Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 326 příspěvků vloženo, 1083 editováno a 361 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Lipnice nad Sázavou

hrad

    Avatar
     
    Název:
    Name:
    Lipnice nad Sázavou Lipnice nad Sázavou
    Další názvy:
    Other Names:
    Lipnice
    Typ:
    Style:
    hrad castle
    Stav:
    Condition:
    dobrý, opravován good, repaired
    Přístupnost:
    Accessibility:
    placený vstup v návštěvních hodinách pay entry in opening hours
    Obec:
    Municipality:
    Lipnice nad Sázavou Lipnice nad Sázavou
    GPS souřadnice:
    GPS Coordinates:
    49°36'50.890"N 15°24'47.314"E
    První písemná zmínka:
    First Written Reference :
    DD.MM.1314
    Památky a muzea v okolí:
    Places of Interest and Museums in the Vicinity:
    Dům Jaroslava Haška, hrob Jaroslava Haška, město Lipnice nad Sázavou House of Jaroslav Hašek, Jaroslav Hašek´s, city Lipnice nad Sázavou
    Poznámka:
    Note:
    - -
    Zdroje:
    Sources:
    Tištěné zdroje:
    Printed sources:

    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/174474#516875Verze : 2
    Avatar
    Zeměpisné vymezení


    Hrad se nachází v katastru stejnojmenného města,tak že je jím dnes ze všech stran obklopen. Hlavní jádro historického osídlení se nachází na jihozápadní straně hradu mezi ním a Bílou věží. Skála, na které hrad stojí, byla vybrána ze tří skalnatých útvarů – kopců jako ta prostřední, je z nich asi ta nejnižší, nicméně Bílá věž, jak se zdá nemá dostatečný prostor pro takto rozsáhlý hrad a druhý kopec, je bezesporu vyšším, avšak též rozsáhlejším. Zdá se, že skála, na které hrad stojí, tedy stavitelům hradu vyhovovala ze všeho nejvíce. Svou roli zde též mohla sehrát blízkost spíše dříve vzniklého osídlení. Navíc o něco později se konstitující se město tuto pozici dobře využilo a tím také nakonec vyplnilo prostor mezi samotným hradem a Bílou věží. A to i z hlediska obranného.
    Samotná skála, na které hrad stojí je z tzv. lipnické žuly. Z téhož materiálu byl též postaven hrad, či jeho větší část, cihla je spíš dodatkovým materiálem objevujícím se zde spíše až v 16. století. Z téhož materiálu je též Bílá věž, nejspíše většina domů ve městě, městské opevnění a eventuálně další stavení v okolí. Ostatně i dnes je řada lipnických domů a hospodářských budov, až na ty nejnovější postavena ze stejného materiálu. Nelze ani vyloučit, že druhotně byl použit i materiál získaný z hradu či Bílé věže, byť hrad sám nebyl ve velkém rozebírán jako mnohé jiné hrady na stavební materiál pro stavbu budov či komunikací, ostatně volně dostupného kamene je v nejbližším okolí více než dost. Na některých domech v horším stavu, nebo na ruinách to je dnes víc nežli dobře patrno. Samotná žula, zvaná lipnická, je světle šedá hornina, trochu namodralá, jemnozrnná, složená z křemene, draselného živce, plagioklasu, biotitu a muskovitu. Má však určité nepříznivé vlastnosti, tím jsou shluky biotitu, což je tmavá slída, která snadno zvětrává a zanechává na povrchu skvrny zabarvené do hněda a rezava (Kukal – Dudíková Schulmannová – Valečka – Čechová – Pošmourný 2010, 235).


    Stavebně historický vývoj


    Vůbec první písemnou zmínku, kdy je zmiňována Lipnice, máme z roku 1226, avšak zde se nejedná ani o hrad a dokonce ani o dnešní Lipnici nad Sázavou, nýbrž je míněno nedaleké Dolní Město, to že se původní název osídlení časem převedl na jiné nedaleké nové osídlení, není ojedinělou záležitostí. August Sedláček pak rozvinul tezi Jeronýma Solaře, že Lipnici měl ve svém vlastnictví na základě listin z 30. a 40. let 13. století Ctibor z Lipnice, o možnost, že byl rovněž zakladatelem hradu, nicméně toto neudával jako nezpochybnitelný fakt. Dnes se však ví, že zmíněná Lipnice se nachází na Moravě, byť není jasno, zda jde o Lipník nad Bečvou nebo o Lipník u Hrotovic (Sommer a kol. 1999, 8). Hrad vznikl až ve 14. století a to zhruba někdy na přelomu první a druhé dekády, prostě někdy kolem roku 1310. První písemnou zmínku pak máme z roku 1314, kdy je zmiňován hradní purkrabí Bernard (Hanzlík 2004, 3).
    Je známo, že hrad založili Lichtenburkové, což je jedna z větví starého českého rodu Ronovců. Zakladatelem byl nejspíše Raimund z Lichtenburka. Jisté je, že Jindřich z Lichtenburka dal roku 1319 hrad do zástavy mladému českému králi Janu Lucemburskému, učinil tak, aby pomohl svému příbuznému Jindříchovi z Lipé (Hanzlík 2004, 3). A právě on, když získal od krále možná ještě stavebně nedokončený hrad výměnou za Žitavsko, jej pak měl rozvinout do jeho hlavní podoby blokové dispozice značných rozměrů a to až takových, že vedly k určitému rozvolňování této dispozice. V době vlády Jana Lucemburského se jednalo o jediný takto monumentální nově vzniklý hrad, náležející k vrcholům české hradní architektury 14. století (Durdík 1998, 44). Po jeho smrti roku 1329 hrad získávají jeho synové, kteří pak roku 1335 hostili na hradě krále Jana s jeho synem Karlem IV. Ten roku 1370 nabývá hrad a v témže roce dává práva městské osadě pod hradem. Roku 1376 pak hrad dává do zástavy pánům z Kunštátu, ti si jej ponechali nedlouho, jen do roku 1379, kdy hrad získal Vítek z Landštejna. Václav IV. pak Landštejnům Lipnici přenechal dědičně. Vilém, syn Vítkův, pak při kapli založil kolegiální kapitulu. Po jeho smrti zdědila panství lipnické jeho dcera Kateřina. Svým sňatkem s Čeňkem z Varntenberka, se tak hrad jako věno dostal do rukou Varntenberků (Durdík 1999, 334 - Hanzlík 2004, 1-3).
    Čeněk z Varntenberka, zastávající funkci nejvyššího pražského purkrabí, byl rovněž významným zastáncem Mistra Jana Husa, roku 1415 byl iniciátorem stižného listu české šlechty Kostnickému koncilu. Dále došel tak daleko, že 6. března 1417 se na Lipnici uskutečnilo úplně první svěcení husitských kněží Heřmanem Nikopolským, ten k tomu byl donucen poté co byl unesen (Hanzlík 2004, 4). O několik dekád později, dne 26. května 1482 pak začal světit nové kališnické kněze chudý italský biskup Augustin Luciani, za což byl také náležitě odměněn (Šmahel 2008, 112).
    Nicméně mezitím došlo k řadě důležitých změn a událostí, ať se již týkaly hradu nebo Království českého. Poté co Čeněk zemřel, se stal novým majitelem Oldřich z Rožmberka, ten byl ale zásadním nepřítelem husitské myšlenky jakož i hnutí obecně. Nicméně hradu se zmocnil Jan Smil z Kremže, který byl purkrabím lipnickým a též husitským hejtmanem. Oldřich neměl na výběr a tak mu práva na panství potvrdil. Ostatně celá oblast byla spíše výrazně husitská, roku 1422 došlo dokonce k bitvě u Smilova Brodu, dnes Havlíčkova, mezi vojsky husitským a uherským krále Zikmunda, který prohrál. Jiným dokladem tohoto mají být ČVS některých komorových kachlů s husitskými motivy. Roku 1436 Oldřich z Rožmberka Jana Smila z Kremže zajal a nechal jej krutě zemřít v hladomorně hradu českokrumlovského. Nicméně hrad prodal rytíři Mikuláši Trčkovi z Lípy. V držení jeho rodu, až na léta 1561-1593 zůstává hrad až do roku 1634 (Durdík 1999, 334 - Hanzlík 2004, 4-5).
    Trčkové byli opravdu výraznými vlastníky hradu a nebylo to jen tím, že vlastnili hrad bezmála dvě století. Syn Mikulášův, Burian Trčka z Lípy, straník a rádce krále Jiřího z Poděbrad, se zasadil o to nárůst pevnostního významu svého hradu, jakožto obranného centra proti nájezdům vedených Zdeňkem ze Šternberka. Jeho syn Burian II. Trčka z Lípy, jakož i jeho potomek Jan Trčka z Lípy, pak dali na počátku 16. století velkoryse přestavět hrad do podoby pozdně gotické residence (Hanzlík 2004, 5-6). Dokladem toho je nápis na dveřích ve věži Samson „Léta 1537 tito pokojowé dielani jsu“ jakož i prosebný nápis v budově vrátnice z roku 1541.
    Roku 1561 pak lipnické panství koupil František hrabě z Thurnu, za vlastnictví hrabat z Thurnu pak došlo k renesančním přestavbám. Roku 1593 pak zpátky panství odkoupil Jan Rudolf Trčka z Lípy (Hanzlík 2004, 6).
    Počátek 17. století dozajista byl jak pro rod Trčků tak pro celé jejich panství spíše dobrým až úspěšným obdobím, to se ale záhy změnilo se stavovským povstáním roku 1618. Přesto, že Trčkové byli kališníky, se nejen do povstání nezapojili, ba i později dokonce přestoupili na katolickou víru. Adam Erdman Trčka z Lípy, syn Jana Rudolfa Trčky z Lípy, spojil svou kariéru s vojevůdcem Albrechtem Václavem Eusebiusem z Valdštejna, byl nejen jeho generálem, ale dokonce švagrem. Nicméně s ním sdílel i další osud, když byl spolu s ním v Chebu 25. února 1634 zavražděn na rozkaz císaře Ferdinanda II. Nedlouho na to pak 29. září 1634 umírá i jeho otec. Tím končí rod Trčků, jeho majetek si přisvojuje císař. Ten císař, který přivodil jeho pád.
    Ferdinand II. Pak majetek převážně rozdal cizincům, kteří bojovali v habsburské armádě. Lipnici tak roku 1636 získal burgundský šlechtic Matouš Verner de Rougemont, ten se ale o hrad příliš nestaral a ani posádka na hradě nebyla nějak velká. Válka již byla za svou polovinou, když 13. listopadu 1639 provedly na Lipnici útok o síle 16 oddílů Banerových švédů, ti poškodili městské hradby a město vydrancovali, avšak hrad se jim dobýt nepodařilo. Nicméně po vítězné bitvě u Jankova 6. března 1645, která se počítá k nejkrvavějším, kdy byla rozprášena císařská armáda a její vrchní velitel Melchior Hatzfeld hrabě z Gieichenu zajat, došlo k výrazným změnám ve vojenské situaci. V témže roku obsadili Švédové hrad bez odporu. Je otázkou, zda to bylo nízkým počtem obránců, náhlým překvapením či byli demoralizováni. Ti poté co ho převzali do svých rukou odtud vyráželi do blízkého okolí, ale také dál do východních a jižních Čech, které plenili. Z toho důvodu, přistoupilo císařské vojsko k obléhání hradu v únoru 1646, hrad se pokoušeli dobýt po 4 týdny, ale dosáhli jen obsazení Bílé věže a spíš jejich ruin a město pod hradem. Dozajista hrad utrpěl mnohé škody, zvláště pak jeho vnější opevnění a Velká věž. Švédové pak drželi hrad až do Vestfálského míru roku 1648, když jej poté předali nacházel se hrad, ale široké okolí v bídném stavu (Hanzlík 2004, 5). Nejspíše z období bojů o Lipnici pochází depot mincí nalezený pod Bílou věží. Dozajista i některé nálezy ztrátových mincí lze klást do souvislosti s pobyty vojsk na Lipnici a v jejím okolí.
    Po této bezmála katastrofické epizodě, se snažili Vernierové o obnovu a pozvednutí svého majetku, barokně přestavěli hradní kapli, dozajista velmi poškozené opevnění v oblasti „krčku“ bylo zvláště co se věže týče přestavěno na barokní zvonici, v městě pak mj. dali barokně přestavět kostel. Po smrti Matouše Vernera de Rougemonta asi roku 1661, převzali panství jeho nejstarší syn František Leopold a spolu se svým synem Janem Bartolomějem spojili panství lipnické se světelským. Byť se Lipnice dostávala z válečných ran o poznání lépe než třeba Dolní Město, své postavení postupně ztrácela. Ostatně světelský zámek byl reprezentativnějším a hlavně pohodlnějším pro bydlení, než původem středověký hrad. Nicméně se Vernierové zadlužili, takže museli hrad dále podstoupit. Majiteli se tak postupně stali Palmové a po nich Trauttmandorffové. Za nich se hrad stal spíše místem správy panského velkostatku, na hradě se tak nacházely kanceláře, byty a dokonce některé jeho části sloužili jako sklady (Hanzlík 2004, 6).
    19. září 1869, což byla neděle došlo k požáru kůlny nacházející se pod Velkou věží. Oheň z ní se postupně rozšířil na v podstatě celý hrad a dokonce i město. Zatímco pro město to byla rána, z které se dlouho dostávalo, hrad zůstal prakticky bez povšimnutí až do roku 1913. Postupně docházelo k zastřešení a rekonstrukci některých budov na hradu pro začátek kaple, Samsonu a vrátnice. Nicméně roku 1916 došlo k velké vichřici která pobořila další část velké věže a strhla prakticky novou střechu kaple. Víme že vrátnice, tedy minimálně její spodní patro a i část Samsonu, mázhaus, byla užívána jako hostinec nebo podobné zařízení, kterými významnými hosty byli malíř Jaroslav Panuška a spisovatel Jaroslav Hašek, se kterým je Lipnice spojována nejvíce. Roku 1924 hrad za 100,- Kč koupil Klub českých (resp. československých) turistů, který byl až do počátku 50tých let 20. století významným vlastníkem památek, zvláště pak hradů (Hanzlík 2004, 6). O hrad se starali až do roku 1953, kdy hrad převzal stát. Ten větší stavební aktivity rozjel až v 70-80tých letech, nicméně rekonstrukce která se týkala hlavně severního paláce, Samsonu a též vrátnice je rozporuplná, jelikož nebyla prováděna pod dohledem archeologů. Zřejmě i památkáři sami, by k tomu měli co říct, užitý materiál – tedy železobeton a ocelové konstrukce, se jeví nepříliš šťastným rozhodnutím, na stranu druhou, bylo dosaženo jistého hmatatelného postupu v čase a při menších finančních nárocích, což by asi klasickými metodami nebylo možné. Nicméně tyto práce nebyly dovedeny zcela do konce, zvláště se to týká vnitřních částí hradu. I v 90tých letech rekonstrukce kontinuovala, byť jinými metodami a v případě nutnosti pod archeologickým dohledem. Došlo k zajištění a nutné rekonstrukci jižního paláce, ve Velké věži byla vybudována reálná replika gotických komorových kamen. Další práce se týkaly různých částí kolem severního paláce, vrátnice a Samsonu. V poslední době to pak třeba je sanace Velké věže nebo výstavba nové repliky komorových kamen, tentokráte v severním paláci.
    Co se stavebního vývoje týče, již ve svém počátku byl dán jádru hradu vysokou okružní zdí a některými stavbami, jeho dnešní tvar nepravidelného lichoběžníku, který se příliš mnoho co do vnějších rozměrů nezměnil. Vnitřní poměry hradu byly z části dány již při vzniku částečně pak dostavbou nebo přestavbou ostatních budov a staveb později, hlavně pak v 15. a 16. století. Kdy hrad získal již většinu dnešních prostorových charakteristik. Většina pozdějších aktivních zásahů do podoby hradu měla charakter spíše destrukční, což se dosti projevilo zvláště na opevnění, nebo jen spíše dekorativní. Pasivní zásahy, tedy ty spíše nezpůsobené člověkem, zvláště pak požár a dvě velké vichřice způsobily částečnou destrukci hradu, ale ve své podstatě až na ztrátu drtivé většiny zastřešení a významné části Velké věže prostorově hrad příliš neutrpěl. Horší to bylo pochopitelně s interiéry. Následující rekonstrukce pak kromě nových zastřešení některých budov přinesly ne vždy zcela šťastné provedení vnitřních prostor, nicméně do vnějších ani vnitřních prostorových proporcí hradu nikterak zvláštně zasaženo nebylo, snad až s výjimkou prostoru bašty Křenovky a východním prostorem pod hradem.
    Původní podoba hradu není zcela známa a má se za to, že nejspíše až Jindřich z Lipé dal hradu výrazný základ dnešní podoby. Byla jim protáhlá dvoudílná bloková dispozice, s výrazným donjonem a přidruženou bránou. Prof. T. Durdík, se klonil k tomu názoru, že nedaleko za 1. branou, byl hrad přepažen dnes zaniklou branou a byla zde 2. brána, dnes jen sotva patrná. Existuje i druhá varianta, kdy od této brány jde hradba směrem k věži a vytváří tak jakousi uličku. Mezi touto hradbou a věží se nacházela na jižní straně hradu 2. patrová budova, dnes nepříliš zachovalá v dnes stojícím větším jižním pozdně gotickém paláci. Je otázkou, jestli již tehdy zde byla postavena kaple, je to možné, byť čtvercová loď byla navýšena do dnešní výše, v podobě věže nejspíš až koncem 14. století. Jihozápadní palác nebyl tehdy ještě tak rozsáhlý, nejstarší částí byl jihozápadní trakt, k němuž v nevelkém časovém odstupu jiný mistr přistavěl severní část a věž, dnes zvanou Samson, tato však měla skoro zcela jistě o něco jinou podobu než dnes. Další stavby jsou mladší záležitostí. Doba vzniku hradní studny není, co jsem měl možnost zjistit, nikde řešena, ale nejspíš souvisela se vznikem věže (Durdík 1998, 44, 46).
    Hlavní dominantu na místě i v širokém okolí – lichoběžníkovitou hlavní věž, obdržel rovněž hned v počátcích výstavby (Menclová 1972, 381). Skála, na které byl hrad vystavěn, nese minimálně na jedné ze svých viditelných částí stopy po kamenickém opracování, které jsou vedeny šikmo shora dolů, zprava do leva (obr. 61, 62). Nicméně, nelze říct, zda tato činnost proběhla při prvotních stavebních pracích, či až později. Zajímavé je též použití stavebních technik. Obzvláště větších kvádrů kamene (obr. 59, 60). Tyto prvky jsou dobře patrny po minimálně celém běhu vnější zdi jižního, Trčkovského paláce, celou vnější linii Velké věže, 1. hradní brány a výrazné části východní hradby. Je logické použití větších opracovaných kamenů např. na nárožích zdí, při oknech, dveřích, kde tyto jsou mnohdy i výrazně ozdobně opracované. Minimálně dva ze tří dochovaných prevétů jsou z celkem dobře opracovaného kamene (obr. 68), menších rozměrů a hlavně jsou relativně tenké, avšak co je nejzajímavější je užití opravdu velkých kamenů na samou budovu hlavních staveb. Je otázkou proč došlo k takovéto změně, tedy přechod od velkých kvádru kamene ke klasickému lomovému stavebnímu kameni, zda snad bylo upuštěno od původního záměru postavit hrad z velkých kamenů – kvádrů, anebo tyto měly sloužit jen jako základové zdivo založené na skále, nicméně mnohde, zvláště pak na Velké věži a k ní přidružené 1. bráně sahají místy opravdu vysoko. Oproti tomu cihla je užita málo spíš doplňkově a zřejmě se zde objevila až v 16. století.


    Velká věž a 1. brána


    Dominantní lichoběžníková věž, je nejstarší částí hradu, hlavní její úkol bylo krytí hlavního vstupu do hradu branou s průjezdem, její zdivo z lomového kamene je značně mohutné a pevné, v rozích vyplněná navíc štukovím, takže byť poškozená vydržela z velké své části stát až do velké vichřice roku 1916, kdy její větší stojící část se zřítila do úrovně zděného nejvyššího bodu přilehlého jižního paláce, který však k ní byl přistaven později, o čemž mj. svědčí ve zdivu obnažená střílna, která byla obsluhovatelná ze schodiště, tato by jinak byla zazděná, ovšem i tak nejspíš dlouho nefungovala, nicméně je mimo samotné těleso věže a dle D. Menclové musel tento přístup vzniknout až někdy na konci 14. či počátkem 15. století. Tato střílna jinak ústí přibližně směrem k druhé hradní bráně. Jediný zachovalý roh se dochoval v plné své zděné výšce 35 m a jsou na něm patrny i krakorce, které nesly dřevěné vystouplé patro, odsuď je vidět asi 20 km vzdálený Havlíčkův Brod, který se však jeví jen jako malý a nebýt současných komínů, i nevýrazný bod v krajině. Nicméně v době, kdy se hrad těšil mnohem lepšímu stavu, musela z ní být pro posádku hradu výborná vyhlídka na okolní krajinu pro její lepší kontrolu. V úrovni třetího podloží, je zachována ozdobně sklenutá kamenná branka ta měla padací můstek, ten dosedal na dva mohutné krakorce, od kterého pak šlo dřevěné podsebití položené na krakorcích, které jsou povětšinou dochovány na budově jižního paláce na úrovni dnes neexistujícího třetího patra. V přízemí věže se nachází klenutá síň, ostatní podlaží byly plochostropé, tato má jen malá okna, do dalšího pater vedlo točené schodiště, které je zachované přesně do výše zachovalého podlaží. V úrovni druhého patra, je pak průchodem spojena s branou (Durdík 1999, 335 - Durdík 2008, 113 - Menclová 1972, 382-383 - Sedláček, 64-65). Dnes se ve druhém patře nachází expozice, kde je možnost shlédnout i rekonstrukci komorových kamen, s bohatým dekorem. Co do tvarové dispozice věže je té lipnické asi nejvíce podobná ta hradu Kosti.
    Samotná brána má dodnes patrny atributy o tom, že byla opatřena padacím mostem, který se pokládal přes příčný příkop, byť ten je dnes skoro celý zasypaný a srovnaný prakticky do roviny s okolím. Má tři podloží, přičemž na třetí se nachází jeden ze tří zachovalých prevétů. Druhé patro bylo přístupno zvenčí. Zdá se, že její zastřešení zřejmě snad jako jediné z hradních budov nepodlehlo požáru4. Samotný průjezd je vysoký a jeho strop je krásně zaklenutý, s kamenickými prvky. Branou byl také možný přístup na hradbu, která vede směrem k vrátnici a věži Samson, vrátnice je ale mladší, přičemž samotná hradba bývala vyšší než dnes, jí mohla snad jít i komunikační chodba, možná se střílnami k 2. vnitřní hradní bráně (Sedláček 1997, 64).


    2. vnitřní brána


    Dnes se branou dostaneme přímo na nádvoří, avšak je jisté, že tomu vždy tak nebylo. Na východní hradbě jsou ještě dnes dobře patrny stopy po druhé věžovité bráně, přibližně stejné mohutnosti, která k ní plně přiléhala a ze které pak vybíhala hradba, již ovšem ne tak mohutná, která se pak napojovala na budovu předcházející dnešnímu paláci, což se jeví nejpravděpodobnější, druhá varianta jen jakési ohrazené uličky je nejspíš málo pravděpodobná (Durdík 1999, 335 - Durdík 2008, 113). Prostor této brány jakož i kolem ní, byl zkoumán archeologicky, přičemž byla odkryta výrazná část prostoru brány a jejího okolí, s tím že byly nalezeny její fragmenty a to jak samotného zdiva, tak i vydláždění jak uvnitř tak i zřejmě částečně mimo ní.
    Za touto rozdělující bránou s hradbou se prostor rozšiřoval (Durdík 2008, 115). D. Menclová její zánik kladla nejpozději do 16. století, což by i bylo logické vzhledem na proběhlou přestavbu hradu, s praktickým ohledem jak po stránce reprezentačně-obytné užitečnosti, tak vzhledem na nové prvky fortifikace, také se tím zlepšila komunikační situace v hlavním jádru hradu, kde byly jiné dosud volné části zastavěny.


    3. brána vnějšího opevnění


    Ve skutečnosti by se měla nazývat spíše 1. branou a tím by ostatní brány musely mít jiné označení. Zvláště dle vedut J. Venuta z roku 1795 je na nich patrná. Nicméně na rytinách F. A. Hebera, které vznikly ke konci 1. pol. 19. století, již zde není žádné takové stavení zachyceno. A dokonce parkán s ním bezprostředně související je na plánu hradu zachycen jako oblast tvořící okrasný parčík nebo spíš malou zahradu. Na plánu není zachycena ani 2. ani 3. brána, byť by jen v náznacích. Je dosti možné, že se část zdiva brány zachovalo, dozajista se zachovalo zdivo v okolí, avšak nejsem si zcela jist, zda archeologický výzkum proběhlý na parkánu zasáhl tento prostor, byť to zcela vyloučit nemohu. Tato brána tedy musela existovat ještě v roce 1795 a to nejspíš v opravdu dobré ne-li skoro vynikající kondici, avšak pak, někdy v období cca 50 let, tedy od doby, kdy svá díla Venuto a Heber stvořili, byla zbořena. Její vznik lze klást snad do konce 15., či do počátku 16. století.


    Kaple sv. Vavřince (Josefa)


    V první čtvrtině 14. století byla na hradě postavena i kaple, která byla zasvěcena sv. Vavřinci, během své existence i ona, tak jako hrad, prošla tu menšími, tu většími stavebními úpravami. Zprvu stávala samostatně, pomine se li její spojení s hradbou, v průběhu 16. století kolem ní byly přistavěny další budovy, byť dnes zachovalé jen v pozůstatcích. Udivující je i její velkolepost co do výzdoby sochařské a malované, tak co i do její velikosti, takovéto kaple v dané době jsou jinak typické pro královské hrady, což samo svědčí o movitosti vlastníka (Durdík 1991, 9 - Durdík 1999, 335 - Hanzlík 2004, 9).
    Vznik hradní kaple byl podmíněn jednak majetkovými poměry vlastníka, jednak většinou komplikovanou přístupností s ohledem na situování vesnického (městského) kostela a panského sídla, či i s ohledem na prodlevu časovou. Dozajista za tím byly i záležitostí reprezentativní, všeobecně nepatřila kaple k nutným stavbám na hradě, s ohledem na jeho funkčnost. Vybudování takovéto kaple bylo záležitostí značně nákladnou a proto ji na mnohých hradech, zvláště pak těch nenáležících králi, nemáme doloženu. Vlastník takového hradu s kaplí, tedy musel být značně zámožný, byť i zde můžeme sledovat rozdíly v jejich honosnosti. Co do výstavnosti, honosnosti a nákladnosti se většinou kapli mohl měřit jen hlavní hradní sál (Durdík 1991, 9, zde další literatura).
    Řešení budovy kaple, řešené tak, že závěrem dovnitř nádvoří, takže presbytář kaple se v obrysu hradu vůbec neuplatňuje, přičemž daná část kaple zároveň sloužila i jako obraná věž a část jejího zdiva tvořila hradní opevnění, se příliš často nevyskytuje a jedná se tímto řešením o ojedinělý případ, nicméně co se věže týče ta byla navýšena až o něco později, nejspíše ale ještě v 14. století (Durdík 1991, 11).
    Dá se předpokládat, že kaple byla jak dílem stavební huti budující v dané době hrad, avšak do toho, zde byly i jiné vlivy, tedy že byla i dílem stavebníků majících na svědomí tzv. „podlipnické kostely“. Tomu nasvědčuje hlavně vítězný oblouk, který je řešen prakticky shodně jak u kostelů v Dolním Městě, Loukově a Řečici (Sommer a kol. 1999, 40). I jiné stavební prvky jsou, když ne shodné tak podobné. Okénka na severní straně lodi po stranách presbyteria se svým provedením zcela shodují s okénky kostelů v Dolním Městě a Řečici (Sommer a kol. 1999, 41). Celkové provedení gotické části kaple je nutno brát s jistou menší rezervou, jelikož při požáru došlo k propadnutí stropu a zřejmě i k jiným poškozením. Sice se traduje, že při novém klenutí bylo použito původních segmentů klenebních žeber, ale např. kružba severovýchodního okna byla zcela jistě nahrazena kopií, jelikož ta původní byla vážně poškozena. Použití i jiných kopií pak nelze vyloučit. Významnou architektonickou, ale svým sochařským provedením i uměleckou složkou stropního systému jsou figurální klenební konzoly (Sommer a kol. 1999, 41-42). Nicméně i tak je provedení této kaple architektonicky a kamenickými pracemi velmi cenné a nelze nezmínit zachované relikty malované výzdoby.
    Nutno se zmínit o možném pozoruhodném nálezu dvou lidských koster zazděných na stojato ve výklenku na epištolní straně kaple (Sedláček 1997, 67). Zda tato svým způsobem rovněž stavební činnost souvisela se stavbou (spíše však ne) nebo nějakou všeobecnou stavební úpravou kaple, dnes nelze určit. Problematika zazdívání je vůbec komplikovaná a v daném případě, měl toho A. Sedláček spíše jen z doslechu, tedy se to nedá přímo doložit.


    Uspořádání hradního nádvoří


    Dnešní plocha nádvoří je jednolitým celkem, který je skoro celý lemován různými budovami jen lokálně je opravdu nepravidelně narušován menšími nepravidelnostmi jakými jsou schodiště dvou hlavních paláců. V některých místech pak vybíhají menší uličky, které jsou vlastně tvořené specifickými propojení jednotlivých budov. Takováto ulička je u 1. hradní brány při vstupu do velké věže a při kapli sv. Vavřince, kdy tato dnes ústí v Panuškovu vyhlídku. Některé tvary nádvoří byly dány hned při vzniku hradu, jiné byly upraveny dodatečně spíše většinou na úkor rozlohy nádvoří. Tyto aktivity většinou lze spojit s rodem pánů Trčků z Lípy, eventuálně hrabat z Thurnu na konci 15. a zvláště pak v 16. století. Minimálně na dvou místech je dobře patrný východ skály, jedním místem je vstup do velké věže, druhým pak oblast kolem kaple sv. Vavřince. Je zcela jisté, že díky 2. hradní bráně byl prostor nádvoří nějak členěn touto branou a s ní vycházející hradby nebo snad i hradeb. Variantami je jednak ulička mezi 1. a 2. branou anebo přehrazení nádvoří na dvě, ne zcela stejně velké poloviny, hradba by začínala od boku věže a šla by směrem nejspíše paláce. Je jisté, že toto vnitřní opevnění muselo zaniknout nejpozději v průběhu 16. století. Tím se získala velká plocha vlastně již dnešních rozměrů, těch bylo využito někdy v průběhu 17. či snad nejpozději před polovinou 19. století k vytvoření jezírka, které jak se zdá existovalo ještě někdy na přelomu 19. a 20. století, poté bylo zasypáno. Celý převážně ne příliš hluboký terén pak zvláště při vyklízecích a rekonstrukčních pracích byl zanesen částečně jiným materiálem částečně terénně rozrušen např. elektrickými vedeními a nakonec byla významná část zkoumána archeologicky. Přičemž většina získaného keramického materiálu, mimo toho získaného při základových výkopech, je spíš novověká a drťová. Tedy po dobu funkčního užívání hradu nebyl tento prostor smetištěm, byť ojediněle se zde zvláště keramický materiál dostal, ten ale ojediněle lze klást do 15. století nebo i dříve. Nicméně při některých terénních úpravách terénu, byla do užité zeminy k těmto účelům přidána novověká keramika – odpad, spíše pak kuchyňská a stolní, ojediněle ale i kamnářská.

    Trčkovský palác


    Též označovaný jako jižní. Původně zde stávala o něco menší palácová budova z níž se do současnosti příliš nezachovalo, až na část sklepení. Přesto tato nejspíš byla dvoupatrová s půdním prostorem a s podsklepením.
    Současný palác, nebo spíše jeho ruiny, je dvoupatrová budova obdélného tvaru, podsklepený ale bez zastřešení. Druhé patro je zachováno jen v podobě obvodových zdí, jelikož dřevěné ploché stropy 2. a 3. podlaží včetně zastřešení vzaly při požáru za své. Některé zachovalé kamenické prvky, zvláště pak ostění při vstupu do budovy a zdi rozdělující malý rytířský sál od vstupní a komunikační místnosti v první patře. Ve stejném patře pak byla ještě jedna místnost, která sloužit jako kuchyně. V druhém poschodí se pak měl nacházet velký rytířský sál. Třetí patro se nám nedochovalo jelikož bylo celé dřevěné, navíc na vnější straně bylo předsunuto na krakorcích před zdivo paláce, mimo vlastní budovy bylo přístupno i z velké věže, kde branka ústí do těchto míst. Vstup do 1. patra je vyvýšen, proto se zde nachází schodiště, toto se však do dnešních dnů zachovalo jako ruina, proto bylo v 90. letech 20. století rekonstruováno spolu s budovou, která byla v mírně havarijním stavu (k rekonstrukci více Girsa 1995, 1998). Tomu předcházel ZAV roku 1996 pod vedením doktorky Šulcové, ten byl také jako jediný vypublikován.


    Thurnovský palác


    Původně na jeho místě stál menší palác na jihozápadní straně, při Samsonu se pak nacházelo menší stavení hospodářského rázu (obr. 15-18) Dokladem existence dřívějšího paláce jsou jednak sklepení a pak i jedno okno v jedné z místností v západní části paláce.
    Thurnův palác zabírá celou severozápadní stranu hradu přičemž má spíše obdélný tvar o rozměrech přibližně 40 x 20 m. Budova má dva patra, víceúrovňový sklep a půdní prostory.
    Další vývoj paláce, měl být takový, že nedlouho po vzniku jihozápadní části, k ní přistavěl jiný mistr zbývající část, z té doby pak pochází velké, mohutně lomenými arkádami zaklenuté sklepení, které dříve sloužilo jako hodovní síň (Durdík 1999, 335 - Durdík 2008b, 115). Do té doby musel být palác v pozdně gotickém stylu dostavěn. Nejzajímavější místnosti se nacházejí v nejstarší části paláce – na jeho západní straně. Kde se v rozdělené erbovní síně nachází mj. zřejmě osobní místo na soukromou modlitbu, kde se krásně zachovaly nejen původní cihlové stropy, ale také výzdoba s motivem ukřižování Krista. Ve vedlejší místnosti se mimo původního okna a erbovní výzdoby nachází též architektonický kamenický prvek (obr. 68). Na východní straně paláce je pak pro změnu dobře zachována výzdoba v jedné z okenních nik s erby rytířů Trčků z Lípy a Lichtenburků, pocházejících z 16. století, snad někdy do roku 1520.
    Tento palác byl rovněž nejvíce poznamenán ne zrovna příliš vhodnými rekonstrukčními zásahy při rekonstrukci, což je dobře patrno na plochých stropech z betonu a nejvíce pak o patro výše, kde rekonstrukce zdaleka nebyla dokončena.


    Věž Samson


    Současná čtvercová dispozice této donjonové věže by měla přesně (či skoro přesně) akceptovat původní objem stavby. Měla ale vzniknout, spolu s dostavbou severního paláce o něco později než původní část hradu, ovšem ne o mnoho (Durdík 1999, 335 - Durdík 2008b, 114) Avšak přestavba proběhlá v období 1. čtvrtiny 16. století do značné míry změnila vnější i vnitřní její podobu. Takovými zásahy jsou větší renesanční okna či bohaté zaklenutí prostor v patrech. Z přízemí je přístupná místnost ze studnou – její druhé podlaží, kde se nachází zachovalé dřevěné konstrukce včetně velkého studničního kola. V prvním patře přístupném zvenčí a ze sálů Thurnovského paláce se nachází velká místnost která se nazývá soudní síní, z ní je přístupné 1. patro vrátnice. Nejpozději od období renesance byl tento prostor vytápěn dvěma krby, jež se zachovaly ve výborném stavu.
    Původní situace věže, jí dělala prakticky volně situovanou, s ohledem na nádvoří jen na její větší části severozápadního průčelí k ní přiléhala nevelká budova, jež by neměla dosahovat plné výšky hradeb. Zastřešení bylo nejspíš sedlovou střechou se štíty. Funkce věže byla reprezentativní, obytná a do jisté míry i obraná. Svou polohou, byť nebyla tak mohutná jako hlavní velká věž, byla „méně na ráně“.


    Budova vrátnice


    Tato budova, která je nazývaná vrátnicí, navazující na věž Samson, je nevelkých rozměrů, její vznik je nutno spojovat s přestavbou věže. Má všechny charakteristiky renesančního stavení, bohužel bohatě členěný štít nepřežil požár, avšak máme jej dobře zachycen na jedné z prací F. A. Hebera, tudíž, když byl hrad rekonstruován mohl být tento prvek znovu obnoven. Bohužel zvláště v 2. patře je patrný nedodělaný bohatě klenutý betonový strop.
    Budova má přízemní patro bez podsklepení, dva patra vždy jednoprostorové a půdu. Přízemí je přístupné zvenčí, 1. a 2. patro pak z příslušného patra věže Samsonu. Dle J. Friče je v 1. patře Samsonu soudní síň a příslušné patro tak nazval zázemím soudu. V této místnosti se do dnešních dnů zachoval nápis na zdi, tzv. prosebný text datovaný na rok 1541.


    Předsunuté opevnění


    Předsunuté opevnění hradu Lipnice sestává ze dvou bašt – jižní, která byla doplněna o budovu brány a severovýchodní nazývanou „Křenovkou“ a jedné věže vybíhající na skalnatém, západním směrem vybíhajícím výběžku „krčku“, čtverhranné dispozice, dnes na jejím místě stojí barokní zvonička., dále byl systém opevnění doplněn o hradby, které se převážně nedochovaly, nejzachovalejší jsou na straně jižní a při jihozápadní frontě hradu. Specifickým předsunutým prvkem je Bílá věž na protilehlém návrší. Tato opevnění pak byla propojena s fortifikací města ležícího mezi nimi.
    Poté co došlo ke ztrátě fortifikační hodnoty hradu po polovině 17. století, dříve nebo později došlo k rozebrání části vnějšího opevnění na stavební materiál, přičemž část tohoto opevnění, dozajista utržila značné poškození za obléhaní hradu císařskými vojsky během Třicetileté války. Západní věž byla nahrazena barokní zvonicí, část opevnění pak byla ještě patrna na konci století 18., ale za cca 50 let již neexistovala jak o tom svědčí dílo F. A. Hebera. Nakonec tento prostor utrpěl další škody požárem. V rámci zpřístupňování hradu turistům pak doznala značných změn Křenovka, která má dnes kamenné schodiště a je jedním ze dvou přímých přístupů na hrad.


    Jižní bašta


    Jižní bašta se nachází na jihu předsunutá před jižní hlavní věž asi o 12-13 m, tento prostor musel být nejpozději v 19. století zaplněn budovou kolny, kde vypukl požár jemuž hrad podlehl. Jižní roh bašty pak ční nad městem poblíž dnešní budovy pošty. Při její východní straně končí schodiště prudce stoupající směrem od města, východně se pak nachází zbytky hradní brány, dnes jen těžko rozpoznatelné. Dnes je tento prostor vyhlídkou v 19. století zde nejspíš byl menší parčík či spíše zahrada o čemž nám dnes svědčí pouze plán F. A. Hebera. Areál byl archeologicky zkoumán v roce 2001.


    Bašta Křenovka


    Bašta zvaná Křenovka, je původně prakticky obdélného půdorysu, ale u svého východního rohu je mírně 2x lomená., je o rozměrech přibližně 20x12-13 m. Byla přístupná můstkem, který byl veden z dodatečně vyraženého dveřního otvoru v hradbě se schodištěm. Později v průběhu 20. století byla část bašty přestavěná tak, že při východní straně je přistavěno schodiště, kterými se dnes mohou návštěvníci na hrad dostat. V současnosti roste uvnitř bašty i několik stromů. Bašta je situovaná rovnoběžně před budovou vrátnice a částí hradby, přičemž jsou oddělené od sebe plochým příkopem, či spíše volným terénem, při odlehlosti 7-8 m.
    Přístup k této části byl nejspíš vždy nejjednodušší, přičemž zde začínala přímá cesta k hlavní hradní bráně a bylo ji nutno bránit.


    Věž – zvonice


    Stávala zde původně věž čtverhranného půdorysu na zakončení skalnatého úzkého výběžku majícího na šířku kolem 10 m a vzdálenost, od nejzápadnějšího rohu věže, k nejzápadnějším rohu Turnovského paláce, činí asi 47 m. Tato byla spojena s hradem hradbou. Po zániku své funkce, nejspíše po polovině 17. století, jak se z místa zdá, byla věž pobořena prakticky až na úroveň základů, takže se z ní mnoho nedochovalo, nad zemí nevystupuje asi ne více jak 0,5 m, následně zde byla vybudovaná nevysoká budova zvoničky nedalekého městského kostela. Ta nejspíš možná i unikla požáru hradu. V současné době je její stav uspokojující, v relativně nedávné době prodělala opravu střechy, ale její fasáda léty již mnoho utrpěla.


    Předsunuté opevnění Bílá věž


    Jedná se o samostatně stojící obranný prvek, ve formě cylindrické věže - tedy předsunutá bašta vrcholného typu. Je situována jižně od města na okraji hlubokého úvalu, na oválném návrší asi 38 m dlouhém a ve své nejširší části mající cca 15 m, kolem ní pak byl vylámán do skály příkop, naproti ní stojí samotný hrad. Samotné staveniště nebo spíš prostor tohoto předsunutého opevnění, je dosti těsné. Sama věž měří v průměru 9 m a kolem ní nezůstalo příliš mnoho volného prostoru, v nejširší její části jsou to asi 3 m. Podélná osa je sice delší, avšak na jihozápadní straně je zúžení v úzký ostroh, na druhé straně, tam kde dnes stojí novověká kaple sv. Antonína, by jakákoliv stavba překážela vstupu do areálu, který zde byl situován (Menclová 1972b, 322). Její vznik lze spojit s Trčkovskými opevňovacími pracemi jak na hradě, tak i na nedalekém hradu Orlíku u Humpolce, kdy se však ještě jedná o nedokonalý ohlas staroitalské bastionové soustavy (Durdík 2001, 336). V současnosti se jedná o volně přístupnou zříceninu. Dutý prostor věže je zasypán z větší části kamennou destrukcí z těla věže, v menší míře pak různým odpadem, přičemž její dno je zapuštěno asi 3 až 4 m pod úroveň terénu. Samotné zbylé zdivo věže se jeví staticky nezajištěné, dá se předpokládat, že postupem času různými vlivy – jak přírody, tak i zásahy člověka dochází a bude docházet k její destrukci, která však není na první pohled příliš zřetelná. Okolní prostor je z části upravený, zčásti pak zarostlý stromy a křovinami. Pozůstalé zbytky zdiva asi v necelých třech čtvrtinách nepříliš nevystupují – pakliže vůbec nad současný terén, ale směrem k hradu zdivo začíná prudce vystupovat, byť ne hned v plné jeho šíři, tak že nejvyšší zachovalá část věže dosahuje výšky cca 2 až 3 metrů a v této části je zdivo zároveň v plné jeho síle.
    Jelikož se jednalo o samostatně stojící předsunuté opevnění, muselo být i ono, alespoň nějak chráněno, tak aby samotná věž nebyla hned pro nepřátele přístupná, aby museli překonat řadu překážek a přitom byli i odstřelování. Jednak se jednalo o příkop, který byl ještě v druhé polovině 19. století stále hluboký a ještě v té době byl i s náspem, jediným volným přístupem od strany města skrze přední hradbu (Solař 1863, 80). Od západu a severu je pak příkrý svah. Je více než pravděpodobné, že samo opevnění kolem Bílé věže, bylo nejspíš charakteru dřevěného opevnění – snad mohlo být palisádou, nicméně toto může potvrdit pouze archeologický výzkum. Nelze také v období třicetileté války vyloučit novější prvky přechodného opevnění. Na rytině B. Kutiny (obr. 21) z časopisu Ruch, vydaného roku 1885, je vyobrazena mimo hradu též věž, s přilehlým terénem a kapličkou, samotná věž se jeví o něco lépe zachovalá a terén kolem ní prakticky nezarostlý. I na mědirytině J. Venuta z roku 1795 (obr. 27), kde je také zachycena mimo hradu i věž, která je ještě dosti vysoká a nad úrovní poloviny zachovalé věže se nachází otevřený vstup plynulých tvarů, hned vedle se pak nachází zmíněná kaplička. Tato koncepce je typická u bergfritů. Dnešní přístupová cesta je od města nahoru rovná, avšak dosti příkrá, vedoucí kolem zdi hřbitova, ale k němu nepřiléhající.
    Provedení, kdy je část opevnění náležející k hradu zároveň mimo samotnou stavbu hradu, není zcela ojedinělé, byť se toto řešení nevyskytuje příliš často, na druhou stranu známe tato řešení z území České Republiky, ale také třeba Polska. Nicméně nutno taky zvážit formu věže a dobu jejího vzniku.5
    Roku 1901 byl u Bílé věže nalezen mincovní depot, který byl ukryt v mosazné nádobce. V ní uložené mince byly ze zla zlata, až na jednu pamětní z roku 1617, která byla ze stříbra a překrývala je (Čermák 1913, 488).
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/174474#516877Verze : 0