1066 Hastings

VELKÁ BRITÁNIE - mezi jeden z nejvýznamnějších historických mezníků v dějinách ostrovní říše Velké Británie patří bezesporu příchod a ovládnutí Anglie Normany (Vilémem Dobyvatelem), kteří získali vládu nad tehdejším územím krále Harolda Godwinsona, který byl posledním anglosaským králem. K této události došlo dne 14. října 1066 v rozhodující bitvě u Hastings.


Jak, kdy a proč to vše začalo? V roce 975 umírá anglický král Edgar. Zanechal po sobě 2 nedospělé syny. Starší Eduard, byl korunován novým králem. Nikdy si však nezískal oblibu u šlechty, která více podporovala jeho bratra Ethelreda. Za čtyři roky po korunovaci byl Eduard v Corfe zavražděn (předpokládá se, že o vraždu se postarali Ethelredovi zastánci). Roku 979 tedy na trůn nastupuje Ethelred, který je později znám pod označením Ethelred Nerozhodný (979-1016). Velký vliv na rozvoj práva a jeho vlády se v této době připisuje učenému arcibiskupu Wulfstanovi. V této historické době byla Anglie spíše okrajovou částí skandinávského světa pod neustálou hrozbou ničivých vikingských nájezdů.


V 70.letech 10.století soustředil dánský král Harold Modrozubý velkou, dobře vycvičenou profesionální armádu, kterou roku 988 převzal jeho syn Sven. Útoky Dánů na Anglii započaly 2 roky po korunovaci Ethelreda králem. Nejdříve se jednalo o menší útoky, avšak již roku 991 Dánové zvítězili ve významnější bitvě u Maldonu, kdy se angličané museli vykoupit. Poté následovalo několik dalších mohutných nájezdů v letech 994, 997 a 1002. Dány lákalo do Anglie zejména bohatství. Ethelred, aby zamezil těmto nájezdům musel požádat své sousedy, normanské vévodství, aby neposkytovali dánským Vikingům útočiště. Roku 991 uzavřeli tedy král anglický Ethelred a vévoda normanský Richard dohodu, kdy se oba zavázali, že nebudou pomáhat svým nepřátelům. Za 10 let po této dohodě si navíc Ethelred vzal za ženu vévodovu dceru, čímž započal svazek Anglie s Normandií.


Okolo roku 1002 se útoky Dánů stupňovaly na východní a severní části Anglie, kde se králi nedařilo zakoupení svých příznivců, neboť tam žilo mnoho obyvatelstva, které mělo dánské kořeny. Proto král Ethelred nařídil roku 1002, aby bylo veškeré dánské obyvatelstvo vyvražděno. Docházelo k masakrování obyvatelstva (vypálení kláštera sv. Frideswidea i s obyvateli, apod.). Toto byl přímý důvod k tomu, aby hned příští rok sám dánský král Sven vpadl do Anglie. Anglii však nedobyl na poprvé a proto následovalo několik dalších vpádů. Až v roce 1013 Sven dobyl významná centra jižní Anglie včetně Londýna, Ethelred uprchl do exilu, kam jinam než do Normandie.


Sven v únoru 1014 zemřel, ve Skandinávii nastoupil k vládě jeho syn Harold, vojska v Anglii však řídil jeho mladší syn Knut. Na jaře 1014 soustředil Ethelred vojsko a vytáhl proti Dánům, které zastihl nepřipravené a vytlačil je zpět do Dánska. Avšak již roku 1015 se Knut vrátil, dobil Northumbrii a vydal se na Londýn. Ethelred mezitím zemřel, na trůn nastoupil Edmund. Mnoho angličanů se dobrovolně podvolilo Knutovi. Roku 1016 v bitvě u Ashingdonu Knut Edmunda porazil, ponechal mu pouze Wessex, který po jeho smrti také připadl Knutovi (1016-35), který se tím stal králem celé Anglie.


Knut se oženil s vdovou a vládu si zabezpečil pobitím několika předních Angličanů, včetně Ethelredova nejstaršího žijícího syna. Vydával zákony, stavěl kláštery. V roce 1017 rozdělil Anglii na 4 hrabství - Northumbrie, Východní Anglie, Mercie a Wessex. Roku 1019 po smrti svého bratra zdědil obrovskou severskou říši.


Knut zemřel roku 1035, za jeho nástupce byl zvolen syn Knuta Harold nejdříve jako regent a od roku 1037 byl korunován králem. Roku 1040 však Harold zemřel, na trůn nastoupil jeho bratr Harthaknut, který však po 2 letech také zemřel a tím završil dánskou královskou linii v Anglii. V té době žil u anglického dvora již rok Ethelredův syn Eduard, který byl roku 1042 zvolen králem.


Eduard "Vyznavač" (1042-66), jak mu říkali, byl 25 let ve vyhnanství v Normandii, v Anglii se oženil s Godwinovou (hrabě z Wessexu) dcerou. Neměl žádného potomka a proto se spekuluje o tom, že mohl přislíbit anglické království Vilémovi, který byl levobočkem vévody Roberta z Normandie, zvaného Robert Ďábel. Roku 1051 se vyhrotily spory mezi Eduardem a Godwinem, který nesl podíl viny na smrti Eduardova bratra Alfreda v roce 1036. Spor se vedl ohledně potyčky v Doveru, při které bylo zabito několik mužů. Eduard nařídil Godwinovi, aby Dover v odvetu vyplenil. Ten to odmítl a postavil se s vojskem proti králi. Král povolal na pomoc hrabata z Mercie a Northumbrie, ke střetu však nedošlo, protože si včas uvědomili, že by svým oslabením umožnili vpád cizích nepřátel. Godwinovi zastánci se rozprchli a Godwin sám odešel do exilu, z kterého se však roku 1052 v doprovodu početného loďstva vrátil. Moc se mu sice podařilo získat zpět, avšak již roku 1053 umírá.


Novým hrabětem z Wessexu se stal jeho syn Harold Godwinson. Haroldova pozice se upevnila po odražení vpádu Walesského krále Gruffydda do Anglie a Harold se stal i bez královského původu významnou postavou této doby v Anglii. Roku 1064 odjíždí Harold do Normandie, dle normanské pověsti jako Eduardův vyslanec, který tam jel potvrdit dřívější příslib anglické koruny. Normanská pověst říká, že Harold Godwinson ztroskotal u břehů Normandie a přísahal tam na ostatcích svatých, že bude po Eduardowě smrti podporovat nároky normanského Viléma na anglický trůn. Později Harold říká, že k této přísaze byl donucen lstí. Přesto papež Harolda prohlásil za křivopřísežníka a exkomunikoval ho a Vilémovy roku 1066 zaslal prapor na znamení, že jeho tažení proti Anglii je křižáckou výpravou s požehnáním svaté církve. Roku 1065 došlo v Northumbrii ke vzpouře proti tamnímu hraběti Tostigovi (bratr Harolda). Harold do sporu vztoupil, avšak větší podporu tam získal místní kandidát. Tostig, znepřátelen vůči bratrovi odchází do norského exilu. V lednu roku 1066 umírá král Eduard.


Z vojenské nutnosti Witan (vládnoucí rada) zvolila králem Harolda Godwinsona, který byl korunován ve Westminsterském opatství. Harold nebyl královské krve, a proto se oženil s Editou (sestra 2 správců severních hrabství Edwina a Morcara) a tím si získal podporu pro své nástupnictví od rodu Aelfgarů. To byl však impulz pro 2 strany, které si na tento titul kladly také nárok. První zaútočil (za pomoci Tostiga) na Northumbrii Harald Hardrada (syn norského krále Magnuse, který si kladl nárok na anglické děditství, získaný po smrti dánského Knuta). Norská flotila 300 lodí připlula k pobřeží Yorkshire, přepadla Scarborough a pak pokračovala po toku řeky Ouse k Yorku, před kterým se vylodilo asi 10.000 Vikingů. Edwin a Morcar (Haroldovy švagři) svolali zemskou hotovost (fyrd) a 20.září 1066 svedli u Gate Fulford s Vikingy bitvu. Bitvu vyhráli Vikingové a norská vojska obsadila York. Anglický král Harold mezitím očekával útok od Normanů z jihu, kde měl soustředěny své síly, včetně námořní flotily mezi ostrovem Wight a Doverem. Vévoda Vilém z jihu však díky bouřlivému počasí stále nepřicházel, a proto Harold Godwinson vyslal svoji družinu a družiny svých bratří Gyrtha a Leofwina na sever, zaroveň svolal zemskou hotovost ve středu země, neboť si dobře uvědomoval, že by nemohl očekávat pomoc od svých švagrů v budoucnu, kdyby území nechal plenit Haraldu Hardradovi. Vojska vyrazila po staré římské silnici zvané Hermelínová cesta a již za 6 dní urazila vzdálenost přes 300 km, aby se vzápětí 25.září 1066 střetlo s norskými Vikingy na břehu řeky Derwent u Stamford Bridge. Angličané zvítězili, Vikingové utrpěli zdrcující porážku, kdy z 300 původních lodí odplulo pouhých 24, Hardradu i Tostiga zabili a král Harold Godwinson obnovil vládu nad Northumbrií, triumfálním vstupem do Yorku.


Avšak na jihu se mezitím změnilo počasí a 28.září 1066 vyplula ze St.Valéry Vilémova flotila přes úzký průliv La Manche. Vilém přistál v zátoce Pevensey v Sussexu, kde se vyhnul i anglickému vojsku, které v tu dobu doplňovalo zásoby na Temži. Normané, pod vedením vévody Viléma byli druhou stranou, která si činila nárok na trůn. Říká se, že když Vilém vykročil poprvé na anglický břeh, upadl obličejem na zem, což okamžitě mnozí považovali za špatné znamení, on však vyskočil zpět na nohy a prohlásil, že takto uplatnil svůj nárok na anglickou půdu. Vévoda Vilém se okamžitě pustil do plenění kraje, neboť věděl, že je to nejlepší způsob jak co nejrychleji přinutit krále Harolda k návratu na jih. Tento úmysl se mu povedl, neboť Harold namísto, aby postupně zformoval celou svoji armádu, která mohla být až 3x větší než Vilémova vyrazil spěšně již 1.října 1066 z Yorku. Za 6 dní dorazil Harold do Londýna, kde se zdržel asi 5 dní a poté s asi 5.000 muži vyrazil na jih proti Normanům. Po cestě posbíral ještě další posily, včetně části zemské hotovosti od Caldbec Hill. Při následujícím pochodu zarostlými stezkami ztratil Harold mnoho unavených mužů a jeho armáda nebyla kompletní ani zpoloviny. Harold dokonce věděl, že Vilém má asi 6-8.000 mužů, čímž ho v počtu převyšoval. Harold však počítal s tím, že další posily se k němu budou postupně přidávat ze všech stran. Chtěl využít momentu překvapení a na Viléma zaútočit co nejdříve. Normanské hlídky ho však spozorovali a proto se rozhodl král Harold nejdříve zaujmout obrannou pozici na hřebenu Senlac. 14.října 1066 se obě armády střetly v rozhodující bitvě u Hastings.



1066 - Bitva u Hastings


14.října 1066 postoupili Normané k Telham Hill a Vilém Normanský poprvé uviděl anglickou armádu, která byla roztažena po hřebeni Senlac v délce 700-900 m. Levé křídlo a střed měli angličané kryté příkrým svahem a pravé křídlo močálem, což pro ně vytvářelo velmi výhodnou pozici. Vilémovi nezbývalo jiné volby než čelný přímý útok. První 2 anglické řady byly tvořeny elitními družiníky (housecarls), což byli nejlepší bojovníci tehdejší Evropy, kteří byli v brnění a v rukou svírali obouruční sekyry. Za družiníky stáli houfy zemské hotovosti pod vedením thénů. Zemská hotovost byla vyzbrojena spíše skromně od obrněných po běžné sedláky s vidlemi a kosami.


O půl desáté rozkázal Vilém svým lučištníkům, aby postoupili proti anglickým řadám a zasypali je deštěm šípů. Angličtí družiníci se však efektivně schovali pod své štíty. Když se lučištníci pokusili přijít ještě blíž, aby zesílili účinnost svých šípů, byli naopak zasypáni oštěpy, vrhacími sekyrami, šípy a kameny, což je přinutilo k zmatenému ústupu. První útok tedy vypotřeboval Normanům zásoby šípů a Vilém se musel neustále jen dívat jak se anglická armáda stále posiluje, nově příchozími. Asi po další hodině Vilém vyslal do boje těžkou pěchotu, Bretonce na levém křídle vedl hrabě Alan Bretaňský, Normany ve středu a Vlámy na pravém křídle vedl do boje Eustach Buloňský. Došlo ke krvavému boji, kdy obě ze stran utrpěly těžké ztráty, avšak angličtí družiníci byli v lepší pozici a Normany vytlačili ze svahu dolů. Vilém vyslal na bojiště jezdce, kteří měli najít skuliny v nepřátelských řadách způsobených pěchotou, ale žádné nenašli a opět byli odražení anglickými družiníky, kteří dovedně využívali svých seker, které měly až 30 cm dlouhá ostří a dokázaly jedinou ranou odseknout i koňskou hlavu. Vilémova jízda tedy spolu s pěchotou se dala na ústup.


A tu se stal jeden z rozhodujících okamžiků bitvy, jak bretonští rytíři s pěšáky ustupovali, tak odkryli nechráněný bok normanského středu. Zde se ví jen, že to nebyl král Harold, nýbrž to mohl být králův bratr Gyrth nebo některý z thénů či pouze spontánní reakce zeměbranců, v každém případě se vyrojily příslušníci anglické zemské hotovosti, obešly družiníky a začaly pronásledovat prchající Bretonce pod pahorek. V témže okamžiku Vilém spadl nebo byl sražen z koně a někdo provolal, že Vilém je mrtev. V této chvíli to již vypadalo, že angličané zvítězí. Avšak v zápětí se Vilém zvedl ze země a volal na své muže, že je nezraněn. Tím překonal hlavní normanskou krizi. Bretonská jízda se opět zformovala a nyní začala masakrovat nepříliš vyzbrojené a chráněné anglické pronásledovatele, kterých se z úpatí pahorku do svých řad vrátil ztěží tucet. Tato chyba byla pro anglické vojsko katastrofální. Vilém však již také vypotřeboval své základní útočné zbraně (lukostřelce, těžkou pěchotu a jezdce) a nyní již mu zbývalo pouze nasadit do boje muž proti muži. V této disciplíně války však byli mistry angličtí družiníci, takže bitva se změnila v masakrující odrážení útoků Normanů. Později odpoledne však z nepochopitelného důvodu angličané zopakovali svoji chybu v pronásledování Bretonců na levém křídle, výsledek byl opět pohromou, kde zahynuli i Haroldovi bratři Gyrth a Leofwin. Haroldovi již nezbývalo více než opět zformovat své družiníky, kteří urputně odolávali celému normanskému náporu. Do konce denního světla zbývaly už asi jen 2 hodiny, Vilém měl obrovské ztráty a začal se obávat toho, pokud bitvu nevyhrají tohoto dne, že dojde přes noc k přeskupení Angličanů a jejich vyhlídky se notně zhorší, proto chtěl zvítězit za každou cenu.


Vilém tedy opět poslal do boje lučištníky, kteří měli vystřelovat šípy velkými oblouky, aby dopadaly Angličanům na hlavy. Potom poslal dopředu pěšáky se zdviženými štíty. Na hřebeni došlo opět ke krvavým bojům, ale Normané prolamovali pozici za pozicí, jízda pak likvidovala malé oddělené skupinky Angličanů. V této poslední fázi boje došlo k zasažení Harolda nebo některého z jeho družiníků do oka (jak je vyobrazeno na koberci z Bayeux). Před bitvou několik normanských rytířů odpřísáhlo, že musí zabít křivopřísežníka Harolda a ikdyž jich mnoho padlo, nakonec se čtyřem podařilo prolomit kruh družiníků a Harolda rozsekali pod jeho praporcem. V okamžiku, kdy Harold padl se naráz zlomil i odpor Angličanů, zeměbranci se rozutekli, pouze družiníci udrželi formaci. Normané družiníky dále pronásledovali a mnoho normanských jezdců ještě zahynulo, když se v houstnoucím šeru zřítilo v rokli Malfosse na pravém okraji hřebenu. Haroldovu mrtvolu poté identifikovala jeho žena Edita Labutí Šíje a poté byl uložen ve Walthamském opatství.


Vévoda Vilém poté obsadil Dover, Winchester a po mírném odporu i Londýn. Na Vánoce roku 1066 byl poté ve Westminsterském opatství prohlášen anglickým králem. Vítězství Viléma Dobyvatele vymanilo Anglii ze severských vazeb a více ji přimklo k bohatšímu západoevropskému světu. Bohatá avšak špatně spravovaná země se pod jeho vládou změnila ve sjednocený a mocný feudální stát a dědičnou monarchii.

pekne zpracovane