IRQ - Al Bay’ah

Citace :

L-29 RPV



Technicky nejzajímavější obměnou L-29 je nepochybně bezpilotní bojový letoun L-29 RPV (Remotely Piloted Vehicle), který byl zkonstruován v Iráku. Irák od ledna 1968 do dubna 1974 odebral celkem 78 kusů L-29. V roce 1998 irácký režim oznámil, že vyvinul bezpilotní prostředek určený pro výcvik protiletadlového dělostřelectva, tedy létající terč. OSN však měla oprávněné podezření, že skutečný účel tohoto letounu je jiný, a tak vyslala do oblasti inspekční tým, jehož členem byl i český odborník Ing. Vojtěch Vala. Panovaly obavy, že po zákazu vývoje balistických raket delšího dosahu chce Irák získat alternativní metodu přepravy zbraní hromadného ničení. Jestliže pod křídlo letounu L-29 je možné umístit dvě palivové nádrže o objemu 150 litrů, pak tam lze stejně dobře instalovat také nádrže pro chemické nebo biologické zbraně a zařízení pro jejich rozprašování. Inspekce potvrdila, že Iráčané skutečně vyvinuli bezpilotní verzi L-29. Pozornost inspektorů vzbudily zejména některé zajímavé přístupy Iráčanů, které byly vynuceny embargem na dovoz pokročilých technologií. Irák musel vystačit s velmi omezenými prostředky a s ohledem na tato omezení lze L-29 RPV hodnotit jako pozoruhodně vyspělý projekt. Svou roli jistě hrála i skutečnost, že mnozí iráčtí vědci studovali vědu o automatickém řízení na univerzitách v bývalém Československu.


L-29 RPV vznikl přestavbou standardního L-29. Oba kokpity dostaly neprůhledné kryty, z obou byla vymontována sedadla a na jejich místo přišly řídící systémy se servomotory, které byly převzaty z čínských balistických raket nebo protilodních střel. V přední kabině bylo šest servomotorů, které ovládaly křidélka, směrovku, brzdy, nouzovou brzdu, plynovou páku a palivový kohout. V zadní kabině byly další tři servomotory, z nichž jeden ovládal výškovku, druhý fungoval jako záložní ovladač nouzové brzdy a třetí se staral o vyvážení kormidel. V zadní kabině se nacházel také vlastní autopilot, jednotka pro přenos dat a záložní baterie. Také všechny tyto prvky byly převzaty z čínských řízených střel. Antény pro přenos dat byly umístěny na spodní části trupu. Pro vizuální komunikaci sloužily čtyři videokamery. Dvě byly umístěny v přední kabině; první snímala celou palubní desku a druhá byla zaostřena na umělý horizont. Třetí kamera v přídi stroje snímala prostor před letounem a čtvrtá za štítkem překrytu kabiny snímala přirozený horizont. Pozemní řídící systém se skládal ze tří částí. Vlastní řídící stanice nesla název ALAMAK a byla kompletně převzata ze systému italských létajících terčů. V ní seděl pilot a dva pomocní operátoři. Dále pak pozemní stanoviště tvořil zdroj elektrické energie a komunikační vůz s anténami. Stanice ALAMAK měla dosah kolem 100 km, ale v praxi se uskutečňovaly lety do vzdáleností 50 až 70 km.


V době inspekce byly hotovy tři letouny L-29 RPV, na dalších třech se pracovalo a sedmý sloužil jako létající laboratoř. Dalších deset kusů bylo připraveno k přestavbě. Je nutno objektivně konstatovat, že inspektorům OSN se nepodařilo najít přímý důkaz, že by Irák skutečně plánoval nasazení L-29 RPV jako nosičů zbraní hromadného ničení. Na druhou stranu je nepravděpodobné, že by celý program sloužil pouze pro vývoj létajících terčů. Odborníci se vesměs shodují, že L-29 RPV měl být jakousi ???střelou s plochou dráhou letu pro chudé“, přinejmenším s konvenčními výbušninami. Vzhledem k povaze iráckého režimu nelze pochybovat, že by se nijak nerozpakoval letouny nasadit i se zbraněmi chemickými nebo biologickými. V každém případě byly L-29 RPV vyhodnoceny jako ohrožení. 10. prosince 1998 během operace Desert Fox bylo letiště Tallil bombardováno britskými letouny Tornado, které (pravděpodobně) všechny bezpilotní Delfíny zničily.