Od landsknechtů po zřízení stálého vojska
Rozhodující zbraní středověkých bojišť bylo především feudální jezdectvo, které upozadilo pěší vojsko. Pěšáci sice nezanikli, ale až na výjimky nelze hovořit o pěchotě jako organizovaném celku. Na konci středověku ovšem došlo k její úspěšné renesanci. K tomuto jevu došlo například ve Švýcarsku, kde se objevili v boji úspěšní pikenýři. Císař Maxmilián I. se tímto vzorem inspiroval (ostatně uštědřili mu několik porážek) a za pomoci švýcarských instruktorů zřídil tzv. landsknechty (Landskenchte). Zatímco dosavadní vojsko bylo stavěno z feudálních vazalů, případně ze zemské hotovosti, v případě landsknechtů se jednalo o přímo císařské vojáky placené ze zvláštní daně. Tito vojáci byli vybaveni předevší píkami, obouručními meči a halapartnami. Na rozdíl od svých učitelů používali v hojnější míře kuší a arkebuz. Většinou bojovali po boku jezdectva a s podporou lehčích i těžších děl. Nezřídka byli v boji nasazováni spolu se Španěly, ale i příslušníky jinými národů. Mezi slavné velitele landsknechtů patřili Georg von Fundsberg, Konrad von Boyneburg, Sebastian Schertlin von Burtenbach a další.
Ke konci 16. století výraz landsknecht prakticky vymizel. Nadále bylo používáno spíše termínů jako Fussvolk či Knechten, respektive deutsche Knechte pro odlišení od wallonische Knechte, kteří byli rekrutováni v Nizozemí. Změnu doznal i výraz pluk (Regiment). Zatímco dosud bylo toto slovo spíše termínem právním, stává se nyní termínem taktickým a administrativním. Pluky existovaly po dobu válečných operací. Po uzavření míru byly rušeny a obnovovány až po vypuknutí dalšího konfliktu. Výjimku představovaly tři pluky, které byly císařem Rudolfem II. v roce 1598 ponechány i po konci konfliktu - obsadily některé pevnosti v Uhrách. Nejednalo se ovšem o žádný základ stálého vojska, nýbrž o reakci na trvalé ohrožení této oblasti Turky, ostatně po čase byly i tyto pluky zrušeny.
Od roku 1619 se setkává s jevem, kdy po smrti plukovníka (Feld-Obrist) není pluk zrušen, ale císařem propůjčen jinému plukovníkovi. Během třicetileté války se často stávalo, že pluk byl sice zrušen, avšak jeho část byla zachována a bojovala samostatně nebo položila základ pro vznik nového, případně posílení jiného pluku. Avšak teprve rok 1649 přinesl zřízení stálého vojska. Císař Ferdinand III. v tomto roce vydal nařízení, aby zůstalo zachováno devět pěších a deset jezdeckých pluků, ačkoliv v předchozím roce třicetiletá válka skončila. Navazující Montecuccoliho reformy potom přinesly realizaci tohoto záměru.
Zdroje:
Rozhodující zbraní středověkých bojišť bylo především feudální jezdectvo, které upozadilo pěší vojsko. Pěšáci sice nezanikli, ale až na výjimky nelze hovořit o pěchotě jako organizovaném celku. Na konci středověku ovšem došlo k její úspěšné renesanci. K tomuto jevu došlo například ve Švýcarsku, kde se objevili v boji úspěšní pikenýři. Císař Maxmilián I. se tímto vzorem inspiroval (ostatně uštědřili mu několik porážek) a za pomoci švýcarských instruktorů zřídil tzv. landsknechty (Landskenchte). Zatímco dosavadní vojsko bylo stavěno z feudálních vazalů, případně ze zemské hotovosti, v případě landsknechtů se jednalo o přímo císařské vojáky placené ze zvláštní daně. Tito vojáci byli vybaveni předevší píkami, obouručními meči a halapartnami. Na rozdíl od svých učitelů používali v hojnější míře kuší a arkebuz. Většinou bojovali po boku jezdectva a s podporou lehčích i těžších děl. Nezřídka byli v boji nasazováni spolu se Španěly, ale i příslušníky jinými národů. Mezi slavné velitele landsknechtů patřili Georg von Fundsberg, Konrad von Boyneburg, Sebastian Schertlin von Burtenbach a další.
Ke konci 16. století výraz landsknecht prakticky vymizel. Nadále bylo používáno spíše termínů jako Fussvolk či Knechten, respektive deutsche Knechte pro odlišení od wallonische Knechte, kteří byli rekrutováni v Nizozemí. Změnu doznal i výraz pluk (Regiment). Zatímco dosud bylo toto slovo spíše termínem právním, stává se nyní termínem taktickým a administrativním. Pluky existovaly po dobu válečných operací. Po uzavření míru byly rušeny a obnovovány až po vypuknutí dalšího konfliktu. Výjimku představovaly tři pluky, které byly císařem Rudolfem II. v roce 1598 ponechány i po konci konfliktu - obsadily některé pevnosti v Uhrách. Nejednalo se ovšem o žádný základ stálého vojska, nýbrž o reakci na trvalé ohrožení této oblasti Turky, ostatně po čase byly i tyto pluky zrušeny.
Od roku 1619 se setkává s jevem, kdy po smrti plukovníka (Feld-Obrist) není pluk zrušen, ale císařem propůjčen jinému plukovníkovi. Během třicetileté války se často stávalo, že pluk byl sice zrušen, avšak jeho část byla zachována a bojovala samostatně nebo položila základ pro vznik nového, případně posílení jiného pluku. Avšak teprve rok 1649 přinesl zřízení stálého vojska. Císař Ferdinand III. v tomto roce vydal nařízení, aby zůstalo zachováno devět pěších a deset jezdeckých pluků, ačkoliv v předchozím roce třicetiletá válka skončila. Navazující Montecuccoliho reformy potom přinesly realizaci tohoto záměru.
Zdroje: