Nero, Caesar Claudius

NERO CLAUDIUS CAESAR AUGUSTUS GERMANICUS


(15.12. 37 - 9.6. 68)



Lucius Domitius Ahenobarbus, budoucí císař Nero, se narodil 15. prosince 37 v Antiu. Jeho otec Gnaeus Domitius Ahenobarbus (Rudovous) zemřel když byly malému Luciovi tři roky. Jeho matka Iulia Agrippina mladší (15 - 59) byla svým bratrem, císařem Caligulou (12 - 41), vypovězena na Korsiku a rodině byl zabaven veškerý majetek. Lucia vychovávala jeho teta Domitia Lepida, matka třetí manželky císaře Claudia (10 př.n.l. - 54) Valerie Messaliny (asi 25 - 48). Lucius Domitius byl v mládí celkem pohledný mladík mající zájem o umění a hudbu. Po smrti císaře Caliguly se Luciova matka Agrippina mladší mohla navrátit z vyhnanství a dokonce se jí podařilo poblouznit svého strýce, stárnoucího císaře Claudia, tak že se s ní v roce 49 oženil (stala se jeho čtvrtou manželkou). 25. 2. 50 adoptoval císař Claudius Lucia Domitia Ahenobarba za vlastního, přestože měl už legitimního syna Britannika z manželství s Valerií Messalinou. Nero Claudius Drusus Germanicus, jak znělo nové Luciovo jméno, byl zasnouben a později oženěn s Claudiovou a Messalininou dcerou Octavií.


Neronovou výchovou a vzděláním byl pověřen filosof Lucius Annaeus Seneca. Nyní už Agrippina císaře Claudia nepotřebovala a tak ho 13. 10. 54 otrávila, pravděpodobně houbovou omáčkou. Novým císařem byl za podpory Seneky a prefekta praetoriánů Sexta Afrania Burra provolán císařskou praetoriánskou gardou Nero.


Na počátku své vlády Nero kromě obvyklých populistických gest ve formě finančních darů pro vojsko i občany veřejně prohlásil, že netouží po vojenských výbojích. Nero rovněž zvýšil příděly potravin pro nemajetné a pomohl zchudlým senátorům dosáhnout censu potřebného k jejich setrvání v senátu. Hlavní slovo na císařském dvoře ovšem měla Neronova matka Agrippina (dokonce byly raženy mince se jménem Agrippiny na líci a se jménem Nerona na rubu). Některá zasedání senátu se nyní konala v císařském paláci, aby mohla Agrippina tajně poslouchat jednání.


Mladému Neronovi se ovšem matčina kuratela začala brzy zajídat a ve svém odporu proti ní ho podporoval i jeho učitel a rádce Seneca. V roce 55 umírá na hostině Neronův nevlastní bratr Britannicus a všeobecně se soudí, že ho Nero dal otrávit, aby se zbavil možného nebezpečí, že Agrippina, pokud ji nebude Nero poslouchat, dosáhne svým vlivem nahrazení Nerona Britannikem.


Zda byl Britannicus skutečně otráven není jisté. Na rozdíl od císaře Claudia, který umíral v bolestné agónii několik hodin, byl Britannicus mrtev prakticky okamžitě a tak rychle působící jedy tehdy Římané neznali.


Další oslabení vlivu Agrippiny zanamenalo milostné dobrodružství Nerona s otrokyní Akté, se kterou se chtěl dokonce oženit a měl získat od několika vlivných patricijů falešné důkazy o jejím řeckém královském původu. Nakonec toto nerozumné dobrodružství dokázal Seneca Neronovi rozmluvit.


Ovšem další Neronova milenka, o sedm let starší manželka Neronova přítele a budoucího císaře Othona, krásná Poppaea Sabina (asi 30 - 65), měla ambice stát se císařovnou a neustále tlačila na Nerona, aby se dal rozvést s Octavií a vymanil se z vlivu své matky Agrippiny. Otevřeného konfliktu s Agrippinou, dcerou legendárního vojevůdce Germanica (15 př.n.l. - 19) zbožňovaného vojáky i prostými občany, se Nero obával. Nero se rozhodl zaranžovat nehodu, při níž by Agrippina zahynula. Při atentátu se měla v důsledku zřícení paluby loď, na které Agrippina cestovala, potopit. Agrippině se podařilo vyváznout (její služebná Acerronia byla lodníky ubita, když se vydávala za císařovnu - lodníci měli zjevně příkaz postarat se, aby císařovna náhodou nevyvázla). Ve strachu, že matka prozradí vražedný útok, poslal odddíl vojáků vedený Anicetem, který ji zavraždil. Senát Nero informoval, že matka chystala jeho vraždu a jemu nezbylo než se bránit. Senátoři Neronův čin odsouhlasili. Vražda matky Nerona psychicky velmi těžce poznamenala.


Poté se Anicetus "přiznal", že udržuje milostný poměr s Octavií a za upřímné doznání byl poslán do luxusního vyhnanství. Nero nyní měl potřebný důvod pro rozvod s Octavií. Octavia byla vykázána na středomořský ostrov Pandaterii a následně 9. června 62 zavražděna. Na jaře 62 se Nero oženil s Poppaeou, ale narozená dcerka, kterou císař upřímně miloval, po čtyřech měsících zemřela.


Od roku 60 čelil Řím povstání v provincii Británii (přičleněna roku 48 Claudiem). Král Prasugatus (zemřel 60) ustanovil Nerona svým dědicem. Podle kmenových zákonů ovšem měla na polovinu dědictví nárok jeho manželka Boudicca. Římský prokurátor Catus Decianius si počínal ve svém úřadu bezohledně a popuzoval proti Římanům britské kmeny. Vojenský velitel v Británii Suetonius Paullinus chtěl zlomit kmenový odpor likvidací druidské školy v Anglesey na ostrově Mona a na počátku března vytáhnul s vojskem na severozápad. Právě v době, kdy chystal lodě k invazi na ostrov, rozhořelo se v jeho týlu povstání vedené královnou Icenů Boudiccou, která chtěla pomstít znásilnění svých dcer římskými vojáky a podařilo se jí na začátku července dobýt správní centrum římské moci v Británii Camulodunum (Colchester). Zkušený velitel Paullinus nechtěl hned riskovat střet s povstaleckou armádou a při ústupu na jih, kde chtěl shromáždit síly potřebné k potlačení povstání, vyzval obyvatele Londinia (Londýn), aby opustili město pod ochranou jeho jednotek.


Koncem července 61 obsadila povstalecká armáda vedená Boudiccou Londinium a Verulamium (St. Albans) a zmasakrovala římské obyvatelstvo, které neposlechlo výzvy velitele Paullina. Koncem srpna 61 se v rozhodující bitvě střetla obě vojska pravděpodobně u Atherstone severozápadně od Londinia. Zkušený Paullinus vhodným výběrem bitevního pole eliminoval početní převahu Boudiccy (13 000 Římanů proti asi 50 000 bojovníků britských kmenů) a krvavě ji porazil. Boudicca spáchala sebevraždu. Vítězný Paullinus po bitvě vyplenil území povstaleckých kmenů. Nový římský prokurátor Iulius Classicanus intervenoval v Římě u Nerona za pragmatičtější přístup k poraženým. Nero, poté co vyslal do Británie jako svého zmocněnce propuštěnce Polykleita, který mu referoval o krutých represáliích, mu dal za pravdu a Suetonia Paullina odvolal. Příjezd nového vojenského velitele Petronia Turpiliana situaci uklidnil, provincie Británie byla rozšířena a část armády mohla být stažena.


Většímu nebezpečí čelil Řím na východě, kde se v nárazníkovém území Arménie střetávaly římské zájmy s aktivitami parthské říše. V roce 54 usedl na arménský trůn král Tiridates, bratr parthského monarchy Vologaesa I. Od roku 58 operoval v této oblasti v čele římských jednotek schopný vojevůdce Gnaeus Domitius Corbulo, který dokázal protivníka několikrát porazit. Nakonec se obě strany, nechtějíce riskovat totální válku mezi oběma velmocemi, dohodly na mírovém řešení konfliktu. Tiridates byl Římem uznán za krále Arménie, ale musel se formálně podrobit Římu. Tak v roce 66 přicestoval král Tiridates s početným doprovodem do Říma, kde byl Neronem korunován. K všeobecnému údivu, na římské straně takřka zděšení, zakončil Nero ceremoniál recitací své básně a sám se doprovodil na kitharu.


Neklid panoval i v Judeji, zvlášť od doby císaře Caliguly, který pro sebe vyžadoval božské pocty neslučitelné s žídovským monoteismem. Napětí kulminovalo po nástupu nového římského prokurátora Gessia Flora v letech 64 až 66, který nechal vyloupit Jeruzalémský chrám. Povstání nedokázali Římané zvládnout. Židé dobyli pevnost Masadu a poté vzrostla jejich sebedůvěra, paralyzovali římskou posádku v Jeruzalémě, která v září 66 kapitulovala a byla povražděna. Na potlačení povstání vyslal Nero do Judska schopného velitele Tita Flavia Vespasiana. Boje ovšem pokračovaly i po smrti císaře Nerona.


S postupem doby se Nero stále více dostával do střetů se senátem a směřoval k autokracii. Důležité úřednické posty obsazoval jemu věrnými propuštěnci. Řadové občany Nero rozzlobil, když zakázal při gladiátorských hrách zabíjet poražené gladiátory. Nero byl velikým obdivovatelem řecké kultury a toužil nahradit boje na život a na smrt, v Římě tak populární, divadlem, baletem a zpěvem. Za tuto změkčilost si Nero vasloužil přezdívku Řečíček (Graeculus).


V noci z 18. na 19. července roku 64 vypukl v Římě v okolí Cirku Maximu katastrofální požár, který během týdne zdevastoval více než polovinu města. Nero byl osočován, že nechal zapálit Řím, aby získal prostor pro své megalomanské stavby nebo aby mohl postavit nové hlavní město Neropolis. Toto podezření lidí postižených ohněm patrně vzniklo, když vigilové a praetoriáni bourali proluky v husté zástavbě města a zakládali kontrolované protiohně, aby zastavili živel šířený silným větrem. Pobouřenému lidu byli jako účeloví pachatelé předhozeni křesťané, od společnosti se izolující nepřátelská komunita, ve které už před požárem kolovaly zvěsti o konci Říma a příchodu Spasitele. Pogrom na křesťany ale nikdy nedosáhl takových rozměrů, jak o tom píší pozdější křesťanští historikové. Z asi třítisícové komunity byly obžalováno asi dvě až tři stovky lidí, kteří potom většinou byli soudem uznáni ze žhářství a odsouzeni k trestu smrti upálením. Byly jim oblečeny tzv. tuniky bolesti (odsouzenci byli zavinuti do plátna napuštěného hořlavinou a zapáleni).


Při obnově města byly trosky odklízeny na státní náklady, sutiny byly odváženy do Ostie, kde jimi byly zasypávány bažiny v okolí města. Při obnově města se dbalo podle nových nařízení na rozšíření ulic. Domy musely být až do výše prvního patra výhradně stavěny z kamene a jednotlivé domy musely mít přístup ke všem čtyřem stěnám, aby se usnadnilo případné hašení. Domy už nemohly být nalepeny jeden na druhý.


Devalvací měny z let 63 - 64 poškodil Nero hlavně bohatší vrstvy římské společnosti. Navíc od roku 62 opět začal platit neblahý zákon o urážce majestátu, známý z doby Tiberia a Caliguly. Opět se dostávalo slyšení donašečům. Konfiskací majetku "viníků" ve prospěch císaře se Nero pokoušel naplnit státní pokladnu pro své nákladné stavební plány. Zejména stavba nového císařského paláce, Zlatého domu (palác na Palatinu byl poškozen při požáru města), si vyžádala ohromné částky. Výsledkem bylo monumentální dílo obklopené třemi řadamí sloupoví, s třicet netrů vysokou Neronovou sochou ve vestibulu a umělým jezerem uvnitř. Pokusem odstranit vnitřní cla impéria rozlítil Nero bohaté latifundisty, kteří neplatili daně a publikány, kteří řídili obchod a vybírání daní v provinciích a bohatli na úkor obyvatel provincie. Tato reforma, která měla pomoci provinciím však pro odpor senátu nikdy nevstoupila v platnost. Situace u dvora se zhoršila poté co v roce 62 zemřel respektovaný prefekt Afranius Burrus. Od stále obtížněji zvladatelného císaře odešel i Seneca, který si během kariéry nashromáždil úctyhodný majetek. Novými prefekty se stali umírněný Faenius Rufus a bezohledný intrikán Gaius Ofonius Tigellinus.


V roce 65 se skupina senátorů, aristokratů a vyšších důstojníků rozhodla Nerona zlikvidovat. Atentát měl spáchat v Cirku Maximu senátor Scaevinus. Novým císařem se měl stát Gaius Calpurnius Piso. Spiknutí ztroskotalo na špatné konspiraci spiklenců. V den atentátu, 19. dubna 65, udal Scaevina Neronovi jeho vlastní otrok Milichos. Při vyšetřování vedeném Tigellinem se přišlo i na ostatní spiklence mezi kterými nechyběli ani prefekt Faenius Rufus, tribun Subrius Flavus, básník Lucanus, známý satirik Petronius Arbiter nabo senátor Thrasea Paetus, kterému nebylo zapomenuto, že když senát schválil vraždu Agrippiny jako jediný na protest opustil jednací síň. Sebevraždu byl donucen spáchat i Seneca, který údajně o spiknutí věděl. Celkem bylo vyneseno dvacet rozsudků smrti a třináct provinilců bylo posláno do vyhnanství. Na to, že je Nero dodnes vnímán jako krvavý tyran to není nijak závratné číslo. V roce 65 umírá i Poppaea Sabina. Podle svědectví Neronovi nepříliš nakloněných historiků se měla stát oběti Neronova opileckého řádění po návratu z noční pitky. Nelze ovšem ani vyloučit přirozenou smrt, těhotná Poppaea byla tehdy nemocná.


Nyní Nero ztratil všechny zábrany a dává plný průchod svému "uměleckému talentu". V cirku jako vozataj účinkoval i šílený císař Caligula a po Neronovi se zviditelnil císař Commodus, který dokonce zápasil v cirku jako gladiátor. Rozsahem svých aktivit je ovšem Nero dokonale zastiňuje. Považoval se za nejlepšího kitharistu, pištce, herce , básníka, pěvce, tanečníka i vozataje. Průměrně nadaný Nero se obklopil skupinou patolízalů, která ho přesvědčovala o jeho božské umělecké genialitě a Nero štědře dopřával lidu možnost na vlastní očí sledovat svého císaře při jeho tragikomické kariéře. Neronova upřímná radost z potlesku publika, režírovaného profesionálními roztleskávači, ho hnala k stále četnější a delším představením. Odejít z císařovy estrády se rovnalo urážce, za kterou mohl dotyčný zaplatit i svým životem. Tacitus a Suetonius se zmiňují o bizarních scénách při nekonečných Neronových vystoupeních. Hovoří o ženách, které porodily přímo v divadle o starcích, kteří během představení zemřeli nebo o pokusech odvážnějších diváků předstírat smrt a doufat, že budou coby mrtvoly odneseni. Vytrvalý Nero dokázal své publikum obšťastňovat třeba celý den a noc v jednom tahu.


V srpnu roku 66 cestoval Nero na zlatém voze, obklopen tisíci umělci všech žánrů, na návštěvu milovaného Řecka. V Korinthu pojal za manžela kastráta Spora a jaksi zapoměl že je ženatý se Statilií Messalinou. V Řecku se Nero zúčastnil panhelénských her. Pořadatelé měli těžký úkol najít vůbec nějakého soutěžícího, která by se nebál změřit své schopnosti s císařem. Všem bylo jasné, že Nero musí vyhrát. Samozřejmě hry skončily tak jak musely, Nero zvítězil ve všech kategoriích. Rozhodčí ho prohlásili za vítěze i pří závodech desetispřeží, přestože Nero spadnul a závod nedokončil.


V Korinthu Nero slavnostně zahájil stavbu korinthského průplavu. Šestikilometrový kanál dokončili Řekové až v 19. století. Pozoruhodné je, že vůbec nemuseli měnit plány staré 1 900 let a pří hloubení se napojili na část stavby postaveného za Nerona. 28. listopadu 67 na slavnostním shromáždění v Korinthu daroval Nero Řecku svobodu a zprostil ho placení daní. V Římě to bylo přijato pochopitelně s velkou nevolí. Celková situace v říši se zhoršovala. Nero se prakticky přestal zajímat o správu impéria. Vázlo zásobování obilím a na Řím začaly doléhat těžkosti spojené s válkou v Judeji.


Až počátkem roku 68 vyslyšel Nero hlasy svých stoupenců v Římě a vrátil se zpět. Jeho vjezd do Říma musel na konzervativní senátory působit jako parodie na vojenské triumfy. Nero jel v pozlaceném voze taženém dvěma bělouši, po svém boku měl poraženého kitharistu Diodora a před jeho vozem bylo neseno přes 1 800 věnců, které Nero vyhrál na různých soutěžích.


Konec Neronovy vlády se blížil. V březnu se vzbouřil správce Lugdunské Galie Gaius Iulius Vindex. 2. dubna 68 se správce Přední Hispánie Servius Sulpicius Galba postavil do čela opozice proti Neronovi a "Legáta senátu a římského lidu", jak si nechal říkat, podpořil i správce Lusitánie (Portugalsko) Marcius Otho. Vindex sice po prohrané bitvě se správcem Horní Germánie Luciem Verginiem Rufem spáchal sebevraždu, ale Nero už nebyl schopen akce proti Galbovi. Kromě dětinských představ, že svým zpěvem potlačí vzbouřené legie, neměl už co nabídnout. Jeho stoupenci vycítili, že nastal čas změnit stranu. Na služby Neronovi rezignoval i Tigellinus. Prefekt praetoriánů Nymfidius Sabinus Neronovi doporučil s ohledem na jeho bezpečnost opustit Zlatý dům a přestěhovat se do paláce u verviliánských zahrad. Potom Sabinus sdělil praetoriánské gardě, že císař uprchnul do Egypta a slíbil každému praetoriánovi 30 000 sesterciů, když podpoří Galbu jako císaře.


9. června 68 se Nero probudil pouze v kruhu několika zbylých přátel, stráže, manželka Statilia Messalina a většina služebnictva uprchli. Nero se začal chystat na smrt. Když nenašel jed ani se nedovolal zápasníka Spicula, od kterého chtěl ránu z milosti, uchýlil se do domu svého propuštěnce Faona, kde si nechal vykopat hrob na míru. Posel ze senátu sdělil, že byl prohlášen za nepřítele státu a odsouzen k smrti jako parricida (vrah členů rodiny). Neronovi sdělili, že bude vysvlečen donaha, krk mu bude držen ve vidlici , bude ubičován k smrti a jeho tělo hozeno do Tiberu. Tehdy Nero konečně uchopil dýku a s pomocí propuštěnce Epafrodita si probodl krk. Jeho dávná láska Akté a jeho "manžel" Sporus potom spálili jeho tělo. Neronův popel byl uložen do rodinné hrobky Domitiů.


S císařem Neronem vymřela iulsko-claudijská císařská dynastie. Po roku chaosu, kdy se na trůnu vystřídali tři císaři Galba, Otho a Vitellius, usedl na trůn Titus Flavius Vespasianus, zakladatel flaviovské dynastie.
URL : https://www.valka.cz/Nero-Caesar-Claudius-t20395#76508 Verze : 0
Poslední Neronova slova měla údajně znít "Ó jaký umělec ve mně umírá!"
URL : https://www.valka.cz/Nero-Caesar-Claudius-t20395#76623 Verze : 0
Prehľad titulov a poct, ktorými bol poctený od roku 50 do roku 68:
Tribún ľudu I. – XIIII.
Imperátor I. – XII.
Konzul I. – V.


Ďalej : Caesar (50), Augustus (54), Otec vlasti (55), Najvyšší kňaz (55).
URL : https://www.valka.cz/Nero-Caesar-Claudius-t20395#79366 Verze : 0
portrét


URL : https://www.valka.cz/Nero-Caesar-Claudius-t20395#101867 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více