Vyšší jednotky a velitelství US Army

Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 384 příspěvků vloženo, 1555 editováno a 377 zmoderováno. Statistiky
22.9.2018 - Praha - Sraz k 20. narozeninam valka.cz | Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Vyšší jednotky a velitelství US Army

pracovní téma

    Avatar

    Občanská válka


    Během americké občanské války Američané zmobilizovali tolik vojsk, že disponovali několika armádami. Armády Unie byly v roce 1864 podřízeny pod jednotné velení generála Granta. Šlo o první americkou zkušenost s řízením několika armád a sborů jedním velitelským prvkem. Nicméně nešlo o tak rozvinutou a institucionalizovanou formu, jakou známe z pozdějších období. Technologický a společenský pokrok šel ale rychle vpřed a týkal se i vojenské oblasti.


    První světová válka


    Vznik skupin armád
    V první světové válce evropské mocnosti dokázali zmobilizovat vojska dosud nevídané velikosti. Počet mužů se již nepohyboval ve statisících ale v miliónech. Řízení několika armád, samostatných sborů a dalších různých formací na podobné úrovni již nebylo efektivně možné z jednoho centrálního místa, jímž bylo dosud obvykle ministerstvo války, generální štáb či obdobná instituce. Moderní řízení armád vyžadoval uskutečňování mnoha rozhodnutí velitelského i administrativního charakteru a to navíc v relativně krátkém časovém úseku. Praxe, kdy generál Joffre velel osmi armádám nebo Moltke sedmi byla neudržitelná. Během první světové války zavedly tento mezistupeň mezi armádami a ústředním velitelstvím Rusové (front), Němci a Francouzi (skupina armád). Navíc docházelo i ke jmenování velitelů pro určitou oblast jako třeba Hindenburga, který působil ve funkci hlavního velitele všech německých vojsk na východní frontě.


    Americké expediční síly
    Američané nezavedly obdobný stupeň velení, jelikož jejich expediční síly v Evropě čítaly jen tři polní armády a bylo tedy v zásadě možné je řídit jedním nadřízeným prvkem, jímž bylo Velitelství amerických expedičních sil (American Expeditionary Force, zkráceně AEF) v čele s generálem Pershingem. Ten do Evropy dorazil s funkcí velícího generála AEF, do níž ho jmenoval přímo ministr války (Secretary of War). Inherentní součástí tohoto jmenování bylo zřízení generálního velitelství (General Headquarters, zkráceně GHQ), jež mělo být nástrojem vedení války. Podle některých interpretací způsob jeho jmenování a rozsah jeho pravomocí Pershinga stavěl na roveň náčelníka generálního štábu. Důležité také bylo, že Pershing dokázal odrazit snahy Britů a Francouzů o nasazení amerických jednotek po částech v rámci britských a francouzských jednotek. Držel se zásady, že americké jednotky budou bojovat pod americkým velitelem. Z této praxe sice nakonec několikrát slevil, ale šlo spíše o nasazení menších amerických jednotek na úrovni praporů. Součástí Velitelství AEF bylo Velitelství komunikační linie (Line of Communication HQ), jež bylo později přejmenováno na Velitelství zásobovací služby (Service of Suply, zkráceně SOS). Jeho úkolem bylo zajištění zásobování jednotek a evakuace raněných. Za tímto účelem mělo různé součásti v komunikační zóně (Communications Zone) čili v týlu AEF v širším pojetí. V létě 1918 Ministerstvo války (Department of War) navrhlo, aby tyto činnosti byly z Velitelství AEF vyděleny. Pershing to ale důrazně odmítl a trval na tom, že jde o jeho prerogativ z titulu velitele válčiště (theater commander), aby si v rámci tohoto válčiště řídil zásobovací činnost. Navíc urychleně jmenoval náčelníka štábu AEF do funkce velitele SOS.


    Meziválečné období


    Zkušenosti z první světové války
    Generál Pershing se v roce 1921 stal náčelníkem generálního štábu a provedl několik reforem. Jedna z nich zvyšovala roli generálního štábu při operačním plánování. V souladu se závěry Harbordovy rady došlo ke zřízení Rady válečného plánování (War Plans Board). To položily základy pro pozdějčí hlavní roli generálního štábu při operačním řízení během druhé světové války. Z doktrinálního hlediska Američané kopírovali Francouze. První manuál pro řízení vyšších jednotek, který byl vyšel v roce 1924, byl překladem francouzského manuálu. Pojednával o velení, organizaci a taktickém nasazení vyšších jednotek, nicméně tou nejvyšší byla polní armáda. V roce 1930 vydalo Ministerstvo války Manuál pro velitele vyšších jednotek (provizorní) (Manual for Commanders of Larger Units (Provisional)). Tato příručka přinášela doktrínu pro moderní vedení války založenou na nedávných amerických zkušenostech s vedením větších celků v poli. Ta, po vzoru AEF, předpokládala existenci Generálního velitelství (General Headquarters, zkráceně GHQ), jež mělo řídit jednotky nasazené v poli. Manuál dále definoval další stupně velení - armádní skupiny, polní armády, sbory a divize. Armádní skupina (army group) byla definována jako největší taktická jednotka.


    Vznik armádních velitelství
    Problémem meziválečné armády byl mimo jiné nedostatek zdrojů. Armáda tedy byla spíše jakousi kostrou, která byla plná papírově existujících jednotek, které ale nebyly aktivní. Na počátku třicátých let bylo stále jasnější, že riziko dalšího válečného konfliktu je stále vyšší. Náčelníkem generálního štábu tehdy byl generál MacArthur. Tomu se podařilo vytvořit rámec pro mobilizaci a rozšíření sil v případě války. V roce 1932 byla v rámci kontinentálních USA zřízena čtyři velitelství polních armád. Jejich existence měla usnadnit průběh případné mobilizace a výcviku. Velitelství a štáby těchto armád měly disponovat zkušenými kádry. MacArthur navrhoval i zřízení velitelstvích armádních skupin, ač ve značně redukované podobě jen jakéhosi základu, který by se doplnil až v případě potřeby. Tento návrh ale nebyl realizován. V létě 1939 byla americká armáda rozptýlena na více jako stovce základen, přičemž se vesměs jednalo o jednotky do velikosti praporu. Polní armády existovaly jen jako body řízení výcviku a struktury na úrovni sborů měly především administrativní charakter.


    Reorganizace z března 1942
    Navíc byla stále zjevnější, že pokud dojde k vypuknutí války, bude tato konflagrace probíhat na více válčištích současně. Manuál z roku 1930 předpokládal existenci generálního velitelství, které by řídilo expediční síly v mnoha ohledech (operačních, logistických a dalších). Tehdejší náčelník generálního štábu Marshall ale byl, spolu s celou řadou dalších činitelů, přesvědčen, že tento doktrinální koncept dostatečně nereflektuje potřeby moderního vedení válečné činnosti. Bylo potřeba se vypořádat s předpokládanou potřebou vedení války na několika geograficky vzdálených válčištích, s komplexností moderního výcviku, s nutností rychlého operačního řízení a rychlým rozvojem leteckých sil. Byla tedy vypracována organizační studie, jejíž závěry byly následně realizovány. K 9. březnu 1942 tak bylo Generální velitelství přetransformováno na Velitelství armádních pozemních sil, jehož úkolem byl výcvik polních jednotek. Operační řízení přešlo na generální štáb, který se tak stal skutečným centrem pro vedení válečné činnosti v celosvětovém měřítku. Reorganizace z března 1942 znamenala, že polní manuál pro velitele vyšších jednotek z roku 1930 byl již nepoužitelný. V červnu 1942 proto byla vydána nová verze (Field Service Regulations, Larger Units (FM 100-15)), která poskytla rámec pro činnost vyšších jednotek během druhé světové války.


    Severní Afrika a Středozemí


    Americko-britská spolupráce před vstupem USA do války
    FM 100-15 nejenže popisoval funkce a činnosti skupin armád a armád, ale také pojednával o společných operacích pozemních sil, námořnictva a letectva a dále kladl důraz na rozsáhlá válčiště (theaters of operations). Manuál nepoužíval termín theater army a nezmiňoval kombinované operace se spojeneckými jednotkami. Válečná realita na to nicméně nebrala ohled. Američtí a britští vojenští činitelé tak museli najít způsob, jak vytvořit vyšší jednotky a velitelství, jež budou schopna úspěšně naplánovat, zorganizovat a vykonat rozsáhlé vojenské operace. V říjnu 1940 byl na britské ostrovy vyslán generálmajor James Chaney, který sloužil u armádního leteckého sboru a měl za úkol pozorovat průběh letecké války mezi luftwaffe a RAF. 29. ledna 1941 se setkali američtí zástupci generálních štábů armády a námořnictva setkali se svými britskými protějšky. Účelem série schůzek označované jako ABC-1 bylo stanovit principy a metody společného postupu proti silám Osy v případě amerického vstupu do války. Bylo dohodnuto, že obě strany budou koordinovat plánování a zřídí u svých protějšků vojenské mise. V květnu 1941 dorazila do Londýna americká mise, která byla označena jako Zvláštní pozorovatelská skupina (Special Observer Group, zkráceně SPOBS). V jejím čele stanul generál Chaney a celá sestávala z osmnácti důstojníků a jedenácti příslušníkům mužstva. Úkolem skupiny bylo navázat kontakt s britskými činiteli a poznat jejich výzbroj a metody boje. Měla také pomoci s koordinací alokace materiálu, který byl do Británie dodáván v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmů. Skupina se také podílela na plánování americké okupace Islandu, na němž americká 1. provizorní brigáda námořní pěchoty v červenci 1941 vystřídala britské jednotky. Skupina měla dále připravit podmínky pro případné umístění amerických jednotek na britských ostrovech v případě, že by USA vstoupily do války.


    Kombinovaní náčelníci štábů
    Japonský útok na Pearl Harbor a následný vstup USA do války udělil americko-britské spolupráci novou dynamiku. Ještě v prosinci odjel britský premiér Churchill do Washingtonu, kde se s americkým prezidentem Rooseveltem na konferenci Arcadia dohodli na společné globální strategii a společném vedení války. Tato jednota spojeneckého vojenského vedení byla realizována prostřednictvím Kombinovaných náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff, zkráceně CCS). Na vrcholné úrovni tento nejvyšší spojenecký vojenský štáb tvořili za americkou stranu členové Spojeného výboru náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff) a za britskou stranu členové Výboru náčelníků štábů (Chiefs of Staff Committee), tedy náčelníci americké a britské armády, námořnictva a letectva. Ti byli ale přítomni jen na nejdůležitějších zasedáních. Většina praktické činnosti se uskutečnila ve Washingtonu, kam britská strana vyslala Spojenou štábní misi (Joint Staff Mission), která měla protějšek v americké Spojené armádní a námořní radě (Army-Navy Joint Board). Úkolem CCS bylo koordinovat vojenské operace a přidělovat zdroje. Britská strana původně chtěla, aby přidělování zdrojů zůstalo pod civilní kontrolou, což měl zajistit za tímto účelem zřízený úřad zvaný Rada pro přidělování munice (Munitions Assignments Board, zkráceně MAB). Roosevelta sice Churchill přesvědčil, ale Marshall si prosadil, že MAB byl podřízen CCS. Potraviny, suroviny a lodní výstavba ale zůstaly v civilních rukou.


    Americké jednotky ve Velké Británii
    8. ledna 1942 byla Zvláštní pozorovatelská skupina přetransformována na Velitelství sil Armády Spojených států na Britských ostrovech (Headquarters, United States Army Forces in the British Isles, zkráceně USAFBI). Velitelem zůstal generál Chaney. 24. ledna bylo zřízeno Velitelství sil Armády Spojených států v Severním Irsku (United States Army Northern Ireland Force, zkráceně USANIF). O dva dni později se v Belfastu vylodily čtyři tisíce amerických vojáků. V následujících měsících americká přítomnost ve Velké Británii dále rostla. Současně se vedla debata o tom, jak rganizovat velení těchto sil. Chaney a jeho kolegové preferovali regionální velitelství, zatímco Marshall a jeho okolí sázeli spíše na funkční velitelství. Generál Marshall zaslal 14. května generálu Chaneymu směrnici, že velitelskí struktura amerických sil ve Spojeném království měly sestávat z velitelství pro leteckou složku, pozemní složku a pro služby. Prakticky Washington předpokládal, že USAFBI bude velitelským postem, pod nějž bude velmi autonomně spadat velitelství letectva. Administrativní a zásobovací funkce měly přejít na velitelství služeb. S letectvem nebyl problém, ale u služeb došlo k velké třenici. Marshallova směrnice dávala široké pravomoce velitelství služeb. To bylo v Londýně ustaveno 24. května a jeho velitelem se stal generálmajor John C. H. Lee. Ten hodlal převzít všechny administrativní a zásobovací funkce USAFBI. Přejít pod něj měly až na výjimky všechny součásti z oblasti zásobování a služeb. Chaney měl pocit, že to až příliš zasahuje do jeho pravomocí, ale nebyl si svým postavením vzhledem k Marshallově směrnici jist. USAFBi se proto obrátilo na Washington s žádostí o vyjasnění situace, respektive pravomocí a odpovědnosti USAFBI. Marshalla situace v Londýně znepokojovala, a proto tam vyslal generála Eisenhowera, aby na místě zhodnotil situaci a vrátil se domů s doporučeními ohledně řešení situace.


    Vznik Evropského válčiště
    Eisenhower dospěl k závěru, že Chaney by měl být spolu se svým štábem nahrazen někým jiným. Současně doporučoval vznik velitelství pro evropské válčiště, které by osobou hlavního velitele válčiště (theater commander) vykonávalo absolutní jednotu velení. 8. června Marshallovi představil návrh Směrnice pro velícího generála Velitelství pro evropské válčiště, která předpokládala jednotné velení všech amerických sil v Evropě. Marshall ji ještě téhož dne schválil, čímž vzniklo Velitelství Armády Spojených států pro evropské válčiště (European Theater of Operations, United States Army, zkráceně ETOUSA), které navázalo na USAFBI. V čele ETOUSA zůstal Chaney, ale 11. června Marshall sdělil Eisenhowerovi, že se má připravit na přesun do Londýna, kde měl Chaneyho nahradit. Eisenhower do Londýna dorazil 24. června. Směrnice přidělila velícímu generálovi ETO taktické, strategické, územní a administrativní povinnosti hlavního velitele válčiště (theater commander). Eisenhower měl mít řídit plánování a operační nasazení i námořních sil. S tím neměl problém ani náčelník námořních operací (obdoba náčelníka generálního štábu) admirál King, který Eisenhowerovi přislíbil, že ho velitelé námořnictva v Evropě budou respektovat. V opačném případě se měl Eisenhower obrátit rovnou na něj. Eisenhower dosáhl i kompromisu ohledně postavení Leeho velitelství SOS. Pravomoc velitele SOS jakožto sborového velitele byla ohraničena tak, aby nezasahovala do oblastí, kde již takovou pravomoc měl jiný velitel. Část podřízených součástí SOS bylo přesunuto pod ETO. U zbývajících měl jmenování provádět velitel ETO. Leemu naopak přibyla odpovědnost za administrativní a zásobovací plánování operací ETO. Lee současně získal svolení k přímému jednání s britskou stranou a s Ministerstvem války ohledně otázek zásobování, aniž by musel jít cestou ETO. Eisenhower to považoval za dočasné řešení, ale kvůli jiným naléhavějším problémům vydržela tato podoba delší dobu. Americké sílu ETO měly spolupracovat s Brity v boji proti Ose, avšak vždy jako samostatná součást.


    Velitelství spojeneckých sil - spojené a kombinované velitelství
    Když převzal Eisenhower velení ETOUSA, byla hlavním úkolem výstavba a shromažďování vojsk v Británii pro plánovaný výsadek ve Francii. Ke konci července bylo ale rozhodnuto, že bude provedena invaze do Severní Afriky. 26. července Marshall sdělil Eisenhowerovi, že bude velitelem spojeneckých expedičních sil. Eisenhower okamžitě začal s výstavbou příslušného štábu, takže když byl 14. srpna oficiálně jmenován, měl už štáb z větší části sestaven. Velitelství spojeneckých sil (Allied Force Headquarters, zkráceně AFHQ) vydalo svůj první rozkaz 12. září, to jest takřka měsíc po svém zřízení. AFHQ bylo celkem novým konceptem. Eisenhower se do té doby musel v rámci ETOUSA vyrovnat s nutností vytvořit funkční společné (joint) velitelství, který by řídilo všechny americké síly v Evropě. Nyní postoupil na další pomyslnou úroveň, neboť musel dát dohromady fungují kombinované (combined) velitelství, tedy takové, které by integrovalo americké a britské jednotky do jednotné bojové formace. Řídil se při tom třemi základními principy, jimž byly: jednota velení, rovnováha mezi americkými a britskými funkcionáři v jednotlivých součástech štábu a jmenování do funkcí vždy těch nejlepších kandidátů bez ohledu na jejich národnost. Podporoval společného ducha a potlačoval třenice mezi jednotlivými zbraněmi stejně jako národnostní rozmíšky. Několik amerických důstojníků bylo odesláno zpět do USA kvůli tomu, že si neodpustili nevhodné poznámky na britskou adresu. Britové naopak nejprve nechtěli poskytnout Eisenhowerovi plné pravomoci, velitel britské 1. armády Kenneth Anderson měl podle jejich názorů mít právo odvolat se přímo k britskému Ministerstvu války, pokud by Eisenhowerův rozkaz ohrožoval britské jednotky. S takovým okleštěním svých pravomocí se Eisenhower nehodlal smířit a dosáhl toho, že Anderson se sice mohl odvolat k ministerstvu války, ale nesměl při tom ohrozit probíhající operaci a musel předem informovat Eisenhowera a sdělit mu důvody svého kroku. Štábní funkce byly obsazovány tak, že zástupcem vedoucího funkcionáře jednotlivých součástí byl vždy důstojník jiné národnosti ve stejné či obdobné hodnosti. Příslušníci jednotlivých součástí štábu pak byli podle národnosti zastoupeni zhruba půl na půl. U administrativních a zásobovacích součástí se z praktických důvodů nešlo touto cestou, naopak existovaly čistě britské a čistě americké formace. Ty pak zastřešoval Hlavní administrativní úřad (Chief Administrative Office, zkráceně CAO), v jehož čele stanul britský generál Humfrey Gale. Ten měl koordinovat všechny operační logistické záležitosti amerických a britských sil, koordinovat činnost administrativních štábů armády, letectva a námořnictva obou států a svolávat konference, na nichž se měly vyměňovat informace a urychlovat koordinace. Eisenhowerovým zástupcem byl jmenován generál Mark Clark. Důvodem, proč se jím nakonec nestal Brit byla obava, že by to mohlo v případě, že by musel z nějakého důvodu převzít velení, komplikovat jednání s Francouzi. Rovněž náčelník štábu byl Američan. Organizace velitelství a štábní procedury rovněž vycházely z amerického vzoru.


    Vylodění v Africe
    Operace TORCH spočívala ve vylodění tří úkolových uskupení (Task Force). Západní úkolové uskupení se vylodilo v Casablance, Střední úkolové uskupení v Oranu a Východní úkolové uskupení v Alžíru. Západní formace byla tvořena americkými armádními, leteckými a námořními silami a prostředky, jež byly dopraveny rovnou z USA. Střední formace byla také americké, ale plavila se za britské pomoci ze základen ve Spojeném královtsví. Východní skupina byla především britská, avšak útočné pozemní síly pro počáteční fázi operace byly americké, což zase bylo kvůli Francouzům. Eisenhower přímo velel velitelům úkolových uskupení. Námořním silám obou států, respektive jejich velitelům, velel nepřímo prostřednictvím velitele expedičních námořních sil, jímž byl britský admirál Cunningham. U letectva velel přímo příslušným velitelům leteckých sil obou států. Cunningham byl Eisenhowerovi podřízen v otázce zajištění námořní bezpečnosti operace a námořní podpory vylodění. U jiných operací v západním Středomoří a severním Atlantiku byl podřízen přímo britské admiralitě. Americké námořní síly, které připlouvaly z USA byly podřízeny veliteli americké Atlantické floty až do doby, než překročily hranici 40° západní délky. Po skončení operace se vrátily zpět do jeho podřízenosti. AFHQ vykonávalo celkové řízení plánování a logistiky stejně jako operační kontrolu. Důstojníci pro plánování byli zapůjčeni z ETOUSA a SOS, nicméně i tak byl pociťován nedostatek koordinace mezi AFHQ a oběma uvedenými velitelstvími. Výsledkem bylo to, že SOS bylo odpovědné za implementaci zásobovacího programu, který naplánoval někdo jiný. Později bylo uznáno, že plánování a řízení zásobování musí být koordinováno s taktickým plánováním a řízením. Zásobování jednotlivých úkolových uskupení zpočátku probíhalo z míst, z nichž vypluly. U středního uskupení bylo po čase zásobování přesměrováno z Británie do USA. Britové provozovali přístav v Alžíru, Američané v Oranu a Casablance. Americké přístavy měly být obsluhovány jednotkami SOS. V Oranu se 11. listopadu vylodila první část .... (Mediterranean Base Section, zkráceně MBS), která se plně ustavila 6. prosince a od té doby zajišťovala přísun materiálu. V Casablance to bylo složitější, neboť velitel Západního úkolového uskupení odkládal přesun jednotek SOS, kterými do té doby disponoval. ... (Atlantic Base Section, zkráceně ABS) se tak začala ustavovat až 24. prosince. Zásobování do té doby zajišťovaly jednotky uskupení, které na to ale nestačily a docházelo k problémům. Ty vyřešilo až ustavení ABS. Ponaučením bylo, že je potřeba mít vhodné jednotky pro zajištění zásobování zařazené již do invazních sil. Na konci prosince byly ABS i MBS vyjmuty z působnosti velitelů uskupení a podřízeny rovnou AFHQ. Alžírský přístav už ostatně byl také. Navíc v Alžíru již od 25. listopadu sídlilo právě velitelství AFHQ.


    Vznik Severoafrického válčiště
    Vylodění v Severní Africe bylo provedeno jako jako operace v rámci ETOUSA. Z tohoto důvody byly 18. srpna hraniec ETOUSA rozšířeny o Portugalsko, Španělsko, Itálii a Severozápadní Afriku. Nicméně od počátku bylo jasné, že jde jen o dočasné řešení. Generál Eisenhower, který vykonával současně funkci velícího generála americké armády na evropském válčišti (ETOUSA) a hlavního velitele Spojenecký expedičních sil v Severní Africe (AFHQ), navrhoval, aby, až dojde ke stabilizaci sil v Severní Africe, byla tato oblast vyčleněna z ETOUSA jako samostatné válčiště. Vhodné datum odhadoval na dobu zhruba dva měsíce od vylodění. Ke změně nakonec došlo v únoru 1943. Výše uvedená území byla 3. února opět vyjmuta z ETO a stal se z nich základ pro oblast působnosti nového válčiště, které bylo pojmenováno jako Severoafrické válčiště (North African Theater of Operations). 4. února bylo ustaveno Velitelství Armády Spojených států pro severoafrické válčiště (North African Theater of Operations, United States Army, zkráceně NATOUSA) v čele s generálem Eisenhowerem, který ke stejnému dni opustil ETOUSA, kde ho nahradil jiný velitel. Úkolem NATOUSA bylo obstarávat v oblasti záležitosti amerických sil, které nebyly spojeneckého charakteru. Stejně jako Eisenhower fungovala i celá řada dalších důstojníků jak v rámci NATOUSA, tak v rámci AFHQ. Část personálu byla postupně přesunuta z AFQH do NATOUSA.


    Organizace zásobování severoafrického bojiště
    Generál Eisenhower byl ve své dvojí roli časově velmi zaneprázdněn a neměl čas řešit detailní problémy. Z tohoto důvodu byla zřízena funkce zástupce velitele válčiště (deputy theater commander, zkráceně DTC), jímž se stal generál Hughes. Náplň jeho práce byla obdobná té, kterou zastával CAO v rámci AFHQ. Není tedy divu, že generálové Hughes a Gale spolu často spolupracovali a koordinovali svou činnost. Určitý problém spočívalv tom, že americké předpisy takovou funkci neznaly, což znejisťovalo Hughesovo postavení. Ten proto usiloval o to, aby byl současně jmenován velícím generálem komunikačního pásma (Communication Zone, zkráceně COMZ), což byla funkce, která již měla v předpisech oporu. Jmenování Hughese do této funkce, k němuž došlo 9. února, neznamenalo vytvoření dalšího separátního velitelství, jen to znamenalo, že funkce DTC se dostala do souladu s vojenskými předpisy. 15. února bylo v Oranu zřízeno SOS, NATOUSA v čele s generálem Larkinem, které převzalo ABS, MBS a v Constantine nově zřízenou ... (Eastern Base Section, zkráceně EBS). V otázkách zásobování podléhalo SOS pod DTC. Velitelé ABS, MBS a EBS řešili chod svých zařízení přímo s DTC. Existence SOS, NATOUSA měla odlehčit zásobovacímu důstojníkovi na štábu AFHQ. Nicméně problémy v komunikaci a koordinaci mezi AFHQ a NATOUSA se i tak objevovaly. Řešit je mělo jmenování jednoho plukovníka z SOS jako styčného bodu při AFHQ.


    Změny u operačních velitelství
    Ke změnám docházelo nejen v organizační vtstvě, ale též u operačních velitelství. 1. ledna 1943 bylo Východní úkolové uskupení přejmenováno na britskou 1. armádu. 4. ledna byla v marocké Ojudě aktivována americká 5. armáda. Změny si vyžádalo i zapojení francouzských sil. Ty se zapojily do boje proti vojskům Osy, ale odmítly bojovat pod britským velením. Prozatímně to bylo vyřešeno 13. ledna, kdy bylo zřízeno Velitelské stanoviště AFHQ v Constantine (AFHQ Command Post, Constantine) v čele s Eisenhowerem, který tak prostřednictvím tohoto quazi velitelství skupiny armád přímo řídil americkém, britské a francouzské jednotky. I přes Eisenhowerovu častou přítomnost v Constantine bylo jasné, že to nebylo dlouhodobě udržitelné řešení. V druhé polovině ledna se v Casablance konala konference, která mimo jiné měla řešit otázku reorganizace velitelské struktury tak, aby byal možná koordinace pozemních, leteckých a námořních jednotek v Severní Africe s těmi na Blízkém východě. Ostatně britská 8. armáda se blížila z jihu k Tunisku, zatímco britská 1. armáda operovala v jeho severní části. Bylo proto 18. února přistoupeno ke zřízení 18. skupiny armád, která podléhala AFHQ a převzala řízení obou těchto britských armád. Velitelem skupiny armád a současně zástupcem velitele AFHQ byl jmenován generál Alexander, britský velitel na Blízkém východě. Velitelství 18. skupiny armád z velké části převzalo operační záležitosti od AFHQ. Naplánovalo a řídilo operace v Tunisku a koordinovalo je s letectvem a námořnictvem. Dohlíželo též na řádné zásobování obou podřízených armád. Jednalo se vlastně o spojenecké velitelství, nicméně bylo složeno především z Britů a řídilo se britskými předpisy pro činnost štábů. Současně se zřízením skupiny armád bylo zrušeno velitelské stanoviště AFHQ v Constantine. U letectva byla vyřešena roztříštěnost velitelských struktur tím, že generál Spaatz byl 5. prosince 1942 dočasným zástupcem velitele AFHQ pro letectvo (Acting Deputy Commander in Chief for Air, Allied Force). K dispozici měl velitelství, které bylo zřízeno 5. ledna a po čase bylo přejmenováno na Severozápadoafrické velitelství letectva (Northwest African Air Forces, zkráceně NAAC). Podřízeny mu byly americká 12. letecká armáda a Východní letecké velitelství RAF. K nimi byly dle potřeby přidávány francouzské jednotky. Když jednotky Velitelství letectva Západní pouště (Western Desert Air Force, zkráceně WDAF) dorazily společně s britskou 8. armádou do Tuniska, bylo nutné začít koordinovat jejich činnost s jednotkami NAAC. Za tímto účelem bylo zřízeno Středozemní letecké velitelství (Mediterranean Air Command, zkráceně MAC). Štáb sídlil při AFHQ a do čela velitelství byl jmenován hlavní letecký maršál Tedder. Pod MAC spadalo jak britské Blízkovýchodní velitelství (Middle East Command) a Letecké velitelství na Maltě (Air Headquarters Malta, zkráceně AHQ Malta), tak zmíněné Spaatzovo NAAC. Oblast jeho působnosti tedy zahrnovala i území mimo NATO. V záležitostech, které se týkaly těchto oblastí nepodléhal Tedder Eisenhowerovi. K bližší koordinaci došlo i u námořních sil. 20. února byla Cunninghamova funkce přejmenována z velitele námořních expedičních sil (Commander in Chief, Naval Expeditionary Forces) na velitele ve Středozemí (Commander in Chief, Mediterranean). Odpovědný byl nyní za všechny námořní operace v oblsti působnosti NATO.


    Operace Husky
    Po severní Africe byla na řadě invaze Sicílie. Ta měla proběhnout v červenci za příznivého měsíce. 23. ledna 1943 obdržel Eisenhower směrnici CCS, která ho určovala jako hlavního velitele. Jeho zástupcem byl jmenován generál Alexander. Velitelem letectva se stal maršál Tedder a námořnictva admirál Cunningham. Eisenhower dostal za úkol sestavit ve spolupráci s Alexanderem zvláštní administrativní a operační štáb, který měl operaci Husky naplánovat a připravit. První setkání tohoto štábu se uskutečnilo 10. února 1943 v pokoji číslo 141 v hotelu St. George Hotel v Alžíru. Od toho byl také odvozen název této skupiny - štáb Uskupení 141 (Headquarters, Force 141). V této době nešlo o samostatnou formaci, nýbrž o součást G3, AFHQ. Nicméně jeho členové byli osvobozeni od úkolů souvisejících s operací v Tunisku. Formace udržovalo blízký a čilý kontakt se společným plánovacím štábem AFHQ. Zkušenosti získané při vzniku a činnosti AFHQ a 18. skupiny armád umožnily rychlý postup plánovacích činností. V březnu byl generál Patton jmenován velitelem Uskupení 343 (Force 343), což bylo americké úkolové uskupení, a generál Montgomery velitelem Uskupení 545 (Force 545), což bylo britské úkolové uskupení. 15. května byla několik dní po kapitulaci německých sil v severní Africe byla rozpuštěna 18. skupina armád. Většina štábu byla převedena do Uskupení 141. Ve stejný den se právě Uskupení 141 přetransformovalo v samostatné operační velitelství. V červnu se toto velitelství přesunulo do tuniské La Marsy. Na počátku července se pak Taktické velitelství Uskupení 141 přesunulo na Maltu. Odtud pak Eisenhower, Alexander a Cunningham řídili průběh invaze. Naopak Tedder zůstal na svém velitelství v Tunisu. V den invaze Sicílie bylo Uskupení 141 přejmenováno na 15. skupinu armád (15th Army Group), v jejímž čele stanul generál Alexander. Uskupení 343 se současně přejmenovalo na I. obrněný sbor, zesílený (I Armored Corps, Reinforced), respektive na 7. armádu (Seventh Army) v čele s generálem Pattonem. Uskupení 545 se změnilo na 8. armádu (Eight Army) v čele s generálem Montgomerym.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/183079#534951Verze : 32
    MOD
    Avatar
    Rozpracováno - úkol / Under Construction - task
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/183079#590772Verze : 0
    MOD