Zikmund I. Lucemburský, císař římský, král český a uherský, markrabě braniborský

1419 - 1437

Narodil se roku 1368 jako nejmladší syn císaře Karla IV. a Alžběty Pomořanské v Norimberku, a patří nepochybně k nejvýznamnějším panovníkům vrcholného středověku. Doba před Zikmunda navršila nesnadné úkoly, které musel řešit - překonání církevního schizmatu, reformu říše, husitskou otázku či v neposlední řadě hrozbu turecké expanze. Již jako čtyřletý byl zasnouben s dědičkou polského a uherského trůnu Marií Uherskou, dcerou Ludvíka I. Velikého. Roku 1373 mu byla udělena braniborská marka a stal se tak kurfirstem, uherský trůn si však po Ludvíkově smrti v roce 1387 musel vybojovat. Roku 1396 obnovil s bratrem Václavem IV. smlouvu o svém nástupnictví v Českých zemích. Zikmund jako král uherský a polský podnikl v témže roce křížovou výpravu na záchranu Bulharska před Turky, ale u Nikopole utrpěl porážku a Bulharsko upadlo pod tureckou nadvládu. V roce 1400 ztratili Lucemburkové císařskou korunu, když porýnští kurfirsti prohlásili císaře Václava IV. za sesazeného. Ten požádal o pomoc bratra, výměnou za správcovství v Čechách. Zikmund však Václava uvěznil a odvezl do Vídně. Teprve roku 1404 se oba bratři usmířili.

V roce 1410 pak byl Zikmund zvolen římským králem. V té době vyvrcholilo církevní schizma volbou tří papežů a ztroskotáním koncilu v Pise. Proto přiměl papeže svolat nový koncil, který se sešel v prosinci 1414 v Kostnici. Mimo rozkolu v církvi koncil řešil i "kacířství" Jana Husa, kterému dal Zikmund ochranný glejt na cestu (ten zaručoval bezpečnou cestu do místa konání koncilu, na jeho průběh a výsledek však Zikmund neměl žádný vliv). Následné Husovo uvěznění, odsouzení a upálení vyvolalo v Čechách mimořádně nepříznivou odezvu. A tak zatímco jednota křesťanstva byla volbou papeže Martina V. přece jen obnovena, situace v Čechách se po smrti Zikmundova bratra Václava IV. roku 1419 vyostřila. Zástupci českých a moravských pánů žádali po králi Zikmundovi záruky svobodného vyznání "kalicha". Když ten to odmítl, sněm v Čáslavi ho prohlásil roku 1421 za sesazeného. Zikmund podnikl proti Čechům (na Moravě a ve Slezsku byl uznán králem) neúspěšné křížové výpravy v letech 1420, 1421-22 a 1427. Po poslední křížové výpravě roku 1431, kdy se vojsko křižáků obrátilo na útěk dříve, než došlo k samotné bitvě, se rozhodl vyjednávat s umírněnými kališníky. Pozval husitskou delegaci na jednání toho roku svolaného koncilu do Basileje, kde byla sjednána tzv. basilejská kompaktáta, jimiž se Zikmund závázal uznat náboženský stav v Čechách a na Moravě. Radikální křídlo husitů, které odmítalo ujednání z Basileje přijmout utrpělo roku 1434 porážku u Lipan. Rok předtím byl Zikmund korunován římským císařem a v roce 1436 byl přijat i za českého krále. Zemřel roku 1437 ve Znojmě.

Pohřben byl podle svého přání ve Velkém Varadíně v dnešním Maďarsku, kde je uctíván jako u nás jeho otec Karel IV. a je nazýván" otcem vlasti". Spojením do té doby dvou různých měst na protilehlých stranách Dunaje - Pešti a Budy vytvořil nové hlavní město - Budapešť.

Žigmund

Žigmund od malička vyrastal v tieni svojho brata Václava. Karol IV. venoval veľkú pozornosť Václavovi a o ostatné svoje deti sa príliš nestaral. Možno práve v tejto skutočnosti pramenila jeho nevraživosť voči svojmu staršiemu bratovi.

Karol IV. ešte pred svojou smrťou zabezpečil Žigmundovi významnú nevestu, dcéru poľského a uhorského kráľa Ľudovíta I., Máriu. Spolu s Máriou mal Žigmund dostať aj poľskú korunu. Zásnuby sa odohrali v Trnave 8. decembra 1379. Od tejto udalosti Žigmund žil na uhorskom dvore. Ľudovít I. si Žigmunda veľmi obľúbil na rozdiel od jeho budúcej svokry Alžbety Kotromaničovej. Tá v nenávisti voči Žigmundovi vychovávala aj svoju dcéru a budúcu Žigmundovu manželku Máriu.

V roku 1382 zomrel kráľ Ľudovít. Lenže poľská šľachta odmietla uznať Žigmunda za svojho kráľa. Poliaci si za kráľovnú zvolili Alžbetinu dcéru Hedvigu. Za uhorskú kráľovnú si uhorská šľachta zvolila Máriu. Samozrejme Alžbeta odmietla Máriu vydať za Žigmunda. Žigmundovi neostávalo nič iné, len si svoju pozíciu vydobiť zbraňou. Vpadol do Uhorska a násilím si vynútil sobáš so svojou snúbenicou Máriou. 31. marca 1387 bol ako manžel kráľovnej korunovaný za uhorského kráľa. No jeho trón stál na slabých základoch. V roku 1401 ho dokonca uhorskí magnáti uväznili. A z väzenia sa dostal hlavne preto, že sa zasnúbil s Barborou Cílskou, dcérou svojho najväčšieho odporcu cílskeho grófa Hermana. V roku 1403 musel o svoj trón bojovať s neapolskými Anjouovcami. No z týchto skúšok vyšiel víťazne a svojim nepriateľom udelil amnestiu. Týmto činom si Žigmund získal bezvýhradnú podporu uhorskej šľachty.

Žigmund, ako uhorský kráľ bojoval proti Turkom. No utrpel od nich dve katastrofálne porážky. Prvá bitka sa odohrala v roku 1396 pri Nikopole a druhá v roku 1428 pri Golubci.

V roku 1410 sa Žigmund stal nemeckým kráľom. Nemecké kráľovstvo bolo v tom čase v absolútnom rozvrate. Žigmundovi sa podarilo pozdvihnúť postavenie kráľovstva v rámci Svätej rímskej ríše. V roku 1433 bol korunovaný za cisára tejto ríše.

Žigmund trpel "rodinnou" chorobou Luxemburgovcou - dnou. Zomrel v roku 1437 v Znojme. Zo svojou manželkou Barborou mal jedinú dcéru Alžbetu.

Žigmund podporoval mestá, zreformoval armádu a menu, zjednotil miery a váhy a tým pozdvihol Uhorsko. No v porovnaní s takými uhorskými kráľmi, ako boli sv. Štefan I., sv. Ladislav I., Karol I. Róbert, Ľudovít I. či Matej Korvín, je príliš odvážne nazývať ho "otcom vlasti". Aj keď je nepochybné, že patril k veľkým uhorským kráľom.

Zobrazit podrobnosti