Thomas-Morse MB-3
Nejúspěšnějším americkým jednomístným stíhačem poválečného období, kterým byly vybaveny všechny stíhací perutě americké armády na počátku 20. let, byl typ Thomas-Morse MB-3, navržený britským přistěhovalcem B. D. Thomasem (s bratry Thomasovými, zakladateli firmy, nebyl příbuzný, jde jen o shodu jmen, přestože byli také Britové). V roce 1918 byly tři americké letecké společnosti vyzvány ke stavbě prototypů, inspirovaných úspěšnými spady, s dvoupříhradovou konstrukcí křídla s profilem RAF 15, motorem Wright-Hispano a dvěma 7,62mm kulomety a zaměřovačem Aldis. 27. září byl objednán Thomas-Morse MB-3, 11. října Lewis & Vought VE-8 a o čtyři dny později prototyp Orenco D. Konstrukce MB-3 byla konvenční celodřevěná, křidélky pouze na horním křídle, kde byl také chladič a třígalonová spádová nádrž. Prostor v trupu byl velice stísněný, takže přístroje byly roztroušeny po celém prostoru, místo aby byly na jediné desce. Dvě další nádrže se nacházely v trupu, osmnáctigalonová před pilotem a dvacetigalonová v zadní části trupu. V na svou dobu velice aerodynamické přídi byly umístěny dva 7,62mm kulomety Marlin. Vrtule byla opatřena kovovým kuželem.
První ze čtyř objednaných prototypů, AS40092, byl dopraven na McCook Field v Daytonu pro statické testy, druhý byl zalétán 21. února 1919 na firemním letišti v Ithace a hned vytvořil neoficiální rekord vojenského stroje dosaženou rychlostí 270 km/h a výstupem do 3048 m za 4 minuty a 52 sekund. Tento prototyp dostal od Flight Test Section přiděleno označení P-66 a po roce 1921 byl nakonec rozebrán na náhradní díly. P-124, tedy AS40094, byl během dopravy poškozen, sice byl opraven, ale 30. dubna 1921 byl zničen při havárii. Prototyp P-121 s číslem 40095 měl více štěstí a přežil až do října 1926. Zkušební piloti ovšem špatně hodnotili výhled a nedostatek prostoru v letadle. Problém byl také s údržbou a také s korozí způsobenou netěsnící nádrží. K tomu se přidaly komplikace s chladičem a vibracemi od motoru. Proto byl na P-121 prodloužen kokpit, mírně posunut chladič a objem nádrže v křídle zvětšen na 12 galonů. Také byla zesílena konstrukce, což zvedlo hmotnost o 590 kg. Také byla snížena kýlová plocha.
Armáda objednala 19. června 1920 50 takto upravených strojů, které dostaly sériová čísla 63331 až 63380 a první byly dokončeny v listopadu. Čtyři ze strojů armády skončily na McCook Field a zkoušely se na nich další úpravy, jako další zesílení konstrukce a přesunutí chladiče na boky trupu. V této době byly všechny vojenské projekty ze zákona majetkem armády, takže ta rozhodovala, kdo dostane zakázku na další stroje. V únoru 1921 projevila zájem o stavbu 200 dalších strojů podle těchto čtyř, navíc s výzbrojí změněnou na jeden 12,7mm a jeden 7,62mm kulomet Browning v přídi, a nabídku předložilo devět společností, včetně Thomas-Morse a Curtissu, ale kontrakt získala firma Boeing, která nabídla cenu 7279 dolarů za kus. Touto zakázkou v ceně skoro jednoho a půl milionu dolarů Boeing získal solidní základ do budoucnosti, a také si osvojil technologie, které později použil při výrobě své úspěšné řady stíhaček PW-9 a P-12. Tato prohra a neúspěch dalších projektů, jako byl XP-13 Viper, ještě nedávno prosperující společnost Thomas-Morse podstatně vyčerpaly, až se koncem 20. let stala pouhou divizí společnosti Consolidated a nakonec zanikla úplně.
Do Seattlu byl armádou vyslán jeden ze čtyř pokusných MB-3, AS63332 jako vzorový kus, ovšem byl poškozem při přistání. První z Boeingem postavených strojů, které dostaly označení MB-3A, vzlétl 7. čevna 1922 na základně Camp Lewis, ovšem při přistání se vlivem nerovnosti na dráze převrátil na záda. TO však nemělo na zakázků žádný vliv a všechny stroje byly dodány mezi 29. červencem a 27. prosincem 1922. Na všech strojích bylo možno používat jak původní dvoulisté, tak i nové čtyřlisté vrtule, zavedené kvůli nížení vibrací, a posledních padesát strojů dostalo také nové ocasní plochy navržené armádou. Poté, co byly v provoliniové službě nahrazeny Boeingy MB-3A byly některé MB-3 upraveny na pokročilé cvičné letouny MB-3M, které dál sloužily na texaském Kelly Field u 43. cvičné peruti (43rd School Squadron) a byly vyřazeny až v roce 1929. Všech osm stíhacích perutí této doby bylo vyzbrojeno letouny MB-3A - čtyři z nich tvořily 1. stíhací skupinu, která měla od 1. července 1922 do 8. prosince 1941 svou základnu na Selfridge Field v Michiganu, další dvě peruti byly umístěny na Havaji, jedna na Filipínách a jedna v oblasti panamského průplavu. Po roce 1926, kdy se standardním stíhačem USAAC stal Curtiss Hawk, bylo mnoho MB-3A přestavěno ve Fairfield Air Intermediate Depot a přesunuto na Kelly Field a dosloužily jako cvičné. Boeing vytvořil také návrh stroje, prodlouženého o dvě stopy a s křidélky na horním i dolních křídlech, ten ale nebyl přijat.
MB-3 a MB-3A byly použity také pro letecké závodění, poprvé v roce 1920, kdy na prototypu MB-3A získal kapitán Harold E. Hartney druhé místo v Pulitzer Trophy a závodil zde i poručík Leigh Wade, který ovšem skončil po prvním kole. MB-3 obou verzí závodily až do roku 1923. 24. března 1921 dostal Thomas-Morse objednávku na tři závodní speciály MB-6, vycházející z MB-3, ale lišící se zkráceným rozpětím a délkou a motorem Wright H-2. Všechny byly dopraveny na McCook Field a poté, co byl jeden použit na statické testy, provedl kapitán John A. Macready 21. října 1921 první let tohoto typu, aby byl o čtyři dny později tento stroj zničen při havárii. Zbývající MB-6 byl přejmenován na R-2 a dopraven přímo do Omahy, kde, ovládán kapitánem Macreadym, získal druhé místo v Pulitzer Trophy s rychlostí 258 km/h. R-2 byl používán armádou až do roku 1924, kdy byl 31. října sešrotován.
Thomas-Morse získal 16. března alespoň zakázku na dvanáct MB-3 pro námořní pěchotu, která ale byla vzápětí upravena na deset MB-3 a dva MB-7, což byla další závodní úprava, tentokrát v podobě hornoplošníku s tzv. křídlem Alula, uprostřed a na okrajích tenkým, s výběžky uprostřed náběžné hrany. První z MB-7 vzlétl 24. října 1921 v Ithace, ale byl v zápětí zničen při závodu kvůli poruše čerpadla. Druhý stroj byl dokončen v únoru 1922 a na rozdíl od prvního, který měl motor Wright H-2, měl Wright H-3 o stejném výkonu. Zalétán byl 14. května 1922, ale nesplnil vložené naděje, když se účastnil závodu v Detroitu a skončil předčasně kvůli přehřátému motoru. Poté skončil ve skladu Naval Aircraft Factory ve Filadelfii, dokud nebyl v březnu 1925 sešrotován. Místo prvního MB-7 byl postaven jedenáctý MB-3 pro námořní pěchotu, který byl spolu s ostatními doručen na základnu námořní pěchoty v Quanticu během února 1922 a byly nasazeny u 3rd Marine Air Squadron. Již o rok později ae byly vyřazeny a předány armádnímu letectvu na Langley Field. V roce 1927 našlo ještě několik MB-3M a MB-3A svoje použití na McCook Field při natáčení filmu Wings, ve kterém sehrály roli spadů i německých letadel a část z nich byla pro účely filmování i zničena. Thomas-Morse pokračoval ve vývoji, ovšem cestou MB-7, tedy hornoplošníku typu parasol. Tak vznikla trojice úzce navazujících typů, závodní R-5, stíhač MB-9 a cvičný MB-10, které se ale nedočkaly sériové výroby.
Zdroj:
Wegg, John. General Dynamics Aircraft and their Predecessors. Naval Institute Press, Annopolis 1990, ISBN 0-87021-233-8
Bowers, P. M. Forgotten Fighters/2 and Experimental Aircraft U.S. Army 1918-1941, Arco Publishing Company, New York 1971. ISBN 0-66802-403-8
Bowers, Peter M. Boeing Aircraft since 1916, Putnam Aeronautical Books, London 1989. ISBN 0-85177-804-6
Swanborough, F. G., Bowers, P. M. US Navy Aircraft Since 1912, Putnam Aeronautical Books, London 1990. ISBN 0-85177-838-0
Johnson, Edward C.: Marine Corps Aviation. The Early Years 1912-1940
http://en.wikipedia.org/wiki/MB-3
http://www.aerofiles.com/_thomas.html
http://airplane.designation-systems.net/AF.htm
http://users.skynet.be/Emmanuel.Gustin/
www.americancombatplanes.com
MB-3 námořní pěchoty, pilot G. W. Kirkham
MB-3A 94. stíhací peruti, 1. stíhací skupina, Selfridge Field
Nejúspěšnějším americkým jednomístným stíhačem poválečného období, kterým byly vybaveny všechny stíhací perutě americké armády na počátku 20. let, byl typ Thomas-Morse MB-3, navržený britským přistěhovalcem B. D. Thomasem (s bratry Thomasovými, zakladateli firmy, nebyl příbuzný, jde jen o shodu jmen, přestože byli také Britové). V roce 1918 byly tři americké letecké společnosti vyzvány ke stavbě prototypů, inspirovaných úspěšnými spady, s dvoupříhradovou konstrukcí křídla s profilem RAF 15, motorem Wright-Hispano a dvěma 7,62mm kulomety a zaměřovačem Aldis. 27. září byl objednán Thomas-Morse MB-3, 11. října Lewis & Vought VE-8 a o čtyři dny později prototyp Orenco D. Konstrukce MB-3 byla konvenční celodřevěná, křidélky pouze na horním křídle, kde byl také chladič a třígalonová spádová nádrž. Prostor v trupu byl velice stísněný, takže přístroje byly roztroušeny po celém prostoru, místo aby byly na jediné desce. Dvě další nádrže se nacházely v trupu, osmnáctigalonová před pilotem a dvacetigalonová v zadní části trupu. V na svou dobu velice aerodynamické přídi byly umístěny dva 7,62mm kulomety Marlin. Vrtule byla opatřena kovovým kuželem.
První ze čtyř objednaných prototypů, AS40092, byl dopraven na McCook Field v Daytonu pro statické testy, druhý byl zalétán 21. února 1919 na firemním letišti v Ithace a hned vytvořil neoficiální rekord vojenského stroje dosaženou rychlostí 270 km/h a výstupem do 3048 m za 4 minuty a 52 sekund. Tento prototyp dostal od Flight Test Section přiděleno označení P-66 a po roce 1921 byl nakonec rozebrán na náhradní díly. P-124, tedy AS40094, byl během dopravy poškozen, sice byl opraven, ale 30. dubna 1921 byl zničen při havárii. Prototyp P-121 s číslem 40095 měl více štěstí a přežil až do října 1926. Zkušební piloti ovšem špatně hodnotili výhled a nedostatek prostoru v letadle. Problém byl také s údržbou a také s korozí způsobenou netěsnící nádrží. K tomu se přidaly komplikace s chladičem a vibracemi od motoru. Proto byl na P-121 prodloužen kokpit, mírně posunut chladič a objem nádrže v křídle zvětšen na 12 galonů. Také byla zesílena konstrukce, což zvedlo hmotnost o 590 kg. Také byla snížena kýlová plocha.
Armáda objednala 19. června 1920 50 takto upravených strojů, které dostaly sériová čísla 63331 až 63380 a první byly dokončeny v listopadu. Čtyři ze strojů armády skončily na McCook Field a zkoušely se na nich další úpravy, jako další zesílení konstrukce a přesunutí chladiče na boky trupu. V této době byly všechny vojenské projekty ze zákona majetkem armády, takže ta rozhodovala, kdo dostane zakázku na další stroje. V únoru 1921 projevila zájem o stavbu 200 dalších strojů podle těchto čtyř, navíc s výzbrojí změněnou na jeden 12,7mm a jeden 7,62mm kulomet Browning v přídi, a nabídku předložilo devět společností, včetně Thomas-Morse a Curtissu, ale kontrakt získala firma Boeing, která nabídla cenu 7279 dolarů za kus. Touto zakázkou v ceně skoro jednoho a půl milionu dolarů Boeing získal solidní základ do budoucnosti, a také si osvojil technologie, které později použil při výrobě své úspěšné řady stíhaček PW-9 a P-12. Tato prohra a neúspěch dalších projektů, jako byl XP-13 Viper, ještě nedávno prosperující společnost Thomas-Morse podstatně vyčerpaly, až se koncem 20. let stala pouhou divizí společnosti Consolidated a nakonec zanikla úplně.
Do Seattlu byl armádou vyslán jeden ze čtyř pokusných MB-3, AS63332 jako vzorový kus, ovšem byl poškozem při přistání. První z Boeingem postavených strojů, které dostaly označení MB-3A, vzlétl 7. čevna 1922 na základně Camp Lewis, ovšem při přistání se vlivem nerovnosti na dráze převrátil na záda. TO však nemělo na zakázků žádný vliv a všechny stroje byly dodány mezi 29. červencem a 27. prosincem 1922. Na všech strojích bylo možno používat jak původní dvoulisté, tak i nové čtyřlisté vrtule, zavedené kvůli nížení vibrací, a posledních padesát strojů dostalo také nové ocasní plochy navržené armádou. Poté, co byly v provoliniové službě nahrazeny Boeingy MB-3A byly některé MB-3 upraveny na pokročilé cvičné letouny MB-3M, které dál sloužily na texaském Kelly Field u 43. cvičné peruti (43rd School Squadron) a byly vyřazeny až v roce 1929. Všech osm stíhacích perutí této doby bylo vyzbrojeno letouny MB-3A - čtyři z nich tvořily 1. stíhací skupinu, která měla od 1. července 1922 do 8. prosince 1941 svou základnu na Selfridge Field v Michiganu, další dvě peruti byly umístěny na Havaji, jedna na Filipínách a jedna v oblasti panamského průplavu. Po roce 1926, kdy se standardním stíhačem USAAC stal Curtiss Hawk, bylo mnoho MB-3A přestavěno ve Fairfield Air Intermediate Depot a přesunuto na Kelly Field a dosloužily jako cvičné. Boeing vytvořil také návrh stroje, prodlouženého o dvě stopy a s křidélky na horním i dolních křídlech, ten ale nebyl přijat.
MB-3 a MB-3A byly použity také pro letecké závodění, poprvé v roce 1920, kdy na prototypu MB-3A získal kapitán Harold E. Hartney druhé místo v Pulitzer Trophy a závodil zde i poručík Leigh Wade, který ovšem skončil po prvním kole. MB-3 obou verzí závodily až do roku 1923. 24. března 1921 dostal Thomas-Morse objednávku na tři závodní speciály MB-6, vycházející z MB-3, ale lišící se zkráceným rozpětím a délkou a motorem Wright H-2. Všechny byly dopraveny na McCook Field a poté, co byl jeden použit na statické testy, provedl kapitán John A. Macready 21. října 1921 první let tohoto typu, aby byl o čtyři dny později tento stroj zničen při havárii. Zbývající MB-6 byl přejmenován na R-2 a dopraven přímo do Omahy, kde, ovládán kapitánem Macreadym, získal druhé místo v Pulitzer Trophy s rychlostí 258 km/h. R-2 byl používán armádou až do roku 1924, kdy byl 31. října sešrotován.
Thomas-Morse získal 16. března alespoň zakázku na dvanáct MB-3 pro námořní pěchotu, která ale byla vzápětí upravena na deset MB-3 a dva MB-7, což byla další závodní úprava, tentokrát v podobě hornoplošníku s tzv. křídlem Alula, uprostřed a na okrajích tenkým, s výběžky uprostřed náběžné hrany. První z MB-7 vzlétl 24. října 1921 v Ithace, ale byl v zápětí zničen při závodu kvůli poruše čerpadla. Druhý stroj byl dokončen v únoru 1922 a na rozdíl od prvního, který měl motor Wright H-2, měl Wright H-3 o stejném výkonu. Zalétán byl 14. května 1922, ale nesplnil vložené naděje, když se účastnil závodu v Detroitu a skončil předčasně kvůli přehřátému motoru. Poté skončil ve skladu Naval Aircraft Factory ve Filadelfii, dokud nebyl v březnu 1925 sešrotován. Místo prvního MB-7 byl postaven jedenáctý MB-3 pro námořní pěchotu, který byl spolu s ostatními doručen na základnu námořní pěchoty v Quanticu během února 1922 a byly nasazeny u 3rd Marine Air Squadron. Již o rok později ae byly vyřazeny a předány armádnímu letectvu na Langley Field. V roce 1927 našlo ještě několik MB-3M a MB-3A svoje použití na McCook Field při natáčení filmu Wings, ve kterém sehrály roli spadů i německých letadel a část z nich byla pro účely filmování i zničena. Thomas-Morse pokračoval ve vývoji, ovšem cestou MB-7, tedy hornoplošníku typu parasol. Tak vznikla trojice úzce navazujících typů, závodní R-5, stíhač MB-9 a cvičný MB-10, které se ale nedočkaly sériové výroby.
Zdroj:
Wegg, John. General Dynamics Aircraft and their Predecessors. Naval Institute Press, Annopolis 1990, ISBN 0-87021-233-8
Bowers, P. M. Forgotten Fighters/2 and Experimental Aircraft U.S. Army 1918-1941, Arco Publishing Company, New York 1971. ISBN 0-66802-403-8
Bowers, Peter M. Boeing Aircraft since 1916, Putnam Aeronautical Books, London 1989. ISBN 0-85177-804-6
Swanborough, F. G., Bowers, P. M. US Navy Aircraft Since 1912, Putnam Aeronautical Books, London 1990. ISBN 0-85177-838-0
Johnson, Edward C.: Marine Corps Aviation. The Early Years 1912-1940
http://en.wikipedia.org/wiki/MB-3
http://www.aerofiles.com/_thomas.html
http://airplane.designation-systems.net/AF.htm
http://users.skynet.be/Emmanuel.Gustin/
www.americancombatplanes.com
Období | - |
Výrobce | - |
Typ letounu | - |
Kamufláž | - |
Země | - |
Pilot | - |
Výrobní číslo | - |
Sériové / evidenční číslo | - |
Taktické označení / imatrikulace | - |
Jméno stroje | - |
Jednotka | - |
Základna | - |
Datum (DD.MM.RRRR) | - |
Autor | - |
Velikost při 300 DPI | - |
Zveřejněno s laskavým svolením autora | - |
Web autora | - |
MB-3 námořní pěchoty, pilot G. W. Kirkham
Období | - |
Výrobce | - |
Typ letounu | - |
Kamufláž | - |
Země | - |
Pilot | - |
Výrobní číslo | - |
Sériové / evidenční číslo | - |
Taktické označení / imatrikulace | - |
Jméno stroje | - |
Jednotka | - |
Základna | - |
Datum (DD.MM.RRRR) | - |
Autor | - |
Velikost při 300 DPI | - |
Zveřejněno s laskavým svolením autora | - |
Web autora | - |
MB-3A 94. stíhací peruti, 1. stíhací skupina, Selfridge Field