Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 234 příspěvků vloženo, 1027 editováno a 268 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Středa, Martin

    Avatar
    Rektor, páter Martin Středa (Stredonius)


    Páter Středa, rektor jezuitské koleje, byl bezpochyby duchem brněnského odporu proti Švédům roku 1645. Jeho neutuchající optimismus spolu s náboženským zápalem podněcoval obyvatelstvo k neuvěřitelné odvaze. Sám současně svědomitě řídil ošetřování zraněných a staral se o potřebné. Vždy, když se schylovalo k boji, modlil se otec Středa za nebeskou pomoc. A byl to právě plamen jeho vnitřní síly a neochvějná víra, jež ve chvílích, kdy švédská děla bez milosti drtila město, vlévala naději a odvahu do srdcí Brňanů…


    Martin Středa se narodil 11. listopadu roku 1587 jako nejstarší ze tří synů v rodině městského radního v Hlivici ve Slezsku (dnes Gliwice v Polsku). Už od mala projevoval velký soucit s ostatními lidmi. Jako chlapec tajně nosil své vlastní jídlo lidem postiženým morem a posluhoval jim.


    Brzy bylo zřejmé, že pro něj padá v úvahu jedině dráha duchovního. Impulsem pro jeho budoucí život také mohl být fakt, že bratr jeho matky, která pocházela z české rodiny Polednů (ačkoliv Slezsko tehdy bylo silně poněmčené, právě Hlivice zůstala převážně česká), byl rektorem pražské jezuitské koleje a univerzity.


    Martin Středa nejprve studoval na školách v rodné Hlivici a v Hlohovci. Odtud odešel výtečně jazykově vybaven (hovořil česky, polsky a německy), roku 1604 studovat do pražského semináře sv. Václava, kde mohli chudí mládenci studovat zdarma. V roce 1608 odešel do Brna, kde vstoupil do povinného dvouletého noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Po dvou letech (v září 1610) složil jednoduché sliby (slib chudoby, čistoty a poslušnosti) a byl vyslán na studia do Štýrského Hradce. Zde studoval němčinu, latinu a filozofii.


    Zde se také rozhodl stát se učitelem. Roku 1615 se proto vrátil do Prahy, kde studoval teologii a vyučoval rétoriku na řádových školách. Posléze znovu odcestoval do Štýrského Hradce, kde byl někdy kolem velikonoc 1620 vysvěcen na kněze.

    Roku 1621 se vrátil do Prahy, kde se stal profesorem rétoriky a později též filozofie. Brzy potom se stal i řádným profesorem tohoto oboru na Ferdinandově univerzitě. Po jejím sloučení s Univerzitou Karlovou na tomto ústavu získal stolici teologie. Roku 1624 složil slavné řeholní sliby, šlo o čtvrtý slib Tovaryšstva, zakládající povinnost odejít konat misii kamkoliv bude poslán. Martin Středa se proto pečlivě připravoval na svoji budoucí misijní činnost a přitom dále pokračoval na sebevzdělávání.


    Na svoji dobu byl mimořádně vzdělaným člověkem, kromě zmíněných jazyků byl doktorem filozofie a teologie, též vynikajícím řečníkem a básníkem. Byl také znalcem stavitelství, hospodářství, historie, lékařství a práv.


    Roku 1625 (jindy udáváno 1627) přesunul svoji působnost do Brna, kam byl vyslán, aby převzal funkci rektora brněnské jezuitské koleje. Město bylo postiženo hladem a nemocemi. Středa se zde musel potýkat s velkými problémy. Předně musel dostavět kolej a obnovit zpustošený jezuitský majetek. Nechal přivést pro kolej a okolní obyvatele vodovod z Řečkovic, založil tři rybníky, pro chudé studenty nechal zřídit bezplatný seminář. Sám se staral o chudé a nemocné.


    Žil asketickým životem a byl již v té době považován za značnou duchovní a mravní autoritu. Stal se také přední osobnosti jezuitského Tovaryšstva.


    Brzy proto povýšil a na podzim roku 1629 byl jmenován rektorem u sv. Klementa v Praze a tím se stal rektorem Karolina pražské univerzity.


    Roku 1638 již stál v čele provincie jezuitů a pod jeho správou se nacházelo celkem sedmnáct kolejí,pět rezidencí a celkem asi 600 podřízených. Funkce provinciála byla nejvyšší řádovou funkcí v Čechách. Z této pozice se ze všech sil snažil zmírnit dopad vleklé války na obyvatelstvo. Upevnil řeholní kázeň uvnitř řádu, hrozil-li nepřátelský vpád, organizoval ze studentů dobrovolné legie. Mnoho úsilí věnoval sociální a zdravotní pomoci potřebným, o níž dokonce osobně jednal s císařem Ferdinandem III.


    Po třech letech však složil provinciát a roku 1641 se znovu vrátil do Brna, kde převzal funkci rektora brněnského noviciátu. Zde pak musel čelit dvakrát švédskému obléhání. Poprvé se tak stalo roku 1643, avšak obléhání zakrátko skončilo. Středa však pomáhal velkému množství utečenců, které ubytovával v kolejích.


    O dva roky později následoval další švédský vpád, tentokrát však šlo o skutečnou a těžkou zkoušku. Víra Martina Středy v úspěch obrany města Brna se projevila jako neochvějná a neotřesitelná. Neutuchal ve svých snahách těšit lid: „Nedobudou Švédové města, nedobudou, nýbrž brzy slavné vítězství míti budeme a nepřítel s hanbou odtáhne…“


    Středa byl bezpochyby mužem značných morálních a duchovních kvalit: „Nezlomná důvěra P. Středy nadchla k vytrvalosti a zbavila pochyb všecky, kteří se s ním stýkali. Dovedl zmužilou důvěrou ve vítězství rozplameniti studující, takže boje ani dočkati se nemohli; povzbuzoval měšťany, by na mysli neklesali; potěšoval velitele Souchesa i zemského hejtmana Jana hraběte z Rotala. Hrabě Rotal sám vyznával, jak často úlevy a potěchy se mu dostalo od P. Středy; často v podvečer přicházíval se Souchesem do koleje a byli vždy P. Středou přelaskavě přivítáni, vhodně potěšeni a jakoby jistým zaslíbením šťastného výsledku k důvěře povzbuzeni, takže s radostí odcházívali.“


    I sám městský velitel de Souches, muž neobyčejně statečný (který navíc tvrdě postihoval všechny náznaky poraženectví), přiznával, kterak mu otec Středa vléval do srdce elán a sebedůvěru: „Statečnosti při obraně dodávaly vroucí modlitby a vytrvalé posty pátera Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených. Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě otce Martina a k rozhovoru s ním. Vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj."


    De Souches později stále prokazoval P. Středovi okázalou úctu. Charismatický kněz měl prý také údajně značný podíl na pozdějším Souchesovu odvrácení od kalvinismu ke katolické víře.


    Martin Středa se posléze stal legendou. Jeho neotřesitelná víra v úspěšnou obranu Brna dala podnět ke vzniku příběhů o jeho jasnovidectví a dalších nadpřirozených schopnostech. Jsou též zaznamenána očitá svědectví, podle nichž se při modlitbách vznášel nad zemí. Také poslední dělová koule vypálená Švédy během obléhání na Brno se prý dokutálela k nohám vroucně se modlícího otce Středy, kde bezmocně znehybněla. Nejnovější pověst týkající se otce Středy pochází z období krátce po druhé světové válce. Nějací mladíci se chtěli vyfotografovat u jeho rakve, ta se však na snímcích neobjevila!


    Faktem zůstává, že už za svého života získal pověst neobyčejně svaté osoby. Říkalo se o něm dokonce, že je anděl a pro jeho vlastnosti si jej hluboce vážili i velcí císařové, Ferdinand III. a Leopold I.


    I po úspěšné obraně města setrval Martin Středa ve vysokých církevních funkcích. Zpočátku zůstal v Brně, kde pomáhal s odstraňováním škod a následků bojů. Roku 1648 byl podruhé jmenován provinciálem českých jezuitů. To však znamenalo znovu náročné cesty na vizitace po celém království. To podlomilo jeho zdraví, takže onemocněl tuberkulózou. Jeho zdravotní se stav se zhoršil natolik, že Martin Středa projevil přání zemřít v Brně. Sem byl také převezen ze Slezska a nad ránem 26. srpna 1649 souchotinám podlehl.


    Jeho tělo bylo mumifikováno (při exhumaci roku 1876 bylo k všeobecnému vzrušení jeho tělo nalezeno zcela neporušené) a pochováno ve skleněné rakvi v hrobce jezuitského kostela v Brně, městě, jež chtěl celou svojí mocí ochránit. A podle slov Raduita de Souches se mu to také podařilo:


    „Náš P. rektor město Brno od moci švédské zachránil…“






    Roku 1671 brněnská městská rada sestavila veřejné prohlášení týkající se otce M. Středy:


    My, primátor a konšelé královského města Brna v markrabství moravském, všem a každému zvlášť stálé zdraví a veškeré blaho. Opravdu se sluší nejen v současné době uchovávat v paměti, ale též předávat potomkům, ať k věrnému následování nebo k zapamatování a pro útěchu to, jakou dokonalostí mravů a bezúhonnosti života vynikají slavné činy předků. Je tedy vhodné, abychom vydali veřejné svědectví pravdě, jak vynikajícími Božími i přirozenými vlohami, dary, milostmi, mravy a ctnostmi a duchem svatosti byl ozdoben blažené paměti ctihodný P. Martin Středa, kněz Tovaryšstva, původem Slezan z Hlivice, narozený ze senátorských rodičů.


    Dosvědčujeme: Je nám velmi dobře známo z ještě čerstvého zážitku, že zmíněný otec Martin Středa zastával dvakrát úřad rektora v této brněnské koleji, totiž po prvé od 5. září 1627 do 5. září 1629 a pak od 24. března 1641 do 1. července 1646. A tak když sečteme obě údobí, bydlel v tomto městě plných sedm let a tři měsíce; jistě dostatečnou dobu, abychom mohli posoudit jeho život.


    Je známo, že vedl zbožný a bezúhonný život, ozdobený veškerou duchovní dokonalostí, že se velmi bedlivě staral jak o sobě svěřenou kolej, tak o zdraví bližních a že svými svatými rozhovory, zbožnými radami a leskem bezúhonného života mimořádně vzdělával všechny občany tohoto města. A nadto proslavil se opravdu prorockým duchem. Když totiž v roce 1645, nedlouho po krvavé bitvě a porážce u Jankova v Čechách, velitel švédského vojska, Leonard Torstenson, se zbraněmi už sami o sobě hroznými a vojskem posíleným pomocí Transylvánie, vytáhl jako řvoucí vandalský lev, opojený nedávným vítězstvím, aby dobyl toto město, obklíčil je strašnými válečnými nástroji a zuřivými nepřátelskými jednotkami, jež je měly přepadnout, blažený a Bohu milý již zmíněný prorok, ctihodný otec Martin Středa velkodušně těšil katolický lid, obležený nepřátelskou zuřivostí a utěšoval občany města předpovědí, aby se nebáli, že nepřítel přes svůj obrovský počet nedobude město, ani je neobsadí, což potom obdivuhodně potvrdil průběh událostí. Onen velmi mocný nepřítel totiž, třebaže neopomenul sáhnout ke všemu a pokusit se o všechno, co vyžadovalo vojenské umění a válečná technika, přece jen po krutém a dlouhém obléhání, ve kterém bez přestání pokračoval po 16 týdnů, nedosáhnul vytýčeného úspěchu. A tak když viděl, že nepořídil, že obležení nejsou přemoženi a že jsou vyčerpána jak jeho vlastní, tak i transylvánská vojska, že utrpěla úhonu jeho sláva, kterou jinde získal, byl nucen zvednout tábor a skončit obléhání málo čestným ústupem.


    Ještě během obležení tento opravdu zbožný a Bohu milý přítel předpovídal budoucí události s takovým úspěchem, že kdykoliv měli obležení udělat výpad na nepřítele, otec Středa jakýmsi instinktem a hlasem shůry předem věděl, zda se vrátí jako vítězové nebo jako poražení a nikdy se nemýlil. Tak veliká byla jeho horlivost a důvěra v Boha, že kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil za přispění nebeské mocnosti. A tak když zesílil boj, také on Kristův vojín bojoval neúnavně Gedeonovým mečem a byl od Boha vyslyšen.


    Jestliže se tedy připisuje život trvalé slávy těm, kdo padli za vlast a za její uchování, ať již na vojenském pochodu nebo po dosažení vítězství a již odpočívají v pokoji, plným právem patří tento život ve slávě a nadevše nebeský život, zde často jmenovanému ctihodnému otci Martinu Středoví, protože není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu Brna.


    A zvláště se musíme zmínit, že jak věrně a svatě žil, tak že i 26.srpna 1649 v jednu hodinu před svítáním odešel do neuhasitelného světla, když podruhé zastával úřad provinciála v Tovaryšstvu a tento pozemský život pokojně zaměnil za nebeský. Jeho tělo bylo uloženo u hlavního oltáře chrámu Tovaryšstva Ježíšova. Odpočívá jako překrásná perla a je uchováno jako převzácný poklad a bude i v budoucnu opatrováno ve zbožné úctě, zatímco jeho duše vstoupila do nebeské radosti; o tom není nejmenší pochyby.


    To vše jak shora uvedeno, my předem jmenovaní, konsul a senát, na svou čest a velkou pečetí, dole upevněnou, stvrzujeme jako naprosto pravdivé.


    Dáno v Brně 23. listopadu, roku od znovu nabyté spásy 1671. Vydal úřad primátora pana Jana Metzgera z Brisachu.


    Jiří Ignác Kossinsky, J.U.D. a t.č. městský písař
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/33225#120341Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Jedno z vyobrazení Martina Středy, podle průzkumu jeho tělesných pozůstatků vědci konstatovali, že dobová vyobrazení se zdají být přesná
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/33225#127978Verze : 0
    MOD
    Avatar
    S historií obléhání města Brna roku 1645 a tudíž i s osobou pátera Martina Středy úzce souvisí i jeden pozoruhodný předmět. Jedná se o Obraz Panny Marie Svatotomské, ochránkyně města Brna, který je trvale instalován na vrcholu stříbrného oltáře v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Panna Maria byla odpradávna patronkou Brna a sám Martin Středa byl jejím velkým ctitelem.


    Zmiňovaný obraz byl namalován olejovými barvami na dřevěnou desku a je tak tmavý, že je toto spodobnění Panny Marie známé také jako Černá Madona.


    Historie tohoto obrazu je nejasná. Podle legendy jej namaloval sám svatý Lukáš. Do Evropy jej pak na počátku 4. století n.l. z Jeruzaléma přivezla svatá císařovna Helena, matka římského císaře Konstantina Velikého, proslulá neúnavným cestováním a pátráním po svatých ostatcích. Císař Konstantin pak obraz věnoval milánskému biskupovi Eustogiovi a tak se tato drahocennost dostala až do Milána, kde pak byla uložena po následujících osm století.


    Roku 1158 Milán oblehl císař Fridrich Barbarossa. Jedním z jeho nejvýznamnějších spojenců byl též český král Vladislav I. České oddíly tvořily podstatnou část Barbarossova vojska a měly též značný podíl na pozdějším vítězství. Při obléhání města se vyznamenaly do té míry, že Barbarossa Čechům daroval značnou finanční sumu a velkou část kořisti. Mezi dary se nacházel i obraz Černé Madony.


    Obraz byl odvezen do Prahy a uložen do královské klenotnice, kde zůstal až do druhé poloviny 14. století. Tehdy byl moravským markrabětem bratr krále Karla IV. Jan Jindřich. Za vlády tohoto skvělého muže Morava vzkvétala a roku 1353 také začal stavět v Brně gotický kostel svatého Tomáše. Slavnostního vysvěcení nádherné stavby se o tři roky později zúčastnil i Karel IV., který při té příležitosti bratrovi daroval právě obraz Černé Madony. Markrabě Jan byl obrazem tak uchvácen, že prý zvolal: „Tomuto vzácnému obrazu Bohorodičky vystavím zvláštní klášterní kapli a tam jej uložím.“


    Svému slovu dostál a od těch časů do Brna přicházela procesí poutníků, aby se poklonili svatému obrazu, o němž se už tehdy věřilo, že je zázračný.


    První doložení této legendy pochází z druhé poloviny 17. století, když byla zachycena v Huffnaglově kronice (šlo o klášterní kroniku augustiniánů z roku 1664). Samotná pověst o Lukášově autorství obrazu údajně pochází z přelomu 12. a 13. století.


    Historicky je obraz poprvé doložen v listině z 20. srpna 1373 Jana IX., olomouckého biskupa. Další listiny, v nichž je obraz jmenován, pocházejí z let l376 a l403.


    Neobyčejné úctě se pak obraz těšil od roku 1645, kdy Brno oblehla švédská vojska. Otec Martin Středa neochvějně vyzýval lid k uctívání obrazu Panny Marie Svatotomské a neustával v ujišťování, že Bohorodička stále drží nad městem ochrannou ruku. A skutečně fyzicky i duševně vyčerpaní Brňané chodili do kostela svatého Tomáše k tomuto obrazu čerpat odvahu a sílu k dalšímu boji.


    O úctě, jíž se těšila Panna Maria v Brně těšila, věděli také švédští útočníci. Podle zápisků zábrdovického premonstráta Vigssía z roku 1663, pokřikovali Švédové posměšně na obležené: „Ať vám pomůže ona, ve kterou kladete své naděje!“


    Nevynechali také jedinou příležitost demonstrovat svůj despekt vůči brněnské patronce, stříleli například do jejího obrazu v kostele v Králově Poli a z jí zasvěceného kostela v Tuřanech udělali konírnu.


    Je také otázkou, zda datum generálního útoku na Brno, totiž 15. srpna, tedy den Nanebevzetí Bohorodičky, bylo dílem náhody nebo jej Torstensson zvolil uvážlivě, aby zlomil morálku Brňanů.


    Situace toho dne byla skutečně kritická. Švédové podnikli současně 6 útoků ze všech směrů, město na mnoha místech hořelo a situace byla tak zoufalá, že i sám velitel města Raduit de Souches se bil osobně na hradbách se svými muži. Brněnské ženy se shromáždily v kostele svatého Tomáše, vyzvedly obraz Černé Madony a v procesí jej nosily městem, zpívaly a modlily se. Jejich snaha byla vyslyšena, užaslí obránci náhle nad městem spatřili zjevení obrazu Madony, která nad Brnem rozprostřela svůj ochranný plášť. Město se ubránilo.


    Obraz se však tak začernil kouřem z požárů a od střelného prachu, že Brňané museli později zahájit sbírku na jeho vyčištění.


    Ať už dnešní materialistická společnost svědectví o zjevení Panny Marie nad městem přijme, či ne, podle různých dokladů faktem zůstává, že o zjevení věděli i ve švédském táboře. Když pak Švédové odcházeli od Brna, pokřikovali na hradby: „Pomohla vám ta vaše černá!“


    Sám Martin Středa výslovně prohlašoval, že vítězství brněnských nad ohromnou převahou Švédů není dílem lidským, nýbrž vítězstvím Panny Marie.


    Také brněnská městská rada ve svém dopise olomouckému biskupovi děkuje za záchranu před Švédy nejen Bohu, ale v první řadě mocné přímluvě Panny Marie, která byla právě v den svého Nanebevzetí zneuctěna tisícem děl.


    Každopádně obraz byl od toho dne uctíván jako zázračný a je dodnes považován za palladium - symbol ochrany města Brna. Tentýž obraz se pak zjevil na obloze ještě jednou – stalo se tak roku 1742, kdy Brno bylo obléháno spojenými prusko-saskými vojsky během války o dědictví rakouské.


    Obraz Černé Madony potom zůstal uložený ve zvláštní kapli při klášterním chrámě augustiniánů u sv. Tomáše v Brně až do 18. století. Roku l736 byl obraz slavnostně korunován olomouckým biskupem kardinálem Schrattenbachem. Obraz byl tehdy ověnčen zlatými korunkami zhotovenými ze stovky dukátů a 500 perel. Slavnosti trvaly osm dní a byly největší v tehdejších dějinách města. U příležitosti korunovace bylo vydáno slavnostním dílo Gemma Moraviae. V něm a také v Conchylium Marianum, tedy oslavných projevech pronášených během korunování obrazu, byla šířena legenda o sv. Lukášovi jakožto autorovi obrazu.


    V roce 1783 musel řád augustiniánů z nařízení císaře Josefa II. opustit město. Odešli tedy za hradby do zrušeného kláštera cisterciaček na Starém Brně. Zde je obraz uložen dodnes.
    Obraz představuje polopostavu madony s dítětem v náručí. Obě postavy se k sobě lehce přitáčejí tvářemi. Panna Maria ukazuje úctyplným gestem na dítě, které drží na levé paži. Malý Ježíšek vzhlíží k matce, v levé ruce drží svitek a pravičkou žehná.

    Podle technického provedení, ztvárnění, formálních znaků a skladebných detailů se odborníci domnívají, že obraz patří k řadě prastarých Madon byzantského původu, které vznikaly patrně v 8. až 9. století.


    Obraz se těšil velké úctě a proto podle něj vzniklo mnoho kopií. Ještě v 19. století měla malou reprodukci doma téměř každá brněnská rodina. Další kopie je také uložena na svém původním místě – v kostele sv. Tomáše. Během staletí byla na obrazu provedena řada opakovaných úprav, oprav a restaurátorských zásahů, čímž byla značně narušena původní barevná vrstva. Zlacené pozadí obrazu je pak novodobou rekonstrukcí.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/33225#127982Verze : 0
    MOD