1529 - první turecké obléhání Vídně

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 408 příspěvků vloženo, 1501 editováno a 284 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

1529 - první turecké obléhání Vídně

First Turkish Siege of Vienna

    Avatar
     
    Název:
    Name:
    První turecké obléhání Vídně Siege of Vienna in 1529
    Datum:
    Date:
    27.09.1529-15.10.1529
    Válčiště / Fáze:
    Theatre of Operations / Phase:
    ?
    ?
    Místo:
    Location:
    Vídeň Vienna
    GPS:
    GPS:
    48°12'00.00"N 16°22'00.00"E
    Účastníci:
    Belligerents:
     
    Strana A:
    Side A:
    Svatá říše římská
    České království
    Falcké kurfiřtství
    Španělské království
    Holy Roman Empire
    Kingdom of Bohemia
    Electoral Palatinate
    Kingdom of Spain
    Strana B:
    Side B:
    Osmanská říše
    Moldavské knížectví
    Ottoman Empire
    Principality of Moldavia
    Velitelé:
    Commanders:
     
    Strana A:
    Side A:
    Mikuláš ze Salmu
    Vilém z Rogendorfu
    Filip Falcko-Neuburský

    Eck von Reischach
    Abel von Holleneck
    Leonhard von Vels
    Reinprecht von Ebersdorf
    Ernst von Brandenstein
    Hans von Hardegg
    Nicholas of Salmu
    William of Rogendorf
    Philip of Palatinate-Neuburg

    Eck von Reischach
    Abel von Holleneck
    Leonhard von Vels
    Reinprecht von Ebersdorf
    Ernst von Brandenstein
    Hans von Hardegg
    Strana B:
    Side B:
    Sulejman I.
    velkovezír Pargali Ibrahim Paša

    anatolský bejlerbej
    rumelský bejlerbej
    bělehradský paša
    bosenský paša
    mostarský paša
    smederevský sandžak-bej
    rúmský sandžak-bej
    Suleiman I
    Grand Vizier Pargalı İbrahim Pasha

    Beylerbey of Anatolia
    Beylerbey of Rumelia
    Pasha of Belgrade
    Pasha of Bosnia
    Pasha of Mostar
    Sanjak-bey of Smederevo
    Sanjak-bey of Rum
    Síly:
    Strenght:
     
    Síly strana A:
    Forces Side A:
    cca 20 000 ca 20,000
    Zobraz detail:
    Show Detail:
      
    Zobraz detail:
    Show Detail:
    - -
    Síly strana B:
    Forces Side B:
    cca 120 000 ca 120,000
    Zobraz detail:
    Show Detail:
      
    Zobraz detail:
    Show Detail:
    - -
    Ztráty:
    Losses:
     
    Ztráty strana A:
    Losses Side A:
    ? ?
    Zobraz detail:
    Show Detail:
      
    Zobraz detail:
    Show Detail:
    - -
    Ztráty strana B:
    Losses Side B:
    15 000 15,000
    Zobraz detail:
    Show Detail:
      
    Zobraz detail:
    Show Detail:
    - -
    Cíle a výsledek:
    Objectives and Result:
     
    Typ operace, strana A:
    Type of Operation, Side A:
    obrana
    defense
    Typ operace, strana B:
    Type of Operation, Side B:
    obléhání
    siege
    Cíle, strana A:
    Objectives, Side A:
    ubránit město - splněn
    Defend the city - fulfilled
    Cíle, strana B:
    Objectives, Side B:
    dobýt město - nesplněn
    způsobit škody před dalším útokem - splněn částečně
    Conquer the city - unfulfilled
    Cause damage for a later attack - partially fulfilled
    Výsledek:
    Result:
    vítězství strany A victory for side A
    Poznámka:
    Note:
    - -
    Zdroje:
    Sources:
    http://www.wien-vienna.at/geschichte.php?ID=1681
    de.wikipedia.org
    http://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Vienna
    http://www.wien-vienna.com/vienna1529.php
    www.habsburger.net
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/175344#518252Verze : 0
    MOD
    Avatar

    VÝBOJE OSMANSKÝCH TURKŮ: OD KONSTANTINOPOLE PO MOHÁČ


    Turecký sultán Mehmed II. nastoupil v roce 1421 na trůn a již v roce 1453 dobyl Konstantinopol. Tento úspěch pak předznamenal další rozsáhlé výboje. Osmané si podrobili Persii, pevninské Řecko a Moreu, většinu řeckých ostrovů a Trapezunt. Padla také Euboia a Kaffa. Křesťanské mocnosti se kvůli vzájemným rozporům vzmohly jen na menší obranné operace. Mehmed se pokusil dobýt i Rhodos, ale johanité se tehdy ubránili. Naopak italské Otranto roku 1480 padlo, avšak sultán na Apeninském poloostrově ve výbojích nepokračoval, neboť se musel věnovat Persii, kde v roce 1481 zemřel. Jeho nástupce Bajezid II. se sice zmocnil části benátských držav v Řecku a začlenil Karaman, jinak se ale věnoval především vnitřní správě říše. Po něm nastoupil Selim I., který si podrobil mamlúcký sultanát, čímž získal Levantu, Egypt a Arábii. Na tyto již tak úctyhodné územní zisky navázaly výboje jeho nástupce Sulejmana I. Ten nastoupil na trůn v roce 1520 a již následujícího roku dobyl Bělehrad. V roce 1522 pak dokázal vybojovat Rhodos. Poté se opět vydal na Balkán, kde byly jeho cílem Uhry. Dobyl pevnost v Petrovaradíně a obsadil Banát. Odtud pak zamířil na sever. V létě 1526 porazil u Moháče českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který v bitvě zahynul. Již předtím nebyly Uhry zcela stabilní kvůli činnosti Jana Zápolského a nyní nebylo síly, která by dokázala Turkům účinně vzdorovat. Ti tak vyplenili Pětikostelí či Pešť a jejich předsunuté jednotky řádily až u Balatonského a Neziderského jezera. Evropu v tu chvíli zachránily problémy v Asii, které donutily sultána zaměřit se na čas na tamější záležitosti. Nicméně cesta na Vídeň byla víceméně otevřená.

    FERDINAND I. A SITUACE V UHRÁCH


    V roce 1515 se císař Maxmilián I. a český a uherský král Vladislav Jagellonský dohodli na sňatkové smlouvě. Jejím obsahem byl sňatek jednoho z císařových vnuků (nakonec se jím stal Ferdinand) s Vladislavovou dcerou Annou a současně Vladislavova syna Ludvíka s Ferdinandovou sestrou Marií. Svatba Ferdinanda Habsburského a Anny Jagellonské. Svatba Ferdinanda s Annou se konala v květnu 1521, svatba Ludvíka s Marií pak krátce na to v lednu 1522. Když zemřel Ludvík Jagellonský u Moháče, aniž by zanechal potomka, začal Ferdinand usilovat jakožto manžel jeho sestry o oba královské trůny. Českým králem byl zvolen v říjnu 1526 a korunován v únoru roku následujícího. V Uhrách to bylo složitější. Většina uherských stavů si v listopadu 1526 za krále zvolila sedmihradského vévodu Jana Zápolského. V prosinci se hrstkou věrných nechal v Bratislavě králem zvolit i Ferdinand. Zápolský se opíral o vlastní državy a tureckou pomoc. Ferdinand spoléhal na svého staršího bratra Karla, který byl španělským králem a římským císařem. Prozatím měl vliv v západních a horních Uhrách a v Chorvatsku. Ferdinandova vojska v čele s Mikulášem ze Salmu dokázala porazil Zápolského síly v bitvě u Tarcalu a následně obsadit velkou část země. Ferdinand se tak mohl nechat korunovat uherským králem. Zápolský poté utrpěl další porážky a musel opustit Sedmihradsko. Dočasné útočiště nalezl v polské Sieradzi. Místní vojvoda Laski ale nebyl dostatečně silný na to, aby mu mohl významně pomoci. Nicméně mu poradil, aby se obrátil s prosbou o pomoc do Istanbulu. Zápolský údajně nějakou dobu váhal, ale nakonec na tuto radu dal. Ostatně Ferdinand tam svého zástupce také vyslal, ačkoliv ten se snažil dosáhnout uzavření míru. Do Istanbulu tedy vyrazil i Laski, aby zde jednal Zápolského jménem. Sultánovi se to hodilo, neboť mu to poskytovalo záminku k dalšímu tažení. Ferdinandův vyslanec navíc požadoval bezpodmínečné uznání Ferdinanda jako uherského krále a vrácení Bělehradu a Jajce, což považoval Sulejman za urážku. Sultán se tedy dohodl se Zápolským na tom, že mu pomůže na uherský trůn, za což se ten zavázal k placení tributu.

    TURCI VYRÁŽEJÍ


    Sultán brzy u Plovdivu shromáždil velkou armádu, jejímž velením pověřil velkovezíra Ibrahima Pašu. Armáda se měla v roce 1528 vydat do Uher, avšak její zásoby byly zničeny velmi silnými bouřemi a dešti. Ferdinand tak získal jeden rok k dobru. Jan Zápolský mezitím sháněl podporu pro své plány. Obrátil se na řadu evropských panovníků a také na papeže. Ten ho ale namísto pomoci exkomunikoval a vyzval uherskou šlechtu k podpoře Habsburků.

    10. dubna 1529 opustil sultán Istanbul. Jeho armáda, která čítala na dvě stě tisíc mužů vyrazila na sever. Jan Zápolský v dubnu vpadl se zhruba dvěma tisíci muži do Uher, avšak u Košic utrpěl porážku. To ale nic nezměnilo na tom, že na počátku léta turecká armáda překročila uherské hranice. V jejím čele se pohybovaly skupiny nepravidelného lehkého jezdectva, tzv. akincijové, kteří plenili, zabíjeli a znásilňovali, čímž šířili strach mezi civilním obyvatelstvem a zhoršovali zásobování vojenských jednotek nepřítele. Zápolský vjel znovu do Uher a u Moháče se setkal se sultánem, který potvrdil své předešlé sliby. Několik dní poté Turci oblehli Pešť, kterou 8. září obsadili, když se vzdala její posádka. Zápolský zde pak usedl na uherský trůn. Turecká armáda se v té době začala přesouvat k Vídni. 21. září dorazili k městu akincijové. Turci mezitím také obsazovali menší opěrné body, často bez většího boje, neboť zde nebyla učiněna příslušná obranná opatření. Tak padlo Pětikostelí, Stoličný Bělehrad, Ostřihom, Komárno, Ráb či Mosonmagyaróvár. Statečně se drželi jen Most nad Litavou, Vídeňské Nové Město, Klosterneuburg a Perchtoldsdorf. Nicméně turecká přesila byla ohromná. Tak není divu, že 20. září padl Altenburg a krátce na to i Most nad Litavou a Trautmannsdorf. Cesta na Vídeň byla volná.

    OBRANNÉ PŘÍPRAVY


    Ferdinand svolal ve svých zemích sněmy, což mu umožnilo získat finance a mužstvo. Pomoc hledal také ve svaté říši římské, která ale žila spory mezi katolíky a protestanty. Na říšském sněmu ve Špýru dokázal říšské stavy přesvědčit, aby poskytly finance a jednotky, ale nebylo to takové množství, v jaké doufal. Navíc měli omezený mandát na obranu říše, takže je nemohl nasadit v Uhrách. Jeden z prvních oddílu říšského jezdectva dorazil k Vídni a hned zajal skupinu akincijů. Nijak si s nimi nezadali v krutosti. Chtěli od nich získat informace, a tak je nechali mučit, včetně natahování na skřipci. Poté je svázali a hodili do Dunaje. Ve Vídni totiž rostla nervozita s tím, jak se Turci blížili, zatímco pomoc přicházela jen velmi pomalu. To se týkalo i hotovosti z Čech pod velením Jana IV. z Pernštejna. Fridrich II. Falcký, velitel jednotek z Říše, dorazil 24. září do Lince s několika tisícovkami mužů. Zde uskutečnil poradu s Ferdinandem a vyrazil urychleně k Vídni, aby tam byl dříve než Turci. Avšak 26. září se v Greinu dozvěděl, že Turci tam právě dorazili. Nejprve se chtěl probít do města, ale nakonec se rozhodl šetřit síly a počat v Kremži na posily. Tři dni před příjezdem Turků se do města podařilo dostat alespoň jeho příbuznému, falckraběti Filipovi se skupinou španělských a německých bojovníků.

    Bylo jasné, že turecká převaha nedovoluje postavit se jim v poli, tudíž válečná rada rozhodla, že je třeba se soustředit na obranu Vídně. Město se tak začalo připravovat na očekávaný turecký nápor. Bohužel ale nebyl dostatek prostředků a času. Alespoň byly srovnány se zemí domy poblíž hradeb a hradby samotné v nejkritičtějších místech narychlo zpevněny. Městské brány byly pro jistotu zazděny. Výjimkou byla Solná brána, která zůstala průchozí, aby skrze ní mohl být veden případný výpad. Na některých místech byly postaveny i zcela nové obranné prvky. Ze střech byly sundány šindele, aby se zmenšilo riziko šíření požárů. Zřízeny byly i požární hlídky. Z ulic byla odstraněna dlažba, neboť by po ní dobře skákaly dělové koule vypálené z tureckých děl. Do města byly přisunuty zásoby, hovězí dobytek a píce. Naopak odsunuty byli z velké části starci, ženy, děti a církevní činitelé, čímž se zmenšily nároky na zásobování. Bohužel řada z nich narazila na akincije a padla do zajetí nebo byla zabita. I přes hektické úsilí nebyly obranné prvky města ani zdaleka ideální. Hodně mělo záležet na odvaze a odhodlání jeho obránců.

    V čele jednotek ve městě stál díky svému postavení formálně falcko-neuburský falckrabě Filip, avšak, přestože se aktivně podílel na obraně Vídně, hlavní roli hrál stařičký hrabě Mikuláš ze Salmu. Hlavní trojici doplňoval Vilém svobodný pán z Rogendorfu. K ruce jim byl purkmistr Wolfgang Troy a řada dalších funkcionářů a velitelů, jak místních, tak španělských říšských či pocházejících z různých koutů habsburského soustátí. Za zmínku stojí odhodlání Ruperta hrabě z Manderscheidu a Wolfa hraběte z Oettingenu, kteří se nacházeli v táboře říšských sil u Kremže. Za každou cenu se chtěli dostat do města, a tak přeplavali Dunaj a nechali se vytáhnout na hradby. Posádka ve městě čítala zhruba 20 tisíc pěších vojáků a 2 tisíce jezdců, k nimž je nutno připočíst ještě tisícovku ozbrojených měšťanů.

    Falckrabě Filip měl k dispozici stovku kyrysníků a čtrnáct setnin lancknechtů z Říše. S nimi zaujal pozice u Prašné brány, zhruba od Brány u Červené věže po střed kurtiny mezi Prašnou bránou a Korutanskou bránou. Od tohoto středu kurtiny přes Korutanskou bránu až po klášter augustiniánů mezi byl prostor, v němž byly umístěny vojáci z Předního Rakouska, Tyrolska, Korutanska a Kraňska pod velením Ecka z Reischach. Prostor mezi klášterem a Widmertor bránili vojáci ze Štýrska, jimž velel Abel z Hollenecku. Mezi Widmertor a Skotskou bránou byli umístěni vybraní vojáci pod velením Leonarda z Velsu a Maximiliana Leysera. Prostor mezi Skotskou a Ostrovní bránou střežili rakouští a španělští vojáci v čele s Reinprechtem z Ebersdorfu. V prostoru se nacházela i Elendská věž, která byla osazena děly, která znepříjemňovala život tureckým lodím. Na hradbách od Ostrovní brány přes Solnou bránu až po Bránu u Červené věže se nacházeli jednotky z Čech v čele s Arnoštem z Brandensteinu a Viléma z Wirtenberku. Součástí byla i skupina jezdců, které velel Jan hrabě z Hardeggu. Na náměstích bylo umístěno jezdectvo, jemuž velel již zmíněný Vilém z Rogendorfu. Jejich úkolem bylo v případě potřeby operativně zasáhnout na kriticky ohrožených místech. Na hradbách a střechách přilehlých domů se nacházelo zhruba šedesát až sedmdesát děl různých ráží a stáří. Ačkoliv to může vypadat jako nevelké číslo, nejednalo se zase až o tak malý arzenál. V čele dělostřelců stál zbrojmistr Ulrich Leyser.

    TURCI DORAZILI PŘED VÍDEŇ


    23. září dorazila ke svatému Marku velká skupina Turků, která zde zmasakrovala invalidy. Poté pokračovala po hlavní silnici k Vídni. Na jejich příjezd císařští zareagovali výpadem pěti set kyrysníků v čele s hrabětem Hardeggem. Jezdci se ale dostali příliš daleko a mezi ruinami vypálených domů se dostali do pasti. Dali se tedy na ústup, ale ten nebyl ani zdaleka organizovaný. Většině se útěk podařil, avšak tři zahynuli a šest bylo zajato. Zajat byl i kornet Kryštof ze Zedlitz. Turci narazili hlavy mrtvých na svá kopí spolu s hlavami čtyř sťatých invalidů. Zajatci pak museli nést těchto sedm kopí sultánovi, který tak měl mít možnost pokochat se prvním úspěchem v boji proti obráncům Vídně. Ten čtyři zajatce propustil a poslal je zpět do města se vzkazem, že vzdají-li se, budou v bezpečí, v opačném případě bude město srovnáno se zemí a smrti nebude ušetřen nikdo uvnitř. Zbylé tři zajatce včetně korneta Zedlitze si Sulejman ponechal.

    24. září dorazila k městu hlavní část turecké armády. 25. září se ale ještě podařilo do města proniknout Solnou bránou dvěma rotám císařských sil z Norimberka. Následujícího dne nechal sultán do města poslat českého vojáka, který byl zajat v Altenburgu, s nabídkou, že pošle i další Čechy. Tento zvláštní posel byl poslán zpět spolu s dvěma tureckými zajatci s odpovědí, že ve Vídni je již dostatečná posádka, takže si sultán může své české zajatce ponechat. Sulejman uskutečnil prostřednictvím vyslaných zajatců s dary ještě tři další nabídky městu ohledně kapitulace. Vídeňští na oplátku vyslali turecké zajatce, rovněž s dary, avšak bez jakéhokoliv vzkazu.

    Mezitím se prostor před Vídní zaplnil tureckými vojáky a jejich leženími, která se nacházela až u Schwechatu a Trautmannsdorfu. Janičáři obsadili ruiny na předměstích, za nimiž našli ukryt a zároveň z nich mohli vést palbu z mušket a děl menších ráží. Sultán nechal rozložit svůj stan v oblasti Simmeringu. Kousek od něj se nacházel stan velkovezíra. Ostatní velitelé pak zaujali se svými vojsky postavení od Semmeringu přes Penzing po Nußdorf, čímž obklíčili město co se týče přístupů po pevnině. Přístupy po řece přehradila turecká flotila, která čítala na čtyři stovky lodí. Počet obléhatelů byl udáván zhruba kolem tří set tisíc, avšak většina z nich patřila k trénu. Skutečných bojovníků bylo zřejmě něco přes sto tisíc.

    Turci kopali zákopy a ostřelovali hradby. Nasadit mohli tři stovky děl, avšak významnější bojovou hodnotu měla zhruba jen stovka. Ta nejtěžší děla, jež by se hodila při vedení palby proti hradbám, musela zůstat v Uhrách, neboť silné deště rozmáčely cesty, které tak nebyly schopny unést tak těžké kusy techniky. Hlavní nápor střelby směřoval do oblasti Korutanské brány.

    OBLÉHÁNÍ MĚSTA


    Dokončení obklíčení města a první výpady
    Obklíčení města na vodě i na souši byla dokončeno 27. září. Krátce poté provedly výpad tři roty německého a španělského jezdectva. Podařilo se jim pobít na dvě stovky tureckých vojáků. Další výpad dokázal zmařit dodávku zásob a zbraní přes Dunaj od Kahlenbergu. Na 29. září, na den svatého Michala, nedávno sultán ohlásil snídani ve Vídni. Vzhledem k tomu, že Vídeň odmítla kapitulovat, byla snídaně nahrazena cestou velkovezíra mezi tureckými leženími. Vídeňané si nicméně neodpustili drobnou provokaci, když za sultánem vyslali vězně se zprávou, že na něj čekali s pohoštěním, ale maso již zchladlo. Navíc se bude muset spokojit s poměrně slabou zábavou, kterou obstarají děla na hradbách. Své odhodlání obránci navíc kolem poledního demonstrovali také dalším výpadem, který vedl Eck z Reischachu. Toho doplnili Španělé pod velením Ludvíka z Avallu. Podařilo se jim zastihnout skupinu ovíněných Turků, kteří za svou nepozornost zaplatili životem. Obránci zkoušeli také vyslat přes Dunaj zvěda, avšak ten se již nevrátil.

    Vídeňanům nahrávalo do karet počasí. Spustili se dlouhotrvající deště a v noci mrzlo, což bylo na tuto dobu neobvyklé. Když přestalo pršet, prohnala se ještě vichřice. Morálku tureckých válečníků zvyklých na teplejší podnebí a ubytovaných v lehkých stanech to moc nezlepšilo. Poslední zářijový den byl celkově poklidný, došlo jen k šarvátce u padacího mostu a do města se podařilo proniknout chlapci a dívce, kteří utekli z tureckého zajetí. Obráncům poskytli informace z tureckého tábora.

    Opatření proti tunelům s náložemi
    V pátek 1. října se turečtí velitelé sešli u sultána, kterému tak vyjádřili svůj respekt. Tři stovky lancknechtů, kteří toho dne provedli výpad do jednoho tureckého ležení, podobné pocity nesdíleli. Výsledek jejich akce nebyl každopádně jednoznačný ani pro jednu stranu. Toho dne byl zajat muž, který se přiblížil k hradbám a tvrdil, že má křesťanské rodiče a chce se vrátit k jejich víře. Byl nicméně podroben klasickému i zostřenému výslechu, čili mučení. Obránci tak od něj získali informace o počtu lodí, o počtu děl, především těžších kusů, a o podzemních tunelech u Korutanské brány a kláštera klarisek, které Turci kopali, aby mohli pod hradby umístit výbušniny. Obránci na ohrožených místech přijali obranná opatření - rozmístili vědra s vodou či bubny se kuličkami hrachu, aby zaznamenali sebemenší záchvěvy země, zpevnili hradby a kopali vlastní tunely. Poté buď cizí nálože střelného prachu ničili nebo zabírali. 2. října se podařilo lokalizovat a neutralizovat nálož u Korutanské brány. Stejného dne zaútočili Turci ve směru ke Skotské bráně. Došlo k větší šarvátce, nicméně útočníci se stáhli.

    Očekávání útoku na město
    3. října turecká palba zesílila a trvala dlouho do noci. Obránci proto očekávali, že v brzké době dojde k velkému útoku na město. Velitelé tedy nechali posílit hlídky a udržovali posádku ve vyšší bojové připravenosti i v průběhu noci. Úder ale nepřišel. Korutanská brána a přilehlý bastion nicméně utrpěly nemalé poškození. Vídenští dělostřelci naopak zle potrápili ležení rumelského bejlerbeje. 4. října nastal na turecké straně čilý ruch. Minérské práce byly zesíleny, do zákopů byly přinášeny žebříky a otepi slámy a vojáci se připravovali na všeobecný útok. Ve městě zasedli večer velitelé k poradě, na níž padlo rozhodnutí, že následujícího dne bude proveden velký výpad, jehož cílem bude nalezení a zničení tunelů s náložemi a také pokud možno vypuzení janičářů z trosek poblíž hradeb.

    Hagenův výpad
    5. října v šest hodin ráno vyrazilo z města osm tisíc mužů. Zprvu se zdálo, že akce bude mít úspěch. Císařští vpadli do předních tureckých řad a zaskočeným Turkům předváděli, jak nepříjemné a smrtící jsou při boji zblízka údery kropáčem nebo sekyrou. Postupně ale začali přicházet početné posily. Útočníci dostali strach, že budou odříznuti od města, pročež vypukla panika a úprk zpět k hradbám, který nezastavili ani povely velitele útoku Wolfa Hagena, ani pokřik z hradeb. Statečný Hagen byl se skupinou nejvěrnějších bojovníků obklíčen a zabit. Turci utrpěli citelné ztráty, nicméně obránci přišli o více jak pět stovek bojovníků, kteří padli v boji či do zajetí, a také o řadu dalších, jež zahynuli při snaze dostat se do města.

    Další čekání na útok
    V poledne začali velbloudi dopravovat do zákopů svazky dřeva, klacků a slámy. Obránci proto opět očekávali velký útok na město, který ale ani tentokrát nepřišel. Místo toho Turci zavalili město večer zesílenou palbou, která trvala až pozdě do noci. 7. října Turci zaútočili na dva bastiony a odpálili nálož u Korutanské brány. Podařilo se jim tím zničit zeď naproti klášteru klarisek v délce více jak dvaceti metrů. V noci v táboře obléhatelů plály tisíce loučí, takže obránci opět očekávali útok, který ale opět nepřišel. Do města se mezitím do města přepravil posel, který přinesl uklidňující zprávu od krále Ferdinanda a falckraběte Fridricha, že pomoc k městu dorazí během týdne. To zlepšilo morálku obránců, nicméně k jejímu upevnění přispěla i šibenice, která byla umístěna na Lugeckém náměstí. Smrt na ní našli ti vojáci, kteří nenastoupili do služby nebo se jinak provinili proti vojenské disciplíně. 8. října začali Turci opět silně ostřelovat město. Dřevěný val u Korutanské brány vzplanul a část hradeb začala hrozit zřícením. Obránci tyto ohrožené úseky urychleně vyztužili trámy a kmeny stromů. Podobná záchranná operace musela být provedena i u Skotské brány.

    První útok
    9. října za rozbřesku byl vyhlášen poplach, neboť Turci se evidentně chystali na útok. I přes všechna protiopatření, která výrazně zmírnila následky, se ve tři hodiny odpoledne Turkům podařilo po obou stranách Korutanské brány odpálit nálože. Nalevo od brány byla v hradbě proražena zhruba díra, která umožňovala současný vstup více jak dvaceti mužům v řadě. Turci se několikrát pokusili o průnik, ale ten se Salmovi pokaždé podařilo odrazit. V tom jim pomohlo těžké dělostřelectvo, které úspěšně napadlo turecké jezdectvo. Turci nyní očekávali výpad z města a raději vykopali kolem důležitých částí ležení zákopy. Jejich morálka a sebejistota začaly dostávat první větší trhliny. Obránci mezitím narychlo opravili poškozené části opevnění.

    Druhý útok
    10. říjen byl relativně klidný. Pokračovali stavební práce, podařilo se najít a zničit dva tunely a během malého výpadu byly ukořistěno pět velbloudů. 11. října byla před devátou hodinou ráno odpálena nálož mezi Korutanskou a Prašnou bránou, která vytvořila velkou mezeru v opevnění. Zatímco se sem hrnuly zástupy bojovníků, byla odpálena další nálož u Prašné brány. Část Turků se poté dostala až na hradby, možná i do města. Každopádně i tento nápor byl po několika hodinách tvrdých bojů odražen. V poledne nastal v poli relativní klid. Naopak v sultánově ležení narůstal vztek.

    Třetí útok
    12. října byl nápor obnoven. V podstatě se opakoval scénář z předchozího dne. Opět byly ve stejných místech odpálený dvě nálože, byla vytvořena průrva v opevnění a do ní se nahrnuli útočníci. A ti byli opět po lítých bojích obránci, především Španěli, odraženi. Ustupující Turky nezastavila ani výmluvnost bičů jejich důstojníků. V průběhu dne pak došlo ještě k několika pokusům o útok. Avšak nálože vybuchovaly bez větších efektů a nájezdy útočníků byly stále slabší. Úpadek morálky byl znát i na noční válečné poradě. Navíc s tím, jak postupoval čas, docházelo ke zhoršování počasí a klesal stav zásob. Ty totiž nebyly v očekávání rychlého vítězství připraveny v objemu odpovídajícímu dlouhodobé obléhací operaci. navíc byly odraženy již tři velké útoky, což mělo nemalý význam z nábožensko-vojenského hlediska.

    Čtvrtý útok
    13. října nad ránem bylo rozhodnuto, že následujícího dne bude proveden ještě jeden velký, v pořadí čtvrtý pokus o útok na město. Pokud by selhal, mělo se obléhání ukončit. Den tedy proběhl bez větších bojových operací, o to čilejší ovšem byly přípravy. Přislíbeny byly mimořádné odměny a sultán osobně provedl inspekci jednotek. Ve městě mezitím všechny nevojenské osoby vylepšovaly stav opevnění, především zacelovaly proražené díry. Podařilo se také objevit nálož u Korutanské brány. Střelný prach, kterého bylo na šest tun, byl opatrně odebrán pryč. 14. října za rozbřesku se turecké vojsko seřadilo do tří velkých skupin a před devátou hodinou ranní vyrazili do útoku. Vojáci už ale nepřekypovali odhodláním, odvahou a okázalým opovrhováním smrti. Postup vpřed nebyl často tak rozhodný, jak by bylo potřeba. Povzbuzovat je proto musely rány bičem a údery šavlí jejich nadřízených důstojníků. Pomoci měly také dvě nálože odpálené již tradičně po stranách Korutanské brány. Odpálení třetí nálože u Hradu překazili obránci, kteří ji včas našli a odnosili všechen střelný prach. I tak ale vznikla v opevnění průrva, kterou se Turci snažili za podpory dělostřelectva dostat do města. Všechny jejich útočné vlny ale byly odraženy. Když sultán viděl marnost tureckých snah, vydal rozkaz k ukončení obléhání a ústupu od Vídně.

    ÚSTUP TURKŮ OD VÍDNĚ


    Před půlnocí janičáři opustili své pozice. Předtím zapálili vše, co si nemohli nebo nechtěli vzít s sebou. Bohužel nehořeli jen věci. Turci se dopustili masakru, který kontrastoval s velkorysým chováním, kterým se sultán obvykle vyznačoval. Je nicméně dost možné, že se tak stalo bez jeho rozkazu i vědomí. Ustupující vojáci shromáždili většinu svých zajatců. Dospívající dívky a chlapci byly svázáni a odvlečeni do otroctví. Ostatní byli zaživa naházeni do plápolajících ohňů, rozsekáni či naraženi na kůly. Oslavy ve městě tak kalily rozsáhlé požáry a zoufalý křik z předměstí. Turci poté na rozloučenou vypálili na město poslední salvu a odtáhli. Po cestě zapalovali vše, co hořelo.

    15. října ráno bylo obráncům Vídně jasné, že bezprostřední turecké nebezpečí pominulo. Na oslavu byly vypáleny salvy z děl na hradbách. Po dlouhé době se opět rozezněly zvony. Na počet Pána Boha zazněl slavnostní hymnus Te Deum laudamus a byla sloužena Slavná mše na počet Nejsvětější Trojice. Ve městě zavládlo veselí. Zvuk se donesl až k sultánovi, který se otázal zajatého korneta Zedlitze na důvod. Ten mu popravdě odpověděl, že si myslí, že je to na oslavu záchrany města. Sultán jeho upřímnost odměnil dary, přičemž ho současně s dvěma dalšími jezdci propustil se zajetí. Šlo o zajímavý kontrast s nočním chováním turecké soldatesky. Sultán také přijal podřízené velitele a činovníky, aby oslavili šťastné ukončení tažení. Oni mu projevili respekt políbením ruky, on je odměnil drahými dary.

    Turci se dali na ústup ve směru na Most nad Litavou. Na ústup se dala i turecká flotila, která při tom utrpěla ztráty způsobené vídeňskými děly. Poslední odtáhl 17. října za sněžné vánice velkovezír s jezdectvem, které krylo ústup a shromažďovalo kořist. Přechod řeky Litavy se neobešel bez logistických problémů, kterých navíc využila vídeňská posádka, která proti ustupujícím Turkům provedla velký 18. října výpad. Skupina o síle osmi eskadron jezdectva a čtyř setnin pěchoty v čele s Janem Katzianerem, Pavlem Bakicsem a Zikmundem z Weichselburku zasadila Turkům citelené ztráty, připravila je o nemalou část kořisti a osvobodila mnoho zajatců. 19. října následoval další výpad, který dostihl Turky u Laa am Wienerberge. Dvě stě tureckých bojovníků zde našlo smrt. Nicméně 20. října překročili Turci uherské hranice.

    Ve Vídni byly mezitím zatčeny tři osoby, u kterých se údajně našly turecké peníze. Nešťastníci byli podrobeni právu útrpnému. Na mučidlech se doznali, že měli za úplatu zapálit město. Poté byly rozčtvrceni a jejich údy byly pro výstrahy rozvěšeny na hradbách.

    25. října dorazil Sulejman do Pešti, kde byl přijat s plnými poctami Zápolským. Ten mu opět přislíbil věrnost a naopak obdržel hodnotné věcné dary. 30. října se sultán opět vydal na cestu. 20. listopadu dorazil přes Petrovaradín do Bělehradu. Cesta mu trvala tak dlouho kvůli počasí a špatnému stavu cest. Sulejman dorazil do Istanbulu 28. listopadu. Do města vstoupil triumfálním způsobem, přičemž ho doprovázela část vojska. Jiné části ale byly ponechány v Bělehradu, Niši či Edirne, aby zde doplnily své stavy.

    ZÁVĚREM


    Následky
    Vídeň utrpěla těžké šrámy, ale ještě horší situace panovala v jejím okolí. Dolních Rakousy prožily plenění, znásilňování a vraždění, únosy, podpalování osad, ničení ovocných stromů a keřů vinné révy. Velká část obyvatelstva byla odvlečena nebo pobita - některé odhady mluví až o třetině populace. Ti, co stačili utéci, se vrátili do zpustošené krajiny.

    Ztráty
    Turecké ztráty byly tehdy udávány v rozmezí od třiceti do osmdesáti tisíc. Novější odhady se pohybují kolem patnácti tisíc. Naopak dobové zprávy o půl druhé tisícovce mrtvých obránců jsou zřejmě příliš nízké, avšak lepšími nedisponujeme.

    Spor o žold
    Ačkoliv bezprostřední turecké ohrožení pominulo, klid nenastal. Bojovníci, kteří dosud bránili Vídeň proti Turkům teď představovali zdroj problémů. Požadovali vyplacení peněz navíc s odůvodněním, že odrazili pět útoků. Jejich požadavky se jejich nadřízení zdráhali vyslyšet. Situace byla stále nebezpečnější, a to především pro obyčejné občany, neboť vojáci hrozili tím, že když nedostanou zaplaceno, vyplení město. Situaci nakonec zachránil příjezd falckraběte Fridricha, který přislíbil vyplatil trojnásobek slíbené částky. S tím se velká část rebelantů spokojila. Někteří ale stále trvali na svém. Disciplínu tak bylo nutno obnovit tvrdším způsobem - vůdci vzpoury byli popraveni. Poté se vojska seřadila a vyrazila pryč. Část směrem na Bratislavu, část směrem na Mosonmagyaróvár. Měšťané se tak konečně mohli věnovat opravám města, svých domů a svých živností.





    Zdroje:
    www.history-of-europe.com
    http://www.wien-vienna.at/geschichte.php?ID=1681
    http://www.wien-vienna.com/vienna1529.php
    de.wikipedia.org
    http://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Vienna
    www.habsburger.net
    Military History Channel: Surviving the Battle - Episode 01: 1529 - The Siege of Vienna
    http://apippas.wordpress.com/
    www.heroesofserbia.com
    Stanley L. Sandler: Ground Warfare. An International Encyclopedia, ABC-Clio 2002

    Rytina Bartela Behama zachycující střety mezi Rakušany a Turky před Vídní, 1529 zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Vienna
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/175344#518603Verze : 2
    MOD