Lucullus, Lucius Licinius

Lucius Licinius Lucullus - římský vojevůdce a politik


(asi 117 př.n.l. - 56 př.n.l.)



Lucius Licinius Lucullus se narodil kolem roku 117 př.n.l. (některé prameny uvádějí i rok 106 př.n.l.) v aristokratické rodině. Otec Lucius Licinius Lucullus byl však stíhán za zpronevěru a matka Metella Calva nechvalně proslula svým skandálním sexuálním životem.


Lucius Licinius Lucullus patřil ke stoupencům prosenátní strany optimátů. Kariéru úspěšného vojevůdce začal v době války Říma se Spojenci (bellum sociale). V roce 88 př.n.l. sloužil jako questor v armádě vojevůdce a pozdějšího doživotního diktátora Lucia Cornelia Sully. Římané tehby bojovali proti vzbouřeným Řekům a jejich spojenci pontskému králi Mithridatovi VI.


Na podzim roku 87 př.n.l. byl L. Licinius Lucullus Sullou vyslán do Egypta, aby se pokusil získat finanční pomoc pro válku s Mithridatem. Se získáním financí sice příliš neuspěl, ale projevil se jako obratný diplomat. Během své cesty se zhostil úlohy rozhodčího soudce v Kyréně, cestoval po ostrovech Samos, Rhodos, Kos a Chios. Na Krétě se mu podařilo zorganizovat vytvoření autonomního prořímského městského svazu. V roce 86 př.n.l. se Lucullus vrací k Sullovi. V roce 85 př.n.l. ovládnul Lucullus ostrovy v Egejském moři. První válka s Mithridatem skončila vítězstvím Říma. Sulla získal v Řecku bohatou kořist a Lucullus je z pozice questora pověřen ražením mincí z uloupeného zlata.


V roce 80 př.n.l. se Lucullus vrací do Říma a je zvolen kurulským aedilem. Jako jeden z nejaktivnějších Sullových stoupencům si během proskripcí dopomůže k velkému majetku. Jeho kariéra úspěšně pokračuje. Přes úřad praetora na rok 78 př.n.l. se mu v roce 75 př.n.l. daří dosáhnout nejvyšší mety, úspěšně kandiduje na konzulský úřad na rok 74 př.n.l. (konzulskou magistraturu zastával v roce 151 př.n.l. už jeho děd L. Licinius Lucullus ). V roce 75 př.n.l. se opět vyhrocuje situace na Východě. Bithýnský král Nikomédés III. umírá a v závěti odkazuje své království Římu. Mithridatés VI. Bithýnii obsazuje. Lucullus míří do maloasijské Kilikie. V roce 73 př.n.l. je Lucullovi svěřeno imperium k válce s Mithridatem.


Mithridatés VI. Eupatórás Dionýsos nyní ovládá kromě Pontu i Arménii, kde vládne jeho zeť Tigranés I., Kolchidu, Bosporské království (kolem Azovského moře) a Taurský Chesonésos (Krym). Římany posilování Mithridatovy moci nemůže nechat v klidu. Lucullovi se padaří zablokovat Mithridata u Kyziku na maloasijském pobřeží Propontidy (Marmarského moře). Lucullův spolukonzul Marcus Aurelius Cotta je ale poražen u Chalkédónu a porážku utrpí i římská flotila. Lucullus vyráží do protiútoku. Obkličuje pontskou armádu v Lampsaku a v námořní bitvě u Neai u ostrova Lemnos ničí pontskou flotilu, která se pokoušela prorazit z obklíčeného Lampsaku.


V roce 72 př.n.l. zaútočí Lucullus se třemi legiemi (jedna byla jeho vlastní, dvě legie dříve patřily pod velení mariovského vojevůdce Lucia Valeria Flacca) na Bithýnii a obklíčí Amísos (Samsun v Turecku). Amísos blokuje Lucullův legát L. Licinius Murena. Lucullus postupuje na Eupatórii a poráží Mithridata v bitvě u Kabeiry. Mithridatés prchá do Arménie. V témže roce padne do Lucullových rukou i Amísos. Lucullus pak odvádí vojsko do maloasijského Efesu na přezimování.


Na bitevním poli slaví Lucullus úspěch, ale poté co prosadil odpuštění dluhů v Asii (Sulla původně vyměřil pokutu 20 000 talentů a tato částka se během deseti let vyšplhala na závratných 120 000 talentů), aby ulehčil místnímu obyvatelstvu, je v Římě napadán publikány, kteří mají od římského státu pronajatý výběr daní v provinciích. Ani u svých vojáků není Lucullus příliš oblíben. Sám dobyl obrovskou kořist, ale jeho vojáci příliš nezbohatli. Lucullus byl vynikajícím vojevůdcem, ale nebyl charizmatickou osobností a scházela mu schopnost soucítění se svými vojáky.


V roce 71 př.n.l. vrcholila v Římě vzpoura otroků vedených Spartakem. M. Licinius Crassus žádá senát o posily z provincií. Lucullovy jednotky se vylodí v Brundisiu (Brindisi), brání Spartakovi v odplutí z Itálie a nutí ho ustoupit a postavit se v rozhodné bitvě Crassovi. Otroci jsou poraženi a Lucullus se může dál věnovat válečným operacím proti Mithridatovi VI.


Poté co Tigranés I. odmítnul vydat Mithridata, čelí útoku Lucullových oddílů. Lucullus postupuje s třemi legiemi a spojeneckým vojskem kappadockého krále Ariobarzana I. Nyní velí nad asi 35 000 pěšáky a 2 500 jezdci. Na jaře 69 př.n.l. překračuje u Meliténé Eufrat a postupuje na Tigranokertu (Farkin v Turecku). V létě porazí obrovské, více než stotisícové vojsko, které postavili do pole Tigranés I. a Mithridatés VI. a oblehne Tigranokertu. Ve městě se vzbouří řečtí žoldnéři a Lucullus 6. října Tigranokertu snadno dobývá a zmocňuje se obrovské kořisti. Poté dochází k prnímu otevřenému konfliktu mezi Lucullem a jeho vojáky, kteří odmítají pokračovat v tažení.


Lucullus je nucen přezimovat v Gordyéně v severní Mezopotámii, kde naváže přátelské vztahy s parthským králem Fraatem III. Na jaře 68 př.n.l. Lucullus opět vyráží do Arménie. Na řece Arsaniás znovu vítězí nad svými protivníky, ale další postup na hlavní město Arménie Artaxatu (Artašat v Arménii) je zastaven. Vojáci, které vede Lucullův švagr P. Clodius Pulcher, opět odmítají Lucullovi poslušnost. Lucullus se pod jejich nátlakem stahuje z nehostinných hor na jih. Lucullovi se alespoň podaří dobýt Nisibis (Nusaybin v Turecku , ale je to jeho poslední vojenský úspěch. Lucullova armáda odmítá bojovat.


Tigranés I. a Mithridatés VI. využívají nečinnosti paralyzované Lucullovy armády a přebírají iniciativu. Mithridatés opět ovládne Pontus, Tigranés I. znovu dobude nejen ztracená arménská území, ale i území římského spojence Kappadocii. V roce 66 př.n.l. přebírá Lucullovy legie Gnaeus Pompeius.


Zatrpklý Lucullus se vrací do Říma. Nyní si alespoň může naplno užívat svého jmění. Staví krásné Lucullovy zahrady, věnuje se literatuře, umění a v neposlední řadě gurmánství. Jeho opulentní hostiny vejdou do historie jako "lukulské hody". Rozmařilý Lucullus dokáže za jednu hostinu utratit i 200 000 sesterciů. Lucullus staví i rybníky, ve kterých chová exotické ryby na hodovní stůl.


Když se v roce 61 př.n.l. vrací do Říma vítězný Pompeius, vystupuje Lucullus v senátu proti Pompeiovým žádostem o ratifikaci jeho rozhodnutí na Východě. Nemůže Pompeiovi zapomenout ponížení, které mu způsobil převzetím velení nad jeho vojskem. Lucullus se z politické scény brzy stahuje a dále se věnuje svým zálibám.


Ani v osobním životě se Lucullovi příliš nedaří. Po návratu do Říma se nechá rozvést s Clodií a žení se s Catonovou sestrou Servilií. I toto manželství chrakterizují skandální úlety jeho nové manželky. Podzim Lucullova života je neradostný. Rodinného majetku se musí ujmout Lucullův bratr Marcus Terentius Varro Lucullus. Mluví se o Lucullově duševní chorobě, spekuluje se i o jeho otrávení lektvarem, který mu měl podat správce jeho majetku propuštěnec Kallisthénés, aby si udržel Lucullovu náklonnost.


V roce 56 př.n.l. Lucius Licinius Lucullus umírá. Bohužel historie si více všímá jeho hostin a toho, že do Evropy přivezl třešně, než jeho vojevůdcovských schopností.
URL : https://www.valka.cz/Lucullus-Lucius-Licinius-t35439#130443 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více