Čingischán

Genghis Khan
Чингис хаан
Čingischán, mongolský Velký chán, vl. jménem Temüdžin

(1167 - 1227)


Narodil se roku 1167 jako syn náčelníka jednoho z mongolských kočovných kmenů. Po zvolení chánem roku 1182 si změnil jméno Temüdžin na Čingis. Mladý chán uzavřel koalici s křesťanským chánem Kereitů proti Tatarům, kteří bránili sjednocení Mongolů a porazil je v bitvě u Dalan-baldžuti roku 1184. Pak musel zlomit odpor jenotlivých mongloských kmenových náčelníků, které rozdrtil roku 1201 u Ononu, kde byl sám zraněn šípem.

V roce 1203 porazil své bývalé spojence Kereity a o dva roky později si podrobil poslední odbojné kmeny, aby mohl být v roce 1206 provolán Velkým chánem všech Mongolů. Přijal titul Čingischán - tj. vládce světa. Poté se jeho výboje obrátily za hranice Mongolska, v prvé řadě do Číny, která byla nejbližším a nejbohatším zdrojem kořisti. V letech 1211-15 dobyl severní Čínu a vyplenil Peking. Poté si podrobil středoasijské království Džebei, které sousedilo s mocným Chorézmem.

Vládce Chorézmu záměrně vyprovokoval válku s Mongoly, protože cítil svou vojenskou převahu nad nimi. Čingischánova vojska překročila hranice Chorézmské říše roku 1219. Následovala válka, ve které byla vypleněna bohatá města Buchara, Samarkand a Herát. Obyvatelé kteří se vzdali byli ušetřeni, ti kdo se postavili na odpor, byli nemilosrdně vyhlazeni. K rozhodující bitvě došlo 24. listopadu 1221 na březích řeky Indu. Chorezmský šáh zde utrpěl drtivou porážku, při které mu z 50-ti tisícové armády zbylo jen 700 vojáků. Sám šah spáchal sebevraždu skokem z útesu do řeky, stejný osud stihl i jeho zajaté syny.

O dva roky později pronikla jeho vojska až do jižního Ruska, kde na řece Kalce porazil ruská knížata a jejich spojence Kumány. Ve svých výbojích na západ však nepokračoval, neboť na jaře 1223 utrpěl vážné zranění při lovu poblíž Taškentu. Navíc mu zbývalo podrobit si střední a jižní Čínu. Ještě téhož roku zahájil tažení proti říši Sin-Sia, při kterém roku 1227 nedaleko Ningsi v horách střední Číny zemřel. Bylo mu šedesát let. Pohřben byl na neznámém místě kdesi v severním Mongolsku. Po jeho smrti se říše rozpadla na čtyři chanáty a byla znovu sjednocena až za vlády jeho pravnuka Kublaj-chána.
URL : https://www.valka.cz/Cingischan-t22267#84460 Verze : 1
Čingischán měl mnoho manželek, milenek i souložnic. Ovšem vztah k jeho první ženě svědčí o hlubším citu. Burtaj ( Šedooká ) je zmiňována i v mongolské kronice, pokud to bylo možné byla stále v jeho blízkosti. S Burtaj měl čtyři syny. Ovšem otcovství prvního, Džučiho, ( v mongolštině znamená host ) je sporné a pravděpodobně byl počat v době zajetí merkitskými nájezdníky. Svého, pravděpodobně nevlastního, syna měl velice rád. Druhorozený Čagataj byl podle Čingischánova názoru příliš krutý, a proto si za svého následníka vybral třetího, povahově nejmírnějšího, syna Ögedeje. Nejmladší syn Tuluj se stal nejlepším mongolským vojevůdcem.
Ohromnou říší Čingischán rozdělil mezi své syny. Džuči obdržel Kyrgizstán a všechna území směrem na západ ( po Džučiho smrti, se správy území ujal jeho syn Bátú ). Čagataj obdržel centrální Asii. Ögedej území okolo řeky Irtyš a altajskou oblast, nemladší syn Tuluj původní mongolskou domovinu v Gobi.
Po svém zvolení nejvyšším chánem v roce 1206, vydal tzv. Jassu, nový zákoník. V zákoníku se např. nařizuje věřit v jednoho boha ( i když byli Mongolové nábožensky tolerantní ), osoby duchovní byly zproštěny placení daní, pod trestem smrti se zakazovalo cizoložství, ženy měly právo disponovat svým majetkem, děti narozené otrokyním, byly postaveny na roveň dětem od řádných manželek. Děti první manželky byly nadřazeny a byly jedinými dědici majetku. Porobené kmeny a národy nesměly být nositeli čestných titulů. Bylo zakázáno uzavřít mír s neporaženým protivníkem. Vojsko muselo být pevně organizováno na desítky, stovky, tisíce a desetitsíce, tzv. tumany, největší operační jednotky. Pod trestem smrti se zakazovalo vojákům plenit území protivníka, bez povolení velitele. Po jeho souhlasu si při drancování byli všichni rovni, jak prostí vojáci, tak důstojníci. Určená část se musela odevzdat nejvyššímu chánovi. Každý muž, který nebojoval, byl nucen určitou dobu pracovat pro stát. Jassa obsahovala i poněkud podivné zákony, jako např. opít se bylo povoleno pouze tříkrát do měsíce ( opilství bylo rozšířené a společensky považováno za normální ) nebo zákaz koupání nebo praní prádla za bouřky.

Po dobytí severní Číny ( království Hia ) a sjednocení turkicko-mongolských kmenů, disponoval Čingischán dokonale vycvičeným a disciplinovaným vojskem. Nyní mohl napřít své síly na západ a jihozápad. Tažení proti Chórezmské říši přesahovalo svoji rychlostí a rozsahem dobytých území všechna známá tažení.
Mongolská tažení byla perfektně naplánována. prostřednictvím špehů, cestujících s obchodními karavanami a placených tajných agentů, renegátů, získávali Mongolové dokonalý přehled o příštím protivníkovi, o síle a bojeschopnosti jeho armády a náladách ve společnosti.
Poté byl svolán sněm, kurultaj, na který byli povinni se dostavit všichni vysocí důstojníci, pokud nebyli jmenovitě vyzváni, aby zůstali v poli. Rozebíraly se plány tažení, rozdělení a velení vojska a úkoly jednotlivým divizím ( tumenům ).Vpád na nepřátelské území probíhal koordinovaně z několika směrů. Velitelé tumenů měli volnost manévru a mohli se sami rozhodovat podle vyvíjející se situace. O změnách plánů však museli neprodleně informovat hlavní velení. Opevněná města byla obklíčena a blokována menšími jednotkami, jejich okolí bylo vypáleno. Hlavní voje města obešly a vyhledávaly střet s nepřátelskou armádou. Poté k obklíčeným městům dorazily posily s obléhacími stroji a města byla dobývána.
Oproti jiným armádám byli Mongolové daleko rychlejší a právě této přednosti využívali k útoku na nepřipraveného protivníka. Dokonale ovládali taktiku obchvatu ( tulughma ), jindy lákali nepřítele předstíraným ústupem do léček, kde na ně útočily připravené jednotky. Někdy se ústupem pouze pokoušeli rozptýlit zformovaného protivníka a rychlým protiútokem ho ničili.
Muslimské království Chórezm šáha Muhammada II. bylo zpočátku obchodním partnerem Čingischánovy říše. Obrat nastal po vyvraždění kupecké karavany z mongolského hlavního stanu Karakorumu v Gobi. Čingischán žádal nápravu, ovšem jeho poslové byli šáhem pohaněni. Byli jim spáleny vousy. Na nebi nemohou zářit dvě slunce, pravil Čingischán a mongolská vojenská mašinérie se dala do pohybu. Na jaře roku 1219 shromáždil Čingischán na 200 000 vojáků, včetně speciální divize vedené Číňanem Ko-pao-ju, Pánem dělostřelectva. Tento tuman byl určen k obsluze obléhacích strojů a jejich přepravy na místo použití.
Muhammad II. velel 400 000 vojáků a pohlížel na blížící se válku se sebedůvěrou, která se ovšem měla brzy změnit v paniku. Chán Džuči se dvěma tumany prošel průsmyky Ťan-Šanu jihozápadně od hlavního směru Čingischánova, ketrý postupoval na západ kolem jezera Balchaš.
První bitvu svedl Muhammad II. s tumany chána Džučiho a noyona Džebea v údolí horního toku řeky Syr. Horkokrevný Džuči prosadil útok pro Mongoly v nevýhodné situaci, nemohli v úzkém údolí manévrovat. Následoval tvrdý čelní atak. Po protiútoku talentovaného Džaláluddína, syna Muhammadova, Mongolové ustoupili a kryti založeným ohněm se odpoutali. Muhammad ovládl bojiště, ale jeho sebedůvěra byla podlomena. Ztratil desetitisíce vojáků. Džuči byl, i přes zbrklý útok, Čingischánem pochválen a s posilami se vydal za ustupujícím šáhem. Muhammad II. se rozhodl stáhnout do centra říše, mezi řeky Syr a Amu, kde chtěl vyčkat napříchod posil. Naději spatřoval ve velkých, mohutnými hradbami opevněných městech, Samarkandu a Buchaře. Ovšem rychlost a manévrovatelnost mongolské armády se projevila v plné síle. Noyon Džebe ho obloukem obešel a podél pramenu Amudarji postupoval k Samarkandu a Buchaře. Šáh rozdělil armádu, část nachal na obranu menších měst na Syrdarje, a s částí posílil posádky Samarkandu a Buchary na Amudarje.
Pohroma se nyní valila na Chórezm ze všech stran. Na severu Čingischánovi synové dobyli Otrar, město, kde byla pobita mongolská karavana. Město bylo srovnáno se zemí, obyvatelstvo pobito. Padl i Taškent a k dovršení všeho ze západu, z týlu chórezmské armády, se vynořil sám Čingischán, který patrně obešel Aralské jezero a táhnul na Bucharu. Buchara, poté co ji opustila vojenská posádka, která se chtěla spojit s Muhammadovými vojsky, kapitulovala. Osud největšího města Chórezmu, Samarkandu, byl obdobný. Obléhatelé byli početně slabší než obléhaní, a proto se samarkandská posádka odhodlala k útoku. Na to právě Mongolové čekali, vlákali je do pasti a rozprášili je. Samarkand poté kapituloval.
Šáh Muhammad se stáhnul směrem do Afghanistánu. Čingischán za ním vyslal noyona Džebea a Subotaje s rozkazem chytit ho živého, či mrtvého, kdekoli ve světě. Tak začala pozoruhodná cesta mongolských vojevůdců. Pronásledovali ho přes Merv, Nišápúr směrem ke Kaspickému moři. Podle Čingischánových rozkazů měli města, která se jim otevřela ušetřit, odbojná potom dobýt a zničit. Od Kaspického moře se hnali za Muhammadem do Persie a u Teheránu porazili jeho vojsko. Muhammad na útěku opustil rodinu, poté i karavanu se státním pokladem a prchal do Bagdádu. Opět byl dostižen a napaden. Ještě se mu podařilo vyváznout, ale jeho vojáci dezertovali a už za něho nechtěli bojovat. Nakonec skončil v převleku za chudého rybáře na ostrůvku v Kaspickém moři, kde v naprosté chudobě zemřel.
Subotaj a Džebe přezimovali u Kaspického moře, poslali Čingischánovi šáhův poklad a zajaté členy rodiny. Napřesrok zamířili na Kavkaz. Porazili gruzínské vojsko, opět s úspěchem použili taktiku klamného ústupu. Ustupující Subotaj přívedl gruzínské vojsko přímo k čekajícím Džebeovým mužům. V krvavé bitvě utrpěli těžké ztráty i Mongolové. Džebe a Subotaj potom na severních svazích Kavkazu rozprášili kmeny Kipčáků, Alanů a Čerkésů, kteří před nimi prchli až na Rus.
Ruská knížata postavila do boje mohutné 40 000 vojsko (některé prameny hovoří až o 80 000 vojáků) a vyrazila podél dolního toku Dněpru vstříc nepříteli. Rusové byli ovšem nejednotní, navzájem si nedůvěřovali, a žárlili na sebe. Nepostupovali pohromadě, každý kníže tábořil se svými odddíly sám. Mongolové před nimi devět dní ustupovali, aby je od sebe ještě více rozdělili. 31. května 1223 na jejich rozptýlené vojsko Mongolové drtivě zaútočili a postupně ho během dvoudenních bojů prakticky zničili.
Mongolští velitelé ještě stihli nájezd na Krym, kde zpustošili obchodní stanici patřící Janovu. Poté byli Čingischánem povoláni zpět. Noyon Džebe cestou zemřel.
Mezitím co Džebe a Subotaj pronásledovali šáha, oblehl Čingischán hlavní město Chórezmu, Urgenč, ležící severně od Samarkandu. Zde se setkali s nejtvrdším odporem. Po dlouhém obléhání, prorazili nájezdníci dovnitř města, kde se rozpoutaly krvavé pouliční boje. Po pádu Urgenče následoval exemplární trest. Vody Amudarji byly odkloněny ze svého řečiště a nasměrovány na trosky Urgenče. Po městě neměla zůsat žádná památka.
Džaláluddín, statečný a schopný vojevůdce, naprosto odlišný od svého otce opět unikl. Čingischán za ním hodlal vyslat syna Tuluje, Pána války. Ale když povstal Herát, byl nucen poslat syna do Chorásánu, aby potlačil povstání a sám vyrazil proti poslednímu chórezmskému vojsku. K Džaláluddínovi se přípojili i afghánské kmeny. O město Bamján se strhly kruté boje. Po jeho dobytí, byli všichni obyvatelé, včetně dětí pobiti a město rozbořeno.
Poslední významná bitva byla svedena u řeky Indus. Džaláluddín rozkázal spálit všechny lodě, aby vojáci neměli jinou šanci než bojovat do posledního muže. Pravé křídlo Džaláluddínovo zatlačovalo Mongoly a vyvstala hrozba proražení linie. Mongolové ustupovali a Džaláluddín se nechal strhnout bojem a neustále posiloval postupující pravé křídlo a střed, se kterým, tvořeným svými elitními jednotkami, hodlal porazit samotného Čingischána. Levé křídlo chórezmského vojska tím však bylo značně oslabeno. Čingischán poslal noyona Belu na obchvat. Bela pronikl přes neprostupné hory do týlu levého, oslabeného, křídla chórezmského vojska. Nyní Čingischán v čele 10 000 osobních elitních gardistů zaútočil na vítězící pravé křídlo Džaláluddínovo. Porazil ho, stočil se, a podél řeky odříznul střed armády Chórezmu. V beznadějné situaci skočil Džaláluddín i s koňem do řeky a přeplaval ji a uniknul. Čingischán zabránil jeho bezprostřednímu pronásledování a pravil: " Šťastný musí být otec takového syna."
Chórezm byl poražen. Příštího dne poslal noyona Belu pronásledovat Džaláluddína, avšak Mongolové ho nikdy nedopadli. Džaláluddín však už nebyl schopen žádné akce proti okupantům, musel se celý zbytek života ukrývat. Čingischán zamířil domů. Cestou ješte dobyl Péšávár a na podzim 1221 stanul u Samarkandu. Poté svolal kurultaj na břehu Syrdarji, v místě kde porvé vkročil na území Chórezmu, kde nabádal syny ke svornosti a věrnosti budoucímu velkému chánovi Ögedejovi.
URL : https://www.valka.cz/Cingischan-t22267#84713 Verze : 1
jen dodám, že data narození se dosti liší podle pramenů, nejpravděpodobnější se jeví rok 1162 (počítáno zejména dle roku svatby a narození jeho synů), ono je to poměrne jasné i z úvodního Vláďova odstavce - težko by byl zvolen Chánem ve svých 15ti letech.


Prvorozený syn, o jehož otcovství, jak tu bylo zmíněno, panovaly pochyby, byl ale Čingisem přijat a potvrzen coby vlastní syn, takže cokoliv víc jsou jen spekulace.


Ještě jedna věc mi tu chybí, a to, kdo vůbec byl Čingis a jak se objevil na scéně.


Mongolové a další kmeny v této oblasti jsou totiž v této době kmenově orientované společnosti, pro než je kmen a poslušnost vůči jeho vůdcům a hierarchii tím jediným kodexem. Temüdžin se ale nedostal k moci coby syn vládce, naopak, byl po určitou dobu vyhnancem, protože opustil svůj kmen a přidal se k lidem volné vůle, stejným odpadlíkům, jaký byl sám. Spolu s postupným růstem problémů v kmenovém zřízení tehdejší společnosti k němu přibývali další. Společnost založená na loajalitě k vládci a na principu odměn dle zásluh, nikoliv rodové hierarchie, to bylo to, co mladému Temüdžinovi získavalo další příznivce. Stejně tak neoddiskutovatelná je role jeho pobratříma, zejména během prvních válek s okolními kmeny. Posloužil Temüdžinovi více jako přítel a snad i špeh v táborech protivníků, i když podle pramenů mezi nimi v době vzestupu Temüdžina k moci panovalo nepřátelství. Držím se ale teorie, že toto nepřátelství bylo jen na oko, a že oba protagonisté vědeli, jak tuto hru hrát - cílem bylo sjednocené Mongolsko a největší říše našeho světa ! Když pak nechal Čingis svého pobratříma popravit, udělal tak se ctí bez prolití krve, tedy udušením, čímž opět demonstroval pouto, které mezi oběma muži bylo. Ta část vyprávění, kde pobratřím žádá Čingise, aby ho zbavil života, že již pro něj a Mongolsko udělal vše, co mohl, je dle mého názoru vymyšlená, ale přikláním se k tezi, že mezi oběma skutečně nepanovala nenávist tak, jak líčí jiný zdroj a Čingisovi pak připisuje rozhodnutí popravit pobratříma za pomoci meče, tedy prolitím krve.


Oni křesťané zmínění v úvodním příspěvku jsou v naprosté většine Nestoriáni. Katolická církev vstupuje na tuto scénu až s příchodem papežových vyslanců, ale nijak pevně se zde neujímá. Naopak Nestoriáni mají mnoho příznivců a mnohé mongolské kmeny byly v té době křesťanské ! Pro Čingise a mnohé další ale nehrálo náboženství téměř žádnou úlohu, pokud dotyčný plnil svou roli v komunitě.


Střet s muslimským Chorézmem byl zapříčiněn obchodním konfliktem a rostoucí potřebou nabobtnalé mongolské říše živit své vojáky a platit své úředníky.


Edit : pramen doplním večer z domova
URL : https://www.valka.cz/Cingischan-t22267#225530 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více