Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 416 příspěvků vloženo, 1180 editováno a 697 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Torstensson, Lennart

    Avatar
    Generalissimus Lennart Torstensson, hrabě z Ortaly


    (1603-1651)


    - v letech 1641-1645 vrchní velitel švédských vojsk
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/30265#109356Verze : 0
    Avatar
    Jeho jméno má často velmi rozdílnou transkripci, mnohdy je psán jako Torstenson, někdy jako Lenart, Lenhart, Lennard, jindy Leonard či dokonce Linhart.


    Narodil se 17. 8. 1603 jako syn švédského vysokého důstojníka. Díky svému původu byl jako chlapec odeslán k pážecí službě u švédského krále Gustava Adolfa. Ten brzy zjistil, že mladý Torstensson projevuje značné nadšení pro válečnickou kariéru. Odeslal jej proto k dělostřelectvu. Zde mohl uplatnit své vynikající vzdělání, neboť ovládal všechny vědy tehdy důležité pro dělostřelce – matematiku, fyziku i chemii. Uplatnil zde řadu zlepšovacích návrhů, jimiž učinil z tehdejších švédských děl jedny z nejobávanějších zbraní světa. Bylo mu dvacet pět let, když dosáhl hodnosti plukovníka dělostřelectva a jeho kariéra i nadále stoupala strmě vzhůru.


    Dosáhl hodnosti generála – zbrojmistra, tedy vrchního velitele dělostřelectva a stal se zástupcem Johanna Banera, tehdejšího švédského generalissima. Poprvé se jeho jméno ve Švédsku rozkřiklo po bitvě u Wittstocku (24. září 1636), kde společně s Banerem porazili císařské vojsko (Torstensson velel švédskému pravému křídlu) a oba obdrželi od švédské královny četné statky. Když Baner v květnu 1641 zemřel, Torstensson po něm převzal velení nad celou švédskou armádou.


    Sám by se nejspíš této poctě raději vyhnul, trpěl totiž dnou (typ artritidy, ke kterému dochází, pokud se příliš velké množství kyseliny močové usazuje ve tkáních, kde nakonec krystalizuje. Při krystalizaci na sebe kyselina močová bere tvar jehličkovitých krystalů, které jako skutečné jehly pronikají do kloubů, což způsobuje prudkou bolest. Dna byla v minulosti nazývána nemocí bohatých, protože souvisí s přílišnou konzumací jídla a alkoholu). Míval takové bolesti, že často nemohl jezdit na koni, ale nechal se nosit v nosítkách. Když už se dostal do sedla, musel mu někdo vést koně, protože většinou nebyl schopen třímat uzdu a zrovna tak často neudržel v rukou pero a nemohl tak podepisovat rozkazy.


    Tato choroba také způsobilo, že fakticky převzal velení až 15. listopadu 1641, kdy dorazil ze Švédska do Německa. Armáda byla v té době zmítána nepokoji. Vojáci i důstojníci se bouřili, neboť nedostali řadu měsíců vyplacený žold. Vojsko leželo dlouho na jednom místě, takže kraj byl zcela vyjeden a nedostatek proviantu způsoboval stoupající počet dezercí. Vojáci dokonce často prodávali své zbraně, aby měli na jídlo.


    Torstensson přivezl posily, oděvy a boty nakoupené v Hamburku pro nejhůř oblečené vojáky plus 22 000 metrů látky. Vojsku bylo vyplaceno na půl milionu říšských tolarů, z toho nejnebezpečnějším důstojníkům, které vedl plukovník de Mortaigne po 10 000 tolarech. Vzápětí Torstensson uplatnil druhou část své politiky, po cukru přišel bič. Z odbojných důstojníků vybral plukovníka von Seckendorffa a před všemi německými vojáky ho nechal zastřelit. Hned nato se však osobně postaral o zabezpečení jeho vdovy a dětí. Nakonec ale trvalo dva týdny, než se mu podařilo vojsko plně ovládnout.


    Až do jara se potom připravoval na letní tažení. Stejně jako jeho předchůdce Baner zastával Torstensson strategii přenesení války hluboko do císařových zemí. Čechy však byly Banerem vypleněny a tak Torstensson zamířil do Slezska a odtud na Moravu, krajů bohatých a dosud takřka nedotčených.


    Torstensson byl šlechtic, věřící a vzdělaný člověk. Měl tudíž velmi kultivovaný projev, což mu umožňovalo snazší domluvu jak s vlastními důstojníky, tak s obyvateli dobytých území. Navíc byl asi jediným vojevůdcem třicetileté války, který ve válčení neviděl příležitost ke zbohatnutí, ale opravdu chtěl pouze sloužit švédskému království.


    Velmi rychle se ale ukázalo, že ačkoliv byl klidný a měl vybrané vystupování, byl snad ještě nebezpečnější než jeho předchůdce. Baner byl cholerik, měl slabost pro alkohol a ženy, vůči civilnímu obyvatelstvu postupoval tvrdě zejména v záchvatech vzteku. V Německu a Čechách se lidé radovali, že s tím „starým žhářem“ je konec, avšak radost byla předčasná.

    Torstensson naopak nechal zakládat požáry zcela uvážlivě, protože to prostě patřilo k válce. V Čechách mu začali říkat „had, který přichází po škorpiónovi“. Také ke kázni měl trochu jiný vztah, než shovívavý Baner. Zavedl takovou disciplínu, že ho vlastní podřízení nenáviděli, ale snášeli ji, neboť se rychle ukázalo, že ve vojenské oblasti si Torstensson s Banerem nezadá, naopak se zdálo, že je ještě schopnější a z toho samozřejmě plynula značná kořist.


    Stejně jako Baner miloval Lennart rychlé akce a byl schopen štvát své vojsko na pochodu zběsilým tempem. Proto získal přezdívku Blesk. Dál už se však lišili. Baner byl mistr složitého manévrování s cílem udržet nepřátelskou armádu na vypleněných územích a tak ji vyhladovět. Vyhýbal se ale dobývání pevností a tak, ačkoliv mohl opanovat určité území, nikdy je bez dobytí těchto základen nemohl dlouhodobě udržet.


    Italský hrabě Raimondo Montecuccoli to trefně vyjádřil těmito slovy: „Pokud je to možné, je nejlépe porazit nepřítele bez boje a beze ztrát, uzavřít ho na úzkém pruhu země, kde je odříznut od přísunu potravin. V boji jsou vždy ztráty, a i když vše dobře dopadne, padnou vlastní vojáci. Proč tedy pokoušet štěstí?“


    Ani Torstensson nijak nemiloval polní bitvy. Bitva byla hazardem, kde mohlo být během několika hodin zničeno drahé a dlouho formované vojsko. Mohlo ji ovlivnit příliš mnoho nevypočitatelných faktorů, vojsko mohlo začít bezdůvodně utíkat nebo místo boje začít kořistit. Válka se ve skutečnosti nejčastěji skládala z nekonečných pochodů křížem krážem krajinou, kde šlo o to získat zásoby a ubytování, a to pokud možno na úkor protivníka, jemuž mělo být v tomtéž zabráněno.


    Torstensson sám k problematice polních bitev dodal: „Není nic horšího než riskovat střetnutí. Člověk může prohrát z tisíce nepředvídatelných důvodů, přestože učinil veškerá opatření a kroky v souladu s dokonalou vojenskou strategií."


    Na rozdíl od Banera ale měl na rád obléhací práce. Většina bojových operací války se vlastně skládala z neustálého dobývání čehokoli. Obléhání bylo na rozdíl od polní bitvy předvídatelné, mělo svá ustálená pravidla, zvyklosti a průběh. Torstenssonova armáda vytáhla do pole v březnu 1642, vpadla do Slezska a začala dobývat jednu pevnost za druhou. 24. dubna byl dobyt Hlohov, v květnu padla Lehnice a Javor. Potom Torstensson zamířil ke Svídnici, strategickému městu na hornatém slezsko-českém pomezí. V bitvě u Svídnice 1. 6. překvapil Torstensson císařské oddíly a rychle je porazil. Tím se mu otevřela cesta na Moravu.


    Zde obsadil řadu dalších měst (např. Opavu), až 11. 6. dorazil k Olomouci. Ta se vzdala již po čtyřdenním obléhání, zejména kvůli velmi špatnému opevnění. Pevnost vydal plukovník Antonín Miniati, údajně prý proto, že jeho žena byla tou dobou ve švédském zajetí. Ve skutečnosti již den předtím naléhala na velitele olomoucká městská rada, aby město vydal, neboť obrana proti tak silnému protivníkovi by prý městu nepřinesla žádný prospěch, jen prolití krve a úplnou zkázu.


    Miniati se musel zúčastnit hostiny se švédskými důstojníky a potom mu bylo dovoleno odtáhnout s 535 vojáky a 3 děly. Ve Vídni byl později popraven.


    Švédové zatím počítali kořist, která byla skutečně obrovská. Bylo zkonfiskováno ohromné množství vína a obilí, koní, sedel a střelného prachu. Dále bylo ukořistěno 50 kanónů, 5000 nových stejnokrojů a 3000 mušket. Ve městě bylo ukradeno na 10 000 knih a rukopisů, které byly dle stockolmských instrukcí odborně zabaleny a odeslány do Švédska. Městu pak byla uložena kontribuce ve výši 300 000 tolarů.


    Po Olomouci byla ještě obsazena řada dalších měst např. Litovel, Uničov, ale navzdory úspěchům začaly koncem července přicházet problémy.


    Moravští sedláci se pokusili zabránit plenění se zbraní v ruce. Torstensson proto odpověděl vypalováním vesnic, mučením a věšením obyvatel. Z 420 selských usedlostí kolem Litovle jich zůstalo 131. Ve švédském vojsku, oslabeném předchozími boji, začaly řádit nemoci. Uhynulo mnoho koní. Množily se dezerce. Jakmile totiž průměrný žoldnéř ukořistil něco opravdu hodně cenného, snažil se zmizet, usadit se někde v klidném kraji a bezstarostně si užívat až do konce života.


    Zejména bylo postiženo jezdectvo, kterého byla nyní v armádách většina. Bylo tomu tak proto, že jízda byla velmi důležitá pro zásobování. Jezdila široko daleko po kraji a svážela zásoby. Na druhou stranu ale byly malé oddíly jezdců obtížně ovladatelné a mohly tak kdykoli zmizet.


    Torstensson k tomu napsal: „Při tom velkém disordre, plundrování a loupení, které zde kvete, se jezdectvo nelepší. Někteří, jak se jim dostane něčeho lákavého, prostě zmizí… Confusion, excesy a disordre zde převládají; naše bytí, které by jinak mohlo míti pozoruhodný stabiliment, může sotva takto nabýti dlouhodobější povahy.“


    Z vojska, které mělo na jaře 15 000 mužů, jich nyní Torstenssonovi zbývalo asi 11 000, nejvíce byla oslabena kavalerie, jednak dezercemi, jednak značným úhynem koní. Špehové mu hlásili, že se blíží císařská armáda asi o 20 000 mužích. Přesila byla příliš velká, a tak se Torstensson rozhodl vyklidit Moravu a odtáhnout zpět do Němec. Předtím se urychleně snažil zabezpečit některá dobytá města. Část jich byla vyklizena, v jiných byly ponechány švédské posádky. Zejména zůstala ve švédských rukách Olomouc, kde Švédové nahnali místní muže i ženy k práci na opevnění. Všichni ostatní neužiteční obyvatelé, starci, nemocní apod. byli vyhnáni z města, aby neujídali z městských zásob. Švédský velitel města plukovník Georg Pajkull zavedl tvrdý režim, obyvatelstvo trpělo hladem a násilnosti byly na denním pořádku.


    K ústupu pak došlo během srpna 1642, Torstensson odtáhl přes Slezsko do Saska, které tehdy bylo na straně císařských. Cestou Torstensson dobyl, vyraboval a vypálil Frýdlant a Žitavu. Koncem října pak přitáhl k bohatému Lipsku a oblehl jej. S cílem uvolnit sevření Lipska sem vyrazila císařská armáda pod velením samotného císařského generalissima arcivévody Leopolda Viléma, bratra císaře Ferdinanda III. Když se svým vojskem dorazil na místo, zjistil, že Švédi se narychlo sbalili a ve zmatku ustoupili. Po rozednění 2. 11. 1642 císařská armáda vyrazila, aby pronásledovala prchajícího nepřítele.


    Jakmile císařské vojsko vystoupilo do mírného svahu, překvapeně se zastavilo a hledělo na švédskou armádu sešikovanou k bitvě dole v mírné prohlubni, pročež dosud nebyla vidět. Torstensson opět nepřítele doběhl.


    Nedaleko odtud byla ves Breitenfeld, kde si již před 11 lety odehrála velká bitva třicetileté války. Teď v sedm hodin ráno se rozpoutala druhá. Švédi zaútočili na zcela překvapené císařské jednotky. Císařská pěchota neměla připravené střelivo a jízda měla pistole uložené v povozech. Císařští dělostřelci se snažili urychleně připravit děla k palbě, aby dali čas ostatním jednotkám. Bylo to však zbytečné. Po třech hodinách bylo císařské vojsko přes chrabrý odpor poraženo. Švédové mimo jiné ukořistili 46 děl, 40 vozů s municí a válečnou pokladnu s žoldem. Torstensson sám však málem vítězství zaplatil životem, když výstřel s císařského děla zasáhl skupinu švédských důstojníků sedících na koních. Projektil zabil a zranil a několik mužů, pod Torstenssonem zabil koně a rozsekl mu cíp kabátce a roztrhal koně pod devatenáctiletým mladíkem, který právě získával válečné zkušenosti a později byl znám jako Karel X. Gustav, král švédský.


    Po vítězství ve druhé bitvě u Breitenfeldu se Torstensson vrátil k Lipsku, které 27. 11. 1642 obsadil. Získal zde kontribuci ve výši 150 000 tolarů. Poté odtáhl k Freibergu, bohatému hornickému městu (těžilo se zde stříbro), které oblehl v půli prosince. Město již dříve neúspěšně obléhal Baner a ani Torstenssonovi se tentokrát nevedlo lépe. Freiberg měl sice zastaralé středověké hradby, bránila jej ale silná posádka ještě navíc posílená dobrovolníky z řad měšťanů a horníků. V obou případech bylo město obléháno v zimě, kdy se do zmrzlé země nedaly pořádně hloubit zákopy a podkopy. Obyčejné útoky se žebříky na hradby prostě nestačily, na hradbách se bili horníci; byli to silní muži a bojovali ozbrojeni těžkými palicemi, které způsobovaly strašná zranění. Morálka upadala; po dvou měsících obléhání ztratil Torstensson 2000 mužů a odtáhl se připravit na další letní vpád do Čech.


    Letní tažení roku 1643 začalo podobně jako o rok dříve. Švédové znovu zamířili přes Slezsko, v němž se jim tehdy nepodařilo zachytit, na severní Moravu. Tentokrát nechystali žádné bleskové tažení. Švédská armáda nedostala žádné posily, proto bylo hlavním cílem vystřídat posádky v obsazených městech a doplnit jim zásoby. Císařská armáda po ztrátách z minulého roku se zase nehodlala se Švédy utkat ve velké bitvě. Císařští se snažili švédské vojsko obtěžovat pouze drobnými šarvátkami. Při jedné takové srážce byl silný švédský oddíl poražen početně slabší císařskou jednotkou. Torstensson nesnášel důstojníky, kteří se ukázali jako neschopní či se projevili jako zbabělci. Mrtvé tělo velitele poražené skupiny proto nechal dodatečně pověsit na šibenici a dalšího důstojníka této jednotky propustil ze švédského vojska, přičemž dotyčný musel podepsat prohlášení, že nikdy neprozradí, že sloužil ve švédské armádě.


    Torstensson posléze vyrazil ze zpustošeného severu na bohatou jižní Moravu. Počátkem září poprvé oblehl Brno, brzy však musel obléhání přerušit a odtáhl zpět do Německa. Dostihl jej totiž kurýr s novými rozkazy. Švédům na severu vyvstal nový protivník.


    Bylo jím Dánsko, bohatá země se silnou flotilou, ovládající veškerý námořní obchod v Baltském moři a mající pohádkové zisky z cel plynoucích z tohoto obchodu. Dánský král Kristián IV. stál jako přesvědčený protestant zpočátku proti císaři a katolické Lize, nyní však s obavami sledoval rostoucí moc a vliv svého švédského souseda. A jak napsal švédský historik Peter Englund „bez omrzení vymýšlel vhodná řešení, jak tenhle politováníhodný stav poopravit.“


    Znásobil kupříkladu výše celních poplatků, zabavoval zboží, uvalil omezení na převoz vojenského materiálu apod. Švédi zuřili, ale Kristián se domníval, že mají plné ruce práce v Německu a tudíž si vše nechají líbit. V tom se zmýlil; ve chvíli, kdy nabídl ruskému carovi, rakouskému císaři a polskému králi vytvoření protišvédské aliance, rozhodla se švédská říšská rada pro válku.


    Švédové naplánovali velkorysou operaci - útok měl být veden ze tří směrů: Torstenssonova armáda měla vtáhnout do Dánska od jihu a obsadit též ostrov Fyn. Druhá útočná formace složená z několika tisíc mužů, kteří se nacházeli v posádkách v Pomořanech se měla vylodit na jižním cípu ostrova Sjaelland, dobýt zde klíčovou pevnost Vordingborg a rychle táhnout na Kodaň. Třetí uskupení mělo zaútočit ze švédského území na Skane (kraj na jižním cípu Švédska, tehdy náležející Dánsku) a po jeho dobytí se též vylodit na Sjaellandu a spojit se zde s pomořanskou skupinou.


    Důležitým rysem celé akce byl fakt, že na rozdíl od tehdy ustálených zvyklostí tomuto útoku nemělo předcházet v té době běžné vyhlášení války. Torstensson dokonce dostal instrukce, že při tažení směrem k dánským hranicím má tvrdit, že hledá vhodná zimoviště pro své vojsko.


    Celá operace ale poněkud předběhla svou dobu. Zejména kvůli omezeným komunikačním možnostem. Říšská rada odeslala Torstenssonovi rozkaz v květnu. Kurýr jej ale doručil až v září. Torstensson ihned přerušil všechny akce a za přísného utajení (ani jeho důstojníci neměli tušení o co jde) vyrazil na pochod do Dánska. K urychlení přesunu použil nový taktický prvek, který později převzaly všechny armády. K pochodu rozdělil své vojsko do několika paralelních proudů, čímž se usnadnilo zásobování armády během přesunu.


    Problém s komunikací byl oboustranný, takže ani doma ve Švédsku Torstenssonovi nadřízení netušili, zda už začal plnit jejich rozkazy. Proto nepřikročili k přípravám na ostatní části plánu, aby jej předčasně nevyzradili. Torstensson mezitím bleskovými pochody přitáhl k hranicím Dánska. Král Kristián IV. byl stále v klidu, nevěřil v útok bez předchozího vyhlášení války. Svému zneklidněnému velvyslanci ve Stockholmu napsal: „Chtějí-li skutečně tohle rozpoutat, pak doufám, že nás jako řádní křesťané budou varovat, než si něco začnou…“


    Budoucnost měla ukázat, jak se mýlil. V prosinci vpadla Torstenssonova armáda do Dánska. Dánové nebyli vůbec připraveni, na odpor se sice postavila zemská hotovost převážně složená ze sedláků, ale Švédové je bez milosti smetli. Řada pevností se vzdala, šlechta prchala do Kodaně a odtud do Německa. Do konce ledna 1644 Švédové obsadili prakticky celý Jutský poloostrov. Počátkem února pak Torstensson nalodil své oddíly na 70 ozbrojených šalup a vyrazil s nimi přes kilometr široký průliv Malý Belt k ostrovu Fyn.


    Švédské lodi byly ihned přivítány silnou dělostřelbou, několik lodí se okamžitě potopilo, řada jiných byla těžce poškozena. Torstensson zavelel k ústupu, mezitím však mezi jeho lodi vplula dánská flotila a dánské válečné koráby začaly řádit. Torstensson se svým štábem se též stal terčem dělostřelby, nicméně se mu podařilo uniknout. V ledových vlnách přišlo během několika okamžiků o život na 1000 švédských vojáků.


    Odražený útok nahrál Dánům, kteří tak získali čas na zkonsolidování svých sil. Z pevností, které zůstaly obležené na Jutském poloostrově, vyrážely k výpadům útočné skupiny. Společně se sedláky pak dánští vojáci přepadali malé švédské oddíly. Švédské ztráty začaly rychle narůstat. Torstensson reagoval rozkazem, podle něhož měli být bráni do zajetí pouze řádní vojáci – sedláci dopadení se zbraní v ruce měli být ihned pobiti. To vyvolalo strašné vraždění civilního obyvatelstva. Zatímco se tedy Torstensson zabýval záškodnickou válkou v Dánsku, jeho vojsko muselo zůstat na Jutském poloostrově dokud nepřipluje švédská flotila, která by porazila dánské loďstvo a opanovala tak vody Malého Beltu. Jenže k něčemu takovému v nejbližší době nemělo dojít, protože kvůli špatné komunikaci nebyla zatím realizována ani jedna ze zbývajících částí útočného plánu.


    Torstenssonův list, oznamující jeho připravenost vpadnout do Dánska, dorazil do Stockholmu v půli prosince 1643. Říšská rada byla v šoku, kvůli zpoždění jejich rozkazu se domnívali, že Torstensson již letos útok neprovede. Nikdo nečekal, že by Torstenssonova armáda mohla pochodovat tak rychle. Nyní tedy museli náhle vzniknout situaci nějak řešit. Vylodění z Pomořan na Sjaelland byl nyní nemyslitelný, protože zde operovalo silné dánské loďstvo. Pro útok na Skane zase nebyla shromážděna armáda.


    Nakonec se Švédům podařilo narychlo shromáždit necelých 11 000 nevycvičených mužů (odvedených sedláků) a s touto armádou vstoupili v polovině února 1644 do Skane. Nedostatečná informovanost byla také dánským problémem, protože útok byl zcela nečekaný. Jeho průběh připomínal Torstenssonovo tažení v Jutsku. Po počátečních úspěších, kdy do švédských rukou padlo několik měst a pevností, se zformovaly ozbrojené skupiny dánských sedláků a začaly přepadat malé švédské jednotky. Jejich úspěchy byly takové, že Švédové nechávali kácet lesy podél cest, aby zabránili útokům ze zálohy. V odvetu byl vydán rozkaz, že bude zabit každý ozbrojený sedlák a vypálen jeho dům (ve vesnici Hallesta bylo obklíčeno 300 dánských sedláků, kteří se odmítli vzdát a snažili se vesnici opevnit. Celá vesnice byla švédským útokem zničena a vypálena, přežilo jen několik dětí a starých žen).


    Také jinde Švédům přibývaly problémy. Císař Ferdinand III. vyslyšel dánské prosby o pomoc a z Německa na jaře 1644 vyrazila armáda pod velením (zcela neschopného) generála Matyáše Gallase o síle 15 000 mužů směrem k Dánsku.


    Pro ovládnutí dánských vod se Švédové rozhodli získat spojence a oslovili Holanďany. Ti však neměli nejmenší chuť začít válku s Dánskem, sice jim vyhovovalo, že teď jsou Dánové trochu oslabeni, ale jinak nebyli naklonění ani dánské, ani švédské nadvládě nad Baltem, naopak doufali, že rovnováha sil vydrží co nejdéle.


    Proto odmítli nabídky švédského spojenectví a Švédové si od nich nakonec jen pronajali flotilu 32 lodí. Tuto flotilu však silné dánské loďstvo odrazilo dříve než se mohlo spojit se švédskou flotilou. S tou se pak Dánové utkali v bitvě u Kolberger Heide 1. 7. 1644. Po této víceméně nerozhodné bitvě švédské loďstvo odplulo do německého přístavu Kiel, kde mělo dojít k opravě poškozených lodí. Agilní dánská flotila jej však sledovala a pokusila se uzavřít Kielský záliv. Ke Kielu se také blížila císařská armáda. Dorazila sem 24. 7., dánská flotila navíc vylodila na pobřeží vojáky a děla. Dánové rychle vybudovali opevnění a začali švédské lodě ostřelovat z děl. V poslední chvíli přitáhl Torstensson, udeřil na Dány, odřízl jim cestu k moři, dobyl jejich opevnění a způsobil jim velké ztráty. Švédská flotila zvedla kotvy a v noci 2.8. 1644 pod rouškou tmy vyklouzla.


    Torstensson nyní táhl proti císařské armádě. Neschopný a nepohyblivý Gallas se snažil jej udržet na úplně zplundrovaném a vyjedeném Jutském poloostrově za linií svých polních opevnění. Torstensson ale hbitě obešel jeho křídlo, ohrozil mu týl a současně se mu otevřela cesta do středu Německa. Torstenssonovy jízdní oddíly odřízly Gallasovi veškeré zásobovací trasy. Na zpustošeném území tak ve skutečnosti zůstala císařská armáda. S blížícím se podzimem začaly v císařském vojsku řádit nemoci a hlad. Vojáci museli jíst nevymlácené zrní, psy a kočky. Množily se dezerce, ale Švédové odmítali zubožené císařské žoldnéře přijmout do svých řad. Nakonec se do Čech vrátilo na 2000 zbědovaných mužů.


    Celkově ale s podzimem na Švédy v dánské válce dolehly neúspěchy. Torstensson musel opustit Jutsko, postižená švédská flotila odplula do stockholmského přístavu a ve Skane se vylodily dánské oddíly, které zahájily protiofenzívu a začaly Švédy tlačit zpět na sever.


    Kristián IV. nyní proto nařídil, aby většina dánských lodí byla na zimu odstrojena. Netušil,že švédská flotila ve skutečnosti chce jen opravit poškozené lodi a doplnit prořídlé posádky. Také najatá holandská flotila se vzpamatovala ze škod utrpěných v boji z dánskými loděmi před několika měsíci. Nečekaně proplula dánskými vodami a připojila se ke švédskému loďstvu. Spojené loďstvo se pak střetlo s malou dánskou flotilou (většina dánských lodí již byla zazimována) 13. 10. 1644 u ostrova Fehrman. Dánské loďstvo bylo zcela rozdrceno, Švédové náhle dosáhli na moři obrovské převahy a otevřel se jim prostor k vylodění na jakékoliv části dánského území. Zděšený Kristián ihned nechal přerušit úspěšné tažení ve Skane a přesunul jednotky odsud na Sjaelland. Nevěděl ovšem, že švédské lodi také upěly v bitvě u Fehrmanu těžké škody a odpluly přezimovat do Kielu.


    Obě strany se nyní dohodly na mírových jednáních. Dánská státní pokladna byla válkou zcela vyprázdněná. Švédové byli otřeseni celkovými neúspěchy v dánském tažení, pouze bitva u Fehrmanu nakonec trochu zvrátila poměr sil, ale tento úspěch mohl být pouze dočasný. K jednáním došlo v únoru 1645 v Brömsebro. Prostředníky při jednáních se stali Holanďané a Francouzi. Zejména Holanďanům vyhovovalo, že obchod na Baltu bude nadále ovládat otřesené a slabé Dánsko než silní Švédové. Dánové museli přiznat absolutní bezcelnost švédským lodím a učinit územní ústupky.


    V době mírových jednání v Brömsebro už Torstensson opět táhl směrem do Čech. Hodlal využít vakua, které vytvořil rozprášením Gallasovy armády. Jenže ostatní švédští spojenci (zejména Francie) se rozhodli stáhnout do zimovišť, což umožnilo císařským z těchto front stáhnout některé jednotky a znovu v Čechách zformovat armádu. Neschopný Gallas byl odvolán a na jeho místo dosazen Melchior Hatzfeld, jenž byl sice o poznání lepším vojevůdcem, Torstenssonových kvalit ovšem nedosahoval.


    Obě armády se střetly 6. 3. 1645 v bitvě u Jankova. Torstensson provedl osobně rekognoskaci terénu a zjistil, že postavení císařských na zalesněných pahorcích bylo mimořádně silné. Proto se rozhodl k velmi odvážnému manévru, pokusil se obchvátit levé křídlo císařských přechodem svých oddílů přes zamrzlé rybníky. Jako bývalý dělostřelec Torstensson také velmi dobře rozmístil svá děla, dokonce dokázal do bitvy zasadit i těžké kusy, které byly zpravidla málo pohyblivé. Torstensson ale již dříve tato děla vylepšil, nechal odlehčit lafety a posílit spřežení a dnes mu pomohl i zmrzlý terén.


    Císařští začali ustupovat a Torstensson, chtěje vidět jejich ústup na vlastní oči, vyrazil za nimi s malou skupinkou vojáků. Jakmile vyjel na návrší, jež ho dělilo od císařských, ke svému úžasu spatřil, že Hatzfeldovi se podařilo ústup podchytit a vojsko znovu sešikovat. Císařští jezdci spatřili na vrcholku malý hlouček Švédů a spontánně na ně zaútočili, zbytek vojska se k nim přidal. Torstensson se musel spasit útěkem a švédské jednotky se střetly s císařskými v zuřivém boji. Císařská jízda obchvátila Švédy zezadu, avšak místo aby vpadla Švédům do zad, což by je definitivně porazilo, začala drancovat švédský tábor. Do zajetí zde padla dokonce Torstenssonova manželka Beata De la Gardie ve svém kočáře.


    Díky rabování ve švédském trénu ovšem polevil tlak císařských na švédské bojové jednotky, což se jim mělo za chvíli vymstít. Torstensson osobně vedl protiútok, který obklíčil a zničil rabující oddíly a vysvobodil z krátkého zajetí Torstenssonovu choť. Další frontální útok pak definitivně rozhodl o švédském vítězství. Císařští ztratili již téměř vyhranou bitvu. Habsburský vojevůdce kníže Raimund Montecuccoli později shrnul důvod porážky jednoznačně: „Není možno zabývati se kořistěním, pokud nepřítel není úplně poražen!“


    Tato bitva je dodnes považována za jednu z nejdůležitějších v celé válce. Švédi ji pokládají za své největší vítězství. Torstensson v dopise švédské královně Kristině pochválil svoje muže, kteří se „rvali jako lvi“, ztráty nepřítele odhadl na 4000 mužů s tím, že je těžké je spočítat, protože mrtví „leželi roztroušeni po lesích a skalinách.“


    Faktem je, že nyní se Torstenssonovi otevřela cesta do nitra císařství a dokonce k Vídni. Cestou k ní obsadil řadu měst (Jihlava, Znojmo, Lomnice, Jindřichův Hradec) a poslední překážkou tak zůstalo Brno. Zde však Torstensson narazil jednak na soupeře stejných kvalit, jímž byl brněnský velitel Jean-Louis Raduit de Souches a na obrovské odhodlání Brňanů. Jeho vojsko tu ztratilo tři měsíce a třetinu svého stavu. Zubožená armáda se pak musela vrátit do Německa.


    Ačkoliv měl Torstensson na dosah vítězství v celé válce, nedokázal jankovského úspěchu využít. Znechucen pak rezignoval na funkci švédského generalissima. Přesto jeho vítězství u Jankova celkově zlámalo císařské armádě vaz. Byla pak v tak špatném stavu, že iniciativa už potom navždy zůstala ve švédských rukou. Torstensson tak vlastně umožnil i úspěchy svým následovníkům.


    Poté co složil funkci vrchního velitele, vrátil se do Stockholmu, kde si užíval zaslouženého odpočinku, často ovšem zkrušován záchvaty své nemoci. Za své úspěchy byl povýšen do hraběcího stavu a jmenován generálním guvernérem severních území Švédska. Zemřel ve Stockholmu 7. dubna 1651.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/30265#127951Verze : 0
    MOD
    Avatar
    K osobě Lennarta Torstenssona v době obléhání Brna se váže také několik legend. Dvě nejznámější z nich stojí za připomenutí.


    Podle jedné jel jednou Torstensson se samotným Jiřím Rákoczim na obhlídku příprav k dalšímu útoku. Právě když dojeli k Dřevěné bráně zaduněla na Špilberku dělová rána a koule zabila důstojníka po Torstenssonově levici. Torstensson prý uklidnil zdivočeléjo koně, postavil se ve třmenech a zahrozil pěstí ke Špilberku: „K čertu, to mi draze zaplatíš!“


    Druhá legenda se nese v podobném duchu. Tentokrát se příběh odehrál v době, kdy byl Torstensson právě zkrušen dalším záchvatem dny, mrzutě seděl před svým stanem, zavázanou nohu položenou na podušce. Právě probíhal další švédský útok na hradby, který však byl opět neúspěšný. Když Torstenssonovi nosili o průběhu zteče jednu špatnou zprávu za druhou, rozzuřil se a udeřil pěstí do stolu: „Dal bych tři tuny zlata za to, kdybych toto proklaté město nebyl nikdy začal obléhat!“
    Poručil si víno, ale v okamžiku kdy zvedal korbel, aby se napil, zaduněl na brněnských hradbách výstřel z děla a koule mu vyrazila korbel z ruky. Torstensson prý zbledl, ale pak jen pokýval hlavou a řekl: „To byla opravdu mistrovská rána. Přineste mi menší pohár, ať má ten holobrádek nahoře na hradbách menší cíl!“
    Tato událost byla dokonce zaznamenána v jedné italské kronice, podle níž se onen výtečný střelec jmenoval Jonass Held.


    Obě legendy mají základ v pravdivé události. Torstensson byl na obhlídce postavení se svým zástupcem generálem de Mortaignem a sedmihradským generálem Gáborem Bakošem s jeho doprovodem. Když jeli pod špilberskými hradbami vystřelili tu na ně obránci dokonce dvakrát, po první ráně se uherští koně splašili a na místě zůstali jen Torstensson s Mortaignem, druhá rána poranila Torstenssonovi koně. Torstensson obráncům pohrozil a odejel.


    Podle obránců se choval velmi statečně, což zůstalo zachyceno i oněch legendách.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/30265#127956Verze : 0
    MOD