Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 469 příspěvků vloženo, 1168 editováno a 790 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

York, Alvin Cullum

    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    York York
    Jméno:
    Given Name:
    Alvin Cullum Alvin Cullum
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Alvin Cullum York
    Fotografie či obrázek:
    Photograph or Picture:
    Hodnost:
    Rank:
    plukovník Colonel
    Akademický či vědecký titul:
    Academic or Scientific Title:
    - -
    Šlechtický titul:
    Hereditary Title:
    - -
    Datum, místo narození:
    Date and Place of Birth:
    13.12.1887 Pall Mall, Tennessee
    13.12.1887 Pall Mall, Tennessee
    Datum, místo úmrtí:
    Date and Place of Decease:
    02.09.1964 Nashville, Tennessee
    02.09.1964 Nashville, Tennessee
    Nejvýznamnější funkce:
    (maximálně tři)
    Most Important Appointments:
    (up to three)
    velitel, 7. pluk, Tennessee State Guard Commander, 7th Regiment, Tennessee State Guard
    Jiné významné skutečnosti:
    (maximálně tři)
    Other Notable Facts:
    (up to three)
    nositel Medaile cti
    nejvyznamenávanější voják USA v 1. sv. válce
    Recipient of Medal of Honor
    Most decorated American soldiers in WW I
    Související články:
    Related Articles:
    Zdroje:
    Sources:
    http://en.wikipedia.org/wiki/York,_Alvin_Cullum
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/124483#426515Verze : 0
    MOD
    Avatar

    Mladá léta




    Alvin Cullum York se narodil 13. 12. 1887 na chudé farmě ve státě Tennessee poblíž městečka Pall Mall, které leží na úpatí rozsáhlé hornaté oblasti. Alvin byl třetí z celkem 11 dětí, které spolu zplodili jeho otec William York (místní kovář, kovárnu měl v blízké jeskyni) a matka Mary Elizabeth Yorková, která byla, řečeno dnešní mluvou, „v domácnosti“ (při 11 dětech to ovšem ani jinak nešlo). Matka byla silně nábožensky založená, a to mělo v budoucnu mít na Alvina silný vliv. Celá rodina žila v domku s jedinou místností, takže o snadný život skutečně nešlo.


    Malý Alvin sice začal chodit do školy, ale ta fungovala pouze 2-3 měsíce v roce a ve třídě sedělo na 100 dětí! Alvin dokončil jen třetí třídu, naučil se číst, psát a počítat a to podle mínění okolí na běžný život úplně stačilo. Zajímavé je, že Alvin si navzdory chabému vzdělání psal prakticky po celý život deník, díky jemuž nám zůstala zachována spousta zajímavých informací.


    Malý Alvin odmalička musel pomáhat otci v kovárně, ten je nicméně naučil ještě jednu věc, a to lovit. Alvin píše, že jeho otec byl vynikající střelec, který často vyhrával místní střelecké závody a že mu radil jak přesně střílet. Zřejmě byl dobrým učitelem a ze synka mohl mít vskutku radost.


    Alvin se „potatil“ a stal se vášnivým lovcem (dokázal ulovit i medvěda) a také brzy prokázal, že má neobyčejný střelecký talent. Přitom je zajímavé, že prakticky po celý život lovil s jednoranovou perkusní ručnicí, dnes obvykle známou jako kentucká nebo pensylvánská puška. Ačkoliv dnes máme přelom 19. a 20. století spojen především s opakovačkami Winchester, York ve své deníku uvádí, že perkusní ručnice byly ještě na počátku 20. století v jeho kraji zcela běžné: „U nás v horách si vyráběli své vlastní zbraně. Byly to dlouhé předovky, cap and ball (kapsle-koule, anglický termín pro perkusní zbraň, pozn aut.). Byly to nejpřesnější zbraně na světě do nějakých 100 nebo 150 yardů… Při našich závodech doma jsme stříleli krocana na hlavu. Přivázali jsme krocana za kládu, a jakmile vystrčil hlavu, zkusili jsme ho trefit s našimi starými předovkami. Platili jsme 10 centů za ránu a kdo trefil, odnesl si celého krocana. Tímto způsobem jsem se naučil střílet asi na 60 yardů.“


    York už nedodává, že právě on většinou vyhrál a odnesl si trofej domů. Přitom se jednalo o skutečně famózní střelecký výkon, zasáhnout pohyblivý cíl velikosti asi pingpongového míčku na nějakých 55 metrů! Obdobně York vyhrával i v dalších střeleckých kláních, která na venkově byla častou zábavou.


    York se také už jako kluk učil zacházet s revolverem. Píše: „Četl jsem o Frankovi a Jesse Jamesových. Pomyslel jsem, že když Frank a Jesse mohli být dobří střelci, já bych mohl být také. Jezdil jsem cvalem na koni kolem stromu s revolverem a trefoval jsem ten strom celkem hbitě. A taky jsem byl přijatelně přesný.“


    Jak Alvin dospíval, začaly s ním problémy. Práce si moc nehleděl, o to raději chodil pít a hrát karty. Byl kus chlapa – podle odvodových záznamů měřil 183 cm a vážil 85 kg, což byl na tehdejší dobu nadprůměrný vzrůst. Možná proto si také liboval si v pěstních soubojích a hrdě píše: „Nikdy jsem nebyl bit, leda od otce nebo od matky.“ Právě matka ale nakonec tomuto způsobu jeho života učinila přítrž.


    „A jedné noci, potom, co jsem velmi pil a rval se,“ píše York, „jsem se vrátil po půlnoci a našel mou matku sedící a čekající na mě, a zeptal jsem se jí: "Proč nespíš?“ A ona řekla: „Nemůžu spát. Nevím co se ti může stát, když jsi venku a piješ, a tak čekám až přijdeš." A potom se mě zeptala: „Alvine, kdy se staneš mužem jako tvůj otec a tvoji dědečci?"


    Tady si dovolíme malé odbočení, protože Alvinovi předci byli také velmi zajímaví muži. Jeho pra-pra-dědeček Coonrod Pile, byl první běloch, který se v tomto kraji usadil. Dědeček York původně žil v jeskyni v horách, avšak také patrně (sám Alvin si nebyl jistý) postavil srub, v němž Yorkovic rodina žila. Roku 1847 se zúčastnil mexické války a dobývání pevnosti Chapultepec. Po návratu však onemocněl a zemřel. Dědeček z matčiny strany William Brooks zase pocházel z Detroitu a v občanské válce bojoval na straně Unie v řadách michiganské kavalerie. Po válce jej osud zavál do Pall Mall, kde však nakonec skončil špatně. V hádce měl zastřelit předáka dřevorubců, a třebaže nikdo přesně nevěděl, co se doopravdy stalo, byl na něm horaly vykonán krutý trest – přivázali jej za mulu a vláčeli ulicemi okresního města Jamestown, kde ho také nakonec „rozstříleli na kusy“, jak píše York ve svém deníku.


    Alvina se matčina výtka hluboce dotkla. Podle svých slov už se nikdy nedotkl whisky, tabáku ani karet. Našel si práci – pracoval na stavbě silnice, která se dnes jmenuje Yorkova – a matka jej také přivedla na cestu víry. Začal pravidelně chodit do kostela, zpíval v kostelním sboru a stal se dokonce „druhým starším“ v místní církevní organizaci.


    Polepšený York se také začal poohlížet po nevěstě, zakoukal se do slečny Grace Williamsové z blízké farmy v Pall Mall, avšak všechny plány do budoucna náhle přervala válka.


    Do války




    Alvin York byl odveden 5. června 1917, 14. listopadu dostal povolávací rozkaz a o tři dny později se hlásil v Camp Gordon v Georgii. Zde se od srpna formovala nová jednotka, později slavná 82. pěší divize „All American“. Dnes se jedná o elitní vzdušně výsadkovou divizi. Přezdívka „All American“ dostala divize proto, že se formovala z branců odvedených ze všech koutů USA. To ostatně potvrzuje i zkušenost samotného Yorka poté, co byl zařazen k rotě G 2. praporu 328. pěšího pluku, který poznamenává, že v jeho četě sloužili Řekové, Italové, newyorští Židé, Irové a dokonce jeden Němec.


    O výcviku se York zmiňuje jen minimálně, poznamenává například, že viděl mnoho chlapců padnout během vysilujících pochodů. Odolnému a silnému horalovi však patrně nečinila podobná zátěž potíže. V březnu 1918 dostali vojáci pušky Sprinfield M 1903. York si postěžoval, že jeho puška byla špinavá a plná oleje a on ji musel dlouho čistit – doma byli horalové zvyklí udržovat své pušky v bezvadném stavu. Také poznamenává, že Italové a Řekové střílejí bídně – nejenže na 100 metrů minou terč, ale také pahorek, na němž terč stojí.


    Zasáhnout terč sice pro Yorka samotného problém nebyl, avšak York kvůli své silné náboženské víře nebyl ochoten střílet na své bližní. Tento hluboký vnitřní rozpor jej hluboce sužoval, navíc jeho matka a pastor Pile z jeho rodného města na něj naléhali, aby se zřekl služby u bojového útvaru. Pastor Pile dokonce poslal na ministerstvo války dopis, v němž vysvětloval, že zabíjení je proti víře jejich církve. Matka zase argumentovala tím, že Alvin je po smrti otce jediným živitelem rodiny. Výsledkem bylo, že do Camp Gordon přišla oficiální žádost o přeložení Yorka k nebojové jednotce. Jenže York ji odmítl podepsat!


    Sám k tomu uvádí: „Věděl jsem, že jsem měl mnoho bratrů, kteří by se mohli starat o mou matku, já nebyl její jediná opora, a necítil jsem, že bych to měl učinit. A tak jsem nikdy nepožádal o osvobození od služby z jakýchkoliv důvodů. Já jsem nikdy nebyl pacifista. A nejsem ani dnes. Nechtěl jsem jít bojovat a zabíjet. Ale musel jsem odpovědět na volání mé země, a to jsem udělal. A věřil jsem, že dělám dobře. Necítím nenávist k Němcům a nikdy jsem necítil.“

    Od 21. března 1918 potom York odjel domů na desetidenní dovolenku před odjezdem do Evropy. Doma se zúčastnil řady bohoslužeb a setkání s přáteli. Poznamenává, že se sice od vlaku kousek svezl vozem, avšak posledních 12 mil (téměř 20 km) šel pěšky a po celou dobu nesl svůj kufr.


    19. dubna 1918 opustila 82. divize Camp Gordon a vyrazila na cestu. Přes New York dorazila do Bostonu, kde se Yorkova rota nalodila na loď Scandeven a 1. května vyplula do Anglie. 16. 5. přistáli v Liverpoolu a o čtyři dny později vypluli do Francie. V Le Havre zakotvili 21. května 1918. Zde také došlo k přezbrojení jednotky, když po odevzdání pušek M 1903 dostali pušky Enfield M 1917 komorované na americký náboj 30-06 Springfield. York nebyl změnou zbraní nijak nadšen: „Nemám moc rád britské pušky. Nemyslím, že jsou tak přesné jako naše americké pušky.“


    Yorkův odsudek možná souvisel ani ne tak s přesností zbraně samotné, jako spíš s tím, že enfieldky měly dioptrické hledí, na které York nebyl zvyklý.


    York byl na konci května povýšen na desátníka a ustanoven do funkce velitele družstva. Jeho 328. pěší pluk se začal přesouvat zčásti pěším pochodem zčásti vlakem blíž k frontě. 27. 6. 1918 dorazil do Rambucourtu, kde převzal svůj úsek zákopů. Šlo o klidnou část fronty, kam se posílaly čerstvé jednotky, aby se seznámily s bojištěm. Po nezbytném „otrkání“ byl pluk přemístěn a od 12. září se účastnil útočné operace u St. Mihiel.


    Yorkův prapor útočil na vesnici Norroy. Američané utrpěli těžké ztráty v kulometné a dělostřelecké palbě. Navzdory tomu se praporu podařilo probít až do Norroy, v boji zblízka vyčistit několik domů a zachytit se vesnici. Němci potom několik hodin Norroy zasypávali plynovými granáty, což přineslo další ztráty. Prapor byl kvůli těžkým ztrátám stažen z fronty 17. září, po pěti dnech bojů, k doplnění početních stavů.


    Prapor byl znovu nasazen do boje 4. 10. 1918 do oblasti rozstříleného Argonnského lesa. Opět následovaly těžké boje: „Mnoho mužů bylo zabito dělostřeleckou palbou. A spousta dalších zraněna. (…) Lesy byly všechny rozdrásané a vypadaly, jako by se přes ně přehnal hrozný cyklón. Ale Bůh nikdy nebude dost krutý k vytvoření bouře tak strašné, jako v této bitvě u Argonne. (…)A to všechno mě nutilo myslet na bibli a příběh o Antikristovi a Armageddonu.“


    Nejslavnější bitva



    Večer 7. 10. přišly rozkazy pro následující den. Prapor měl zaútočit ráno před rozedněním poblíž osady Chatel-Chehery, přibližně 20 km severozápadně od Verdunu. Úkolem praporu bylo dobýt kótu 223, pokračovat údolím asi tři kilometry a přetnout úzkokolejnou železniční trať, kterou Němci postavili pro zásobování svých jednotek v zákopech.


    Yorkův pluk akci zahájil krátce po šesté ráno 8. října 1918. Útočilo se bez slíbené dělostřelecké podpory a věci se rychle začaly komplikovat. Američané postoupili až na 300 yardů ke kótě 223, kde se však na ně náhle snesla silná palba z asi tří desítek kulometů. Pluk utrpěl těžké ztráty, části vojáků se podařilo ustoupit, řada jiných však zůstala přibita a pokusila se v nekrytém terénu vleže zakopat. Obrana byla tak silná, že dobýt nepřátelské postavení čelně bylo zcela nemyslitelné.


    "Nedokázala by to ani celá naše divize," vyjádřil se k tomu York. Velitel jeho praporu se zatím rozhodl obchvátit nepřátelské postavení z boku a napadnout Němce zezadu. Riskantním úkolem pověřil Yorkovu 2. četu, které v té době velel seržat Early, neboť všichni důstojníci již byli vyřazeni z boje. Četu samotnou v tu chvíli již tvořili pouze čtyři poddůstojníci a 13 vojáků. Německé zákopové linie naštěstí nebyly souvislé, takže s trochou štěstí bylo možné záměr velitele realizovat.


    Četa tedy neprodleně vyrazila a obratně využívajíc zvlněného terénu a roztroušeným houštinám se jí skutečně podařil proniknout do německého týlu. Když však američtí vojáci za kótou vyrazili z křoví, užasle hleděli na německou pěší jednotku v síle asi 250 mužů, ležící za kótou. Němci právě snídali a většina z nich měla odložené zbraně. Při pohledu na 17 Američanů, kteří se na ně vyřítili z křoví, propadli panice, neboť se zřejmě domnívali, že jde o předvoj nějaké silnější jednotky. Někteří začali prchat, ostatní však vstali a zvedli ruce nad hlavu. V příštím okamžiku však zareagovali kulometčící na vrcholu kóty, pouhých 30 metrů od americké skupinky. Ihned obrátili své kulomety vzad a na Američany se snesl příval olova. Během několika desítek sekund byla více než polovina Yorkovy čety smetena německými střelami. York zůstal jako jediný poddůstojník nezraněn a převzal velení. Zbylo mu sedm bojeschopných vojáků a tři těžce zranění. Jeho muži se pokoušeli stáhnout a krýt se v porostu. Zatímco York se rozhodl zůstat a bojovat.


    "Zůstal jsem sám a kulomety přeorávaly půdu všude kolem mě," zapsal si York do deníku, "zajatci zalehli a víc než třicet kulometů na mě střílelo přes ně."


    York se také ihned vrhl k zemi a připlazil se co nejblíže k ležícím zajatcům, za nimiž získal částečný kryt. Potom začal opětovat palbu. Na první pohled se zdálo jasné, že nemůže nikdy vyhrát. Němečtí kulometčíci však nechtěli zasáhnout vlastní kamarády a tak jejich palba polevila. Střelci u kulometů začali zvedat hlavy, aby získali přehled o situaci a York začal ze své pušky střílet "krocana za kládou". Každý Němec, který zvedl hlavu, do ní okamžitě dostal kulku.


    York předváděl své střelecké mistrovství: "Dával jsem jim to nejlepší, co jsem měl. Všechno to trvalo jen několik minut. Jakmile to bylo možné, postavil jsem se. To byla má oblíbená střelecká poloha. Vystřílel jsem několik pásků, hlaveň pušky byla rozpálená a už mi docházela munice, ale nezbývalo než pokračovat."


    V té době už York nahoře na kopci zastřelil asi 20 Němců. Ostatní se v zoufalství rozhodli vyřešit situaci jinak. Ze zákopu se na něj náhle vrhlo pět vojáků vedených důstojníkem s nasazenými bajonety. Sbíhali z kopce přímo na něj: "Měl jsem v pušce sotva půl posledního pásku, ale pistoli jsem měl připravenou. Rychle jsem ji vytáhl a a dostal jsem je všechny. Neměl jsem čas přemýšlet, udělal jsem to docela přirozeně. Napřed jsem střelil šestého, potom pátého, potom čtvrtého, pak třetího a tak dál. Takhle jsme doma stříleli na hejno běžících krocanů… Pak jsem namířil pistoli na zajatého majora a řekl, jsem mu, že když nepřestanou střílet, ustřelím mu hlavu."


    Major zapískal na píšťalku a palba ustala. Obsluhy kulometů vylézaly ze svých postavení s rukama nad hlavou a přidávaly se k ostatním zajatcům. Ne všem se samozřejmě situace zamlouvala: "Jeden z Němců na mě hodil granát, který vybuchl ve vzduchu přede mnou. Tak jsem ho střelil taky," uvedl k tomu York.


    Nyní však bylo nutno vrátit se nějakým způsobem zpět ke svým i s několika desítkami zajatých Němců. York nechal seřadit zajatce do dvojstupu, uložil jim nést tři zraněné Američany a se svými muži se přimknul co nejblíže koloně pochodujících Němců. York se rozhodl vrátit nejjednodušší cestou – přes hřeben kopce, přímo skrz německé linie. Na vrcholu kopce York zjistil, že nyní prázdné postavení kulometů je až druhou obrannou pozicí. Před nimi ležela ještě jedna zákopová linie, obsazená německou pěchotou. York kráčel v čele, mezi prvními dvěma zajatci a před sebou vedl německého majora, který vyzýval své demoralizované soukmenovce, aby se také vzdali. Mnozí z nich jeho výzev uposlechli, odhodili zbraně a přidávali se ke koloně. Jeden Němec se však tvrdošíjně odmítal vzdát: "Tak jsem ho musel sejmout," zapsal si York, "Neudělal jsem to rád... Asi to byl statečný voják."


    Kolona takto dopochodovala až do amerických pozic a samozřejmě vyvolala ohromné pozdvižení. York podal hlášení, které bylo zevrubně prozkoumáno a potvrzeno ostatními členy Yorkovy čety. Yorkovi bylo následně přiznáno zastřelení nejméně 25 německých vojáků a ukořistění 35 kulometů. Do zajetí potom přivedl 132 zajatců, z toho 3 důstojníky. Bylo konstatováno, že rozhodující měrou přispěl ke splnění bojového úkolu svého praporu, jenž po jeho akci již bez odporu postoupil na stanovenou linii a přetnul německou železnici. To následně umožnilo postup také ostatním americkým jednotkám, neboť po přerušení železniční tratě byly německé jednotky odříznuty od zásobování a musely proto ustoupit.


    Za tuto akci byl desátník Alvin York povýšen na seržanta a vyznamenán nejvyšším americkým vyznamenáním Medal of Honor. Obdržel také Distinguished Service Cross, francouzský Croix de Guerre a Řád čestné legie, italský a černohorský válečný kříž.


    Přesto se nestal hýčkanou celebritou. Zůstal v první linii až do okamžiku, než byli 1. listopadu vystřídáni 80. pěší divizí. Během té doby ještě padlo mnoho Yorkových spolubojovníků. On sám, jak píše, byl nejblíže smrti několik dní po svém utkání s kulomety na kótě 223.


    Zakopával se právě se svou jednotkou v jabloňovém sadě u vesnice Sommerance, když mezi ně dopadl dělostřelecký granát velké ráže. Exploze všechna vymrštila do vzduchu, po dopadu se však ukázalo, že nikdo nebyl zraněn.


    Krátce po stažení z fronty přišel podpis příměří a York se potom se skupinou vysokých důstojníků a generálů vydal zpět na místo svého slavného střeleckého souboje, aby jim podrobně popsal průběh střetnutí. V rozhovoru s nimi znovu zdůraznil, že přežil jen díky zásahu vyšší moci: „Žádná jiná síla pod nebem by nemohla přivést zpět muže z místa, jako bylo toto. Muži byli zabiti napravo i nalevo ode mě; a já jsem byl největší a nejvíce vystavený ze všech. Přes třicet kulometů na mě rychle pálilo, přímo ze vzdálenosti asi dvaceti pět yardů.“


    Po válce




    Yorkovi jeho popularita přinesla četné povinnosti navíc. Nejprve se setkal s generálem J. J. Pershingem, velitelem amerického expedičního sboru ve Francii. Později byl dokonce pozván do Paříže na setkání s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. York samozřejmě toužil po domově, avšak 82. divize odplula do Států až v květnu 1919. York musel absolvovat spoustu společenských akcí, ale nakonec si mohl vychutnat velkolepé přivítání v rodném Pall Mall.


    Již 7. června se oženil s milovanou Grace Williamsovou, s níž potom měl celkem osm dětí. York také obdržel řadu darů a finančních odměn od různých spolků i jednotlivců. Byl jmenovám čestným plukovníkem pluku Národní gardy rodného státu Tennessee. Ze všech finančních darů však přijal pouze jediný. Od rotariánských klubů USA dostal farmu s pozemkem o rozloze 160 hektarů v rodném údolí Vlčí řeky. (Protože však rotariánům došly peníze, nebyla farma dostavěná a byla zatížená hypotékou). Všechny ostatní dary věnoval na charitu a financoval z nich i řadu svých neziskových projektů pro chudé např. Zemědělský institut a Biblickou školu. York pochopil, že v moderním světě hraje vzdělání klíčovou roli a stal se velkým zastáncem veřejného školství.


    Navzdory slávě Alvin nezpychl. Zůstal na farmě, kde hospodařil a samozřejmě se i nadále věnoval svému milovanému lovu. Ačkoliv v průběhu let nashromáždil zajímavou sbírku zbraní, nejčastěji vyrážel na lov vysoké se svojí zepředu nabíjenou kentuckou ručnicí. Přitom vlastnil například opakovací brokovnici Winchester Model 11, samonabíjecí brokovnici Remington Model 11, dále malorážku Winchester Model 74 a pákovou opakovačku Winchester Model 92 ráže 25-20. Je zajímavé, že se mezi jeho sbírku nějak dostala také československá pistole ČZ 27 ráže 7,65 mm, kterou prý občas nosil na sebeobranu.


    Jeho sláva však s postupem let vyprchávala a Yorkovo jméno by možná zcela upadlo v zapomnění, nebýt filmu. York dlouho odmítal návrhy na natočení filmu o něm s tím, že nemá rád zobrazování války. Avšak jak mu docházely peníze na jeho projekty, nakonec souhlasil a tak byl roku 1941 v Hollywoodu natočen film Seržant York. Hlavní roli ztvárnil tehdy přední hollywoodský herec Gary Cooper, jenž také za svůj výkon dostal Oskara.


    Je zajímavé, že ačkoliv York ve svém deníku výslovně uvedl, že byl během svého slavného boje ozbrojen puškou a pistolí Colt ráže .45, na plakátech k filmu byl Gary Cooper zachycen s německou pistolí Parabellum P.08 ráže 9 mm. Důvodem prý byl nedostatek akustických nábojek ráže .45.


    Pokud jde o pušku, kterou York použil, objevují se dvě protichůdné informace. Yorkův pluk byl oficiálně vyzbrojen puškami Enfield M 1917. Avšak York údajně neměl rád dioptrická mířidla a tak si sehnal pušku Springfield M 1903. Tu pak také prý použil během svého slavného souboje, jak řekl po návratu své rodině.


    Proti této verzi by hovořila potřeba jednotné výzbroje, avšak technicky nešlo až o takový problém, protože obě pušky střílely stejným nábojem (30-06 Springfield) a kvůli jednoduššímu zásobování byly i šestiranné enfieldky nabíjeny pásky s 5 náboji, stejnými jako pro pušky Springfield. Takže těžko říci.


    York každopádně za práva k filmu obdržel honorář v údajné výši až 200 000 dolarů. York ovšem i tyto peníze utratil za charitu.


    V té době se také zapojil do podpory válečného úsilí USA. Původně se hlásil dobrovolně znovu k pěchotě, avšak bylo mu 54 let, trpěl obezitou a cukrovkou, takže nebyl přijat. Zato obdržel čestnou hodnost majora (a později plukovníka) Signal Army Corps, jezdil po Státech, pořádal besedy, přednášky, prodával válečné státní úpisy. Vyjadřoval se také k politice, sám sebe označoval za demokrata, jednoznačně zavrhoval izolacionismus a neváhal veřejně kritizovat například Charles Lindbergha za jeho obdiv Hitlerovi. Po druhé světové také kritizoval OSN za to, že nepoužila proti Severní Koreji jaderné zbraně.


    V té době se však již rapidně horšil jeho zdravotní stav. York se prakticky po celý život potýkal s poruchami oběhového systému a ve 40. letech se přidaly komplikace v podobě obezity. Roku 1948 utrpěl první mozkovou příhodu, po další v roce 1954 zůstal ochrnutý a slepý na lůžku. V té době mu také daňový úřad vyměřil nedoplatek na daních ve výši 25 000 dolarů z jeho zisku na filmu Seržant York. Yorkovi však tolik peněz neměli, spory se táhly dlouho a na válečného hrdinu nakonec uspořádali sbírku jeho přátelé. V roce 1961 prezident Kennedy tento případ prohlásil za národní ostudu a nařídil jeho rychlé vyřešení. Z podpůrného fondu byl nakonec dluh uhrazen.


    Jeden z nejslavnějších amerických vojáků zemřel 2. září 1964. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami v rodném Pall Mall.


    Zdroje:


    Střelecká revue 6/2011
    http://en.wikipedia.org/wiki/Sergeant_York
    acacia.pair.com
    http://www.worldwar1.com/heritage/sgtayork.htm
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/124483#471379Verze : 2
    MOD
    Avatar
    Sgt. A. C. York na vrcholku kopce, který se svými muži dobýval 8. 10. 1918. Za tuto akci obdržel Medaili cti. Fotografie vznikla 7. 2. 1919.


    http://en.wikipedia.org/wiki/York,_Alvin_Cullum

    http://en.wikipedia.org/wiki/York,_Alvin_Cullum
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/124483#423911Verze : 1
    MOD