Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 264 příspěvků vloženo, 1109 editováno a 296 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Nakadžima G5N Šinzan [Liz]

Nakajima G5N Shinzan - přehled verzí

    Avatar

    Nakajima G5N Shinzan - přehled verzí


    中島 G5N 深山


    Japonské jméno: 深山 - Shinzan - Horské úbočí


    Spojenecké kódové jméno: Liz



    Označení Provedení letounu - popis
    Nakajima G5N1 11 1940 začátek projektu a následné zahájení prací, v květnu 1941 první let,
    byly použity nové motory Nakajima NK7A Mamoru 11, celkem postaveny 4 prototypy
    Nakajima G5N2 12 změna motorů za mnohem spolehlivější motory Mitsubishi MK4B Kasei 12 (Ha-32-12) s mírně nižším výkonem,
    ale větší výškovostí, použity vrtule o větším průměru, vyrobeny 2 prototypy.
    Nakajima G5N2-L 12 Po zastavení prací na bombardovací podobě letoun,
    byly všechny vyrobené prototypy G5N1 a G5N2 přestavěny do transportní podoby.
    Nakajima Ki-68 pouze projekt, který měl tento těžký bombardér dát k dispozici i armádnímu letectvu, motory měly být typu
    Nakajima Ha-103 (obdoba namořních NK7A Mamoru) nebo Mitsubishi Ha-101 (obdoba námořních MK4B Kasei)
    - projekt byl zrušen zaroveň se zastavením prací na bombardovacích G5N2.
    Kawanishi Ki-85 další projekt, tentokráte od jiné firmy, počítal s motory Mitsubishi Ha-111M,
    také tento projekt byl po fiasku Shinzanu zrušen.



    Vyrobeno celkem 6 letounů tohoto typu.
    Výroba prototypů proběhla v továrně 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha v Koizumi


    Použité prameny:
    Famous Airplanes of the World, Nakajima Shinzan / Renzan, Volume 11, No.146, Japan, Bunrin-Do, Nov. 1984.
    Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
    80-206-0117-1
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/35055#127638Verze : 3
    MOD
    Avatar

    Historie:




    Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu) se v polovině třicátých let snažilo do své výzbroje získat čtyrmotorový bombardér, který by unesl mnohem větší náklad pum než jeho jednomotorové a dvoumotorové bombardéry. Problém však byl v tom, že japonské továrny ještě takový velký bombardér nestavěly, konstruktéři neměli žádné, nebo jen minimální zkušenosti a tak se techničtí důstojníci Kaigun Kōkū Hombu museli podívat do zahraničí, zda by nebylo možno takový letoun získat. Japonské císařství bylo, v této době, terčem značné mezinárodní kritiky za boje, které vedli v Číně a tak nákup strategických bombardérů nebyl zcela reálný.

    Japonským leteckým přidělencům však neunikla skutečnost, že v roce 1936 představila firma Douglas Aircraft Company maketu, na tehdejší dobu, obřího dopravního letounu. Fa Douglas pokračovala v další stavbě a brzy předvedla prototyp DC-4E (písmeno E znamená Experimental). Tento letoun měl přinést celou řadu technických novinek a vymožeností do transkontinentální letecké dopravy. Protototyp létal dobře a po technické stránce se docela podařil, ale je také pravdou, že použitím některých novinek bylo doprovázeno problémy, to bylo dáno tím, že jejich vývoj nebyl zcela ukončen. Větším problémem byla vysoká cena a skutečnost, že prostory pro pasažéry nebyly přetlakovány (Douglas tvrdil, že stačí malá úprava a přetlakování je možné). Bohužel pro prototyp DC-4E, konkurenční Boeing 307 Stratoliner byl mírně levnější, spolehlivější a hermetické kabiny byly již k dispozici. Douglas investoval do reklamní kampaně, ale ani tato masivní reklama nepomohla, letecké společnosti své předběžné objednávky postupně rušily, až celý projekt Super Mainlineru skončil naprostým obchodním neúspěchem. Japonci vše sledovali a nakonec využili tohoto obchodního neúspěchu a o prototyp dopravního letounu projevili zájem. Státní department pro obranu s prodejem souhlasil a tak byl v srpnu roku 1939 obchod uskutečněn. Oficiálně byl Super Mainliner zakoupen civilní leteckou společností 大日本航空株式会社 - Dai Nippon Kōkū Kabushiki Kaisha.


    Mezitím Kaigun Kōkū Hombu v létě 1938 požadovalo specifikacemi 13-Shi čtyřmotorový bombardér a tyto specifikace byly předány přímo společnosti 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima), její technici a konstruktéři se při práci na tomto projektu velmi obtížně vypořádávali s technickými požadavky námořnictva a jejich práce nebyla ani zdaleka u konce. Námořnictvo požadovalo, aby maximální rychlost nebyla nižší než 444 km/h, s pumovou zátěží 4 000 kg měl být dolet 6 500 km a s poloviční hmotností pum měl dolétnout na vzdálenost 8 300 km. Letoun měl nést dostatečně účinnou obrannou výzbroj, která by jej ochránila před nepřátelskými stíhačkami. Dnes již jen těžko posoudíme, jak dalece japonským konstruktérům pomohly americké výrobní plány a výkresová dokumentace dopravního letounu DC-4. Kompletní výkresovou dokumentaci totiž Japonci v USA zakoupili již v březnu 1938 a to právě proto, aby mohl být usnadněn vývoj čtyřmotorového námořního bombardéru. Nemůže nás tedy překvapit fakt, že se projekt tohoto bombardéru v mnoha dílech a konstrukčních celcích podobal americkému vzoru. Japonci si při nákupu prototypu DC-4E vymohli lodní přepravu, společnost Douglas chtěla letoun jednoduše do Japonska přelétnout. Japonci však měli obavy, že by navigační údaje mohlo získat americké válečné letectvo, proto byla přeprava uskutečněna lodí. Letoun byl tedy vyloděn v přístavu Jokohama v lednu roku 1940. Pravděpodobně byl proveden pouze jeden předváděcí let a poté byl v tajnosti předán námořnímu letectvu, které mu přidělilo námořní označení LXD1 Navy Type D a následně tento letoun převzala společnost Nakajima. Ve výrobní továrně byl letoun rozebrán tak, aby se konstruktéři a technici mohli podrobně seznámit s konstrukcí tohoto velkého dopravního stroje. Je jisté, že možnost podrobné studie konstrukce DC-4E urychlila projektové práce i samotnou stavbu prototypu námořního bombardéru


    První prototyp námořního bombardéru byl dokončen v dubnu 1941, nesl označení Nakajima G5N1 model 11 a brzy po jeho zalétnutí (10. dubna 1941) mu bylo přiděleno bojové jméno 深山 - Shinzan (Horské úbočí). Japonští konstruktéři zcela logicky využili maximálně dané možnosti a tak se prototyp G5N1 dosti podobal Douglasu DC-4E. Nemůžeme však hovořit o pouhé kopii, pro bombardovací letoun bylo nutno postavit zcela nový trup, který měl menší průřez a byl navržen pro těžký bombardér, včetně střeleckých věží a prosklení pro bombometčíka. Nová byla také ocasní část, původní ocas Super Mainlineru měl tři svislé ocasní plochy, japonští konstruktéři použili dvě svislé ocasní plochy. Osádka bombardéru měla čítat sedm osob. Křídla se velmi podobala křídlům Super Mainlineru, s tím rozdílem, že nebyla v dolnoplošné poloze. Pro bombardér bylo vhodnější použít středoplošnou konfiguraci letounu a volná spodní část trupu mohla být využita pro pumovnice, za kterými bylo místo pro spodní kulometné střeliště. Pohon letounu byl tvořen čtveřicí dvouhvězdicových čtrnáctiválců 中島 護11型 - Nakajima NK7A Mamoru 11, každý se vzletovým výkonem 1 870 k, vrtule typu Sumitomo/Hamilton byly čtyřlisté s konstantní rychlostí otáček. Podvozek příďového typu byl převzat od amerického vzoru a G5N1 byl prvním japonským letounem s tímto typem podvozku. Obranná výzbroj byla tvořena jednak kanóny typu 99-1 model 2 ráže 20 mm, jeden byl ve hřbetní střelecké věži a druhý kanón byl instalován do zadního kuželového střeliště na konci trupu. Sekundární obranou výzbrojí byla čtveřice kulometů typu 97 ráže 7,7 mm, těmito zbraněmi byla osazena střeliště na přídi, v obou bočních oknech a také spodní střeliště za pumovnicí.


    Již první zkušební lety odhalily celou řadu konstrukčních nedostatků, největší potíže působily pohonné jednotky NK7A Mamoru 11, motory to byly sice výkonné, ale vývojově nevyzrálé a neodladěné. Jejich chod byl doprovázen tak silnými vibracemi, že docházelo poškozování motorových loží. Takto byly vyrobeny čtyři prototypy, u kterých musely být motory Mamoru později zaměněny za mnohem spolehlivější a také výškovější motory Mitsubishi MK4B Kasei 12 (Ha-32-12). Tyto motory byly namontovány na pátý a šestý prototyp, montáží nových motorů se změnilo označení na G5N2 model 12. Nové motory Kasei dosahovaly nižšího výkonu, než jakého měly dosahovat motory Mamoru, ve skutečnosti motory Mamoru v praxi nedosahovaly slibovaného výkonu a motory Kasei přinesly jen mírný pokles maximální rychlosti, vyšší výkony ve výškách a ekonomičtější provoz. Jisté však je, že nový čtyřmotorový bombardér byl značně podmotorovaný a bylo jedno, jaký typ motoru byl použit, na vině byla velké hmotnost letounu, ta o plných 20% překročila vypočtené hodnoty. Další problémy působila netěsná hydraulika, poddimenzované chladiče oleje, nespolehlivé servomotory a to vše završily ještě nekvalitní a rozpadávající se pneumatiky. Kaigun Kōkū Hombu uznalo, že touto cestou se k těžkému bombardéru nedostane a zastavilo další práce na Shinzanu jako na bombardovacím stroji.


    Technické oddělení Kaigun Kōkū Hombu nařídilo společnosti Nakajima, aby upravilo všechny prototypy do podoby dopravních strojů s novým označením G5N2-L Shizaku-Kai, z tohoto označení nám tedy vyplývá, že motory Mamoru byly u všech postavených prototypů nahrazeny motory Kasei. Písmeno L zase značí změnu určení L = nákladní letoun. Po přestavbě klesla hmotnost díky částečné demontáži pasivní ochrany, dále byla zrušena hřbetní střelecká věž, zadní a spodní střeliště, počet členů osádky byl snížen na šest mužů. Přestavby byly provedeny v roce 1943 a poté byly upravené stroje používány k zásobování japonských posádek na ostrovních základnách, při těchto akcích se letouny setkaly se spojeneckým letectvem a zpravodajská služba mu přidělila kódové jméno Liz. jednou z posledních takových akcí bylo zásobování japonské osádky na ostrově Tinian (Mariánské ostrovy) v polovině roku 1944.


    Zastavení prací na bombardéru G5N2 Shinzan vedlo ke zrušení armádního projektů Nakajima Ki-68, což měl být Shinzan upravený dle armádních požadavků a tento letoun měl být poháněn motory Mitsubishi Ha-101 (armádní obdoba motoru MK4A Kasei 11) nebo Nakajima Ha-103 (armádní obdoba motoru NK7A Mamoru). Stejně skončil i další projekt armádního bombardéru Kawanishi Ki-85, opět se jednalo o bombardér vycházející ze Shinzanu, poháněný tentokrát čtveřicí motorů Mitsubishi Ha-111M (armádní obdoba motoru MK4T Kasei 25), jehož maximální výkon byl 1 850 koní.


    Ačkoliv celý projekt bombardovacího letounu Nakajima G5N Shinzan skončil neúspěšně, rozhodně to neznamenalo, že Kaigun Kōkū Hombu upustilo od myšlenky na čtyřmotorový útočný letoun pro pozemní základny. Po neúspěšném dvoumotorovém projektu bombardovacího letounu Mitsubishi G7M1 Taizan (16-Shi) a dalším pouhém projektu dvoumotorového bombardéru Kawanishi G9K1 (17-Shi) přišly v roce 1943 specifikace 18-Shi s požadavky na čtyřmotorový bombardér Nakajima G8N1 Renzan, jehož prototypy byly dostatečně výkonné. Zde se mohly zúročit zkušenosti získané vývojem a provozem prototypů Shinzanu.



    Použité prameny:

    René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
    Shigeru Nohara, The Xplanes of Imperial Japanese Army & Navy 1924-45, Green Arrow, 2000,
    Famous Airplanes of the World, Nakajima Shinzan / Renzan, Volume 11, No.146, Japan, Bunrin-Do, Nov. 1984.
    Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
    80-206-0117-1
    L+K č. 1/1986, Letadla 1939-45 Václav Němeček, Nakajima G5N Shinzan
    www.ne.jp
    http://www.aviastar.org/air/japan/nakajima_g5n.php
    pro-samolet.ru
    http://www.airwar.ru/enc/bww2/g5n.html
    www.historyofwar.org
    www.historyofwar.org
    www.historyofwar.org
    archiv autora
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/35055#127639Verze : 2
    MOD
    Avatar
    Doplním ještě o obrázek Shinzanů od grafika Shigeo Koike ze serveru www.ne.jp


    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/35055#187604Verze : 0
    MOD