Pevnost Riva 

Přehled výstavby pevnosti Riva


Přístavní a lázeňské město Riva del Garda (70 m n.m.) leží v bývalé rakousko-uherské provincii Jižní Tyrolsko (dnes stejnojmenná autonomní provincie italská), v nížině na severním břehu jezera Lago di Garda. Z východu je město ohraničeno protáhlou horou Monte Brione (376 m n.m.), ze západu horou Monte Rocchetta (1540 m n.m.).


Vzhledem ke své poloze byla Riva důležitým komunikačním uzlem, jímž procházely silnice vedoucí z jižní a západní části provincie směrem na Trient. Když se po roce 1866 (v důsledku ztráty Benátska) stalo Jižní Tyrolsko rakouskou pohraniční provincií, bylo rozhodnuto o přeměně Rivy ve vojenskou pevnost, která měla chránit nedalekou státní hranici a západní přístupy k pevnosti Trient.


V té době byly veškerými fortifikačními stavbami ve městě starý středověký hrad Rocca di Riva (dnes městské muzeum), věž Bastione z počátku 16. století (jediný zbytek Francouzi zbořené benátské pevnosti), a rakouská pobřežní baterie San Nicolo, postavená roku 1860 k ochraně přístavu.


V rámci výstavby pevnosti Riva byly roku 1881 na Monte Brione vybudovány dva dělostřelecké forty (Batterie Monte Brione Nord a Süd) a necelé dva kilometry východně od nich, v horském sedle, jímž procházela silnice do Trientu, byl po dvaceti letech výstavby dokončen uzávěrový fort Straßensperre Nago. Roku 1897 bylo na Ponálské silnici, vedoucí do Rivy po strmém západním břehu jezera, zřízeno opevněné strážní stanoviště. Do roku 1913 pak následovaly: pancéřový dělostřelecký fort Batterie Monte Brione Mitte (1900), pancéřový fort Werk Garda (1907), Batterie Bella Vista (1909), pancéřový fort Werk Tombio (1912) severozápadně od Rivy a komplex kavernových obranných postavení na Ponálské silnici (1913).


Roku 1914 byl velitelem pevnosti Riva jmenován generálmajor Ing. Anton Schiesser svobodný pán von Reifegg (1863-1926), který předtím působil v téže funkci v Trientu. Jako většina soudobých vojenských odborníků vycházel i on z předpokladu, že v důsledku zavedení ocelových drážkovaných hlavní a bezdýmného střelného prachu vzrostla účinnost dělostřelectva natolik, že pevnosti postavené před rokem 1900 jsou v podmínkách moderní války použitelné nanejvýš jako týlová velitelská stanoviště, kasárny nebo sklady materiálu. Rozhodl se proto přenést obranu svěřené pevnosti a celého přilehlého úseku přímo na vrcholky a hřebeny pohraničních hor, do betonem vyztužených skalních kaveren a zákopů.


Výsledkem nové koncepce obrany bylo nejen vybudování systému kavernových postavení na Monte Rocco (Stützpunkt Rocco) k posílení obranného systému Ponálské silnice, ale zejména zřízení obdobných postavení na Monte Rocchetta (Stützpunkt Rocchetta), Monte d´Oro (včetně lanovky z Campi) a v sedle Bocca Saval, do nichž byla přesunuta dělostřelecká výzbroj z fortu Tombio. Improvizovaná pohraniční opevnění pak pokračovala přes obdobně „modernizované“ pevnostní uzávěry Lardaro a Tonale, až k uzávěru Stilfserjoch na švýcarských hranicích. Po italském vypovězení války v květnu 1915 vydržela tato linie v podstatě beze změny až do listopadu 1918 (tehdy už ji ovšem místo Italů pro jistotu hájily dvě francouzské divize), kdy Rakousko-Uhersko kapitulovalo...


Na východním břehu jezera Lago di Garda, v úseku mezi zhruba 13 kilometrů vzdáleným městem Rovereto a gardským městečkem Nago-Torbole, vyklidila rakousko-uherská armáda po italském vyhlášení války pohraniční území od hranic po předpolí obou měst. Po rakousko-uherské ofenzivě v květnu 1916 se italská armáda v tomto úseku opevnila na linii Monte Pasubio-Monte Baldo-Monte Altissimo. Z pozic na Monte Altissimo se pak neúspěšně (byť za přispění po válce vysoce ceněných čs. legií v Itálii) pokoušela dobýt Rivu del Garda až do roku 1918, kdy se jí to - díky rakousko-uherské kapitulaci - konečně podařilo...


Zdroj:
http://fortifikace.bloguje.cz/
http://www.moesslang.net/fotos2.htm
de.academic.ru

Ze vzpomínek Jana Václava Rosůlka, dělostřelce samostatného praporu pevnostního dělostřelectva č. 4:


... Pozvolna se zapomínalo na cvičení u houfnic. Sotva byla jedna práce vykonána, deset jiných čekalo na ruce vojáků. A jaká to byla práce! Co se dnes vykopalo, za týden se s chvatem zase zaházelo... Sotva byla práce vykonána, přišlo se na to, že se pracovalo zbytečně... Některé chyby už nešlo napravit...


Někoho napadlo, že kaštanový les na Tombiu překáží výhledu. Sbubnovali sta rukou a denně padly desítky nádherných stromů. A když mrtvoly ležely na zemi, tělo vedle těla, nádherné, nenahraditelné, proklínali důstojníci tento nápad a dokazovali strategický význam pevnosti, skryté v lese.


„K blití..." ulehčoval si Hanousek. Stehlík tajně toužil, aby vojna s Itálií už vypukla. Domníval se, že pak bude líp. Nebylo.


V předvečer vojny se začaly stavět silnice. Jednu z nich měli v pevnosti neustále na očích. Tisíce lidí se hemžilo na úbočích hor, aby připravilo cestu dělům. Někoho totiž napadlo, že pevnost nevydrží ani hodinu obléhání. Napadlo ho, aby dal vytáhnout všechna děla na vrcholky hor, vysoko, až k samému nebi.


Vojáci se podobnému nápadu hlasitě smáli. „Kdo by tam ty stříkačky dopravil?"


Ty, vojáku, tažný dobytku, tvore lacinější než zvíře — neboť o zvíře by se báli, aby nepřišlo na srázech k úrazu.


Jiní říkali: „Kdo by tam vydržel žít?! Nikdo!" Žilo se tam pak mnoho dlouhých let v ustavičném strachu před smrtí železem a lavinami. Člověče, co bys dokázal, kdybys ve svůj prospěch vybičoval své skryté síly, jako jsi činil v cizí prospěch na těchto horách!


---


S transportem děl na vrcholky hor počítali až na podzim. Zatím postavili směšné dřevěné kanóny na Sával, Rocchettu a Cima ďOro, aby oklamali letce. Čekali na ně nadarmo...


Stěhování se začalo, když na Presanello napadl první sníh. Tenkráte stály houfnice připraveny před pevností a celé desítky paží držely provazy, aby jimi uvedli děla v pohyb. Celý regiment pěchoty čekal v Campi. Do vesnice dojeli snadno, s křikem a hlukem. Těm pěšákům se maličko podivili, ale později, ještě nebyli v polovině Cima ďOro, litovali, že jich není třikrát tolik. Kola se bořila pod tíhou velikých rour hluboko do země a vojáci napínali všecky síly, aby je vyprostili z bláta. Místy táhli děla na pokraji hlubokých propastí. Silnice se drolila a všichni s hrůzou očekávali, kdy se dělo zřítí a strhne je do propasti.


Vyšli časně ráno, téměř za tmy. Domnívali se, že hravě dostihnou míst určených pro kanóny, záhy po poledni... Brzo však poznali, že vrchol hory je velmi vzdálený. Také děla se pečlivě starala, aby brzdila jejich spěch. Na Cima ďOro dorazili, když se začalo šeřit. Předtím pojedli kus chleba, který zapili rumem. Na Cima ďOro dostali guláš, bídnou polévku, ředěnou omáčku a tři kousky tuhého masa. Tam se také dověděli, že jejich práce není skončena. Místa pro dělobitny byla na cestě k Savalu.


„Není to daleko..." ujišťovali je poddůstojníci, ale oni, znajíce dobře tuto frázi, potichu proklínali osud, který z nich udělal tažný dobytek. Tak si vojnu nepředstavovali.


S nechutí se chopili provazů. Tma houstla, cesta byla ustavičně horší a neustále na srázu. Třetí dělo se pojednou nebezpečně naklonilo. Zaryli prsty do provazů, zapřeli rozkročené nohy do mazlavého jílu a vrátili dělu rovnováhu... Pak vydechli uspokojením, že nebezpečí je na chvíli zažehnáno.


Dávno přestali mluvit. Také ti, kteří je pobízeli, zmlkli... Několik poddůstojníků se nemohlo dívat na nejsedřenější tahouny, uchopili lano a táhli místo nich.


Pohyby všech byly zpomalené, hlemýždí... I ti, kteří rádi křičívali: héj-šup, héj-šup - mlčeli.


Poddůstojníci nelhali, když na Cima ďOro utěšovali, že není daleko k místu, kde mají být děla postavena. Nebylo - ale těm, kteří táhli hrozné břemeno, cesta neubývala.


Když konečně dorazili k místu, které bylo cílem, klesli, usedli na sníh, na kameny a mlčením žalovali únavu tažných zvířat.


Nad nimi, na dosah ruky svítily studené hvězdy.


Zdroj:
Jan Václav Rosůlek: Černožlutý mumraj (Praha 1925)

Ze vzpomínek bratra Augustina Havlíka, příslušníka 33. pluku čs. italských legií:


Naše celá divise odjela pak přes Veronu k Monte Baldo, U Monte Balda se konalo sokolská cvičení (cvičilo 120 bratří), na níž se přišli podívat i velitelé dohodových armád; byli nadšeni jako civilní obyvatelstvo, které ničeho podobného dosud nevidělo. Bylo to právě 6. července 1918 na svátek Mistra Jana Husi; večer po cvičení byla zapálena hranice, což nebylo vhod kněžím ( bylo to na návrší u kostelíka ).


U Monte Baldo jsme bydlili ve stanu do srpna 1918, pak jsme šli do zákopů na Doss - Alto u Gardského jezera, kde na nás Rakušané 20. září podnikli útok. Po odražení Rakušanů nás 35. pluk vystřídal v zákopech a my jsme šli na odpočinek.


Zdroj:
www.smirice.eu