Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč Chci přispět
Za posledních 7 dní bylo 290 příspěvků vloženo, 994 editováno a 280 zmoderováno. Statistiky
Vývoj a novinky na tomto fóru + hlášení chyb

Niemczyk, Karel

    Avatar
    Karel Niemczyk



    (Založeno během linkování)


    Člen výsadku Calcium.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#221278Verze : 0
    Avatar
    „…v našem národě byly doby, kdy mladí muži, kteří měli radost ze života, kteří zpívali, smáli se a milovali, šli tam, kde naděje na přežití byla odhadována na tři měsíce…“


    Když jsem se kdysi dávno pustil do psaní (respektive do přepisování) válečného a poválečného příběhu pana plk. Jarky Nováka, ještě jsem netušil, k čemu se zanedlouho dostanu. Bylo mi totiž nabídnuto několik stránek rukopisů dalšího bývalého příslušníka naší armády ve Velké Británii, tentokráte však nikoliv letce ale parašutisty, pana Karla Niemczyka. Vzhledem k tomu, že jeho osudy jsou skutečně velmi zajímavé, požádal jsem o povolení je uveřejnit...


    Podotýkám, že i v tomto případě jsem se snažil pouze o gramatickou úpravu textů, byť jsem na některé věci měl názor velmi odlišný, na jejich obsahové stránce jsem nic neměnil…
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297335Verze : 0
    Avatar
    Ihned po skončení 1. světové války v roce 1918 vyhlásili čeští poslanci na sněmu ve Vídni samostatnost a svobodu republiky. T. G. Masaryk, budoucí prezident, tou dobou stále ještě v cizině, byl postaven před hotovou věc, ačkoliv s úplnou samostatností nesouhlasil. Republika se ve svých počátcích musela bránit náporu Maďarů, usilujících o udržení Slovenska v rámci maďarské monarchie, nové samostatné Polsko si chtělo připojit území Slezska. Zpočátku bránili novou samostatnou republiku legionáři, navrátivší se z Francie a Itálie, česká armáda se teprve utvářela. Důstojnický sbor tvořili bývalí důstojníci rakousko-uherské armády do hodnosti majora, vyšší šarže zastávali bývalí legionáři, nejvyšší pak bývalí ruští carští důstojníci. Vyškolení nového důstojnického kádru bylo pomalé a nedostatečné, probíhalo ve Francii na vojenské akademii. Za normálních podmínek by trvalo okolo 4-6 let, školení českých důstojníků bylo však zkráceno pouze na jeden rok.


    T. G. Masaryk byl po svém návratu do již svobodné vlasti zvolen prezidentem republiky, i přes svůj vysoký věk 71 let. Nové vládě a společnosti přinesl demokracii, avšak dle mého názoru bylo chybou tohoto stárnoucího muže zvolit za prezidenta i pro další období. Po jeho odstoupení byl zvolen Dr. Edvard Beneš. Pro funkci prezidenta to asi nebyl příliš vhodný typ, pro jeho velké neshody s opozicí a ješitnost, jeho charakterové chyby se ale projevily spíše až později a po skončení 2. světové války.


    Poměrně zajímavým způsobem se vyvíjely zahraniční styky Československé republiky. Největší důraz byl kladen na Francii, se kterou jsme uzavřeli nejdůležitější dohody a smlouvy o vzájemné pomoci po stránce hospodářské a též po stránce reorganizace armády. Jak jsem se již zmínil, na francouzských vojenských školách probíhala výuka nových důstojníků. Francie, v té době pod vedením socialistického ministerského předsedy, uzavřela další dohodu o vzájemné pomoci, ke které se Československo následně též přidružilo, se Sovětským svazem. Bohužel Sovětský svaz přistoupil k této dohodě s podmínkou, že v případě konfliktu se státy v této dohodě podepsané automaticky připojí, v opačném případě se nebude cítit touto smlouvou vázán. V době Mnichova se v ČSR všeobecně tvrdilo, že Sovětský svaz, Francie a Anglie nás Čechy společně opustili. Toto tvrzení se však až tak nezakládalo na pravdě. Například Anglie podepsala vzájemnou dohodu pouze s Francií a to již před 1. světovou válkou. Mezi námi a Anglií však žádná smluvní dohoda neexistovala.


    Další státy, se kterými podepsala ČSR vzájemnou smlouvu, tentokráte zaměřenou proti požadavkům Maďarska, byly Rumunsko a Jugoslávie, smlouva byla posléze nazvána Malou dohodou. Oba zmíněné státy však byly poněkud politicky nejisté, hlavně Jugoslávie po zavraždění krále Alexandra chorvatskými teroristy vycvičenými v Maďarsku.


    Další zárukou měla být takzvaná "Liga národů", po válce navržená americkým prezidentem, sídlící v Ženevě (Je zajímavé, že U.S.A. se členem Ligy nestaly...). Nedlouho po založení z Ligy vystoupilo Japonsko, v té době kritizované za výbojné akce v Mandžusku, dále pak Itálie, která napadla Habeš, a také do popředí zájmů se tlačící nové nacistické Německo. Z Ligy národů se tak postupně stala spíš jen debatní společnost.


    Celkově vzato tedy situace v poválečné Evropě nebyla mírně řečeno veselá. Revoluce v Rusku, fašismus, hospodářská krize, rozpolcené západní velmoci. Německo se nechtělo smířit s porážkou, bylo toho názoru, že nastolený mír byl vlastně nadiktován. V té době se v Německu objevil jakýsi Adolf Hitler. Postupně se dostal až do vlády a po smrti prezidenta Hindenburga se prohlásil vůdcem německého národa. Československá republika začala stavět opevnění na severní části česko-německých hranic. Německá menšina na našem území začala svoji kampaň proti republice.


    Hitler začal prakticky bez jakýchkoli protestů spojenců, vítězných mocností světové války, porušovat usnesení mírové smlouvy z Versailles. Nejprve obsadil Porýní a Sársko, poté začal budovat vojenské letectvo. Pod záminkou sloučení Němců žijících mimo území německého státu anektoval Rakousko. Po jeho obsazení započal Hitler s kampaní proti utlačování Němců v ČSR. Občané německé národnosti, vedení Konrádem Henleinem, tuto kampaň podporovali. Ministerský předseda Chamberlain a anglická vláda pod tlakem neustávajícího štvaní Hitlera proti Čechům vyslali do Čech neznámého lorda Runcimana s úkolem tento problém důkladně prozkoumat a informovat vládu v Londýně. Žádný zástupce československé vlády tuto návštěvu neodmítl, přestože lord Runciman vůbec s žádnou českou autoritou nediskutoval, pouze s Henleinem a několika německými průmyslníky. Není tudíž divu, že výsledkem Runcimanovy návštěvy bylo zjištění, že německá menšina v Čechách musí čelit útlaku ze strany domácího obyvatelstva. Britský premiér, informován lordem Runcimanem o situaci v naší zemi poté dvakrát navštívil Hitlera (bez nějakého zvláštního výsledku). Do jednání se posléze zapojil další z hráčů, italský premiér Benito Mussolini, který navrhl nechvalně proslulou schůzku velmocí v Mnichově, mající vyřešit onen česko-německý problém a zabezpečit mír v Evropě. Na této schůzce se sešli, jak z dějepisu známo, anglický ministerský předseda Chamberlain, francouzský premiér Daladier, Hitler a za Itálii komediant Mussolini. Zástupci Sovětského svazu se této schůzky nezúčastnili, nebyly přizváni, Československo taktéž přizváno nebylo. Výsledkem jednání bylo, že ČSR muselo postoupit Německu pohraniční území o velikosti přibližně třetiny republiky a Anglie s Francií prohlásily, že nebudou vázáni s ČSR žádnými vzájemnými dohodami.


    Prezident Beneš rozhodnutí mnichovského setkání přijal bez zřejmé opozice československého vojenského štábu, odstoupil ze své funkce a opustil republiku. Tímto zbabělým činem se podepsal na velmi špatném stavu morálky v národě. Paradoxně tím také pomohl Hitlerovi v jeho boji proti domácí opozici. Náčelník německého generálního štábu Beck rozhodně odmítal jakoukoliv vojenskou operaci proti ČSR a odstoupil ze své funkce. Hitler pravděpodobně věděl, že vojenský útok na naši republiku v roce 1938 by neměl zaručený úspěch, neboť naše armáda v té době i přes nedostatky ve velení byla velmi silná a odhodlaná. Hitlerovo hysterické napadání Československa bylo jen blafování. Jak víme, Hitler pak obsadil za tichého nesouhlasu západních velmocí i zbytek našeho území a utvořil z něj protektorát Čechy a Morava. Německá armáda získala prakticky bez boje velké množství na svou dobu velmi moderních zbraní, které pak použila při napadení Polska a v bleskové válce ve Francii. Slovensko se od republiky odtrhlo a vytvořilo samostatný Slovenský štát. Zrada prezidenta Beneše však nebyla bohužel poslední. Po návratu do Čech po válce zradil vládu znovu obnoveného Československa a pomohl nastolit komunistický režim. Češi měli v roce 1938 bojovat. Je možné, ba vysoce pravděpodobné, že by z tohoto boje vyšlo Československo vítězně a německé vedení by se Hitlera zbavilo...
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297338Verze : 0
    Avatar
    Nedlouho po okupaci bylo jasné, že zanedlouho vypukne válka mezi Německem a ještě svobodnou Evropou. Mladí muži, studenti, židé, důstojníci chtěli ukázat, že se neztotožňují s kapitulací, kterou přijal prezident a generální štáb armády, a tak opustili republiku. Přecházeli hranice do Polska. Poláci, kteří též po Mnichovské dohodě zabrali část našeho území, začali si konečně uvědomovat, že dalším cílem Hitlerovi chamtivosti budou oni sami. I přes počáteční drobné potíže byli našim utečencům přátelsky nakloněni a nápomocni. Koneckonců, byly to polské lodě, na kterých později pluli naši uprchlíci do Francie. Zde byli naši vojáci nuceni podepsat pětiletý závazek služby v Cizinecké legii. Po vypuknutí války s Polskem byli tito z Legie propuštěni a zařazeni do nově se tvořící československé armády ve Francii. Někteří však do Francie neodjeli a vstoupili do armády již v Polsku. Během polské kampaně, která se velice rychle zvrhla v katastrofu, pak tito vojáci ustoupili se zbytky polské armády na východ, byli zajati rudou armádou a internováni v ruských zajateckých táborech. Na žádost české vlády v Londýně byli později propuštěni a posláni do Anglie, kde se zařadili do jednotek československé armády. Malá část zajatců v Rusku zůstala a stala se základem pozdější tzv. Svobodovy armády, která nakonec nabyla mnohem větších rozměrů, než československá armáda na Britských ostrovech.


    Lidé, kteří se snažili z republiky uprchnout v období po porážce Polska to měli ovšem nesrovnatelně horší. Slovensko bylo samostatné, tudíž pro vstup na jeho území bylo zapotřebí cestovního pasu. Museli tudíž ilegálně přejít přes dva státy - Slovensko a Maďarsko a odtud do Jugoslávie. Cesta přes Maďarsko byla obtížná a nebezpečná, zima na začátku roku 1940 byla velmi krutá, teplota klesala až na -40ºC a ze slovensko-maďarské hranice to bylo do Budapešti okolo 150 km. Ti, kteří dorazili až na francouzský konzulát byli nemile překvapeni, neboť ač byli informováni opačně, konzulát s nimi nechtěl nic mít. Naprostá většina z uprchlíků byla pochytána policií a uvězněna v "Tolonc Haasz", později odvezena na slovenské hranice. Zde musím ovšem podotknout, že uprchlíci nakonec nebyli předáni slovenské pohraniční policii. Vojákům polské armády bylo dokonce povoleno volně se pohybovat v polských uniformách po území Maďarska, když po porážce překročili v Podkarpatské Rusi hranice.


    Sám za sebe musím prohlásit, že jsem v tomto směru žádné problémy neměl. K dobru mi přišla zkušenost z období základní vojenské služby, kterou jsem vykonával ve slovenském Lučenci a tudíž jsem měl možnost poznat velmi dobře maďarskou mentalitu a řekl bych až přehnanou úctu k vyšší společnosti. Přechod hranic do Jugoslávie byl taktéž poměrně hladký. Jako osmičlenná skupina jsme přešli poblíž města Subotica. Pouze jeden člověk, jakýsi restauratér z Prahy, který měl omrzlé nohy, nemohl se dostat přes hranici. Nebylo na výběr, musel jsem ho přenést. Věřte mi, žádné peříčko to nebylo. Země byla po zimě působením jižního slunce dosti rozbředlá, takže když jsem toho člověka vláčel přes hranici, ztratil jsem v blátě boty. Zastavil nás jugoslávský pohraničník, úplný obr, hodil si toho chlapa přes rameno jako pytel brambor a odvedl nás na služebnu. Po odpočinku jsme byli převezeni do Bělehradu.


    Po vyřízení formalit, vše trvalo asi tak tři dny, jsme nasedli na vlak a vydali se na blízký východ. Přes Řecko, Turecko, Sýrii do Bejrútu a Libanonu. Asi po týdnu cesty jsme se nalodili na francouzskou loď Compiegne a vypluli napříč Středozemním mořem do Marseilles. Tehdy ještě nebyla Itálie ve válce, tak to ještě bylo možné. V Marseilles jsme strávili asi dva dny. Za tu dobu jsme si mohli prohlédnout město, já při pohledu na Chateau d´Iff nedaleko pobřeží zavzpomínal na Alexandera Dumase a jeho Hraběte Monte Christo. Z Marseilles jsme byli převezeni do malého přístavního městečka Agde, kde se tou dobou již formovala čs. armáda. Místo se hemžilo českými důstojníky a vojáky v různých uniformách. Zde jsme byli zařazeni do různých jednotek a odesláni na různá místa v jižní Francii.


    Já byl zařazen k protitankovému dělostřelectvu v La Nouvelle blízko Perpignanu, nedaleko španělských hranic. Když nás Francouzi oblékli do uniforem a dali nám pušky, neubránil jsem se pocitu, že jsem vojákem Napoleonovy Grand Armée na ústupu z Moskvy. Pušky byly zjevně vyrobeny ještě před 1. světovou válkou a těch pár děl, co jsme měli ve výzbroji, bylo sice nových ale tak malé ráže, že proti moderním tankům by neměly sebemenší šanci.


    Mě osobně, a jistě jsem nebyl sám, Francie velmi zklamala. Země, která na ulici místo veřejných záchodků měla jen záclonky do výše pasu a kolem všude plno výkalů, byla nám úporně vtloukána do hlavy jako velice významný spojenec!


    Nově se tvořící československá armáda ve Francii byla velmi různorodou sbírkou lidí takřka z celé Evropy, potažmo i světa. Nejvíce zde byli samozřejmě zastoupeni uprchlíci z Protektorátu, dále pak čeští občané žijící ve Francii a koloniích, kteří neměli francouzské státní občanství, početná byla i skupina dobrovolníků z internačních táborů, která již prodělala jakousi bojovou zkušenost ve španělské občanské válce, dohromady to dalo okolo pěti tisíc lidí.


    Francouzská strategická koncepce se opírala o známou Maginotovu linii, pás opevnění táhnoucí se od švýcarských hranic až po Ardény na hranicích s Belgií. Oblast Ardén opevněna nebyla, neboť byla považována za neprostupnou (!!!) pro moderní armádu. Právě toho Němci využili a 16. května 1940 zaútočili právě tudy. Celá slavná "Maginotka" se tím stala pro vedení války absolutně zbytečným kusem betonu. Francouzská a anglická vojska, spolu se zbytky armád zemí převálcovaných německou bleskovou válkou, chvatně ustupovala. Angličané byli obklíčeni v severní části Francie a poté slavně evakuováni z Dunkerque.


    Je nutné podotknout, že z anglické expediční armády bylo zpět na ostrovy evakuováno, povětšinou v malých člunech, asi 190 000 mužů. Němcům padlo do rukou přibližně 90 000 zajatců, a co bylo pro další vývoj situace mnohem horší, Anglie přišla o naprostou většinu moderních výzbroje - tanků, dělostřelectva i ručních zbraní. Po evakuaci z Francie byla tedy prakticky beze zbraní, armáda měla v podstatě jen zastaralé dělostřelectvo a pušky. Šťastnou náhodou však zasáhla Hitlerova v budoucnosti tak proslulá prozřetelnost. V domění, že po porážce Francie budou Angličané sami žádat o uzavření příměří, zadržel hlavní německý nápor na jednotky obklíčené u Dunkerque. Ministerským předsedou Anglie byl však zvolen Winston Churchill a ten se vzdát nehodlal...


    Ústup rozbité francouzské armády téměř bez odporu pokračoval až do kapitulace, o kterou Francie požádala Německo začátkem června. V těžké situaci se ocitla i česká armáda, která posléze na žádost prezidenta Beneše, mezitím se přesunuvšího z U.S.A. do Londýna, a Jana Masaryka byla se souhlasem anglické vlády taktéž evakuována. Dělostřelci, u kterých jsem byl tou dobou zařazen, byli evakuováni na přelomu května a června do Gibraltaru a odtud pak lodí do anglického Portsmouthu. Ještě když jsme čekali na odjezd z Gibraltaru, mohli jsme spatřit velkou sílu anglických válečných lodí, vyplouvající do Středozemního moře. Na cestě do Anglie jsme se pak z lodního rozhlasu dozvěděli, že anglické obrněnce po neúspěšném vyjednávání s velícím admirálem rozstřílely francouzské válečné loďstvo. Jistě to nebylo pro Angličany lehké, hlavně po morální stránce, zaútočit na bývalé spojence, ale nebylo jiné možnosti. Francouzské lodi, v té době jedny z nejmodernějších ve své třídě, by padly do rukou Němců a staly se tak zbraní proti anglickému loďstvu. Angličané tak prokázali velkého bojového ducha a odhodlání nepoddat se Hitlerovi. Pro zajímavost musím ještě dodat, že armáda Francie byla v podstatě poražena rychleji než armáda Polska.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297339Verze : 0
    Avatar
    Winston Spencer Churchill nedlouho po svém zvolení do funkce ministerského předsedy anglické vlády a po porážce Francie nařídil vytvoření zvláštního zpravodajského oddělení (SOE - Special Operations, Executive = Výbor pro zvláštní operace), které by mělo na starost zanesení boje do týlu nepřítele na okupovaných územích. Příslušníci těchto jednotek by však nemohli býti považováni za řádné válečné zajatce, neboť by nepodléhali klasickému armádnímu velení a byli tudíž považováni za záškodníky a špióny. A jak známo, špióni nebyli chráněni mezinárodními konvencemi, takže v případě zajetí měli téměř stoprocentní jistotu, že dříve či později budou čelit popravčí četě...


    Dle mého názoru byla tato organizace připravena hlavně pro občany okupovaných zemí, není totiž důvod si myslet, že by angličtí vojáci byli vysíláni do Protektorátu, Belgie, Holandska a Dánska, kde by zřejmě měli jazykové problémy. V případě Francie a Polska to bylo trochu jiné, v těchto zemích existovaly rozsáhlé podzemní organizace. Poláci měli velmi dobré spojení na londýnskou centrálu, ve Francii mohla přistávat lehká letadla, která agenty dovezla a po splnění úkolu je mohla zase odvézt zpět na britskou půdu. Nejtěžší to měli pravděpodobně právě českoslovenští příslušníci. Zajednak mohli být na území Protektorátu dopraveni jen letecky, zajednak pro ně nebylo návratu. Další problémy způsobovaly časté navigační chyby, zřídkakdy se podařilo provést výsadek na správném místě. Do roku 1943 odlétali tyto zvláštní výsadky z Anglie, po katastrofě, kdy bylo letadlo sestřeleno a zahynuly dvě výsadkové skupiny, bylo odletové letiště přesunuto do italského Brindisi. Vraťme se však do období po evakuaci z Francie...


    Množství československých vojáků po evakuaci nebylo takové jako ve Francii, řada Čechoslováků žijících už před válkou ve Francii a koloniích odešla po podepsání příměří zpět do svých domovů. Další smutnou událostí, která vrhala na naše vojáky špatné světlo, byla vzpoura asi 550 českých vojáků židovského vyznání a 250 dobrovolníků španělské republikánské armády z doby občanské války, tzv. Španěláků, kteří odmítli bojovat proti Němcům v řadách československé armády. Angličané tyto lidi nepotrestali, ale přeřadili do pracovních jednotek v britské armádě. Vypukl též spor zamířený proti prezidentu Benešovi ze strany vyšších důstojníků. Tito pak byli z čs. armády vyloučeni. Někteří nižší důstojníci se dostali do služby v řadách francouzské armády, někteří byli později posláni do Sovětského svazu do nově se tvořící jednotky. Menší počet vojáků z řad mužstva odešel k letectvu, československé perutě totiž měly neustálý nedostatek posádek, zejména 311. bombardovací peruť ( později právě pro nedostatek záloh přeřazena od Bomber Command ke Coastal Command). Z praktického hlediska tak československá pozemní jednotka nebyla schopná se nějak významně účastnit polního tažení. To se nakonec ukázalo i při vylodění spojenců ve Francii v červnu 1944, jehož se Čechoslováci jako bojová jednotka neúčastnili (vyjma letců) a byli nasazeni vlastně až v době, kdy o osudu německé armády ve Francii bylo rozhodnuto. Teprve tehdy se dostala československá pozemní jednotka do boje při víceméně policejní akci, blokádě německých jednotek v Dunkerque, trvající až do konce války. Jedinými bojovými jednotkami naší armády, které měly možnost efektivně zasáhnout do válečného dění tak byli tři perutě stíhačů, jedna bombardovací, letka nočních stíhačů v rámci britské noční stíhací perutě a poměrně malá speciální výsadková jednotka při II. odboru MNO v Londýně.


    Zde bych rád uvedl menší tragikomickou poznámku. Po svém přesunu do Anglie požadoval prezident Beneš, aby mu byla přidělena tzv. prezidentská stráž, neboli něco na způsob hradní stráže. Byl to poměrně směšný požadavek na spojenecké půdě, když žádný z vedoucích činitelů, ani hlavy států porobených zemí, které se přesunuly na svobodnou půdu do Anglie, takovou stráž neměl. Ani holandská královna. Navíc, když o tom tak přemýšlím, Beneš v té době ani vlastně nebyl prezidentem, funkci přeci složil po Mnichovské dohodě, před svým odchodem z republiky...


    Vraťme se však k našim vojákům. Nesmím zapomenout ani na tzv. Svobodovu armádu, která se vytvořila v Sovětském svazu a následně se pak vyznamenala v bojích na východní frontě, namátkou uveďme třeba osvobozování Kyjeva nebo proslulou krvavě zaplacenou Karpatsko-Dukelskou operaci. Je docela smutné, že ani o těchto vojácích se v poválečném Československu, tehdy již pod značným komunistickým vlivem, se mnoho nemluvilo.


    Československá vláda souhlasila s vybudováním nové speciální jednotky a nařídila proto II. odboru (zpravodajská služba) MNO v Londýně vybudovat a vycvičit jednotku pro tuto službu. Vybudování takovéto jednotky a samo její použití v boji s sebou přinášelo velké množství potíží. V tehdejší naší armádě nebylo mnoho mužů, kteří mohli být vycvičeni k tomuto účelu. Lidé, o kterých si to MNO myslelo, byli buď délesloužící poddůstojníci bývalé armády, romantičtí studenti nebo, ještě horší, 16-17 letí patriotičtí mladíci. Nikdo z nich neměl v tomto oboru žádné zkušenosti. A to hovořím jen o mužstvu, v případě důstojníků to bylo podobné. Dalším problémem byla neznalost poměrů v Protektorátě. MNO sice mělo zprávy z domova, poměrně slušné množství materiálu a tiskovin, aktuální a specifické údaje však chyběly a doplňovaly se vlastně až ze zpráv vysazených ( a přežívajících) mužů. Nutno však říci, že všichni tito vybraní lidé byli velice stateční, nadšeně souhlasili se svým úkolem, aniž by věděli, do čeho jdou. Bohužel se ale také v některých případech stalo (a nebylo jich málo), že tito stateční muži neunesli tíhu svého úkolu a svolili ke spolupráci s nepřítelem...
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297340Verze : 0
    Avatar
    V mém případě byl nábor do speciální jednotky docela jednoduchou záležitostí. Jednoho dne roku 1941 jsem byl kontaktován dvěma důstojníky II. odboru a dotázán, zdali bych měl zájem o službu v takovéto jednotce. Nic víc, nic míň, žádné další dotazy, žádné bližší údaje. S činností a poměry v normální armádě jsem byl velmi zklamán, tak jsem souhlasil. Za pár dní mě pozvali do Londýna a oznámili, že budu muset absolvovat speciální a velice tvrdý kurs "Commandos" ve Skotsku. Jeho součástí byl též nácvik boje muže proti muži, tiché zabíjení a zvláštní střelecký kurs. Po jeho absolvování jsem byl odvezen do Manchesteru na parašutistický výcvik, kde jsem podstoupil jeden seskok padákem z upoutaného balónu a čtyři z letadla. My, kdož jsme prošli tímto náročným obdobím, jsme se poté vrátili ke svým domovským jednotkám.


    Přibližně v říjnu 1941 jsem byl vyzván, abych se dostavil na II. odbor MNO, kde jsem byl informován o svém zařazení ke speciální jednotce a ihned odeslán do Mendon Hall, panského sídla, v době války zapůjčeného zvláštním službám k radiotelegrafickému výcviku. Vycvičený telegrafista měl dokázat přijmout nebo odeslat stovku písmen morseovy abecedy za minutu. V praxi to však vypadalo trochu jinak, obvykle se posílalo do éteru tak kolem padesáti až sedmdesáti písmen v minutě.


    Na konci roku 1942 se z nás začaly vytvářet operační skupiny. Nikoho jsem neznal. Přišel za mnou František Široký, jestli bych se připojil ke skupině Calcium jako radista. Skupinu kromě nás dvou tvořili ještě JUDr. Jan Odstrčil a Josef Gemrot.


    Přibližně v tu dobu již bylo shozeno několik výsadkových skupin. Jedna na Pardubicku, tříčlenná (Bartoš, Potůček a Valčík) s vysílačkou, poté další tři muži, dva z nich zůstali na živu, nebyli přijati na záchytné adrese a odešli k rodině jednoho z nich do Brna, kolem vánoc další dvoučlenná skupina, která přišla na pomoc domácímu odboji, hlavně škpt. Morávkovi, který informoval ústředí v Anglii vysílačkou Sparta a později se zastřelil v přestřelce s přesilou gestapáků. Parašutisté navázali kontakty s množstvím odbojářů hlavně v Praze, se sokolskou organizací vedenou Zelenkou-Hajským. Úkol parašutistů byl jasný, odstranění vraha českého národa Heydricha.


    Zelenka-Hajský byl v kontaktu s jedním příslušníkem odboje, který pracoval na Pražském hradě. Mohl tak velmi snadno vysledovat časy odjezdů a příjezdů zastupujícího říšského protektora, a to jak přímo z Hradčan, tak z Heydrichova sídla v Panenských Břežanech. Ty byly dle německého zvyku velmi přesně dodržovány. Parašutisté tak mohli velmi dobře svoji akci naplánovat. Útok však i přesto málem selhal. Když se Heydrichův Mercedes přiblížil a vjel do známé "zatáčky smrti", vkročil mu do cesty parašutista Gabčík se samopalem připraveným ke střelbě. Bohužel se mu ale v tom pravém okamžiku vzpříčil náboj v hlavni a smrtící dávka olova zůstala ukrytá ve zbrani. Druhý parašutista, Kubiš, však pohotově vrhl po pomalu projíždějícím vozidle bombu, která způsobila Heydrichovi těžké zranění. Zraněný vrah českého národa byl převezen na pražskou Bulovku. V té době zde sloužila jako sálová sestra moje paní. Primář, profesor německé univerzity v Praze, dostal tehdy přímý rozkaz z Berlína, že se Heydricha nesmí nikdo dotknout, dokud nepřijede berlínský specialista, snad dokonce osobní Hitlerův lékař. ten přijel ale až po dvou dnech a Heydrich nakonec zemřel na otravu krve.


    Se smrtí Heydricha, jak se domnívám, to tedy nebylo až tak jednoduché a jednoznačné, jak se po válce tvrdilo. Morávek a odbojoví pracovníci Sokola již plánovali atentát dříve. Bohužel, jeden z členů sokolské organizace, prof. Vaněk, byl v roce 1939 zatčen gestapem. Po několika týdnech byl z vazby propuštěn a, jak jsme až po mnoha letech zde v Austrálii zjistili, spolupracoval s gestapem jako konfident. Byl ve spojení se soudním radou a členem gestapa Panwitzem a já jsem si jistý, že gestapo tedy muselo o atentátu vědět již tak tři týdny před jeho spácháním, pravděpodobně byl informován i Berlín. Není jisté, zda o připravovaném útoku na svoji osobu věděl i Heydrich. Možná, že ano a jen vrozená německá nadutost mu nedovolovala proti tomu něco udělat. Co je ale na celé věci nejzvláštnějsí, proč RSDH (tedy vlastně Himmler) odeslala lékařskou pomoc do Prahy s takovým zpožděním. Je známo, že Heydrich byl v nacistické hierarchii osoba vysoce postavená a obávaná, podle některých pramenů zřejmě Himmler považoval Heydricha za svého soupeře...


    Každopádně jisté je, že parašutisté, kteří tento čin spáchali, byli prozrazeni a spolu s pěti dalšími padli hrdinskou smrtí, obklíčeni obrovskou přesilou německých vojáků, ukryti v kryptě kostela v Resslově ulici v Praze. Možná by se dali přirovnat k slavným řeckým vojákům od Thermopyl. "My zde ležíme, jak zákony kázaly nám..."


    Nyní trochu odběhnu od historické posloupnosti. Chtěl bych se totiž jen tak zhruba zmínit o ztrátách parašutistů, vyslaných do akce a vysazených v Protektorátu. Nemohu se zmínit o parašutistech vyslaných ze Sovětského svazu, neboť o nich nemám žádné údaje. Každopádně do roku 1943, než po sestřelení bombardéru, na jehož palubě zahynuly dvě skupiny parašutistů, byly výsadky vysílány do akce z letiště v italském Brindisi, dosáhly ztráty 92%! Z 37 vyslaných parašutistů se konce války dožili jen tři. 22 parašutistů padlo v boji, spáchalo sebevraždu nebo bylo popraveno, 7 zahynulo při zmíněném sestřelení letounu a 5 mužů zradilo a svolilo ke spolupráci s gestapem (tři byli přesto později Němci popraveni)...
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297341Verze : 0
    Avatar
    Na konci minulé kapitoly jsem se zmínil o operačních ztrátách parašutistů vyslaných do akce na naše území. Bohužel, některé z těchto ztrát měla na svědomí i drobná, leč tragická opomenutí, náhody, nešťastné události, kterým, dalo by se říci, šlo i zabránit. Takovéto věci by se totiž neměly v boji, pokud měl být úspěšný, přihodit.


    Jeden z prvních takových smutných případů se přihodil skupině Out Distance, jejímiž členy byli parašutisté Opálka, Čurda a Kolařík. Poslední z jmenovaných ztratil při seskoku osobní dokumenty, ve kterých měl vloženou fotografii své dívky. Když je po přistání nenašel, rozhodl se od skupiny oddělit a ukrýt se u rodičů ve Valašském Meziříčí. Jeho dokumenty byly nalezeny a předány četníkům. Nedovedu si vysvětlit, proč četníci předali nález německým úřadům, každopádně bylo zahájeno pátrání po oné dívce z fotografie, nejprve ve Velkém Meziříčí. Nikdo ji neznal, jen místní fotograf poradil gestapu, aby pátralo spíš ve Valašském Meziříčí. Pátrání pak dostalo rychlý spád a dívka byla objevena. Při výsleších celá rodina popírala, že by Kolaříka v poslední době viděla, prý asi utekl z Protektorátu. Totéž prohlašovali i jeho rodiče, bohužel je ale prozradily potravinové lístky, které svému synovi dali. Bylo jen otázkou času, než byly obě rodiny zatčeny. Zatčen byl i Kolaříkův bratr a jeho těhotná manželka (!!!), které parašutista navštívil, což gestapo též vypátralo. Všichni byli zanedlouho popraveni v Lobkowitzových kolejích v Brně. Kolaříkovu mrtvolu našli tuším u Vsetína nebo u Vizovic, pod tíhou okolností se otrávil. Neubráním se tomu, abych neodsoudil velení naší armády v Anglii, že poslalo takového nezralého a nezkušeného mladíka na tak nebezpečnou akci a že nebylo zajištěno a zkontrolováno, jestli před odletem do Protektorátu u sebe nemá nějaké usvědčující materiály a dokumenty.


    Další tragickou epizodou byl osud Viléma Gerika, odsouzeného lidovým soudem a popraveného po skončení války. Tento Slovák, věkem přibližně jako Kolařík, byl členem skupiny Zinc, spolu s parašutisty Pechalem a Mikšem. Vlivem chybné navigace byli místo na Moravském Slovácku vysazeni na slovenském území. Při přechodu protektorátní hranice byli zastaveni německou pohraniční stráží. Stráž byla zneškodněna v přestřelce, ale skupina byla nucena se rozdělit. Pechal byl zatčen v Brně. Při krutých výsleších se ho gestapu nepodařilo zlomit, později byl popraven v Mauthausenu. Mikš se dostal do Čech a ukryl se u rodičů. Byl však objeven, v přestřelce zabil jednoho četníka a sám, taktéž zasažen, spáchal sebevraždu. Gerik se dostal až do Prahy, což se mu vlastně stalo osudným. Kdyby býval zůstal na Slovensku, pravděpodobně by unikl, netrpěl by v koncentráku, vyhnul by se poválečnému řízení před lidovým soudem (jak se říká v Austrálii "Kangaroo Justice") a nedočkal by se rozsudku smrti.


    Gerik se neměl v Praze kde ukrýt. Když v Praze navštívil holiče a zmínil se mu při stříhání o tom, kdo ve skutečnosti je, dostalo se mu rady, aby se přihlásil na policii, jako Slovák má velkou šanci, že bude vypovězen na Slovensko. Uposlechl této "dobře míněné rady" a byl následně vydán gestapu. Pokud vím, byl použit k identifikaci mrtvých parašutistů po bitvě v Resslově ulici, snad sledoval nějaké gestapem objevené skupiny a plnil i nějaké podobné úkoly. Rozhodně ale neplnil své služby podle očekávání gestapa a také nikoho nepřivedl na smrt. Chtěl se od gestapa odpoutat, ale byl zatčen a poslán do Dachau. Po válce se z koncentračního tábora vrátil a byl poslán k jedné brigádě umístěné v západních Čechách. Zde byl zatčen československými úřady, odsouzen lidovým soudem a posléze na Pankráci popraven.


    Při výcviku v SIS (Secret Intelligence Service) nás učili, že v případě zatčení a výslechu máme říci vše, co si myslíme, že nepřítel již ví. Takováto malá spolupráce není na závadu, nepřítel má možnost spoustu věcí zjistit z jiných kanálů. Podle názoru našich instruktorů chycený parašutista bude stejně dříve nebo později stát tváří v tvář popravčí četě, takže proč to na nějakou dobu neoddálit? Angličané byli tak romantičtí...


    Gerik to všechno vlastně dělal, takže neměl být po válce souzen, případně měl být propuštěn jako nevinný člověk. Zástupci československé armády však nezvedli hlas a nechali ho odsoudit lidovým soudem, po vzoru nacistů, dopustili spáchání justiční vraždy. V případě jeho kolegy z výsadku Karla Čurdy je to samozřejmě věc zcela odlišná. Byl to člověk se slabým charakterem a do speciálních jednotek neměl být vůbec vybrán. Ovšem tehdy po válce důstojníci dbali jen o svoji kariéru a na nikoho jiného než na sebe nehleděli. Nakonec se mnozí z nich stejně ocitli v komunistických lágrech nebo byli přinejmenším degradováni...
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297342Verze : 0
    Avatar
    Začátek roku 1942 zastihl naši skupinu, pojmenovanou CALCIUM, stále ještě ve výcvikovém středisku Hendon Hall. Nasazení do operace jsme očekávali někdy v dubnu. Po sestřelení letadla v březnu 1943, ve kterém zahynuly dvě výsadkové skupiny, byly operační lety do Protektorátu na delší dobu zastaveny, dokud nebude připravena v Itálii nová základna.


    Přibližně v květnu byli členové skupiny Calcium a Barium povoláni do Londýna na 2. oddělení, kde jsme byli informováni plk. Moravcem o přeřazení pod velitelskou pravomoc SIS (Secret Intelligence Service - Tajná zpravodajská služba). SIS měla zodpovídat za náš další speciální výcvik a také za následné vysazení na území Protektorátu, měla se postarat o naše ubytování v Londýně. Veškeré styky s českým velením byly přerušeny a zakázány, až na používání šifrovacích pomůcek a odesílání depeší, což bylo stejně jen proto, aby se zabránilo těžkostem způsobeným používáním cizího jazyka. Naše budoucí úkoly tím byly také ovlivněny. Spojení s Protektorátem bylo koncem roku 1942 přerušeno, takže jsme měli za úkol ho znovu vybudovat a udržovat, dále pak kontaktovat činitele domácích odbojových organizací a spravit o nich velení a československou vládu v Londýně. Výsledky naší zpravodajské činnosti měly být předávány anglické Tajné službě.


    Co se výcviku anglickou SIS týče, nelze označit jinak, než za velmi dobrý. A to jak po odborné, tak po fyzické stránce. Vůbec se to nedalo srovnat s výcvikem v československé armádě. Po ukončení speciálního výcviku jsme dostali nová jména, moje znělo K. Nicols, a začátkem září jsme byli přesunuti do Alžíru v severní Africe. Zde jsme zůstali až do počátku roku 1944, než bylo nové letiště v Brindisi, na jihovýchodním břehu Jaderského moře, schopno vysílat letouny se speciálními agenty a výsadkáři do střední Evropy. Během zdejšího pobytu jsme se seznámili s jedním Švýcarem, jehož bratr byl ženat s dcerou prezidenta T. G. Masaryka Alicí.


    Na začátku ledna 1944 jsme byli přesunuti do Neapole, kde nás přivítala po mnoha letech nečinnosti znovu aktivní sopka Vesuvius. Přespali jsme zde, abychom se druhý den ráno přesunuli do Bari. Ranní Bari, vzdálené přibližně 100 km východně od Neapole, bylo pokryto 2 cm popele po výbuchu sopky...


    Během našeho tříměsíčního pobytu v Bari jsme absolvovali dva velice zajímavé a poučné lety nad Jugoslávii. Angličané v té době shazovali zbraně Titovým partyzánským oddílům. Místo shozu byla plocha o velikosti asi 1 km2 ohraničená hořícími hranicemi dřeva. Shoz zásob byl proveden do dobře viditelného středu plochy. Když jsme porovnali geografické možnosti v Jugoslávii a na území Protektorátu, došli jsme přesvědčení, že taková místa se na našem území jen tak nenajdou.


    Náš čas nadešel 3. dubna 1944. Byli jsme odvezeni do Brindisi a asi ve 20 hodin jsme odstartovali směrem k Protektorátu. Po třech hodinách letu jsme byli vysazeni a přistáli do půlmetrové vrstvy čerstvě napadaného sněhu. Sešli jsme se po seskoku rychle, po dlouhém hledání jsme ale zjistili, že jsme ztratili jeden kontejner se zásobami. Místo tří nám tedy zbyly kontejnery jen dva. A ještě jeden problém, uschovat čtyři padáky a kombinézy. Země byla pod značnou vrstvou sněhu zmrzlá, takže bylo nemožné je zakopat. Nedaleko místa seskoku byla osamělá usedlost. Bylo kolem třetí ráno, když jsme vzbudili hospodáře a požádali ho, zdali by padáky a kombinézy neukryl, případně nezničil. Též jsme mu řekli, že by případně mohl látku z padáků opatrně použít, padáky totiž byly z čistého hedvábí. A požádali ho, aby se ráno podíval po lese, že jsme ztratili jeden kontejner. Kdyby ho našel, ať ho uschová aniž by na to někoho upozornil.


    Ztratili jsme poměrně dost času, a proto jsme se rozhodli zůstat přes den ukrytí na kraji lesa. Po setmění jsme opustili svůj úkryt a vydali se hledat první záchytnou adresu. Když jsme se dostali na určené místo, Odstrčil se Širokým odešli za majitelem domu, sdělili mu popravdě, kdo jsme, a že nás k němu poslal člen londýnské vlády, sociální demokrat Laušman. Onen hospodář nás bez velkého váhání vyhodil a jak jsme se později dozvěděli, ráno nás udal četníkům v Nasavrkách, kteří celou událost nahlásili na gestapo.


    Po tomto nezdaru jsme rychle odešli na další adresu, do jedné obce nedaleko bývalých Ležáků. Zde jsme byli taktéž odmítnuti. Člověk, kterého jsme měli kontaktovat, nás se slzami v očích ujišťoval, že nám věří, ale prosil nás, abychom odešli, neboť se obává o svou rodinu a blízké. Další adresy poskytnuté Laušmanem jsme se rozhodli již nezkoušet. Místo toho jsme zamířili do Střížova u Jihlavy, ke známým Františka Širokého. Cestou si ještě Odstrčil vzpomněl na svého známého ze studií v Brně, který bydlel v Březí. Jeho matka nám sdělila, že je již mrtev, dovolila nám však přespat na půdě.


    Do Střížova jsme přišli za další den a půl. Širokého přítel nás ukryl v lese a slíbil, že se pokusí spojit s Dr. Motýlem, osobním doktorem jednoho šlechtice a mimo jiné i vášnivým radioamatérem. Doktor Motýl se také znal s vedoucím jedné z domácích odbojových organizací, Štajnerem-Veselým. Během čekání na navázání kontaktu s odbojem se naše skupina rozdělila. Odstrčil s Gemrotem odešli, neřekli nám kam, a tak jsme s Františkem Širokým zůstali sami. A docela nám to vyhovovalo.


    Touto cestou bych se rád zmínil o svých spolubojovnících a jejich charakteru. Náš velitel Jaroslav Odstrčil byl Hanák. Selského původu, arogantní a vševědoucí, neměl ponětí o bezpečnosti. Choval se jako "býk v obchodě s porcelánem". Josef Gemrot byl policista z Ostravy, zádumčivý se sklony k pesimismu. František Široký byl de facto hospodář, zabýval se i prodejem dobytka. Co se týče jednání s lidmi, zejména pak s hospodáři a sedláky, byl to naprostý génius. Mnohokrát jsme díky němu poměrně snadno získali povolení k vysílání z jejich obydlí. Já jsem nemohl počátečnímu vyjednávání příliš pomoci, a to hlavně díky mému slezskému přízvuku. Jednou se jeden hospodář dokonce Františka zeptal, jestli snad nejsem nějaký skopčák. Musím zdůraznit, že bez něj by naše skupina nemohla fungovat a existovat. Bohužel František Široký v roce 1966 zemřel. Odpočívej v pokoji, drahý příteli...
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297343Verze : 0
    Avatar
    Po několika dnech čekání ve Střížově jsme konečně dostali vzkaz přesunout se k Novému Městu na Moravě, na nějakou horu s triangulační věží. Zde nás měli kontaktovat dva lidé. Časně ráno jsme vyrazili a večer došli na místo. Ti dva byli Rusové, bývalý zajatci, kteří nás zavedli do úkrytu v zemljance. Zde nás již očekávali v ilegalitě žijící pplk. Svatoň a por. Kabele. Po rychlém stručném přivítání jsme byli ihned dotazováni na dodávky zbraní pro partyzány. Odpověděl jsem, že za současného stavu jsou jedinou možnou formou odporu teroristické útoky, a to jak na příslušníky gestapa a německé policie, tedy ozbrojených okupačních složek, a vyšší zastupitele německého aparátu, tak na jejich rodinné příslušníky. Pplk. Svatoň na moji odpověď ostře zareagoval, že žádný československý důstojník by se k něčemu takovému, jako je zabíjení žen a dětí, nepropůjčil. Nezbylo mi, než odpovědět, že Němci se nad ničím takovým nerozpakují...


    Po dvou dnech se objevil Štajner-Veselý, aby s námi probral záležitost rádiového provozu. Informoval jsem ho, že sice vysílačku máme a je funkční, rádiový vysílací klíč a šest krystalů však zůstaly ve ztraceném kontejneru. Zároveň jsem mu nastínil, jak se dá takový provizorní klíč za pomoci bakelitového popelníku vyrobit. Dostal jsem ho asi za týden. O první vysílání jsem se pokusil z budovy bývalého lihovaru, nebyl jsem však úspěšný, bylo zde mnoho měděných nádob, které rušily vysílání. Napodruhé jsem anténu zařídil venku a vysílání se podařilo. Informoval jsem velení v Londýně o ztrátě materiálu při seskoku, selhání záchytných adres a navázání kontaktu s domácí odbojovou organizací "Jaro", včetně jmen jejích vedoucích činitelů. Existence této organizace nebyla v Londýně dosud registrována, ani jména odbojových pracovníků, takže nás požádali o další bližší informace. Na přání Štajnera-Veselého jsme v příští relaci naše zprávy doplnili o oznámení, že domácí organizace změnila jméno na "Rada tří" a vedou jí generál Luža a jeden profesor z Brněnské Techniky. Také jsme oznámili rozbití skupiny a dodali, že Odstrčil a Gemrot jsou v Březí.


    Po těchto několika relacích jsme se v doprovodu J. Kabele přesunuli do Proseče u Skutče, kde jsme byli ukryti a vysílali u poštmistra Hartmana. K osudu jeho rodiny, zejména jeho mladé dcery se ještě vrátím. Nyní musím jen podotknout, že skončili tragicky v době, kdy válka byla skoro u konce.


    Asi v polovině června nás přišel Štajner-Veselý informovat, že dle našich údajů Odstrčila a Gemrota vyzvedli a přemístili do jedné hájenky u Netína. Dále prohlásil, že s jedním z vedoucích "Rady tří", doktorem Grňou, se dohodli a Odstrčil to doporučil, že bychom měli zdvojit rádiový provoz s Londýnem, neboť existující stanice dr. Motýla, která snad byla v provozu před válkou, je poškozena a potřebuje opravu, možná též úpravu na použití našich krystalů. Štajner-Veselý vznesl požadavek, abychom odjeli do Netína, za pomoci našich náhradních součástek se pokusili vysílačku opravit a předat jim nějaké krystaly. Moje odpověď byla naprosto negativní. Jako důvody jsem uvedl, že jsem radista a ne mechanik, v žádném případě nemohu poskytnout náhradní krystaly, neboť mám jen dva díky ztrátě přepravního kontejneru při seskoku, dále pak, že v naší skupině je pouze jeden vycvičený radiotelegrafista - já, mám k dispozici jen jeden tajný šifrovací klíč, další by musel dodat Londýn, moje radiostanice je v dobrém stavu a spojení s londýnským velením dobré a dostatečné. Nejdůležitější ovšem bylo, že kdybychom bydleli všichni pohromadě, bylo by jen otázkou času, kdy bychom byli objeveni a zatčeni gestapem. S vysíláním by byl konec a my bychom si tak akorát mohli snad zamluvit místa v krematoriu.


    Na moje odmítnutí Štajner-Veselý zareagoval velmi ostře a odešel. Vrátil se až po několika dnech ve společnosti pplk. Svatoně a začali s výhružkami. Prý na mě Odstrčil po skončení války vznese žalobu za neuposlechnutí rozkazu. Byla to od nich nehorázná a do nebe volající drzost! Nic jsem na svých argumentech nezměnil a jejich výhružky označil za směšné. Po odchodu Štajnera-Veselého nás ještě přemlouval pplk. Svatoň, abych se alespoň vydal do Netína a celou věc prozkoumal přímo na místě. S tímto návrhem jsem váhavě souhlasil, ještě jsme si poté dohodli, že Široký se Svatoněm půjdou pěšky, já a Kabele pojedeme do Netína na kole.


    Pozdě odpoledne jsme přijížděli k Netínu. Kabele, který cestu znal, odbočil z hlavní silnice na vedlejší. Po padesáti metrech nás zastavil četník ve společnosti muže vyzbrojeného loveckou puškou (pravděpodobně to byl myslivec). Četník nás legitimoval a ptal se, kam máme namířeno. Když mě pak podával zpět moji legitimaci, držel ji za špičku tak silně, že jsem mu ji musel vytrhnout. Poznal jsem okamžitě, že se nás snaží varovat, zeptal jsem se ho, co se děje, že jsou všude zostřené policejní prohlídky. Odpověděl, že doba špatná, tak proto ta opatrnost. Poté jsme pokračovali v cestě. Po dalších asi tak sto metrech jsme spatřili v poli se procházet nějakého civilistu, dobře oblečeného, ihned mě napadlo, že to je asi policista. I přesto jsme jeli dál. Když jsme došli na okraj lesa, začínalo již být šero. Někde před námi jsme uslyšeli zvuk motoru jdoucího na plný plyn. Schovali jsme se s Kabelem do hlubokého příkopu a za pár okamžiků kolem nás projelo velké osobní auto. Řekl jsem Kabelemu, že jsem si myslel, že moc lidí automobilem v Protektorátu nejezdí. On mi odvětil, že podle jeho názoru šlo nejspíš o gestapáky. Museli jsme být velmi opatrní. Po dalším půl kilometru cesty, to se již stmívalo, bylo něco kolem deváté hodiny večer, se ze zatáčky proti nám vynořilo další auto. Jelo z kopce, s vypnutým motorem a ztlumenými světly. Přejelo kolem nás, zastavilo, někdo z něj vykřikl: "Ruce vzhůru!" a vyskočilo pět mužů. Když jsem položil kolo na zem a otočil se, viděl jsem, jak je Kabele s rukama nad hlavou prohledáván jedním gestapákem. V narůstajícím šeru jsem se opatrně přiblížil, vytáhl pistoli a zahájil na gestapáky palbu. Nejprve na muže stojícího napravo od vozu, poté na toho, který prohledával mého společníka - trhl sebou a padl na zem. Zbytek zásobníku jsem vystřílel na ostatní překvapené policisty, stojící v hloučku na levé straně vozu. Poté jsem skočil do lesa a dal se na útěk. Pilulku s kyanidem jsem pro jistotu vložil do úst, pro případ, že by už nebylo jiného východiska než smrti. Byla potažena gumou a měla se rozpustit přibližně pět minut po spolknutí, poté následovala rychlá smrt. Kabele mezitím sedl na kolo a začal šlapat do kopce. Gestapáci po pár minutách opustili úkryt v lese, kam se při střelbě schovali, a začali na ujíždějícího kolegu střílet z pistolí a samopalu. Nikdo nás ale nepronásledoval.


    Když jsme se dostali do bezpečí, Kabele mě informoval, že je zraněný na noze. Prohlédl jsem ho a zjistil, že jde jen o povrchní poranění kůže, kost nebyla zasažena. Pokračovali jsme dál, kola jsme se zbavili v jednom rybníčku. Do Netína to bylo dost daleko, asi 30 kilometrů. Nějakou dobu jsme šli potokem, kdyby nás ráno hledala pátrací skupina se psy. Po celonočním pochodu jsme se ukryli na celý den uprostřed lánu obilí, pokračovali jsme dál zase až po setmění. Kabele byl vyčerpaný, po několika hodinách navrhl, abychom si odpočinuli. Jeho žádost jsem musel zamítnout, zdůraznil jsem, že do rána se musíme dostat k Novému Městu. Po několika dalších kilometrech unavený Kabele svoji žádost opakoval, opět jsem zamítl. Začal se se mnou hádat, nezbylo mi, než zakročit ostře a udeřit ho. Tato situace se několikráte opakovala, znovu opakuji, že byl zraněný a vysílený, nakonec si lehl na zem a odmítl pokračovat. Tehdy jsem vytáhl pistoli a řekl mu: "Vážně, Josefe, Tebe Němci nesmí dostat živého. Něco by z Tebe už nějak dostali. A to by přišlo o život minimálně sto lidí. Není čas se dohadovat. Buď půjdeš, nebo Tě tady na místě zastřelím!" Pomohlo to zase tak na 2 až 3 kilometry, sem tam jsem ho musel zase udeřit. Nakonec jsme se dostali na dané místo, tam už ale Josef zůstal ležet a žádné násilí nepomohlo. Časně ráno jsem se vydal za Cyrilem Musilem, fungoval jako důležitá spojka s domácím odbojem. Vzbudil jsem ho a požádal o pomoc. Vzal svůj malý traktor a na něm pak zraněného společníka odvezl domů.


    Já se odebral do zemljanky, kde jsme zahájili naší operační činnost, a tam narazil na Františka Širokého. Od něj jsem se dozvěděl, že při přesunu k Netínu zaslechli se Svatoněm střelbu a tímto varováni se raději obrátili k návratu. Svatoň byl již postarší člověk, řekl bych tak po padesátce, a značně mu ubývaly síly. Štěstím pro něj bylo, že Široký byl velmi silný muž, zpátky ho donesl na zádech...


    Asi po čtyřech dnech se zdravotní stav Josefa Kabele zlepšil natolik, že jsme se všichni tři mohli vypravit na cestu do Proseče k Hartmanům. Trvalo nám to celou noc, došli jsme na místo kolem páté hodiny ráno. Paní Hartmanová s dcerou spaly v ložnici a když jsme vešli dovnitř, vylekaly se a cudně se přikrývaly. Když se ale dozvěděly, že byl Kabele postřelen, okamžitě vyskočily a ačkoliv to již nebylo v podstatě třeba, začaly mu ránu ošetřovat.


    První, co jsme udělali, bylo odeslání depeše do Londýna o našem setkání s gestapem. Informovali jsme velení o naší domněnce, že Gemrot s Odstrčilem byli buď zajati gestapem, nebo padli v boji. Po pár dnech jsme mohli naši zprávu upravit a doplnit. Bylo nám potvrzeno, že Odstrčil skutečně padl, zákeřným výstřelem jednoho ze čtyřech gestapáků, kteří se ho pokoušeli zajmout živého. Gemrot, doufali jsme, že nezraněn, se k nám měl později připojit.


    Celou událost jsme u Hartmanů důkladně probírali a byli jsme si s Františkem Širokým téměř jisti, že Štajner-Veselý je nastrčený německý provokatér a konfident gestapa. Došli jsme k názoru, že bychom ho měli vyslechnout a jednou pro vždy odstranit, tedy nejlépe zastřelit. Kabele proti tomu horlivě protestoval, argumentoval tím, že Štajner-Veselý unikl, když byla odbojová organizace, které byl členem, za Heydricha rozbita a po atentátu a následném teroru při heydrichiádě žil v ilegalitě. Nebylo to sice příliš přesvědčivé, ale od nějaké akce proti tomuto muži nás to odradilo. Ale v každém případě jsme v něj ztratili důvěru a to trvalo až do konce války.


    Došlo i k dalším poměrně důležitým událostem. Obdrželi jsme nový vysílací klíč, namísto toho ztraceného při seskoku. Obstaral nám ho pražský obchodník, velký pomocník a vlastenec, ing. R. Syrovátko. Také od nás odešel Josef Kabele. Oznámil nám, že odchází z odboje a nadále se již nebude zúčastňovat žádných dalších akcí. Akce u Netína mu zřejmě velmi pocuchala nervy. Před odchodem nám ale doporučil dvě adresy, ze kterých bychom mohli vysílat. Musím podotknout, že obě místa se ukázala jako velmi cenná. Jedno z nich byl vodní mlýn, ve kterém bydleli manželé na jejichž jména si nemohu již vzpomenout. Tuším, že buď Vyskočilovi nebo Vychodilovi, každopádně to ale byli ohromní lidé. Výhodou bylo, že k nim chodili sudetští gestapáci nakupovat mouku a máslo. Typický případ toho, že pod svícnem je největší tma. Odeslali jsme odtud velmi mnoho depeší s důležitými zpravodajskými informacemi. Druhé místo bylo u jednoho obchodníka s exportní obuví. Na jméno jeho i jeho rodiny si již také nevzpomínám. Bohužel, rád bych jim poděkoval, byli to taktéž lidé nebojácní a vlastenečtí.


    Na přelomu července a srpna jsme se znovu setkali se Štajnerem-Veselým. Usilovně se nás snažil najít v Chrudimi. Pak jsme se přesunuli do Nasavrk. Gemrot, který byl v boji s gestapáky při úniku z nastražené léčky přeci jen zraněn a nyní se léčil v Březí, byl přesunut k Cyrilu Musilovi do Nového Města. Později se zde sešel s gen. Lužou a doručil nám od něj telegram pro gen. Ingra do Londýna. Kromě tohoto telegramu jsme také Londýn informovali a žádali, aby bylo vyhlášeno rozhlasovou relací upozornění na dva spolupracovníky gestapa, pplk. nebo plk. Jizeru a rtm. Ryšánka, jejichž přičiněním zahynul jeden parašutista a byla rozbita výsadková skupina "Spelter", když prozradili jejich úkryt a místo pobytu.


    Naše skupina byla velmi zaměstnaná vysíláním velkého množství zpráv pro velení v Londýně. Jen pro zajímavost, upozornili jsme Londýn, že noční nálet bombardérů RAF na rafinérii v Pardubicích byl neúspěšný a cíl nebyl zasažen. Přibližně za dva týdny byla rafinérie bombardována za dne Američany, přičemž utrpěla značné škody. Soustředili jsme se totiž tou dobou na získávání zpravodajsky cenných informací o výrobě a skladech pohonných hmot a podobně, hlavně v oblasti tzv. Sudet. Ono bombardování Pardubic nám mimochodem de facto lehce uškodilo. Vysílali jsme tehdy z fary jižně od Nasavrk, bohužel jméno katolického faráře, statečného vlastence, si již nepamatuji. Doufám, že nebyl po válce pronásledován komunisty, jako řada jiných, a chtěl bych mu tímto vzdát hold. Tento vzácný člověk nám po třech relacích oznámil, že bohužel budeme muset odejít, neboť jeho otec utrpěl při náletu na Pardubice srdeční záchvat a chtěl se usadit u svého syna na faře a zotavit se zde. Samozřejmě jsme ihned souhlasili a místo s politováním opustili. Z oblasti Nasavrk jsme přesto vysílali dále, na prosbu odboje jsme žádali Londýn o shozy zbraní, včetně udání vybraných ploch, kde měly být dodávky očekávány. Londýnské velení nám sice zbraně a zásoby přislíbilo, prakticky ale byla celá věc v rukách Royal Air Force, z neznámých důvodů k slíbeným dodávkám nakonec nedošlo.


    Pokračovaly i neshody se Štajnerem-Veselým. Domníval se a vyžadoval, abychom podléhali jeho velení. My jsme ale měli být domácímu odboji jen nápomocni v případě potřeby. Přibližně v srpnu 1944 po nás požadoval odeslání depeše se žádostí, aby na vytipovaném místě přistálo letadlo, které by do Anglie odvezlo nějakého představitele odboje (vůbec nevím, o koho mělo tenkrát jít), který by velení vysvětlil situaci v Protektorátu. Zeptal jsem se ho vtipně, kde by jako to letadlo mělo přistát. Na takovou vzdálenost by muselo jít o velké čtyřmotorové letadlo, které by potřebovalo letiště s betonovou přistávací dráhou. To by Štajner-Veselý musel obsadit minimálně Ruzyň a nebo letiště v Brně. Na to byl Štajner-Veselý velmi sprostý a podle lidí, kteří slyšeli jeho nadávání a slovní útoky na nás, to vypadalo, že dojde na pistole. To bylo v Rohožné u Nasavrk, v bydlišti hospodáře Rohlíka (Stejnou žádost posléze Štajner-Veselý zopakoval jedné z dalších paraskupin v březnu 1945. Co já vím, velení v Londýně na ni nijak nereagovalo, což není divu...). Dále na nás požadoval, abychom se telegraficky spojili s představiteli ruské armády. Odpověděl jsem mu, že na takový nesmysl nebudu vysílačku používat. Zajednak bychom k tomu nemohli použít náš stávající šifrovací klíč, zajednak by to Rudou armádou nebo politickými orgány mohlo být považováno za nějakou provokaci nebo politický zátah. Navíc na takové zprávy ruská strana do té doby nikdy nezareagovala. Zkrátka to bylo prakticky nemožné a výsledkem tohoto pitomého nápadu byla jen další nedůvěra...


    Jeden z dalších z telegramů tohoto muže žádal Londýn o zaslání velkého množství zbraní a zásob. V Protektorátu existovaly podle něj pluky a divize, připravené pustit se do boje s Němci. Tento nesmyslný požadavek jsem opět neodeslal a Štajnerovi-Veselému řekl, že to vše jsou jen bohapusté lži a rád si o tom s ním popovídám až po válce před nějakou komisí. Po tomto výstupu jsme se přesunuli z oblasti Nasavrk do Železných hor, kde jsme působili až do začátku května 1945.


    Kromě těchto depeší, požadoval dále Štajner-Veselý, abychom odesílali zprávy čistě politického charakteru, týkající se hlavně poválečného uspořádání, charakteru a zaměření státu, diktatuře omezení moci politických stran atd. Tyto zprávy jsem odeslal někdy v září již ze Železných hor, následně jsem byl Londýnem požádán o přijetí velkého množství zpráv, usoudil jsem, že se jedná zřejmě o stylizované odpovědi od prezidenta Beneše. Příjem nočního vysílání z Londýna nám zabral celkem tři dny. Následně pak došlo k další nepříjemné konfrontaci, když Štajner-Veselý žádal Londýn, aby řada zastupitelů exilové vlády byla pro neschopnost zbavena funkce. Takový telegram jsem odmítl poslat, neboť urážlivé telegramy jsem zásadně neodesílal...


    O něco později jsme v jedné zprávě z Anglie byli požádáni o nalezení záchytných adres pro další dvě výsadkové skupiny. Po odeslání požadovaných údajů došlo 31. prosince k vysazení dvoučlenné skupiny Tungsten ( Pernický, Musil). Došlo však k navigační chybě a skupina omylem přistála až u Kolína. Přitom byli očekáváni na adrese Cyrila Musila ve Studnici u Nového Města na Moravě. Přesun od Kolína na Moravu byl v krutém zimním počasí velmi náročný, oba muži se dostali na udané místo až po několika dnech, značně vyčerpáni a s omrzlýma nohama. Než se dostatečně zotavili, aby byli schopni zahájit svojí operační činnost, byl již konec ledna 1945. Byli k dispozici Štajnerovi-Veselému a podle poválečného tvrzení kpt. Rudolfa Pernického se jim podařilo urovnat neshody, které mezi námi a štajnerem-Veselým panovaly. Tyto nepravdivé pohádky a výmysly se dokonce objevily i v knize pana Jiřího Šolce "Bylo málo mužů". Rád bych zde však zdůraznil, že i přes toto nepravdivé tvrzení a přes to, že byla kniha napsána těsně před koncem komunistické nadvlády v ČSSR, je to velmi dobře napsané dílo, snad dokonce nejlepší s touto tématikou, ve kterém se pojednává o celkovém působení československých parašutistů a II. oddělení v Anglii za druhé světové války. Jediné výhrady z mé strany, kromě některých údajů o působení naší skupiny Calcium, by se týkaly ještě organizace a příprav atentátu na R. Heydricha. Není se však co divit, neboť tyto stati byly napsány z velké části ve spolupráci s lidmi, kteří zastávali na II. oddělení podřadné funkce a o operacích samotných toho příliš nevěděli (např. pánové, nyní již generálové, Nesrs, Krzák a Pernický...).


    Druhá skupina, Platinum-Pewter, čtyřčlenná ve složení Nechanský, Klemeš, Vyhňák a Pešan, seskočila 15. února 1945 a po svém přesunu na Vysočinu se dala též k dispozici Štajnerovi-Veselému. Zanedlouho byl dodatečně vysazen ještě Pavel Hromek v rámci operace Bauxite. Též on se úspěšně zapojil do spolupráce s domácím odbojem.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297344Verze : 0
    Avatar
    V té době došlo k významné události. Československá exilová vláda s prezidentem Benešem v čele se přemístila z Londýna do Košic (kdo by tušil, že to bude jen předehra k další zradě národa, chystané na období po ukončení válečného konfliktu...). Vedoucí II. oddělení Zpravodajského odboru MNO v Londýně plk. Moravec byl zbaven funkce a na jeho místo nastoupil mjr. (či snad v té době již pplk. ) Strangmüller.


    Co se naší práce týče, mnoho jsme jí na přelomu let 1944 a 1945 neměli. Naše depeše se týkaly pouze podřadných záležitostí, ostřelování vlaků a podobně. Mimo jiné i bombardování Kolína, které jsme považovali v této fázi války za zbytečné. S ničením Kolína jsme nesouhlasili. Koncem března jsme se ze Železných hor vrátili na Nasavrksko. Nastěhovali jsme se do statku paní Novákové, kde jsme si chtěli po náročném období trochu odpočinout.


    Rádiové spojení s Londýnem ztrácelo koncem války na intenzitě, od 3. 5. 1945 přestalo úplně. Zřejmě začalo naplno fungovat spojení s Košicemi. My jsme nebyli ohledně provozu s Košicemi nijak zainteresováni, ani jsme neobdrželi nové úkoly, což nám však ani moc nevadilo...


    V prvních dnech měsíce května, snad již 3. nebo 4. 5., začalo Pražské povstání. Bojechtivý český lid se odhodlaně pustil do nenáviděného nepřítele. Zde však musím poznamenat, že jsem s povstáním nesouhlasil. Považoval jsem ho jen za zbytečné prolévání krve proti sice poražené, leč disciplinované německé armádě. V Nasavrkách byla tehdy umístěna velmi dobře vyzbrojená četa německé policie. Byl jsem požádán zastupiteli nově zvoleného Národního výboru o radu. Zatímco paní Míla a její manžel Dr. Fialka, hybné páky místního odboje, odjeli k nějakým tzv. partyzánům, zůstal jsem s jedním architektem, abychom se dohodli, jak jednat s místní posádkou. Zeptal jsem se ho, jestli je místní posádka napojená na telefon. Odpověděl, že ano, a proto jsem ho požádal, aby se zeptal, jestli je v posádce někdo, kdo hovoří anglicky. K telefonu přišel jeden německý policista, který anglicky hovořil, a já se mu představil jako anglický styčný důstojník. Ihned jsem s ním začal vyjednávat, řekl jsem mu, že jsem si jistý, že ví o tom, že válku prohráli, a oni by se rádi vrátili živí a zdraví ke svým rodinám do Německa. Upozornil jsem ho na momentální situaci, ve které hrozí, že by někdo z nich mohl být místními lidmi zabit, případně by mohl být zabit někdo z místních lidí a nastalo by krveprolití. Navrhl jsem jim, aby odešli pryč. Dodal jsem, že si jistě uvědomuje, že nejsou v městečku zrovna populární. Přibližně během půl hodiny Německá posádka bez nehody opustila město. Všude zavlály spousty československých praporů a byla svolána schůze místního Národního výboru, na které byla ustanovena Obecní rada. To vše bylo po válce i potvrzeno v jednom pražském měsíčníku, tuším se jmenoval "Občasník".


    Navečer toho dne, kdy Němci opustili město, obdržel Národní výbor v Nasavrkách žádost, aby naše skupina Calcium odešla na Vysočinu, kde by posílila skupinu kpt. Pernického Tungsten. Nebyl jsem tomu příliš nakloněn. Válka byla u konce a cesty byly zaplněné ustupujícími nepřátelskými jednotkami, hlavně Rumuny a Maďary. Rumunští vojáci se cestou dopouštěli krádeží a loupeží, při sebemenším náznaku odporu se neostýchali použít zbraní. Maďaři na druhé straně byli velice slušní a na požádání se bez jakýchkoliv problémů vzdávali. Německé jednotky vynikaly přísně dodržovanou disciplínou a v žádném případě nebyly ochotné se vzdát civilistům a partyzánům. Argumentoval jsem tím, že když se nám podařilo přežít válku až do teď, byli bychom sami proti sobě, kdybychom se pár hodin před koncem války pouštěli do nějakých neuvážených zbrklých akcí a bojů. Moji partneři, hlavně Gemrot se Širokým se však spíše přikláněli k odchodu na Vysočinu, takže jsem nakonec také souhlasil. Nasavrcký Národní výbor nám nabídl automobil i se šoférem, abychom se na místo dostali co nejrychleji. Z Nasavrk jsme odjeli ještě téhož večera.


    Cestou jsme byli nuceni zastavit, neboť cesta v jednom lesním úseku byla zatarasena poraženými stromy. Auto, které nás vezlo, nemohlo dále pokračovat, nezbylo nám tedy, než zátarasy obejít a dál jít pěšky. Po překonání zátarasů jsme však byli zadrženi několika místními mladíky. Byli jsme odvedeni do vesnice, jejíž název si nepamatuji, a uvězněni v budově, která sloužila snad jako pošta nebo četnická stanice. Zbraně a vysílačka nám byly zabaveny, hlídali nás ruští vojáci, patřící pod jakousi ruskou skupinu, která se dělila na partyzánskou sekci pod velením jistého Orlova a na zpravodajsko-politickou sekci, patřící pod velení ruské tajné služby NKVD. Během prvních dnů "zajetí" nás několikrát navštívili dva muži, kteří se pokoušeli zjistit, co jsme zač a jakému velení se zodpovídáme, taktéž projevili velký zájem o naši radiostanici. Tito důstojníci mluvili pouze rusky, jeden z nich ještě trochu polsky. Oproti Širokému s Gemrotem, kteří hovořili jen česky, jsem měl velkou výhodu, neboť zejména ruštinu jsem poměrně dobře ovládal a tudíž celé jednání s oběma muži vedl v podstatě sám.


    Po dalších dvou dnech jsem se od ruského strážného dozvěděl, že budeme přesunuti do společných cel se zajatými Němci. Tato nehoráznost mne velmi rozčílila, zjistil jsem si, kde bydlí velitel oddílu Orlov a vydal se za ním. Brzy ráno jsem vpadl do jeho bytu a našel ho v posteli ve společnosti nějaké ženy. Pustil jsem se do něj tou nejhrubší a nejsprostší ruštinou, jakou jsem ovládal. Orlov byl velmi zaskočený a překvapený a ujišťoval mě, že se jedná o nějaký omyl, že jsme "sojuznici" a že nám zařídí privátní byt. Dokonce jsem byl následně i pozván na slavnostní oběd, který vesničané pořádali pro ruské důstojníky. Mí spolubojovníci ze skupiny mě poté obviňovali z přátelení se s Rusy. Argumentoval jsem tím, že nebyli pozváni kvůli tomu, že nehovoří rusky. Nejsměšnějším zakončením celé této epizody byla po dalších asi dvou dnech návštěva Pernického. Prý nás přišel osvobodit ze zajetí...


    Čekali jsme pak ještě asi tak týden, než bylo obnoveno železniční spojení mezi Prahou a Pardubicemi. Poté jsme se vydali do Prahy, na Vítězné náměstí v Dejvicích, kde jsme se přihlásili na generálním štábu armády. Po krátké době, vyplněné sepisováním hlášení o naší činnosti, jsem byl, tentokráte již sám, vyslán do Budapešti. Mým úkolem bylo vybudovat a udržovat rádiové spojení mezi budapešťskou kontrolní komisí a Ministerstvem zahraničí v Praze. Po navázání kontaktu jsme byl posléze požádán, abych v Budapešti zůstal ve funkci šifrovacího důstojníka...
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297345Verze : 0
    Avatar
    Smrt generála Lůži



    Již jsem se v minulých kapitolách zmínil o tom, že generál Lůža, jeden z vedoucích odbojové organizace "Rada tří", se sešel s členem "Calcia" Josefem Gemrotem, který se zotavoval po netínské přestřelce u Cyrila Musila blízko Nového Města na Moravě. Dal mu telegram pro generála Ingra v Londýně a oznámil, že odchází do Prahy, upevnit odbojovou činnost mezi železničáři a zaměstnanci pošt. Gemrot nám to sdělil někdy začátkem srpna, když se vrátil konečně zpátky ke skupině do Nasavrk. Pamatuji si, jak jsem tehdy prohlásil, že Lůžova akce je úplný nesmysl. Zajednak je generál Lůža již postarší pán, zajednak by takovou akci měl provádět člověk z řad zaměstnanců a ne starý generál, podobně jako ostatní důstojníci v Protektorátu ne příliš populární. Podle mého názoru by měl být generál Lůža upozorněn, že tato akce pro je něj nebezpečná a nevhodná.


    Zbytek této tragédie znám jen z druhé ruky. Opakuji jen to, co jsem slyšel. Celá aféra zřejmě ztroskotala a Lůža byl nucen odejít ve společnosti mladého důstojníka pěšky z Prahy. Snad se chtěl dostat zpátky do Nového Města na Moravě k Cyrilovi Musilovi. Je to dost velká vzdálenost. Vyčerpaný generál se svým společníkem se zastavili v nějakém hostinci a žádali hostinského o jídlo. Ten jim řekl, že jídlo mohou mít, ale musejí mu za něj dát potravinové lístky. Ty bohužel generál s mladým důstojníkem neměli. Při slovní výměně pravděpodobně Lůža prozradil svoji totožnost a snad i něco navíc. Co se dělo dál, nevím, pravděpodobně asi došlo k nějaké potyčce nebo hádce, ve které byl následně Lůža i se svým společníkem zastřelen jedním českým četníkem.


    Zpráva o této události se donesla, myslím, plk. Svatoňovi a ten pak poslal Lůžova syna a dva ruské zajatce, aby generálovu smrt pomstili. Lužův syn a oba Rusové vnikli do četnické stanice a zastřelili dva četníky, kteří s generálovou smrtí neměli de facto nic společného. Plk. Svatoň sám byl během dvou nebo tří měsíců také zastřelen gestapem.


    Celá operace generála Lůži byla podle mého názoru kolosálním chybou. Četník, který generála zastřelil byl de facto vlastenec. Kdyby se dostal generál do rukou gestapa živý, byly by ohroženy stovky lidí...



    Smrt mladé dívky


    Nedlouho před koncem války, asi tak tři týdny, se odebral poštmistr Hartman se svojí mladou dcerou, i přes náš zákaz, k tzv. partyzánům do lesů blízko Protěže u Skutče. Sám nevím, proti komu chtěl bojovat, německá armáda byla na ústupu, nebo ještě lépe řečeno na útěku na západ, Maďaři nechtěli bojovat vůbec, Rumuni se věnovali krádežím - ti byli opravdu nebezpeční...


    Při nějaké partyzánské besedě čistil nějaký mladík automatickou pistoli. Zřejmě před tím zbraň nezkontroloval a při čištění došlo k výstřelu. Střela zasáhla mladé hezké děvče přímo do srdce. Protože válka ještě nebyla u konce, musel Hartman tělo zabalit do plachty a svoji dceru pochovat v lese. Po válce bylo její tělo exhumováno a pohřbeno na hřbitově. Snad se čtenář nad zbytečností této hrozné rány zamyslí...


    V roce 1982 jsem byl českou televizí v Brně požádán, abych se zúčastnil natáčení dokumentárního filmu "Stínoví vojáci". Setkal jsem se zde s mnoha svými přáteli a pomocníky z války. Jeden z nich mě řekl, že paní Hartmanová, toho času ve věku již 96 let, žije v nějakém ústavu, a tázal se, zdali bych jí nechtěl navštívit. Řekl jsem mu, že to bohužel není možné, neboť nemohu narušit můj program. Nebyla to ovšem pravda. Uvědomil jsem si, že bych s touto vzácnou paní nemohl bez viditelného zármutku setkat...
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297347Verze : 0
    Avatar
    Mé maďarské působení skončilo 27. října 1945. Vrátil jsem se do vlasti a po povinné zdravotní dovolené byl demobilizován. Na začátku ledna jsem se vrátil do svého předválečného zaměstnání, nastoupil jsem v exportním oddělení Škodových závodů na Jungmannově třídě v Praze. Původně jsem měl být odeslán jako zástupce podniku do Číny. Politická situace a rozhárané poměry však zapříčinily, že mým působištěm se v roce 1947 stal Kábul v Afghanistánu. Nakonec jsem se v roce 1949 dostal do Sydney v Austrálii. Australský kontinent se posléze stal i mým novým domovem...


    Na závěr ještě pár slov na téma Štajner-Veselý. V roce 1946 vyšla jeho kniha s názvem "Po stopách domácího odboje". Na moji adresu v tomto díle nelze nalézt jediného slušného slova. Ba naopak, byl jsem zde označen jako agent cizí velmoci a jako nevojenská a neukázněná osoba. Tyto nařčení podporoval i jeden z členů skupiny Barium, který mě, nevím z jakého důvodu, přímo chorobně nenáviděl. Byl členem podzemní komunistické organizace a roznášel o mě pomluvy typu, že jsem nebezpečným spolupracovníkem gestapa. Dozvěděl jsem se to až po válce, dokonce přímo od něj. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem to z počátku musel považovat za vtip...


    Začátkem roku 1947 jsem byl kontaktován pracovníky Státní bezpečnosti. Oznámili mi, že by se potřebovali optat na pár věcí a tak mě navštíví v mé kanceláři. Odpověděl jsem, že si nepřeji, aby mě navštěvovali, ale že raději zajdu na policii sám a probereme to tam. Když jsem se dostavil do úřadovny Státní bezpečnosti, byl jsem přivítán dvěma slušně vypadajícími muži. Omluvili se, že obtěžují, ale dostali o mě zprávy, že jsem bývalý spolupracovník gestapa. Sami tomu prý nevěří, ale musí vše prověřit. Se smíchem jsem odpověděl, že ono udání je skutečně směšné a veškeré zprávy o mojí osobě získají na generálním štábu. Ještě jednou se omluvili, slušně jsme se rozloučili a já o nich již vícekrát neslyšel. Přesto jsem po návratu do kanceláře požádal ředitele mého úseku, zdali by nemohl můj odjezd urychlit.


    Začátkem bžezna jsem odjížděl do Afghanistánu. Když jsem se koukal z okna letadla na mizející Prahu, v duchu jsem si říkal, že to je pravděpodobně naposledy, co ji vidím...


    Příběh operace Calcium končí. Byla to napínavá a nebezpečná epizoda mého života a já bych touto cestou ještě jednou rád poděkoval všem mým vzácným přátelům a spolubojovníkům. Velký dík také patří všem českým vlastencům. Bez jejich pomoci, odhodlání a nasazení by totiž tyto vzpomínky nemohly vzniknout. Budiž jim vyslovena věčná sláva...


    Karel Niemczyk
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297348Verze : 0
    Avatar
    Dovolil bych si nyní malý autorský dodateček. Postupem času se ke mě donesla neověřená a nezaručená zpráva, že jeden z bratrů pana Karla Niemczyka byl v období druhé světové války příslušníkem německé armády. Pochopitelně musím na tomto místě ihned dodat a zdůraznit, že nikoliv dobrovolně ale z donucení. Přišlo mi to jako velmi zajímavá informace, a proto jsem se rozhodl Vás o ní nepřipravit. Ne kvůli tomu, abych pozdvihl varovný prst a někoho zahanbil, nebo snad označil za špatného člověka, to si totiž o nikom rozhodně nemyslím. Ba naopak, podle mě v naprosté většině případů byl i německý voják jen obyčejný člověk a vlastně oběť okolností (respektive jednoho fanatického magora s kartáčkem pod nosem a jeho neméně zfanatizovaných patolízalů...). Tuto poznámku uvádím spíš proto, abyste viděli, jak se někdy dokážou věci zamotat a jak si dovede osud s člověkem pohrát...
    Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl uvádět žádné fámy a neověřené zkazky, rozhodl jsem se požádat samotného pana Niemczyka (mimochodem, 15. února oslaví úctyhodných 90 let...), jestli by byl tak laskav a sdělil mi, samozřejmě jen v případě, že mu to nebude vadit, jak to tenkrát opravdu bylo. Odeslal jsem dopis přes "Velkou louži" a s napětím očekával, jak pan Niemczyk na tento můj poněkud osobnější dotaz zareaguje. Před několika dny, k mému nesmírnému potěšení, objevil jsem ve schránce tuto odpověď (s Vaším dovolením uvedu jen fragmenty, týkající se onoho problému...):


    "Milý pane Řího,...
    děkuji Vám mnohokráte za Váš dopis,... ...co se týče Vašeho dotazu na vojenskou službu v německé armádě za války, je to skutečně pravda. Ano, oba nejmladší bratři zůstali s rodiči, když bylo po Mnichovu území, kde jsme bydleli, okupováno Poláky. Později, když vypukla válka, bylo připojeno k německému Hornímu Slezsku. Oba nejmladší bratři byli pak povinně odvedeni do německé armády. Já a další bratr, tehdy příslušník československé armády, která byla po obsazení Československa Němci rozpuštěna, jsme zůstali v Protektorátu. Zatímco já jsem byl zaměstnán jako inženýr ve Škodových závodech, můj bratr byl bez práce, a tak ho pracovní úřad poslal na práci do Berlína...


    S mnoha pozdravy Karel Niemczyk"
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297350Verze : 0
    Avatar
    Mnoho fotografií z války po sobě pan Niemczyk nezanechal. Kdysi jsem se ho na fotografie ptal. Odpověď byla jednoznačná, konec konců i natolik logická, že mě to mohlo napadnout samotného. "Fotografie prakticky žádné nemám. Přeci jsem nemohl zastavit gestapáka a říci mu, poslyš, zastav na chvilku, já si Tě vyfotím..." Přeci jen ale časem se mi pár kousků do ruky dostalo. Hlavně díky plk. Jardovi Novákovi...

    Karel Niemczyk, portrétovka v britském battledressu...

    A ještě jednou, vzpomínka na přátelskou Anglii...

    Falešná legitimace Karla Niemczyka, znějící na jméno Karel Nechvílek...

    Cholmondeley park, Anglie, 1940. Karel Niemczyk stojí v první řadě druhý zprava...

    Jarda Novák (vlevo), bývalý navigátor 311. perutě RAF, se svým pleteným ušákem, talismanem jménem Bobby, a Karel Niemczyk (vpravo), bývalý radista paravýsadku Calcium... Sydney, Austrálie
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#297357Verze : 0
    Avatar
    Dost mi zaujala tato poznámka skoro na konci textu:


    Citace :

    Na závěr ještě pár slov na téma Štajner-Veselý. V roce 1946 vyšla jeho kniha s názvem "Po stopách domácího odboje". Na moji adresu v tomto díle nelze nalézt jediného slušného slova. Ba naopak, byl jsem zde označen jako agent cizí velmoci a jako nevojenská a neukázněná osoba. Tyto nařčení podporoval i jeden z členů skupiny Barium, který mě, nevím z jakého důvodu, přímo chorobně nenáviděl. Byl členem podzemní komunistické organizace a roznášel o mě pomluvy typu, že jsem nebezpečným spolupracovníkem gestapa. Dozvěděl jsem se to až po válce, dokonce přímo od něj. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem to z počátku musel považovat za vtip...



    Jde mi o toho člena skupiny Barium - to musel být jedině Tomáš Býček, ale toho si nějak nedovedu představit jako člena podzemní kom. organizace. Po válce emigroval v roce 1948 pryč a pracoval pro CIC v Německu, měl dokonce přejít několikrát ilegálně přes hranice. Je pravda že na konci války bojoval se sovětskými partyzány a i spolupracoval s výsadkem Chan. Netušíte někdo něco navíc??? Vzhledem k smrti pana Niemczyka těžko říct, kde je pravda a hlavně jestli on skutečně myslel Tomáše Býčka.
    URL : https://forum.valka.cz/topic/view/61360#360287Verze : 0