Polský generál a maršál Francie Józef Poniatowski


(7.5. 1763 - 19.10. 1813)



Kníže Józef Poniatowski se narodil 7. května 1763 ve Vídni. Jeho rodiče byli Andrzej Poniatowski - bratr posledního krále Polska Stanisława Augusta a hraběnka z Vchynic a Tetova Tereza Herula Kinská.
Dětství prožil střídavě ve Vídni a v Praze.


V 17 letech nastoupil do služby v rakouské armádě. V roce 1780 byl jmenován podporučíkem a o čtyři roky později majorem. Již jako plukovník se v roce 1788 zúčastnil rakousko - turecké války, kde v bitvě u srbské pevnosti Sabač, ač sám raněn, zachránil život svému mladšímu kolegovi Karlu Filipu Schwarzenbergovi - příštímu vítězi nad Napoleonem v bitvě u Lipska.


V roce 1789 byl na žádost polského krále pozván do služby a v hodnosti generál-majora se ujal velení polské armády na Ukrajině.
Po prohrané polsko-ruské válce v roce 1792, jejímž přímým důsledkem bylo II. dělení Polska, odjíždí kníže Józef Poniatowski zpět do Vídně.
Během této války se Poniatowski přičinil ke vzniku nejstaršího, polského, válečného řádu Virtuti Militari. Po vítězné bitvě pod Zieleńcami (18.6.1792) žádal krále ve své zprávě z bojiště, o rychlé zavedení válečného řádu. Král, jež se stejnou myšlenkou již delší čas zabýval, reagoval velmi rychle a již 25. června 1792 byly předány první řády Virtuti Militari. Jako jediný v 18. století pak obdržel komturský kříž tohoto řádu.


V roce 1794 po vypuknutí povstání pod velením generála Kościuszka, se Poniatowski vrací do vlasti a hlásí se v hlavním stanu povstání v Jędrzejowie. Hlásil se jako dobrovolník a nedožadoval se žádné hodnosti, chtějíc bojovat v povstání jako řadový voják. Zúčastnil se mnoha bitev, ale po úpadku povstání, po němž následovalo III. dělení Polska v roce 1795, opět opouští Polsko a pobývá ve Vídni a Petrohradě.


V roce 1798 se opět vrací do Varšavy, kde vede na své časy hodně hýřivý a veselý život, až do listopadu 1806, kdy do Varšavy vkročí napoleonská armáda pod velením maršálka Joachima Murata.


Na jeho žádost se kníže stává velitelem nově povstalé polské armády. V roce 1807 se stává ministrem války a následně hlavním velitelem vojsk Varšavského knížectví.
Se svou armádou se zúčastňuje po boku Napoleonovy armády vítězné rakousko-polské války v roce 1809.
V následujících letech kníže pracuje nad organizaci a školením armády a zúčastňuje se příprav Francie na válku z Ruskem. Během této války v roce 1812 velí polské armádě, která tvoří V. korpus Velké Napoleonovy Armády. Mnohokrát se vyznamenal v bitvách u Smolenska a Borodina. 29. 10. 1812 je raněn a vrací se do Varšavy.


Po katastrofě Velké Armády a jejím ústupu z Ruska, kníže znova organizuje polskou armádu. Odmítl se připojit se svou armádou na stranu cara Alexandra I. a v květnu 1813 raději vyvádí svou několikatisícovou armádu z Varšavského knížectví do Saska.
Zde se jako velitel VIII. Korpusu Velké Armády zúčastnil několika bitev po boku Napoleona, včetně "Bitvy národů u Lipska" (16.-19.10.1813). V prvním dnu této bitvy dostal Poniatowski od Napoleona hodnost Maršálka Francie. Během této bitvy byl několikanásobně raněn a 19. října 1813 plní svůj poslední rozkaz, který zněl: krýt ústup francouzských vojsk. Po zničení mostu přes řeku Ester byl znovu raněn a umírá v rozvodněné řece.


Kníže Józef Poniatowski byl významným vojákem, čestným člověkem a velkým vlastencem. Odvaha, věrnost ideálům nezávislosti a jeho hrdinná smrt z něho učinila národního hrdinu. Jeho ostatky byly převezeny do Polska v červnu 1817 a byly uloženy v kryptě Svatého Leonarda na Wawelu v Krakově, kde kromě králů a královen polských je čestná hrobka největších mužů Polska - vlevo od vchodu Wladyslaw Sikorski, vpravo Poniatowski a vedle něho Tadeusz Kościuszko a v poslední místnosti Józef Piłsudski.
Roku 1829 byl dokončen jezdecký pomník Poniatowského slavným dánským sochařem Bertelem Thorvaldsenem. Nacisty byl zničen, ale roku 1947 opět v Dánsku odlitý v původní formě a jako dar dánského lidu předán městu Varšavě. Dnes stojí na čestném nádvoří prezidentského paláce ve Varšavě.