Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 290 příspěvků vloženo, 994 editováno a 280 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Kaizl, Josef

    Avatar
     
    Příjmení:
    Surname:
    Kaizl Kaizl
    Jméno:
    Given Name:
    Josef Josef
    Jméno v originále:
    Original Name:
    Josef Kaizl
    Fotografie či obrázek:
    Photograph or Picture:
    Hodnost:
    Rank:
    - -
    Akademický či vědecký titul:
    Academic or Scientific Title:
    JUDr., profesor LL.D., Professor
    Šlechtický titul:
    Hereditary Title:
    - -
    Datum, místo narození:
    Date and Place of Birth:
    10.06.1854 Volyně
    10.06.1854 Volyne
    Datum, místo úmrtí:
    Date and Place of Decease:
    19.08.1901 Myslkovice
    19.08.1901 Myslkovice
    Nejvýznamnější funkce:
    (maximálně tři)
    Most Important Appointments:
    (up to three)
    předlitavský ministr financí Finance Minister (Cisleithania)
    Jiné významné skutečnosti:
    (maximálně tři)
    Other Notable Facts:
    (up to three)
    - -
    Související články:
    Related Articles:

    Zdroje:
    Sources:
    viz níže / see below
    upload.wikimedia.org
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/36184#468801Verze : 0
    MOD
    Avatar

    Úvodem


    Každý návštěvník historické budovy Invalidovny, ve které sídlí Vojenský historický archiv, musí projít parkem s památníkem dvaceti tragicky zahynulých vojáků. Tento park, založený v roce 1906, nesl, vyjma komunistické éry (Hakenovy sady), jméno Kaizlovy sady *1. Většině obyvatel toto jméno nic moc neřekne, přestože šlo nesporně o jednoho z nejvýznamnějších českých politiků devatenáctého století.

    Josef Kaizl byl výborným znalcem finančních otázek, univerzitním profesorem na právnické fakultě a docentem na pražské technice. Je považován za významnou osobnost v historii naší národohospodářské vědy. Byl v čele vedoucí strany devadesátých let devatenáctého století - Národní strany svobodomyslné *2, kterou dokázal změnit tím, že omezil vliv radikálních živlů a přetvořil ji tak za pomoci Kramáře, Eima a dalších v představitelku českých liberálů. Vůdčí postavení v této straně spolu s národohospodářskými znalostmi mu umožnily dosáhnout jedné z nejvyšších úřednických funkcí v bývalé rakousko-uherské říši, křesla předlitavského ministra financí.


    V době okolo svého ministrování byl považován za nejvýznamnějšího českého politika, a přesto nedosáhl větší dlouhodobější slávy. Jedním z důvodů, který nepatří do sféry politické ani sociologické, je jeho brzká smrt ve 47 letech, která předčasně zastavila jeho politickou kariéru a nedovolila mu zapsat se výrazněji do dějin dvacátého století. Přesto se jedná o zajímavou osobnost, která se výrazně zapsala do českých dějin předminulého století. Stručný popis jeho života a by měl být cílem této práce.


    Od narození po habilitaci


    Jihočeské město Volyně, ležící na řece Volyňce zhruba 10 km od Strakonic, vzniklo jako knížecí hradiště v 9.-10. stol. Městské právo získala obec roku 1299 a ve 14. století se město stalo kolonizačním centrem volyňského újezdu. Během 15. a 16. století se v tomto pošumavském městě úspěšně rozvíjela řemesla, chov ovcí a nemalé prostředky plynuly také z dovozu soli do Čech. Tento zdroj však prakticky zmizel v souvislosti s přeložením hlavních obchodních cest v 17. a 18. stol *3.

    Právě v tomto městě, německy zvaném Wolin, se 10. června 1854 v domě čp. 141 narodil Eduardovi a Teresii Kaizlovým syn Josef. O dva dny později 12. června ho páter František Gundermann na místní faře pokřtil na Josefa Matěje *4. Jeho otec, Eduard Kaizl, syn Josefa Kaizla, hospodářského ředitele v Protivíně, absolvoval hospodářskou školu vydržovanou v Krumlově knížetem Schwarzenberkem. Poté pracoval jako knížecí hospodářský úředník. Po zrušení patrimoniálních úřadů přestoupil do státních služeb. Do roku 1858 pracoval ve Volyni jako c. k. kontrolor při c. k. berním úřadě. Zde se roku 1853 oženil s Teresií Bayerovou, dcerou Emanuela Bayera, který zastával funkci hospodářského ředitele na Hluboké *5. Rodinu Josefa Kaizla lze tedy vskutku nazvat úřednickou s orientací na hospodářské záležitosti.


    Základní vzdělání získal malý Josef Kaizl na Hauptschule zu Rumburg a na St. Maria de Victoria – Pfarrhauptschule zu Prag, kterou navštěvoval od druhého pololetí druhé třídy. Vysvědčení ukazují, že byl dobrým až skoro výborným žákem a měl tedy schopnosti dostatečné pro studium gymnázia.


    Na to nastoupil roku 1863. Studoval německé gymnázium v Praze na Malé Straně. Bydlel u své babičky, která sdílela podnájem s jeho strýcem Edmundem Kaizlem. Septimu strávil na českém piaristickém gymnáziu v Litomyšli, kde zrovna pracoval jeho otec na postu berního inspektora. Příští rok povýšil Eduard Kaizl na funkci vrchního berního inspektora na Smíchově a jeho syn se vrátil na Malostranské gymnázium, kde 19. července 1871 složil maturitní zkoušku z předmětů: náboženství, latina, řečtina, německý jazyk, český jazyk, dějiny a geografie, fyzika, přírodopis, filozofie, francouzský jazyk. Známky na maturitním vysvědčení se pohybují od 2 do 5 a dohromady dávají průměr 3,3. Nejvyšší známkou tehdy byla 7. Vysvědčení tedy dovolovalo studium na vysoké škole *6.


    Josef Kaizl si vybral Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kterou navštěvoval v letech 1871-1875 *7. Zatímco v mládí byl zaujat skládáním básní, v průběhu studia si ho získala národohospodářská věda. 1. července 1876 získal titul JUDr. *8 Tím ovšem jeho vzdělávání nekončí, neboť na doporučení pražské univerzity mu bylo uděleno stipendium k přípravě na docenturu a on zamířili na štrasburskou univerzitu. 25. října se imatrikuloval na univerzitě ve Štrasburku *9. V tomto starém říšském městě studoval ekonomii pod vedením významných kapacit v oboru, profesorů G. Schmollera (novohistorická škola) a G. F. Knappa. Pod Schmollerovým vedením také napsal svoji vědeckou práci Der Kampf um Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern von 1799–1868 *10, která vyšla ve Schmollerových Forschungen a za kterou byl později v roce 1878 štrasburskou univerzitou oceněn.



    - -------------------------
    *1 M. LAŠTOVKA-V. LEDVINKA a kol., Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. 1. díl (A-N), Praha 1997.
    *2 tzv. mladočeši.
    *3 http://www.pf.jcu.cz/others/okoli/mest/volyne.htm
    *4 ANM Praha, Pozůstalost Josefa Kaizla, karton 1, křestní list.
    *5 ANM Praha, Pozůstalost Josefa Kaizla, karton 10, dopis bratra Eduarda Z. V. Tobolkovi z roku 1908.
    *6 ANM Praha, karton 1, vysvědčení z obecných škol a gymnázií.
    *7 Tamtéž, Absolutorium Právnické fakulty.
    *8 Tamtéž, Vysvědčení o rigorosních zkouškách.
    *9 Tamtéž, Imatrikulační list univerzity ve Štrasburku.
    *10 Tamtéž, Udělení ceny za splnění vědeckého úkolu.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/36184#135003Verze : 1
    MOD
    Avatar

    Osmdesátá léta obecně


    Rok 1879 je pro dějiny rakouské monarchie důležitý z několika důvodů. V srpnu nastoupila nová vláda hraběte Eduarda Taaffeho. Po liberalismu se tak dostal k moci konzervativismus, který však měl některé středoevropské zvláštnosti. Tento režim byl například ochoten rozšířit volební právo či realizovat významnou sociální reformu. Bylo tak ale činěno s cílem podkopat velkoburžoazní liberalismus a vládlo se v patriarchálním až poloabsolutistickém duchu *11.


    Další vnitropolitickou událostí, která byla do značné míry předpokladem nástupu konzervativní vlády, bylo ukončení tzv. pasivní rezistence ze strany české Národní strany, tedy tzv. staročechů. Česká strana se k tomuto kroku rozhodla z několika důvodů. Jednak z obavy před možností určité apatie vůči politickému dění u českého národa, dále bylo zřejmé, že rezistence nic nezmohla a v neposlední řadě naznačil Taaffe jasně Čechům, že jestli je možné něčeho dosáhnout, tak jedině na říšské radě ve Vídni. Čeští poslanci tak vstoupili v říjnu do parlamentu a spolu s Polským klubem a Klubem Hohenwarthovy Strany práva vytvořili pravicovou konzervativní koalici, jež se stala oporou vlády. Poslanec Georg Lienbacher ji nazval železným kruhem pravice *12. V opozici stáli němečtí liberálové.


    Ze zahraničněpolitického hlediska bylo důležité uzavření tajné smlouvy mezi Německem a Rakousko-Uherskem, která je známa jako Dvojspolek. Ta do značné míry určovala orientace monarchie a zahraniční politika měla často významný vliv na vnitropolitické události.


    Česká politika se tak dala na cestu postupného dobývání úspěchů. Jaké zisky to byly ? Asi nejvýznamnějším výsledkem byly tzv. Stremayrova jazyková nařízení v dubnu 1880, jimiž se zavádělo vnější úřadování v češtině u česky podaných podání. Dále se podařilo získat většinu na českém zemském sněmu, podařilo se rozdělení pražské univerzity roku 1882 a dotvořil se tak systém školního vzdělání v českém jazyce, dále díky změně volebního řádu došlo k ovládnutí pražské, plzeňské a českobudějovické obchodní a živnostenské komory. Také došlo k rozdělení zemské školní rady a zemědělské rady.


    Na druhé straně ale stály jasné neúspěchy. Hlavním bylo nenaplnění nejzásadnějšího požadavku tehdejší české politiky, totiž prosazení českého státoprávního programu. Dále museli staročeši během působení v konzervativní vládní koalici slevit mnoho ze své původní liberálně demokratické orientace. Například lze uvést schválení novely školského zákona v dubnu 1883, který přiznával církvi mnohá oprávnění. Tyto ústupky ale nebyly vyváženy patřičnými národními kompenzacemi. Tato politika, nazvaná samotným lídrem staročechů Františkem Ladislavem Riegrem jako drobečková, se tak postupně obrátila proti Národní straně a ta začala ztrácet podporu českých voličů. Prvním signálem byly volby do českého zemského sněmu roku 1889, v nichž zaznamenali staročeši ztráty na úkor mladočechů.


    Definitivním krachem byly pro staročechy tzv. punktace. Ty byly výsledkem jednání mezi staročechy a německými liberály za zprostředkovatelství Taaffeho. Zakončeny byly několikadenní schůzkou v lednu 1890 za účasti vybraných ministrů, staročechů, německých liberálů a konzervativních a ústavověrných velkostatkářů. Výsledek tak dohodla uskupení, která postupně ztrácela své postavení a tím se snížila naděje na úspěch punktací.


    Zatímco Němci oslavovali vítězství (podpořeno i některými kroky vlády *13), mladočeši, kteří získávali v Čechách navrch, ujednání odmítli a zablokovali jejich projednávání na zemském sněmu. Nehodlali připustit rozdělení na německé a česko-německé území, přičemž by Němci měli více vlivu. Národní strana svobodomyslná tak získala sympatie českých voličů, což se potvrdilo ve volbách do říšské rady v roce 1891, v nichž naprosto jasně Národní stranu porazila. Mladočeši se tak stali tvůrci české politiky devadesátých let.


    Vysokoškolský profesor a staročeský poslanec


    Rok 1879 je taktéž určitým přelomem v životě Kaizlově (a zároveň jeho logickým pokračováním), neboť v tomto roce se habilitoval na Právnické fakultě pražské univerzity. K habilitaci mu posloužila výše zmiňovaná práce o bavorských bojích za živnostenskou reformu a živnostenskou svobodu. Tento spis se ale zdál jeho referentovi, profesoru Jonákovi, jako ryze historický a neumožňující vytvoření úsudku o teoretické způsobilosti. Stejný názor měl i mimořádný profesor Sax. Toho ale přesvědčila další Kaizlova studie o kapitálovém zisku a o zákonných snahách o jeho omezení. Tím sice stále nepřesvědčil profesora Jonáka, ale Sax, který nebyl řádným členem sboru, doporučil Kaizlovo připuštění k habilitaci profesoru Randovi, kterého kromě Saxova dobrozdání přesvědčily i pochvalné úsudky profesorů Schmollera, Wagnera a Schäffleho. V profesorském sboru poté všichni, kromě profesora Jonáka, hlasovali pro kladné vyřízeni žádosti o habilitaci *14.


    18. července 1879 mu bylo uděleno veniam legendi na právnické fakultě pro politickou ekonomii, s výjimkou finanční vědy, a on začal přednášet. Jako soukromému docentovi mu překáželo jeho zaměstníní v advokátní kanceláři, neboť mu nezbýval čas na vědeckou práci, proto jej opustil *15.


    Jelikož ale byla funkce soukromého docenta neplacena, ucházel se o místo koncipisty Zemského výboru, což se díky známostem jeho strýce Edmunda Kaizla, říšského poslance za staročeskou stranu, podařilo. V lednu roku 1880 byl jmenován do funkce a přidělen do VIII. departementu, v jehož čele byl strýcův přítel Antonín Otakar Zeithammer *16. Od Albína Bráfa navíc převzal od února 1882 hodiny národního hospodářství na Českoslovanské obchodní akademii v Praze a posléze i vyučování na c. k. české vysoké škole technické v Praze. Zde byl poté 11. října 1882 jmenován honorovaným docentem národní hospodářství, statistiky obchodní a průmyslové a zákonů stavebních a železničních, přičemž mu byl od listopadu přiznán plat ve výši 870 zl. ročně *17.


    Kaizl chtěl mít možnost přednášet celý svůj obor a tak napsal dvě díla. Spis Die Lehre von der Überwälzung der Steuern, který vyšel roku 1882 tiskem. Zabýval se v něm problematikou přesouvání daní a věnoval ji profesoru Schmollerovi, přestože při jeho tvorbě opustil jeho historickou metodu. Druhým dílem byla stať Zur Literatur des Alcoholismus, která mu vyšla v Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik a v níž se zabýval alkoholismem ze sociologického i ekonomického (např. otázka zdanění) pohledu *18. To mu skutečně pomohlo a celý profesorský sbor se 28. listopadu 1882 vyslovil v této záležitosti kladně (na základě vyjádření referenta A. Bráfa a koreferenta M. Talíře). Toto rozhodnutí bylo v lednu roku 1883 schváleno ministerským výnosem a Kaizlovi tak bylo uděleno veniam legendi za celý obor politického hospodářství *19.


    Dne 3. března 1883 byl jmenován nehonorovaným mimořádným profesorem politické ekonomie. V červenci 1884 odešel ze Zemského výboru, neboť již věděl, že od 1. ledna 1885 bude pobírat za svoji profesuru 1200 zl. + 420 zl. jako aktivní přídavek (přiznáno mu po několika vlastních žádostech a intervencích politických kruhů). Ve školním roce 1883/4 již také nepracuje na obchodní akademii *20.


    Na univerzitě kromě přednášek vedl v letech, kdy na to měl čas, i semináře *21. Mimoto přednášel i na mimouniverzitní půdě, tj. v Měšťanské besedě, Všehrdu, Právnické Jednotě či ve staročeském Českém klubu.


    Josef Kaizl byl aktivní i ve vědecké oblasti. V roce 1883 vydal příručku Národní hospodářství, která byla prvním českým uceleným dílem v tomto oboru a posloužila jako vysokoškolská učebnice. Dalšími odbornými spisy jsou O postátnění železnic v Rakousku (1883), Obnovený řád živnostenský (1883), Vyrovnání s Uhry 1866 a 1877 (1886, společně s Antonínem Rezkem), Finanční věda (1888) a Náprava rakouské měny (1890). Některé z nich se dotýkaly i tehdejších otázek hospodářsko-politických.


    Zajímal se rovněž o politické dění. Sledoval noviny, stenografické protokoly z říšské rady a vedl rozhovory se svým strýcem Edmundem a jeho přáteli, hlavně s Zeithammerem, na politická témata. V zásadě souhlasil s politikou Národní strany a naopak nesouhlasil: „s protivami oplývajícím smýšlením a snažením mladočeské menšiny v Českém klubu na říšské radě.“*22 S mladočechy se ale shodoval v antiklerikalismu. Kaizl nebyl vyhraněný autonomista za každou cenu. Souhlasil s ní např. pokud jde o školství, ale dokázal postřehnout výhody centralizovaného zákonodárství a soudnictví, hlavně z hlediska nákladů a funkčnosti, díky lepší kvalifikované byrokracii.


    V červnu 1885 se konaly volby do říšské rady. V Čechách zvítězila Národní strana a jedním z nových poslanců byl i jednatřicetiletý Josef Kaizl. O kandidaturu se nemusel ucházet, neboť mu pro jeho odborné kvality byla kandidatura dokonce nabídnuta (jednou z důležitých záležitostí pro novou sněmovnu bylo obnovení vyrovnání). Navíc ve staročeské straně nebyl neznámou postavou (přednášky pro klub, strýc říšským poslancem apod.). Kandidoval za Chrudim, Heřmanův Městec, Golčův Jeníkov, Kutnou Horu a Čáslav a „bez jakékoliv větší námahy agitační a bez vážných protikandidátů byl dr. Josef Kaizl zvolen poslancem říšské rady.“*23


    Josef Kaizl patřil mezi mladé, odborně zdatné poslance. Pracoval v plénu i výborech. Díky znalostem o historii a ekonomických aspektech rakousko-uherského vyrovnání byl zvolen v říjnu 1886 do kvotové deputace a posléze v dubnu 1887 v plénu kvotové deputace do jejího výboru. Hájil hlavně české hospodářské zájmy. Účastnil se též speciální rozpočtové (budgetní) debaty. V plénu přednesl celkem 13 řečí.


    Jeho příspěvky byly hlavně odborného rázu. Albín Bráf v nekrologu píše: „Jeho odborná znalost a vždy pečlivá příprava, věcná i formální, nahradila, čeho se mu nedostávalo na bezprostřední úchvatnosti řečnické.“*24 Podobně Tobolka píše, že: „ Dr. Kaizl nenáležel mezi nejlepší řečníky parlamentární. Zůstal profesorem i jako řečník parlamentární. Chyběla mu vřelost, výmluvnost, živost a parátnost velikých řečníků politických. Jeho řeči nezískávaly svým přednesem, nýbrž svojí odbornou znalostí a hlubokým propracováním předmětu.“*25


    Kaizl ale nebyl se stavem v Českém klubu a s prací a vystupováním některých kolegů spokojen. „Do sezení Českého klubu poslanců na říšské radě ve Vídni vstoupil dr. Kaizl poprvé dne 22. září roku 1885 a od okamžiku toho byl se stavem nespokojen. To,co tehdy poprvé viděl, byl, jak sám napsal, patriarchát …“*26 Nespokojen byl dále s neceněním odborných vědomostí, nedostatkem debaty, malým zájmem členů, neúčastí na schůzích, špatným vedením klubu, nedostatkem solidarity, vzájemným škorpením se, zbabělostí některých členů, pomluvami a podezříváním, povrchností a polovičatostí a v neposlední řadě s ubíjením snaživosti mladých lidí. Přesto začal pilně pracovat. Situace se ale zhoršovala.


    Velice ho podráždilo dvojí nenavržení do odborných výborů, přestože o to stál a jeho znalosti převyšovaly znalosti potomně zvolených. V prvním případě ze 7. října 1885 šlo o to, že nebyl navržen ani do živnostenského ani do železničního výboru. Toho dne si poznamenal do deníku: „Já to pokládám za hrubé příkoří a jsem nanejvýš roztrpčen a disgustován.“*27 Ve druhém případě z 12. května 1886 nebyl navržen do vyrovnávacího výboru a do deníku si napsal: „Já dočista vynechán a zaražen; toť blesk z jasna nebe … Já klidně sedím jakkoliv velice rozčílen a disgustován.“*28


    Největší podíl na nedobrém stavu v klubu připisoval samotnému vůdci staročechů Františku Ladislavovi Riegrovi. Vinil ho z autoritářského přístupu ke klubu a straně a taky z neschopnosti ráznějšího vystoupení proti vládním návrhům, které odporovaly českým zájmům. Poslední tečkou bylo Riegrovo chování ohledně tzv. Gautschových ordonancí. V Kaizlově deníku čteme poznámku k 3. říjnu 1887: „ V českém klubu v Praze za přítomnosti Zeithammera a Dr. Hubáčka táži se Dr. Riegra, jak on konečně se staví k otázce Gautschově: on že trvá na tom, že to náš nepřítel a že buď on musí odstoupit nebo my odstoupíme, a že se vším ostřím tentokráte budeme se domáhati satisfakce. Já na to, že velice tím potěšen jsem, protože tak i já smýšlím, a že při nejbližších svých schůzích voličských tak na každý způsob bych mluvil.“*29


    Ve dnech 8. a 9. října navštívil Kaizl Čáslav a Chrudim. Navštívil zde voliče a v obou městech jim vysvětlil svůj postoj k problematice a voliče přesvědčil, že není žádný národní nihilista, jak ho nazval mladočeský tisk v souvislosti s jeho přátelstvím s Tomášem Garriguem Masarykem. Konečné rozhodnutí o odchodu z klubu ale přinesly hned následující dny.


    Večer 10. října 1887 navštívil klub a o průběhu si zapsal do deníku: „ … Riegrovo malomyslné a snad zúmyslně neurčité exposé a plán postupu … Byl jsem, byť i ne zcela překvapen, přec jen zaražen a bylo mi v tom okamžiku jasno, že toho, čeho na uhájení naší cti a na utužení posice naší docílíme, bude buď nepatrná věc („Drobet“) nebo nic – a proč? Opět pro nedostatek odvahy a odhodlanosti na naší straně. Po Riegrových návrzích činil jsem já svoje – ty byly odmítnuty a já byl v nitru svém té chvíle rozloučen i s českým klubem i s mandátem.“*30 Další zápis je z 11.-12. října 1887. Ukazuje, že Kaizl o svém odchodu ještě přemýšel: „ Uvažuji – zápasím – radím se, stylisuji – veliký neklid a tíseň na mé duši. Konečně pevně přestávám na prvém hnutí ducha: složím mandát.“*31 Téhož dne, 12. května, odevzdal soji rezignaci a rozeslal dopisy purkmistrů měst svého poslaneckého obvodu.


    Svůj odchod zdůvodnil ještě například v dopise kutnohorskému redaktorovi Gustavu Toužilovi: „Můj návrh propadl v klubu a já viděl, že smýšlení mému a mínění mých voličů nedovedu zjednati platnost … podstatně rozcházím se s klubem a že by ta různost byla ustavičnou příčinou sporu … setrváním v klubu vzal bych na sebe odpovědnost za činy a zásady, které nikterak nesdílím.“*32


    Ještě bych chtěl uvést názor Albína Bráfa, Kaizlova politického oponenta: „Obecné téměř domnění, že jedinou příčinou Kaizlova ostentativního vystoupení ze strany staročeské r. 1887 bylo její chování vzhledem k tzv. ordonancím Gautschovým, není úplně správno. Panovalyť již dříve mnohé a značné neshody mezi dr. Kaizlem a klubovním vedením, které způsobovaly nelibá napjetí mezi mladým poslancem a velikou částí starších členů klubu. Nejcitelněji tehdy, když starší politikové v hospodářsko-politických záležitostech požadovanou od něho rozhodnost ve věci podřizovali hlediskům tzv. ryze politickým, totiž zřetelům na zachování pravice a tak i svého postavení v majoritě, kdežto dr. Kaizl tehdy právě katolicko-konzervativnímu a polskému spojenectví valně nepřál, domnívaje se, že by se politickou prací intelligentní a duchem svobodomyslným prodchnutou snadno docílilo sblížení české s velikou tehdy ještě stranou německo-liberální a tím i konečně příznivého vyřízení národních protiv.*33


    Ihned po odchodu mu bylo prostřednictvím Gustava Eima nabídnuto členství v mladočeské straně, ale on odmítl.


    Spolutvůrce realistického směru


    Kaizl nevstoupil k mladočechům, ale působil po několik let mimo stranickou platformu. Stal se jedním z vůdců tzv. realistickém směru, který byl reakcí na krizi, ve které se ocitla česká politika. Staročeská strana směřovala k úpadku v důsledku neúspěchu svojí politiky a druhá česká politická strana - mladočeši - nebyla schopna nabídnout rozumější alternativu. Její politika se často lišila jen větším radikalismem. Krize se projevila například slabým postupem proti zmiňovaným Gautschovým ordonancím, prosazením jen jednoho Čecha mezi nové členy panské sněmovny či neprosazením Husovy desky na budovu Národního muzea. Navíc Taaffe učinil Němcům mnohé ústupky, aby je vyvedl z pasivní opozice na českém sněmu (mj. jiné slib, že se nechystá naplnění českého státního práva). Tyto ústupky budou podmínkou pro německou účast na jednáních o tzv. punktacích.


    Poměrně signifikantní byl též spor o jednu z konstant českého národního vědomí a národní hrdosti - spor o Rukopisy královedvorský a zelenohorský. Prof. Masaryk spustil v roce 1886 požadavkem řádné vědecké kritiky těchto děl dlouhotrvající spor, který vedl k mnoha osobním útokům a přehnané národní propagandě na jejich ochranu. Nakonec přerostl v hledání odpovědi na otázku o vztahu vědy a politiky a o morálních hodnotách. Konzervativci stáli za pravostí RKZ, ale dlouhou dobu se zdržovali osobních invektiv. Zato radikálové se podobných věcí neštítili a začali mluvit o politicích sebevraždy.


    Tento spor byl také tmelícím prvkem realistické skupiny. „V konfliktu se svornou frontou obhájců Rukopisů z řad etablovaných stran, v níž hráli prim mladočeši, zformovali se realisté ve svébytné seskupení v čele s politicky nejangažovanějšími profesory J. Kaizlem a T. G. Masarykem, které doplňoval mladší K. Kramář.“ *34 Jejich veřejnou tribunou se stal čtrnáctideník Čas *35, na který získali na přelomu let 1888 a 1889 rozhodující vliv. Nadále jej formálně vedl Jan Herben, ale rozhodojucí slovo získala realistická trojice. Nejvíce času tomu věnoval Kaizl, který byl skutečným řídícím redaktorem a navíc přispíval články s politickým a národohospodářským obsahem. Navíc od šestého čísla vedl literární revue Athenaeum. Ještě byly plány na německy psaný list pro cizinu, ale na ten již nebyly prostředky.


    K realistům se z osob politického společenského života počítali např. Jaroslav Goll, Leopold Heyrovský, Milan Nevole, Antonín Rezek, Lev Roubal a Eduard Albert. Kolem prof. Masaryka se na univerzitě vytvořila také silná skupina studentů, příznivců realismu. Tato mladá generace odmítala staročeský konzervativismus i mladočeský nacionální provincionalismus. Usilovali o změnu poměrů směrem k realistické politice. Tato se projevovala skepsí ke státoprávnímu radikalismu a kritikou planého nacionalismu. Chtěli vést poctivou politiku s akcentem na liberální demokratismus, pokrok a se zájmem o sociální otázku. Spojovali tak starý Palackého program s novými trendy. Budoucnost národa spojovali s Rakouskem v duchu austroslavismu. Na základě tří státotvorných principů (historický, geograficko-hospodářský a národnostní) si přáli přetvoření centralistického Předlitavska na čtyři skupiny.


    Když se v roce 1888 jednalo o úpravách daních z cukru a lihu, působil Kaizl ohledně cukerní daně na poslance Saláška ve směru svých názorů a na valné schůzi statkářů táborského kraje zdůvodnil a propracoval odmítavé stanovisko k zákonu o dani z lihu. Prohru staročechů ve volbách roku 1889 hodnotil jako nespokojenost voličů s dosavadním vedením české politiky touto stranou, ale v mladočeších neviděl zralé nástupce. Nesouhlasil ale s postupem úřadů proti této straně.


    Na rozdíl od Masaryka nechtěl, aby se realisté jakkoliv podíleli na jednáních o přijetí punktací, když se neúčastnili jejich vyjednávání. Na samotné punktace se nedíval úplně negativně a oceňoval některé věci v nich obsažené, ale to se změnilo po Schönbornových nařízeních. Přesto si nepřál pád Taaffeho vlády, ale nechtěl, aby ji drželi jen Češi, ale i jiné pravicové strany. Považoval při tom za nutné, aby si Češi s Taaffem dohodli nejzazší termín pro spnění českých požadavků. Tím měl na mysli plnou emancipaci češtiny na úřadech a soudech, národnostní sekce na ministerstvech, více českých středních škol na Moravě a ve Slezsku a utrakvizaci brněnské techniky. Při splnění těchto základních bodů byl ochoten odložit státoprávní program (ne opustit). Opozici viděl až jako poslední možnost, ale postupem času ji začal považovat za nejpravděpodobnější. V roce 1889 zkusil Kaizl kandidovat ve volbách do českého zemského sněmu, ale nebyl zvolen.


    Realisté původně uvažovali o založení vlastní strany, ale shledali tuto alternativu za neperspektivní a rozhodli se připojit k jedné ze stávajících stran. Kaizl byl o této variantě přesvědčen již od poloviny června 1889, kdy do konceptu dopisu patrně pro Jana Macháčka z Kutné Hory napsal: „Zakládati novou, třetí nějakou stranu pokládám při nynějším stavu věcí za zbytečné a to tím více, že obě strany a zejména staročeská skrze své poslance a noviny prohlašuje ustavičně, že v lůně jejím rozmanité směry a odstíny naleznou místa.“*36 Staročechům vytýkal dvojjakou politiku a autoritářské vedení strany, ale na druhou stranu viděl mnohé programové shody. Navíc mnozí doufali v reformu strany provedenou právě realisty. A tak není divu, že jednání probíhala nejdříve s nimi. Ale nakonec zkrachovala. Ani mladočeskou stranu nehodnotil Kaizl příznivě. Nelíbilo se mu výsadní postavení Národních Listů, bezprogramovost a planý radikalismus.


    Po protipunktační kampani v dubnu 1890 bylo jasné, že se realisté spojí s mladočechy. Jednání s realisty navázal předseda výkonného výboru dr. J. Kučera. Julia Grégra mezitím přesvědčovali o výhodách spojení Gustav Eim a hlavně poslanec Ervín Špindler.


    Prvního listopadu 1890 vyšel v Čase Návrh programu lidového. Byl to pokrokový, demokratický program, jehož autory byl realistický trojlístek Masaryk, Kaizl, Kramář. Kaizl vypracoval jeho hospodářskou, finanční a sociální část. Jedním z cílů této akce mělo být podpoření jednání o spojení s mladočechy. Výsledkem byl ale pravý opak. Národní Listy vytiskly 11. listopadu článek, který tento program odsuzoval. Nakonec vše zachránil Kramář, který jednal s Grégrem. Julius Grégr se od článku distancoval s tím, že vyšel bez jeho vědomí. Mezitím Kaizl také jednal s mladočeskými poslanci na říšské radě, například s K. Adámkem. Usnadnilo mu to i to, že byl 4. srpna zvolen českou minoritou v pražské obchodní a živnostenské komoře za říšského poslance. Přestože si jeho voliči přáli, aby vstoupil spíše do staročeského klubu, zamířil do mladočeského.


    Na schůzce 26. listopadu byly domluveny poslední záležitosti, přičemž ze svých požadavků slevovali hlavně realisté, protože byli v jednáních tím slabším partnerem. Nakonec bylo vše dojednáno a 13. prosince 1890 tedy realistická skupina vstoupila do mladočeské strany s cílem postupně ji ovládnout.



    - -------------------------
    *11 Jan KŘEN, Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918, Praha 1990, s. 214.
    *12 Otto URBAN, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982, s. 332.
    *13 Nařízení ministra spravedlnosti Schönborna.
    *14 Albín BRÁF, Nekrolog za Josefa Kaizla, in: Václav VLČEK (vyd.), Osvěta, 31, 1901, č. 10, s. 877.
    *15 Josef KAIZL, Z mého života II. Vydal Z. V. Tobolka, Praha 1911, s. 11.
    *16 Tamtéž, s. 12.
    *17 Josef KAIZL, Z mého života II., s. 12.
    *18 Tamtéž, s. 7.
    *19 Tamtéž, s. 7.
    *20 Tamtéž, s. 12an.
    *21 Bylo tak v letech 1885, 1889, 1890, 1891. viz Josef KAIZL, Z mého života II., s. 14.
    *22 Josef KAIZL, Z mého života II., s. 24.
    *23 Tamtéž, s. 193.
    *24 Albín BRÁF, Nekolog, s. 878.
    *25 Josef KAIZL, Z mého života II., s. 211.
    *26 Tamtéž, s. 212.
    *27 Tamtéž, s. 230.
    *28 Tamtéž, s. 268.
    *29 Josef KAIZL, Z mého života II., s. 382an.
    *30 Tamtéž, s. 383.
    *31 Tamtéž, s. 383.
    *32 Josef KAIZL Z mého života II., s. 385an.
    *33 Albín BRÁF, Nekrolog, s. 878.
    *34 Jan KŘEN, Konfliktní společenství, s. 232.
    *35 Z Času se stal týdeník. Masaryk chtěl přejít na deník, ale Kaizl odmítl s poukazem na pasivní finanční výsledek.
    *36 Josef KAIZL, Z mého života II., s. 545an.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/36184#135008Verze : 0
    MOD
    Avatar

    Devadesátá léta obecně


    Počátek devadesátých let je ve znamení pokračujícího úpadku Národní strany *37, který vyvrcholil ve volbách do říšské rady. Volby proběhly 2. a 4. března*38 1891 a staročeši zvítězili pouze v táborské městské skupině a v českobudějovické obchodní a živnostenské komoře. Příčinou tak velkého propadu byla jistě situace kolem jednání o punktacích. „Punktace byly novým pokusem o česko-německé vyrovnání v Rakousku, dohodou s vídeňskou vládou, které znamenaly ústup od dosavadních českých národních požadavků.“*39, ale „Většina českého národa vyjádřila s touto politikou nesouhlas odklonem od staročechů, jenž se projevil zřetelně v říšských volbách v roce 1891, v nichž staročeši utrpěli drtivou porážku.“*40 Voličská veřejnost vsadila na mladočechy, jako na razantnější zastánce národních zájmů.


    Mladočeši sice zvítězili s drtivou převahou v Čechách, ale na Moravě si uchovali své postavení staročeši *41, neboť jim zde konkurence teprve začala vznikat. Horší se jejich situace jevila v měřítku celého Předlitavska. Tvořili necelou jednu desetinu říšské rady, desetinu, která byla považována za neseriózní. Císař a významní politici je ostentativně ignorovali. Celkově byli izolovanou frakcí, která trpěla nejednotností, často neodborností a nekázní. Tyto nešvary byly následně s jistým úspěchem a zásluhou realistického křídla odstraněny a z Národní strany svobodomyslné se stala respektovaná strana, jež bude mít i zástupce ve vládě.


    Vítězstvím mladočechů ale boj o punktace neskončil. Rozhodnutí o jejich přijetí či nepřijetí náleželo do kompetence českého zemského sněmu. Na něm mladočeši rozpoutali obstrukci a zabránili tak jejich přijetí. Vláda se proto pokusila prosadit nařízení administrativní cestou, což ještě více radikalizovalo českou veřejnost i politické elity. Češi byli v té době navíc značně posíleni velkým úspěchem Zemské jubilejní výstavy, na které mohl každý vidět, jakého pokroku dosáhla česká společnost. To vedlo k většímu národnímu sebevědomí a rozhodnější obraně vlastních zájmů. Češi ale stále zůstávali na prorakouské platformě na rozdíl od všeněmců, kteří začínají reálně uvažovat o proněmecké iredentě.


    Situace v Praze měla daleko ke klidu. Často probíhaly různé pokrokářské bouře, které vyvrcholily o svatojánské pouti v roce 1893. Když se k tomu přidaly i akce sociálních demokratů na podporu všeobecného hlasovacího práva, došlo 12. září 1893 k vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a k procesu s vykonstruovaným, tzv. omladinářským spiknutím. Další komplikací byla demise Taaffeho vlády podaná po neúspěšném pokusu o změnu volebních řádů, když předtím došlo propadem staročechů v roce 1891 k rozpadu tzv. železného kruhu pravice. Nová vláda Windisgrätzova byla koalicí konzervativců a německých liberálů.


    Vláda si ale stále více uvědomovala, že bude přijatelnější domluvit se s prorakouskými Čechy než s neloajálními všeněmci a tak došlo za vlády hraběte Badeniho o další pokus o smíření umožněný změnou mladočeské politiky. Kaizl prosadil na nymburském sjezdu v roce 1894 tzv. etapovou politiku, jež předpokládala spolupráci s vládou a účast na ní. Badeni zrušil výjimečný stav, odvolal neoblíbeného místodržícího Thuna a vydal jazyková nařízení z 5. dubna 1897, zavádějící češtinu jako vnitřní úřadovací jazyk do mnoha oblastí státní správy. Tak by logicky také došlo k nárůstu českých úředníků ve státní správě*42. Němci proti tomu razantně protestovali, neboť se obávali ztráty privilegovaného postavení a odmítali se učinit podle nich méněcenný jazyk. Nátlak byl tak velký, že Badeni podal demisi. Krach jazykových nařízení vyvolal velké protesty tentokráte na české straně a tak byla nová Gautschova vláda nucena vyhlásit v prosinci 1897 nad Prahou a okolím výjimečný stav.


    Tzv. Gautschova jazyková nařízení, zavádějící češtinu do vnitřního úřadování jen v některých okresech, nevyhovovala ani jedné straně. Gautsch podal demisi a v březnu roku 1898 nastoupil Thunův kabinet, jehož ministrem financí byl JUDr. Josef Kaizl, a který se měl pokusit problém vyřešit. Řešením mělo být vytvoření pěti druhů pásem podle míry zastoupení jednotlivých zemských jazyků. Krach jednání o jazykové úpravě a trvalá německá obstrukce v říšské radě, která zablokovala parlamentní život v Předlitavsku, způsobily brzký pád Thunovy vlády na přelomu září a října 1899 a nástup normalizační vlády hraběte Clary-Aldringena.


    Dobývání rozhodující pozice v mladočeské straně


    Prof. JUDr. Josef Kaizl kandidoval na základě únorového *43 rozhodnutí mladočeského volebního výboru a sboru důvěrníků v městské skupině Karlín, Smíchov. V tomto obvodu bojoval o voliče proti stávajícímu staročeskému poslanci Karlu Hladíkovi a vůdci pražských Němců dr. Franzi Schmeykalovi. Ve svém volebním projevu k voličům osvětlil svoji činnost u staročechů a v realistické skupině, důvod vstupu do mladočeské strany, kritizoval punktace, předpověděl brzký konec dosavadního taaffovského vládního systému, bránil mladočeskou stranu proti nařčením z bláznovství a radikalismu, obhajoval státní právo: „ Nám státní právo jest více než pouhou frází; nám jest heslem, pod kterým bojujeme za federalisaci říše, za politické a nacionální samobytí, pod kterým bojujeme proti centralismu, jenž germanisuje, jenž nás kulturně a hospodářsky zkracuje a dusí, jenž udržuje onu nepřirozenou a tíživou převahu Uher.“*44, vyslovil se pro rovnoprávnost národů a pro občanské svobody, požadoval autonomii školské správy a výhodnější přerozdělení daní. Též se vyslovil pro regionální věci ve svém obvodu (stanice, přístavy).


    Ve volbách získal 4. března 776 hlasů oproti 581 hlasům, které získal Hladík. Kaizl by proto v dobré náladě a již 6. března píše v dopise Karlu Kramářovi o výborné náladě v Praze: „Jest jako po obrození, nová doba rozbřeskuje se a ty staré stíny prchají ….. My ve středu pili u Pecolda jako houby, bylo nás 13 a 13 flašek šampaňského se vyprázdnilo.“*45


    Po propadu staročechů ve volbách ztratila Taaffeho vláda oporu v tzv. železném kruhu pravice, neboť mladočeši byli vůči vládě v opozici. Taaffe sestavil vládu z Poláků, pravice a německé liberální levice, které byly poskytovány stále větší ústupky (např. propuštěn český ministr krajan bar. Albert Pražák). Taaffe deklaroval snahu provádět hlavně nepolitickou politiku, ale ve vládě panovaly příliš velké rozpory a svojí roli jistě sehrála Taaffeho nemoc. Pražákovo propuštění pobouřilo českou šlechtu. Ministerský předseda ji ujistil o opětovném obsazení úřadu, což ale pobouřilo německou levici, což mělo za následek odchod jejího zástupce hraběte Kuenburga z vlády. Neprošel ani pokus o opětovné rozšíření voličstva. Výsledkem bylo říjnové odročení říšské rady a demise vlády z 11. listopadu 1893. Tím skončila jedna dlouhá éra v předlitavských dějinách.


    Mladočeši byli v letech 1891-1893 v důsledné opozici. Přes seběvědomí vstup na říšskou radu v dubnu roku 1891, bylo zřejmé, že k ziskům je daleko. Mladočeský klub představoval zhruba desetinu celé rady, mnohými byli považováni za politické blázny, neměli žádné styky s dvorem, nebyli ve shodě s konzervativní šlechtou a moravskými staročechy a navíc byla strana vnitřně nejednotná. Ve straně panovala shoda ohledně odporu vůči punktacím, ale horší to bylo v jiných otázkách. Někteří byli austroslavisty (realisté), jiní měli rusofilské názory (Vašatý a spol.). Část chtěla jít cestou rozbíjení ústředního parlamentu, část cestou vydobití si přiměřené pozice po konci izolace. Toto nejsou zdaleka všechna problematická místa. Potíži byla i špatná kázeň ve straně. Zatímco realisté se snažili být věcnou, kritizující opozicí a celkově odmítali planý radikalismus, mnozí radikálové ve straně nedocházeli na zasedání klubu, nerespektovali jeho usnesení a jejich projevy nesly výrazné známky diletantismu. Kaizl si k tomu zaznamenal do deníku: „V klubu nálada nijaká: obecná netečnost, lenivost. 2-3 lidé pracují – s úspěchem, ostatní v jakési polodesperátní, poloapathické nečinnosti, ochotni k hulvátství a klukovině.“*46 Jednostranný byl vliv Grégrových Národních Listů na stranický život, zatímco mladočeská strana neměla žádný mechanismus, kterým by ovlivňovala jejich obsah.


    Mladočeši se v adresse, jejímž autorem byl Josef Kaizl,vyslovili proti nepolitické politice a žádali řešení i politických problémů. Žádali volební reformu, ochranu občanských svobod, národní rovnoprávnost, změnu ústavy ve prospěch autonomistických zásad, úpravu jazykových záležitostí, vysokou školu na Moravě a taktéž měli požadavky v hospodářské a kulturní oblasti. Mladočeši se také logicky postavili na odpor, když se ministr spravedlnosti Schönborn pokoušel prosadit některé části punktačních dohod administrativní cestou. Dokonce na něj podali žalobu a žádali zrušení jeho nařízení. Na českém zemském sněmu provedli 17. května 1893 technickou obstrukci. 12. září 1893 byl po předchozích nepokojích nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a poté došlo k procesu s tzv. Omladinou. To byl konec vrcholu pokrokářského hnutí, s nímž mladočeši někdy spolupracovali. To na ně ale často vrhalo špatné světlo, neboť v rámci pokrokářských bouří docházelo i k protidynastickým a silně radikálním akcím.


    V listopadu byla mladočechům nabídnuta určitá možnost k opuštění krajní opozice. Taaffe tehdy potřeboval hlasy ke schválení opozičního fondu. 30. listopadu 1892 došlo k jednáním mezi Kaizlem a Hohenwarthem. Ta dopadla bezvýsledně, neboť mladočeši by za změnu svého postoje neobdrželi žádnou kompenzaci. Bez této kompenzace neměla skupina kolem Kaizla, Eima, Masaryka a Kramáře žádnou šanci změnit mínění ostatních mladočechů ani české veřejnosti. Taaffe se ještě jednou pokusil získat mladočechy na svou stranu a to v říjnu 1893. Došlo i k nabídce účasti na vládě prostřednictvím Viktora von Fuchse. Překážkou ale byla nedemokratičnost a malé kompenzace a tak Kaizl Fuchsovu nabídku odmítl.


    Dne 25. září 1893 vyvrcholily rozpory realistů a radikálů ve straně odchodem T. G. Masaryka ze strany a vzdáním se říšského i zemského poslaneckého mandátu. Šlo o výsledek dlouhodobějších sporů ohledně stranické politiky, stylu práce, vlivu Národních Listů apod. Přestože Masaryk přemloval Kaizla a Kramáře k tomu, aby také odešli, rozhodli se oba zůstat a propracovat se postupně do vedení strany. To byl také jeden z důvodů, proč docházelo k rozporům mezi bývalými realisty, hlavně mezi Kaizlem a Masarykem.


    JUDr. Josef Kaizl rozhodně nepatřil k té politicky neaktivní až apatické části mladočeského poslaneckého klubu. Byl členem a posléze i jednatelem parlamentární komise, pracoval v různých výborech (např. rozpočtový, valutový), v plénu přednášel návrhy zákonů, vznášel interpelace a přednášel řeči. Byl také zvolen konzervativními velkostatkáři do delegací, ale tohoto postu se vzdal. Kromě toho byl členem Sboru zemských důvěrníků Národní strany svobodomyslné, vedl různá mimoparlamentní jednání, psal do týdeníku Čas a brněnských Lidových Novin. Spoluredigoval a přispíval do revue Naše Doba. Měl různé přednášky (klub, Právnická jednota atd.), plnil profesorské povinnosti *47 (i když stále hůře) a nezapomínal ani na své voliče, jež na různých schůzích informoval o politickém dění ve Vídni. Na přelomu února a března 1892 zjišťoval společně s poslancem prof. Tilšerem v Liberci situaci místní menšiny*48. Nejen politikou ale žil Josef Kaizl. V srpnu 1892 se zasnoubil v tyrolském Gossensassu se slečnou Kamillou Píšovou ze Správčic u Hradce Králové. V únoru 1893 následovala svatba. Bylo to oboustranně štastné manželství, z něhož vzešly dvě děvčátka.


    Po demisi Taaffeho vlády nastoupil kabinet knížete JUDr. Alfreda Windischgrätze, předchozího místopředsedy panské sněmovny. Šlo o vládu koaliční složenou z Poláků, německé levice a německých konzervativců. Kabinet vyhlásil, že jeho hlavním úkolem je provedení volební reformy. Jinak se chtěl zabývat jen státními nezbytnostmi a hospodářskými a finančními otázkami. Projednávání volební reformy se ale vleklo v důsledku rozdílných zájmů jednotlivých koaličních stran a docházelo také ke vzniku vnitřního napětí ve vládě. V říšské radě jednal o volební reformě volební výbor, který si za tímto účelem zřídil volební subkomitét. Ten předložil výsledek své práce až 20. května 1895 a ihned došlo k velké krizi. Nesnáze při jednání o reformě samozřejmě viděla opozice a také jich využila. Nutno připomenout, že i veřejnost volala po rozšíření volebního práva. Mladočeši se o tuto problematiku živě zajímali, což vyplývá i z toho, že demokratizace volebních řádů byla jednou z jejich programových zásad. Na jednání mladočechů měly také vliv události z Prahy. Sněmovna schválila výjimečný stav vyhlášený v Praze a roku 1894 ho odmítla zrušit. Nálady ve společnosti byly dalším faktorem, který držel mladočeské poslance v opozici.


    Český klub nestál na revolučním či protidynastickém stanovisku, ale některé projevy jednotlivců ano. Josef Kaizl dokonce v dubnu 1894 přemýšlel o odchodu z parlamentární komise klubu po některých projevech Vašatého, Březnovského či Eduarda Grégra. Neučinil tak a dosáhl výrazné satisfakce. Tou byl výsledek schůze zemských a říšských poslanců 14. července 1894 v Nymburku.


    Usnesení*49 této schůze byla poté schválena v září téhož roku sborem zemských důvěrníků mladočeských. Kaizlovým cílem bylo vyjasnění programových i taktických stanovisek strany, vyjasnění vztahu k radikálně pokrokové mládeži, utužení stranické disciplíny, vymezení poměru k Národním Listům. Chtěl jasné rozhodnutí, že opoziční taktika není cíl, ale prostředek, jehož se lze za přijatelných podmínek vzdát. Jeho cílem bylo prosadit myšlenku, že není možné na vystoupení z opozice čekat, dokud nebude Čechům přiznáno státní právo, ale že je nutné dojít ke státnímu právu postupně – po etapách. Tato politika byla poté nazývána jako etapová. Nešlo tedy o velké korekce v programu jako spíše v taktice prosazení stávajících programových zásad.


    Na nymburském sjezdu Kaizl tyto své záměry vesměs prosadil a stal se tak vítězem v souboji s radikálním křídlem. V usneseních bylo dokonce výslovně uvedeno, co je možno považovat za základy pro konstruktivní mladočeskou politiku. Šlo o kroky vlády směrem k státoprávnímu vyrovnání, k demokratizaci volebních řádů českých zemích a zavedení českého vnitřního úřadování ve státní správě a v soudnictví. Usnesení také požadovala důstojnost projevů, kázeň a urovnání vnitřního stranického života a zřeknutí se zodpovědnosti za akce radikálně pokrokové mládeže (část patřící mladočechům se musela podřídit programu a vedení strany). Napříště se neměla strana apriori stavět do opozice proti každé vládní předloze. Mělo se hledět nejenom na politický, ale také na věcný obsah vládních osnov. Nymburk tak znamenal rozhodný krok od planého radikalismu směrem k aktivní, zodpovědné politické činnosti.


    Kaizl již jistě postupoval směrem k hlavní roli ve straně. Silně v té době pociťoval nedostatek v tom, že nemá vlastní veřejnou tribunu – vlastní noviny. Národní Listy byly soukromým Grégrovým listem a Čas měl malý okruh čtenářů a navíc zde již existoval značný názorový rozdíl. Částečnou náhradou bylo publikování článků v Revue du droit public et de la science politique a v oblíbené vídeňské Die Zeit. Toto mu ale nyní, když získal rozhodující vliv ve straně, nestačilo a tak Kaizl v létě 1895 přijal nabídku nakladatele Beauforta na spolupráci s novým deníkem České noviny. Kaizl na list získal rozhodující vliv, ale v srpnu přišel úřední zákaz a tím i konec Českých novin. K založení jiných novin již nedošlo.


    Po zveřejnění výsledků jednání volebního výboru podal poslanec Kaizl tzv. pilný návrh na urychlené projednání otázky. Volební výbor i plénum sněmovny to zamítly. Výsledkem byl přechod opozice do systematické obstrukce, přičemž již od března 1895 probíhala skrytá obstrukce, vyvolaná podáním návrhu berní reformy ministrem von Plenerem a projevující se např. důsledným dodržováním jednacího řádu a podáváním mnoha pozměňovacích návrhů. Mladočeši chtěli bránit projednání berní reformy do podzimu, neboť to byl termín nutného projednání volební reformy. V čele obstrukce stáli poslanci Kaizl, Pacák a Brzorád. Kaizl byl obzvláště aktivní. Více než šedesátkrát se přihlásil o slovo a jeho projevy byly hodnotné i po věcné stránce. Některé projevy psal i ostatním stranickým kolegům.


    Přestože se vláda chtěla vyhnout projednávání národnostních problémů, nevyhnula se této problematice. Kamenem úrazu bylo jednání o položce státního rozpočtu na zřízení slovanských poboček při německém gymnáziu ve štýrském Celji. Byl to slib daný již Taaffeho vládou, ale proti byli zásadně němečtí liberálové. Když byla tato záležitost kladně vyřízena v rozpočtovém výboru, vystoupila německá levice z vlády a to byl její konec.


    Dne 20. června 1895 nastoupila nová prozatímní úřednická vláda dosavadního dolnorakouského místodržitele hraběte Ericha Kielmansegga. Jejím hlavním cílem bylo dokončit rozpočtová jednání, což se v červenci stalo, a připravit půdu pro novou vládu. Mladočeši zůstávali sice na opozičním stanovisku, ale upustili od obstrukce.


    Počátkem října 1895 nastoupila nová vláda pod vedením polského hraběte Kazimíra Badeniho. Ten si po konzultacích s Körbrem, Biliňskim a Halbanem-Blumenstockem uvědomoval, že je nutné domluvit se s Čechy, což znamenalo především dohodu s mladočechy. Viděl, že represemi mladočeši spíše sílí, než aby slábli, jak si představoval místodržitel Thun.


    Zdálo se, že nyní přišla pro mladočechy chvíle vhodná k obratu směrem k aktivní politice vůči vídeňské vládě. V říšské radě pronesl 13. prosince Josef Kaizl*50 zásadní programový projev. Zdeněk Šolle to hodnotí: „Řeč byla symptomem obratu nejen v osobní Kaizlově situaci, ale i v celé mladočeské politice. Signalizovala konec českého státoprávního radikalismu a otevřeně formulovala požadavky jazykové rovnoprávnosti Čechů a Němců v českých zemích.“*51 Je také jasným důkazem toho, že Kaizl podpořen výsledkem nymburského sjezdu stále více kontroloval situaci v mladočeské straně. V této situaci mu hodně pomohl vídeňský redaktor Národních Listů Gustav Eim, který měl mnoho styků ve Vídni a znal se i s Badenim. Byl to také Eim, kdo postupně přesvědčil právě Kaizla, že s novým kabinetem by se mělo dobře vycházet.


    Tento obrat české politiky umožnilo samozřejmě jednání vlády. Badeni začal s Čechy jednat, byl zrušen výjimečný stav z roku 1893, byly uděleny amnestie, vláda se netajila záměrem provést volební reformu, což se také stane a v květnu 1896 bude uzákoněna pátá volební kurie. V únoru byl vyměněn neoblíbený český místodržící hrabě Thun hrabětem Coudenhovem (Kaizl se odvážil 9. prosince 1895 upozornit i císaře na dvorní hostině na nutnost změny na tomto postu). Badeni také Kaizlovi sdělil, že se chystá zavedení češtiny do vnitřního úřadování. To bylo provedeno v dubnu 1897*52 tzv. Badeniho jazykovými nařízeními. Kaizl se skoro stal i ministrem. Z toho sešlo, ale částečně ho mohlo utěšit, že byl jmenován řádným profesorem právnické fakulty. Tomu se snažili zabránit jeho staročeští kolegové profesoři Ott a Pražák.


    V roce 1895 došlo k definitivnímu rozchodu Kaizla a Masaryka. V létě tohoto roku vydal profesor Masaryk spis Naše nynější krize, který byl kritikou české politiky, zejména pak mladočeské strany. Kaizl, který vyhrál nad radikálními členy strany v  Nymburku v minulém roce, se cítil dotčen a odpověděl spisem České myšlénky*53. Toto dílo nemá takovou filosofickou hloubku jako spis Masarykův, ale je stručným vyjádřením a shrnutím ideových představ a programu českých liberálů devadesátých let. Kaizl v něm nesouhlasí s Masarykovou kritikou liberalismu a odmítá jeho pojetí humanity jako nerealistické*54.


    Zdálo by se, že Kaizl a jeho kolegové by mohli být spokojeni s vývojem situace. Jejich zásadní programové zásady a požadavky usnesení nymburského sjezdu se plnily nebo bylo přislíbeno jejich splnění. Situaci se ale komplikovala. V červnu 1896 došlo k definitivnímu rozpadu německé liberální levice. Strany, které ji nahradily, byly mnohem více nacionálně orientované. Šlo hlavně o Steinwenderovy lidovce a Schönererovy všeněmce. Narůstali i Luegerovy křesťanští sociálové. Výsledkem byly obrovské bouře a protesty německých poslanců. Cítili se být ohroženi. Češi zaznamenávali růst demografický, ekonomický, politický a kulturní. Čeští Němci se tak dostávali do defenzivní pozice. Chtěli uhájit svá privilegia. Každé zrovnoprávnění v jejich očích potvrzovalo český růst a ohrožovalo jejich ambice. 28. dubna přešli němečtí poslanci do obstrukce. Zasedání říšské rady bylo uzavřeno. Bouře se přenesly do ulic a hlavně v pohraničních okresech nabraly velice brutální formy. Docházelo k očišťování od českého živlu. To samozřejmě vyvolávalo bouře i na druhé straně. V polovině listopadu se začalo demonstrovat i ve Vídni. Vídeňské demonstrace „nakonec poděsily císaře, takže 28. 11. 1897 byla Badeniho vláda propuštěna a říšská rada odročena.“*55 Kaizl si poznamenal: „Badeni podal demisi a přijata. Dojem zlý: couvání císaře před vídeňskými shluky a před parlamentárními násilnostmi.“*56


    Rok 1897 je v jistém ohledu v Kaizlově životě důležitější z osobního než politického života. V polovině května totiž těžce onemocněl. Léčil se v Karlových Varech, ale přesto stále trpěl žaludečním katarem, žloutenkou, zimnicí a nespavostí. Celkově byl malátný a silně vyčerpaný. Pomohla mu až léčba v bavorském Traunsteinu. Další rekonvalescence probíhala ve Správčicích u příbuzných jeho manželky.


    Pád Badeniho vlády byl i porážkou Kaizlovi mladočeské politiky. V Čechách panovalo z Badeniho pádu značné roztrpčení. Došlo i na bouře v ulicích a tak nová Gautschova vláda vyhlásila hned na počátku svého úřadování stanné právo. Šlo o další provizorní úřednickou vládu, jejímiž úkoly bylo obnovit rakousko-uherské vyrovnání a urovnat česko-německý vztah tak, aby byla alespoň obnovena parlamentní činnost sužovaná obstrukcí. Nakonec nedosáhla úspěchu ani v jedné otázce, přestože se například v otázce česko-německého vztahu snažila vycházet vstříc spíše Němcům. Z českých požadavků bylo prosazeno méně než sami označovali za minimum. Za ztráty v této oblasti měli být odškodněni změnami na místodržitelstvích, některými posty, moravskou technikou a obsazením ministerstva.


    Josef Kaizl se účastnil velice aktivně vyjednávání o novém jazykovém uspořádání. Věřil, že dokáže prosadit české zájmy. O novém předsedovi vlády soudil, že: „... nedělá špatný dojem. Chce uspokojiti Němce, ale nám nechati plnou rovnoprávnost (parita).“*57 Byl členem parlamentární komise mladočeské strany, která s Gautschem jednala. Když 7. prosince 1897 Němci odmítli jim nabízené propozice k jednání, sešel se Gautsch s Kaizlem. Ten mu sdělil, že tím končí co doposud vyjednáno, vláda i mladočeši navzájem bez závazků a že za čas se začne od znova*58. Jeho nálada a myšlení v tomto čase dobře ukazuje dopis odeslaný z Vídně 7. prosince Václavu Škardovi: „Situace pro nás strašně těžká. Stojíme před obratem, jenž by nás mohl vrhnouti daleko nazad … rozpoutat v našich řadách na kolik let planý, neúrodný, slovný radikalism. My lavírovati musíme a postupovati tak, aby odium nezdaru nezůstalo na nás … Mě by se nechtělo zas do plné isolace a do tiché oposice.“*59 Dále Škardovi píše, aby se nezoufalo tolik ze situace v Praze: „Demonstrace, tuhé demonstrace – á la bonheur, ale drancování atd. toho je přes míru. Neděste se náhlého práva … Pořádek zjednán býti musil … vojsko v Praze počínalo si nad míru něžně, kdežto ve Št. Hradci hned střílelo … přece nechceme občanskou válku … Utišujte mysli v Praze … Já myslím, že i naši lidé jsou rádi, že zjednán pokoj.“*60 O tom, že prosazování změny principu v jazykové otázce bylo složité pro odpor radikálů svědčí mj. i tento zápis v Kaizlově deníku: „O možné změně jazykových nařízení … vedeny tuhé debaty v kolikerém zasedání výkonného výboru od 2. - 6. ledna … Fořt, Grégr a Podlipný nemají uší, aby rozuměli.“*61 7. ledna se Gautsch opět radil se zmocněnci výkonného výboru a výsledkem byl opatrný souhlas. Kaizl si zapisuje: „Závazků není, protože Gautsch sám říká, že nestojí o to, abychom přisvědčili a mu řekli, že opponovati nebudeme. Patrně kvůli Němcům nestojí o zjevný souhlas – jen o to stojí – aby se proto nevedla opozice á outrance.“ 21. ledna 1898 dr. Kaizl pronesl řeč na českém zemském sněmu, ve které hájil jazykovou rovnoprávnost a rovnocennost češtiny s němčinou. Mezitím pokračovala jednání o budoucí jazykové úpravě.


    Své názory ohledně této problematiky shrnul v článku „Rovnoprávnost jazyková“ otištěném v České revui těsně před vydáním nových nařízení. Vlastně tak na ně připravil českou veřejnost. Snažil se ji přesvědčit, že není zásadní chybou přijmout řešení nabízené Gautschem místo principu dvojjazyčnosti. Byl to také Dr. Kaizl, kdo důvěrně Gautschovi sdělil, že minimem je zavedení nejen úřední, ale i služební řeči, okresy rozdělovat dle českých kritérií, jasná deklarace, že čeština je vnitřní i vnější jazyk a citlivé vymezení jazykově kvalifikovaného úředníka*62. Ale Němci posíleni pádem Badeniho usilovali o úplné zrušení jakýchkoliv nařízení tohoto druhu, na rozdíl od Čechů, kteří se chovali vstřícně, přestože se jim ubíralo. 26. února 1898 dokonce opustili jednání českého zemského sněmu, kde chtěl Gautsch jazykovou problematiku řešit, neboť takovýto jazykový zákon podle něj tomuto orgánu příslušel. Na sněmu byla skutečně z iniciativy hraběte Buquoye vytvořena komise pro jazykové záležitosti. Do ní byl dr. Kaizl zvolen za kurii měst a průmyslových míst. Tak nedošlo k obnovení normálního provozu říšské rady a nemohlo dojít k obnovení vyrovnání. Gautsch podal proto demisi, ale ještě předtím vydal 5. 3. 1898 nařízení, která rozdělovala Čechy na tři (české, německé, smíšené) a Moravu na dvě (německé a smíšené) jazyková pásma. Princip dvojjazyčnosti tak byl z velké části nahrazen principem rozdělení dle jazyka. Podání se nevyřizovala dle jeho jazyka, ale podle jazyka okresu. V Gautschových nařízeních nebyly pasáže nařizující povinnou znalost obou jazyků, což nejvíce vadilo Němcům.


    Na vrcholu – ministrem financí


    Dne 7. 3. 1898 přijal císař demisi Gautschovy vlády. Tou dobou již JUDr. Josef Kaizl věděl, že bude v příští vládě ministrem. V dopise své ženě píše: „Včera tedy bylo všecko hotovo – jak mi hr. Fr. Thun pověděl. Po 9. hod. už jsem dostal císařův vlastnoruční list – byli jsme všichni, starý i nový kabinet v Panské ulici pohromadě. Večer jsem byl s Kramářem, Rezkem a bratrem Emanem v Chambre séparée v Riedhofu a častoval jsem je šampaňským.“*63 Kaizl slavil, ale jistě si musel uvědomovat, že jeho pozice nebude lehká.


    Dva dni poté jmenoval novou vládu hraběte Franze Thuna. Toho Thuna, který potlačoval radikálně pokrokové hnutí. Tato vláda byla dovršením Kaizlovy aktivní politiky. Stanul v ní na velice významném místě – byl ministrem financí. Vládu podporovaly všechny umírněné strany zastoupené v říšské radě (konzervativní i ústavověrní velkostatkáři, alpští klerikálové, haličští Poláci a mladočeši). Rovnováhou proti účasti Kaizla bylo křeslo ministra obchodu pro Baerenreithera z ústavověrného velkostatku, který ale svoji roli nesehrál, neboť Němci za ním nešli a byl tak říjnu 1898 nahrazen von Dipaulim z katolické strany lidové. Za Poláky seděl ve vládě ryt. Jędrzejowicz, za konzervativní velkostatek hr. Bylandt-Rheidt, za katolické lidovce sv. p. Kast. Kaizlovými dalšími kolegy byli von Ruber, Wittek a hr. Welsersheimb. Strany nebyly zastoupeny ve vládě přímo a podržely si volnost akce vůči vládě. Kaizl měl vstup do vlády schválen předsedy výkonného výboru a poslaneckého klubu.


    Thun vystoupil 21. března 1898 v říšské radě s vládním programem. Přes obstrukci Schönererovců se poslanci dozvěděli, že: „Vláda pokládá opětné zřízení spořádaných parlamentních poměrů a pravidelného chodu zákonodárství za svůj první a nejdůležitější politický úkol, zvláště za nynějších okamžiků, kdy zájmy říše, její moc a její hospodářské posílení čekají naléhavě na parlamentní vyřízení dohodnutí s druhou polovicí říše*64 a dostalo se jim ujištění, že: „Vláda, věrna dějinným podáním rakouské říše, bude při vedení veřejných záležitostí říditi se první zásadou, totiž zásadou spravedlnosti oproti všem kmenům a obyvatelům tohoto státu.“*65


    Základní úkoly byly tedy stejné jako u předchozí vlády – urovnání česko-německých poměrů a obnovení vyrovnání s Uhry. Česko-německý spor chtěl Thun řešit místo dalších nařízení zákonem a zároveň chtěl dosáhnout oboustranné dohody na jeho znění. Za tímto účelem byla svolána konference. Na ní Thun předložil návrh na vytvoření pěti jazykových pásem (dvě jednojazyčná, dvě převážně jednojazyčná a smíšené). K dohodě ale nedošlo, neboť němečtí zástupci v podstatě odmítali spravedlivé jazykové vyrovnání. Strachovali se, že při každém dalším sčítání lidu budou ztrácet další a další území. Významným signálem ztráty důvěry Němců byl Baerenreitherův odchod z vlády v říjnu 1898, čímž vláda ztratila podporu i umírněných Němců (kromě alpských klerikálů). Dokladem postojů německých zástupců je tzv. Svatodušní program. Jasně dokládal přání zachovat privilegované postavení v Předlitavsku a nerespektoval tužby a práva českého národa.


    Říšská rada byla v prakticky permanentní německé obstrukci, přestože byla několikrát odročena a znovu svolána. Když německá obstrukce opět ochromila parlament, byla říšská rada zase odročena, tentokráte až do konce trvání Thunovy vlády. Poté vládl kabinet pomocí nařízení vydávaných na základě paragrafu 14 rakouské ústavy. Ministr financí to viděl tak, že: „Jestliže nejhlavnější činitel v životě státním, to jest zastupitelstvo lidu, jest neschopen plodné práce, potom – mohu snad říci ke štěstí Rakouska – právě § 14 musí do boje. V jiných státech a parlamentech měly by podobné poměry následky mnohem povážlivější, a proto pravím, že jest štěstí pro nás, že § 14 existuje a že lze prováděti státní správu ústavně.“*66 Po prvé byl použit § 14 v červnu 1898 při jednání o státním rozpočtu. Kaizl byl jako finanční ministr pro definitivní rozpočet spolu s většinou v kabinetě, ale nakonec převážilo Baerenreitherovo stanovisko, které bralo na zřetel vedle praktických hledisek i politický rozměr věci, neboť nechtěl ještě více snižovat roli parlamentu. Po roce, když se bude jednat o rozpočtu na další rok, bude tento postoj zastávat i dr. Kaizl. Paragrafu 14 bylo použito ve 29 případech, z čehož většina se týkala finanční oblasti.


    V srpnu 1898 přednesl Kaizl Thunovi návrh, který by mohl pomoci při obnově parlamentní stability. Počítal s kombinací přímé a nepřímé volby do říšské rady. Ve všeobecné kurii by se hlasovalo přímo a v ostatních by se hlasovalo přes zemské sněmy. Počet poslanců by se snížil ze 425 na 303, z čehož 203 by bylo voleno prostřednictvím sněmů. Jistě to byl zajímavý návrh, Thun i František Josef I. ho uvážili, ale k provedení nedošlo. Obávali se, že by tento krok byl považován za velký ústupek Slovanům, vyvolal by velký odpor Němců a možná nesplnil očekávaný cíl. Návrh proto zapadl a zůstává tak dokladem Kaizlovy snahy řešit obtížnou politickou situaci.


    Vláda projevila snahu naplnit Gautschova jazyková nařízení a je logické, že nejvíce si dal na vzorném provedení záležet právě Kaizl. Byl důsledný ve svém rezortu a i houževnatě se zasazoval o řádné provedení i v jiných ministerstvech a úřadech, v čemž mu kolegové většinově vycházeli vstříc. I němečtí kolegové dbali na dodržování Gautschových nařízení. V této činnosti mu v Praze sekundoval předseda mladočeského výkonného vývoru dr. Václav Škarda, který ho upozorňoval na místa, kde úpravy ještě nebyly provedeny. Sám ho k tomu nabádal dopisem z 2. dubna 98: „Prosím Vás, jen mi pište a žádejte, co a kdy chcete a nikdy se neostýchejte. Co mohu, udělám.“*67 Kaizl nechal dodat českým obcím české kontovní knihy na výběr daní, zavedl českoněmecké nápisy na finančních úřadech v Praze, prosadil úpravy na c. k. zemském finančním ředitelství pro Čechy, nařídil tisknout směnečné blankety i v češtině, zavedl česká razítka pro novinářský kolek a ražbu českého kalendářního kolku na české kalendáře. „27. prosince r. 1898 vydal pro království české obšírný prováděcí výnos k nařízením Gautschovým pro finanční úřady v království českém, v němž dopodrobna a beze všech pochyb ve vnitřním, vnějším i služebním úřadování prováděl dle zásad Gautschova nařízení jazykovou rovnoprávnost.“*68 Rovnoprávnost jazykovou rozšířil alespoň ve svém oboru i na Slezsko. Úpravy nejen zaváděl, ale i důsledně kontroloval. Podařilo se mu odstranit některé křivdy i na ministerstvu železnic, přestože toho se jazyková nařízení netýkala.


    Jazykovou otázku chtěl řešit Thun na půdě parlamentu formou jazykového výboru. Tam měla být řešena obecně problematika jazykových poměrů a z tohoto výboru měly po širokém koncenzu vycházet příslušné zákony. Parlament ale tuto snahu vlády zablokoval. Němci chtěli nejprve zrušit jakákoliv nařízení a Poláci a Češi soudili, že problematika patří zemským soudům. Hledal tedy jinou cestu. V létě chtěl Thun začít jednat s Čechy a Němci o svém návrhu, aby výsledky mohly být vtěleny do císařského nařízení. Jeho řešení předpokládalo rozdělení území na pět jazykových pásem. Jazykově čisté pásmo obsahovalo méně jak 10 % menšinového obyvatelstva, převážně jednojazyčné pásmo mělo 10-25 % menšinového obyvatelstva. Pokud bylo obyvatel druhého jazyka více jak 25 %, jednalo se o pásmo smíšené. Hranice pásem by se mohly v čase měnit v závislosti na výsledcích posledního konaného sčítání lidu. Úřad, jehož působnost zahrnovala více soudních okresů, měl být: jazykově čistý, pokud by byly všechny soudní okresy jazykově čisté, převážně jednojazyčný, pokud by byl i jen jeden soudní okres převážně jednojazyčný a smíšený, pokud podobně jeden okres byl by smíšený nebo čistě jednojazyčný druhého jazyka. Snaha Thunova ale ztroskotala na neústupnosti a neochotě Němců při jednáních, které vedl v létě 1898. Na to logicky museli reagovat mladočeši a výkonný výbor strany rozhodl o podmínkách, bez jejichž splnění znamená vyhlášení úprav paragrafem 14 přechod do obstrukce. Na jaře 1899 došlo k dalšímu pokusu o jednání. Thun více rozpracoval své jazykové návrhy (např. detailnější předpisy pro úřady apod.). V jednáních ho velice podporoval dr. Kaizl, který: „... více byl nadšen provisorním zákonem, který mohl být změněn jen většinou na říšské radě, nežli provisorním nařízením.“*69 Pokus ale zkrachoval na stejných překážkách jako předchozí. Němci odmítali jednání a Češi poté odmítli řešení říšským namísto zemským zákonem. Thun nedokázal přesvědčit Němce a Kaizl nedokázal dostatečně ovlivnit Čechy.


    JUDr. Josef Kaizl se jako ministr financí zasloužil o vydatné posílení svého úřadů českými úředníky. Viděl, že nedostatek národnostně spolehlivých lidí způsobuje pomalé či zmatečné plnění jazykových nařízení. České úředníky se proto, často s úspěchem, snažil prosadit i na jiných ministerstvech a jim příslušných úřadech. Méně úspěšný byl na Moravě, neboť tam neznal tolik lidí jako v Čechách a neměl tam tak vydatného pomocníka jako Škardu v Čechách.


    Neméně důležitým úkolem vlády bylo dojednání rakousko-uherského vyrovnání. Největší práce na tomto díle připadla přirozeně na ministra financí – na dr. Kaizla. Ostatně byl na to dobře teoreticky připraven. Hned 20. dubna 1898 předložil říšské radě 23 předloh zákonů, kterými se upravovaly vzájemné styky mezi oběma polovicemi říše (celní, berní, bankovní, valutový a obchodní). K jejich projednávání kvůli německé obstrukci nedošlo. Situace ale byla naléhavá kvůli opozičním náladám v Uhrách. Vyrovnávací porady začaly 6. srpna 1898 a jedním z účastníků byl z titulu svého postu i Josef Kaizl. Kaizl v nich bránil zájmy Předlitavska oproti nárokům uherských zástupců. Vypracoval po schůzkách s uherskými představiteli protinávrhy pro kabinet. 11. srpna je dokončil, ministerská rada je schválila a Kaizl je poté 15. srpna osobně předložil v Išlu císaři. Konstatoval v nich, že udržení hospodářské jednoty je nezbytné pro zachování politické jednoty říše. Císař se zúčastnil 30. srpna 1898 osobně společné konference, která došla k dohodě. Kaizl v ní zaznamenal několik úspěchů. V Uhrách ale došlo ke změně vlády a Bánffy byl nahrazen Széllem. Ten předložil jiný návrh, který prohluboval rozdíly. Kaizl tento návrh odmítl a v tomto smyslu varoval panovníka v osobních audiencích ve dnech 13. a 17. února 1899. Pro neprůchodnost došlo tak opět na provizoria a v květnu 1899 začala jednání o nových úmluvách. Po dramatických jednáních došlo počátkem července ke shodě. Provedeny byly zákonem. V Uhrách je přijal sněm a v Předlitavsku byly kvůli obstrukci provedeny dvěmi císařskými nařízeními z července a září 1899.


    Při jednáních kvotových deputací, které byly započaty v říjnu 1899, trval Kaizl na výhodnějším poměru 62:38 i přes houževnatý odpor uherských zástupců. Na pokyn panovníka ale trochu slevil. Celkově lze říci, že v jednáních přes některé dílčí a jistě důležité zisky nebyly v úplnosti uhájeny zájmy předlitavské a vše tedy stále postupně postupovalo směrem ke stále větší rozluce.


    Jako ministr financí podal sněmovně návrhy na dva státní rozpočty. Ten první byl vlastně jen úpravou toho, co připravil jeho předchůdce Biliňski. Ohlásil také potřebu zvýšení nepřímých daní k úhradě justiční reformy, zvýšení platů úředníků, sanování zemských financí. Dále k úhradě sociálně politických akcí a zvýšených potřeb armády a námořnictva. Rozpočet na rok 1899 již byl skutečně jím sestavený. Do říšské rady jej předložil 6. prosince 1898. Oproti předchozímu vzrostly v něm výdaje i příjmy. K nárůstu došlo hlavně zvýšením platů státních úředníků. Myslel i na Čechy a Moravu. Přibyly např. položky na střední školy v Prostějově, Poličce a Mladé Boleslavi a položka na moravskou techniku. Zvýšil dotace na regulaci Vltavy a stavbu silnic. Zařídil peníze na restauraci vlašského dvora v Kutné Hoře. Zvýšil počet možných profesur na pražské univerzitě. Umožnil stavby nových státních budov v Karlíně a Smíchově, zdvojkolejnění některých tratí. Navýšel počet úředníků zajišťujících veřejnou službu v Čechách. Zasloužil se tedy o velké posílení českého živlu po ekonomické stránce. Chtěl mít rozpočty schválené parlamentem. Apeloval na poslance, aby se nevzdávali práva kontroly, ale nakonec stejně musel rozpočty vykonat pomocí § 14.


    V čase svého ministrování se musel také zabývat sanací zemských financí, neboť některé zemské ústavy stály prakticky před krachem. Kaizl navrhl převádět na země cca. 30 % výnosu konzumních dávek (pro Čechy to např. znamenalo 4, 5 miliónu zlatých z piva a necelé 2 milióny zlatých z kořalky)*70. Tento mechanismus měl zemím přinést dostatečné množství příjmů a zároveň kalkuloval s tím, že pro lidi bude morálně přijatelnější zvýšení zemských daní než státních. Provedení tohoto plánu bylo ale zmařeno pádem vlády.


    Během jeho ministrování došlo také ke zvýšení cukerní daně. Kaizl původně předpokládal zrušení zastaralých dávek – kalendářního a novinového kolku a erárních a převozních mýt. Ty měly být nahrazeny právě daní z cukru. Ta měla přinést větší příjmy a z nich hradily by se zvýšené rozpočtové nároky. Cukerní daň byla skutečně zavedena, ale staré dávky zrušeny nebyly. Stalo se tak z důvodu takticko-politického. Vláda a císař nechtěli, aby bylo příliš mnoho věcí řešeno 14. paragrafem. Nechtěli dávat opozici stále více důvodů pro protivládní agitaci. Sociální dopad zavedení nové daně byl alespoň částečně zmírněn Kaizlovým návrhem na zvýšení platů aktivních státních sluhů v kategorii služební personál.


    Poměr strany mladočeské vůči jejímu ministru a vlastně vůči celé vládě nebyl jednotný. Část představitelů chápala důležitost účasti na vládě, snahu po zachování pravice a nutnost rozumného chování a vystupování v době silného německého tlaku. Viděli, že je možno touto cestou pro svůj národ mnoho získat. Většina strany ale takto neuvažovala a s vládou se nikdy neztotožnila. Vyhlášena byla politika volné ruky vůči vládě. Postoj strany nakonec nebyl ani provládní ani protivládní. Místo aby podporovali svého zástupce ve vládě (navíc na tak významném místě), spíše jeho pozici oslabovali. Kaizl se, jak bylo zvykem, vzdal po svém jmenování mandátu a nechal se zvolit znovu, aby mu tak i voliči potvrdili správnost jeho kroku. Mnozí spolustraníci mu při tomto spíše škodili než pomáhali, ale on přesto jasně zvítězil. Stal se také opětovně členem poslaneckého klubu, ale jeho postavení se nezlepšilo. Tobolka o mladočeské straně soudí: „... pro aktivní činnost politickou, v tom okamžiku, kdy Kaizl byl povolán do kabinetu a kdy strana mladočeská viditělně opustila stanovisko opposiční, nebyla připravena, lpěla v starých předsudcích z bojů volebních, nedovedla se přes ně dostati k té politické taktice, která byla prospěchem národa.“*71 Kaizl musel vynáklad obrovské úsilí, aby stranu alespoň částečně přesvědčil o svých krocích a o prospěšnosti celého projektu. Svoji situaci hodnotil v dopise Škardovi takto: „Věřte, že býti českým ministrem je šeredná misse. My pořád děláme tu dvoustrannou politiku.“


    Pád Thunovy vlády, pád Josefa Kaizla


    Situace vlády se začala stále více zhoršovat. K problémům s domácími Němci přibyly problémy s Německem, které podporovalo rakouské a české Němce a vykonávalo nátlak na vládu. Ke konci roku 1898 došlo dokonce k vypovídání rakouských občanů z práce v Německu. Když Německo své kroky stupňovalo, pohrozil Thun protiopatřeními. To ale zatrhli císař a ministr zahraničí s ohledem na zahraničněpolitické zájmy. Vláda byla navíc neoblíbena u širších vrstev kvůli výše zmíněnému zavedení cukerní daně. Vláda nakonec padla kvůli ohledům na dvojspolkového partnera. Thun i vyrovnání s Čechy bylo obětováno v zájmu usmíření s Němci.


    Kaizlovo působení můžeme dle mého názoru považovat za spíše úspěšné. Sice se mu nepovedlo prosadit vše, co měl v plánu, a nedokázal přesvědčit své spolustraníky o správnosti svého jednání. Na druhou stranu ale jako ministr prosadil mnoho českých úředníků do význačných pozic a zasadil se o investice do českého hospodářství, což není sice investice na první pohled viditelná, ale je jistě velmi důležitá a má navíc časem hmatatelné výsledky. Za účast na splavňování Labe dostane se mu po odchodu z fukce mnohých uznání a čestných občanství.


    Pro Kaizlovo smýšlení z doby konce Thunova kabinetu je příznačný dopis Škardovi z 1. října 1899. V něm mu píše: „O věcech, které se staly a chystají, víte z novin a od kollegů a nemusím o nich psáti. Mně jde o budoucnost. Dostali jsme ránu, musíme se sebrati a pracovati dále. Dělejme praktickou politiku.“*72 O konci Thunovy vlády píše Adolf Srb: „Než stalo se rozhodnutí, uveřejněny ještě v úředním listě vídeňském všechny zbytky vyrovnávacích předloh a nařízeno částečné aktivování české techniky v Brně. To byly poslední činy ministerstva Thunova.“*73


    Po Thunově demisi nastoupila 2. října 1899 prozatímní vláda hraběte Manfreda Clary-Aldringena. Vláda prohlásila, že je neutrální a že chce zjednat normální parlamentní poměry. Jejím hlavním počinem bylo zrušení Gautschových jazykových nařízení a jazykových úprav z doby Thunova kabinetu. To se stalo 14. října 1899. Češi byli od počátku v rozhodné opozici, ale ještě ne obstrukci. Čeští politici si uvědomovali, že jejich obstrukce nebude tak účinná, neboť nebude mít podporu ze zahraničí ani ve vídeňských ulicích. Důsledný postup vlády při rušení vnitřního úřadování ale české poslance do obstrukce přivedl. Nepomohlo ani naléhání ostatních pravicových stran, vlády a ani císaře. Dr. Kaizl s obstrukcí proti této vládě souhlasil. V dopise Pacákovi z 30. října 1899 píše ohledně projednávání zákona o platech státních sluhů: „Tu by se hned při I. čtení měla debata zkomplikovati a obtížiti … debata by se táhla krásně...*74 Mladočeši prováděli obstrukci sami. Konzervativní velkostatek s nimi sympatizoval, ale k obstrukci se nepřipojil. Tato mladočeská obstrukce nebyla absolutní, protože v zájmu udržení pravice čeští politici v některých otázkách od obstrukce ustoupili.



    - -------------------------
    *37 Významným signálem byl propad ve volbách do českého zemského sněmu roku 1889.
    *38 2. 3. ve venkovských obcích a 4. 3. ve městech.
    *39 Minulost našeho státu v dokumentech, Praha 1971, s. 310.
    *40 Tamtéž, s. 310.
    *41 Udrželi všech deset mandátů.
    *42 Předpokládala se bilingvnost úředníků, což bylo výhodnější pro Čechy.
    *43 21. února 1891.
    *44 Josef KAIZL, Z mého života III./1. Vydal Z. V. Tobolka, Praha 1914, s. 26.
    *45 Tamtéž, s. 31an.
    *46 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 129.
    *47 Pro účast na 2. sjezdu pokrokářů, na kterém byl jako zástupce mladočechů, byl málem stíhán akadem. senátem.
    *48 V Liberci došlo k fyzickému napadání českého obyvatelstva německou většinou.
    *49 Adolf SRB, Politické dějiny národa českého. Od roku 1861 až do nastoupení ministerstva Badenova r. 1895, Praha 1899, s. 907-910.
    *50 Kaizl byl od listopadu 1895 i zemským poslancem. Zvolen byl za Smíchov.
    *51 Zdeněk ŠOLLE, Století české politiky. Počátky moderní české politiky od Palackého a Havlíčka až po realisty Kaizla, Kramáře a Masaryka, Praha 1998, s. 149an.
    *52 5. dubna pro Čechy, 22. dubna pro Moravu.
    *53 Josef KAIZL, České myšlénky, Praha 1896
    *54 Více viz. např. Otto URBAN, Česká společnost, s. 444-446.
    *55 Zdeněk ŠOLLE, Století české politiky, s. 161.
    *56 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 667.
    *57 Kaizl KAIZL, Z mého života III./1., s. 686.
    *58 Tamtéž, s. 689.
    *59 Tamtéž, s. 689an.
    *60 Tamtéž, s. 690an.
    *61 Tamtéž, s. 694an.
    *62 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 681.
    *63 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 775.
    *64 Adolf SRB, Politické dějiny, s. 429.
    *65 Tamtéž, s. 429.
    *66 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 734-735.
    *67 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 779.
    *68 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 741.
    *69 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 750.
    *70 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 765.
    *71 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 768.
    *72 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 913.
    *73 Adolf SRB, Politické dějiny, s. 547.
    *74 Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 922.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/36184#135263Verze : 0
    MOD
    Avatar

    Zhodnocení


    Kaizl byl stále aktivním politikem. Vyjadřoval se k veřejným záležitostem a rozhodně nesložil zbraně. V roce 1901 byl znovu zvolen v karlínském okrsku do říšské rady a chystal se na další politickou práci. Tyto plány ale nedošly naplnění, neboť 19. srpna 1901 JUDr. Josef Kaizl v Myslkovicích zemřel. Zhruba v té době také zvoní umíráček mladočeskému vedení české politiky. V Praze se konal okázalý pohřeb a poté bylo jeho tělo pohřbeno ve Volyni. V tomto městě byla také na stěně jeho rodného domu roku 1912 odhalena busta na jeho počest.


    Dle mého názoru si Kaizl takovou úctu zasloužil. Na vrcholu své politické dráhy vedl aktivní politiku, která měla býti jeho cestou za spravedlivé Rakousko. Předlitavsko si představoval jako spravedlivé pro všechny jeho občany a národy. Dokázal prohlédnout nereálnost lpění na státoprávních otázkách a směřoval svou politiku k reálným ziskům. Státní právo sice neodepsal, ale viděl naléhavější potřeby. Nejdůležitější se mu jevilo vyřešení česko-německého sporu v českých zemích. Základ viděl v rozumných jazykových poměrech, kdy by byla naplněny česká práva a tužby a zároveň ochráněna práva českých Němců tak, aby se nemuseli strachovat majorizace. Z toho vyplývá, že nebyl žádný radikál ale realista. Přál si spolupráci obou národů ku prospěchu celé monarchie. Dokázal spojit rakouské občanství s českým vlastenectvím, i když samozřejmě viděl, že situace má k dokonalosti daleko. Je bohužel smutné, že doba příliš nepřála umírněným, rozumným a rozumný kompromis hledajícím lidem jako byl právě Kaizl.

    Byl loajálním ministrem, ale přitom nezapomínal na zájmy svého národa. Dokázal spojit vzornou službu státu s prosazováním národních zájmů. Bohužel nenašel odpovídající podporu ani ve vlastní straně. Přesto dokázal mnohé. Jeho snahy o reálnou, národnostně spravedlivou a spolupráci mezi národy podporující politiku mají svůj význam i pro dnešní dobu. Kaizlova osobnost tak jistě zaslouží připomenutí.


    Nekrolog


    Na závěr své práce uvádím nekrolog vídeňských Dělnických listů, který byl jednou z rozluček s politikem velkého formátu a myslím si, že bude zajímavým zakončením této stručné práce o životě jednoho významného českého politika:


    Mrtvola dra Kaizla převežena byla ze Soběslavi do Prahy zvláštním vlakem, který z nařízení místodržitelství provázel okresní hejtman z Tábora. Vlakem tím přijela do Prahy také rodina zesnulého. Mrtvola z Frant. nádraží dovežena do ústavu české patologické anatomie a tam balsamována. Po dokončeném balsamování byla provedena sekce, při níž potvrzena diagnosa ošetřujících lékařů, která zněla na těžkou chorobu jaterní a žlučové kamínky s hnisáním. Veškeré orgány byly konservovány parfumováním a opět vloženy do vonných objymadel.


    Na to byl zesnulý oblečen v ministerskou uniformu a uložen do skvostné rakve. Včera dopoledne převežen do karlínského kostela a vystaven na nádherném katafalku. Odpoledne byla mrtvola za přítomnosti rodiny, přátel, dvou ministrů, mnoha zástupců úřadů a deputací měst v karlínském kostele (vykropena). Sbor “Národního Divadla“ pěl chorál. Na to rakev uložena do vozu, kol něhož kráčeli Sokolové s rapíry. Průvod za účasti četných sokolských jednot a spolků ubíral se pražskými ulicemi na Vyšehrad.Veškeré ulice, kudy se průvod bral, byly osvětleny a zvědavými přeplněny. Na Vyšehradě pak nad rakví mluvil předseda výkonné rady strany mladočeské doktor Škarda. Ve své řeči jmenoval zemřelého krásou národa pro jeho způsobilost poslaneckou a státnickou. Zemřelý nikdy nelichotil massám lidu a měl zmužilost zastupovati své přesvědčení dolů i nahoru. Smrtí Kaizlovou nastala národu ztráta nenahraditelná, která se dá zmenšit jen tím, když spěti budeme za jeho ideály. Řečník a po něm účastníci pohřbu provolali zemřelému slávu. Po 7 hodině večer rozcházeli se účastníci z památného místa.“*75



    - -------------------------
    *75 ANM Praha, karton 10, Pozůstalost, nekrolog Pohřeb dra Kaizla v Dělnických listech, Vídeň, 22. srpna 1901.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/36184#135558Verze : 0
    MOD
    Avatar
    Tak to jste nasadil laťku nedohledně vysoko - víc už ze sebe nevypravím #Shocked #Shocked #Shocked Embarassed Embarassed Embarassed
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/36184#135563Verze : 0