Historie rakouské pěchoty

Od landsknechtů po zřízení stálého vojska


Rozhodující zbraní středověkých bojišť bylo především feudální jezdectvo, které upozadilo pěší vojsko. Pěšáci sice nezanikli, ale až na výjimky nelze hovořit o pěchotě jako organizovaném celku. Na konci středověku ovšem došlo k její úspěšné renesanci. K tomuto jevu došlo například ve Švýcarsku, kde se objevili v boji úspěšní pikenýři. Císař Maxmilián I. se tímto vzorem inspiroval (ostatně uštědřili mu několik porážek) a za pomoci švýcarských instruktorů zřídil tzv. landsknechty (Landskenchte). Zatímco dosavadní vojsko bylo stavěno z feudálních vazalů, případně ze zemské hotovosti, v případě landsknechtů se jednalo o přímo císařské vojáky placené ze zvláštní daně. Tito vojáci byli vybaveni předevší píkami, obouručními meči a halapartnami. Na rozdíl od svých učitelů používali v hojnější míře kuší a arkebuz. Většinou bojovali po boku jezdectva a s podporou lehčích i těžších děl. Nezřídka byli v boji nasazováni spolu se Španěly, ale i příslušníky jinými národů. Mezi slavné velitele landsknechtů patřili Georg von Fundsberg, Konrad von Boyneburg, Sebastian Schertlin von Burtenbach a další.


Ke konci 16. století výraz landsknecht prakticky vymizel. Nadále bylo používáno spíše termínů jako Fussvolk či Knechten, respektive deutsche Knechte pro odlišení od wallonische Knechte, kteří byli rekrutováni v Nizozemí. Změnu doznal i výraz pluk (Regiment). Zatímco dosud bylo toto slovo spíše termínem právním, stává se nyní termínem taktickým a administrativním. Pluky existovaly po dobu válečných operací. Po uzavření míru byly rušeny a obnovovány až po vypuknutí dalšího konfliktu. Výjimku představovaly tři pluky, které byly císařem Rudolfem II. v roce 1598 ponechány i po konci konfliktu - obsadily některé pevnosti v Uhrách. Nejednalo se ovšem o žádný základ stálého vojska, nýbrž o reakci na trvalé ohrožení této oblasti Turky, ostatně po čase byly i tyto pluky zrušeny.


Od roku 1619 se setkává s jevem, kdy po smrti plukovníka (Feld-Obrist) není pluk zrušen, ale císařem propůjčen jinému plukovníkovi. Během třicetileté války se často stávalo, že pluk byl sice zrušen, avšak jeho část byla zachována a bojovala samostatně nebo položila základ pro vznik nového, případně posílení jiného pluku. Avšak teprve rok 1649 přinesl zřízení stálého vojska. Císař Ferdinand III. v tomto roce vydal nařízení, aby zůstalo zachováno devět pěších a deset jezdeckých pluků, ačkoliv v předchozím roce třicetiletá válka skončila. Navazující Montecuccoliho reformy potom přinesly realizaci tohoto záměru.






Zdroje:
URL : https://www.valka.cz/Historie-rakouske-pechoty-t108861#385902 Verze : 0
1618-1649
Na počátku třicetileté války pěší pluk (tehdy běžně nazývaný jako pluk německých knechtů) sestával z 10, někdy ovšem jen z 5 praporců po 300 mužích. Štáb tvořili plukovník, podplukovník, plukovník-strážmistr (pozdější major), kaplan, plukovní ubytovatel, plukovní šoltýs (soudce) a profous se svými lidmi. Praporec sestával ze setníka, poručíka, praporčíka, šikovatele, dvou vozků, jednoho písaře, jednoho svobodného desátníka, dvanácti desátníků první a druhé třídy, dvaceti svobodníků, dvou tamborů (bubeníků) nebo dudáků a okolo 300 knechtů. V průběhu třicetileté války označení pluk hornoněmeckých knechtů postupně ustupovalo a převládlo označení pěší pluk.


V Uhrách dočasně naverbované pluky byly označovány jako hajducké. Z obyvatel zemí svatoštěpánské koruny se rekrutovali též chorvatské pěší pluky. V Polsku pak byli naverbovány polské pěší pluky. Jednalo se o více nepravidelné jednotky. Vnitřní organizace těchto formací nebyla zdaleka tak přísná jako u běžných pěších pluků. Jejich velitelé neměli tolik pravomocí jako jiní plukovníci. V jednom přehledu o stavu císařského vojska za rok 1635 se načas objevilo označení pluk německého, valonského, italského, španělského národa. Toto bylo v následujících letech opuštěno a označování se vrátilo k původnímu způsobu. Jen sousloví "německých knechtů" v případě pluků zmizelo a plně se prosadilo označní pěší pluk (Regiment zu Fuss). Ke konci třicetileté války bylo označení praporec (Fähnlein) nahrazeno označením setnina (Compagnie).


Počet pěších pluků se v průběhu válečných let měnil. Nejvyššího čísla bylo dosaženo v roce 1637, kdy se vyšplhalo na 66 pluků. Po skončení války proběhlo v letech 1649-1650 velké snižování stavů. Nadále zůstalo jen devět pěších pluků. Jednalo se o pluk de Mersův, Starhembergův, Badenův, Contiho, Ranfftův, Puchheimbův, Maxe Valdštejna, Traunův a de Souchesův.


Setniny se skládali z mušketýrů a pikenýrů. Ideální poměr byl zhruba 120 pikenýrů, 160 mušketýrů a 20 mužů s partyzánou. Pikenýři tvořili střed a mušketýři obě křídla. Muškety měly doutnákový zámek, měřily zhruba 160 centimetrů a při střelbě byly opřeny o vidlici. Dostřel měly zhruba 300 kroků. Důstojník byl vyzbrojen kordem a partyzánou. Ochrannou zbroj brnění na hrudi a rukách, někdy i na břiše. Pikenýři nosili i helmu, jejich důstojníci klobouk. Mušketýři nosili kruhový klobouk, na němž měli důstojníci pera. Důstojníci obecně nosili přes uniformu červenou šerpu.
URL : https://www.valka.cz/Historie-rakouske-pechoty-t108861#409831 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více