném personálním zemětřesení byl zbaven velení genmaj. V. Petruk (velitel 19. MsD), který byl obviňován z toho, že 131. brigádě neposkytl žádnou podporu. Na svou obhajobu zase uvedl, že jeho jednotky nebyly v určený den zformované a připravené. Rovněž genmaj. N. Staškov (velitel 104. GvVDD) byl obviňován ze zbabělosti, když se odmítl připojit k postupu 129. pluku z Čankaly na Groznyj. Mnozí bývalí příslušníci divize naopak jeho postup schvalovali, protože si uvědomovali, že jejich výsadkářská BMD by v Grozném nepřežila ani hodinu. Prakticky celý jeden prapor 131. brigády byl v bojích zničen a zbylé dva, společně s jednotkami 81. pluku, ztratily téměř polovinu výzbroje a vojáků. Počty ztrát se v jednotlivých pramenech rozcházejí, ale odhaduje se, že zahynulo, bylo zajato nebo zůstalo nezvěstných od 500 do 1 000 ruských vojáků! Také bylo zničeno kolem 130 kusů obrněné techniky.
Boje v Grozném, které následovaly v pozdějších třech týdnech byly velice dlouhé a těžké. Postup byl jen velmi pomalý a doprovázený nepřiměřeně velkými ztrátami vojáků i civilistů. Ruské jednotky se při svém postupu stále více spoléhaly na těžkou dělostřeleckou palbu a letecké bombardování. To paradoxně vedlo k tomu, že tanky často uvázly v sutinách a nemohly poskytnout palebnou podporu vojákům a navíc se tak stávaly snadným terčem pro mobilní čečenské skupiny. Tyto oddíly operovaly ve skupinách po dvanácti až pětadvaceti lidech. Každý oddíl disponoval několika kulomety a RPG, případně granátomety AGS-17. V bojích operovali značně nezávisle, za neustálého přesunu, pouze s cílem najít a zničit tolik ruských tanků, kolik to bude možné. Takovéto opatření bylo nevyhnutelné poté, co byl jeden motorizovaný oddíl zničen ruským letectvem při pokusu proniknout do vesnic na jih od Grozného. Poničené ruské jednotky byly postupně reorganizovány a doplněny zálohami. Jednotlivé prapory a pluky byly přičleněny pod velení genpor. Leva Rochlina a jeho 8. „Volgogradského“ armádního sboru. Jako účinná posila se během bojů ukázali vojáci námořní pěchoty ruského námořnictva. Díky jejich intenzivnímu výcviku a disciplíně se stali významným faktorem na posílení vlastní morálky.

7. ledna se ruské jednotky po dělostřelecké přípravě opět pokusily dobýt prezidentský palác. Přestože byla zapálena městská rafinérie v Grozném i samotný palác, čečenské jednotky své pozice udržely. Následující dva dny proběhly ve znamení přeskupování a doplňování jednotek. Přestože bylo na 10. ledna vyhlášeno příměří, ani jedna strana se příliš nezdržovala jeho naplňováním. Nejdříve byl dělostřelectvem ostřelován prostor prezidentského paláce a několika tankům se později podařilo dostat na dostřel od poničené budovy. Patrně nešlo o seriozně myšlený pokus o jeho dobytí, protože tanky se následně stáhly. Během dvou dnů ruské velení vystřídalo vojáky a doplnilo jejich jednotky. Od ranních hodin 12. ledna se nad městem ozývala dělostřelecká palba. Boje se soustředily u prezidentského paláce, vládních budov včetně bývalého ministerstva vnitra a u hlavního nádraží. I nově příchozí námořní pěšáci se činili. Jeden z praporů 336. samostatné brigády (Baltského loďstva) se během bojů prostřílel až k vládním budovám a další pluk tentokrát od 55. divize námořní pěchoty (Tichooceánského loďstva) se vyznamenal během bojů na náměstí Minutka, kde obsadil několik důležitých výškových budov. Jednotky Ministerstva vnitra mezitím ustanovily své „blokposty“ na všech cestách z Grozného, s cílem zamezit pronikání zásob a munice pro bojující Čečeny.

Vzhledem k nedostatku léků a munice způsobenému postupnou blokádou města a dlouhotrvajícím bojům, se čečenští bojovníci rozhodli postupně vyklidit palác a stáhnout své jednotky za řeku. Jistě k tomu přispěl i nálet ruského letectva z 18. ledna, kdy letouny shodily na budovu dvě naváděné bomby, které pronikly až do sklepení, kde byl v protiatomovém krytu umístěn štáb čečenských sil. Druhého dne se čečenské vedení po několika skupinách vydalo do jižní části města, do městské nemocnice č.5 a postupně dále na jih do hor. Ústupové trasy vedly přes Šalí - Seržeň-Jurt - Benoj-Vedeno, nebo přes Šalí - Kirov-Jurt - Machkety. 20. ledna se ruským jednotkám pod vedením vojáků úderného praporu 61. samostatné brigády námořní pěchoty (Severního loďstva) podařilo proniknout až k vládním budovám, budově státní banky a prezidentskému paláci a vztyčit tam nejen ruskou vlajku ale i vlajku ruského námořnictva. To otevřelo cestu postupu jednotek genpor. Rochlina ze severu a genmaj. I. Babičeva (velitele 76. GvVDD) ze západu, které se následujícího dne setkaly v centru města.


Fronta se pak na několik dní stabilizovala podél řeky Sunža, která město rozděluje na dvě poloviny. Ruské jednotky toho využily k přeskupení a doplnění sil. Čečenské oddíly odpověděly minometnými přepady, operacemi odstřelovačů a několika víceméně neúspěšnými protiútoky na ruské předmostí. Na přelomu ledna a února byla také v Grozném dosazena promoskevská vláda v čele s Salambekem Hadžijevem (zástupcem se stal Umar Avturchanov). Zároveň zde byla vytvořena ruská federální správa v čele s Nikolajem Semjonovem. Do velení vojenských operací na území čečenské republiky byl jmenován genplk. Anatolij Kulikov (náčelníkem štábu se stal genpor. Anatolij Antonov) důstojník Vnitřních vojsk MV. Navenek se přesunem odpovědnosti z ministerstva obrany na ministerstvo vnitra měla demonstrovat „normalizace“ místních poměrů.


Sám Dudájev se v závěru ledna a počátkem února stáhl i se svým štábem do Novogrozenska a později, v průběhu února, se uchýlil do městeček a vesnic Vedenské oblastí. Z ruských posil byl kolem 245. 324. a 506. motostřeleckého pluku zformováno nové uskupení, které začalo na Čečeny tlačit z jihovýchodu. Ruský postup se pak soustředil na Oktjabrský rajón a náměstí Minutka, které bylo stále v rukou čečenských oddílů. Řadoví ruští vojáci a důstojnici si z krvavých ztrát vzali mnohá ponaučení a jejich postup byl už přece jen promyšlenější. Ve druhé polovině února větší boje ve městě utichly a poslední vetší skupinky Čečenů byly obklíčeny v lokalitách Novoje Promysly, Aldy a Černorečje. Menší přestřelky se skupinkami přeživších bojovníků a souboje odstřelovačů dál pokračovaly během zbytku měsíce až do prvních dnů března. Až poté ruské jednotky definitivně obsadily poslední části města. Za tuto dobu zahynulo nebo zůstalo nezvěstných oficiálně více jak 1 770 ruských vojáků (další stovky byly těžce raněny nebo trvale zmrzačeny) a kolem 25 000 civilistů. Počet zabitých ozbrojenců není možné přesně stanovit, ale odhaduje se na několik stovek. Kvůli leteckému bombardování a dělostřeleckému ostřelování byla velká část městské zástavby poničena. Vodovodní a elektrická síť byla rovněž zničena, nebo těžce poškozena a přeživší civilisté silně trpěli nedostatkem pitné vody a základních potravin.

V následujících týdnech a měsících od března až do června ruské jednotky pokračovaly v postupu a obsazování měst Argun, Gudermes a Šalí, kde se vytvořila nová linie čečenského odporu. I zde se museli vyrovnat s podobně těžkými boji jako v hlavním městě. Draze vykoupené a krví zaplacené zkušenosti ruských jednotek se ale přece jen zúročily v následných bojích. Také díky přísunu posil (v březnu počet ruských vojáků dosáhl čísla 58 000) a materiální převaze se podařilo zlepšit účinnost jejich snažení. Během březnových bojů se čelním útočným jednotkám 165. pluku námořní pěchoty podařilo prolomit čečenskou obranu u Argunu a postoupit k městům Šali a Gudermes. Jejich jednotky brzy zcela přešly na partyzánský způsob boje a po špatných zkušenostech se vyhýbaly přímým střetům s ruskými jednotkami. I Šamil Basajev prošel podobnou zkušeností, když byl jeho oddíl počátkem června rozbit v bojích u Vedena a jemu zbyla sotva desetina původních bojovníků. Po pádu Šali se Dudajev a jeho polní velitelé pohybovali od jednoho úkrytu k druhému a jejich oddíly se stáhly do těžce přístupných hor na jihu, odkud podnikaly rušivé útoky a přepady. Utrpení pro civilní obyvatele ale ani poté neskončilo. Ruské zpravodajské služby se mohly spolehnout jen na velmi malý počet loajálních čečenských sympatizantů a proto jejich plánovaní trpělo velkým nedostatkem hodnotných zpravodajských informací. K celkovému mizernému stavu zpravodajské sítě přispívaly i vyčišťovací operace ruských jednotek, které se často zvrhly v bezhlavé ničení majetku a svévolné zatýkaní mužů a chlapců starších patnácti let.
Nechvalně proslulá se stala zejména operace bezpečnostních jednotek ve vesnici Samaški ze 7 a 8. dubna 1995. Operace společných sil 21. „Sofrinské“ motorizované brigády VV, oddílu OMON z Moskvy a SOBR z Oremburgu proběhla za asistence palby tanků a raketometů do předpokládaných nepřátelských pozic. Několik vozidel také najelo do neznámého minového pole a bylo zničeno. Přesto, že ozbrojenci měli na naléhání místních stařešinů vesnici opustit, ruské jednotky se přesto rozhodly vesnici důkladně „vyčistit“. Podle správ mimovládních lidskoprávních organizací bylo zastřeleno minimálně čtyřicet obyvatel a další desítky byli zatčeny a odvedeny do filtračního tábora v Mozdoku. Příbuzní zabitých a svědkové takového počínaní přirozeně jevili mnohem větší pochopení a podporu protiruských oddílů, nebo se do jejich řad sami zapojovali. Ani samotní čečenští bojovníci nějaké konvence příliš nectili. Celkem běžně umísťovali své skladiště do domů civilistů, bez ohledu na nebezpečí, kterému je pak vystavovali. Často docházelo k braní rukojmí, mučení a popravám zajatců. Mnohokrát bylo hlášeno ostřelování a útoky na zdravotnická vozidla a lékaře. Výjimkou nebylo ani násilné verbovaní nových bojovníků a veřejné popravy „kolaborantů“.

Další boje a čištění oblastí pokračovalo i během května a ruským jednotkám se podařilo obsadit i horskou vesnici Vedeno. Ruský postup nabíral na obrátkách a Maschadov musel dát rozkaz k evakuaci a přeskupení jednotek do oblasti vesnice Šatoi. V polovině června byla i tato oblast obsazena kombinovaným útokem výsadkářů ze 7. GvVDD a motostřeleckých jednotek. Čečenské jednotky se rázem ocitly ve svízelném postavení, zatlačováni hlouběji do hor. Následující události měly ale všechno změnit. Počátkem června, při jednom z mnoha úderů ruského letectva na vesnici Dyšně-Vedeno, zahynulo několik příslušníků rodiny Šamila Basajeva. Tato tragedie, jakých se v té době udály stovky, těžce poznačila další vývoj konfliktu.


Na poradě čečenských polních velitelů, byla konstatována nutnost přenesení bojových operací na území „nepřítele“. Několika spektakulárními útoky na cíle v ruském zázemí se mělo jednak dosáhnout většího zájmu světového společenství na čečenském problému a také mělo být dosaženo odklonu ruské veřejnosti od podpory válečných operací v Čečensku. Následné protiakce ruských jednotek by pak způsobily velké škody obyvatelům v okolních republikách, které by ruská vojska začaly vnímat jako agresory a potenciálně by mohly rozmíchat jejich separatistické tendence. Nevysloveným, ale patrným důvodem byl i fakt, že mnohé čečenské oddíly byly v bojích oslabeny a nebyly dlouhodobě schopny provádět své akce pouze z úkrytů a základen na hornatém jihu. Za každou cenu se měl získat čas na reorganizaci a doplnění.
Již 14. června dopoledne byla silniční kontrolou zastavena podezřelá kolona nákladních automobilů a „žigulíků“, jedoucí na Buďonovsk. Muži jedoucí ve vozidlech byli oblečeni do ruských uniforem a tvrdili, že vezou do Rostova těla padlých vojáků. Poté, co byla kolona přesměrována do centra Buďonovska, ozbrojenci skrytí ve vozidlech přemohli a postříleli příslušníky milice a vyrazili do útoku. Útočníci zaútočili nejprve na policejní budovu a poté i na místní radnici. Po necelé půlhodině prudkého boje byli obránci přemoženi a jako rukojmí shromážděni na náměstí. Pak byli po skupinách přesunuti do místní nemocnice, kde bylo zajato několik stovek dalších rukojmí. Celkový počet zadržovaných tak dosáhl až 1 400 lidí. Velitel operace Šamil Basajev požadoval začátek mírových jednání a bezpečný návrat do Čečenska.


Po dva dny probíhala zoufalá jednání za propuštění rukojmí. 17. červena se ruské protiteroristické jednotky (vzpomíná se nasazení speciální jednotky Alfa a oddílu Ministerstva vnitra) poprvé pokusily nemocnici osvobodit. Přivítala je ale hustá palba obklíčených teroristů, kteří se nerozpakovali používat civilisty jako živé štíty. Přesto byl útok neúspěšný a zůstalo po něm na dvě stě mrtvých a raněných rukojmí, rovněž bylo 10 vojáků zabito a sedmnáct raněno. Po dalším útoku bylo osvobozeno 120 osob a následně ještě dalších 227. 18. června probíhala složitá jednání o způsobu přepravy zbylých rukojmí a jejich věznitelů do Čečenska. 19. června na večer se kolona vozidel pohnula a později, nedaleko čečenských hranic, byli rukojmí konečně propuštěni. Sám Basájev se po těchto událostech stal hvězdou první velikosti. Byla mu udělena hodnost „brigádního generála“ a obdržel vyznamenání Hrdina Čečenska. Po skončení dramatu se celá země nacházela v šoku. Prezident Jelcin se v průběhu bojů zdržoval v kanadském Halifaxu na jednání s představiteli mezinárodního společenství a tak premiér Černomirdin převzal iniciativu a nezávisle na prezidentovi řídil vyjednávání. Jelcin se po příjezdu omezil na vyhlášení státního smutku za mrtvé a odvolání vysokých představitelů bezpečnostních složek z funkcí.

Výsledkem Buďonovské tragédie bylo zahájení mírových jednání o uspořádání vzájemných vztahů. V průběhu mírových jednání bylo také několikrát vyhlášeno příměří, ale ani jedna ze strana se neměla k jeho dodržování. Vzájemné provokace a přestřelky byly příliš častým jevem. Ruské jednotky také několikrát překročily hranice do Ingušska při pronásledování čečenských oddílů. Tyto operace často končily mrtvými ingušskými civilisty a velkým pobouřením mezi pozůstalými. Ingušský prezident Ruslan Aušev, následně pohrozil právními kroky proti akcím ruských jednotek na území jeho republiky. Jednání byla komplikována ze strany zastánců tvrdé linie na obou stranách, kteří svými maximalistickými požadavky úspěšně mařili průběh vyjednávání. Mírová jednání fakticky ukončil říjnový atentát na ruského velitele v Čečensku genpor. Anatolije Romanova (podle některých tvrzení stáli za atentátem zastánci tvrdé linie v ruském vedení) a ruské jednotky začaly s odvetnými útoky na horské vesnice. V rámci pravidelných personálních rošád byli vyměněni mnozí úředníci zodpovědní za situaci v Čečensku. Vyměněno bylo i místní čečenské vedení. Namísto Hadžijeva byl dosazen bývalý šéf KSSS v Grozném Doku Zavgajev. Na podzim roku 1995 byly uspořádány „volby“ do místního parlamentu, ale jejich průběh byl poznamenán velkými manipulacemi na všech úrovních. Zavgajev a jeho kumpáni sice formálně získali většinu, ale jejich reálná autorita byla mimo okruh jejich přímých stoupenců víceméně nulová. Na rekonstrukční práce byly už od prvních měsíců uvolňovány velké finanční částky, řádově miliony dolarů, ale jejich efekt byl velmi malý. Část peněz byla rozkradena zkorumpovanými ruskými a čečenskými úředníky a zbytek byl použit na propagační projekty, které často nesouvisely s potřebami prostých lidí, kteří museli žít ve velmi nuzných podmínkách.

Čečeni reagovali na počátku roku 1996 dalším výpadem, tentokrát do dagestánského Kizljaru. Zpravodajské a bezpečnostní služby sice získaly operativní informace o pohybech bojové skupiny Salmana Radujeva (označované v čečenských pramenech jako 6. Gudermesská brigáda), ale tyto informace se nesetkaly s odezvou na nadřízených místech. Sám Radujev se společně s oddílem Sultana Galischanova už v polovině prosince minulého roku zúčastnil nájezdu na město Gudermes. 6. ledna byly získány další operativní zprávy o bezprostředně hrozícím přepadu na dagestnaském území, než ale stihly vyvolat patřičnou reakci, bylo pozdě. 9. ledna ráno zaútočil čečenský oddíl na letiště u Kizljaru (kde zničil dva vrtulníky a zabil nebo zranil asi třicet lidí) a další bojovníci pak přepadli místní nemocnici. Zde zadrželi stovky rukojmí, v drtivé většině civilistů. Scénář byl skoro stejný jako v Buďonovsku, zde se ale místním starešinům podařilo přesvědčit teroristy, aby se s částí rukojmí přesunuli do Čečenska a neriskovali mnohonásobně víc obětí. Ruské vedení se opět ocitlo v defenzívě a nakonec souhlasilo s poskytnutím dopravních prostředků na přepravu. Konvoj autobusů se kolem poledne 10. ledna zastavil v pohraniční vesnici Pervomajskoje. Vesnice byla obklíčena jednotkami 693. MsPlk., dvěma četami od 7. GvVDD, rotou vojáků od 56. ODŠBr. a oddílem Vnitřních vojsk MV. V záloze byli připraveni ještě vojáci od 2. a 54. motorizované divize VV, 6. a 8. oddílu speciálního určení MV a také oddíl z 22. OBrSpN GRU. 15. ledna, po několika dnech neúspěšných vyjednávání zachytily ruské jednotky depeši určenou teroristům – „popravte rukojmí a chystejte se mučednické smrti“. Bylo rozhodnuto neprodleně zahájit operaci na osvobození rukojmí. Po krátkém úderu letectva na předpokládané pozice teroristů následoval útok motostřeleckých jednotek. Ruští velitelé ale opět udělali několik závažných pochybení. Přestože měli několikanásobnou převahu, nasadili do akce různé jednotky bez náležité koordinace a spojení. A také se ukázalo, že Radujevovi muži byli mnohem lépe vybaveni a vyzbrojeni než ruské jednotky. Kromě toho byli odhodláni zemřít v boji, protože od ruských jednotek žádné slitování nemohli očekávat. Po dvou dnech nepřehledných a těžkých bojů byla vyčištěna jen menší část vesnice. Zahynulo nebo bylo zraněno také mnoho civilistů a navíc Čečeni udeřili na opačné straně obkličovacího kruhu, kde v podstatě kromě oddílu Specnaz GRU byly jen slabší blokovací jednotky. Přesto se právě tomuto oddílu „specnazovcú“, přes značnou přesilu podařilo způsobit nepříteli těžké ztráty a těžce zraněný nadporučík A. Zaripov byl za prokázané hrdinství vyznamenán řádem Hrdina Ruské federace. 18. ledna ruské jednotky vstoupily do zbytků poničené vesnice potéco zbylí Čečeni přeplavali řeku Terek do Čečenska. Zabito bylo minimálně dvanáct ruských vojáků, ale tento počet se zdá být silně podhodnocen, protože několik desítek příslušníků OMONu z Novosibiřska bylo zajato ještě před samotným začátkem operace a podle mnoha zdrojů byli popraveni nebo zabiti při osvobozování. Mezi zabitými byl také plk. A. Krestjaninov, velitel oddílu SOBR z Moskvy.
Na počátku roku 1996 zůstávala situace patová, ruské jednotky ovládaly roviny a vetší města, Čečeni zase horské oblasti. 6. března se čečenské oddíly opět odhodlaly k ozbrojenému výpadu, tentokrát do samého centra a tři dny zaměstnávaly ruské bezpečnostní složky v Grozném a jeho okolí. Mnoho pozic federálních jednotek bylo obsazeno a Čečeni bez výraznějšího odporu ukořistili mnoho zbraní, munice a zásob. Bojové operace ruských jednotek byly stále poznamenány nedostatkem zkušených velitelů a chaotickým průběhem bez důkladné zpravodajské přípravy. Na morálce vojáků se podepsaly i chronické potíže v zásobování, které vyústily v užívání alkoholu, drog, krádeže a rabování. Lépe na tom nebylo ani jejich vybavení, snad kromě osvědčených a spolehlivých AKM/AK-74. Vojáci nebyli dostatečně vybaveni moderními výstrojními součástkami, neprůstřelnými vestami a přilbami. Špatná byla situace s komunikačními a spojovacími prostředky a systémy nočního vidění. Čečeni pak pravidelně odposlouchávali ruskou radiovou komunikaci a dávali přednost nočním přepadům, kdy ruští vojáci svou aktivitu omezovali.


Velice oblíbeným terčem se stávaly zásobovací kolony, menší předsunuté základny a „blokposty“ na strategických horských silnicích. Například 16. dubna čečenský polní velitel ibn Chattáb se svým oddílem zorganizoval přepad zásobovací kolony 2. praporu ruského 245. motostřeleckého pluku u Járišmardy. Během přepadu se jim podařilo zablokovat kolonu nákladních automobilů při přechodu přes most na řece Argun a také další ruský oddíl, který se jim pokoušel přijít na pomoc. Výsledkem neopatrnosti a špatného zajištěni přesunu kolony, byla ztráta téměř stovky mrtvých nebo zemřelých vojáků a asi padesáti raněných. V následujících dnech se však ruské jednotky přeci jen vzchopily a během operace v Šatojské oblasti se kombinovaným jednotkám 245. a 324. motostřeleckého pluku s podporou dvou výsadkářských praporů, podařilo obsadit několik čečenských základen včetně skladů zbraní a munice.


S přibývajícími oběťmi na ruské straně klesala popularita války i Jelcinova vedení, kterému už nikdo nedával šanci na znovuzvolení v příštích volbách. Jako rudá niť se celou válkou táhl tristní mediální obraz situace v Čečensku. Už v prvních týdnech bojů na počátku roku 1995 rozjel Molvadi Ugudov účinnou propagandistickou kampaň, která ve svých důsledcích podrývala morálku ruských vojáků i civilistů. Přispívaly k tomu i reportáže nezávislých ruských a zahraničních novinářů. O zvrat se nakonec zasloužila Jelcinova „rodina“, skupina bohatých ruských oligarchů, kteří, výměnou za beztrestnost ve vyšetřování jejich pochybných privatizačních transakcí, zaplatili Jelcinovy mohutnou předvolební kampaň. Ve volbách v květnu 1996 byl nakonec Jelcin zvolen na druhé funkční období. Několik týdnů předtím, v noci na 22. dubna, byl v úžlabině Genči-Ču smrtelně zraněn otec čečenské nezávislosti Džochar Dudájev, když ruské letectvo úspěšně zaměřilo a raketou zasáhlo jeho úkryt, když se pokoušel spojit satelitním telefonem. Ani jeho smrt ale nezlomila odpor separatistů, kteří postupně přecházeli do ofenzívy. Až 22. května se ruským jednotkám konečně povedlo dobýt horskou vesnici Bamut, kterou Čečeni drželi od počátku bojů po dlouhých patnáct měsíců! Během letních měsíců docházelo především z politických důvodů ke stahování armádních jednotek z Grozného a větších měst a jejich nahrazování jednotkami Vnitřních vojsk MV.


gramaticky opravil 2. 7. 2009 Rad
URL : https://www.valka.cz/1994-1997-1-rusko-cecenska-valka-t15664#308514 Verze : 1
Dudájevovo město


Přes veškerou snahu ruských politiků a generálů se situace v Čečensku nezlepšovala. Čečenští bojovníci se začali podle plánu „polního velitele“ Aslanbeka Ismailova postupně infiltrovat do Grozného, kde se měli v přesně určených sektorech zformovat a izolovat jednotlivé městské čtvrti. V prvním srpnovém týdnu bylo v Grozném a okolí tajně rozmístěno několik čečenských oddílů, včetně „praporů“ Basajeva, Galischanova a Zakájeva. 6. srpna se v ranních hodinách zčistajasna vynořily ze sklepů a rychle ustanovili své vlastní blok-posty na všech důležitých dopravních tepnách v Grozném a také na přístupech k městu. Zásobování a doprava ve městě byla přerušena a zde dislokované jednotky Vnitřních vojsk a promoskevská milice se fakticky ocitly v obklíčení. Je paradoxem, že jen několik hodin před útokem byla část ruských jednotek stažena a poslána do akce u vesnice Alchan-Jurt. Čečeni tak během dvanácti hodin kontrolovali město a vztyčili čečenskou vlajku nad ruinami prezidentského paláce. V samotném městě se nacházelo asi 1 500 až 2 000 bojeviků a další oddíly se menšími útoky a odstřelováním snažily vázat na sebe vojáky ze základen v Čankale, na letišti Groznyj-Severnoje, u Gudermesu, Vedena a Urus-Martanu. Jednotky z Čankali a letiště Severnoje, které se pokusily prorazit obklíčení Grozného, byly samy napadeny a musely se bránit. V Argunu a Gudermesu se útočníkům podařilo proniknout do města a zablokovat ruské jednotky na jejich vlastních základnách. Části ruských vojáků a některým menším jednotkám se během prvních dvou dnů podařilo prorazit obklíčení, ale ve městě stejně zůstalo uvězněných asi 2 000 vojáků. Jejich situace byla během pěti dní kritická, hlavně kvůli nedostatku munice, léků a vody. Až šestého dne se vyprošťovacím oddílům podařilo proniknout přes obklíčení a evakuovat raněné. Čečeni mezitím shromažďovali a namístě popravovali „kolaboranty“, zejména čečenské policisty a promoskevské úředníky. Podle vypravení Said-Magomeda Kakijeva, jednoho z předních proruských čečenských velitelů, se asi tři desítky čečenských příslušníků OMONu bránily ve svém postavení na ulici Dagestanskaja. Ze strany útočníků jim bylo slíbeno, že pokud se vzdají, budou jejich životy ušetřeny. Následně byli všichni zavražděni i s některými svými rodinnými příslušníky a jejich těla naházena do sklepa jednoho z domů a zaházena sutí.


V důsledku těchto událostí Jelcin povolal do Čečenska genpor. A. Lebedě, který byl zplnomocněn k jednání z Maschadovem. Už 11. srpna se s ním také sešel ve vesnici Starije Atagy. Relativně zdárně pokračující jednání o příměří byla stále trnem v oku „jestřábům“, kteří ve vývoji situace viděli ohrožení svého postavení. 19. srpna generál Konstantin Pulikovskyj vydal tvrdé ultimátum, aby se čečenští bandité stáhli z Grozného, jinak bude následovat mohutný letecký a dělostřelecký útok na jejich pozice. Lebeď reagoval okamžitým jednáním s Maschadovem a prosadil ukončení bojových akcí, čímž patrně zachránil tisíce ruských vojáků a desetitisíce civilistů před smrtí. V dalších dnech intenzita bojů sice značně poklesla, ale ruské jednotky ztratily v bojích v Grozném a dalších městech celkově 494 padlých, 182 nezvěstných a 1 407 raněných.
V důsledku těchto šokujících a zmatených událostí nakonec byla podepsána tzv. Chasavjurtská dohoda mezi generálem Alexandrem Lebeděm a Aslanem Maschadovem ze dne 30. srpna 1996. I když byl Lebeď Jelcinem propuštěn, Rusové i Čečeni byli příliš vyčerpaní a tak se příměří pomalu stávalo realitou. V průběhu října a listopadu byly ruské jednotky stahovány a došlo i k výměně zajatců. V únoru 1997 se konaly první svobodné volby v Čečensku, ve kterých zvítězil Aslan Maschadov, bývalý Dudájevův náčelník štábu. Tyto volby se také staly na dlouho poslední, jež mohli být považovány za svobodné. Řádná mírová dohoda byla podepsána 12. května 1997 - v ní se obě strany zavazovaly k mírovému řešení sporných otázek.

První rusko-čečenská válka skončila. Odhaduje se, že zahynulo kolem 4 400 až 4 800 ruských vojáků a přibližně 3 000 čečenských bojovníků. Další tisíce byly zraněny a zmrzačeny, takže se s nich stali váleční invalidé. Mnohem horší byly ale ztráty civilního obyvatelstva, které se odhadují až na 50 000 mrtvých, nezvěstných a zmrzačených a asi 250 až 280 000 osob trvale nebo dočasně vyhnaných ze svých domovů. Skutečné oběti už ale pravděpodobně nikdo nespočítá.





Zdroje:
1) Jelcinova Epocha 1988-2000, kolektiv autorú, vyd. Knižní klub, 2003 ISBN 80-242-1084-3
2) Nové Rusko, Liboř Dvořák, vyd. Jota 2000 ISBN 80-7217-126-7
3) Politický systém Ruska, Jan Holzer, vyd. Centrum pro studium demokracie a kultúry 2001, ISBN 80-85959-97-6
4) Letecká válka – Čečensko 1999, Tomáš Vlach, Letectví/kozmonautika 4/2000
5) Jan Jindŕich: První a druhá ruská vojenská kampaň v čečensku – pokus o srovnání (odkaz z www.army.cz)
6) http://forum.keypublishing.co.uk
7) http://www.militaryphotos.net/forums/index.php
8) http://www.warfare.ru/?
9) http://chechnya.genstab.ru/
10) http://pvo.guns.ru/weapon/index.htm
11) http://kisvalera.narod.ru/foto/chechnya/01-12.html
12) http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Chechnya
13) http://smallwarsjournal.com/reference/chechnya.php
14) www.globalsecurity.org
15) The Chechen campaign, Dr. Pavel Felgenhauer (www.globalsecurity.org)
16) www.ccc.nps.navy.mil



gramaticky opravil 3. 7. 2009 Rad
URL : https://www.valka.cz/1994-1997-1-rusko-cecenska-valka-t15664#308515 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více