Nakadžima G10N1 Fugaku

Nakajima G10N1 „Fugaku“

中島 G10N1「富岳」・ 超遠距離爆撃機


Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 - Kaigun Kōkū Hombu) v únoru 1943 sestavilo specifikace plánu rozvoje označené 18-Shi, jejich část, ve které byl požadován strategický čtyřmotorový bombardér, tato část byla předána bez soutěže pouze společnosti中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále v textu jen Nakajima). Bylo tomu tak proto, že Nakajima měla jako jediný výrobce letadel v Japonsku alespoň nějaké zkušenosti se stavbou čtyřmotorových letadel pro pozemní základny. Onou zkušeností bylo šest prototypů bombardovacích letounů Nakajima G5N1 s bojovým jménem Shinzan. Tyto stroje měly sice přiděleno bojové jméno určené pro bombardovací letouny, avšak pro jejich původní roli je nebylo možno nikdy použít, tak nakonec bylo všech šest letounů přestavěno do podoby dopravních letadel. Pro tento článek můžeme ponechat stranou otázku, zda nesla vinu na této nepodařené konstrukci použitá americká předloha Douglas DC-4E nebo provedené rozsáhlé japonské úpravy, podstatným faktem je, že se Shinzan nikdy nestal strategickým bombardérem japonského námořního letectva a zvyšující se požadavky námořního letectva musel plnit ji vyráběný dvoumotorový bombardér Mitsubishi G4M, tyto nové úkoly se částečně dařilo plnit poté, co byly do výroby zavedeny jeho výkonnější verze, dvoumotorová koncepce však neumožňovala podstatně zvýšit pumový náklad, o tom se Kaigun Kōkū Hombu přesvědčilo i u následujících projektů Mitsubishi G7M1 Taizan a Kawanishi G9K1. Japonsko v té době již muselo změnit svou strategii, nebylo již možné provádět rychlé a především nečekané útoky na nepřipraveného a slaběji vyzbrojeného protivníka, nově bylo nutno počítat s dlouhodobou válkou a pro vedení takové války byl strategický bombardér důležitým nástrojem. Tato změna a neúspěch obou posledně uvedených projektů dovedl námořní letectvo právě k sestavení výše uvedených specifikací 18-Shi, kterými byl požadován čtyřmotorový bombardér, svými výkony měl minimálně odpovídat americkým bombardérům Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator. Na základě těchto nových specifikací byly v továrně v Koizumi od října 1944 do června 1945 dokončeny čtyři prototypy čtyřmotorového bombardéru Nakajima G8N1 Renzan. Jednalo se o mohutný středoplošník s celokovovou konstrukcí, profil jeho křídla umožňoval laminární proudění vzduchu, to dávalo tušit dobré výkony. Pohon obstarala čtveřice motorů Nakajima NK9K-Lu Homare 24, které byly přeplňovány turbokompresory. Není jisté, zda do 13. června 1945 byly dokončeny všechny testy, k tomuto dni byl celý projekt zastaven, Japonsko bylo v defenzívě a výroba stíhaček byla zcela prioritní.


V době sestavení specifikací 18-Shi, však začalo Kaigun Kōkū Hombu jednat s představenstvem společnosti Nakajima o projektu letounu nazvaném prostě „Projekt Z“, měl to být obří bombardér, který měl být schopen bombardovat americký kontinent. Pod pojmem „obří“ si musíme představit šestimotorový stroj s rozpětím křídel 65 metrů, délkou 40 metrů a vzletovou hmotností okolo 160 tun, každý motor Nakajima Ha-505 Ha-54-01 měl, alespoň dle výpočtů, dosahovat výkonu 5 000 koní a měl roztáčet protiběžné vrtule o průměru 4 750 mm. Nálet na cíle na americkém kontinentu měl proběhnout tak, že vzlet měl být v Japonsku, po odbombardování cílů v USA by přistál v Německu, kde by byl přezbrojen a dotankován a na zpáteční cestě do Japonska by znovu mohl Ameriku bombardovat. Projekt bombardéru byl podle japonského systému označování Shotei pojmenován po horách, v tomto případě bylo použito jméno Fugaku, což je básnické pojmenování posvátné hory Fuji. Tento projekt byl zajímavý také tím, že i přes tradiční řevnivost a nesnášenlivost se do něj zapojilo i 大日本帝国陸軍航空本部 - Dai-Nippon Teikoku Rikugun Kōkū Hombu (Císařské armádní letectvo), které mělo také o bombardér s těmito vlastnostmi a výkony velký zájem. Bohužel, spolupráce obou ozbrojených složek byla spíše kontraproduktivní, Rikugun Kōkū Hombu (armáda) například požadovalo, aby let probíhal ve výšce okolo 10 000 metrů a letoun by byl vcelku mohutně ozbrojen. Naproti tomu Kaigun Kōkū Hombu (námořnictvo) požadovalo, aby operační dostup byl na úrovni 15 000 metrů a v této výšce by byla defenzivní výzbroj zbytečná. Ač se jednalo pouze o projekt, Dostala společnost Nakajima příkaz, aby se připravila na výrobu bombardérů Fugaku, proto bylo vyrobeno několik technologických přípravků, které měly umožnit vlastní výrobu. Pokud se na celý projekt podíváme reálně, japonští konstruktéři nebyli schopni, takový letoun postavit, bylo to prostě nad jejich síly a možnosti. Nejprve motoráři odpískali čtyřhvězdicový šetatřicetiválec Ha-54, nedařilo se uchladit zadní řady válců, pro projekt Fugaku bylo nutno počítat s motory Nakajima NK11A, ale s polovičním výkonem a takto razantně snížený výkon pohonných jednotek se recipročně musel projevit na výkonu bombardéru. Práce na projektu byly zastaveny poté, co Američané obsadili Mariany, a začali zde budovat letiště pro své strategické letectvo. Japonci tehdy zcela logicky zrušili celou řadu neperspektivních projektů, mezi které „Projekt Z“ rozhodně patřil, tím se jim uvolnila kapacita na vývoj nových záchytných stíhaček.

Po kapitulaci Japonska, byl navíc Japonci zničen tovární archiv společnosti Nakajima a o bombardéru Fugaku se nám tak nedochovaly téměř žádné podklady. Označení G10N1 nebylo tomuto stroji přiděleno, začalo se používat až po válce.

Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, London, Putnam & Company Ltd., 2nd edition 1979, ISBN 0-37-030251-6.
Edwin M. Dyer III, Japanese Secret Projects: Experimental Aircraft of the IJA and IJN 1939-1945, Midland Publishing, First Edition edition, 2014, ISBN 1-85780-317-4.
Toshihiko Ogawa, Nihon Kōkūki Daizukan, 1910-1945, Tokyo, Kokushokankōkai, 1993.
Tadaaki Idei, Hikōki Mechanism Zukan, Tokyo, Guranpuri Shuppan, 1985.
Krzysztof Zalewski, Japońskie bombowce strategiczne, Lotnictwo, nr. specjalny 5, 2008, ISSN 1732-5323.
www.j-aircraft.org
www.warbirds.jp
forum.warthunder.com
http://www.samoloty.ow.pl/str042.htm

Kresba letících Fugaku studie

Nákres Navy Super Heavy Bomber Nakajima G10N1 Fugaku (hora Fuji) autorem je Tadeusz Januszewski