Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 326 příspěvků vloženo, 1023 editováno a 326 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Gluško, Valentin Petrovič

Valentin Petrovich Glushko / Валентин Петрович Глушко

    Avatar
    Akademik Valentin Petrovič Gluško
    Валентин Петрович Глушко


    Narodil se 2. září 1908 v Oděse ( Одесса ), Ukrajinec.
    Zemřel 10. ledna 1989 ve věku 80 let na aterosklerózu mozkových tepen.



    - zakladatel ruské konstrukce a výroby raketových motorů, jeden z průkopníků a tvůrců raketové a kosmické techniky.



    V.P.Gluško se narodil v Oděse 2. září 1908. Od školních let se zajímal o astronomii a organizoval kroužek mladých amatérů při Oděské astronomické observatoři. V r. 1919 se zapsal do reálné školy sv. Pavla (Реальное училище имени св. Павла ), přejmenované na IV. Proftechškolu "Metal" Trockého (IV. Профтехшкола "Металл" им. Троцкого), kterou ukončil v 1924. Současně se studiem ve škole vedl Kroužek společnosti přátel osvěty při oděském oddělení Ruské společnosti přátel osvěty - ROLM (Кружок общества любителей мироведения при одесском отделении Русского общества любителей мироведения -РОЛМ). Kromě toho se zabývá sbíráním materiálů pro napsání knihy o meziplanetárních cestách, cíli, kterým odůvodňuje nezbytnost podmanění si vesmírného prostoru.


    Po skončení IV. Proftechškoly v r. 1924 vykonává praxi v armaturce "Elektrometall" V. I. Lenina (Электрометалл им. В. И. Ленина), zpočátku jako zámečník, potom jako soustružník, načež získává osvědčení o absolvování školy. Ve stejné době ukončil i práci na první verzi své knihy "Problém využívání planet". V novinách a časopisech uveřejňuje své vědeckopopulární články o kosmických letech "Podmanění Měsíce Zemí" v r. 1924, "Stanice mimo Zemi" v r. 1926 a další.


    Na doporučení oděského oddělení Ruské společností přátel osvěty (ROLM), podepsané předsedou profesorem Timčenkem, vydává Národní komisariát USSR příkaz, který mu umožňuje zahájit studium na matematicko- fyzikální fakultě Leningradské státní university, (Ленинградский государственный университет), kam přichází v srpnu 1925. ale, pro pozdější příjezd, nestačil včas složit zkoušky. V důsledku toho první ročník přednášek absolvoval jako mimořádný posluchač. Od 2. srpna 1926 je rozhodnutím přijímací komise, která zohlednila jeho studijní výsledky z předchozího období, zapsán do II. ročníku fyzikálního oddělení fyzikálně-matematické fakulty již jako posluchač řádný.


    Současně se studiem pracuje jako dělník (zpočátku optik, potom mechanik) v dílnách Vědeckého ústavu P. F. Lesgafta (Научной институт им. П. Ф. Лесгафта), a v r.1927 jako zeměměřič Leningradské hlavní geodetické správy (Главное геодезическое управление Ленинграда). Tato práce mu přináší užitek jednak získáváním praktických zkušeností, jednak z platu prostředky nezbytné k životu. Trvalo totiž několik let, než bylo vedením univerzity v r. 1929 vyhověno jeho žádostem o přiznání stipendia, zatímco jeho žádostem o osvobození od školného bylo vyhověno jen jednou.


    Jako diplomovou práci, složenou ze tří částí, Gluško nabídl projekt meziplanetární lodi "Helioraketoplánu" (Гелиоракетоплан) s elektrickými raketovými motory (электрический ракетной двигатель -ЭРД). 18 dubna 1929 byla třetí část, věnovaná elektrickému raketovému motoru, s názvem "Kov jako výbušnina", předána oddělení při Výboru pro vynálezy (Комите по делам изобретений). O tuto část práce měli zájem zástupci armády.


    Na začátku května 1929 byl Gluško předvolaný k zplnomocněnci výboru pro Leningrad N. J. Iljinovi (Н. Я. Ильин) a bylo mu navrženo okamžitě začít experimentální práci na realizaci tohoto návrhu. Současně se i řeší jeho hospodářská situace, neboť je od 27. června 1929 student 4. ročníku V. P. Gluško zpětně zařazen k "přísně tajnému výzkumu" na zadání Vojenského-vědeckovýzkumného Výboru NVS, přičemž již od 15. května 1929 je Gluško zařazen do stavu zaměstnanců Laboratoře dynamiky plynů (GDL) (Газодинамическая лаборатория - ГДЛ) jako vedoucí útvaru pro zpracování elektrických, kapalinových a raketových motorů.


    V této době nachází i svou první, ale nepříliš dlouhou lásku - Susannu (Svetlanu) Georgijevskou (Сусанну (Светлану) Георгиевскую). Seznámili se, když Valentin přišel dělal do jejího bytu opravu. Spolu žijí tři roky a v r. 1930 se rozešli pro názorové rozdíly. Světlana se stala dětskou spisovatelkou a napsala několik pohádek a povídek: Peka (Пека), Chlapectví (Отрочество), Tarasik (Тарасик). V románu Lhářka (Лгунья) pod jménem Kostyrik kreslí obraz Valentina Gluška, a pootevírá roušku nad tajemstvím jejich známosti i dalších vztahů.


    Již v r. 1930 byla zpracována konstrukce a zahájena výrobu prvního ruského kapalinového raketového motoru ORM- 1 (ОРМ = опытный реактивный мотор).


    V tomto roce také Gluško navrhl jako raketové palivo kyselinu dusičnou, peroxid vodíku a další látky. Bylo rozpracováno a vyzkoušeno tvarování trysky, vyvinuta tepelná izolace komory raketového motoru z oxidu zirkonia i jiných slitin. Patentový spis získává v r. 1931. V 1932 současně s prací v GDL pracuje jako poradce v oddělení laboratoří Putilovského závodu (Отдел лабораторий Путиловского завода). V době jeho působení v GDL (1931 - 1938) byly zpracovány konstrukce a vyzkoušeno více než 60 typů kapalinových raketových motorů konstrukční řady ORM: ORM 1 až ORM 65 s pohonem na bázi palivové směsi kyselina dusičná - petrolej. Mimo to byly vyvinuty konstrukce raket série RLA (РЛА): RLA - 1, RLA- 2, RLA- 3 a RLA- 100. V lednu 1934 byl Gluško převelen do Moskvy a jmenován náčelníkem oddělení RNII Národního komisariátu obrany (РНИИ Наркомата Oбороны). (РНИИ = Реактивный научно-исследовательский институт ). V létech 1933 - 1934 vedl dva kursy přednášek: "Tekuté palivo pro reaktivní motory" a "Konstrukce ŽRD" (ЖРД = жидкостной ракетный двигатель) na Vojensko- letecké inženýrské akademii N. E. Žukovského (Военно-воздушная инженерная академия им. Н. Е. Жуковского). V r. 1935 souběžně s prací v RNII je vedoucím a přednášejícím Reaktivačních kurzů z rekvalifikace inženýra při CS Osoaviachimu (Реактивные курсы по переквалификации инженеров при ЦС Осоавиахима).


    V prosinci 1935 vyšla kniha "Rakety a jejich vybavení a použití" pod redakcí G. E. Langemaka (Г. Э. Лангемака) a V. P. Gluška. V březnu 1936 byla uveřejněna práce V. P. Gluška "Kapalné raketové palivo pro reaktivní motory" (kurs přednášek). V r. 1936 Gluško obdržel hodnost hlavního konstruktéra pro ŽRD. 5. listopadu 1936 proběhly na zkušební stolici oficiální zkoušky motoru ŽRD ORM- 65 a dosaženo tahu do 175 kg s využitím směsi kyseliny dusičné a petroleje jako paliva. Motor byl plánován pro raketoplán RP-318 a křídlaté rakety "212" konstrukce S. P. Koroleva. 16. prosince 1936 je provedená první ostrá pozemní zkouška motoru ŽRD ORM-65 instalovaného do raketoplánu RP-318 Koroljovovy konstrukce. 27. srpna 1937 je proveden oficiální test i prvního sovětského vyvíječe plynů GG-1 (газогенератор ГГ-1), pracujícího na dusičnou kyselinu a petrolej se vstřikováním vody. V 1937 uveřejnění V. P. Gluško celkem 7 článků ve sborníku vědeckých prací RNII "Raketová technika". Je jmenován členem vědecko-technické rady institutu.


    Stalinské čistky se však nevyhnuly ani jemu. Institut RNII byl "dítětem" pozoruhodné osobnosti maršála Tuchačevského (М. Тухачевский). Když byl "odhalen" coby "nepřítel lidu" a popraven, obrátila se pozornost orgánů NKVD i na jeho okolí. Koncem roku 1937 byli zatčeni vedoucí pracovníci Institutu. V noci na 23. března 1938 byl na základě udání o jeho údajné nepřátelské činnosti v oblasti raketového výzkumu zatčen orgány NKVD i Gluško. Dokladem o okolnostech zatčení je protokol, uložený v Centrálním archívu FSB pod číslem R18935(18102) (Следственное дело Центрального архива ФСБ No Р18935 (18102)). 28. března 1938 je podepsán příkaz k vyšetřování a - na základě obvinění podle článku 58-7-II trestního řádu - držení zatčeného pod stráží. Od srpna 1939 se nachází ve vyšetřovací vazbě ve vnitřním vězení NKVD na Lubjance a potom v Butyrské káznici. Na základě výsledků technické expertizy, provedené v institutu na objednávku NKVD, a také udání A. G. Kostikova, Jukova, Pankina, M. K. Tichonravova, L. S. Duškina a jiných jej 15. srpna 1939 Zvláštní soudní komise při NKVD SSSR (Особое Совещание при Наркоме НКВД ) odsoudila na 8 roků do tábora nucených prací. Následuje vývoj, podobný osudu i jiných lidí, kteří se sice oficielně "provinili", ale byli potřební pro výrobu či vědu. I Gluško je ponechán pro práci v technickém středisku. Ve vězení V. P. Gluško pracoval na vytvoření letadlových reaktivních urychlovačů na kapalné pohonné hmoty ŽRD.


    Do r. 1940 pracuje v konstrukční skupině 4. Speciálního oddílu NKVD při Tušinském závodě leteckých motorů č. 82. (моторостроительный завод в Тушино). Během této doby byly zpracovány projekty montáže ŽRD na letadla S-100 a Stal-7 jako pomocné motorové jednotky. Je také řešeno i zavěšení motoru na kardanový kloub pro směrování tahu. V r. 1940 (je udáván i rok 1941) byl Gluško přeložen do závodu č. 27 v Kazani, kde pokračuje v práci jako hlavní konstruktér KB 4. Speciálního oddílu NKVD při Kazaňském závodě č. 16. Výsledkem této činnosti je vývoj rodiny pomocných letadlových motorů ŽRD RD-1, RD-1CHZ, RD-2 a RD-3 (ЖРД РД-1, РД-1ХЗ, РД-2 и РД-3). Motory s regulovatelným tahem poháněla směs kyseliny dusičné a petroleje. Nejvyšší naměřený tah u země se pohyboval v rozpětí od 300 do 900 kg.


    Za úspěšné splnění těchto úkolů, klasifikovaných jako nezbytné pro obranu země, byl na základě dopisu L. P. Beriji (Л. П. Берия ) J. V. Stalinovi z 16. července 1944 jeho případ dán k novému projednání. 2. srpna 1944 byl podle rozhodnutí Prezidia Nejvyššího Sovětu V. P. Gluško i se svými spolupracovníky předčasně propouštěn z vězení, spolu se zrušením rozsudku. Jeho odborná kariéra může dále pokračovat a také strmě stoupá. V prosinci 1944 je jmenován hlavním konstruktérem OKB-SD. Úplné rehabilitace se ovšem V. P. Gluško dočkal až 30. května 1956, kdy je výnosem Zvláštní komise NKVD SSSR pro nezjištění skutkové podstaty trestního činu stíhání zrušeno.


    Po propuštění Gluško pokračuje v práci, kterou zahájil ještě jako vězeň: v průběhu let 1943-1946 jsou uskutečněny pozemní a rovněž letové zkoušky instalace ŽRD RD-1 na letadlech Pe-2R, La-7R, La-120R, Jak-3, Su-6 a Su-7. Gluško zpracovává tříkomorový motor na kyselinu dusičnou a petrolej ŽRD RD-3 s tahem 900 kg, jsou provedeny oficiální zkoušky ŽRD RD-1 CHZ s chemickým opakovaným zapalováním (ХЗ = химическое зажигание). V r. 1945 je Gluško jmenován přednostou katedry reaktivních motorů Kazaňského leteckého institutu (Казанский авиационный институт). Současně je povýšen do hodnosti plukovníka. Od července do prosince 1945 a rovněž od května do prosince 1946 podnikne jako člen komise, pověřené výzkumem válečné kořisti německé raketové techniky (Техническая комиссия по изучению немецкой трофейной ракетной техники), služební studijní cesty do Německa, Československa a Rakouska.


    3. července 1946 byla na rozkaz MAP náplň práce továrny na letadla č. 456 v Chimkach změněna na výrobu kapalinových raketových motorů a 29. září 1946 bylo vládním nařízením OKB-SD v čele s V. P.Gluškem převedeno z Kazaně do Chimek. Tímto příkazem byl současně V. P. Gluško jmenován hlavním konstruktérem OKB č. 456.


    Pod vedením V. P. Gluška byly v 1947 provedeny státní zkoušky letadlového motoru RD-2. OKB se přeorientovává na výrobu ŽRD RD-100. Tento motor je připraven pro pokusy s plánovanou raketou R-1. První start této rakety proběhne 17. září 1948 se starší verzí motoru a 10. října 1948 je proveden úspěšný start rakety R-1 se ŽRD- 100. Pokračují práce na modifikaci motoru RD-100 na verze RD-101, RD-103. Díky tomu je 19. dubna 1953 uskutečněn úspěšný start rakety R-5 s motorem ŽRD-103.


    Spolu se základní prací v létech 1947 až 1954 V. P. Gluško vede kurs přednášek na vyšších inženýrských kurzech při MVTU N. E. Baumana (Высшие Инженерные курсы при МВТУ им. Н. Э. Баумана), které byly v r. 1948 vydány pod názvem "Základy stavby reaktivních motorů na kapalné palivo".


    V. P. Gluško věnoval enormní pozornost vědeckému obsahu výzkumů, prováděných pomocí kosmické techniky, vyvinuté pod jeho vedením. Velký význam přikládá výzkumu Sluneční soustavy. Zvláštní pozornost věnuje Měsíci. Za jeho aktivní podpory se podařilo připravit několik vydání měsíčních map a glóbů Měsíce.


    23. října 1953 byl V. P.Gluško zvolen za člena-korespondenta AV SSSR a 26. října 1957 mu je rozhodnutím Vyšší kvalifikační komise (Высшая Аттестационная Комиссия АН СССР) udělena hodnost doktora technických věd bez požadavku disertační práce. V r. 1958 je pak zvolen řádným členem Akademie věd SSSR. Od r. 1965 do r. 1989 je předsedou Vědecké rady pro problémy kapalných paliv při Prezidiu AV SSSR, šéfredaktorem encyklopedie Kosmonautika pro roky 1968, 1971 a 1985, od r. 1969 je předsedou Vědecko-metodického výboru pro astronomii a kosmonautiku všesvazové společnosti "Věda" (председатель научно-методического совета по астрономии и космонавтике Всесоюзного общества "Знание").


    Působil jako vědecký vedoucí a zodpovědný redaktor informační příručky "Termodynamické a teplofyzikální vlastnosti produktů hoření".


    22. května 1974 byl V. P. Gluško jmenován ředitelem a generálním konstruktérem NPO "Eněrgia" (Энергия), jehož součástí se stala i KB energetického strojírenství. V této funkci pracoval až do června 1977. Spolu s vypouštěním orbitální stanic a kosmických lodí, prováděným v NPO "Eněrgia", začal z jeho iniciativy vývoj nového raketového kosmického systému "Eněrgia" s nosností víc než 100 tun. Mezi jinými úkoly je těžký nosič Eněrgia Gluškem plánován pro zajištění pilotovaných letů na Měsíc a zřízení dlouhodobě obyvatelných základen na měsíční povrchu. V rámci vývoje této myšlenky byly po řadu roků prováděny práce na vědecky zdůvodněné volbě prostoru umístění základny na měsíční povrchu. Tato práce pokračuje téměř 15 let.


    Základní částí systému pro let a pobyt na Měsíci, předloženého v září 1974 ke schválení nejvyšším stranickým a státním orgánům, byla měsíční expediční loď LEK (ЛЭК = лунный экспедиционный корабль), vynesená na oběžnou dráhu kolem Měsíce raketou Vulkan (Вулкан), s kyslíko-vodíkovým pohonnem. Vlastní měsíční loď se skládala ze 3 částí - přistávacího, startovacího a orbitálního modulu. Celkovou konfigurací připomínala americký projekt Apollo, jen obytná část měla spíše sudovitý tvar. Stranické špičky, vystrašené obrovskými finančními ztrátami zkrachovalého prvního měsíčního projektu s raketou N-1, se však stáhly a projekt nebyl schválen k realizaci.


    Z této práce vznikl i první ruský vícenásobně použitelný kosmický systém "Energie -Buran" (Энергия-Буран) a dlouhodobě působící mnohomodulová stanice "Mir" ( Мир). Pro novou raketu-nosič byly vyvinuty nejmohutnější ve světě motory ŽRD RD-170. Raketa byla poprvé vyzkoušena 15. května 1987 a v listopadu 1988 poprvé odstartoval komlex Eněrgia-Buran. V automatickém režimu letu úspěšně odstartoval, dosáhl oběžné dráhy a přistál na plánovaném letišti. Mimo tyto aktivity řídí V. P. Gluško i práci na zdokonalování pilotovaných kosmických lodí "Sojuz" (Союз) a vývoj jejich modifikací "Sojuz T" (Союз Т) a "Sojuz TM" (Союз ТМ), a také nákladních lodí "Progres" (Прогресс) a "Progres- M" (Прогресс- М), vytvoření orbitální stanice "Saljut" (Салют), realizaci programu pilotovaných letů, včetně mezinárodních. Zaměřuje se i na projekty lodí silnějších než dosavadní, ale levnější než komplex Eněrgia-Buran. Východiskem mu je raketa Zarja (Заря), založená na nové konstrukci Zenit (Зенит). Práce pokračovaly až do poloviny 80. let.


    Pod vedením V. P. Gluška bylo do r. 1988 vytvořeno víc než 50 osvědčených typů ŽRD a jejich obměn na vysoko- i nízkovroucí okysličovadla, které byly použity na 17 bojových a kosmických raketách. Motory V. P. Gluška létaly nejen v raketách S. P. Koroljova, ale také V. P. Čeloměje a M. K. Jangela (С. П. Королев, В. П. Челомей a М. К. Янгель).


    V. P. Gluško byl autorem více než 250 vědeckých i vědecko-populárních publikací. Dost času věnoval také vědecko-společenským aktivitám. Konkrétně, byl hlavním redaktorem několika vydání encyklopedií "Kosmonautika".


    Za svou dlouholetou činnost byl V. P. Gluško dvakrát vyznamenaný titulem Hrdiny socialistické práce (дважды Герой Социалистического Труда)- 1956, 1961, pětkrát řádem Lenina (орден Ленина) - 1956, 1958, 1961, 1968, 1978, řádem Říjnové revoluce (орден Октябрьской Революции)- 1971, řádem Rudé vlajky práce (орден Трудового Красного Знамени) - 1945 a mnohými medailemi. Je nositelem Leninovy ceny - 1957 a státních cen - 1967, 1984 (Ленинской и Государственных премий). Za své dílo obdržel r. 1967 také Diplom Paula Tissandiera, udělovaný FAI. V r. 1958 mu je udělena Zlatá medaile K. E. Ciolkovského AV SSSR (Золотая медаль им. К. Э. Циолковского ), a obdržel také množství výročních cen a medailí - Na památku 800, výročí založení Moskvy (В память 800-летия Москвы) 1948, K 100 výročí narození V. I. Lenina /Za pracovní úspěchy/ (В ознаменование 100-летия со дня рождения В. И. Ленина /За трудовую доблесть/) 1970, 30 let od vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce (XXX лет победы советского народа в Великой Отечественной войне) 1975, 40 let od vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce (40 лет победы советского народа в Великой Отечественной войне) 1985, Za usilovnoi práci ve Velké vlastenecké válce (За доблестный труд в Великой Отечественной войне) 1945, Veterán práce (Ветеран труда) 1984,.


    Byl členem KSSS od 1956, byl zvolen delegátem XXI. až XXVII. sjezdu KSSS a od r. 1976 byl členem ÚV KSSS. OD roku 1976 byl i řádným členem Mezinárodní akademie astronautiky. Byl poctěn i čestným občanstvím 8 měst, spojených s jeho životem, především Moskvy, Kazaně a Oděsy. V Oděse je umístěna i jeho bronzová busta, která je podle zákona nositelům titulu Hrdina vztyčována v rodném městě, spolu s bronzovou pamětní deskou na domě v Olgičevské ulici č. 10, kde v létech 1921-1925 žil. Pamětní deska je umístěna i v Kazani na budově Leteckého institutu, kde pracoval a přednášel.


    V r. 1994 bylo rozhodnutím XXII. Generálního shromáždění Mezinárodního astronomického svazu jméno V. P. Gluška propůjčeno kráteru na viditelné straně Měsíce. Kráter Gluško má průměr 43 km, má unikátní rozsáhlý systém jasných paprsků, zásluhou kterého se za úplňku stává jedním z dominantní objektů v této oblasti Měsíce (souřadnice: 8.4° N, 77.6° W).


    Jeho jméno nese i instituce, které zasvětil svůj život - nástupce dávného RNII, tedy dnešní výzkumně výrobní podnik Eněrgomaš (НПО Энергомаш имени академика В.П.Глушко).


    9. července 2005 bylo Mezinárodní akademií pro rozvoj duchovního dědictví světových národů při UNESCO oznámeno založení Mezinárodní ceny akademika V. P. Gluška. Cena je určena těm vědcům nebo kolektivům, kteří se výrazným způsobem zasloužili o popularizaci vědy v domácí i zahraniční literatuře odborné, ale i beletrii a publicistice. Návrhy přijímá a ceny uděluje Presidium této Akademie. Za rok 2005 byli vybráni 3 laureáti:
    č. 1 - Čertok Boris Jevsejevič (Черток Борис Евсеевич )- Hrdina socialistické práce, člen - korespondent RAV, náměstek - generálního konstruktéra RKK Eněrgija S. P. Koroleva .
    č. 2 - Durov Valerij Alexandrovič (Дуров Валерий Александрович) - vedoucí vědecký pracovník odboru numismatiky GIM, jeden ze zakladatelů sovětské a ruské faleristiky.
    Laureátem ceny za r. 2006 se stal:
    č 3 - kolektiv časopisu « Novinky kosmonautiky » za patnáctiletou svědomitou práci na propagaci světové kosmonautiky.


    Má čtyři děti: dcera Eugenie (nar. r. 1938), dceru Jelenu (nar. r. 1948), syna Jurije (nar. r. 1952) a syna Alexandra (nar. r. 1972).


    prameny:
    http://www.hrono.ru/biograf/bio_g/glushko_vp.html
    http://www.ogoniok.com/4928/29/
    selena.sai.msu.ru
    http://zhurnal.lib.ru/r/radwi_s/glushko.shtml
    http://www.buran.ru/htm/glushko.htm
    http://www.rustrana.ru/article.php?nid=29549
    http://www.space.hobby.ru/glushko.html
    www.novosti-kosmonavtiki.ru
    http://www.sova.ru/zhukovsky/people/glush.htm
    http://www.peoples.ru/technics/designer/glushko/
    http://www.enlight.ru/camera/200/index.html
    persona.rin.ru
    www.ihst.ru
    www.nkau.gov.ua
    nauka.relis.ru
    www.cosmoworld.ru
    www.esa.int
    www.mai.ru
    www.daviddarling.info
    http://www.videocosmos.com/magazine/nk0699.html

    poznámka
    Uvedené prameny se vztahují i k obrazové příloze.

    pramen uveden v textu

    Měsíční kráter, nesoucí jméno V. P. Gluška pramen uveden v textu

    pramen uveden v textu

    pramen uveden v textu

    pramen uveden v textu

    Přihláška do diskuze na půdě Akademie - projekt dobývání Měsíce pramen uveden v textu

    pramen uveden v textu

    Členem Komise pro výzkum trofejní techniky pramen uveden v textu

    Jedno z GLuškových "dětí" v akci pramen uveden v textu

    Policejní snímek z věznice Butyrka pramen uveden v textu

    Jeden z nejúspěšnějších motorů V. P. Gluška pramen uveden v textu

    Kapalinový raketový motor ORM- 1, vyvinutý v GDL v létech 1930 - 31 (řez) 1 - spalovací komora 2 - tryska 3 - dvojitý nožový těsnící kryt s tryskou 4 - rozprašovací trysky pohonných hmot 5 – palivové vedení 6 - zpáteční ventily s filtry 7 -

    První v řadě... pramen uveden v textu

    Na prvním vrcholu kariéry pramen uveden v textu

    Přední strana sborníku s vlastnoručními poznámkami pramen uveden v textu

    pramen uveden v textu
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/49015#190536Verze : 0
    Avatar
    Projekt měsíční výzkumné lodi
    (NPO « Eněrgia »)

    V říjnu r.1974, po svém jmenování vedoucím obnoveného NPO Eněrgia, nabídl V. P. Gluško komplexní plán prací, rozvržený do nejbližších let. Jedním z bodů plánu bylo i vytvoření dlouhodobé vědeckovýzkumné základny na Měsíci. Přitom se do jisté míry opíral o myšlenky svých předchůdců. Předkládá zde ale rozsáhlejší cíle, než je pouhý krátkodobý pobyt na Měsíci. Šlo vlastně o oživení původních představ o průzkumu Měsíce – nejen krátké návštěvy, ale vytvoření dlouhodobě obydlené stanice s pravidelnou obměnou posádky. Myšlenky byly z finančních důvodů opuštěny, ale Gluško stále viděl strategický cíl výzkumu Měsíce v dlouhodobě obývaných stanicích, a kdykoli to bylo možné, se je snažil i oficielně prosadit. A nyní takovou příležitost viděl. Takže se v NPO Eněrgia začalo s předběžným projektováním nových kosmických lodí pro měsíční expedici, nejrůznějších verzí obytných systémů a dopravních prostředků pro pohyb po měsíčním povrchu (v SSSR se pro tato vozidla vžil název lunochod - луноход).


    Základním dopravní prostředkem, navrhovaným V. P.Gluškem pro dopravu kosmonautů a nákladů na Měsíc, byla měsíční expediční loď - LEK (LEK = ЛЭК = лунный экспедиционный корабль), určená pro přímé přistání, vynášená na dráhu okolo Měsíce nosnou raketou Vulkan (Вулкан) s kyslíko-vodíkovým pohonem.


    Loď pro bezprostřední přistání na Měsíci byla sestavena ze třech základních modulů: přistávací a startovací stupeň a obytná jednotka (посадочная ступень, взлетная ступень, обитаемый блок ). Přistávací stupeň lodi, vybavený silný základním a čtyřmi řídícími kapalinovými raketovými motory, připomínal svým uspořádáním osmiboký úložný stupeň měsíční modulů americké lodi Apollo. Vzletový(strartovací) stupeň měl tvar připomínající válec. Jako obytnou jednotku (OB) se předpokládalo použít blok, vyvinutý v rámci dřívějšího programu N1- LZM. Pro pohyb kosmonautů po měsíčním povrchu měl být použit velký lunochod, připevněný z vnější strany jednotky, za letu napájený elektrickým proudem z LEKu. Při pohybu po Měsíci se předpokládala schopnost dobíjet se pomocí sluneční baterie, umístěné na vrchní části obytného modulu. Předpokládalo se, že kosmonauti po ukončení jízdy lunochod „zaparkují“ u ubytného modulu a napojí jej k jeho elektrickým rozvodům. Baterie lunochodu by se během odpočinku či jiných prací, nevyžadujících pohyb pomocí vozidla, dobily, a lunochod by tak mohl být schopen operovat bez omezení, daných kapacitou baterií.


    Při vzletu nosné rakety Vulkán ze Země byl LEK usazen na jejím vrchu a posádka výsadkového modulu byla umístěna v záchranném přístroji, upevněném uvnitř obytné jednotky.


    Po splnění úloh expedice zajišťovaly start návratové části LEK i let k Zemi motory vzletového stupně. Před vstupem do zemské atmosféry se předpokládalo oddělení vzletového stupně od obytného modulu, zajišťujícího bezpečný návrat kosmonautů na Zem.


    V podstatě let sestavy nosná raketa Vulkán – expediční modul LEK připomíná schéma, navrhované CKBM podle staršího programu UR700 - LK700.


    Bohužel pro Gluška, politické ani stranické vedení země nepociťovalo žádné nadšení ve věci nového měsíčního programu a nespěchalo s vyčleněním peněz pro realizaci Gluškových plánů. Před domácí kosmonautikou v té době totiž současně vyvstal úkol, který se zdál být snadněji (a levněji) splnitelný - vytvoření opakovaně použitelné orbitální kosmické stanice. A tak je vývoj měsíčních plánů odsunut do pozadí. Stavba základny na Měsíci s použitím nových technik vyžadovala nasazení ohromných finančních prostředků, podstatně převyšujících náklady neúspěšného programu N1- LZ. A protože na oba tak náročné projekty finance prostě nebyly, při porovnávání nového měsíčního programu a programu vytvoření univerzálního opakovaně použitelného dopravního kosmického systému (budoucí Eněrgia-Buran) byla dána přednost tomu druhému. I přesto, že „jeho“ NPO Eněrgia pracovala i na tomto systému, se V. P. Gluško do posledních dnů svého života pokoušel povzbudit zájem o plán na ovládnutí Měsíce, ale přesvědčit vedení o nezbytnosti financování obou programů se mu nikdy nepodařilo.



    poznámka- prameny uvedeny v předchozím příspěvku

    Schematický nákres LEK Prameny uvedeny v předchozím příspěvku
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/49015#194002Verze : 0