USA - AIM-9 Sidewinder

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 421 příspěvků vloženo, 1643 editováno a 271 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

USA - AIM-9 Sidewinder

AAM-N-7 / GAR-8

    Avatar
    AIM-9 Sidewinder
    Přehled verzí




    V roce 1946 zahájil fyzik amerického námořnictva William B. McLean ve středisku Naval Ordnance Test Station (dnes Naval Air Weapons Station China Lake), situovaném v kalifornském Inyokernu, výzkumné práce nazvané Místní projekt 602, na jehož konci měla vzniknout tepelně naváděná raketa pro boj s letouny protivníka - v podstatě raketový motor s náloží a čidlem tepelného záření na přídi. Nepodařilo se mu ovšem přesvědčit nadřízené, aby jeho projekt dostal odpovídající finanční zajištění, a tak při vývoji zpočátku většinu času trávil ve své garáži a obcházením šrotišť v Pasadenu, kde hledal součástky pro sestrojení zkušebních zařízení. V roce 1950 se k McLeanovu úsilí připojil Howard Wilcox a spolu připravili práci nazvanou Studie proveditelnosti 567, kde byl vynález popsán. Mezitím práce na raketě, která si v některých ohledech brala inspiraci v německém Enzianu, dospěly do takové stádia, že mohly být v roce 1951 představeny admirálu Williamu Parsonsovi, zástupci ředitele Odboru vyzbrojování (Bureau of Ordnance). Následujícího roku byly práce na raketě již klasifikovány jako program.
    Výsledkem vývojových prací se nakonec stala hliníková "trubka" dlouhá zhruba 270 cm s průměrem kolem 13 cm, jež byla poháněna raketovým motorem na tuhé pohonné hmoty. Na zádi se nacházela čtyři křídla, na jejichž koncích byla umístěna malá stabilizační kolečka, později patentovaná pod názvem rolleron. V přídi se pod skleněným krytem nalézalo čidlo infračerveného záření na bázi PbS (sulfid olovnatý). Zbytek "trubky" vyplňovala masivní elektronika z konce čtyřicátých let.
    První zkušební střelby proběhly v roce 1951. První zásah leteckého cíle byl dosažen na čtrnáctý pokus. Došlo k tomu 11. září 1953, kdy zkušební raketa opustila vypouštěcí zařízení letounu A-1 Skyraider, pilotovaného Walterem Schirrem, a zasáhla bezpilotní cíl QB-17 (jednalo se o dálkově ovládaný bombardér B-17). V tomtéž roce bylo raketě přiděleno kódové označení námořnictva AAM-N-7 a název Sidewinder podle jedovatého pouštního hada (v češtině jeho jméno zní chřestýš rohatý). Po srovnávacích zkouškách se střelami AIM-4 Falcon ji do své výzbroje v roce 1956 zavedlo i americké letectvo. Podle současného výrobce, společnosti Raytheon, dosáhly střely řady AIM-9 u uživatelů po celém světě zhruba 270 sestřelů.



    XAAM-N-7
    Označení prototypu, který sériové verze připomíná jen velmi vzdáleně díky obdélníkovým kormidlům a křídlům, která byla navíc umístěna zhruba ve 2/3 délky rakety.



    AAM-N-7 Sidewinder I
    Střely z předsériové produkce, v roce 1963 označení změněno na AIM-9A.



    AAM-N-7 Sidewinder IA
    Označení pro rakety ze sériové výroby, v roce 1963 byla střela přeznačena na AIM-9B.



    AAM-N-7 Sidewinder IB
    Varianta s poloaktivní radiolokační naváděcí soustavou, v roce 1963 přeznačena na AIM-9C.



    AAM-N-7 Sidewinder IC
    Verze vyráběná s IČ navedením, drakem odpovídá variantě C, v roce 1963 přeznačena na AIM-9D.



    GAR-8
    Označení pro Sidewinder IA používané americkým letectvem, v roce 1962 došlo k přeznačení na AIM-9B.



    AIM-9A
    V rámci sjednocení označování jednotlivých typů výzbroje amerických ozbrojených sil byly v roce 1963 na AIM-9A přeznačeny střely AAM-N-7 Sidewinder I z předsériové produkce, které vyrobila společnost General Electric v roce 1955, do výzbroje námořnictva byly zavedeny v květnu 1956. Vyrobeno jich bylo pouze 240.



    AIM-9B
    V rámci sjednocení označování jednotlivých typů výzbroje amerických ozbrojených sil byla v roce 1963 na AIM-9B přeznačena sériová střela AAM-N-7 Sidewinder IA, repektive GAR-8. Výrobu zajišťovaly společnosti Philco (později Ford Aerospace a ještě později Loral Aeronutronics) a General Electric. Střela počáteční operační způsobilosti u amerického námořnictva dosáhla v roce 1956. Její pohon zajišťoval raketový motor na TPH Thiokol Mk.17, jenž po dobu 2,2 sekund poskytoval tah 17,8 kN. Předfragmentovaná nálož bojové části Mk.8 měla hmotnost 4,5 kg a efektivní účinnost kolem 9 metrů. V činnost ji uváděl nárazový (Mk.303), nebo bezkontaktní infračervený zapalovač (Mk.304). Řídící a naváděcí část byla typu Mk.1. Nechlazené čidlo na bázi PbS mělo zorný úhel 25° a rychlost sledování cíle 11°/s. AIM-9B mohl být na nemanévrující cíl odpálen ve vzdálenostech 900 až 4 800 metrů a to pouze ze zadní polosféry (kvůli omezením vyplývajícím z citlivosti čidla). Raketa byla také velmi citlivá na jiné zdroje tepla (slunce, odrazy od země), mlhu nebo déšť. Letoun-nosič navíc nemohl při odpalu manévrovat s větším násobkem než 2 g. Z uvedených omezení vyplývá, že tato střela byla určena především pro ničení bombardérů protivníka, v manévrovém souboji mezi stíhači byla její účinnost problematická. Výroba této verze v USA probíhala až do roku 1962. Již vyrobené střely verze B byly později pro potřeby amerického letectva modernizovány na standard variant E / J. AIM-9B byla od roku 1960 finalizována licenčně v SRN společností BGT (Bodensee Gerätetechnik) pro evropské státy NATO. BGT byla finálním dodavatelem a koordinátorem výroby, která probíhala nejen ve Spolkové republice, ale i v jiných částech Evropy. V šedesátých letech probíhala licenční výroba těchto střel pod označením Rb.24 rovněž ve Švédsku. Kopii AIM-9B označenou R-3S vyráběl Sovětský svaz. AIM-9B je první bojově použitou protiletadlovou řízenou střelou na světě, k prvnímu souboji došlo 24. září 1958 (blíže viz text o R-3S).



    AIM-9C
    Verze s poloaktivní radiolokační naváděcí soustavou, která vznikla pro americké námořnictvo jako reakce na omezené výkony varianty AIM-9B. Mezi roky 1965 až 1967 bylo vyrobeno kolem 1000 kusů této verze. AIM-9C byla používána pouze na stíhacích strojích F-8 Crusader, aby mohly proti vzdušným cílům působit za každého počasí, aniž by se u nich musel instalovat radar kompatibilní se střelami AIM-7 Sparrow. AIM-9C byla vybavena raketovým motorem Mk.36, bojovou částí Mk.48 a zapalovačem Mk.15. Dolet střely byl prodloužen na 17,7 km. Tato varianta příliš úspěšná nebyla, a tak zbylé AIM-9C byly později modifikovány na AIM-122A Sidearm.



    AIM-9D
    I tato verze vznikla pro americké námořnictvo jako odpověď na bojové parametry verze B. Tuto verzi plánovalo do výzbroje svých F-4D zavést i americké letectvo. Problémy s vývojem však způsobily zpoždění, a tak byly do výzbroje Phantomů zprvu integrovány AIM-4D Falcon. Poté, co se ve Vietnamu ukázala bojová neúčinnost Falconů, byla do výzbroje Phantomů letectva zavedena AIM-9E. AIM-9D byla opatřena novým čidlem na bázi PbS chlazeným dusíkem (ten byl umístěn v lahvi o objemu 6 litrů ve vypouštěcím zařízení LAU-7). Zorný úhel čidla činil 40°, rychlost sledování cíle byla zvýšena na 12°/s. Kryt čidla byl vyroben z materiálu na bázi MgF2 (fluorid hořečnatý). Naváděcí soustava byla typu Mk.18. Lépe tvarovaná příď navíc snížila aerodynamický odpor a tím, spolu s novým motorem Hercules Mk.36, umožnila zvýšit dolet střely. Obdobně jako verze B, i AIM-9D mohla být na cíl odpalována pouze z jeho zadní polosféry. Mezi roky 1965 až 1969 bylo společnostmi Philco-Ford a Raytheon vyrobeno kolem 1000 kusů této verze.



    AIM-9E
    AIM-9E vznikla pro americké letectvo modernizací již vyrobených střel verze B, protože vývoj zcela nové AIM-9D nabral zpoždění. To snížilo náklady na zavedení, protože se nemusely rozsáhle nahrazovat vypouštěcí zařízení a prostředky pro manipulaci a údržbu. "Echo" se oproti AIM-9B vyznačovalo zlepšenými parametry pro boj v nízkých výškách. Nové čidlo bylo chlazené termo-elektricky na principu Peltierova jevu. Rychlost sledování cíle byla díky nové elektronice zvýšena na 16,5°/s. Maximální dolet činil zhruba 4,2 km. Na standard E bylo modifikováno zhruba 5000 střel AIM-9B. Počáteční operační způsobilost dosažena v roce 1967. Subvarianta AIM-9E-2 byla vybavena motorem SR116 s redukovanou kouřivostí.



    AIM-9F
    Západoevropská varianta Sidewinderu. Tato verze vychází z AIM-9B, oproti níž má novou naváděcí soustavu FGW Mod.2 od německé BGT s infračerveným čidlem, které bylo chlazené oxidem uhličitým. Vysokofrekvenční obvody střely byly vyrobeny na bázi polovodičů (u AIM-9B byly elektronkové). Výsledkem byly zlepšené parametry v nízkých výškách a vyšší odolnost proti infračervenému rušení. Vývoj probíhal mezi léty 1965 až 1969. Do operační služby zavedena v roce 1969, na tento standard byly posléze upraveny střely AIM-9B většiny evropských uživatelů.



    AIM-9G
    Vychází z varianty AIM-9D. Největším rozdílem byl systém rozšířeného zachycení cíle SEAM (Sidewinder Expanded Acquisition Mode), který se posléze stal standardním u následujících verzí Sidewinderu. Čidlo rakety bylo spřaženo s radarem letounu, což umožnilo, aby bylo zaměřeno přímo na cíl ještě před samotným odpalem. Díky tomu nemusel útočící stíhač dostat cíl do osy zaměřovače, ale pouze tlačítkem umístil značku na vybraný cíl. U předchozích verzí byla hlavice pevně fixovaná s osou střely. Pro potřeby námořnictva bylo společností Raytheon vyrobeno 2120 kusů. Výroba probíhala mezi roky 1970 až 1972.



    AIM-9H
    Verze vyvinutá na bázi AIM-9G pro námořnictvo s cílem zvýšit spolehlivost a snížit nároky na údržbu. K rozdílům patřilo především použití výhradně polovodičových součástek v naváděcí a řídící části střely. To se příznivě projevilo na spolehlivosti, protože rázy při vzletech a přistáních na letadlových lodích měly na elektronkové součástky starších Sidewinderů neblahý účinek. Snížena byla minimální hodnota dostřelu. Raketový motor byl typu Mk.36. Zesíleny byly servomotory ovládající kormidla rakety. Rychlost sledování cíle byla zvýšena na 20°/s. Upraven byl i algoritmus naváděcí části, která raketu nyní naváděla s "předstihem", tak aby cíl zasáhla více vpředu. Maximální dolet činil kolem 17,7 kilometrů. Počáteční operační způsobilost dosažena v roce 1973. Mezi léty 1972 až 1974 bylo společnostmi Philco-Ford a Raytheon vyrobeno 7720 střel pro americké námořnictvo. V rozpočtu v rámci fiskálního roku 1976 požádalo americké letectvo o dodání 800 střel tohoto typu (zda k dodávce skutečně došlo se nepodařilo ověřit).



    AIM-9J
    Pokračovatel verze "Echo", u níž byl dostřel částečně obětován ve prospěch rychlosti. Zvýšenou dobu letu umožnil nový déle hořící generátor plynů. Zesíleny byly servomotory ovládající kormidla rakety. Nový byl i motor s typovým označením Thiokol Mk.17. I když se v této variantě uplatnily polovodiče, oproti verzi H byl AIM-9J stále ještě částečně vybaven elektronkovými součástkami. Zapalovače byly buď typů Mk.303 (nárazový) a Mk.304 (bezkontaktní), nebo jeden kombinovaný Mk.303 Mod.4. "Juliet" mohla být odpálena z letounu letícího na násobku až 7,5 g. Výroba byla zahájena v roce 1972, ještě v tomtéž roce v červenci byly americkým letectvem první střely bojově použity ve Vietnamské válce. AIM-9J počáteční operační způsobilosti dosáhl údajně až roku 1977 (?). Verze J byla sice vyráběna nově, avšak značná část střel této verze vznikla úpravami již vyrobených raket AIM-9B a AIM-9E. V polovině sedmdesátých let stála konverze varianty B na J zhruba 7000 amerických dolarů. Na standard AIM-9J mělo být upraveno 590 střel AIM-9B ze stavu letectva a 1410 raket téže verze, které si letectvo obstaralo z arzenálu námořnictva. V roce 1973 byla zahájena výroba verze AIM-9J-1, která se odlišovala novým laserovým bezkontaktním zapalovačem DSU-15/B, algoritmem pro navádění střely s "předstihem" a pravděpodobně elektronikou postavenou již kompletně na bázi polovodičů. Této verze bylo vyrobeno přes 7000 kusů. Později vznikly verze J-2 (jedná se o AIM-9J s motorem SR116) a J-3 (AIM-9J-1 s raketovým motorem SR116). Společností Philco-Ford (od roku 1976 Ford Aerospace) bylo celkem vyrobeno / upraveno zhruba 13 000 raket verze J. AIM-9J (resp. N) byly rovněž vyráběny v licenci ve Švédsku pod označením Rb.24J.



    AIM-9K
    Verze vyvíjená u Naval Weapons Centre v China Lake jako alternativa k AIM-9L. Nevyráběna.



    AIM-9L
    V roce 1971 se americké letectvo a námořnictvo dohodli na společném vývoji nové generace Sidewinderu, která měla vycházet z varianty AIM-9H. Hlavním cílem bylo vyvinout všerakurzovou protiletadlovou řízenou střelu pro použití proti ostře manévrujícím cílům. Její vývoj byl ukončen do začátku roku 1975. Střelecké zkoušky (včetně střeleb proti cíli PQM-102) byly ukončeny 1. března 1975.
    Motor rakety byl typu Mk.36 Mod.8 (u pozdějších verzí až Mod.10). Naváděcí systém AN/DSQ-29 měla senzorovou hlavici s čidlem na bázi InSb (Indium antimonid) a kryogenním chlazením argonem (USAF), respektive dusíkem (US Navy). Kompletně nová byla i bojová hlavice WDU-17/B s dvouvrstvým pláštěm s předfragmentovanými střepinami a náplní 9,4 kg trhaviny. WDU-17/B je iniciována laserovým přibližovacím zapalovačem DSU-15/B. Výroba byla zahájena v roce 1976 a do svého ukončení dala americkému letectvu, námořnictvu a uživatelům v zahraničí zhruba 16 000 raket AIM-9L. K americkým producentům patřily společnosti Ford Aerospace a Raytheon. Výroba těchto střel od začátku osmdesátých let probíhala i v Západní Evropě (celkem zde bylo vyrobeno asi 3500 raket) a v Japonsku (Micubiši). Hlavním koordinátorem evropské výroby byla německá BGT, která sama do střel vyráběla naváděcí a řídící sekci. K dalším subdodavatelům patřily Snia Viscosa (bojová část), British Aerospace (křídla, kormidla, rollerony) a Raufoss Vapenfabrikk (raketový motor). Některé součásti se v Evropě nevyráběly a byly dováženy z USA od společnosti Ford Aerospace. Počáteční operační způsobilost verze AIM-9L byla u amerických uživatelů dosažena v roce 1978. Verze AIM-9Li-1 je německou modernizací se zvýšenou odolností pro IČ rušení.



    AIM-9M
    Střela vznikla v rámci modernizačního programu raket verze "Lima" (AIM-9L Product Improvement Program (PIP)). Pokračovatel verze AIM-9L se oproti ní vyznačuje zdokonalenou verzí motoru Mk.36 se sníženou kouřivostí, novým naváděcím úsekem WGU-4/B, zvýšenou odolností proti infračervenému rušení a vyšší spolehlivostí. Zkoušky raket probíhaly ve fiskálních rocích 1978/1979. Výroba byla společností Raytheon zahájena v roce 1982. Počáteční operační způsobilost byla dosažena v roce následujícím. "Mike" byl vyráběn v několika subvariantách:
    AIM-9M-1 - verze používaná námořnictvem i letectvem, naváděcí část WGU-4A/B.
    AIM-9M-2 - ?
    AIM-9M-3 - verze námořnictva s naváděcí částí WGU-4A/B.
    AIM-9M-4 - verze námořnictva s naváděcí částí WGU-4C/B.
    AIM-9M-5 - označení amerického letectva pro AIM-9M-4.
    AIM-9M-6 - varianta námořnictva se specifickými úpravami zohledňující použití v oblasti Perského zálivu, naváděcí část WGU-4D/B.
    AIM-9M-7 - označení amerického letectva pro AIM-9M-6.
    AIM-9M-8 - verze námořnictva se zvýšenou odolností proti infračervenému rušení, motorem Mk.36 Mod.11 a naváděcím úsekem WGU-4E/B. Vývojové zkoušky trvaly rok a byly prováděny od třetího čtvrtletí fiskálního roku 1991 v Naval Air Warfare Center v China Lake. Vojskové zkoušky proběhly v květnu 1993. V květnu 1995 zahájeno zavádění do výzbroje námořnictva. Na standard M-8 byly upraveny starší M-1 a M-3.
    AIM-9M-9 - označení amerického letectva pro AIM-9M-8.
    AIM-9M-10 - AIM-9M-8 upravená pro použití na letounech F/A-18E/F Super Hornet, křídla rakety vyrobena z materiálu se zvýšenou odolností proti delaminaci, přední držák rakety má zvýšenou odolnost proti opotřebení.



    AIM-9N
    Označení střel určených pro exportní účely, které vychází z provedení AIM-9J. Motor je typu Hercules-Aerojet Mk.17, bojová část nese označení Mk.54. Subverze AIM-9N-1 má zapalovač DSU-21/B, AIM-9N-2 je opatřena raketovým motorem SR116 a AIM-9N-3 je AIM-9N-1 s motorem SR116.



    AIM-9P
    Modernizovaná verze vycházející z modelu AIM-9J-1 pro země, které si z finančních důvodů nemohly koupit provedení AIM-9L/M nebo jim to nebylo umožněno z politických důvodů. I když se původně jednalo o exportní model, verzi P do své výzbroje zavedlo i americké letectvo. Počáteční operační způsobilosti střela v americkém letectvu dosáhla v roce 1978. AIM-9P byly vyráběny jak nově, tak i modifikací střel verzí B / E / J. Celkem mělo být zhotoveno na 21 000 kusů těchto střel, které byly vyráběny v několika modifikacích:
    AIM-9P-1 - střela s laserovým zapalovačem DSU-15/B.
    AIM-9P-2 - střela s motorem SR116 se sníženou kouřivostí.
    AIM-9P-3 - střela s motorem SR116 a zlepšenou naváděcí a řídící částí.
    AIM-9P-4 - všerakurzová subverze s bojovou částí Mk.8, vylepšeným motorem SR116 a laserovým přibližovacím zapalovačem DSU-21/B, který vyrábělo Výzkumné středisko v Santa Barbaře (Santa Barbara Research Center, součást společnosti Hughes). Verze pouze na export.
    AIM-9P-5 - subvarianta s vylepšenou odolností proti infračervenému rušení, zapalovač DSU-21/B.



    AIM-9Q
    Označení pro modernizovanou verzi amerického námořnictva vycházející z varianty M se zlepšenou naváděcí a řídící částí, pouze studie.



    AIM-9R
    Vývoj tohoto provedení byl zahájen v roce 1986 a vychází z verze M. Raketa je opatřena zcela novým čidlem WGU-19/B s výrazně lepšími parametry detekce a sledování cíle. První střelby se uskutečnily v roce 1990, o dva roky později byl program zrušen. Námořnictvo původně plánovalo na tento standard upravit 6000 svých Sidewinderů, avšak letectvo se v září roku 1991 rozhodlo, že se do modernizace nezapojí (především z důvodu ceny), což začalo celý program existenčně ohrožovat. Definitivní tečku udělal nedostatek financí, které se námořnictvo rozhodlo investovat místo do AIM-9R do vývoje protiletadlové řízené střely AIM-152 AAAM (uvažovaný nástupce AIM-54, tento projekt byl ovšem nakonec také zrušen v roce 1992).



    AIM-9S
    Verze AIM-9M s degradovanou odolností proti IČ rušení určená pro exportní uživatele. Prvním a jediným (?) uživatelem se stalo Turecko.



    AIM-9X
    Společný program amerického letectva a námořnictva, který se rozeběhl po zrušení výroby verze AIM-9R a po problémech s projektem střely ASRAAM. V roce 1994 byla v programu AIM-9X zahájena fáze Demonstration/Validation (předvedení a ověření), do níž se zapojily firmy Hughes a Raytheon. Vítězem byl v prosinci 1996 vyhlášen Hughes (který byl později pohlcen Raytheonem). Úvodní zkušební střelby byly zahájeny v roce 1998. První střelby s využitím samonavedení proti bezpilotnímu cíli QF-4 proběhly úspěšně v červnu 1999. Předsériová výroba byla schválena v září 2000. Operační způsobilosti u amerického letectva dosáhl AIM-9X v listopadu 2003. V květnu následujícího roku byla schválena sériová výroba střely. I když verze X navazuje na provedení M, jediné, co mají tyto dvě střely víceméně společné je název, motor Mk.36 a bojová hlavice WDU-17/B. Radikálně přepracovaný AIM-9X disponuje rozšířeným zorným úhlem zachycení cíle, lepšími manévrovacími schopnostmi, možností použití na velmi krátké vzdálenosti, schopností zachytit cíl až po odpalu a kompatibilitou s přilbovým zaměřovačem JHMCS (Joint Helmet-Mounted Cueing System). Do září 2008 byl vyrobeno zhruba 3000 kusů této verze.






    Zdroje
    1) Parsch, A.: Raytheon (Philco/General Electric) AAM-N-7/GAR-8/AIM-9 Sidewinder, Designation-Systems.net, 9 July 2008
    2) Khol, M: Legenda jménem Sidewinder, Revi 25
    3) Jane’s All the World’s Aircraft, 1975
    4) Jane’s All The World’s Aircraft, 1983
    5) Jane’s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2000
    6) Jane’s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2002
    7) Kolektiv: McDonnell F-4 Phantom: Spirit in the Skies, Norwalk, 2002
    8) Flight International, 14 March 1974
    9) Flight International, 8 May 1975
    10) Flight International, 30 May 1981
    11) Flight International, 20 May 1982
    12) http://en.wikipedia.org/wiki/AIM-9_Sidewinder
    13) http://www.novia.net/~tomcat/AIM-9.html
    14) http://www.sci.fi/~fta/aim9.html
    15) http://www.f-16.net/f-16_armament_article1.html
    16) www.scramble.nl
    17) http://www.af.mil/factsheets/factsheet.asp?id=78
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/10814#298808Verze : 1
    MOD