Brigáda [1775-2004]

Brigáda a brigádní bojový tým v Armádě Spojených států


Úvodem


Brigáda
Slovo brigáda (Brigade) se do angličtiny dostalo z francouzštiny. Jeho původní význam byl zhruba něco jako "ti, co bojují". V 15. století se slovo poprvé objevilo jako termín označující vojenskou formaci větší než pluk či eskadrona. V americké vojenské historii existovala brigáda od samého počátku. V rámci Kontinentální armády zřídil generál George Washington 22. června 1775 první jednotky označované jako brigády.

Na brigády se ale brzy zapomnělo a organizační kostru americké armády tvořily nejprve pluky (Regiment) a po velkou část 20. století pluky a divize (Division). V americké vojenské historii se význam slova moc neodchýlil, neboť brigády existovaly po většinu historie jako dočasné taktické a bojové formace zřizované podle momentální potřeby. Jako stálá velitelství byly zřízeny až v době první světové války, avšak již na začátku druhé světové války byly divize triangularizovány. Tento přechod ze čtvercového na trojkové uspořádání znamenal konec brigádního stupně u manévrovacích divizí. Divize nadále ve své sestavě neměly dvě brigády po dvou plucích, nýbrž jen tři přímo podřízené pluky. Nebyl to ale úplný konec brigád v americké armádě. U obrněných divizí existovala tzv. bojová velitelství (Combat Command), která lze vnímat jako určitý ekvivalent brigády. Nadále také existovaly samostatné brigády mimo divizní strukturu.

Současnost
V současné armádě tvoří údernou sílu právě brigády a brigádní bojové týmy (Brigade Combat Team, BCT). Brigády existují především v podobě udržovacích a zabezpečovacích jednotek a také jako jednotky armádního letectva. Brigádní bojové týmy jsou pak základní nasaditelnou manévrovací jednotkou a mají tři základní typy - obrněný brigádní bojový tým, brigádní bojový tým Stryker (v podstatě mechanizovaná pěchota) a pěchotní brigádní bojový tým (v podstatě motorizovaná pěchota). Pěchotní brigádní bojové týmy se pak ještě dělí na tři podskupiny, na týmy lehké pěší, výsadkové a vzdušně úderné. Každý z brigádních bojových týmů sestává z vševojskových praporů (Battalion) odpovídajícího typu a praporů podpůrných a zabezpečovacích. Brigádní bojový tým tak může samostatně operovat i mimo dosah své mateřské divize. BCT standardně velí plukovník, ale v případě potřeby může být do jeho čela postaven brigádní generál.
Brigáda [1775-2004] - Vojáci z 1. praporu 121. pěšího pluku 48. pěšího brigádního bojového týmu zajišťují bezpečnost po přistání vrtulníku CH-47 Chinook po zásahu v jihovýchodním Afghánistánu. (Foto: U.S. Army)

Vojáci z 1. praporu 121. pěšího pluku 48. pěšího brigádního bojového týmu zajišťují bezpečnost po přistání vrtulníku CH-47 Chinook po zásahu v jihovýchodním Afghánistánu. (Foto: U.S. Army)
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570946 Verze : 8

Brigády v Kontinentální armádě


Kolonie
V amerických koloniích stavělo každé město miliční rotu a každý okres měl pluk, který tyto roty zastřešoval a řídil. Na úrovni kolonie stál důstojník v generálské hodnosti, který velel všem plukům dané kolonie. Hodnost tohoto důstojníka byla většinou označována jako Sergeant Major-General, později zkráceně jako Major-General. Potřeba pro vyšší jednotky než byl pluk nebyla pociťována, neboť se zřídkakdy pro provedení operace sešel celý pluk, natožpak několik pluků najednou. Když se měla shromáždit početnější hotovost, byly postaveny zvláštní dobrovolnické či miliční roty podle kvót pro každé město v kolonii. Ani když byla celková síla větší než jeden pluk, nebyly zřizovány brigády. Několik pluků bylo prostě chápáno jako expedice a její velitelství bylo označováno jednoduše jako armáda (the army). V čele stál důstojník označovaný jako generál a vrchní velitel expedice (General and Commander in Chief of the Expedition). Býval to jediný generál v celém uskupení, pokud neměl zástupce též v generálské hodnosti. Pokud část expedice dostala konkrétní samostatný úkol, bylo velení delegováno na jednoho z plukovníků této vyčleněné části nebo jí velel zmíněný zástupce velitele expedice.

První brigády a brigádní velitelé se v Severní Americe objevily za sedmileté války, během níž britská vláda vyslala do svých amerických kolonií větší počet jednotek pravidelné armády. Ani tehdejší britská armáda neměla žádnou stálou organizační složku vyšší než pluk a stavěla brigády jen tehdy, pokud bylo potřeba velet uskupení o více jak třech plucích. Síly umístěné v Louisburgu v roce 1757 sestávaly z 13 pluků o různém počtu praporů a byly sestaveny do tří brigád. Rok poté se brigády objevily i u koloniálních jednotek. Velitel expedice proti pevnosti Fort Duquesne generál John Forbes rozdělil své síly do tří brigád. Velitelelm jedné z brigád, která seestávala z 1. a 2. virginského pluku - formací zřízených jako zvláštní miliční jednotky speciálně pro tuto operaci, byl jmenován plukovník George Washington. Po úspěšném dobytí pevnosti byla zrušena brigáda i jeden z pluků.

Kontinentální armáda
Po prvních potyčkách mezi novoanglickými miličními silami a pravidelnými britskými jednotkami se Kontinentální kongres rozhodl postavit vlastní polní armádu zastupující všechny kolonie. Kongres také v polovině června 1775 rozhodl, že do jejího čela postaví George Washingtona jakožto generála a vrchního velitele kontinentální armády. Ostatně byl jediným kolonistou, který měl zkušenosti s velením vyšší jednotky než byl pluk. Když se generál Washington ujal funkce, obléhaly miliční jednotky Boston a měly za sebou bitvu u Bunker Hillu. Tyto miliční jednotky stavěly jednotlivé státy a celá formace měla značně decentralizovanou povahu. Washington okamžitě začal zavádět řád a organizaci podle svých zkušeností, přičemž okamžitě zřídil brigády a divize. S tím souviselo jmenování prvních brigádní generálů a generálmajorů kongresem. Narozdíl od britské armády, byla hodnost brigádního generála v kontinentální armádě stálou hodností.

Brigády a divize byly zpočátku administrativními a geografickými součástmi kontinentální armády. Washington rozdělil frontu kolem Bostonu na divizní a brigádní úseky. Jedna divize byla navíc držena v záloze. Každá ze tří divizí sestávala ze dvou brigád a každá brigáda disponovala šesti či sedmi pluky. Brigáda měla v průměru 2 600 příslušníků. V souladu s britskou praxí byly brigády zpočátku vnímány jako jako čistě taktické jednotky dočasné povahy, a proto jim nebyl přidělen v podstatě žádný štáb. Základní administrativní a taktickou jednotkou měl být pluk. Jenže pluky byly stavěny jednotlivými státy z mužů, kteří sloužili na základě časově omezeného povolání do služby, takže jejich síla velmi fluktuovala. V praxi to tedy byla právě brigáda, která se stala základní taktickou a administrativní jednotkou. V čele brigád stál brigádní generál jmenovaný kongresem, většinou na Washingtonovo doporučení, zatímco velitele pluků jmenovaly guvernéři či parlamenty jednotlivých kolonií. Pomocí přesunů pluků udržoval Washington jednotlivé brigády na relativně stálých stavech, přičemž průměrné početní stavy brigády postupně klesaly z původních 2 600 na zhruba 1 000 mužů.

Štáb brigády
Tento vývoj v postavení brigád vedl k postupnému nárůstu jejího štábního elementu. Původně se jednalo o jednoho nižšího důstojníka, tzv. brigádního majora (Brigade Major), což vycházelo z britské tradice, kdy jím byl dočasně jmenován jeden z plukovních kapitánů. V kontinentální armádě se z toho stala stálá funkce s hodností majora. Tento důstojník vykonával funkci pobočníka. V anglosaském chápání byl současně Adjutant čili administrátor a Aide de Camp čili generální asistant a kurýr. V češtině se obě funkce většinou označují právě jako pobočník. V roce 1779 byl brigádní major nahrazen dvěma funkcemi - pobočníkem (Aide de Camp) a brigádním inspektorem (Brigade Inspector). Současně přibyly dvě nové funkce. Byli jimi brigádní ubytovatel (Brigade Quartermaster), který měl na starost zásobování, a brigádní konduktor vojenských skladů (Brigade Conductor of Military Stores), jenž se staral o zásoby munice a řádný stav zbraní.

Zrod konceptu vševojskové brigády
Po vyklizení Bostonu se stala válka za nezávislost mnohem více mobilní, nicméně brigáda zůstala pro Washingtona stále základním prvkem k řízení armády. Většina divizních velitelů v této době řídila tři brigády, ale nebylo to dogma. Počet podřízených brigád se měnil dle momentálních potřeb a možností. Brigáda měla mít ideálně tři pluky po 700 mužích, avšak to byl většinou nedosažitelný stav. Při postupu na Trenton přidělil Washington každé brigádě část dělostřelectva, aby jí poskytovalo přímou podporu, což byl tehdy celkem inovativní přístup. Byl to jakýsi počátek vševojskových brigád. Složení brigád a jejich schopnost manévru velkou měrou přispěla k vítězství proti hesenských žoldnéřům.

Po Trentonu Washington koncept vševojskových brigád formalizoval. Každý brigáda měla mít dělostřeleckou rotu o osmi až deseti dělech. Brigády měly být rozestavěny tak, aby si mohly poskytovat vzájemnou palebnou podporu. Brigáda, na níž byl veden nepřátelský útok, měla držet pozice a počkat, až zbylé brigády divize v součinnosti s nejbližší divizí provedou koncentraci sil a následně obchvatný manévr. Pokud ale měli Američané proti sobě kvalitní a odhodlané britské jednotky, museli sami čelit snahám o obchvat. Kvalitní vzájemná podpora brigád v takových případech alespoň umožnila relativně spořádáný ústup. Britové měli zatím také navrch tam, kde jim mohla poskytnout podporu děla královského námořnictva. Zpočátku se Washingtonově armádě nedařily ani útočné operace, nicméně flexibilní struktura v těchto případech alespoň umožnila včasné zachycení britských protiútoků.

Počet brigád
Washington měl právo volně přesouvat pluky mezi brigádami, nicméně si byl vědom toho, že je výhodné držet se pokud možno co největší stabilizace. Každý stát dodával určený počet jednotek na základě přidělené kvóty. Pokud to šlo, byly brigády sestavovány z pluků z jednoho státu. Brigády byly označovány jménem velitele, poté byly brigády z lidnatějších států označovány jménem státu a případně též pořadovým číslem. Unikátní číslování se mělo vrátit opět až za první světové války. Počet brigád se měnil podle momentální potřeby, která většinou vycházela z míry britské vojenské aktivity. Britové s jednou výjimkou prováděli vojenské operace vždy jen na jednom válčišti. Tato výjimka z jara 1777 si vynutila nárůst brigád na více jak 22. Počet brigád byl po nějakou dobu udržován na zhruba stejném počtu a začal klesat po roce 1779. Počet brigádních generálů byl vždy vyšší než počet polních brigád. Část brigádních generálů totiž byla pověřena administrativními funkcemi a další část již sice byla neschopna polní službu, nicméně stále byla vedena na seznamu generálů.

Zhodnocení
Washingtonovo nasazení brigád bylo celkem inovativní a podobalo se tomu, jak o dvacet let později používal Napoleon své armádní sbory, čímž tehdy způsobil revoluci v evropském způsobu vedení války. Tak jako Napoleonovy sbory, tak i Washingtonovy brigády měly být díky svému složení a organizaci schopny nezávislé akce, ale primárně měly být flexibilně zaměnitelnou součástí vyššího celku. Snažil se proto udržovat brigády na stejných počtech a se stejným složením, aby byly standardizovanou položkou. Do jejich čela stavěl zkušené generály, kteří byli schopni brigády vést v rámci většího celku i samostatně. Brigády tako tvořily základní stavební kámen Washingtonova způsobu vedení bojových operací. Tato role se přesto brigádám vrátila až po zhruba 200 letech.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570947 Verze : 5

Období mezi válkou za nezávislost a občanskou válkou


Legie
Během 19. století byl největší stálou vojenskou jednotkou americké armády pluk o deseti rotách. Brigády byly pouze dočasnými formacemi zřizovanými v situaci, kdy bylo potřeba řídit více pluků, především tehdy, když jich bylo více jak tři. Je to poněkud překvapující vzhledem k tomu, jak se se osvědčily Washingtonovy brigády v bojích o nezávislost, ale je nutno si uvědomit, že krátce po skončení bojů byla armáda takřka celá rozpuštěna. Tradice brigády se tedy vytratila a nic na tom nezměnil ani krátký experiment s Legií Spojených států (Legion of the United States) v letech 1792 až 1796. Legie představovala stálou armádu, která byla rozdělena do čtyř sublegií (Sub-Legion). V čele sublegie stál brigádní generál a její síla byla předepsána na 1 280 mužů. Sestávat měla ze dvou pěších praporů, jednoho střeleckého praporu, dělostřelecké roty a dragounské roty. Představovala tak vlastně de facto vševojskové brigádní uskupení. Nicméně armáda se po roce 1796 vrátila k plukovnímu systému, přičemž každý pluk byl složen pouze z příslušníků jednoho druhu vojsk.

Milice a dobrovolníci
Legie neměla být jediným prostředkem obrany Spojených států. Američané vycházely z miliční tradice a Kongres vytvořil strukturu pro vyšší miliční jednotky pro použití v případě válečného konfliktu. Tato struktura počítala i s brigádami a divizemi. Pěší brigáda měla mít zhruba 2 500 mužů ve čtyřech podřízených plucích o dvou praporech po čtyřech rotách. Štáb brigády tvořil jen velitel a jeho asistent, jenž byl označován buď jako brigádní major nebo brigádní inspektor. Tento systém ale zůstal jen na papíře a nebyl zaveden do praxe. Žádný stát nesestavil pro fedeální službu jednotku vyšší než prapor. Kongres ještě k pravidelné armádě a milicím přidal jednu další komponentu, a to dobrovolníky. Nasazení miličních jednotek mělo řadu právních omezení, takže existence právně zakotvených dobrovolníků se v 19. století postupně stala primárním způsobem, jakým USA mobilizovaly početnější vojsko pro nasazení ve válečných konfliktech.

Britsko-americká válka
Britsko-americká válka byla ještě ve znamení širokého nasazení miličních sil. Když v roce 1812 válka začala, Kongres okamžitě začal s mobilizací. Využito bylo dobrovolníků i miličních jednotek. Největšími stálými jednotkami byly pluky. Brigády a divize měly mnohem méně formálnější charakter než jejich předchůdkyně z doby války o nezávislost. Pluky byly do brigád zařazovány na základě principu seniority a brigády byly číslovány pořadovými čísly na základě seniority svých velitelů. Síla brigád se pohybovala od 400 do 2 000 mužů. Pluky pravidelné armády, pluky miličních sil a pluky dobrovolnické byly většinou sestavovány do vlastních brigád a v čele stál velitel pocházející z příslušné komponenty.

Předpisy alespoň umožňovaly sestavit brigádní štáb s brigádním inspektorem, brigádním podinspektorem, brigádním ubytovatelem, vozmistrem a kaplanem. Velitel brigády měl navíc k dispozici brigádního majora a několik pobočníků. Před vypuknutím války měla armáda jednoho generálmajora a dva brigádní generály. V průběhu celé války bylo jmenováno dalších 25 generálů pravidelné armády. Několik dalších drželo generálskou hodnost dočasně u milic a dobrovolníků. V průměru udržovala armáda zhruba dvanáct generálů. Brigáda měla ideálně mít 2 000 mužů ve dvou plucích. Pravidelná armáda narostla ze 7 předválečných pluků na 37 válečných. Když uvážíme, že část brigádních generálů vykonávala administrativní funkce, netrpěla armáda zrovna přebytkem generálů.

Předpisy z roku 1821 a 1841 - zavedení armádních sborů
Po skončení války byla armáda zredukována zpět na sedm pluků. Brigádní generálové zůstaly tři. Nicméně armádní předpisy z roku 1821, jejichž autorem byl velmi schopný brigádní generál Winfield Scott, předpokládaly existenci brigád, divizí a nově též i armádních sborů (Army Corps). Ten měl sestávat ze dvou či více divizí. Brigáda měla disponovat dvěma pluky a její štáb měl tvořit jen brigádní major. Brigády měly být očíslovány podle seniority svých velitelů, nicméně v oficiálních zprávách měly být označovány jménem svého velitele. V roce 1841 došlo k revizi předpisů. Ty nově předpokládaly větší brigádní štáb, nicméně jeho složení mělo vycházet z momentálních potřeb. Vše se ale pohybovalo jen v teoretické rovině, neboť armáda ve skutečnosti nedisponovala větší jednotkou než byl pluk.

Americko-mexická válka
Když vypukla americko-mexická válka, měla armáda k dispozici osm pěších pluků, dva dragounské pluky a čtyři dělostřelecké pluky. Na počátku roku 1846 přibyl ještě jízdní střelecký pluk. V roce 1847 bylo zřízeno dalších osm pěších pluků, jeden střelecký pluk a jeden dragounský pluk. Válka se měla odehrávat především na cizí půdě, takže nebyly mobilizovány miliční jednotky. Kongres naopak povolil naverbovat 50 000 dobrovolníků. Skutečně povoláno jich do federální služby bylo jen 18 210 a mnoho z nich jen na dvanáct měsíců, neboť politici počítali s krátkodobým konflitem. Když se ukázalo, že válka bude trvat déle, bylo v druhé vlně povoláno 33 596 mužů, tentokrát se závazkem do konce války. Pravidelné ani dobrovolnické jednotky nebyly nastálo formovány větších formací než pluky. Dobrovolnické jednotky byly navíc organizovány v každém státě zvlášť. Brigády byly zřizovány podle momentálních potřeb.

Před vypuknutím války měla armáda jednoho generálmajora a tři brigádní generály, přičemž jeden z nich vykonával štábní funkci generálního ubytovatele. Dva další důstojníci měli čestnou či dočasnou hodnost brigádního generála. Byl to tehdejší způsob jak ocenit vynikající velitele. Za války se to používalo i k označení velitelů, kteří veleli vyšším jednotkám složeným z pravidelných i dobrovolnických jednotek. Pravidelná armáda vstupovala do války se čtyřmi polními brigádními generály. Za války se tento počet zvýšil na tři geneárly ve stálé (line) hodnosti brigádního generála a tři v hodnosti dočasné (brevet). Dobrovolnická složka měla 42 pluků a k dispozici dvanáct brigádních generálů. V průběhu války byly sestaveny brigády a divize, a to jak u pravidelné armády, tak u dobrovolníků. Tam byly většinou spojovány do brigád pluky ze stejného státu. Velitelé dobrovolnických vyšších jednotek pocházely většinou taktéž z této složky. Pluky měly většinou kolem 500 mužů a do brigád byly přidělovány většinou po dvou. Brigády byly většinou podporovány jednou či více dělostřeleckými rotami a některé také jednotkami jízdní pěchoty. Předpisy nařizovaly, aby brigádní štáb byl sestován dle momentálních potřeb, nicméně prezident Polk spolu s Kongresem určili, že štáb má mít ubytovatele a asistenta, komisařského důstojníka a asistenta, chirurga a asistenta a též kaplana.

Utažská expedice
Po skončení války s Mexikem byli dobrovolníci demobilizováni a pravidelná armáda redukována na osm pěších pluků, jeden jízdní střelecký pluk, dva dragounské pluky a čtyři dělostřelecké pluky. Počet brigádních generálů se zmenšil na čtyři, z čehož jeden byl generálním ubytovatelem. Armáda se opět věnovala jen ostraze hranic, konstabulární činnosti a pobřežní obraně. V roce 1857 se prezident Buchanan rozhodl vyslat do Utahu vojenskou výpravu, která měla potlačit mormonskou vzpouru. Armáda sestavila uskupení z čtyř pěších pluků, jednoho jezdeckého pluku, jednoho dragounského pluku a tří dělostřeleckých rot. Uskupení mělo 5 606 mužů a do jeho čela byl postaven brigádní generál Persifer F. Smith. Pro velení výpravy obdržel dočasnou hodnost generálmajora. Uskupení mělo být rozčleněno do dvou brigád v čele s plukovníky Johnstonem a Harneyem v dočasné hodnosti brigádních generálů. Smith ale zemřel dříve, než stačil převzít velení. Celá mormonská krize se ale nakonec stejně ukončila diplomatickými prostředky, takže Johnston do Utahu vyrazil s podstatně zredukovanou silou a brigády nakonec nebylo ani potřeba formovat.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570948 Verze : 2

Občanská válka a válka se Španělskem


Brigády za občanské války
Během americké občanské války postavily USA více jak 200 brigád. Ty byly většinou součástí divizí či armádních sborů, ostatně divize byla tehdy považována za základní administrativní a organizační jednotku. Bylo to také poprvé, kdy byly zřízeny skutečné armádní sbory, řídící dvě či více divizí. Sbory si uchovávaly své pořadové číslo i po přesunutí pod jiné velitelství. Naopak divize a brigády měly pořadová čísla v rámci sboru či divize, takže docházelo k jejich přečíslovávání. V oficiálních zprávách tak byly označovány jménem svého stávajícího velitele. Brigády nasazené před rokem 1863 na západním válčišti měly pořadová čísla v rámci dané armády. Stejně jako v předchozí válce povolala federální vláda velké množství dobrovolníků. Důstojníci pravidelné armády mohly zaujmout vyšší velitelské pozice u dobrovolnických jednotek, než měli u mateřské jednotky. Pravidelná armáda se sice mohla rozrůst, avšak počet dobrovolníků výrazně převyšoval počet příslušníků pravidelných jednotek.

Brigády byly zpočátku složené z pluků ze stejného státu nebo jedné složky. Avšak bojové ztráty a neexistující systém jejich doplňování vedl k celkem rychlému opuštění této praxe. Velitelé se snažili udržovat počty mužstva v brigádách na zhruba 2 000 mužů, čehož se vzhledem k úbytku příslušníků pluků dosahovalo přidělováním stále většího množství pluků jednotlivým brigádám. Ze dvou pluků se tak brigády dostaly až na pět a půl pluku. Nakonec došlo i na slučování brigád i vyšších jednotek, aby byla udržena požadovaná síla jednotlivých formací. Určitou anomálií byla Vermontská brigáda, oficiálně 2. brigáda 2. divize 6. sboru, která byla zřízena v roce 1862 a po celou válku si udržela 2., 3., 4., 5. a 6. vermontský dobrovolnický pěší pluk, k nimž v roce 1864 přibyl ještě 11. pluk. Bylo to způsobeno i tím, že všechny její pluky byly v roce 1864 zaplněny novým mužstvem, když tomu starému skončily závazky.

Generálové
Brigádě v průběhu války veleli dva stálí a čtyři dočasní velitelé. Do hodnosti brigádního generála bylo za války v pravidelné armádě a u dobrovolníků jmenováno 450 osob. Teoreticky měl všem brigádám velet brigádní generál. Avšak tento ideální stav narážel na realitu v Kongresu. Armáda zřídila úroveň armádních sborů a polních armád (Army), avšak kongresmani odmítali jmenovat generály do vyšší hodnosti než byla hodnost generálmajora, což byla standardní hodnost velitele divize. Jedinou výjimkou bylo jmenování Ulyssese S. Granta do hodnosti generálporučíka v roce 1864. Generálmajoři tak veleli kromě divizí i sborům a armádám. Brigádní generálové pak brigádám a divizím. Někdy v tom případě dostali dočasnou hodnost generálmajora. Brigádám tak často museli velet služebně nejstarší plukovníci. Ti byli často jmenováni do dočasné hodnosti brigádního generála. Jmenování důstojníků do dočasných hodností bylo v pravomoci prezidenta, který toto právo v únoru 1865 delegoval na velícího generála armády generálporučíka Granta.

Většina brigád sloužila jako součást divize či sboru, nicméně některé z nich si udržely osobité přezdívky, i když se jejich oficiální jméno v průběhu let měnilo. 4. brigáda 1. divize 3. sboru si v 2. bitvě u Bull Run získala přezdívku Železná brigáda (Iron Brigade) a byla tak nazývána i poté, co byla oficiálně přejmenována na 1. brigádu 1. divize 1. sboru. Dalším příkladem může být Irská brigáda (Irish Brigade). Ani tyto brigády ale nepřetrvaly věčně. Z důvodu nedoplňování ztrát byly rozpuštěny.

Struktura brigád
Brigády byly sice čistě taktickými jednotkami, které byly složeny buď jen z pěších, nebo jen jezdeckých pluků, avšak v průběhu války obdržely i ony menší štáb. Ten tvořili dva pobočníci, asistent, chirurg, asistent ubytovale a komisařský důstojník. Štáb disponoval třemi povozy na dopravu zásob. Každý podřízený pluk měl nárok na dalších šest povozů. Brigády obdržely rozlišovací vlajky. Původní propracovaný, ale generický systém z počátku války byl po čase opuštěn a brigády obdržely trojúhelníkové vlajky. Na nich byl symbol sboru a barvy na vlajce označovaly číslo brigády a nadřízené divize v rámci sboru.

Pěší brigády sestávaly výhradně z pěchoty. Pokusy z počátku války s přidělováním dělostřeleckých a jezdeckých jednotek brigádám byly záhy opuštěny. Dělostřelectvo bylo obyčejně koncentrováno na sborové úrovni v dělostřeleckých brigádách. Ty ale sestávaly jen ze čtyř až šesti dělostřeleckých rot a velel jim plukovník či ještě nižší důstojník.

Jezdectvo bylo před občanskou válkou zřídkakdy formováno do vyšších jednotek než byl pluk a dělilo se na jednotky dragounské, jednotky jízdních střelců a jednotky jezdecké. První dvě jednotky se měly přesouvat na koni a bojovat jako pěchota a mezi sebou se lišily jen zavedenou střelnou zbraní. Jezdecké jednotky měly bojovat standardně koňmo. Na počátku války byly tyto tři části sloučeny do jednoho typu označovaného jednoduše jako jezdectvo. Jezdecké pluky byly většinou rozdělovány na jednotlivé eskadrony, které bojovaly samostatně mimo plukuvní strukturu.

Armády, sbory a divize disponovaly jezdeckými brigádami či brigádami jízdního dělostřelectva. Brigády byly většinou tvořeny z pluků jedné zbraně. Nefunkční systém doplňování pluků, kdy starší pluky postupně ztrácely původní sílu, která nebyla řádně obnovována, kladl důraz na brigády jako základní bojové jednotky standardizované bojové síly. Použití brigád v občanské válce tak navazovalo na způsob jejich použití v britsko-americké a americko-mexické válce.

Válka se Španělskem
Po skončení občanské války byly početní stavy armády zredukovány a žádná formace větší než pluk nezůstala zachována. V 90. letech 19. století došlo k vnitřní reorganizaci pluků, které se od té doby skládaly ze tří praporů. Když nastala mobilizace armády pro válku se Španělskem, vycházelo se z praxe občanské války. Byli povoláni dobrovolníci a začalo se sestavovat osm armádních sborů. Armádní sbor měl disponovat třemi divizemi o třech brigádách. V některých případech mohl sbor mít brigády přímo jemu podřízené. Takové brigády byly považovány za samostatné. Brigáda měla disponovat třemi pluky, ale často měla jen dva. Brigády byly i za tohoto konfliktu označovány pořadovým číslem v rámci divize. Většina brigád byla složena buď z pluků pravidelné armády, nebo z pluků dobrovolnických, málokdy byly spojeny do brigády pluky z obou složek. Většina států a teritorií přispěla alespoň jedním plukem, ale ani jedna brigáda nebyla zformována jen z jednotek jednoho státu nebo teritoria. 8. armádní sbor, který bojoval na Filipínách měl v mnoha ohledech nestandardní organizaci, což vyplývalo ze skutečnosti, že zde vedl především protipovstalecký boj. Struktura sboru byla mnohem flexibilnější, dělostřelecké baterie byly často přidělovány přímo brigádám a některé brigády byly složeny z kombinace jezdeckých a pěších pluků.

V čele brigád měl stát brigádní generál, avšak i tentokrát z důvodu nedostatku důstojníků v příslušné hodnosti nezřídka vykonával funkci velitele brigády plukovník či podplukovník. Válka měla dvě fáze. První od dubna do července 1898 proti Španělsku a druhou v letech 1898 až 1901 proti povstalcům na Filipínách. Někteří generálové se tak dočkali dvou jmenování za sebou, přičemž to druhé bylo někdy do nižší hodnosti. Většina jmenování u dobrovolnických jednotek směřovala na vyšší důstojníky pravidelné armády, v nemálo případech byli povoláni rovnou z civilního zaměstnání bývalí generálové z doby občanské války, a to z obou armád. I na přelomu století zůstávala manévrovací brigáda dočasnou formací s jen malým či žádným štábem a s pluky jen z jednoho druhu vojska. Struktura brigády se během celého století moc nezměnila, přestože v oblasti výzbroje docházelo k rychlému pokroku. Jenže americká taktika nasazení pěchoty a jezdectva se příliš nezměnila a organizační struktura jednotek vycházela z ní. V novém století už ale nešlo technologický pokrok ignorovat.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570949 Verze : 5

Brigáda za první světové války


Reformy z počátku století
Po dobu jednoho století se organizační struktura na brigádní úrovni v podstatě nezměnila. To se nyní mělo změnit. Doba mezi koncem bojů na Filipínách a vstupem USA do první světové války byla obdobím mnoha reforem ozbrojených sil. Nevyhnutelně se to muselo dotknout i brigádní úrovně. Brigáda se v této době prosadila jako stálá formace s vlastními organickými podpůrnými jednotkami. Po skončení bojů na Filipách byly sice brigády zrušeny a největší jednotkou se opět stal pluk. Jenže někteří vojenští činitelé si všimli nedostatků při válce proti Španělsku a navíc sledovali evropské armády, které byly stále početnější a měly stále propracovanější strukturu. Ministr války Elihu Root je vyslyšel a provedl ve svém resortu řadu reforem. V roce 1903 byl zřízen generální štáb a právě jeho příslušníci zaměřili svou pozornost i na vyšší jednotky.

Důraz na divizi
V období před první světovou válkou byl v armádách evropských mocností základní manévrovací jednotkou armádní sbor, který obyčejně sestával ze dvou divizí o dvou brigádách se dvěma pluky. Sbor obsahoval i jednotky jezdecké, ženijní a polní dělostřelecké. Americká armáda sice podobně používala sbor v občanské válce i válce se Španělskem, avšak armádní řád z roku 1905 považoval za základní jednotku divizi. Předpis nenařizoval zřízení stálých vyšších jednotek, nicméně naváděl velitele k vytváření provizorních brigád a divizí. Pěší či jezdecká divize měla sestávat ze tří brigád o dvou či více plucích.

Národní garda
Zákon z roku 1903 reformoval miliční složku. Ta byla nově označována jako Národní garda. Zatímco nasazení miličních jednotek bylo omezováno právními předpisy, což si vynucovalo formování dobrovolnických jednotek, nový zákon umožňoval povolat jednotky Národní gardy do federální služby a následně je v případě stavu národní nouze nasadit bez omezení. Státy měly udržovat jednotky se stejnou organizační strukturou a stejnou úrovní, jakou měly jednotky pravidelné armády. Je nutno dodat, že Pennsylvánie udržovala již od roku 1879 stálou divizi, i když s nestandardní organizační strukturou, a New York se přidal v roce 1908 s divizí o standardní struktuře, včetně brigád. To byly první i v míru existující divize a brigády v historii americké armády.

Na základě zákona se konaly pravidelná cvičení jednotek pravidelné armády a národní gardy, aby tyto mohly být v případě potřeby nasazovány společně a dokonce se předpokládal vznik stálých vyšších jednotek složených z nižších jednotek z obou složek. V roce 1909 rozdělilo Ministerstvo války území USA na osm okruhů. Divize a brigády měly být formovány z jednotek obou složek podle jejich dislokace v daných okruzích. Zapojení Národní gardy bylo dobrovolné. Většina států na severovýchodě USA souhlasila se zapojením do tohoto systému, avšak žádné brigády nakonec zformovány nebyly.

Manévrovací divize
Mezi lety 1910 a 1914 byly navrhovány a schvalovány různé návrhy ohledně organizace divizí. Ty měly mít originální pořadová čísla v rámci celé armády. Přidělována měla být dle data vzniku. Naopak brigády měly být číslovány jen v rámci divize. Praktická realizace vzniku divize nastala až v roce 1911 a to jen velmi omezeně. Nepokoje v Mexiku si vyžádaly preventivní vyslání armádních sil na hranici. Vojska zamířila do Texasu a Kalifornie. Skupina jednotek v Texasu byla v San Antoniu zformována do Manévrovací divize (Maneuver Division). Divize sestávala ze tří pěších brigád a jedné samostatné jezdecké brigády. Za pozornost stojí i skutečnost, že 36 pobřežních dělostřeleckých rot bylo v Galvestonu spojeno do provizorní brigády, které dostala za úkol ochranu pobřeží. V kalifornském San Diegu byla zformována další brigáda, která disponovala dvěma pluky a malým odřadem zdravotnických, spojovacích a jezdeckých jednotek. Po půl roce byly ale brigády v červnu, respektive červenci 1911 zrušeny.

Stimsonův plán
V roce 1913 přijal ministr války Henry Stimson v rámci celkové reorganizace organizační struktury armády návrh na zřízení stálých divizí a brigád. Pravidelná armáda měla zřídit jednu jezdeckou a tři pěší divize. Národní garda měla přidat dalších dvanáct pěších a tři jezdecké divize. Vypracovány byly i systematizační tabulky vnitřní organizace divize. Ta měla mít tři brigády o třech plucích. Jezdecká brigáda měla mít ale jen dva pluky. To nevyplynulo z hlubší organizační a taktické úvahy, nýbrž z obavy, že pochodové proudy brigády o třech jezdeckých plucích by měly problém s místem na silnicích.

Brigády měly nyní být číslovány, stejně jako divize, průběžně v rámci celé armády. Pěší a jezdecké brigády byly číslovány samostatně. Na rozdíl od různých předchozích návrhů byl Stimsonův plán v letech 1913 a 1914 skutečně zaveden do praxe. Divize v mírové době disponovaly jen velitelem a malým štábem, zbytek měl být doplněn z podřízených jednotek a administrativních součástí armády. Divize měla být samostatně nasaditelnou vševojskovou jednotkou, brigády naopak měly být složeny jen z pluků příslušného druhu zbraně. Divize a některé brigády byly rozptýleny po různých posádkách a nemohly být do provedení mobilizace považovány za operačně způsobilé. Zkouška nové organizace měla proběhnout záhy, ještě před dokončením reorganizace.

Mexické expedice
Když nepokoje v Mexiku vyvrcholily v únoru 1913 státním převratem, nařídil prezident William Taft provedení demonstrace síly na texaské hranici. Nově zformovaná 2. divize, jediná divize o třech plných brigádách, se tedy přesunula k texaskému pobřeží. V dubnu 1914 nařídil nový prezident Woodrow Wilson za účelem ochrany amerických občanů a zájmů námořní operaci proti mexickému přístavu Vera Cruz. 5. brigáda ze sestavy 2. divize zesílená o jednotky jezdecké, polní dělostřelecké, spojovací, letecké, ženijní a ubytovatelské se krátce poté pod velením brigádního generála Fredericka Funstona v přístavu vylodila, aby podpořila a částečně vystřídala jednotky námořnictva a námořní pěchoty. Brigáda tehdy fungovala v podstatě jako brigádní bojový tým. Jednotky 2. divize v Texasu mezitím posíly 2. a 8. brigáda. 6. brigáda se naopak přesunula do Arizony. V říjnu 1915 byla 2. divize demobilizována poté, co v Galvestonu hurikán usmrtil několik příslušníků divize a následně se veřejně začala řešit účelnost dislokace vojsk na hranicích.

V březnu 1916 provedli mexičtí bandité úder na Columbus v Novém Mexiku. Velitel Jižního departmentu generálmajor Funston rozkázal veliteli 8. brigády brigádnímu generálu Johnu Pershingovi, aby útočníky pronásledoval. Pershing zformoval za účelem provedení trestné výpravy provizorní divizi, kterou tvořila jeho brigáda zesílená o další jemu přidělené jednotky. Divize byla tvořena třemi brigádami. Ty neměly standardní organizaci, jednalo se spíše o vševojskové svazky. Jedna pěší brigáda sestávala ze dvou pěších pluků a dvou ženijních rot. Obě jezdecké brigády pak byly tvořeny dvěma jezdeckými pluky a dvěma polními dělostřeleckými bateriemi. Jezdecké brigády měly představovat hlavní sílu zajišťující vlastní pronásledování banditů, pěší brigáda měla zajišťovat především bezpečnost.

V červnu 1916, zatímco se Pershing připravoval na provedení výpravy, vzrostlo násilí na americko-mexické hranici do té míry, že se prezident Wilson rozhodl povolat do federální služby všechny jednotky Národní gardy přidělené divizím a brigádám podle Stimsonova plánu. S výjimkou jednotek ze států New York a Pensylvánie to ale neproběhlo hladce. V srpnu proto Ministerstvo války nařídilo generálu Funstonovi, aby jednotky Národní gardy zformoval do deseti provizorních divizí a šesti samostatných brigád. Pohraničí se mezitím začalo uklidňovat a první gardisté se mohli ještě na podzim vrátit domů. Většina byla z federální služby uvolněna v březnu 1917, krátce poté, co se v únoru Pershingova expedice vrátila z Mexika. Pershing následně nahradil generála Funstona, který náhle zemřel, v čele Jižního departmentu. Ve své nové funkci zorganizoval jednotky ve svém departmentu do tří provizorních pěších divizí a jezecké brigády. V dubnu 1917 vstoupily USA do první světové války a Pershing tyto divize a brigádu zase rozpustil, jelikož armáda prodělávala další reorganizaci, tentokrát před vysláním velkého expedičního uskupení do Evropy.

Čtvercová divize
Armády hlavních evropských mocností vstoupily v roce 1914 do první světové války s velkými braneckými armádami, zorganizovanými kolem sborů o dvou divizích se dvěma pěšími brigádami po dvou pěších plucích. Zařazení kulometných jednotek se lišilo. V německé armádě disponoval pěší pluk vlastní samostatnou kulometnou rotou. Francouzský pluk měl jen kulometnou četu. Realita zákopové války, která přinesla zteče na zakopanou pěchotu vybavenou kulomety a podporovanou koncentrovanou a rychlou palbou dělostřelectva, si vynutila organizační změny. Francouzi i Němci snížili počet pluků v divizi ze čtyř na tři. Z operačního hlediska byly tyto tři pluky podřízeny přímo veliteli divize, i když Němci ponechali divizi jedno brigádní velitelství po administrativní řízení pěších pluků. Množství kulometů bylo výrazně navýšeno. Každý pěší prapor disponoval kulometnou rotou, takže v pluky byly celkem tři.

Američtí vojenští analytici studovali změny v organizaci evropských armád, nicméně studie Vysoké školy válečné paradoxně doporučila organizační strukturu divize, která se podobala evropské divizi z roku 1914, tedy čtvercovou divizi. Ta měla mít dvě pěší brigády o dvou pěších plucích. I to bylo ale méně než předchozí divize z roku 1913 s devíti pluky. Kulometné jednotky měly být přítomny na plukovní, brigádní i divizní úrovni, nicméně při bojovém nasazení měla jedna kulometná rota podporovat jeden pěší prapor. Návrh byl odsouhlasen, nicméně prošel v následujících dvou letech řadou změn. Organizace vycházela z teoretického předpokladu, že divize bude standardně bránit či útočit s oběma brigádami v řadě vedle sebe, přičemž každá brigáda bude mít jeden pluk v čele v prvním sledu a druhý pluk v záloze jako druhý sled. Prapory měly být nasazeny v řadě za sebou, což mělo umožnit hloubkovou obranu v případě obrany a v případě útoku měl záložní prapor v případě potřeby nahradit po čase útočící prapor na hrotu, nebo zajistit obsazené území.

Americká brigáda tedy představovala základní taktickou jednotku pro vedení zákopové války, zatímco v německé, francouzské a britské armádě zajišťovala tuto roli divize. Brigáda čtvercové divize byla čistě taktickou jednotkou bez logistických či administrativních funkcí. V čele stál brigádní generál, který měl k dispozici malý štáb o čtyřech pobočnících a osmnácti příslušnících mužstva. Brigáda měla dva pěší pluky, muniční odřad a kulometný prapor. Pěší pluk měl velitelskou rotu, kulometnou rotu, zdravotnickou sekci a tři pěší prapory o čtyřech střeleckých rotách. Začlenění kulometů komplikovaly zákony. Zákon o národní obraně z roku 1916 omezoval početní stav pluku. Armáda chtěla kulometnou rotu pro každý prapor. Doplnit další tři kulometné roty by si ale vyžádalo zrušení dvou střeleckých rot. Armáda toto omezení obešla tím, že každá brigáda měla kulometný prapor o třech rotách, a mohltak dle potřeby poskytovat kulometné roty jednotlivým praporům. Jelikož to ani tak nestačilo pro všechny prapory, měla další kulometný prapor divize. V roce 1918 byly tyto kulomety z divizní úrovně přesunuty brigádám.

Číslování a počty brigád
Armáda mobilizovala pro nasazení v první světové válce 112 pěších brigád, přičemž všechny měly sloužit jako součást divize. Armáda sestávala z Pravidelné armády, Národní gardy a Národní armády. Národní armáda byla tvořena odvedenci a nahradila v předchozích konfliktech využívanou Dobrovolnickou armádu. Divize byly číslovány průběžně s tím, že čísla 1 až 25 byla přidělena Pravidelné armádě, čísla 26 až 42 Národní gardě a čísla od 76 pro Národní armádu. Brigády byly také číslovány průběžně přes celou armádu. Pravidelná armáda postavila brigády s čísly 1 až 40, na další z přiděleného rozpětí již nedošlo. Národní garda postavila brigády s čísly 51 až 84 a navíc ještě 185. Národní armáda pak brigády s čísly 151 až 184 a navíc ještě 186, 192 a 194. Kulometné prapory měly přidělená čísla 1 až 100 u Pravidelné armády, 101 až 300 u Národní gardy a od 301 u Národní armády. Každá divize měla tři za sebou číslované prapory. První pro sebe, další dva pro podřízené brigády. Ze 112 brigád jich bylo 88 odesláno do Evropy. Z nich 58 prošlo bojem, 14 bylo ve Francii reorganizováno na náhradní jednotky, 4 byly skeletonizovány, z 10 bylo přesunuto mužstvo k nahrazení ztrát u jiných divizí a 2 dorazily až po skončení bojů. Mobilizace a výstavba armády trvala osmnáct měsíců a byla zastavena okamžitě po podpisu příměří. Rozsáhlé povolávání branců a nutnost jejich základních výcviku si vynutily zřízení náhradních brigád pro divize Národní gardy a Národní armády. Náhradní brigáda měla obvykle dva až sedm výcvikových praporů, ale některé brigády měly pouze jeden či dva výcvikové pluky.

Tanková brigáda
Vstup tanků na bojiště přinesl organizační novinku - tankovou brigádu. Tanky byly sice vnímány jako podpůrná zbraň pěchoty, nicméně byly zařazeny do vlastních praporů a brigád jako samostatných druh zbraně. Tankové jednotky byly vnímány jako sborové či armádní prostředky. V Evropě se ustavil Tankový sbor AEF a v USA Tankový sbor Národní armády. Velitelství amerických expedičních sil (AEF) vytvořilo čtyři tankové brigády, které byly zpočátku pojmenovány jako 1. až 4. provizorní tanková brigáda. V listopadu 1918 byly přejmenovány na 304. až 307. tankovou brigádu. Tanků byl ale nedostatek, takže dvě brigády se do konce války nepodařilo zformovat.

Podpora tanky byla zpočátku prováděna jen na úrovni praporu nebo ještě nižší. Samostatné tankové prapory podporovaly jednu nebo dvě divize. AEF zformovalo deset lehkých tankových praporů a pět těžkých tankových praporů. Každý prapor byl samostatně nasaditelnou jednotkou určenou k podpoře brigády či divize při útočné operaci. Po čase došlo i na nasazení brigád. 1. brigáda v čele s podplukovníkem Georgem Pattonem sestávala ze dvou lehkých tankových praporů, dvou opravárenských a vyprošťovacích rot a motorizovaného odřadu údržby. 3. brigáda pod velením podplukovníka Daniela Pullena sloužila především jako styčný odřad pro francouzské tanky a občas jako velitelství pro francouzské tankové jednotky přidělené k podpoře amerických sil.

Pattonova brigáda byla v září 1918, po zesílení francouzskou skupinou odpovídající zhruba americkému praporu, nasazena během ofenzívy u Saint Mihiel. Brigáda tehdy podporovala svými dvěma prapory 1. a 42. divizi. Obě brigády se pak podílely na následné bitvě o Argonský les. Pattonova brigáda byla přidělena jako podpora 35. divizi I. sboru. Tankové brigády byly čistě tankovými formacemi, jejichž hlavní účel spočíval spíše v podpoře činnosti pěchoty než v provádění vlastních samostatných manévrů. Po válce byl Tankový sbor i se svými brigádami rozpuštěn a tank se stal čistě zbraní pro podporu pěchoty bez samostatné role na bojišti.

Brigáda čtvercové divize v boji
Brigáda čtvercové divize měla 8 000 mužů. Byla to nejpočetnější brigáda v americké vojenské historii a v Evropě byla v tomto ohledu ekvivalentem francouzské či britské divize. Spojenečtí velitelé, pokud měli přidělenou americkou divizi, často ignorovali americkou doktrínu. Americkou divizi postavili jako jedinou v celém sborovém sektoru, přičemž postavili tři pluky do řady a čtvrtý do zálohy za ně, případně všechny čtyři pluky do jednoho sledu. Při nasazení v rámci amerických vyšší svazků byla brigáda poměrně neflexibilní formací určenou k poskytování nepřetržité úderné síly pro postup vpřed v podobě dostatečných záloh připravených pokračovat v dopředném pohybu poté, co ztráty či terén zpomalí počáteční sledy. Brigáda o šesti pěších praporech většinou postupovala s dvěma vysunutými prapory, zatímco zbytek byl držen v záloze, aby mohl být ve vhodný okamžik zasazen k pokračování postupu vpřed či přesunut do míst, kde byly zjištěna slabá místa v obraně nepřítele.

Ačkoliv armáda udržovala nepřetržitou frontovou linii, brigáda nutně neútočila v jedné velké rojnici. Velitel brigády tedy musel spoléhat na různé prostředky umožňující velení a řízení. Brigádu již nešlo řídit pomocí osobního kontaktu velitele brigády s podřízenými veliteli, neboť je zkrátka ani neviděl. Taktická inovace zde bohužel předběhla technický pokrok. Prostředky jako kurýři, kurýrní holubi či kabelové telefonní spojení nebyly dostatečně nespolehlivé a odolné, takže docházelo ke ztrátě spojení a následnému rozpadu koordinace či dokonce zajetí části brigád.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570950 Verze : 7

Meziválečné období a druhá světová válka


Ponechání vyšších svazků v míru
Brigáda čtvercové divize přežila demobilizaci po skončení první světové války. Politické vedení země se rozhodlo držet i v mírovém období vyšší svazky. Několik studií sice doporučovalo přechod na trojkové uspořádání, ale divize si podrželi čtyřkovou strukturu. Pečlivé číselné uspořádání zavedené při vstupu do války se rozpadlo během dvou reorganizací ve 20. letech a jedné reorganizace v roce 1933. Navíc brigády patřící pod 10., 11. a 12. divizi byly přesunuty a podřízeny Panamské průplavové, Havajské a Filipínské divizi. V aktivním stavu byla udržována jen menší část vyšších svazků. U brigád se jednalo o sedm případů. Zbytek divizních brigád byl převeden do neaktivního stavu. Jednotky Národní gardy byly uvolněny z federální služby a převedeny zpět do pravomoci jednotlivých států. I zde se přes krátkodobé zmatky udržela původní struktura divizí a brigád. A i zde došlo k několika přesunům a dokonce vzniku osmi nových brigád.

Národní armáda byla demobilizována, nicméně označení svazků byla použita při formování nové federální záložní složky, která Národní armádu a jí předcházející dobrovolníky nahradila - Sboru organizovaných záloh (Organized Reserve Corps). V rámci ORC bylo zřízeno dalších dvacet nových brigád v deseti nových divizích. Za války měla armáda ve stavu i jezdeckou divizi. 15. jezdecká divize sestávala ze tří jezdeckých brigád, které přetrvaly i po deaktivaci divize v roce 1919. V roce 1921 byla zřízena nová 1. jezdecká divize. Tato divize měla vnitřní strukturu také čtvercovou.

Mechanizace
Evropské pokusy s motorizací a mechanizací a aktivity některých domácích vizionářů nových metod vedení bojové činnosti přiměly v druhé polovině 20. let vedoucí činitele americké armády, aby se také začali věnovat možnostem mechanizace jezdectva a novým možnostem využití tanků na bojišti. V roce 1928 armáda ve Fort Meade sestavila Experimentální mechanizované uskupení (Experimental Mechanized Force), které sestávalo z pěšího praporu, dvou tankových praporů a polního dělostřeleckého praporu. Uskupení velel plukovník a jednalo se vlastně o první zárodek amerického moderního vševojskového manévrovacího svazku. Uskupení bylo ovšem ještě v témže roce rozpuštěno. Nové uskupení se stejným názvem vzniklo opět v roce 1930, aby bylo již v roce následujícím také rozpuštěno. Tehdejší náčelník generálního štábu generál MacArthur rozhodl, že každý druh vojsk má vyvinout vlastní přístup k mechanizaci. Jezdectvo a pěchota tedy pracovaly na tomto úkolu samostatně.

Jezdectvo v roce 1932 sestavilo 7. jezdeckou brigádu (mechanizovanou) (7th Cavalry Brigade (Mechanized)), která se stala první skutečnou americkou moderní vševojskovou manévrovací brigádou. Americká armáda se tedy vrátila po 155 letech k tomu, k čemu tehdy nakročil generál Washington, když brigádám přidělil vlastní dělostřelectvo. Brigáda měla přiřazen 1. jezdecký pluk, k němuž pak přibyl ještě 13. jezdecký pluk a 1. prapor 68. polního dělostřeleckého pluku. Jezdecké pluky byly vyzbrojeny bojovými vozidly, což bylo krycí označení pro tanky, neboť ty směla mít ze zákona jen pěchota. Brigáda sice neměla zpočátku přiřazenou žádnou pěchotu, avšak v roce 1936 jí byl přidělen 6. pěší pluk, který byl také mechanizován. Dělostřelecký prapor měl čtyři baterie používající polopásová vozidla. Brigáda prošla celou řadou cvičení a manévrů, v nichž byl testován a ověřován koncept mechanizace. V roce 1940 byla reorganizována na 1. obrněnou divizi. Z tankových jednotek pěchoty byla v roce 1940 sestavena provizorní tanková brigáda, byla ještě v témže roce reorganizována na 2. obrněnou divizi.

Triangularizace divizí
Tlak na přechod ze čtyřkové na trojkovou organizaci pěších divizí stále narůstal. V letech 1936 až 1939 tedy armáda použila 2. pěší divizi k otestování funkčnosti trojkové divizní struktury. Výsledky byly pozitivní, a tak v roce 1939 začal proces reorganizace ostatních divizí. Divize se zbavily brigádní úrovně a přišly o jeden pěší pluk. Tři zbývající pěší pluky byly podřízeny přímo velitelství divize. Proces byl zaveden i u federalizovaných divizí Národní gardy, které byly mobilizovány v letech 1940 a 1941. Poslední divize přešla na novou strukturu v roce 1942. Brigádní velitelství divizí Pravidelné armády byla ve většině případů rozpuštěna. U dvou divizí Pravidelné armády, u divizí Národní gardy a u divizí Organizovaných záloh byla brigádní velitelství transformována na divizní velitelské roty či na divizní průzkumné jednotky.

Výjimku představovala 51. pěší brigáda, která byla součástí Massachusettské Národní gardy. Její mateřská 26. pěší divize byla sice triangularizována, ale brigáda prozatím zůstala. Armáda totiž potřebovala rychle vyslat na Novou Kaledonii síly, které by zajistily ostrov proti případné japonské invazi. Použila tedy velitelství 51. pěší brigády, které bylo nyní též označováno jako Úkolové uskupení 6814 (Task Force 6814, TF 6814). Brigáda vyplula v lednu 1942 z New Yorku a na počátku března dorazila do Kaledonie. Zpočátku disponovala dvěma pěšími pluky, dvěma polními dělostřeleckými pluky a dvěma ženijními pluky. Velení brigády zde převzal jiný důstojník v hodnosti generálmajora, neboť brigáda byla od dubna zesilována dalším pěší plukem a dalšími dvěma polními dělostřeleckými prapory. V květnu 1942 bylo uskupení přejmenováno na Divizi Americal. Velitelství a velitelská rota 51. pěší brigády fungovaly jako velitelská rota Divize Americal, ačkoliv k přejmenování došlo až v květnu 1943.

Další výjimku představovala 1. jezdecká divize. Ta si udržela čtvercovou strukturu dokonce až do roku 1949, ačkoliv byla v Pacifiku nasazena jako opěšalá divize. Její pluky byly početně slabší, neboť divize byla stále organizována částečně podle systematizace pro jezdeckou divizi.

Za války také vznikly dvě nové brigády. Jednou byla 1. paradesantní pěší brigáda z roku 1942, která byla v následujícím roce přejmenována na 1. výsadkovou pěší brigádu. K ní přibyla ještě 2. výsadková pěší brigáda. Obě sloužily k podpoře výcviku nových výsadkářů. Když byla v roce 1944 odeslána do zámoří většina nedivizních výsadkových jednotek, byla 1. brigáda zrušena. 2. brigáda byla přesunuta do Spojeného království, kde pokračovala v zajišťování výcviku a byla zrušena až na počátku roku 1945.

Americká armáda používala za druhé světové války ještě jednotky s označením skupina, které s výjimkou jezdectva sloužily jako administrativní zastřešení samostatně nasazovaných praporů. Dva nové velitelské stupně, používané za druhé světové války, nicméně taktickou manévrovací brigádu připomínaly. Jedním případem byla bojová velitelství obrněných divizí a plukovní bojové týmy.

Bojová velitelství obrněných divizí
Obrněné divize byly novinkou a jejich vnitřní uspořádání se vyvíjelo. Základním problémem, se kterým bylo nutné se vypořádat, byla inherentní vševojsková povaha takovéto divize. Organizační struktura založená na kombinaci čistě tankových a čistě pěších pluků byla sice zpočátku zavedena, ale byla zanedlouho opuštěna. Požadavek na rychlé manévrování si vynutil hlubší a flexibilnější kombinaci tanků, mechanizované pěchoty a samohybného dělostřelectva. Dalším problémem bylo nalezení vhodného poměru mezi množstvím tanků a pěchoty. Vnitřní struktura obrněné divize byla několikrát změněna, nicméně lze hovořit o dvou základních typech - těžké a lehké obrněné divizi. Ani jedna verze neměla brigádní velitelství, nicméně disponovala menšími, brigádním velitelstvím podobnými tzv. bojovými velitelstvími (Combat Command), která měla řídit nasazení bojových týmů, což byl způsobem předpokládaného nasazování obrněných divizí.

Těžká struktura předepisovala dva obrněné pluky o celkem šesti tankových praporech a jeden obrněný pěší pluk o třech pěších praporech. Z těchto praporů byly sestavovány bojové týmy přidělované dle aktuální potřeby jednomu ze dvou bojových velitelstvím (CCA a CCB). Jednomu velitelství velel brigádní generál, druhému plukovník. Pluky ve své základní sestavě byly tedy především administrativním stupněm než operačním. V boji docházelo k tomu, že velitelství obrněných pluků sloužila k sestavování úkolových uskupení a obrněný pěší pluk zase často fungoval jako ad hoc třetí bojové velitelství.

2. a 3. obrněná divize si ponechaly tuto strukturu, jelikož se v době reorganizace již nacházely na frontě, zatímco zbylých třináct divizí přešlo v roce 1943 na lehkou strukturu. Ta zrušila plukovní stupeň. Divize měla od té doby tři samostatné tankové prapory a tři samostané obrněné pěší prapory. K dispozici měla dvě standardní bojová velitelství (CCA a CCB) v čele s brigádním generálem a plukovníkem a dále třetí záložní bojové velitelství (CCR) v čele s plukovníkem od pěchoty. V praxi bylo mnoho velitelství obrněných skupin před jejich přidělení armádám a sborům použito k posílení CCR na velikost CCA a CCB. Docházelo i k tomu, že bojová velitelství byla nasazována samostatně mimo mateřskou divizi k podpoře pěších divizí nebo pod velitelstími sborů.

Bojová velitelství nedisponovala vlastními organickými jednotkami, nicméně často jim byly v případě lehkých obrěných divizí přidělovány tankové prapory, obrněné pěší prapory a obrněné polní dělostřelecké prapory. Tak mohl velitel bojového velitelství sestavit dvě úkolová uskupení, přičemž si prapory vyměnily po jedné rotě. Pěchota používala polopásová vozidla, dělostřelecké jednotky byly také samohybné. U některých divizí skutečně docházelo k flexibilnímu proměňování sestavy u bojových velitelství, u řady divizí byla ale udržována víceméně stejná struktura, což pak ostatně usnadňovalo již zmíněné nasazování mimo mateřskou divizi. U těžké divize byl poměr pěchoty tanků vůči pěchotě 2:1, u lehkých divizí to byla 1:1. K těžké divizi tak byl často přidělován pěší pluk a roty s nákladními automobily pro jeho přesun.

Poválečná analýza doporučila zrušení bojových velitelství a jejich nahrazení vševojskovými pluky. Armáda si je nicméně ponechala a provedla určitou reorganizaci lehké struktury obrněné divize. Ta dostala po jednom dalším tankovém a pěším praporu. Pěší prapory byly rozhojněny o další rotu a samotná bojová velitelství získala několik tabulkových míst navíc. CCA a CCB nyní veleli brigádní generálové. CCR bylo přejmenována na CCC a postaveno na stejnou úroveň, nicméně velel mu nadále jen plukovník. Bojová velitelství vydržela i přes mnoho návrhů na reorganizaci obrněných divizí až do roku 1963. Zavedení systému CARS totiž přineslo v roce 1957 jen změnu v označení praporů, které nyní spadaly pod netaktické pluky.

Plukovní bojové týmy
S přechodem na trojkové uspořádání divizí nahradil pluk brigádu jako základní manévrovací velitelství v divizi. Když bylo nutné sestavit pro provedení konkrétní operace uskupení menší než divize, využívala armáda novinku v podobě plukovních bojových týmů (Regimental Combat Team). Ke konci války měly skoro všechny nedivizní pěší pluky podobu RCT. RCT se uplatnilo i v divizích, neboť mnoho divizních velitelů preferovalo přechod všech svých tří pluků na strukturu RCT, jelikož to usnadňovalo vzájemné poskytování pluků. Základem RCT byl pěší pluk zesílený dalšími podpůrnými prvky jako byly polní dělostřelecký prapor, ženijní rota, zdravotnická rota a spojovací četa, kterými standardně disponovalo divizní velitelství. RCT ale mohlo dostat i různě silné jednotky protiletadlového dělostřelectva či jednotky tankové.

Takto zesílený pluk byl schopen samostného vedení bojové činnosti. Velitelem RCT byl ve většině případů velitel pěšího pluku. V některých případech byl vyslán brigádní generál. Podobný systém fungoval i u námořní pěchoty, kde byla tato uskupení označována jako brigády. I plukovní bojové týmy přežily konec války. Po válce dokonce obdržely vlastní rukávové nášivky a byly hojně využívány během korejské války. Konec plukovních týmů přineslo zavedení pentomické divize v roce 1957.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570951 Verze : 5

Pentomická divize a ROAD


Brigáda pentomické divize
Poválečná armáda si svou divizní strukturu až na menší změny ponechala i v mírové době. V roce 1949 byla na trojkovou organizaci reorganizována i 1. jezdecká divize. Divize v této podobě bojovaly i v korejské válce a nebyl s tím žádný zásadnější problém. Přesto přišla v roce 1958 zásadní reorganizace, která přinesla vznik tzv. pentomické divize. Jedná se o složeninu ze slov, která měla srozumitelně vyjádřit, že divize přejdou na pětkové čili pentagonální uspořádání a budou schopny efektivně působit na bojišti, na němž budou použity atomové zbraně. Američané si byli vědomi skutečnosti, že Sověti budou po úspěšném otestování jaderných zbraní tyto prostředky zavádět do výzbroje a je jen otázkou času, kdy podobně jako USA, zavedou do výzbroje i taktické a operačně-taktické prostředky jaderného napadení. Divize tedy měly disponovat dostatečně početným mužstvem, aby mohly operovat i po utrpění podstatných ztrát. Současně měly být schopny rychlého rozptýlení, aby nebyly lákavým a zranitelným cílem, a následné rychlé koncentrace, aby mohly vést rozhodný úder proti nepříteli. V pentomické divizi nebyly přítomny pluky ani prapory. Tyto úrovně byly nahrazeny tzv. bitevními skupinami (Battle Group), jež byly menší než původní pluk a větší než původní prapor. V čele skupiny stál plukovník, který disponoval čtyřmi a později pěti střeleckými rotami v čele s kapitány.

Toto uspořádání vycházelo jednak ze zmíněných potřeb jaderného bojiště, jednak ze zkušenosti výsadkových divizí za druhé světové války. Na rozhodujících postech se totiž v té době nacházeli výsadkoví velitelé - náčelníkem generálního štábu byl generál Matthew Ridgeway, velitelem 8. armády byl generál Maxwell Taylor a velitelem VII. sboru byl generál James Gavin. Výsadkové divize sice byly za války trojúhelníkovými formacemi, ale to byl většinou spíše jen papírový předpoklad. V praxi měly divize většinou kromě svých tří organických pluků k dispozici přidělení ještě další pluky a samostatné prapory, většinou šlo o další dva pluky. Paradesantní pluky byly menší než pěší pluky a když vezmeme v potaz ztráty v boji, odpovídaly tyto pluky svým početním stavem zhruba nově zaváděným bitevním skupinám.

V roce 1954 byla vypracována základní koncepce a v následujícím roce byly publikovány první systemizační tabulky označované jako Reorganizace výsadkové divize (Reorganization of the Airborne Division, ROTAD), Reorganizace stávající obrněné divize (Reorganization of the Current Armored Division, ROCAD) a Reorganizace stávající pěší divize (Reorganization of the Current Infantry Division, ROCID). Postupem času docházelo k postupným úpravám a vydávání novějších verzí. První verze obsahovala malé brigádní velitelství v čele s brigádním generálem, který byl současně zástupcem velitele divize. Mělo jít o záložní velitelské stanoviště, které mělo v případě potřeby řídit jednotky vyčleněné velitelem divize. V praxi se to nepoužívalo a bylo to v roce 1960 zrušeno. Obrněné divize neprošly zásadnějšími organzačními změnami, neboť jejich tři bojová velitelství byla shledána schopnými operací na atomovém bojišti.

CARS
Pluky a samostatné prapory přestaly být základními taktickými jednotkami, alespoň v případě tankových, pěchotních a polních dělostřeleckých jednotek. Těmi nyní byly bitevní skupiny, které ale byly po čase změněny na prapory. Za účelem zachování historických tradic a možnosti budování espritu de corps existovala plukovní velitelství, která ale měla především administrativní charekter. Podřízené jednotky pak měly pořadová označení v rámci svého pluku a číslo pluku. Pluk jednotlivé součásti poté přiděloval různým bitevním skupinám.

Obnovení brigád
Zánikem starých pluků zanikly i existující plukovní bojové týmy. Jejich roli převzaly obnovené brigády. V rámci Pravidelné armády vznikla ve Fort Benning 1. brigáda a ve Fort Devens 2. brigáda. V rámci Národní gardy byly zřízeny 29. brigáda na Havaji, 92. brigáda v Portoriku a 258. brigáda v Arizoně. Nedivizní pentomické brigády byly vševojskovými brigádami v čele s brigádním generálem. Disponovaly dvěma bitevními skupinami v čele s plukovníky, polním dělostřeleckým praporem a trénem. Každá bitevní skupina měla čtyři střelecké roty a jednu minometnou baterii. 2. brigáda měla navíc dvě tankové roty, dvě ženijní roty a průzkumnou rotu.

ROAD
Koncept pentomické divize byl v mnoha aspektech od samého počátku považován za dočasný a pochyb o jeho použitelnost postupně přibývalo. Řízení pentagonální divize kladlo velké nároky na jejího velitele. Moderní komunikační prostředky mu sice situaci částečně usnadňovaly, ale ani to nestačilo. Divize sice měla obrněné transportéry, ale nebyl jich dostatek pro přesun celé divize naráz. Mezi kapitánem a plukovníkem nebyl žádný velitelstký stupeň, což přinášelo problémy v řízení lidských zdrojů. Dalším problémem bylo to, že obrněné a pěchotní divize se od sebe organizačně lišily. Pentagonální struktura byla navíc nestandardní v rámci NATO. Britové se drželi svého systému brigád a brigádních skupin sestavovaných z několika praporů (vesměs tří) administrativních pluků. Francouzi a Němci nejprve okopírovali strukturu amerických obrněných divizí s jejich bojovými velitelství a následně přešly na brigádní strukturu. Brigády byly vševojskovými velitelstvími s fixní strukturou s trvale přidělenými prapory a podpůrnými prvky. Německá brigáda byla sice formálně součástí divize, nicméně základní manévrovací jednotkou na operačním stupni byla v hlavních západoevropských armádách brigáda.

Americké Kontinentální velitelství začalo již v roce 1960 pracovat na konceptu nové divize. V následujícím roce prezident Kennedy odsouhlasil koncept označovaný jako Reorganizace zacílená na armádní divizi (Reorganization Objective Army Divisions, ROAD) k okamžité realizaci. Armáda provedla reorganizaci v letech 1961 až 1963. Koncept ROAD přinesl univerzální divizní strukturu, která byla v závislosti na kombinaci bojových praporů divizí obrněnou, mechanizovanou pěší, pěší nebo výsadkovou. Brigády byly nyní plně obnoveny. Každá divize měla tři brigádní velitelství s pořadovým číslem v rámci divize. Nová brigáda byla kombinací bývalých divizních pluků pěchotních divizí a bojových velitelství obrněných divizí. Brigáda disponovala prapory, velel jí plukovník a byla velitelstvím bez vlastních organických jednotek. Brigáda byla sestavována podle úkolu přiděleného velitelem divize, přičemž počet různých manévrovacích bojových praporů se měl pohybovat mezi dvěma a pěti. Brigáda neměla administrativní či logistické funkce. Divize měla tři polní dělostřelecké prapory, přičemž standardně měl každý z nich poskytovat přímou podporu jedné brigádě. Podle potřeby měly být brigádám také přidělovány části divizních zabezpečovacích jednotek.

Praporní úkolová uskupení a rotní týmy
Mechanizovaná pěchota byla pokračovatelkou obrněných pěších jednotek obrněných divizí. Mechanizované prapory, vybavené dostatkem vlastních obrněných transportérů, mohly být nyní v kterékoliv divizi. V brigádách s kombinací tankových a mechanizovaných pěších praporů byl osvědčený koncept úkolových uskupení vtělen do praporních úkolových uskupení a rotních týmů. Praporní úkolové uskupení (Battalion Task Force) vznikalo výměnou rot mezi tankovým praporem a mechanizovaným pěším praporem. Poměr tankových a pěších rot v praporním úkolovém uskupení byl stanoven dle konkrétní potřeby. Rotní tým (Company Team) byl obdobou uskupení na nižší úrovni. Byla to rota, u níž došlo k výměně jedné či více čet za četu či čety z roty jiného typu.

Nové brigády
U obrněných divizí byly nové brigády vytvořeny přejmenováním bývalých bojových velitelství. U pěších, mechanizovaných pěších a výsadkových divizí byly první dvě brigády vytvořeny navázáním na původní brigády z doby čtverové strukturu a třetí brigády vznikly buď jako zcela nové jednotky nebo navázáním na bývalé divizní velitelské roty, které zanikly při přechodu na pentomické uspořádání. Některé divizní brigády u Národní gardy obdržely speciální čísla odkazující na historická označení. Byl to případ hlavně brigád, jež byly doplňovány z více států. Samostatné brigády Pravidelné armády dostaly čísla bývalých divizních brigád z Organizované zálohy. Čtyři samostatné pěší brigády byly vytvořeny z deaktivovaných záložních divizí. Brigády obdržely číslo příslušné původní čtvercové divizní brigády s nižším číslem. Samostatné brigády u Národné gardy dostaly označení buď podle staré brigády čtvercové divize, nebo podle původního čísla divize, pokud nahrazovaly deaktivovanou divizi. Některé brigády Národní gardy obdržely číslo bývalého pěšího pluku. Záložní výcvikové divize, které původně disponovaly výcvikovými pluky, přešly prostřednictvím reorganizace těchto pluků rovněž na brigádní strukturu.

Samostatné brigády
Samostatné brigády byly součástí konceptu ROAD od samého počátku. Měly být nasazeny tam, kde situace nevyžadovala vyslání kompletní divize. Samostatné brigády měly v čele brigádního generála a neměly mít podobně jako divizní brigády krom dvou až pěti manévrovacích bojových praporů žádné další organické jednotky. Ty měly být přidělovány divizí či sborem, k nimž by byla brigáda přidělena. Nicméně 173. výsadkový brigáda na Okinawě měla již od svého vzniku organické zabezpečovací jednotky. Výsadkové brigády byly totiž pojímány jako zvláštní úkolová uskupení, která mohla být nasazována samostatně. Během krátkého období obdržely i ostatní samostatné brigády organické zabezpečovací jednotky. Sestávaly tak ze dvou až pěti manévrovacích praporů, velitelské roty, obrněné jezdecké roty, ženijní roty, polního dělostřeleckého praporu a zabezpečovacího praporu. 173. výsadková divize měla navíc tankovou rotu.

Aeromobilní
Zatímco armáda prováděla reorganizaci podle konceptu ROAD, proběhly testy začlenění vrtulníků přímo do divizní struktury. Pro účely testování byla v roce 1963 reaktivována 11. výsadková divize, která byla přejmenována na 11. vzdušně útočnou divizi a existovala do roku 1965. Testování bylo úspěšné a koncept byl realizován tak, že v roce 1965 se 1. jezdecká divize stala divizí aeromobilní. Aeromobilní divize se stala dalším typem divize ROAD. Od ostatních se lišila tím, že měla jednotky s vrtulníky a původně též s letouny. Vlastní letecké prostředky divizi poskytovaly možnost rychlého přesunu sil a poskytnutí palebné podpory. Jedna brigáda měla až do roku 1968 též paradesantní kvalifikaci. Divizní letecká skupina (Aviation Group) sestávala z dvou útočných vrtulníkových praporů (s vrtulníky UH-1) a jednoho útočného podpůrného vrtulníkového praporu (s vrtulníky CH-47). Každý vrtulníkový prapor mohl přepravit pěší nebo dělostřelecký oddíl. Divizní letectvo tedy mohlo přepravit naráz zhruba jednu brigádu. V roce 1968 byla reorganizována na aeromobilní divizi ještě 101. výsadková divize.

Vietnam
Reorganizace podle konceptu ROAD bylo sotva dokončena, když přišel test ohněm ve Vietnamu. Jako první tam dorazily samostatné brigády a brigádní uskupení vybraných divizí. První příchozí byla v květnu 1965 173. výsadková brigáda, kterou následovala 1. brigáda 101. výsadkové divize a 2. brigáda 1. pěší divize. Vietnamem nakonec prošlo osmnáct divizních brigád, pět samostatných brigád a dvě brigády vyčleněné z mateřské divize. Poslední odchozí brigádou byla 196. pěší brigáda.

Vietnam byl ostatně v mnoha ohledech válkou brigád. Ty byly flexibilně přesouvány z místa na místo, z operace do operace. Brigády s prapory schopnými vlastní činnosti bylo možno relativně snadno letecky přesouvat a ponechávat je relativně daleko od divize či přehazovat mezi divizemi. Ze tří samostatných brigád byla ve Vietnamu dokonce sestavena divize. Byla jí 23. pěší divize, známá též jako Divize Americal, která byla reaktivována jako nadřízený stupeň pro 11., 196. a 198. pěší brigádu. Brigády si ponechaly původní čísla. Brigády ve Vietnamu nebo před přesunem do něj prošly reorganizací, která spočívala v přechodu na lehké pěší svazky. Pro protipovstalecký boj nebylo potřeba těžkých protitankových zbraní a poklesl i počet vozidel. Naopak věštinou stoupl počet praporů ze tří na čtyři a vnitřní organizace se blížila aeromobilní divizi, což usnadnilo vrtulníkové přesuny. Brigády také obdržely hloubkové hlídkové roty, které byly posléze přejmenovány na roty rangers. 173. výsadková brigáda obdržela vlastní leteckou rotu, čímž se v podstatě stala aeromobilní brigádou.

Brigády vyčleněné pro službu ve Vietnamu od mateřské divize dostaly na cestu část divizních zabezpečovacích jednotek, čímž se přiblížily samostatným brigádám. Každá brigáda získala zodpovědnost za vlastní taktickou operační oblast (Tactical Area of Operations, TAOR) s řadou palebných základen, přistávacích ploch a pozemních zásobovacích cest. V některých případech došlo k nasazení více brigád současně, případně ke kombinaci vzdušného (vrtulníkového i paradesantního) a pozemního úderu. 2. brigáda 9. pěší divize operovala v deltě řeky Mekong jako zvláštní obojživelné uskupení označované jako Mobliní řícní uskupení (Mobile Riverine Force, MRF). Prošla speciálním výcvikem, měla speciální vybavení a speciální taktické postupy uzpůsobené fungování na plavidlech.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570952 Verze : 5

Druhá polovina studené války a její konec


Doplňkové brigády
Flexibilita, která byla inherentní součástí konceptu ROAD, se ve Vietnamu plně osvědčila. USA přesto válku prohrály. Ani ne tak na bojišti jako spíše na domácí frontě. Zdánlivě tedy nebyl důvod měnit vnitřní strukturu pozemních sil. Jenže armáda se musela vyrovnat s úbytkem sil a přechodem na plně profesionální systém. Výsledkem byl tlak na odklon od brigády jako úkolového flexibilního uskupení šitého na míru přiděleného úkolu k brigádě jako fixnímu bojovému velitelství s jednotkami určitého typu. Odklon se projevil vznikem divizí s brigádami různých specializací, nasazováním divizních brigád v zámoří a vystužováním aktivních divizí záložními brigádami. Průkopníkem projektu divize s heterogenními brigádami byla 2. brigáda 9. pěší divize, která prošla specializačním výcvikem a lišila se od zbylých brigád divize.

Vystužování divizí záložními brigádami se inspirovalo procesem, který byl aplikován v průběhu vietnamské války. Američané měli obavu, že by se komunistický blok mohl rozhodnout využít americké nasazení v jihovýchodní Asii a pokusit se o další akci někde jinde. USA proto potřebovaly udržovat strategickou rezervu na dostatečných počtech. Toho dosáhly tím, že do federální služby zmobilizovaly některé samostatné brigády Národní gardy, kterými vystužily divize tvořící strategickou zálohu. V roce 1973 tedy byl spuštěn program označovaný jako Program doplňkových brigád záložní složky (Reserve Component Roundout Brigade Program). Jako první zakulatila havajská 29. pěší brigáda pohublou 25. pěší divizi, která po návratu z Vietnamu neobnovila 3. brigádu. Program nakonec vydržel až do roku 1996.

Armáda měla v roce 1973 ve stavu třináct divizí. V roce 1974 přibyly dvě mechanizované pěší divize a jedna pěší divize. Všechny byly od počátku zřizovány jen se dvěma brigádami a doplněny záložní brigádou. Tato struktura vydržela až do poloviny 80. let 20. století, kdy byly 7. a 25. pěší divize reorganizovány na lehké pěší divize nového typu. V rámci této změny získaly tyto divize aktivní třetí brigády. Ve stejné době vznikly dvě nové divize - 6. pěší a 10. horská. Obě byly cíleně vytvořeny se dvěma brigádami. 6. pěší divize k nim dostala dosud samostatnou 205. pěší brigádu ze záložní složky a k 10. horské byla převedena záložní 27. brigáda od 42. pěší divize. Brigáda byla v rámci přesunu reorganizována na samostatnou lehkou pěší.

Program se týkal i jednotek, které tvořily součást Spojeného úkolového uskupení rychlého nasazení (Rapid Deployment Joint Task Force, RDJTF). V roce 1983 bylo RDJTF přejmenováno na Střední velitelství a v roce 1990 prošel koncept bojovým testem. Respektive měl projít, ale nestalo se tak. Ani mechanizovaná 24. pěší divize ani 1. jezdecká divize nevyrazily do Saúdské Arábii se všemi třemi brigádami. Použily jen obě aktivní brigády a ty třetí záložní ponechaly doma. Místo nich byly použity jedna samostatná brigáda a jedna brigáda z obrněné divize. Tento kontroverzní krok přinesl zpochybnění a úpadek celého programu. Kontingenční jednotky z něj byly v roce 1991 vyňaty a v roce 1996 byl nahrazen jiným programem.

TRICAP - divize tří schopností
Již v průběhu války armáda testoval nový koncept, jehož základem byla divize, která měla tři brigády s různou specializací (triple capability). Konkrétně se jednalo o obrněnou brigádu, aeromobilní brigádu a vzdušnou jezdeckou bojovou brigádu. V roce 1971 byl koncept otestován na 1. jezdecké divizi. Ta nyní měla jednu brigádu složenou z tří tankových, jednoho mechanizovaného pěšího praporu a samohybného polního dělostřeleckého praporu, jednu brigádu se třemi aeromobilními pěšími prapory, divizním leteckým praporem a taženým polním dělostřeleckým praporem a jednou brigádou se vzdušnou jezdeckou eskadronou a jedním (papírově dvěma) bitevním vrtulníkovým praporem (s vrtulníky AH-1).

Manévrovací bojové prapory i letecké prapory sice formálně spadaly do přímé podřízenosti velitele divize a měly být brigádám přidělovány, prakticky se ustálila tři brigádní velitelství se třemi specifickými strukturami a úkoly, které přímo kontrolovala přidělené prapory. Divizní zabezpečovací jednotky byly prostřednictvím divizního zabezpečovacího velitelství rozdělovány mezi brigády na základě specializace. Experiment skončil v roce 1974. Důraz byl nyní spíše kladen na možný mechanizovaný boj obrněných jednotek na evropském válčišti, pro nejž se divize TRICAP nehodila. 1. jezdecká divize tedy byla reorganizována na obrněnou divizi a vzdušná jezdecká bojová brigáda byla změněna na samostatnou 6. jezdeckou brigádu s organizací vzdušně bojové jednotky.

Předsunuté a rotující brigády v Evropě
Zatímco USA se angažovaly ve Vietnamu, Sovětský svaz navyšoval konvenční síly ve Střední Evropě a navíc v roce 1968 provedl okupaci Československa, jíž potlačil místní reformní politické procesy. Zmíněný důraz na Evropu a obrněné jednotky přinesl opět brigádu stavěnou jako samostatně operující jednotka i přes zařazení pod mateřskou divizi. Mechanizová 24. pěší divize se v roce 1968 vrátila z Německa, kde zanechala svou 3. brigádu. V roce 1970 se z Vietnamu vrátila 1. pěší divize, která nahradila 24. pěší divizi v USA i Německu. Původní plán byl takový, že jedna brigáda zůstane v Německu a zbytek divize se bude vracet na pravidelná cvičení zvaná Návrat sil do Německa (Return of Forces to Germany, REFORGER), přičemž dojde k výměně brigád. K výměně nedošlo, ale brigáda v Německu byla v roce 1975 přejmenována na 1. pěší divizi předsunutou (1st Infantry Division Forward), dostala do čela brigádního generála a část divizních jednotek.

Armáda měla od kongresu povoleno vyslat do Evropy další bojové jednotky, ale muselo se tak stát na úkor zabezpečovacích složek. Řešení spočívalo ve vysílání bojových jednotek na nepřetržitě trvající sérii půlročních cvičení. Bojové prapory se střídaly v pobytech na cvičištích v Grafenwöhru, Wildfleckenu, Hohenfelsu a Wiesbadenu, zatímco zabezpečovací jednotky zůstávaly stejné. Tím došlo k úspoře mužstva a ubytovacích kapacit v Německu. Prapory v Německu zaštiťovala 3. brigáda 2. obrněné divize, označovaná zde jako Brigáda 75, a 4. brigáda 4. pěší divize (mechanizovaná divize), která zde nesla označení Brigáda 76. Obě divize zřídily další brigádu, která nahradila brigádu vyslanou rotaci. Část jednotek pro rotaci vyslaly i 1. jezdecká divize a 1. pěší divize (mechanizovaná divize).

Armádní studie brzy ukázala, že rotace jednotlivých praporů není vhodná z hlediska operační způsobilosti svazku a došlo k rozhodnutí umístit zde brigády trvale. 4. brigáda 4. pěší divize byla na jaře 1975 trvale umístěna do Wiesbadenu. Ačkoliv byla považována za sborovou jednotku V. sboru, byla operačně přidělena 8. pěší divizi, zatímco 2. brigáda 8. pěší divize, jež se nacházela v Baumholderu poblíž hranic s Francií, byla vyčleněna ze své divize a podřízena operačně V. sboru. 3. brigáda 2. obrněné divize byla permantně dislokována v Německu až v roce 1978. Umístěna byla v Garlstedtu u Bremerhavenu, čímž se stala jediným americkým svazkem v severním Německu. Označována zde tato brigáda byla jako 2. obrněná divize předsunutá a i ona dostala do čela brigádního generála a k dispozici část divizních zabezpečovacích jednotek. 2. obrněná divize následně deaktivovala nyní nadpočetnou 4. brigádu. 4. pěší divize si svou nadpočetnou brigádu zachovala, neboť její 4. brigáda pod ní operačně nespadala.

Pokusy o reorganizaci brigád v 70. a 80. letech
Po vietnamské válce měla mít armáda sílu třinácti aktivních divizí. Nadále existovaly i samostatné brigády jako uskupení pro plnění speciálních úkolů, jako síla k obraně určitého území nebo jako prvek záložních sil. Brigády se nacházely na Aljašce, v Panamě a v Berlíně. Brigády také existovaly při Pěchotní škole a Obrněné škole. V Národní gardě a v Armádních zálohách existovala celá řada obrněných a pěších brigád. Většinou se jednalo o samostatné brigády z jednoho státu, což usnadňovalo administrativní řízení. V polovině 70. let se armáda rozrostla o tři divize o dvou aktivních brigádách, které doplňovala doplňková brigáda. Nové samostatné brigády v té době nevznikly. Mezi lety 1976 a 1988 bylo provedeno několik navazujících i paralelních studií zaměřených na organizační strukturu. Jedním z výsledků byla modifikace vnitřní struktury manévrovacích brigád, vznik divizních leteckých brigád a změna v organizaci zabezpečovacích jednotek.

Princip brigád jako flexibilních úkolových uskupení podle konceptu ROAD byl zachován. V roce 1973 bylo zřízeno Velitelství pro výcvik a tvorbu doktrín s generálem Williamem DePuyem v čele. Toto velitelství se stalo hnacím motorem studií a změn. DePuy vycházel ze sovětského navyšování sil v Evropě, která stála v době vietnamské války ve stínu jihovýchodní Asie, dopadu moderních zbraňových systémů na vedení bojové činnosti jak jej ukázala Jomkipurská válka a očekávaného zavedení nových zbraňových systémů do výzbroje americké armády. Jednalo se o víceúčelový vrtulník UH-60 Blackhawk, bitevní vrtulník AH-64 Apache, tank M1 Abrams a bojové vozidlo pěchoty/jezdectva M2/M3 Bradley.

Od května 1976 probíhala Studie restrukturalizace divize (Division Restructuring Study, DRS), zaměřená na divizní a brigádní operační strukturu. Za testovací jednotku byla opět zvolena 1. jezdecká divize. Studie předpokládala fixní brigádní strukturu u obrněných a mechanizovaných pěších divizí. Každá brigáda měla sestávat ze tří tankových praporů a dvou mechanizovaných pěších praporů. Studie DRS byla nakonec v praxi provedena jen u 2. brigády 1. jezdecké divize a nový velitel výcvikového velitelství generál Donn Starry nakonec ve shodě s náčelníkem generálního štábu generálem Edwardem Meyerem průběh testu úplně zastavil. Oba DePuyův koncept DRS přetransformovali do nové a širší studie s názvem Divize 86 (Division 86), která byla navíc následně ještě více rozšířena - nejprve na studii Armáda 86 (Army 86) a poté na program Armáda excelence (Army of Excellence, AOE).

Obrněné a mechanizované pěší divize začaly zavádět změny dle studie Divize 86 v roce 1983, přičemž potom ještě zapracovaly změny podle programu AOE. Konverze na AOE byla u těchto svazků ukončena v roce 1986 zřízením leteckých brigád. Nová struktura se dotkla především manévrovacích praporů, přičemž zachovala princip flexibilních brigád z konceptu ROAD. Tankové a mechanizované pěší prapory dostaly standardizovanou strukturu a přibyla čtvrtá řadová rota a podpůrné prvky jako minomety a zvědné jednotky se přesunuly pod praporní velitelskou rotu z rušené roty bojové podpory. Princip výměny čet mezi rotami za účelem vytváření vševojskových rotních týmů byl opuštěn. Tyto výměny se již neměly dít na nižší úrovni než byly prapory. Zavedeny byly předsunuté zabezpečovací prapory, které disponovaly částí divizních zabezpečovacích prostředků a působily v podřízenosti brigád. Když se Meyer rozhodl rozšířit studii Divize 86 na celou armádu zřídil v roce 1980 ve Fort Lewis Zkušební stanoviště pokročilých technologií (High Technology Test Bed, HTTB) a přiděl mu 9. pěší divizi. HTTB mělo provést pokusy s vnitřní organizací a výzbrojí s cílem vývoje lehčí verze obrněné a mechanizované divize, která by mohla být snadno přepravitelná letecky, aniž by ztratila palebnou sílu.

Nový náčelník generálního štábu Wickham projekt v roce 1983 rozdělil do dvou větví. Jeden směřoval k lehčí pěší divizi a druhý k motorizované pěší divizi vybavené pokročilými technologiemi, které by jí dodali palebnou sílu a zajistili snadnější nasaditelnost. 9. pěší divize nyní testovala ve Fort Lewis koncept motorizované divize a 7. pěší divize ve Fort Ord převzala testování konceptu lehké pěší divize. 9. divize používala dostupné kolové prostředky namísto vyvíjených systémů. Organizační struktura byla postupně upravována a finalizována v roce 1988. Divize zahrnovala dvě motorizované brigády, doplňkovou mechanizovanou pěší brigádu a vzdušnou jezdeckou bitevní brigádu. Motorizované brigády měly sestávat ze tří typů praporů. Jednalo se o lehký vševojskový prapor, těžký vševojskový prapor a lehký bitevní prapor. Divize měla být vyzbroje technikou, která ještě z velké části nebyla k dispozici. Pouštní bugyny, samohybný kanonový systém (v podstatě lehký tank) nebo systémy pro instalaci střel Hellfire na pozemní techniku se zatím nacházely ve vývojové fázi a byly nahrazeny lehkými tanky M551 Sheridan a víceúčelovými vozdily HMMWV se střelami TOW nebo 40mm automatickými granátomety Mk 19. Prapory disponovaly organickými podpůrnými jednotkami. Konec studené války a související rozpočtové škrty přinesly konec experimentu s motorizovanou divizí. Divize byla v roce 1991 zrušena až na 3. brigádu, ze která se stala samostatná 199. pěší brigáda, jež byla v roce 1992 přetransformována na 2. obrněný jezdecký pluk.

Mezitím 7. pěší divize vyvinula novu, lehčí strukturu pěší divize. Z velké části vycházela z Divize 86, ale měla méně těžké techniky. Divize disponovala devíti lehkými pěšími prapory, které byly rozděleny mezi tři brigádní velitelství. K dispozici měla také modifikovanou leteckou brigádu, která měla méně bitevních a více víceúčelových vrtulníků než tomu bylo u obrněných a mechanizovaných divizí. Kromě 7. pěší divize přešla na tuto strukturu také 25. pěší divize.

USARS
Od konce druhé světová války prováděla armáda doplňování na individuálním základě. Nyní chtěla využít systému rotace jednotek. To si vyžádalo organizační změny, které se projevily úpravou systému CARS. Nový Plukovní systém Armády Spojených států (US Army Regimental System, USARS) byl zaveden v rámci celé armády, tedy i u nebojových jednotek, což přineslo celou řadu jejich přejmenovávání. Prapory stejného pluku měly následně rotovat mezi USA a zámořskými posádkami. Další součástí systému byl Projekt soudržnosti, operační způsobilosti a výcviku (Cohesion, Operational Readiness and Training, COHORT), který zajišťoval výcvik bojových jednotek o velikosti rota od základního výcviku až po nasazení v USA či zahraničí. Doplňovací systém byl po čase opuštěn, avšak nová čísla jednotek zůstala. U některých divizí se stalo, že jejich devět praporů patřilo administrativně pod tři pluky. Postupem času došlo v rámci divize k tomu, že vždy tři prapory se stejným číslem pluku byly soustředěny do stejné brigády. Pluk tak měl všechny tři prapory umístěné u stejné brigády. Tyto brigády pak byly neformálně označovány jako pluky, což způsobilo nejeden zmatek. Další nepříjemností bylo, že po všech škrtech skončilo mnoho praporů u divizí, ke kterým naopak neměly žádnou historickou vazbu. V roce 1995 proto došlo k mnoha přejmenováním, aby jednotky měly čísla historicky spjatá s mateřskými divizemi.

Přetrávající pluky jako taktické jednotky
Obecně byl pluk jen administrativní jednotkou zastřešující prapory vysílané k různým brigádám. Přetrvávaly ale výjimky a dokonce se objevily nové. V rámci AOE se plánovači snažili přetransformovat obrněné jezdecké pluky na brigády, ale odpor jejich příslušníků tuto snahu zmařil. V roce 1986 naopak přibyl další taktický pluk, když nad třemi prapory rangers vzniklo velitelství v podobě 75. pluku rangers. V roce 1990 byla zřízena jednotka vybavená speciálními vrtulníky pro provádění zvláštní operací. Toto úkolové uskupení, pak prapor a skupina, nakonec získalo označení 160. letecký pluk zvláštních operací. Některé další jednotky byly neformálně také označovány jako pluky a to dokonce i v oficiálních či polooficiálních dokumentech. 11. letecká skupina byla často označována jako 11. letecký pluk či 11. bitevní vrtulníkový pluk, přestože neměla vlastní organické prapory.

Letecké brigády
Součástí konceptů Divize 86 a AOE bylo začlenění letecké brigády do struktury divize. Přítomnost leteckých prostředků v divizi se v čase měnila. ROAD přinesl jeden letecký prapor na divizi, přičemž ten poskytoval vrtulníky pro podporu velení a omezenou kapacitu pro přesun a zásobování jednotek. V obrněných a mechanizovaných jednotkách byl nejprve redukován na leteckou rotu, pak během vietnamské války v roce 1970 se vrtulníkový prapor opět vrátil. V samotném Vietnamu si každá divize podržela letecký prapor, některé dokonce disponovaly dočasně dalšími rotami či prapory. Ve Vietnamu existovala i letecká brigáda. 1. letecká brigáda od roku 1966 administrativně zastřešovala všechny nedivizní jednotky - několik leteckých skupin, leteckých praporů a vzdušné jezdecké eskadrony. Operační velení vykonávaly divize či vyšší velitelství, k nimž byly tyto jednotky dočasně přiděleny. Dědici vietnamské 1. letecké brigády byly sborové letecké brigády a válčištní letecké brigády v 80. a 90. letech.

Divizní letecká brigáda byla původně označována jako vzdušná jezdecká bojová brigáda (Air Cavalry Combat Brigade, ACCB) a byla experimentálně testována v divizi TRICAP a nakonec v roce 1975 osamostatněna jako 6. jezdecká brigáda, přičemž byla v závorce označována jako vzdušná bojová. Nové letecké brigády zpočátku tedy vznikly jednoduše přidáním ACCB do divizní struktury. Divizní ACCB sestávala z divizní jezdecké eskadrony (vzdušné i obrněné jezdectvo), která byla reorganizována tak, aby obsahovala prvky vzdušného jezdectva, jednoho či dvou bitevních vrtulníkových praporů a bývalého divizního leteckého praporu. Ten měl původně charakter leteckého praporu všeobecné podpory a později útočného vrtulníkového praporu, který zajišťoval přesun a zásobování jednotek. Z organizačního hlediska byla brigáda anomálií. Byla totiž stupněm taktickým i administrativním. Mnoho činitelů považovalo tuto brigádu za čtvrtou manévrovací brigádu divize. Jezdecká eskadrona navíc často byla nasazována přímo velitelem divize. Brigáda byla vedle historického označení vzdušná jezdecká bojová brigáda často označována též jako divizní bojová letecká brigáda. Ani jedno označení ale nebylo oficiální, neboť to znělo např. takto Letecká brigáda 1. pěší divize (Aviation Brigade, 1st Infantry Division).

Během implementace AOE získala letecká brigáda robustnější strukturu a sestávala z jednoho či dvou bitevních vrtulníkových praporů, útočného vrtulníkového praporu a divizní jezdecké eskadrony. V obrněných a tankových divizích zůstaly v eskadroně tanky M1 Abrams a bojová vozidla M3 Bradley. V lehkých pěších divizích byly nahrazeny vozidly HMMWV. Každá eskadrona obsahovala též dvě či tři vzdušné jezdecké roty s průzkumnými vrtulníky OH-58D Kiowa. Útočný vrtulníkový prapor poskytoval vrtulníky pro menší vzdušné útočné operace, letecké zásobování, evakuaci raněných, velení a zvláštní mise. Pod divizním velitelstvím služeb se nacházel letecký prapor údržby, který zabezpečoval centralizovanou podporu letecké brigádě. Její jednotlivé prapory měly vlastní prostředky pro jednoduší úkony. Bitevními vrtulníky v brigádě byly AH-64 Apache u obrněných a mechanizovaných pěších divizí a upravené OH-58D u lehkých pěších a výsadkových divizí. Právě prapory s těmi vrtulníky byly důvodem proto, že brigáda byla mnohými považována za manévrovací.

Historie vrtulníků u divizí
Původní vzdušně útočná divize disponovala ve svém vzdušném sledovacím a doprovodném praporu předchůdce těchto strojů v podobě letounu Mohawk, který měl podporovat aeromobilní operace. Mohawky byly sice z finálního návrhu struktury odebrány, nicméně v rámci divizního dělostřelectva se nacházel prapor s vrtulníky se schopností palby střel. Nové bitevní vrtulníkové prapory měly ve výzbroji vrtulníky pro vedení protitankového boje na klíčových bodech v hloubce bojiště. Ohledně pojmenování jednotek brigády existovaly různé názory. Část činitelů preferovala označení bitevní vrtulníková jednotka, část označení vzdušná jezdecká jednotka. Označení vzdušné jezdectvo nejprve vyhrálo, ale v roce 1983 armáda učinila své letectvo samostatnou složkou a bitevní vrtulníkové prapory se staly organickými součástmi nových leteckých brigád. Nicméně vzdušné jezdecké prapory i nadále existovaly u některých nedivizních jednotek.

Zmatek byl ještě umocněn tím, že původně samostatně označované letecké prapory byly ke konci 80. let začleněny pod nový plukovní systém, což přineslo změnu názvu všech leteckých jednotek, včetně opravárenských praporů u divizního velitelství služeb. Jelikož armádní letectvo nemělo historické plukovní tradice, stala se většina divizních praporů součástí pluků vytvořených z bývalých divizních leteckých praporů. V jednu chvíli během experimentů s divizí TRICAP měla vzdušná jezdecká bojová brigáda sestávat z jednoho aeromobilního pěšího praporu a dvou bitevních vrtulníkových perutí. Z brigády by se tak stala vševojsková letecká jednotka, ale tento plán nebyl realizován. Když tedy byly letecké brigády začleněny do divizí, jednalo se spíše o čistě leteckou jednotku určenou k podpoře divize jako celku.

Vzdušně útočná divize
Armáda po vietnamské válce disponovala dvěma aeromobilními divizemi. 1. jezdecká divize byla krátce poté reorganizována na divizi TRICAP a následně na standardní obrněnou divizi. 101. výsadková divize se po návratu sloučila se samostatnou 173. výsadkovou brigádou, která plnila funkci záložní jednotky určené k případnému rychlému nasazení a stala se 3. brigádou divize. Divize tím získala jednotku s paradesantní kvalifikací, o níž při přechodu na aeromobilní divizi přišla. V roce 1974 tuto kvalifikaci ale opět ztratila. V rámci implementace programu AOE prošla vzdušně útočná divize modifikací. Její letecká skupina byla reorganizována na brigádu, aby odpovídala stavu o ostatních divizí. Letecká brigáda obsahovala čtyři bitevní vrtulníkové prapory, dva bojové útočné letecké prapory (střední a lehký), divizní vzdušnou jezdeckou eskadronu a letecký prapor všeobecné podpory. Ještě během procesu reorganizace docházelo k dalším úpravám. 101. divize si podržela druhý lehký útočný prapor a naopak nikdy neaktivovala čtvrtý bitevní vrtulníkový prapor, dokonce deaktivovala i třetí.

V roce 1991 měla divize ve své letecké brigádě osm leteckých praporů. Po válce v zálivu byl přidán ještě jeden prapor. Brigáda tak měla tři bitevní vrtulníkové prapory, tři útočné prapory, střední útočný prapor, divizní jezeckou eskadronu a prapor, který poskytoval vrtulníky zajišťující velení a řízení a také zvláštní operace. To umožnilo formování vzdušně útočných brigádních bojových týmů. Každý tým měl tři pěší prapory, polní dělostřelecký prapor, útočný letecký prapor a bitevní vrtulníkový prapor. Divize, pokud byla takto operačně uspořádána, tak mohla svými brigádami vést samostatné simultánní údery, což byl významný krok vpřed oproti aeromobilní divizi z doby vietnamské války. Pokud divize nezformovala brigádní týmy, bitevní prapory mohly provádět samostatné letecké údery podle potřeb velitele divize.

Děvět praporů v letecké brigádě poskytovalo operační výhody, ale kladlo nadměrné nároky z organizačního a velitelského hlediska. V roce 1997 došlo k reorganizaci, která rozdělila letecké prostředky do dvou brigád. 101. výsadková divize tedy od té doby měla 101. leteckou brigádu a 159. leteckou brigádu. 101. brigáda měla bitevní vrtulníkové prapory, vzdušnou jezedckou eskadronu a prapor zajišťující vrtulníky pro velení a řízení. 159. brigáda měla v sestavě tři útočné prapory s vrtulníky Blackhawk a jeden střední útočný prapor s vrtulníky Chinook. Číslo nové brigády odkazovala na číslo brigády, která pod divizi spadala v době čtvercové struktury. Divize měla ve výzbroji od konce 70. let, respektive počátku 80. let vrtulníky UH-60 Blackhawk a AH-64 Apache. Jako jediná měla také prapor s vrtulníky CH-47 Chinook. Tento průběžně modernizovaný střední transportní vrtulník přepravoval zásoby, vybavení, výzbroj, včetně tažených houfnic na podvěsu i samotné vojáky. V 90. letech byly divizní manévrovací prapory nasazeny mimo mateřskou divizi. Dva sloužily u 2. pěší divize v Koreji a jeden u 172. pěší brigády NA Aljašce. 2. pěší divize díky těmto přiděleným praporům mohla z jedné své brigády vytvořit malou vzdušně útočnou brigádu.

Panama a Pouštní bouře
Na konci 80. let byly dokončeny implementační práce na programu AOE. Ve stejné době končila studená válka a armádu čekala redukce stavů. Ještě předtím ale měla modernizovaná armáda projít dvěma zkouškami - operací v Panamě a válkou v Zálivu. Cílem operace JUST CAUSE bylo svržení režimu Manuela Noriegy. Flexibilita brigád podle konceptů ROAD a AOE se při ní osvědčila stejně jako lehké pěší divize. Nasazeny byly jedna brigáda 82. výsadkové divize, tři manévrovací a jedna letecká brigáda 7. pěší divize, což byla lehká pěší divize, a samostatná 193. pěší brigáda, jež byla dislokována v Panamě.

Složení brigád bylo před zahájením operace přizpůsobeno dle přidělených úkolů. 1. brigáda 82. výsadkové divize, označovaná též jako divizní pohotovostní brigáda 1 (Division Ready Brigade-1, DRB-1), byla 20. prosince 1989 letecky vysazena a provedla vzdušně útočné operace. 193. brigáda vyrazila ze svých posádek a neutralizovala postavení Panamských obranných sil na pacifickém pobřeží. 3. brigáda 7. pěší divize, jež byla v Panamě umístěna ještě před začátkem operace, neutralizovala panamská postavení na atlantickém pobřeží. Podporu těmto třem brigádám poskytovala část letecké brigády 7. divize. Dvě zbývající manévvrovací brigády 7. divize dorazily společně se zbytkem letecké brigády ve druhém sledu. Taktická fáze byla ukončena ke konci ledna 1990.

V srpnu 1990 vjela irácká armáda do Kuvajtu, což vyvolalo přesun rozsáhlých sil do Saúdské Arábie na její ochranu a přípravu vytlačení iráckých okupačních sil. Kostru tvořilo jedenadvacet amerických manévrovacích brigád pod sedmi divizními velitelstvími. Poměr 21:7 by naznačoval přesun sedmi divizí s třemi vlastními brigádami. Jenže některé jednotky už tehdy byly v procesu zeštíhlování a některé divize se rozhodly nechat doma doplňkové záložní brigády. Samostatná mechanizovaná 197. pěší brigáda byla přidělena mechanizované 24. pěší divizi a dvě brigády částečně deaktivované 2. obrněné divize byly přidělené k mechanizované 1. pěší divizi a 1. jezdecké divizi. Jedna brigáda 3. pěší divize nahrazovala 1. brigádu 1. obrněné divize. 3. brigáda 1. pěší divize, která byla bez vybavení, byla použita k zajištění provozu v saúdském přístavu Dammam. 1. brigáda 2. obrněné divize byla původně přidělena k 1. jezdecké divizi, ale krátce poté byla přesunuta k podpoře sil námořní pěchoty jižně od Kuwait City. Mariňákům zde vydatně pomohla při postupu k místnímu letišti.

Válka v Zálivu byla výrazně větším testem konceptu AOE, nového logistického systému i nové výzbroje. Armáda dokázala rychle přisunout rozsáhlé síly na velkou vzdálenost a provést rychlou pozemní operaci. Ta byla tak rychlá, že nedošlo na rozsáhlé samostatné manévry brigád. Ty operovaly především jako součásti divizí. Flexibilní struktura divizí a brigád nicméně umožnila i tak použít brigády jako velitelské mezičlánky a úkolová uskupení. Nutno říci, že k rychlosti a jednoznačnosti přispěla značnou měrou intenzivní letecká kampaň a efektivní přímá letecká a dělostřelecká podpora.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570953 Verze : 4

Brigáda na počátku 21. století


Koncept armády jako jednoho celku a brigády se zvýšenou způsobilostí
Na počátku 70. let Armáda Spojených států přijala konpcept armády jako jednoho celku (Total Army), který učinil záložní složky, tj. Armádní Národní gardu (ARNG) a Armádní zálohy (USAR) plnohodnotnými partnery s určenými pomobilizačními úkoly. Způsobilost záložních složek fluktuovala v závilosti na úspěšnosti náborů, úspěšnosti obnovy výzbroje a výstroje a množství času na výcvik. Různé programy měly operační způsobilost záložních jednotek zvýšit. Jedním z nich byly již zmíněné doplňkové brigády. Program byl zpochybněn již zmíněným nenasazením doplňkových brigád v Perském zálivu, nicméně kvůli škrtům po skončení studené války pokračoval až do roku 1996.

Armáda se tehdy dostala na úroveň deseti divizí a program doplňkových brigád nahradila programem Brigád ARNG se zvýšenou způsobilostí (ARNG Enhanced Brigades). Jednalo se o samostatné brigády se zvýšenou způsobilostí (Enhanced Separate Brigade, eSB) a těžké samostatné brigády se zvýšenou způsobilostí (Enhanced Heavy Separate Brigade, eHSB). Pro program bylo vybráno patnáct samostatných brigád ARNG, z nichž se většina účastnila již předchozího programu. Zvýšené způsobilosti bylo dosaženo komplexním výcvikem, plánováním a logistickou přípravou. Brigády měly být schopny dosáhnout operační způsobilosti mezi 90 a 120 dny od zahájení mobilizace. Tyto brigády úzce spolupracovali s příslušníky aktivní složky, kteří byli ve většině případů přiděleni ke skupinám připravenosti (Readiness Group). To byly regionální prvky aktivní složky zřízené k podpoře výcviku záložní složky.

Za účelem dalšího zvýšení způsobilosti těchto brigád byly v roce 1999 přijaty dvě organizační změny. Prvním opatřením byla aktivace dvou divizních velitelství bez organických brigád. Jednalo se o mechanizovanou 24. pěší divizi ve Fort Riley a 7. pěší divizi ve Fort Carson. Tyto divize byly divizemi integrovanými z aktivní a záložní složky. Na divizním velitelství sloužili příslušníci armády v aktivní službě, ale podřízenými jednotkami byly přidělené samostatné brigády ARNG s nemobilizovanými záložníky. To byla v historii americké armády novinka. Zabezpečovací a podpůrné prvky nebyly soustředěny na divizní úrovni, ale přímo u samostatných brigád. To nebyla úplně novinka, nicméně jedinou předchůdkyní byla divize Americal ve Vietnamu. Existence těchto divizí měla zlepšit před- a pomobilizační výcvik a přípravu a urychlit případné nasazení. Divizní velitelství tedy dohlíželo na plánování, přípravu a výcvik přidělených samostatných brigád se zvýšenou způsobilostí.

Druhým opatřením bylo sloučení skupin připravenosti aktivní složky s cvičnými divizemi (Exercise Divison) armádních záloh, jež byly zřizovány v polovině 90. let, do divizí podpory výcviku (Training Support Division). Ty byly speciálně navrženy k podpoře brigád se zvýšenou způsobilostí, jelikož zahrnovaly speciální brigády podpory výcviku eSB (eSB Training Support Brigade) pro každou brigádu se zvýšenou způsobilostí v přidělené oblasti. Ty brigády se zvýšenou způsobilostí, které nebyly přiděleny k integrované divizi (devět z patnácti těchto brigád), navázaly oficiální výcvikové partnerství s jednotkami aktivní složky a byly podporovány brigádami podpory výcviku eSB.

Divize USAR
Mezitím armádní zálohy v letech 1994 a 1995 přišly kvůli škrtům o tři manévrovací brigády. Nicméně výcvikové divize USAR stále držely od tří do devíti výcvikových brigád na jednu divizi. V letech 1994 až 1999 byly výcvikové divize USAR reorganizovány na dva typy. Prvním typem byly divize institucionálního výcviku (Institutional Training Division), které po bývalých výcvikových divizích převzaly vstupní výcvik a navíc zajišťovaly specializační výcvik příslušníků záloh a výcvik poddůstojníků a důstojníků, což dosud zajišťovaly školní jednotky USAR. Druhým typem byly již zmíněné cvičné divize, které plánovaly a prováděly výcvik pomocí počítačových simulací a též další specializační výcvik. Každá divize měla podřízené výcvikové brigády, které navazovaly na tradice brigád z doby, kdy byly tyto divize taktickými jednotkami. V roce 1999 byly tedy cvičné divize, jak již bylo zmíněno, sloučeny do divizí podpory výcviku.

Vojsko XXI
Armáda se musela vyrovnat s dalšími škrty a také analyzovala průběh války v Perském zálivu. Současně postupoval technologický pokrok směrem k digitalizaci. Ta přinesla spojení jednotlivých bojových složek pomocí počítačů, což výrazně zvyšovalo situační orientaci a urychlovalo přenos informací. To usnadňovalo velení a logistiku. V březnu 1994 armáda zahájila studii označovanou jako Vojsko XXI (Force XXI). Ta přinesla v následujícím roce návrh nové divizní struktury označované jako Přechodná divizní struktura (Interim Division Design). Mechanizovaná 4. pěší divize potom ve Fort Hood v letech 1996 a 1997 novou strukuturu testovala. Nová koncepce přinesla tři organizační změny. Přidala na brigádní úrovni brigádní průzkumnou rotu v obrněných vozidlech HMMWV, změnila brigádní uspořádání z flexibilního na pevné a přesunula všechny organické zabezpečovací a podpůrné prvky z brigádních bojových praporů do předsunutého zabezpečovacího praporu divizního zabezpečovacího velitelství. Koncept fixní brigády znamenal, že divize měla mít jednu obrněnou a dvě mechanizované brigády. Obrněná brigáda měla disponovat dvěma tankovými prapory a jedním mechanizovaným pěším praporem, zatímco mechanizovaná brigáda jedním tankovým praporem a dvěma mechanizovanými pěšími prapory. Každý prapor měl být zredukován na tři řadové roty oproti dosavadním čtyřem dle AOE. Změny v organizaci zabezpečovacích jednotek vycházely z možnosti zasílat rychlou digitální cestou standardizované požadavky od manévrovacích jednotek na centralizované logistické jednotky. 4. pěší divize byla digitalizována v roce 2000, 1. jezdecká divize jí následovala. Zbytek armády si ponechal organizační strukturu dle AOE a prošel jen menším programem Divize omezených změn XXI (Limited Conversion Division XXI, LCD XXI), který zredukoval počet řadových rot v praporu ze čtyř na tři a přidal brigádě průzkumnou rotu. Ke změnám docházelo i nezávisle na programu Vojsko XXI. Došlo ke zřízení ženijní brigády a začátku přechodu na brigádní bojové týmy.

Ženijní brigády
Za války v Perském zálivu měla skoro každá brigáda přidělen bojový ženijní prapor. Jelikož se to osvědčilo, začal ihned po skončení konfliktu program Iniciativa ženijní restrukturalizace (Engineer Restructuring Initiative). Těžké divize v jeho rámci získaly dva ženijní prapory a brigádní ženijní velitelství, které nemělo mít charakter manévrovací brigády, nýbrž mělo připomínat velitelství divizního dělostřelectva. tedy specializované velitelství řídící jednotky obyčejně poskytované k přímé podpoře manévrovacích brigád. V armádě nebyl na ženijní brigádu jednotný názor a tak její pojetí bylo různé, neboť u některých divizí byly prapory podřízené přímo diviznímu velitelství, případně velitelstvím manévrovacích brigád. Nicméně ještě v roce 2003 byla ženijní brigáda základní součástí těžkých divizí, ačkoliv u většiny divizí byly ženijní prapory přiděleny přímo brigádám dle konceptu brigádních bojových týmů. Na rok 2004 ale byla naplánována konverze velitelství ženijních brigád na čtvrtou manévrovací brigádu divize.

Průzkumné roty
Samostatné brigády disponovaly průzkumnou jednotkou v podobě obrněné jezdecké roty. Divizní brigády měly dostávat průzkumnou podporu od divizní jezdecké eskadrony. Studie ale poukazovaly na nutnost přidělit obrněným a mechanizovaným brigádám organické průzkumné roty. Tím by se zacelila mezera, neboť divize i prapor měly průzkumný prvek, zatímco brigáda ne. V letech 1998 až 2000 byla u zmíněných brigád v rámci programu LCD XXI zřízena rota, která byla neoficiálně označována jako brigádní průzkumná rota (Brigade Reconnaissance Troop, BRT), nicméně oficiálně se nazývala např. jako Rota C 1. jezdeckého pluku (Troop C, 1st Cavalry). Rota sestávala z velitelství roty a dvou zvědných čet (Scout Platoon) po třech družstvech. Každé družstvo mělo dvě vozidla M1025 HMMWV. Jedno z automatickým granátometem MK 19 GMG nebo středním kulometem M240B a druhé s těžkým kulometem M2. V každém vozidle se nacházeli tři příslušníci. Rota byla často zesilována přidáním dalších průzkumných prvků, přičemž nejčastěji se jednalo o Bojový pozorovací a laserový návodčí tým (Combat Observation Laser Team, COLT).

Brigády Stryker
Navzdory mnoha změnám v armádní struktuře, snížování jejích početních stavů a zavádění celé řady nových zbraňových systémů se základní struktura brigády nezměnila. Brigáda byla stále flexibilním úkolovým uskupením, k němuž byly přiřazovány bojové jednotky dle momentálních potřeb a okolností. Nešlo o projev institucionální strnulosti a neochoty ke změnám, nýbrž o vyjádření faktu, že to fungovalo. Drobné úpravy neměnily nic na faktu, že brigáda byla vysoce efektivním prostředkem k vedení bojové činnosti na moderním bojišti. Nicméně další snižování stavů, otázky kolem rozmístění posádek a touha po vytvoření specializovaných uskupení menší než divize přinesly na přelomu století změny s nemalým vlivem na brigádní koncept.

Armáda se od doby, kdy začala operovat i mimo kontinentální území USA, musela vypořádávat s trvalým dilematem mezi schopností rychlého přesunu sil a dostatečnou palebnou silou těchto sil. Obrněné a mechanizované jednotky disponovaly velkou palebnou silou, ale jejich hmotnost a rozměrnost je činila obtížně přepravitelnými, takže by nemusely v případě akutní potřeby dorazit včas. Například v Evropě tak byla uskladňována těžká technika bez mužstva, které sice mělo dorazit až v případě potřeby, ale nemuselo by čekat na pomalý příjezd svých zbraňových systémů. Lehké jednotky zase byly relativně snadno přepravitelné letecky, avšak neměly dostatečnou palebnou sílu. Armáda v minulosti z tohoto důvodu testovala či zaváděla již výše zmiňované motorizované a lehké divize. Další kolo začala v roce 1999, když náčelník generálního štábu Eric Shinseki oznámil snahu o vytvoření uskupení s možností rychlé přepravy a zároveň dostačující palebnou silou.

V rámci projektu Přechodného brigádního bojového týmu (Interim Brigade Combat Team) mělo dojít k využití moderních technologií při tvorbě lehkého vozidla s adekvátní palebnou silou. Předpokladem byla rodina kolových vozidel schopných převozu pěchotu i nesení namontovaných palebných prostředků. Armáda nevybrala v roce 2000 k testování jednu divizi, nýbrž dvě divizní brigády dislokované ve Fort Lewis mimo mateřské divize, které se nacházely v Koreji a na Havaji. V jednom případě se jednalo o mechanizovanou brigádu, ve druhém o lehkou brigádu. V roce 2001 byly do programu zařazeny další tři brigády a jeden pluk, konkrétně jedna smaostatná lehká brigáda, jedna divizní lehká brigáda, jedna mechanizovaná divizní brigáda ARNG a lehký obrněný jezdecký pluk. Brigádní uskupení, u něhož se počítalo s nasazením v rámci divize i samostatně, mělo být schopné přepravy kamkoliv na světě do 96 hodin. Tento typ uskupení měl vyplnit mezeru mezi rychle nasaditelnými lehkými a výsadkovými jednotkami a pomalými obrněnými a mechanizovanými jednotkami.

Když se projekt rozjel, požadované lehce obrněné kolové vozidlo ještě neexistovalo. Zpočátku se proto používala vozidla LAV-III zapůjčená z Kanady a vozidla HMMWV. Nicméně v roce 2002 dorazily první Strykery, což byla rodina obrněných vozidel s osmi variantami konfigurace. Vozidlo mělo osm kol, vážilo devatenáct tun a jeden letoun C-17 Globemaster III mohl přepravit tři stroje. Nejprve dorazila varianta obrněného transportéru, který mohl vést devítičlenné pěší družstvo a měl ve výzbroji buď automatický granátomet Mk 19 nebo těžký kulomet. Následovala varianta mobilního kanonového systému vyzbrojeného 105mm kanonem. Ty zpočátku nahrazovaly i protitankovou variantu. Dorazit měla i řada dalších verzí. Brigádní uskupení mělo široce využívat moderní technologie k rychlému předávání informací a zvyšování situační orientace. První brigáda Stryker měla být připravena na konci roku 2001, avšak problémy s vývojem Strykeru způsobily zpoždění. A tak až na počátku roku 2003 byla 3. brigáda 2. pěší divize, která jako první prošla v březnu testy ve Fort Irwin a ve Fort Polk, prohlášena za operačně způsobilou. Na konci téhož roku byla nasazena v Iráku.

Struktura brigády Stryker
Brigáda má ve výzbroji 309 vozidel Stryker a dalších více jak 700 kolových vozidel jiných typů. Sestává ze tří vševojskových pěších praporů a jezdecké eskadrony nového typu – eskadrony průzkumu, sledování a zjišťování cílů (Reconnaissance, Surveillance, and Target Acquisition Squadron, RSTA). Brigáda má v sestavě také rotu boje proti obrněným vozidlům, ženijní rotu, polní dělostřelecký prapor, rotu vojenského zpravodajství, spojovací rotu a brigádní zabezpečovací prapor. Struktura umožňuje bojovat jako vševojsková jednotka až do úrovně rota.

Vševojskový pěší prapor sestává ze tří rot, průzkumné čety, minometné čety a odstřelovacího družstva. Rota má tři pěší čety (četa má tři obrněné transportéry), minometnou sekci (tři samohybné minomety), četu mobilních kanonových systémů (čtyři samohybné kanony) a odstřelovací tým. Eskadrona RSTA má tři průzkumné roty a jednu sledovací rotu. Průzkumná rota sestává ze tří průzkumných čet a minometné sekce. Sledovací rota má tři čety bezpilotních letounů, vícesenzorovou četu a také radiační, chemickou a biologickou průzkumnou četu. Polní dělostřelecký prapor má ve výzbroji tažené 155mm houfnice M198. Rota boje proti obrněným vozidlům disponuje Strykery se střelami TOW. Ženijní rota je vybavena k čištění průchodů přes překážky. Rota vojenského zpravodajství je zaměřená především na HUMINT. Spojovací rota poskytuje podporu velení a řízení. Zabezpečovací prapor sestává ze zdravotnické roty, zabezpečovací roty a velitelské a zásobovací roty. Zabezpečovací prapor má umožnit brigádě samostatně operovat prvních 72 hodin od zahájení bojových operací.

Brigádní bojové týmy a brigádní bojové týmy Stryker
Kombinace zeštíhlování a problémů ohledně rozmístění posádek ovlivnila na konci 90. let a začátku první dekády nového tisíciletí roli brigád ve vztahu vůči divizím. V roce 2003 měla armáda historicky nejvíc divizních brigád umístěných mimo mateřskou divizi od roku 1963. Na druhou stranu ke konci 90. let neměla armáda žádnou samostatnou brigádu a v roce 2003 jen pouhé dvě. Na Aljašce se nacházela 172. pěší brigáda a v Itálii 173. výsadková brigáda, obě navíc se specifickými úkoly. Armáda v podstatě ve 21. století nahradila samostatné brigády divizními brigádami, které díky použití konceptu brigádních bojových týmů (Brigade Combat Team, BCT) získaly schopnost samostatné existence mimo mateřskou divizi.

Moderní BCT je určitou analogií RCT z doby před rokem 1957. Jedná se o brigádu, která má přidělené další jednotky, zpravidla část divizních prostředků. V roce 2003 byla většina brigád, ať už byly dislokovány daleko od své mateřské divize, nebo se nacházely ve stejné oblasti, reorganizována jako BCT. Jednou z výhod BCT je i to, že v jedné posádce mohou být dvě brigády, aniž by se v ní nacházelo alespoň jedno divizní velitelství. Již při testování nového konceptu byly brigády Stryker označovány jako BCT, byly vybrány samostatné brigády či divizní brigády z různých divizí, navíc s divizním velitelstvím v zámoří, a účastnil se i obrněný jezdecký pluk. To jasně ukazuje na skutečnost, že brigádní bojové týmy Stryker (Stryker Brigade Combat Team, SBCT) byly od počátky brány spíše jako samostatné entity než jako divizní brigády. Divize sice přetvrala, nicméně v praxi je armáda založená především na brigádní úrovni.

Válka v Iráku
Armáda nasadila na jaře 2003 během války proti Iráku jen osm manévrovacích brigád, což je neporovnatelně méně než jedenadvacet brigád v roce 1991. Operace navíc proběhla proti celé irácké armádě a trvala výrazně kratší dobu. Manévrovací brigády opět prokázaly svou flexibilitu a efektivitu. Tři těžké brigády mechanizované 3. pěší divize postupovaly na hrotu směrem na Bagdád a za necelých 40 hodin urazily více jako 320 kilometrů. Zde měly plánovanou přestávku, načež během dvou dní dorazily k iráckému hlavnímu městu i přesto, že musely překročit velký vodní tok. Poté během několika dní obsadily značnou část města. Vzdušně útočné brigády 101. výsadkové divize a paradesantní brigády 82. výsadkové divize za podporu částí těžké 3. brigády 1. obrněné divize postupovaly za 3. divizí. Od jejích brigád přebíraly obklíčená města, aby se s jejich obléháním nemusely zdržovat. Chránily také dlouhou zásobovací a komunikační linii.

173. výsadková brigáda provedla paradesantní výsadky na pozice v severním Iráku a pomohla zde místním kurdským silám. Nasazení 173. výsadkové brigády jako součásti Úkolového uskupení zvláštních sil bylo novinkou. Letecké brigády divizí a sborové 11. letecká skupina a 12. letecká brigáda odlétaly nad Irákem mnoho misí. 11. skupina nasazovala bitevní vrtulníky, zatímco 12. brigáda rychle přepravovala jednotky z místa na místo. Letecká brigáda 3. pěší divize byla ke konci kampaně u města Karbala použita pro průzkumné a zajišťovací operace, což jsou spíše mise pro manévrovací jednotky.

Brigády Stryker a Akční jednotky
Brigáda má klíčovou roli v podobě Akční jednotky v rámci programu Vojsko budoucnosti (Future Force), který byl původně označován jako Cílové vojsko (Objective Force). Původně se jednalo o rozšíření přechodného programu IBCT (tedy Strykeru) na dlouhodobý projekt, který měl vyvinout organizaci pro delší budoucnost. Armáda se zaměřila hlavně na dva nasaditelné balíčky. Nasaditelná jednotka (Unit of Employment, UE) byla jednotkou úrovně divize, ale mohla být zvětšena na sbor či armádu. Akční jednotka (Unit of Action, UA) je jednotkou brigádní úrovně. UE přináší mnoho inovativních změn do stávající divizní doktríny a organizace, včetně důrazu na přizpůsobitelnost, schopnost velet jednotkám jiných složek ozbrojených sil, schopnost vedení spojených operací a schopnost velet válčišti či části válčiště. UA zapadá do řady předchozích vývojových konceptů brigády. UA je jednotka sestavovaná modulárně s jednotkami přidělenými na základě potřeb dané mise, což je v souladu s dosavadním vývojem od konceptu ROAD a v zásadě formalizuje prakticky používané BCT. Prvně byl program aplikován na brigádu Stryker, která byla organizována jako technologicky pokročilá jednotka využívající novinky v digitální komunikaci a obrněné bojové vozidlo s možností rychlého nasazení, které ale ještě nebylo vyvinuto.

Ačkoliv se mělo jednat o modulární koncept, armáda sestavila v rámci Úkolového uskupení Cílové vojsko (Objective Force Task Force) základní organizační strukturu pro brigádu UA. Jejím základním prvkem byly tři vševojskové prapory, každý se dvěma pěšími rotami se Strykery, průzkumným odřadem zhruba v síle roty rovněž se Strykery, minometnou baterií a mobilní kanonovou rotou s příslušnou verzí Strykeru. Logistická součást brigády v podobě předsunutého zabezpečovacího praporu měla obsahovat organický zajišťovací prvek. Průzkumný odřad čítal dvě vzdušné jezdecké roty.

Existence vševojskového praporu má být jednou z hlavních novinek a výhod nového konceptu. Brigáda by měla být schopna zorganizovat své nasazení, vytvořit nejmenší vševojskovou nasaditelnou jednotku (samu sebe či svou část), docílit koncentrovaného účinku bez koncentrace sil, dorazit na jakékoliv místo během 96 hodin a ihned po příchodu na bojiště zahájit vedení bojové činnosti, přejít k taktickému ústupu při udržení vysokého tempa operací, rozvíjet přesné údery pomocí přesných manévrů, získávat a držet poziční výhodu a vejít v součinnost s koaličními silami či nevládními silami. Ostatní brigády než brigády Stryker by měly přijít o jeden ze tří manévrovacích praporů. Všechny brigády by naopak měly disponovat praporem RSTA.

Divizní prostředky v podobě jednotek ženistů, protiletadlových dělostřelců, spojařů, vojenských zpravodajců, vojenské policie a logistiky měly být přesunuty z velké části z divizní úrovně a stát se organickou součástí brigád. V případě dopravních jednotek zavedl koncept Vojsko XXI centralizaci prostředků s cílem zvýšit efektivitu. Systém se ale moc neosvědčil, neboť naopak přinesl prodlevy. Program Akční jednotka vrátil tyto prostředky zase brigádám, na divizní úrovni ponechal pouze jednotky s těžkými dopravními prostředky HETS.

Brigáda a divize
Brigády UA představují v konceptu základní manévrovací jednotku, zatímco divize UE se posouvají do kontrolní a organizační role. V jistém smyslu to byl vlastně návrat ke kořenům, neboť Washington používal jako základní taktické jednotky rovněž brigády. Armáda v roce 2004 oznámila rozšíření konceptu UA na celou armádu. Modularita byla posunuta ještě o další kus dál. Brigády měly být soběstačné a z organizačního hlediska co nejvíce podobné, aby mohly být snadno prohazovány mezi divizemi podle potřeb dané operace. Divize jako operační velitelství měla obvykle řídit čtyři brigády. Počet typů manévrovacích brigád se měl zredukovat. Dosud existovaly dva základní typy manévrovacích brigád, které se dále dělily na subtypy - lehká na pěší, lehkou pěší, výsadkovou a vzdušně útočnou a těžká na obrněnou a mechanizovanou pěší. Nově měly existovat tři typy - těžká z dosavadních obrněných a mechanizovaných pěších, střední v podobě brigád Stryker z lehkých pěších brigád a lehká z lehkých, výsadkových a vzdušně útočných brigád.

Princip modularity a zaměnitelnosti vyžadoval změny v organizaci. Vzdušně útočné a výsadkové brigády měly zůstat specializované, ale jejich struktura se měla přizpůsobit ostatním lehkých brigádám UA. Stejně tak měly mít lehké a těžké brigády obdobnou organizační strukturu. To mělo usnadnit schopnost brigád operovat pod jakoukoliv divizí. Brigády měly být menší, ale měly mít větší palebnou sílu. Navíc jich mělo být početně více, což mělo zlepšit flexibilitu na operační úrovni. Nové brigády měly umožnit doplňování pomocí celých jednotek a ne pouze jednotlivců. Nové brigády připomínaly bojová velitelství druhoválečných obrněných divizí lehkého typu. Dva manévrovací prapory těžkých brigád měly být vševojskovými jednotkami složenými ze dvou tankových rot, dvou mechanizovaných pěších rot a ženijní roty. Změny v počtech manévrovacích jednotek v brigádě měly umožnit vznik 15 nových brigád v aktivní složce a v ARNG změnu 15 brigád se zvýšenou způsobilostí na 22 brigádních bojových týmů UA. To dále zvyšovalo flexibilitu na úrovni vyšší než brigáda a zjednodušovalo jejich rotaci.

3. pěší divize se krátce po návratu z Iráku přetransformovala podle konceptu UA a získala čtvrtou brigádu. V březnu 2004 prošla první brigáda založená na konceptu UA výcvikem v Národním výcvikovém středisku v kalifornském Fort Irwin. Následoval měla transformace dalších divizí, takže do roku 2007 se měl počet manévrovacích brigád výrazně zvýšit.

Udržovací brigády a brigády pro zvýšení manévrovatelnosti
V rámci reorganizace armády byly zřízeny udržovací brigády, některé jsou podřízené divizím, některé jsou samostatné a podléhají vyšším velitelským stupňům. Jejich úkolem je zajistit logistiku a zabezpečení na vyšší než brigádní úrovni. Mohou zajistit podporu jednomu či více brigádních bojových týmů. Když je jich nasazeno víc v jedné oblasti, velí jim expediční udržovací velitelství. Brigády pro zvýšení manévrovatelnosti jsou modulární, multifunkční jednotky, které mají poskytnout veliteli divize či sboru specializované jednotky - v základu spojovací a zabezpečovací jednotky, nicméně přiřazeny mohou být i jednotky chemické, ženijní, protivzdušné obrany a další. Přiřazen může být brigádě i vševojskový prapor. Složení brigád není fixní a mění se dle potřeby.

Divizní letecká brigáda
Divizní letecká brigáda měla také projít procesem standardizace. Dosud měly prapory různé počty vrtulníků podle toho, pod jaký typ divize spadaly. Všechny měly sestávat ze dvou bitevních vrtulníkových praporů po 24 strojích AH-64, útočného leteckého praporu s 30 stroji UH-60, střední roty s osmi stroji CH-47, roty řízení a velení s osmi stroji UH-60, praporem údržby a jednotkou s drony. Standardizace leteckých brigád zvyšovala modularitu, jež měla umožnit prohazování těchto brigád mezi divizemi. Snaha o koncentraci všech leteckých prostředků divize v letecké brigádě současně udržovala dichotomii těchto brigád, které měly i nadále mít jak manévrovací, tak administrativní součásti. Přetrvávaly tedy debaty, zda letecká brigáda představuje spíše manévrovací jednotku jako výše uvedené tři typy brigády UA, nebo spíše administrativní jedntoku podobnou velitelství divizního dělostřelectva.
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570954 Verze : 17

Současnost


Nárůst počtu brigád
Armádní velení dospělo v roce 2007 k závěru, že k plnění všech uložených úkolů potřebuje více sil a prostředků. Naplánovalo tak program Růst armády (Grow the Army), jenž počítal s nárůstem vojáků o 75 tisíc. Ruku v ruce s měl do roku 2013 stoupnout počet brigádních formací ze 48 brigádních bojových týmů a 75 podpůrných brigád na 45 brigádních bojových týmů a 83 podpůrných brigád. Část vojsk čekala redislokace z Evropy do USA. V roce 2009 ovšem ministerstvo obrany oznámilo, že brigádních bojových týmů bude jen 45.

Škrty a částečná reorganizace struktury
V roce 2013 velení armády představilo plán na redukci sil, který ještě dopřesnilo v následujícím roce. Armáda se měla postupně zmenšit o 80 000 příslušníků a zrušeno mělo být 13 brigádních bojových týmů (divize od té doby opět disponují jen třemi brigádními týmy). Systemizovaný počet příslušníků v brigádním týmu měl současně vzrůst zhruba 4 500. Realizovalo se to tak, že manévrovací prapory ze zrušených brigádních týmů posílily pěší a obrněné brigádní týmy, které tak získaly třetí manévrovací prapor. Dělostřelecké prapory získaly třetí baterie. Brigádní týmy také získaly brigádní ženijní prapory. Ke změně došlo i na divizní úrovni. Na zhoršování schopnosti dělostřeleckých jednotek armáda zareagovala tím, že v rámci divizí byla obnovena divizní velitelství dělostřelectva, která slouží ke koordinaci a dohledu nad výcvikem dělostřeleckých jednotek, které ale nadále zůstavají organickými součástmi brigádních velitelství.

Současnost
V dalších letech docházelo k menším změnám v počtech brigádních bojových týmu. Současný stav je takový, že Pravidelná armáda disponuje 31 brigádními bojovými týmy - 11 obrněnými týmy (Armored Brigade Combat Team, ABCT), 6 týmy Stryker (Stryker Brigade Combat Team, SBCT) a 14 pěchotními týmy (Infantry Brigade Combat Team, IBCT), z toho 6 lehkými pěšími (Light Infantry), 5 výsadkovými (Airborne) a 3 vzdušně údernými (Air Assault). Národní garda pak má v sestavě 27 brigádních bojových týmů, z čehož je 5 obrněných týmů, 2 týmy Stryker a 20 pěších týmů. Brzy dojde ke změně, neboť v rámci Pravidelné armády prochází 2. brigádní bojový tým 4. pěší divize transformací z pěšího týmu na tým Stryker.
Brigáda [1775-2004] - Reorganizační plán z roku 2013

Reorganizační plán z roku 2013
URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#570955 Verze : 13

      PŘEHLED EXISTUJÍCÍCH BRIGÁDNÍCH BOJOVÝCH TÝMŮ


PRAVIDELNÁ ARMÁDA
ObrněnéStrykerPěchotní



NÁRODNÍ GARDA
ObrněnéStrykerPěchotní

URL : https://www.valka.cz/Brigada-1775-2004-t199187#647682 Verze : 68
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více